marlowe
přečtené 2236
Rodný dům
2000,
Viktor Fischl
Překrásná knížka vzpomínek na dětství a dospívání. Místy smutná, místy nostalgická, skrz naskrz hluboce lidská a až po okraj naplněná empatií. Dokonalé! Doporučuji. Posloucháno jako audiokniha.... celý text
Slovník ztracených slov
2024,
Pip Williams
Nesmírně zajímavé a silné téma: práce na Oxfordském slovníku angličtiny! Ten systém „lístků“ byl fascinující – hluboce smekám před všemi, kteří tu obrovskou káru dotlačili až do cílové stanice! A také, jak stojí v anotaci, „příběh o síle slov“ – nad takovým motivem by měl každý knihomol zaplesat. Jenže nakonec se autorce nepodařilo dostat se mi úplně pod kůži a já už někdy od poloviny děj sledoval jen jako výjevy za sklem akvária. Magnolia (viz níže) naprosto přesně vystihla můj celkový pocit z četby: „…knížka se mi nejdříve líbila hodně a potom už méně…“... celý text
Pokojík
2009,
Marie Stryjová
Svíravě depresivní. „Odmalička jsem v sobě měla jenom smutek…“ říká na jednom místě hlavní hrdinka. Evidentně autobiografický román – člověku je při jeho čtení skutečně až fyzicky úzko. Posloucháno jako audiokniha.... celý text
Příběh vzácné tabatěrky
2015,
Marie Macková
Zajímavý příběh, odehrávající se v zajímavém prostředí, ale mně dojem nevýslovně kazila nezvládnutá stylistika (což ale může být pouze můj ryze subjektivní pocit). Mám rád pomalu plynoucí texty, ale tady těch vět bylo opravdu až příliš. Příliš vět, příliš příslovcí, spojených s uvozovacím slovesem, příliš přívlastků, příliš vysvětlujících odboček, příliš nepodstatných detailů – a ve větách často až příliš nadbytečných slůvek: „dům měl světlou přívětivou omítku“, „zvenčí působil solidně a klidně“, „byl ozdoben zlatými stáčenými hedvábnými šňůrami“, „komisaře Plischka přivítala mladá usměvavá žena ve světlých letních bavlněných šatech s drobným kvítkovým vzorem“, „vstala svižně“, „pokračovala odhodlaně“, „zeptala se naléhavě…“ „Cesta do pekel je dlážděná příslovci,“ říká Stephen King – a smířlivěji dodává: „Příslovce NENÍ váš přítel. Je jako pampelišky – když máte na trávníku jednu, vypadá zajímavě, ale když se vám tam rozmnoží…“ Na další díly se už nechystám.... celý text
Zpronevěřené nebe
2010,
Franz Werfel
Po Písni o Bernadettě další krásné setkání s Franzem Werfelem. Autora jsem znal už od školy, ale nikdy jsme se nepotkali. Až teď… Zpronevěřené nebe je příběhem o „mimořádném všedním člověku“. Ale také o lidskosti, o hledání a o víře, o naivitě, o chybných životních rozhodnutích… Byla to radost číst takhle brilantní text. Doporučuji.... celý text
Úspěch
1973,
Lion Feuchtwanger
Tentokrát mně pan Feuchtwanger nějak nesedl. Ve skutečnosti se mi nelíbil ani příběh, ani způsob vyprávění. A k srdci mi nepřirostly ani postavy – vlastně tam nebyla jediná sympatická. Příliš dlouhé a příliš odosobněné, chladné, akademické. Nesmírně závažné téma, nicméně – škoda, přeškoda – zpracované podivnou formou… Ale do pokračování volné trilogie rozhodně půjdu, už proto, že mnoho komentujících u „dvojky“ slibuje daleké větší zážitek, než jim poskytl pilotní díl…... celý text
Od moře k moři
1998,
Ludmila Vaňková
Tak už má za sebou čtvrtý díl… S paní Vaňkovou vedu věčný boj, protože její schopnost zavalit chudáka čtenáře miliónem nepodstatných faktů (typu: „nevlastní syn jeho švagra, bratra babičky manželčiny snachy…“) vykazuje setrvalou intenzitu; když se tu a tam prodíráte těmi neprostupnými pavučinami rodinných vztahů, kde se často navíc v několika exemplářích vyskytují stejná křestní jména, je to vždycky jako kdyby na vás zvrhli valník uhlí. Ale na druhou stranu vás zvědavost znovu a znovu nutí v četbě pokračovat, protože, říkejme si, co chceme, ta historie byla fakt zajímavá… Než jsem začal číst tuhle hexalogii o Karlu IV., pamatoval jsem si ze školy o jeho životě sotva tak deset nejzákladnějších, notoricky známých informací (most, univerzita atd.) – no, dneska toho vím, díky paní Vaňkové, tisíckrát víc – a za to jí patří dík. A že některými stránkami občas lehce prosakují motivy červené knihovny? No a co. Když člověk přistoupí na hru… Paní Vaňková toho o české historii věděla hodně a to, co dokázala předat čtenářům, snad ani nelze docenit – jenom prostě své romány psala způsobem, který se MNĚ (subjektivně) příliš nezamlouvá a který mě nutí občas špačkovat! Navíc moje nespokojenost s jejím literárním stylem je spíš ojedinělá – stačí se podívat na hodnocení ostatních čtenářů…... celý text
Milostné rošády
1984,
Roald Dahl
Čtyři povídky, které mě v podstatě ničím nezaujaly. Obliba Roalda Dahla stojí na tom, jak mnozí píší, že „umí své povídky krásně vypointovat“. Jenže v tom pávě bude ten zakopaný pes – že mě nikdy povídky, „které jsou postavené na pointě“, nebavily. Já vždycky dával přednost povídkám, které se snažily oslovit čtenáře spíš popisem atmosféry, naznačením vztahů, rozkrýváním minulosti postav apod., a nikoli tím, že „povídka nějak nečekaně skončí…“... celý text
Pražský hřbitov
2011,
Umberto Eco
Ecově Jménu růže jsem dal před časem plný počet hvězd, a tak jsem teď s chutí sáhnul po Pražském hřbitově. Jenomže to jsem si pěkně dupnul na nohu. Nesmírně zajímavé téma (!!!), které – být zpracováno „klasickým“ způsobem – mohlo poskytnout látku ke strhujícímu historickému románu...! Jenže takto, zabalené do balastu akademické intelektuálštiny a zjevně určené jen hrstce vyvolených vzdělanců, vyšumí jeho naléhavost (z pohledu mnoha čtenářů, včetně mě) do vzduchoprázdna a na úrodnou půdu dopadne jen malá část zrna. Škoda, škoda, škoda! Autor zvysoka kašle na lid plebejský, který disponuje jen průměrným historickým rozhledem a je mu jedno, že chudák čtenář často ani neví, která bije. Co budu komu něco vysvětlovat? Tohle je čtení jenom pro chytrý a vy, kdo nestíháte, marš zpátky k žánrové literatuře! Zpočátku jsem víc seděl u Wikipedie než u knihy, ale seznal jsem, že takhle číst román je úplná blbost. Narazil jsem v knížce na řadu zajímavých momentů, témat a pasáží, ale tyhle plamínky mi vždycky hned spláchla autorova neempatická intelektuální arogance. Umění JAK NEVYCHÁZET VSTŘÍC ČTENÁŘI zde Umberto Eco předvádí s nečekanou bravurou. (Občas vyčítám Ludmile Vaňkové, že se se čtenáři svých historických románů moc nemaže a že je hází, chudáky neplavce, do rozbouřených vod autorčiných záviděníhodných encyklopedických znalostí bez záchranných vest, ale ve srovnání s Umbertem Ecem jsou příběhy paní Vaňkové učebnicovým příkladem polopatismu.) Každopádně závidím všem, kteří Pražský hřbitov zvládli vstřebat bez zahanbujícího pocitu mentální nedostatečnosti a kteří navíc dokázali akceptovat i autorův nečtivý a únavný (snobský?) styl psaní. Nicméně nikdy neříkej nikdy, možná to ještě s tím Foucaultovým kyvadlem zkusím…... celý text
Dům na samotě
2017,
Michaela Klevisová
To máte jako s alergií na kočky. Člověk si může stokrát říkat, že to ještě jednou zkusí, podrbat tu mršku za ušima, ale vždycky to skončí stejně: červenýma očima a úporným kýcháním. Já jsem se pokusil do řeky detektivních románů paní Klevisové vkročit už potřetí – a dopadlo to jako s tou kočkou. Po prvním (3*) a druhém dílu (2*) jsem se do toho proudu vrhnul znovu – ale tentokrát už opravdu naposledy. S některými autorkami a autory to takhle prostě mám (že, Agatho?). Takže ani já nepůjdu s davem. Asi jsem odchovám skutečnými detektivkami a tyhle vztahové romány, kde se jen tak mimochodem TAKÉ vyšetřuje vražda, mi holt nesedí. Ono tam vlastně o nějaké vyšetřování ani tak moc nejde, ostatně, co je to za policajty, když najdou mrtvolu a místo aby rozjeli pátrání kolem zabité ženy (rozkrývání rodinných, milostných a pracovních vztahů oběti), se ti Šerloci zaměří na místo nálezu těla kdesi v lese a stále dokola si jen povídají s lidmi, kteří bydlí či pracují nedaleko odsud… Ale to by bylo na dlouhé rozbory. A popravdě mi nevyhovuje ani autorčin způsob vyprávění – ten styl školního slohu třídní premiantky, uhlazený ve výrazu i obsahu, návodný, napovídající, nekontroverzní, neprovokativní – a bohužel, také beze špetky humoru… Nechci se v tom moc šťourat, vidím, že opravdu mnohým lidem tyhle detektivky sedí – tak končím. Plně souzním s komentáři Kap66 a Trudoše!... celý text