marlowe
přečtené 2236
Mezi akty
2005,
Virginia Woolf
Zpočátku velké nadšení a stejná radost z četby, jako v případě autorčina románu K majáku, ale později se to celé nějak zvrhlo... Škoda přeškoda…
Šest procházek literárními lesy
1997,
Umberto Eco
Pár věcí mě zaujalo, několik autorových poznámek mě i přimělo vzít do ruky pero a poznamenat si do svého plánu četby něco titulů, ke kterým bych se chtěl jednou znovu vrátit (Flaubertova Citová výchova apod.), anebo se s nimi teprve seznámit, ale na druhou stranu mě mnoho věcí nezaujalo vůbec. Ve skutečnosti jsem byl často až fascinován, jak mudrlantsky a zasvěceně (záměrně se vyhýbám slovu „snobsky“) lze diskutovat o „zákolníčku kola vozu, který převážel Havlíčka Borovského do Brixenu“. Nejspíš proto, že milovník příběhů Marlowe není žádným akademikem a baví ho spíš si o Karkulce a vlkovi číst než špekulovat, jestli ve čtvrté větě druhého odstavce lze sloveso „vycházel“ považovat spíše za durativní, anebo za iterativní. Ale pozor, nekritizuju, každý se může po libosti nípat v čemkoli ho napadne. Když ho to baví – a když to baví čtenáře… Nicméně z mého subjektivního pohledu mi procházka Ecovými literárními lesy přinesla jen malou mističku sladkých malin, zato plný košíček žoužele nejedlé…... celý text
Měsíc mého života
1999,
Ondřej Neff
Na mne moc rozdrobené a rozhrkané. Ale nebylo to špatné – určitě půjdu do druhého dílu.
Zaslíbená země
2012,
Lion Feuchtwanger
Téměř po pěti měsících paralelního čtení (souběžně s jinými knihami) jsem konečně dospěl do cílové rovinky této monumentální Feuchtwangerovy trilogie, vyprávějící o životě slavného židovského učence a historika Josefa Flavia – a chci-li napsat nějaké hodnocení, napadají mě jenom samé omšelé a častým používáním už i trochu zprofanované výrazy obdivu jako „geniální“, „fantastické“, „úžasné…“ Už jsem to zjistil u Židovky z Toleda, ale teď se mi to potvrdilo stonásobně: Lion Feuchtwanger je autor, který na ostatní své kolegy shlíží opravdu až z těch nejvyšších pater literární pyramidy. Historie starého Říma (zde 1. století n. l. – císařové Vespasiánus, Titus, Domitiánus) je obecně sama o sobě hodná zpodobnění, ale v této trilogii k tomu přistupují ještě dějiny židovské a vznik křesťanství – a samozřejmě (a především) pozoruhodný život samotného Flavia, osoby nesmírně mnohovrstevnaté a rozporuplné… Vřele, vřele doporučuji.... celý text
Zloděj luridia
2016,
Bobbie Peers
Můj sedmiletý vnuk byl nadšen a pokaždé si vydyndal přečtení jedné kapitoly nad plán – no, já zas tak úplně spokojený nebyl, vadily mně občasné příběhové kostrbatosti a nelogičnosti, kterými si autor pomáhal v okamžicích, kdy zjevně nevěděl, jak dál, a především jsem po celou dobu večerního předčítání trpěl neodbytným pocitem nevyužitého námětového potencionálu, ale k čemu jsou nadmíru spokojenému dětskému čtenáři dědkovské akademické pindy, když JIM se knížka líbí. Ostatně i já musel ocenit mnohé vtipné scifíčkovské vychytávky a nápady (všichni ti robůtci, kybernetická botanická zahrada s nebezpečnými rostlinami v klecích ap.), stejně jako skvěle dávkované napětí, respektive trvalou „napínavost“ celého příběhu. Určitě půjdeme do dalších dílů. Zbojník dává za pět, já, vzhledem k dospěláckým výtkám, výslednou známku zaokrouhluji na čtyři.... celý text
Zlodějka knih
2009,
Markus Zusak
Určitě tady budu za literárního burana, ale mě prostě tenhle typ příběhů nadchnout nedokáže. Já tam holt ten autorský chladný kalkul s notoricky obehranými motivy a vztahovými, klišoidními vzorci vidím a hned se mi na zátylku ježí chlupy. Ukrývaný židovský chlapec, dětská láska na pozadí válečných událostí, hlavní hrdinka milující knížky… – přečetl jsem na „zadané téma“ sto plus jedna románů, které látku zpracovaly daleko zajímavěji a nápaditěji a jejichž autoři k tomu ani nemuseli používat na sílu vynucených schválností typu „což kdyby to všechno vyprávěla Smrt – to tady přece ještě nebylo“. No, co nadělám, nelíbilo…... celý text
Nespavost
1997,
Stephen King
Jako vždycky u Kinga skvělý, šestihvězdičkový začátek (!!!), kdy všechno šlape jak má, motor běží na plné obrátky a kdy s otevřenou pusou žasnete nad autorovým vypravěčským uměním, ale potom, aniž si to vlastně uvědomíte, na vás padne nějaká neviditelná deka, olej v soukolí začne pozvolna tuhnout, kolečka se otáčejí čím díl tím pomaleji, přibývá podivných motivů, jimiž se pan spisovatel pokouší nastavit kaši – a za půlkou (v okamžiku, kdy si uvědomíte, že před sebou máte dalších sto kiláků do kopce) už vás to prostě celé přestane bavit. Za mě další promarněná kingovská příležitost.... celý text
Stvůra
2021,
Kristýna Trpková
Kam kráčíš, česká detektivko, když i za TAKOVÝTO počin jsou teď u nás udělovány literární ceny? Je na vině nekompetentnost poroty, anebo obecně nízká kvalita „soutěžících“, kdy se tak zákonitě králi stávají jednoocí? Jasně, jsme jenom malý rybníček, ve kterém se i mřenka může mnohým jevit jako kapitální sumec, ale stejně… Takhle to nejspíš dopadne, když si laik přečte pár zahraničních módně-krvavých detektivek a pak si řekne, že by možná nebylo od věci zkusit něco podobného napsat sám. Přece když to dokážou tamti… (Smutným paradoxem je, že ani "tamti" to mnohdy neumějí.) Za mě osobně velký špatný! Místy až podivná čeština (točitá židle), chybějící cit pro jazyk (Stephen King řekl, že cesta do pekel je dlážděná příslovci), nezvládnuté vypravěčské řemeslo, toporný způsob budování zápletky i mezilidských vztahů a chabá, laicky nevěrohodná „policejní linka“ – tohle všechno (stokrát nic umořilo osla) mě natolik vadilo, rušilo a rozptylovalo, že jsem se se Stvůrou pral až do samého konce. Víc dodávat netřeba, vše podstatné už za mě řekli Aghatte, Rade, Jamira, eDex a další. 1* za snahu (tu by měl člověk oceňovat vždycky) a za autorčino mládí. Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených…... celý text
Drsné město
2006,
George P. Pelecanos
Seriál The Wire – Špína Baltimoru osobně považuji za jeden z nejlepších seriálů všech dob – a George Pelecanose, spoluscenáristu této filmové lahůdky, za autora par excellence, který umí uhranout nejenom televizní diváky, ale i milovníky psaného slova. Tohle byl fakt skvělé!!! Ale pozor: Kdo čekáte něco na způsob těch dneska tak oblíbených a vyhledávaných thrillerových šarád, vyprávějících o úchylných sériových vrazích, kteří z částí těl svých obětí skládají mandaly, ani knížku neotvírejte. Protože tohle je úplně jiný level, který nemá s masakroidními pohádkami vycucanými z prstu vůbec nic společného. On to snad ani není román v pravém slova smyslu, ale spíš jakási sociologická studie o životě na pomyslné lajně, které se občas poeticky říká „hrana zákona“. Drsné město rozhodně není čtením pro chovanky dívčí akademie slečny Pinkertonové – je to příběh o marasmu, o bludných kruzích a o bezvýchodnosti, ale – zaplaťpámbu – také o naději. A za tuhle špetku optimismu patří autorovi velký dík. Vřele doporučuji.... celý text
Kodaňská Píseň písní
2021,
Annette Bjergfeldt
Už knížky Haruki Murakamiho mě utvrdily v přesvědčení, že magický realismus rozhodně není moje sťopička žitné. Kodaňské Písni písní není možno vůbec nic vytknout: brilantní jazyk, atraktivní prostředí, zajímavý příběh, netuctové postavy. Ale já přesto celé to vyprávění vnímal tak nějak jakoby přes sklo muzejní vitríny. Nedostalo se mi pod kůži, s těmi lidmi jsem nedýchal, jen jsem bez přídavných emocí sledoval linku vyprávění a pořád čekal, kdy už se háček konečně zasekne. No, nezasekl. Není to knihou, ale mnou.... celý text
