marlowe
přečtené 2227
Stvůra
2021,
Kristýna Trpková
Kam kráčíš, česká detektivko, když i za TAKOVÝTO počin jsou teď u nás udělovány literární ceny? Je na vině nekompetentnost poroty, anebo obecně nízká kvalita „soutěžících“, kdy se tak zákonitě králi stávají jednoocí? Jasně, jsme jenom malý rybníček, ve kterém se i mřenka může mnohým jevit jako kapitální sumec, ale stejně… Takhle to nejspíš dopadne, když si laik přečte pár zahraničních módně-krvavých detektivek a pak si řekne, že by možná nebylo od věci zkusit něco podobného napsat sám. Přece když to dokážou tamti… (Smutným paradoxem je, že ani "tamti" to mnohdy neumějí.) Za mě osobně velký špatný! Místy až podivná čeština (točitá židle), chybějící cit pro jazyk (Stephen King řekl, že cesta do pekel je dlážděná příslovci), nezvládnuté vypravěčské řemeslo, toporný způsob budování zápletky i mezilidských vztahů a chabá, laicky nevěrohodná „policejní linka“ – tohle všechno (stokrát nic umořilo osla) mě natolik vadilo, rušilo a rozptylovalo, že jsem se se Stvůrou pral až do samého konce. Víc dodávat netřeba, vše podstatné už za mě řekli Aghatte, Rade, Jamira, eDex a další. 1* za snahu (tu by měl člověk oceňovat vždycky) a za autorčino mládí. Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených…... celý text
Drsné město
2006,
George P. Pelecanos
Seriál The Wire – Špína Baltimoru osobně považuji za jeden z nejlepších seriálů všech dob – a George Pelecanose, spoluscenáristu této filmové lahůdky, za autora par excellence, který umí uhranout nejenom televizní diváky, ale i milovníky psaného slova. Tohle byl fakt skvělé!!! Ale pozor: Kdo čekáte něco na způsob těch dneska tak oblíbených a vyhledávaných thrillerových šarád, vyprávějících o úchylných sériových vrazích, kteří z částí těl svých obětí skládají mandaly, ani knížku neotvírejte. Protože tohle je úplně jiný level, který nemá s masakroidními pohádkami vycucanými z prstu vůbec nic společného. On to snad ani není román v pravém slova smyslu, ale spíš jakási sociologická studie o životě na pomyslné lajně, které se občas poeticky říká „hrana zákona“. Drsné město rozhodně není čtením pro chovanky dívčí akademie slečny Pinkertonové – je to příběh o marasmu, o bludných kruzích a o bezvýchodnosti, ale – zaplaťpámbu – také o naději. A za tuhle špetku optimismu patří autorovi velký dík. Vřele doporučuji.... celý text
Kodaňská Píseň písní
2021,
Annette Bjergfeldt
Už knížky Haruki Murakamiho mě utvrdily v přesvědčení, že magický realismus rozhodně není moje sťopička žitné. Kodaňské Písni písní není možno vůbec nic vytknout: brilantní jazyk, atraktivní prostředí, zajímavý příběh, netuctové postavy. Ale já přesto celé to vyprávění vnímal tak nějak jakoby přes sklo muzejní vitríny. Nedostalo se mi pod kůži, s těmi lidmi jsem nedýchal, jen jsem bez přídavných emocí sledoval linku vyprávění a pořád čekal, kdy už se háček konečně zasekne. No, nezasekl. Není to knihou, ale mnou.... celý text
Jarmark marnosti
2010,
William Makepeace Thackeray
Pozoruhodná kniha! Dlouhá, předlouhá – ale četl jsem poctivě slovo za slovem, protože mě to bavilo od začátku do konce. Ten závěr už sice byl trochu nastavovaný a vlažnější, ale musím hodnotit jako celek – a tak jinou známku, než 5* dát nemůžu. Ač Dickensův vrstevník (roky narození 1811 a 1812), stál Thackeray vždycky tak trochu ve stínu svého slavnějšího, byť o rok mladšího parťáka-vypravěče. Mnoho věcí je spojovalo – lišili se jenom v margináliích. Oba dva byli brilantními vypravěči, oba dva překypovali pochopením pro jedince srážené osudem, oběma byl blízký i soucit s uraženými a poníženými. Oba milovali humor a oba jím svoje příběhy bohatě kořenili (což může být překvapením pro ty, kdo klasiky 19. století obecně považují za suchopárné). Thackerayho a Dickense spojuje i jejich cit pro příběh a také vypravěčská rozmáchlost (Jarmark marnosti má kupříkladu přes 700 stran pokrytých odshora dolů malým fontem), za kterou nejspíš může skutečnost, že své romány psávali na pokračování do časopisů – a psaní „seriálu“ má logicky jiné zákonitosti, než psaní klasického románu (už třeba co se oné délky týče). Autor předkládá čtenáři svůj realistický příběh o Jarmarku marnosti s nesmírnou lehkostí a vtipem a jeho vylehčenou metodu vyprávění bych s chutí doporučil mnoha současným „smrtelně vážným“ psavcům. Za zmínku rozhodně stojí i čtivý literární styl, excelentní jazyk a precizní schopnost několika letmými slovy charakterizovat děj, prostředí i postavy („vytáhlá letitá semetrika“, „outěžkovitá putička snědé líce“ ap.). Jistě, někdy se na hladině objeví třeba víc patosu, než je člověk 21. století ochoten akceptovat, někdy linku příběhu nečekaně zakřiví náhoda, někdy autorova žvanivost a radost z odboček nabyde na intenzitě, ale to jsou, vzhledem k rozsáhlosti románu, věci nepodstatné. A ještě jedna zajímavost na závěr: protože se část děje odehrává na pozadí historické bitvy u Waterloo, troufám si tvrdit, že 99 % autorů by tuhle příležitost chytila za pačesy (viz třeba Tolstoj a jeho Vojna a mír s popisy bitev u Borodina a u Slavkova) a využila by ji k barvitému popisu válečné vřavy. Ne tak Thackeray! Ten zvolil zcela jiný postup: rozhodl se pozorovat a popisovat památnou bitvu očima obyvatel Bruselu, tedy pohledem lidí v týlu. Vlastní přípravy na boj, psaní dopisů rodičům a předbojových testamentů, loučení s blízkými, pochod městem v plné parádě a za zvuku hudby směr válečné pole - a pak už jenom sluchové vjemy v podobě vzdálené kanonády, rozporuplné zprávy z bojiště od mnohých „očitých svědků“, noc, strávená v nejistotě, a druhý den už první žebřiňáky s raněnými a další zprávy nejdřív o prohře a až následně o porážce „korsického tyrana a povýšence...“ Tenhle netradiční autorský pohled považuji za učiněný majstrštyk. Doporučit? Nedoporučit? Jeden kamarád moji četbu Jarmarku marnosti okomentoval slovy: „Člověče, to už je diagnóza, ty tvoje špalky“. Ano, touhle bichlí byste mohli z placu nahradit ulomenou nohu od sofa. Ale na druhou stranu, když je tlustá knížka, trávíte se svými knižními hrdiny dlouhé dny a večery – a to přece může být občas velice příjemné... :-) Takže vlastně doporučit! (A teď vzhůru na seriál!)... celý text
Zámek
2009,
Franz Kafka
Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“ Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“ No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla). Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek. Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte). Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.... celý text
