marlowe
přečtené 2200
Jarmark marnosti
2010,
William Makepeace Thackeray
Pozoruhodná kniha! Dlouhá, předlouhá – ale četl jsem poctivě slovo za slovem, protože mě to bavilo od začátku do konce. Ten závěr už sice byl trochu nastavovaný a vlažnější, ale musím hodnotit jako celek – a tak jinou známku, než 5* dát nemůžu. Ač Dickensův vrstevník (roky narození 1811 a 1812), stál Thackeray vždycky tak trochu ve stínu svého slavnějšího, byť o rok mladšího parťáka-vypravěče. Mnoho věcí je spojovalo – lišili se jenom v margináliích. Oba dva byli brilantními vypravěči, oba dva překypovali pochopením pro jedince srážené osudem, oběma byl blízký i soucit s uraženými a poníženými. Oba milovali humor a oba jím svoje příběhy bohatě kořenili (což může být překvapením pro ty, kdo klasiky 19. století obecně považují za suchopárné). Thackerayho a Dickense spojuje i jejich cit pro příběh a také vypravěčská rozmáchlost (Jarmark marnosti má kupříkladu přes 700 stran pokrytých odshora dolů malým fontem), za kterou nejspíš může skutečnost, že své romány psávali na pokračování do časopisů – a psaní „seriálu“ má logicky jiné zákonitosti, než psaní klasického románu (už třeba co se oné délky týče). Autor předkládá čtenáři svůj realistický příběh o Jarmarku marnosti s nesmírnou lehkostí a vtipem a jeho vylehčenou metodu vyprávění bych s chutí doporučil mnoha současným „smrtelně vážným“ psavcům. Za zmínku rozhodně stojí i čtivý literární styl, excelentní jazyk a precizní schopnost několika letmými slovy charakterizovat děj, prostředí i postavy („vytáhlá letitá semetrika“, „outěžkovitá putička snědé líce“ ap.). Jistě, někdy se na hladině objeví třeba víc patosu, než je člověk 21. století ochoten akceptovat, někdy linku příběhu nečekaně zakřiví náhoda, někdy autorova žvanivost a radost z odboček nabyde na intenzitě, ale to jsou, vzhledem k rozsáhlosti románu, věci nepodstatné. A ještě jedna zajímavost na závěr: protože se část děje odehrává na pozadí historické bitvy u Waterloo, troufám si tvrdit, že 99 % autorů by tuhle příležitost chytila za pačesy (viz třeba Tolstoj a jeho Vojna a mír s popisy bitev u Borodina a u Slavkova) a využila by ji k barvitému popisu válečné vřavy. Ne tak Thackeray! Ten zvolil zcela jiný postup: rozhodl se pozorovat a popisovat památnou bitvu očima obyvatel Bruselu, tedy pohledem lidí v týlu. Vlastní přípravy na boj, psaní dopisů rodičům a předbojových testamentů, loučení s blízkými, pochod městem v plné parádě a za zvuku hudby směr válečné pole - a pak už jenom sluchové vjemy v podobě vzdálené kanonády, rozporuplné zprávy z bojiště od mnohých „očitých svědků“, noc, strávená v nejistotě, a druhý den už první žebřiňáky s raněnými a další zprávy nejdřív o prohře a až následně o porážce „korsického tyrana a povýšence...“ Tenhle netradiční autorský pohled považuji za učiněný majstrštyk. Doporučit? Nedoporučit? Jeden kamarád moji četbu Jarmarku marnosti okomentoval slovy: „Člověče, to už je diagnóza, ty tvoje špalky“. Ano, touhle bichlí byste mohli z placu nahradit ulomenou nohu od sofa. Ale na druhou stranu, když je tlustá knížka, trávíte se svými knižními hrdiny dlouhé dny a večery – a to přece může být občas velice příjemné... :-) Takže vlastně doporučit! (A teď vzhůru na seriál!)... celý text
Zámek
2009,
Franz Kafka
Květa Hyršlová ve svém doslovu k Zámku (odeonské vydání z roku 1989) o Franzi Kafkovi píše: „...je to umělec, který byl snad jako žádný jiný v tomto našem století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován...“ Zrovna dneska mi psal kamarád, že jeho spolužák o Kafkovi před časem prohlásil, „že se to nedá číst.“ No, já osobně si myslím, že na Kafku musí mít člověk halt „buňky“. Ale „mít buňky“ rozhodně není něco, co je spojeno s intelektem, se vzděláním, se sečtělostí, anebo s hodnotou IQ. Šachový velmistr mohl v matematice propadat a psát slovo „babička“ s tvrdým „y“, ale velmistrem se stal prostě proto, že to měl v hlavě od narození nastaveno tak, aby věděl, jak šoupat figurkama deset tahů dopředu. Já mám to štěstí, že několik takových malých, šedých, kafkovských buněk v kůře mozkové nejspíš mám, a tak se k románům a povídkám Franze Kafky celý život opakovaně vracím, protože mě četba jeho knížek nesmírně baví, a navíc ve mně vzbuzuje estetickou libost (což je terminus technicus používaný při definování uměleckého díla). Mám-li mluvit sám za sebe, román Zámek považuji za dílo geniální. Ne, že bych mu rozuměl, tak domýšlivý nejsem, ale těch pár dní četby, strávených se zeměměřičem K. v přízračném podzámčí, je pro mne pokaždé nezapomenutelný zážitek. Paušálně doporučit knížku se přesto zdráhám, protože... (však víte). Tentokrát jsem poslouchal jako audioknihu na ČRo Vltava v podání Kamila Halbicha.... celý text
Temný les
2018,
Liou Cch'-sin
Odkládám plus mínus v polovině. Vůbec mě to nebaví. Problém (nikoli „tří těles“) jsem měl už s prvním dílem, ani jsem dál číst nechtěl, ale znovu mě nakopnul seriál, tak jsem autorovi dal ještě jednu šanci, protože ten námět není úplně marný... No, ale nejde to, nejde... Děj místy nemá hlavu ani patu, postavy (snad až na toho věčně pokuřujícího poldu) nevýrazné, ploché, neživé a zcela zaměnitelné (a to nemluvím o dialozích!), stylisticky také jasný podprůměr... Klouzal jsem po textu jako zoufalý běžkař po arktické pláni a marně hledal nějaký bod, kterého bych se mohl zachytit, marně jsem pátral po vůni člověčiny... A tak jsem to zabalil, protože jsem přesvědčen, že i vědeckofantastická literatura by měla mít „lidský“ přesah – a nikoli jenom chladně „vědecký“. S čínským scifíčkem se loučím bez slz, nostalgicky vzpomínaje na klasiky žánru a na všechny ty jejich zpívající drozdy, Fahrenheity a pikniky u cest... Myslím, že přečtených 300 stran už mi dává právo na hodnocení.... celý text
Píseň o Bernadettě
2007,
Franz Werfel
Werfelův nádherný a sugestivním způsobem odvyprávěný příběh malé Bernadetty mě vážně dostal. Bylo to moje první setkání s autorem a jsem rád, že jsem po téhle jeho knížce sáhnul. Franze Werfela jsem totiž celý život vnímal jenom jako někoho, o kom jsme se učili ve škole (pražský souputník Franze Kafky atd.), a to bylo tak asi všechno. No, teď mně je jasné, že u jedné vlaštovky nezůstane a už se porozhlížím, co dalšího bych si mohl od F.W. přečíst. Už jenom ta geneze vniku románu, o které autor vypráví v předmluvě (a o níž se zmiňuje i anotace)! O existenci Lurd člověk samozřejmě věděl, i o tom, že tam ÚDAJNĚ docházelo (a snad i pořád dochází) k nějakým zázračným vyléčením, ale pro nás skeptiky se podobné informace nacházejí jaksi mimo naši rozlišovací schopnost. Rozhodně jsem ani ve snu netušil, jak nesmírně silný příběh za pojmem „lurdský zázrak“ leží. No, každopádně se teď za svojí dřívější přezíravost a za pohlížení na danou problematiku skrze prsty, náležitě stydím. Na druhou stranu je zajímavé, co všechno se na mystickou zkušenost čtrnáctiletého děvčete dokázalo nabalit. Stačí se podívat na snímek katedrály v Lurdech a porovnat ho s popisovanou temnou jeskyňkou, u které to všechno v toce 1858 začalo. Ale co mě asi šokovalo nejvíc: že církev byla až tou poslední, kdo byl ochoten Bernadettě naslouchat a uvěřit! A dalším paradoxem, který určitě stojí za povšimnutí, je skutečnost, že tady židovský autor vypráví ryze křesťanský příběh. Rozhodně doporučuji!... celý text
Očarování
1995,
Hermann Broch
Řekl bych, že výše uvedená anotace se trochu míjí se skutečným obsahem knížky a může svojí tvrdostí („...šířící se zlo...“, „...masové šílenství...“) některé čtenáře od četby i odradit. Ve skutečnost se totiž jedná o velmi poetický, až mystický, pozvolna plynoucí příběh ze zapadlé horské vísky, ve kterém je vše spíše jen naznačeno, než přímo pojmenováno a v němž jsou kontury vyprávění rozpity jako na obrázku namalovaném vodovými barvami. Ten mikrokosmos obyvatel vesnice, jejichž život je pevně provázán s lidovými zvyky a pověrami mi trochu připomněl Urbanův román Hastrman (respektive jeho první část). Poslouchal jsem díky aplikaci mujRozhlas na ČRo Vltava a Jaromír Meduna to čte opravdu nádherně! Doporučuji.... celý text
Strýčkův sen
1969,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Poslední autorův kousek z jeho „prvního období“ – a zároveň také jeho poslední satirický román (respektive novela, abychom byli přesní). Od této chvíle už nás nečekají žádné bizarní grotesky, ale jenom SKUTEČNÝ Dostojevskij – tak, jak ho známe a co si pod jeho jménem představujeme. Tož vzhůru do dolů na Uražené a ponížené.... celý text
Přestřelka
1964,
Jan Procházka
Nevím, jak se to stalo, že mi tenhle román celý život unikal. Tak teď si ho mohu konečně s klidným svědomím odškrtnout. Pro Jana Procházku jsem měl slabost už od mládí, viděl jsem všechny filmy, ke kterým napsal scénáře a určitě i četl všechny knížky, které vydal. S výjimkou právě Přestřelky. Je to obdivuhodný román! Košatý, plnokrevný, vtipný i smutný, dramatický i poetický, zkrátka pepř a sůl – tak jak to má být. Ale rozhodně to není lehké na čtení. Člověk musí sakra spolupracovat, aby se mu v hlavě všechno poskládalo tak, jak by se poskládat mělo. Jan Procházka je (ve všem, co napsal) mistrem dialogů, jeho repliky by měli od rána do večera studovat všichni, kdo se pokoušejí psát. A ta neskutečně hmatatelná atmosféra – jako bychom se, my starší, vrátili do dětství. Doporučuji všem!... celý text
