Matty
přečtené 1334
Paul Verhoeven a jeho filmy
2020,
Zdeněk Hudec
Zdeněk Hudec, rozšiřující svou dřívější verhoevenovskou publikaci (Ježíš, náboženství a status reality...), shrnuje jednak Verhoevenovu kariéru, jednak témata a motivy prostupující jeho filmografií (život Ježíše, sex a násilí, realita/fikce, koncept hrdinství...). Při svých metodologicky ne zcela zřetelně ukotvených interpretacích vychází primárně z psychoanalýzy, auteurské teorie a poststrukturalismu (ale dojde i na Spinozu, Marxe a Františka Fuku). Zajímají jej předně významy, styl a vyprávění filmů dopodrobna nezkoumá (snímku, který je z tohoto hlediska možná nejpodnětnější, Elle, je z celovečeráků příznačně věnováno asi nejmíň prostoru). Také vzhledem k pozicím, z jakých k Verhoevenově filmografii přistupuje, o ní autor nesděluje mnoho nového, co by dříve nenapsali zahraniční autoři nebo neřekl sám Verhoeven (jehož názory Hudec přejímá až příliš samozřejmě), ale u první tuzemské práce svého druhu, která má zřejmě oslovit i čtenáře, pro které je Verhoeven hlavně tvůrcem RoboCopa a Základního instinktu, podobně kompilační přístup chápu. Jako iniciační čtení, po kterém doceníte, jak chytře Showgirls nastavují zrcadla, případně pochopíte symboliku ušmiknutého penisu ve Čtvrtém muži, kniha myslím poslouží velmi dobře. Jde o solidní, důkladně rešeršovaný a čtivý, byť ne moc kompaktní text. Do první, převážně faktografické části, pronikají také interpretační vsuvky, které by měly být doménou části druhé. Tu pak tvoří pět v zásadě autonomních studií, které jsou vůči sobě spíš redundantní, než aby spolu inspirativně komunikovaly. Méně kompromisní redakce textu mohla kromě opakujících se informací vychytat také grafomanské odbočky od hlavního tématu (patřící nanejvýš do poznámek pod čarou, kterých je už takhle skoro čtyřicet stran) nebo rozčlenit některé obludně dlouhé odstavce do více oddílů.... celý text
