Matty
přečtené 1334
Jaromír Šofr - Služebník krásné kinematografie
2020,
Jan Lukeš
Publikaci s pevnou vazbou, lesklým papírem a bohatým fotografickým doprovodem (převážně z osobního archivu Jaromíra Šofra) uvozuje vzpomínkový text samotného Šofra. To, co Šofr pouze stručně shrnuje, Jan Lukeš na následujících zhruba sto stranách zevrubněji rozvádí. Vzhledem k populárně naučnému pojetí knihy autor nepoužívá poznámkový aparát, v němž by uváděl zdroje, ze kterých vychází. Nedlouhý seznam použité literatury se nachází v závěru biografické části. Mezi knihami najdeme i tak kuriózní a faktograficky nespolehlivé tituly jako vzpomínání Josefa Škvoreckého na československou novou vlnu Všichni ti bystří mladí muži a ženy nebo paměti Otakara Vávry. Autor čerpal primárně ze vzpomínek samotného Šofra, které cituje bez dalšího ověřování. Naznačené okolnosti by měly vést k obezřetnosti ze strany čtenáře. Ke kritičtějšímu čtení nabádá také chybějící odstup Lukeše od osobnosti Jaromíra Šofra. Z vlídného tónu jeho textu a opakované potřeby obhajovat Šofrovy filmy i životní rozhodnutí (a ze zlehčování nebo opomíjení opozičních názorů) je zřejmé, že píše o příteli, k němuž chová velký obdiv. Ani styl Lukešova psaní ostatně není striktně věcný, ale plný knižních obratů, ornamentů a přechodníků. Nesporným přínosem knihy jsou nicméně zmíněné Šofrovy citace, kterými je Lukešův text štědře prostoupen. Pozornost si zaslouží zejména ty z nich, které se vztahují k technické stránce natáčení, nikoliv k politice, morálním ústupkům nebo osobním sporům, kde znatelně chybí hlas, který by Šofrovi oponoval. Přes občasné neshody mezi Šofrem a lidmi, s nimiž (nebo pro něž) pracoval, vzdor podmínkám omezujícím uměleckou svobodu za komunismu a negativnímu hodnocení Menzelových filmů v kapitalismu, se celá kniha nese v duchu milého vzpomínání na staré časy. Jde tak o nenáročný text, který se lehko čte, stejně jako se na Postřižiny a jiné normalizační filmy Menzela a Šofra pro jejich líbivost dobře dívá.... celý text
O Pavlovi
2020,
Daňa Horáková (p)
Dlouho jsem nečetl nic tak brutálního. Hlavní linii tvoří popis obludně toxického, několik let trvajícího vztahu, v němž se „komunikace“ mezi partnery postupně scvrkla na verbální a fyzické násilí občas prokládané sexem. Vše je vylíčené do detailů a bez cenzury. Není to příjemné čtení. Jestli jste měli o člověku Pavlu Juráčkovi i po přečtení jeho deníků nějaké iluze, přijdete o ně, ale to, co autorka s ikonou československé nové vlny zažívala, si žádné zjemnění nezaslouží (nemluvě o tom, že sama k sobě je stejně přísná jako k Juráčkovi a jeho přátelům). Z pekla zakoušeného v malém jednopokojovém bytě odbíhá k obnažujícím medailonům dalších obdivovaných osobností čs. disentu a jiných emigrantů. Zároveň se snaží o Juráčkův hlubší psychologický portrét ve snaze pochopit skrze něj a svůj nezdravý vztah k němu také sebe samu. Kvůli tomu se vrací do jeho dětství v Příbrami a k jeho fixaci na matku, případně za využití psychoanalýzy a filozofie (ze které má doktorát) nachází a rozvádí pozoruhodné paralely mezi tvůrcem Případu pro začínajícího kata a reálnými i fiktivními postavami. Nejde o bulvár, pornografii nebo parazitování na slavném jménu, ale o nekompromisní podemílání mýtu o nepochopeném velkém umělci, pro který Juráček svými deníky, od začátku zamýšlenými pro budoucí generace (podle čeho se v nich stylizoval), vytvořil tak pevný základ, že jej nebude snadné narušit. Taky jsem tomu mýtu podlehl, ale zároveň jsem přesvědčen, že každého člověka, zvlášť pak takového, k němuž vzhlížíme jako k morální či umělecké autoritě, bychom měli nahlížet z různých úhlů a snažit se jej pochopit se všemi jeho rozpory a temnými stránkami, ne pouze skrze to dobré, pro co si zaslouží obdiv. Tahle kniha představuje v případě Juráčka dost důležitý korektiv.... celý text
Jeden rok s Thomasem Bernhardem
2014,
Karl Ignaz Hennetmair
Kronika s výrazně bulvárním nádechem a mizivou literární hodnotou. Namísto podstatných či přínosných informací se dozvídáme, kolik šilinků Bernhard zaplatil za opravu televize nebo že měl šestého září k obědu svůj oblíbený tatarský biftek. Na více než čtyřech stech stran je to vskutku úmorné. Hennetmair na jedné straně parazituje na osobnosti věhlasného spisovatele, na druhé o něm prozrazuje pouze skutečnosti, které jej ukazují v pozitivním světle. Jak sám přiznává, temné a nepříjemné věci si o svém příteli nezapisoval. Nejde tudíž o upřímný a ucelený pohled na Bernharda, který by jej obnažoval víc než třeba zevrubný, širší kontext zohledňující životopis. Právě jako materiál pro biografii měly být tyto zápisky využity, ne vydávány samostatně.... celý text
Smrtholka
2020,
Lucie Faulerová
Žijeme nejplněji tehdy, uvědomujeme-li si blízkost smrti? Smrtholku přečtete díky prudkému spádu, jazykové nápaditosti a svůdně morbidnímu ladění za dvě odpoledne. Otázky, které Lucie Faulerová prostřednictvím své vytrácející se hrdinky pokládá, s vámi ale zůstanou ještě dlouho.... celý text
Na vrcholu zoufalství
2020,
Vojtěch Varyš
Koncentrovaná dávka nihilismu. Deníkovou formou psaný román o lidech, jejichž životní styl mě míjí, ale přesto jsem jim dobře rozuměl. Hlavní hrdina se celou knihu chystá na operu Così fan tutte (kam nakonec nevyrazí). Její název se ale spíše než žen v jeho životě (které jej spolu s alkoholem a přáteli drží při životě) týká jednotlivých dnů - všechny jsou stejné. Zas a znovu začínají a končí, aniž by se něco změnilo. Není na co navazovat, lze jen oddalovat. Přímý, nevyumělkovaný text s dotekem nesmlouvavé bernhardovské mizantropie má víc vrstev, než se na první přečtení zdá, a po dočtení dlouho dozrává.... celý text