Mijagi
přečtené 496
Spánek
2013,
Haruki Murakami
Jako byste si prohlíželi skicu nějakého velkého umělce. Hezky se na ni dívá, ale obraz to není.
Podsvětí
2017,
Michal Šefara
Jako bych několik dní žil přímo vedle Haďáka, Niny a Kerbera. Velmi zdařile vykreslené postavy a děj, jenž neztrácí tempo od první strany až po samotný závěr. Poslední strany sice již sklouzávají k akčnímu béčku, ale u odpočinkové četby nevadí. Do toho pro mě známe prostředí pražského metra s trefně popsanými stanicemi a labyrintem chodeb zahaleným pod rouškou tajemna. Reklama nelhala, cesta metrem je pro mě minimálně na chvíli opravdu jiná :-) Škoda, že v nakladatelství nedokázali lépe upravit stylistickou stránku knihy. Přímá řeč mi v některých pasážích přijde málo uvěřitelná (takhle by danou myšlenku postavy asi nevyřkli) a třeba citoslovce „huh“, jehož koncentrace je zde opravdu enormní (nechápu!), doslova ruší.... celý text
Vojna a mír I. díl
1959,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Po celou první polovinu jsem měl nutkání knihu odložit. Zdlouhavé pasáže z plesů a dýchánků v bohatých ruských rodinách mě doslova ubíjely. Tímhle stylem se v dnešní uspěchané době, kdy i čtenář chce být, co nejrychleji zatažen do napínavého děje, nepíše. Jenže pak se to zlomilo, jako kdybych vnitřně zpomalil a dokázal se naladit na autorův styl. Kniha mě nejen začala bavit, ale prožitek přineslo i samotné proniknutí do hloubky tohoto nádherného díla světové literatury. Tolik postav, tolik scén, tolik utrpení, lásky, mezilidských vztahů, ať už na ruských dvorech či válečném poli. Tomu, co zde Mistr Tolstoj rozepsal, se u filmu říká „rozmáchlá, impozantní výprava“. Takovou perličkou na konci prvního dílu je pro českého čtenáře popis bitvy u Slavkova a pěkné vykreslení moravského venkova východně od Brna. Mlžná listopadová krajina a proti sobě stojící armády Francie a Trojkoalice. Tečka, která vám nedovolí nechat druhý svazek v knihovně příliš dlouho.... celý text
O chůzi v ledu
2015,
Werner Herzog (p)
Rok 1974. Listopadová a prosincová, pochmurně šedivá krajina mezi Mnichovem a Paříží. Déšť, sníh, déšť se sněhem, vítr. Režisér Werner Herzog putující po silnicích táhnoucích se sychravými lesy, rozblácenými poli, od obydlí k obydlí. Míjen kamiony, tu a tam spatřen lidmi, přesto hluboko vnořen do své samoty, pohroužen v myšlenkách. Na noc se vlámat do chaty či opuštěného domu a ráno zas pokračovat dál, věříc, že kontemplativní poutí zachráním modlu celé jedné generace. Zvláštní a jedinečnou atmosféru dokázal autor v této knížečce zachytit. Přes všechny strasti a nepohodu cesty vnitřně pohladí nejednoho svobodomyslného poutníka. "Vlámal jsem se do prázdného domu, víc násilím než lstí, ačkoli hned vedle stojí další dům, kde někdo bydlí. Tady v tom mém to vypadá, že zde zedníci něco renovují. Venku zuří vichřice a já sedím vyhořelý, unavený a prostý jakéhokoli smyslu jako vyvrženec v kuchyni, neboť pouze tam jsou dřevěné okenice a můžu si trochu rozsvítit, aniž by světlo proniklo ven. Ustelu si v dětském pokoji, protože odtamtud by se dalo ještě nejlíp pláchnout, kdyby tu přeci jen někdo bydlel a přišel domů. Zrána ale zcela jistě dorazí stavbaři, v některých místnostech se vyspravují podlahy a zdi a dělníci si tady přes noc nechali boty, nářadí a bundy. Opíjím se vínem, které jsem si koupil v motorestu." "Hned za Fouday se strhla ta nejodpornější sprcha, déšť se sněhovými kroupami, černé mraky nedávaly věštit nic dobrého. Ještě za ranního přítmí jsem nalezl útočiště pod stromem. Pode mnou silnice a na druhé straně potoka železniční trať. Jak je to zoufalé. Pořádně se to rozjelo teprv o kousek dál. Dřepěl jsem nad silnicí pod jedlemi, přetáhl jsem si přes sebe pláštěnku, už to ale skoro nepomáhá. Kolem bručí náklaďáky, mě, zvíře pod větvemi, ale nevidí. Nahoru do kopce se táhne barevné stopa po benzínu. Velmi intenzivní přeháňka. Dělám, že jsem nedílnou součástí lesa."... celý text
Červenobílá
2014,
Dalibor Vácha
Rozkouskování děje do drobných střípků? Nerespektování časové posloupnosti? Postavy vykreslené tak, že působí chladně? Ano, s tím vším jsem měl zpočátku problém, ale pak se kniha pospojovala v celistvý obraz se smysluplným začátkem, středem i koncem. Velmi zdařilý debut a užitečný román přibližující méně známé téma Československých legií v bojích proti bolševikům v Rusku na konci 1. světové války a krátce po ní. Syrové popisy menších přestřelek, ale i významných bitev (Samara, Kazaň). Hrůzostrašné, naturalistické líčení všech možných zranění od drobných oděrek po granátem vyhřezlá střeva, kulometem roztříštěné mozky, sadistickými nepřáteli zohavená těla, ale také těžkých životních podmínek mimo boje, ať už ve stísněném vagónu ešalonu brázdícím Transsibiřskou magistrálu či v malém parníku plujícím po Volze. Do toho několik politických odboček a fiktivní osoby doplněné skutečně existujícími (Medek, Švec, Čeček, Hašek …). 4 hvězdy a už teď se těším na další Váchovo legionářské dílo.... celý text
