Mijagi Mijagi přečtené 496

Moc bezmocných

Moc bezmocných 1990, Václav Havel
3 z 5

Píši to u Václava Havla, jehož dílo považuji za obohacující, velmi nerad, ale na to, kolik Moc bezmocných zabírá stran papíru, toho mnoho nepřináší. Jde o dlouhé, popisné pasáže fungování disentu a jeho střetů s oficiální mocí. Ve své době možná objevné, dnes všeobecně známé informace. Z celého textu vyvěrá pouze jediná myšlenka – představa o společnosti jako konglomerátu velkého množství malých, zájmových komunit. Jednou z nich má být pravděpodobně disent. Havel tuto konstrukci staví nad běžný život a jednotlivým skupinám dává pravomoci k zasahování do řízení státu, prostě systém, který zůstává rozkročený mezi komunismem a kapitalismem. Obraz není nijak dále rozvíjen (zajímala by mě například otázka hledání konsensu mezi těmito skupinami), proto působí spíše naivně idealisticky. Esej tak zůstává pouze dokumentem o době před rokem 1989. Pokud si budete toto dílo pořizovat, doporučuji zakoupit, či vypůjčit si v rámci sbírky Havlových textů nazvané O lidskou identitu, v ní najdete silnější a zajímavější části, než je Moc bezmocných.... celý text


Jít

Jít 2010, Tomas Espedal
4 z 5

Nečekejte žádného polykače kilometrů. Autor jde pohodovou chůzí, občas se zastaví na nějakém pěkném místě, občas se nechá zlákat útulnou hospůdkou (i v opíjení spatřuje pohyb a v některých pasážích by se pro knihu hodil název "Pít" než "Jít"). Během cesty vzpomíná na svoji minulost, přemítá o chození, rozebírá putovní knihy jiných spisovatelů (doslova studnice tipů pro lidi, kteří mají rádi toto téma). "Nacházím se v temnotě, sedl jsem si na své místo v baru a objednávám pivo. První je dobré. Druhé je nejlepší. Třetí je lepší než první, čtvrté je výborné, páté taky, u zbývajících nejde o chuť, ale o to pít, jde o opilost. Dobré, pomalé zapomínání. Ne jako u vína nebo u pálenky, ne tak netrpělivé, ne tak vzteklé. Budeme tu sedět dlouho, je umění sedět a pít celý večer až do noci, to je právě to umění. Sedět klidně tak dlouho, až se dáš do pohybu. Pomalu a bez námahy odjedeš sám od sebe." "Chůze je forma očisty, člověk se zbavuje nánosů a rušivých dojmů, které mu způsobují jiní. Ten, kdo jde, je v nejlepší společnosti, je sám se sebou." "Když jdeme daleko, myslíme méně, vklouzneme do rytmu chůze a myšlenky se zastaví, promění se v koncentrovanou pozornost, která se upíná k tomu, co vidíme a slyšíme, co cítíme; tahle květina, vítr, stromy, jako by se myšlenky přetvářely a staly se součástí toho, s čím se potkáváme; řek, hor, cest."... celý text


Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka

Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka 2015, Světlana Alexijevič (p)
5 z 5

S každým dalším řádkem se čtenář noří do čím dál tím ponurejší nálady, až se doslova topí v depresi. V téhle knize je opravdu celé ruské 20. století - totalita, gulag, tvrdý nástup kapitalismu, měnová reforma, nesmyslné války v okrajových oblastech, náboženské konflikty na Kavkazu, teroristické útoky... to vše očima obyčejných lidí, ale i funkcionářů. Příběhy, které by neměly zaniknout! "Dvě sousedky se spřátelily: jedna měla pětiletou dcerku a druhá byla sama. Obyvatelé komunálek většinou sledovali jeden druhého. Navzájem se odposlouchávali. Ti, kteří měli místnost deset metrů, záviděli těm, kteří měli pětadvacetimetrovou. Takový byl život... A jednou takhle v noci přijel anton... Ženu, která měla malou holčičku, zatkli. Ještě než ji odvezli, stačila vykřiknout na přítelkyni: 'Když se nevrátím, vem si moji malou k sobě. Nedávej ji do dětského domova.' Kamarádka si dítě nechala. Pak na ni přepsali druhou místnost... Holčička jí začala říkat maminko... 'Maminko Aňo'... Uběhlo sedmnáct let... A opravdová maminka se vrátila. Své kamarádce zlíbala ruce i nohy. Pohádky obvykle končí v tomhle okamžiku, jenže v životě to dopadlo jinak. Bez happyendu. Za Gorbačova otevřeli archivy a bývalé trestankyni nabídli: 'Chcete si prohlédnout svůj spis?' Chci. Vzala svoji složku... otevřela... a navrch leželo udání... byl to dobře známý rukopis... Udání sepsala sousedka... 'maminka Aňa"... Chápete to? Já tedy ne. Ta žena to taky nemohla pochopit. Šla domů a tam se oběsila." "Perestrojka... v tom bylo cosi velikého... Během roku zavřeli naši projekční kancelář, zůstali jsme se ženou na ulici... Týdny jsme jedli jen bramborovou kaši. Začal jsem podnikat. Prodával jsem na trhu nedopalky. Litrové sklenice vajglů... nebo třílitrové... Manželčiny rodiče (univerzitní profesoři) je sbírali na ulici a já je prodával. A lidi je kupovali." "Město Orsk u Orenburgu. Celý den a noc se tudy hnaly dobytčáky s kulackými rodinami. Na Sibiř. Hlídali jsme nádraží. Jeden vagon jsem otevřel: v rohu visel na řemeni polonahý muž. Matka chovala v náručí maličkého a starší chlapec seděl vedle ní. Rukama jedl svoje hovno." Dozorčí stanice křičela na někoho do telefonu: 'Co po mně chcete? Lidi vycházejí z tunelu a vzápětí tu umírají, vylezou na nástupiště a umírají...' (Mlčí) Všichni si na to už zvykli. Zapnou televizi, poslechnou si to a jdou si dát kafe..." "Leželi tam mrtví, v kapsách jim bez ustání zvonily mobilní telefony... Nikdo neměl odvahu jít až k nim a zvednout je."... celý text


Ve spárech Aljašky

Ve spárech Aljašky 2007, Jan Kopka
4 z 5

Nikdy jsem moc nechápal, proč na tenhle závod někdo vyrazí s kolem a kniha mě přesvědčila o tom, že je to spíš o chůzi než jízdě, ale přesto velký respekt. Neuvěřitelných 23 dní v divočině. Napsané poutavou formou. Nejen výpověď o sportovním výkonu, ale také aljašský cestopis. Dlouho jsem nad některými pasážemi přemýšlel při svých výletech se psy. "I přesto, že s sebou mám GPS, zabalil jsem si i buzolu. Z dalších věcí na přežití to byla píšťalka, slabá horolezecká šňůra, karabinky, titanový nůž a v obalu od kinofilmu hadřík nasáklý benzínem, abych dokázal rychle rozdělat oheň, zápalky i zapalovač. Tohle všechno jsem měl umístěné v brašničce přímo na řidítkách co nejvíce po ruce. Ve chvíli, kdybyste se propadli do vody, jde o vteřiny." "Pocit nicotnosti i nejisté počasí způsobuje hmatatelný strach i vědomí omezenosti života. V tuhle chvíli nejde o žádné konkrétní nebezpečí, jde o nebezpečí, které cítíte všude okolo. Díky strachem vybičovaným smyslům si všechno uvědomujete zřetelněji, tu smrtelnou krásu okolo, svůj život i jeho pomíjivost." "Ráno jsme si všimli, že kolem našeho bivaku se v různě velkých kruzích objevily vlčí stopy. Vypadá to na nějakého vlka samotáře, protože stopy jsou jen jedny, zato obrovské." "My přikládáme penězům příliš velký význam... Oni je také potřebují k životu, ale vypadá to, že se jich zároveň i obávají. Staří moudří eskymáci si jsou moc dobře vědomi i jejich zlé moci. Pokud jich mají hodně, víc než potřebují, může jim to zatemnit mysl."... celý text


Hvězdné hodiny lidstva

Hvězdné hodiny lidstva 1993, Stefan Zweig
5 z 5

Symbolická chvíle života, která dokáže vynést vyvolené k nesmrtelnosti. Často rozhodnutí trvající pár vteřin, před a po něm obyčejné průměrné žití, přesto právě pro něj na vás nebo alespoň na vaše činy, dějiny nikdy nezapomenou. Nádherné eseje o cestovatelích, dobrodruzích, umělcích, vojenských hodnostářích, podivínech, kteří dostali šanci prožít „hvězdnou hodinu“, přičemž někteří ji vytěžili pozitivně, jiní negativně, všichni však posunuli lidstvo někam dál. Stefan Zweig píše opravdu mistrně. Na jedné straně zahrne čtenáře úměrným množstvím zajímavých faktů, na druhé straně pro něj připravuje po celou dobu silný estetický zážitek rafinovanou gradací děje do onoho konkrétního okamžiku. Útlá knížečka, kterou si člověk uchová v mysli dlouhou dobu po přečtení.... celý text


Cejch

Cejch 1992, Zdeněk Šmíd
4 z 5

Verbování do první světové války, marné očekávání návratu odvedených synů a otců, vítání zmrzačených veteránů, Hitlerovy štvavé projevy v rádiu, jimž je v chudých horách snadné uvěřit, běsy druhé světové války, násilný odsun jako splacení válečných křivd, přistěhování nových obyvatel, zabírání statků ve prospěch družstev, vytyčení železné opony, zánik celých obcí, prorůstání domů přírodou. Na Bachu, v lesích nad Nejdkem, již nikdy nebude zdvihnuta májka, prohnaly se tudy všechny ideologie 20. století a nemilosrdný tok dějin zasáhl nejprve duše obyvatel, aby sebou vzápětí vzal i prastará stavení. Nic není jednoznačné, dobro a zlo se neřídí státními hranicemi, na obou stranách, mezi Čechy a Němci, najdete ty, co neustoupili z morálních zásad a ty, kteří naopak neváhali morálně poklesnout, jen aby ze změny poměrů vytěžili pro sebe, byť pouhou radost z ponížení někoho, kdo se na ně dříve křivě usmál či jim při zábavě v hospodě přebral holku apod. Doporučuji studentům probírajícím ve škole téma Sudet, zaryje se do mysli mnohem více, než učebnice dějepisu.... celý text


Den Trifidů

Den Trifidů 1999, John Wyndham (p)
5 z 5

Napínavá postapokalyptická kultovka, ve které byly roztomilým květinkám přidány nohy (pohyblivé kořeny) a sebedestruktivnímu lidstvu odebrány oči. Četl jsem týden a během tří nocí se ve snu přenesl do role hlavního hrdiny – celý svět oslepl, já vidím. To se mi už dlouho s žádnou knihou nestalo. Je obdivuhodné, jaké se podařilo Johnu Wyndhamovi rozjet napětí a navodit ponurou atmosféru i při úsporném stylu psaní. Žádné sáhodlouhé popisy, žádné zbytečné vysvětlování a přesto tady nic z toho nechybí. Tuhle sci-fi chuťovku budete mít v sobě dřív, než si na vás stihne smlsnout nenechavým žahadlem chřestící Trifid.... celý text


Malá červená kniha o behání

Malá červená kniha o behání 2012, Douglas Scott
4 z 5

Stručná, ale výstižná příručka. Krátké kapitoly přináší základní informace, od nichž se lze již snadno odpíchnout bez nutnosti četby dalších knih a zbytek se naučit z praxe. Kniha je psaná svižným stylem a není zahlcená otravnými reklamami, jak bývá u běžecké literatury zvykem. Douglas Scott navíc prosazuje používání selského rozumu a naslouchání pocitům. Při varování před marketingovou smrští se nebojí trefovat do vlastních řad (pracuje jako redaktor běžeckého časopisu) a upozornit třeba na obezřetnost před recenzemi nových bot, které jsou v drtivé většině psané po dvou, třech výbězích a ne po měsících používání. Nad částí věnované zraněním by asi leckterý doktor zakroutil hlavou. Autor v ní rozebírá teze, s čím vším lze ještě běhat a co naopak vyžaduje klid. Jeho názor je sice dost kontroverzní, ale jako ukázání druhého extrému proti úzkostnému sledování každé bolístky dobrý, našel jsem si střed :-) Velmi přínosné pro mě byly kapitoly o sestavování tréninkových plánů. Tabulku na míru neočekávejte, ale za to se dočtete spoustu rad, jak si ji sledováním chování vlastního těla připravit. Malá kniha, u které jsem popsal velký kus papíru poznámkami.... celý text


Pálenka: Prózy z Banátu

Pálenka: Prózy z Banátu 2014, Matěj Hořava (p)
5 z 5

Báseň v próze. Učesané, lyrické miniatury, kde není slova navíc a přesto z nich na člověka silně doléhá hořko-sladká atmosféra, ať už malých vesniček v Banátu, severočeského panelákového sídliště nebo jiných míst, v nichž se autor ve svých vzpomínkách nachází. "Pálenka ze švestek a kulovatek; to je krev tohoto kraje... I teď mám s sebou láhev a občas usrkávám... Na každé z těch salaší jsou sudy, demižony, kanystry nebo láhve s pálenkou... A i tady, tady na hřebenech, nečekaně mezi dvěma habrovými lesy: i tady náhle padá dolů strání sad plný dozrávajících švestek či kulovatek... Dozrávají u domů, v obřích závrtech v polích (místní jim říkají prostě a krásně jámy), dozrávají u cest, u krchova, u kostela... Divoká krev tohoto kraje: opojná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky; vytahuje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se přihodilo včera... Dobro, či zlo, zde nelze rozhodovat: pálenka, ta pohostinná, kterou vám nabídne každý sedlák v poli, když se lopotí za propoceným plavohřívým koněm; pálenka - ta samá, ze stejné láhve - se pak podepíše podlitinami na tváři jeho ženy a dětí (švestkové podlitiny; dozrávající kulovatky kolem očí)..."... celý text


Intelektuál ve dvacátém století: Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem

Intelektuál ve dvacátém století: Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem 2013, Tony Judt
ekniha 4 z 5

Knižní rozhovor mapuje pestrý intelektuální život odborníka na historii a politiku Evropy profesora Tonyho Judta, ale především dává do širších souvislostí události 20. a počátku 21. století. Zazní zde např. téma holokaustu, na který oba autoři pohlíží jako na nacistické zvěrstvo, nicméně Judt poukazuje také na zneužití příběhu izraelskou politikou. Na tuto temnou část dějin lidstva by se nemělo nikdy zapomenout, ale není možné ji do nekonečna používat jako obhajobu k územnímu a mocenskému rozpínání se na Blízkém východu. Názor je o to cennější, že je vyřknut člověkem vyznávajícím židovské náboženství, bývalým sionistou a několikaměsíčním obyvatelem izraelského kibucu. Zajímavou dělá knihu i rozdílná národnost autorů. Zatímco tázající Timothy Snyder pochází z USA, Tony Judt se narodil v Anglii. Toto vyzní naplno především v poslední kapitole hodnotící současnou ekonomiku a vztahy stát vs. občan na starém kontinentu a v USA. V této části se Judt také velmi výstižně trefuje do amerických vojenských intervencí a zbrojařských firem z tohoto přístupu těžících. V některých pasážích jsem se ztrácel a občas dohledával informace na internetu, pár sociálně-demokratických názorů ve mně vyvolalo menší vnitřní polemiku, ale celkově je kniha čtenářsky vstřícná, pro zájemce o novodobé evropské dějiny přínosná a už jen samotné sledování diskuze (myšlenkových pochodů) dvou super-intelektuálů je velkým zážitkem.... celý text


Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování 2015, Haruki Murakami
5 z 5

Zase jednou Murakami v poloze bez fantaskních prvků, jakou navodil mezi čtenáři třeba v Norském dřevu. Mistrně napsaný příběh o tom, jak různé události z naší dávné minulosti, dnes již zdánlivě nepodstatné, formují neustále náš život, o tom, jak lehké by bylo, kdyby si mezi sebou lidé dokázali včas říct, co k sobě cítí a nechybí ani tradiční téma osamocení uprostřed velkoměsta. Autor se tentokrát zřekl svého grafomanství, přesto kniha funguje jako velký román. Každým slovem je zde od začátku budován prostor pro emocionálně silný závěr, při němž ukápne slza nejednoho čtenáře.... celý text


Jízda do Ox-Bow

Jízda do Ox-Bow 1966, Walter van Tilburg Clark
4 z 5

Od první stránky visí ve vzduchu podivně napjatá atmosféra nevěstící nic dobrého. Brilantně sepsaný western rozbíjející žánrové mantinely směrem k psychologickému románu, navíc prodchnutý etickými dialogy drsných hochů (ale také jedné ženy) s kolty visícími proklatě nízko u pasu. Téma: zákon vs. morální spravedlnost. Perfektní práce s dějem gradujícím i ve zdánlivě statických scénách, kde autor popisuje třeba jen pohledy a zabarvení tónu hlasů postav. Nejednou se mi vybavilo ospalé zaplivané venkovské nádraží a bzučící moucha v úvodní scéně v Tenkrát na západě :-) Nebýt poslední kapitoly, která příběh zbytečně natahuje, neváhal bych s plným počtem hvězd.... celý text