Mijagi přečtené 496

Zámek 2009, Franz Kafka

Předem je třeba upozornit, že Franz Kafka Zámek nikdy nedopsal. Je to vůbec první román (z těch, co jsem četl), který není zakončený tečkou ani žádným jiným interpunkčním znaménkem. Má utnutý děj i poslední větu, vůbec to ale nezmenšuje čtenářský zážitek. Pro nově příchozího zeměměřiče K. boj, pro ostatní obyvatele běžná, denní činnost. Byrokratická mašinérie řídící doslova každý detail života jednotlivce. Ještě více rozvětvená struktura úředníků, ještě bizarnější jejich práce a místa konání než v předchozí autorově tvorbě. V rámci zaměstnání mívám občas cesty na úřady. Nejednou jsem si na jejich dlouhých spletitých chodbách vzpomněl na Proces, odteď to bude nově i Zámek. A propos: Pokud vás už bude bolet hlava od vymýšlení možných závěrů příběhu, zkuste mrknout na internet. Kafkův kamarád spisovatel Max Brod podal zprávu o tom, jak měl Zámek údajně skončit.... celý text

Běh s Vlky aneb Canicross 2002, Jaroslav Monte Kvasnica

"Spolupráce psa a člověka se děje na základě prastaré pomyslné smlouvy, kterou obě strany podepsaly pery vyrobenými ze vzájemné důvěry, inkoustem vytvořeným z lásky." Monteho jsem potkal před lety na jedné dogtrekkingové akci. Už tenkrát byl legendou, známou jako „ten, kterým to všechno začalo.“ Je fajn v dnešní době, kdy většina disciplín popisovaných v této knize zažívá velký boom, zavzpomínat na romantické začátky se strohou závodní termínovkou, s mnohem méně specializovaných značek vybavení, s tréninkovými plány nezahlcenými výpočty tepů či laktátových křivek atd. Tohle je příručka, do které se autorovi kromě obecných rad podařilo nalít i život. Kniha, ze které vane vůně táboráků, zní ve větru ševelící listí a hlavně vyjí civilizací nespoutaní, svobodní vlci. Chce se mi vzít své čtyřnohé parťáky, obout si boty, jen tak s nimi běžet po louce a nic dalšího neřešit.... celý text

Zlaté Hory 2005, Jaroslav Rudiš

V závěrečném dílu autorům již lehce dochází dech. Děj je místy zbytečně moc překombinovaný, přesto si ale komiks ponechává svoji nezaměnitelnou atmosféru. Z pražského Hlavního nádraží se vracíme zpět na Jesenicko, tentokrát do Zlatých Hor s lesy provrtanými dávnou hornickou činností a s lidskými charaktery pokřivenými pohnutou historií dvacátého století (tok událostí, který se krajem prohnal, perfektně symbolizuje místo podnikání Wachkova otce – dnes autocamping, dříve gulag a ještě dříve koncentrační tábor). Tím vším se jako růžová stužka vine lovestory mezi Květou a Lojzou a jako temná šňůra příběh pana Němého. Více takových komiksů či prózy z oblasti českého příhraničí.... celý text

Hlavní nádraží 2004, Jaroslav Rudiš

Olda: Na životě je nejstrašnější ráno. Jdeš na záchod, spláchneš, a předešlej den je fuč. Ale tady si u toho aspoň něco přečteš. Alois Nebel: Taky si rád na záchodě čtu. Olda: A co? Alois Nebel: Jizdní řády. Olda: Ale dyť tam je všechno furt stejný. Alois Nebel: No právě. Nádražíčka v temných lesích v historií pohnutých Sudetech střídají v druhém díle zaplivaná a počmáraná zákoutí ponurých chodeb a veřejných záchodů největšího českého vlakového uzlu. Místo vůně jesenických hor pach pisoárů, nad nimiž bdí dobrosrdečná paní Květa neváhající poskytnout mateřskou útěchu bezdomovcům a zoufalcům všeho druhu poflakujících se po špinavé hale či holubím trusem zaneřáděném parku. Životní osudy se tu, pod drápy orla stojícího na střeše vysoko nad Fantovou kavárnou, přelévají v mystično, před očima cestujících, přesto raději nepovšimnuty. Lojza Nebel uskutečnil výlet na pražské Hlavní nádraží, cestu, kterou by měl alespoň jednou za život podniknout každý železničář. A nás čtenáře vzal sebou. Bubliny a obrázky opět přinášející silný zážitek.... celý text

Bílý Potok 2003, Jaroslav Rudiš

„Když člověk jede vlakem do kopce, tak stoupání z něj dokáže leccos vytáhnout, i zlé myšlenky. Sedíš, koukáš, vlak se souká na Ramzovou a najednou jsi úplně klidnej. Jako bys ani nebyl.“ Okolí železniční tratě ze Zábřehu přes Hanušovice, Ramzovou a Lipovou-lázně do Jeseníku znám velmi dobře, mám to tu procestované s batohem na zádech v několika ročních obdobích, ve dne i v noci. Odlehlé stanice a vůbec oblast bývalých Sudet na mě vždycky dýchnou zvláštní atmosférou, pro kterou tato místa vyhledávám. Ač přečteno v Praze, přesně takto na mě dýchla i okna a bubliny komiksu pánů Jaroslava Rudiše a Jaromíra99. Zážitek, který předčil film.... celý text

Mým domovem je Aljaška 2009, James Huntington

Kniha, kterou by si měli přečíst všichni rodiče rozmazlující své děti. I přesto, že mu máma s tátou (stejně jako svým ostatním dětem) dali veškerou možnou lásku, měl Jimmy Huntington na Aljašce opravdu drsné dětství. Vyrostl z něj ale člověk, co se o sebe umí postarat - v divočině i civilizaci. A troufám si říct, že člověk se silným morálním kreditem. Líbí se mi také téma lovu - ne jen tak pro zábavu, ale pro obživu, sice pro kožešiny, zároveň však s využitím všeho a hlavně s myšlenkou zachování rovnováhy v přírodě. "V malé plechovce jsem sebou nosil svíčku, svítil si na cestu závějemi a okolo mne jenom ticho. Ani jediné slůvko, zakňučení psa či jakýkoliv jiný zvuk v posvátném sněhovém tichu, které doprovázelo třeskutý mráz té zimy. V prosinci přituhlo ještě víc. Neměl jsem sebou teploměr a nevěděl, kolik je stupňů. Bylo mně však jasné, že v tomto počasí žádný pilot nepřiletí. Mrzlo jen praštělo, a přestože jsem celé noci udržoval oheň, nedalo se ve stanu spát jinak, než v rukavicích, parce a muklukách. Jednadvacátého, tedy v den, kdy měl přiletět pilot, uhodil snad nejhorší mráz za celou zimu. Zůstal jsem ve stanu a celý den poslouchal, jestli nezaslechnu motor letadla. Zahříval jsem se pohledem na třicet kuních a několik norkových kožešin. Byl to slušný úlovek a sliboval pěkné Vánoce pro mé děti."... celý text

Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy 2014, Irena Eliášová

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2010, Olga Tokarczuk

Napínavý román, při jehož psaní autorka symbolicky přeměnila svoji pracovnu v posed (v knize používá výraz „kazatelna“) a vzala si trefně na mušku celé myslivecké sdružení. Ekologická krimi s dobře mířenou palbou slov. Pokud máte rádi příběhy s nečekanými zápletkami, poetiku po sezóně opuštěných rekreačních oblastí či se rádi touláte Kladskou kotlinou kousek za českými hranicemi v Polsku, určitě po knize sáhněte.... celý text

Kolymské denníky 2017, Jacek Hugo-Bader

Od Ochotského moře z přístavního města Magadan táhne se do sibiřského Jakutsku 1 826 km dlouhá federální silnice M56 „Kolyma“, zvaná také Cesta kostí. V drsných přírodních podmínkách krajiny, kde léto trvá jen pár dní, s minimem moderní techniky, bez pořádného jídla do žaludku vystavěli ji zde v dobách Stalina vězni z desítek místních, nechvalně proslulých gulagů. Právě tudy, v době, kdy už ze všech těchto nápravných zařízení zbyly jen omšelé ruiny, putuje Jacek Hugo-Bader a přináší jedinečnou reportáž dalece přesahující škatulku cestopisu. Cestuje především po lidech, bývalých vystěhovalcích, co zde zůstali natrvalo, předcích bachařů, ale i dobrovolně přivandrovalých podivínech spatřujících v této chudé a bezútěšné oblasti radost. Z kaleidoskopu příběhů a po litrech na žal vypitých vodek vyvstává obraz bývalého Sovětského svazu i současného Ruska. To vše navíc čtivě napsané. Tuhle cestu doporučuji.... celý text

Spisovatel jako povolání 2017, Haruki Murakami

Proti zažité představě, že spisovatel musí být ztroskotanec čekající rozvalený na barové stoličce nebo doma v gauči, až se mu v hlavě rozzáří nápad na pořádné literární dílo, staví H. Murakami svoji metodu psaní připomínající výrobní linku asijské automobilky s přesným řádem, v které denní hodiny psát, kolik stran napsat, s rituály před a po psaní (chodí např. každé ráno běhat do parku) a s důmyslným systémem několika přepisů, než se dostaví spokojenost s konečným produktem. Velmi zajímavá je kapitola, jak ze znaků japonského písma vyráběl svůj ojedinělý styl či zamyšlení nad tím v jaké psát osobě. Nemohu se však zbavit dojmu, že kniha obsahuje mnoho „vaty“. Zatímco v jeho prozaickém díle má své opodstatnění (např. gradace děje), v knize, která je spíše úvahou, vyloženě otravuje.... celý text

Severní vody 2017, Ian McGuire

Pomocná síla na tulením olejem zamaštěné palubě velrybářské lodi plující mrazivou Arktidou minulého století. Špinavá práce, kam rozhodně nechceš poslat svoje „cévéčko“. Takový Terror Dana Simmonse, ale nahuštěný do výrazně méně stránek a bez mysteriózní dějové linky. Ian McGuire pracuje perfektně nejen se zápletkou, ale hlavně s kulisami. Čekejte tedy chytře vypointovaný příběh a scény vyvolávající až fyzicky nepříjemné pocity – bezcitné postavy, hnis, sodomie, zabíjení zvířat. Několikrát mi bylo šoufl.... celý text

Povídky jamrtálské 2010, Milena Slavická

„Jamrtál! Tak říkávali Nuselskému údolí odpradávna. Jamrtál – údolí smutku.“ Bavor, Aki Kakaba, Anna, Ali …. smutné postavy a pochmurná atmosféra Nuselského údolí semknutého mezi Palácem kultury na jedné a chrámem Nanebevzetí Panny Marie na druhé straně a překlenutém nechvalně známým mostem sebevrahů. Oprejskané domy, čtyřky hospody, pasťák, práce u technickejch služeb, pančovanej alkohol, šeď života v normalizaci, žití odnikud nikam. Čtyři vzájemně propojené povídky, v nichž je každý sebemenší náznak naděje udušen smutkem. O hvězdičku depresivnější, o hvězdičku lepší než na stejném místě se odehrávající Green Scumův Nuselskej punk.... celý text

Baby Driver 1995, Jan Kerouac

Autobiografický román dcery spisovatele Jacka Kerouaca, na niž slavný otec platil pouze nejnižší možné alimenty, viděl ji dvakrát v životě (jen krátce) a pokaždé u toho držel v ruce lahev alkoholu. Pokud jste tedy fanoušci tohoto velikána beat generation a čekáte, že se o něm dozvíte něco nového, budete zklamaní, příliš prostoru mu v knize věnováno není. Baby Driver je především příběhem Jan Kerouac. Autorka v něm nenabízí spontánní metodu psaní či zenové meditace, jako je tomu v díle jejího otce, ale rozhodně za ním nezaostává v bohémském užívání si světa, vychutnávání si právě probíhajícího okamžiku bez přemýšlení nad budoucností. Život v ghettu, pasťák, drogy, prostituce, šílená cesta po Latinské Americe. Jde z toho mráz po zádech, čiší z toho smutek, ale také nezměrná touha po svobodném životě. On the Road v ženském provedení.... celý text

Paní Bovaryová 2008, Gustave Flaubert

Přes nepopiratelné literární kvality je první polovina románu čtenářsky velmi úmorná, v druhé ale děj nabírá spád a v závěru se od něj nelze odpoutat. Můžete ji coby zahálčivou zlatokopku nesnášet. Můžete ji litovat pro sny utopené ve všedním žití s maloměstským doktorem. Můžete ji přát či nepřát zoufalství, do kterého se dostane. Paní Bovaryová mi připravila dlouhé chvíle k přemýšlení o tom, jaký k ní mám zaujmout postoj. Na první pohled jednoduchá, uvnitř však komplikovaná a složitá. Velkou postavu světové literatury podařilo se stvořit Gustavu Flaubertovi.... celý text

Advent 2017, Gunnar Gunnarsson

Samotářský Benedikt s beraní palicí, se svým psem Leem a skutečným beranem Nezmarem vyráží rok co rok během adventu hledat do drsné islandské přírody zatoulané ovce, nad nimiž jejich majitelé dávno mávli rukou. Sněhové vánice, teploty hlubokou pod nulou a pustina bez lidí dává spoustu prostoru k hloubání nad životem. Útlá knížečka, 93 stran i s doslovem. Ne, tohle není jednohubka, to je pořádně promrzlý nanuk vytažený z nejledovějšího šuplíku mrazáku, který budete mít sice brzo slíznutý, ale nezapomenutelně se vám vryje do duše. Ve vydání nakladatelství Kalich z roku 2017, které je samo o sobě krásné, navíc příběh doslova ožívá v ilustracích autorova syna.... celý text

Oheň a hvězdy 2016, Erazim Kohák

"Tam, kde se pod polorozvalenou hrází dávno zapomenutá vozová cesta vytrácí ve svěže zeleném mlází, tam ještě přichází noc - hluboká, panenská tma, jak ji lidé znávali po tisíce let mezi řeřavými uhlíky svých ohňů a hvězdným nebem nad hlavou." A právě v těchto místech, ve vlastními silami zbudované chatě uprostřed lesů amerického New Hampshire, přemýšlí český filozof Erazim Kohák o životě. Z atmosféry přechodu okolní přírody z denní doby v noc vznikají jeho úvahy, které zasazuje do myšlenek významných filozofů či náboženství. Jako kdybych tohle všechno už vnitřně zažil. Ano, přesně tohle se mi honí hlavou, když se sám pohybuji po trase nějakého dlouhého pochodu či ultra závodu, sám mimo civilizaci během stmívání či svítání. Jen v laické podobě a bez takto pěkného převyprávění. "Předvedl mi to jednoho silně deštivého dne starý dikobraz. Bylo ten den teplo, jen od rána hustě pršelo. Kolem poledního prostrčil obezřetně čumák a oči dešťovou clonou a stejně obezřetně mě pozoroval. Neměl jsem ponětí, co dělá na dešti. On o mně nejspíš také ne. Seděl jsem nehybně, nevytvářel jsem kouř - a na kouř z komína byl zřejmě zvyklý. Chvíli jsme seděli a pozorovali jeden druhého. Když jsem se stále nehýbal, osmělil se. Pozvolna vešel a zamířil ke kbelíčku s čerstvými odřezky květákového listí. Sáhl po okraji kbelíčku a převrátil jej. Uskočil, ale když se nic nedělo, hrábl do kbelíčku a vytáhl zvlášť chutný list. Začal od okrajů, okusoval až po košťál, pak i ten schroustal. Seděl jsem okouzlený čirou dobrotou jeho bytí. Jak nesmírně dobré je, že na tomto světě, v rohu mého úkrytu, je dikobraz, že žije, že vzdoruje nicotě a doplňuje celistvost bytí... Měl jsem pocit, že se tu setkávám s bytím, slovem Dunse Scota, v jeho 'formalitě' čiré dobroty. Ne že dikobraz je užitečný nebo že se mi líbí. Jen proto, že je."... celý text

Osm hor 2017, Paolo Cognetti

Rád v horách běhám, jako Pietrův otec. Rád po jejich hřebenech i kráčím pomalu a celou tu krásu na sebe nechávám působit delší dobu, ať už sám či v doprovodu dalších, jako Pietro. A láká mě i život v nich, jako Bruna, byť v duchu vím, že si jej idealizuji a spíše než horalem jsem turistou z města. Dva kamarádi, jejich rodiny a v hlavní roli hory, na které budete mít chuť během četby vyrazit! Aniž by to autor v textu přeháněl s emocemi, vytvořil silný emocionální příběh zachycující lidský život od dětství až po dospělost, proměnu času v přírodě, vztah otce a syna. Nádhera.... celý text

Smrt svatého Vojtěcha 2009, Vladimír Körner

Příběh je orámován tragickou smrtí dvou světců – Václava na začátku, Vojtěcha na konci. A mezitím se valí dějiny počátků české státnosti, vlády tří Boleslavů – Ukrutného, Pobožného a Ryšavého. Ač zde rostou první církevní stavby, mezi nimiž vyčnívá Břevnovský klášter, ač tu již skrz pohanské zvyky tryskají první pramínky křesťanství, jedná se stále o barbarskou Prahu prvních Přemyslovců, kde není problém pořídit si pro práci či potěšení otroka a kde nůžky mezi panstvem a obyčejným obyvatelstvem jsou rozevřeny hodně doširoka, takže pokud nerazíte mince s vlastní podobiznou nebo nehandlujete se zbožím, přežíváte v zavšivených špeluňkách s chudinou. Několik hodin cesty na východ od tohoto budoucího evropského velkoměsta stojí v močálech soutoku Labe a Cidliny hradiště Slavníkovců, jako potencionální druhé centrum českých zemí trn v oku Přemyslovců a zákeřných Vršovců. K velké tragédii schyluje se v zamlžených lužních lesích. Básnický styl psaní Vladimíra Körnera je opravdu čtenářsky méně přístupný (viz. komentáře níže), ale k tomuto příběhu sedí. Dotváří mýtickou atmosféru oněch pradávných dob. Stejně jako u Údolí včel, i u tohoto díla bych si dokázal představit filmové zpracování režisérem Františkem Vláčilem. A moc rád bych se na takový film podíval.... celý text

Čáp a Lola 2009, Mirosław Nahacz

Děsivě věrohodná exkurze do lidského podvědomí s lehce fantaskními prvky. Psychedelické „měniče času“ stírající hranice reality a snu. Velká škoda mladého polského autora. Tohle je čtenářský zážitek. „Ráno se vzbudíš, vstaneš, uděláš si snídani, jdeš do práce, do školy, odkroutíš fachu, vrátíš se domů unavenej, tajně doufáš, že si konečně odpočineš, sedneš si do křesla a najednou překvápko. Hovno, a žádnej odpočinek, protože se znova vzbudíš a o zábavu na všední den máš postaráno. Nenasnídáš se, protože nemáš hlad. Jdeš do práce, do školy, vrátíš se, sedneš si, začneš odpočívat a znova se vzbudíš. Vstaneš, jdeš, práce, škola, vrátíš se, odpočíváš a vzbudíš se. Říkáš si: seru na to. Nevstaneš, nejdeš, ne práce, ne škola, ne nic, nevracíš se. Odpočíváš. Potom ti volá šéf, protože se ukáže, že tentokrát to opravdu byla každodenní realita… Po několika týdnech vášnivého románku s měniči se všechno začalo kazit. Doma se objevovali lidé z příběhů, v příbězích figurovali lidé z každodenní reality, jedno se mísilo s druhým, chyběl ukazatel nebo vzorec, podle kterého by bylo možné zjistit, co je a co není.“... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery