Mijagi
přečtené 498
Slyšet jeleny zpívat
2021,
František Šmehlík
Napínavá kniha. Zaujala mě už povedeným názvem a po přečtení první strany jsem se těšil na každou volnou chvíli, kdy se do ní budu moct znovu začíst. I když se mu to ke konci už lehce vymyká a balancuje na hraně uvěřitelnosti, podařilo se autorovi navodit temnou atmosféru zapadlé horské osady, v jejíž blízkosti se jednoho podzimního rána stane vražda. Škoda jen, že se nedokázal vyhnout všem zažitým klišé v soužití malého týmu kriminalistů a jejich osobních problémů. Všichni ti drsní šéfové, všichni ti nováčci, co přijdou v rámci případu s něčím zásadním, to už tady bylo tolikrát, stačí zapnout večer televizi. Ale je to románový debut a podle recenzí se v další krimi František Šmehlík s některými nedostatky popasoval. Velké plus pro nakladatelství Argo za pěkné provedení knihy.... celý text
Věci, na které nastal čas
2020,
Petra Soukupová
Příběh Alice, Richarda a jejich dětí Káji a Loly, ničím nevybočující průměrné rodiny, která se vlivem postupného vyprchání počátečního poblouznění a s tím pak spojené neupřímnosti, neřešení konfliktů včas, nerespektování tužeb a přání druhého, myšlení jen na sebe a své koníčky, ale také kvůli semletí zaměstnáním (kolotoč práce, domů spát, práce, domů spát) či stereotypnímu zápřahu a vytržení od ostatní společnosti během rodičovské dovolené pomalu propadá do hluboké krize. Úvodní třetinu knihy jsem byl naprosto vykolejený tím, jak je to obyčejné, jak se tam vlastně nic pořádného neděje. Seznamování, první hádky, menší i větší. Pak to ale začalo dávat smysl. Není to horor, krimi ani žádná podobná krvavá řežba, přesto jde o děsivé čtení způsobující až fyzickou bolest. Je totiž snadné podobný příběh osobně prožít. Petra Soukupová ukázala, že po dobrém námětu, který udrží pozornost čtenáře od začátku až do konce, není třeba sahat někam daleko, stačí jej vylovit z běžného života. Výborné gradování děje, uvěřitelné dialogy a povedený závěr s výstižně zvolenou poslední větou.... celý text
Štefánik: Komiksový román
2021,
Michal Baláž
Milana Rastislava Štefánika jako historickou osobnost samozřejmě znám, ale ne z hodin dějepisu, silně mi jej do hlavy vštípil až 145 km dlouhý běžecký závod Štefánik trail, který se před pár lety běhal ještě sólo a vedl od mohyly na Bradle až k pomníku v Bratislavě. Závod postavený na příběhu Štefánikova pěšího útěku ze srbské fronty po havárii jeho letadla. Závod, kde mi v cíli pověsila na krk finišerskou medaili paní Tamara Dudášová, Štefánikova praneteř. Než se tak ale stalo, měl jsem na cestách přes malokarpatské lesy spoustu času na přemýšlení o všem možném, mimo jiné také o tomto slovenském hrdinovi. Dnes už se těžko z jeho životopisu odstraňuje uměle vytvořená mýtická slupka (stejně jako z novodobých postav u nás, např. v poslední době z Václava Havla), ale myslím si, že není nikdo, kdo by mu upřel zásluhy na vzniku Československa. A právě v tomto tkví hlavní přínos komiksu. Autoři jej nepojali jako biografii jdoucí od jedné životní události ke druhé, ale jako zamyšlení nad složitostí hledání skutečného Štefánika. Čtenář je sice prostřednictvím sochaře Bohumila Kafky, který získá zakázku na vytvoření již zmíněného pomníku v Bratislavě, seznamován se Štefánkovými činy, nicméně stále nad ním visí otázka: Co z toho je opravdu Štefánik a co lidmi (nebo i samotným Štefánikem) vytvořená heroická podoba?... celý text
Keltové a Čechy
1998,
Petr Drda
Fascinuje mě, jak lze pomocí několika málo archeologických nálezů (navíc většinou spjatých s hroby a způsobem pohřbívání) a dovednosti dát si nabyté znalosti a zkušenosti do správných souvislostí vytvořit kompaktní obraz o Keltech na našem území. Kniha je plná silných argumentů, ale také otazníků, jež se autoři snaží překlenout alespoň rekonstrukcí, jak to mohlo tenkrát být. Čtenář vždy ví, zda se zrovna pohybuje na pevném nebo tenkém ledu. Velká část knihy se věnuje lokalitě Závist nad pražskou Zbraslaví, kde se potuluji několikrát do roka a před dočtením knihy jsem si nahoru také vylezl. Bylo sychravé podzimní sobotní dopoledne. Vrcholek hory halila mlha, ze které přede mnou postupně vystupovala barevným listím pokrytá lesní cesta. Celý týden jsem nad stránkami knihy žil ruchem zdejšího života. Zvukem nářadí řemeslníků. Podle Drdy a Rybové tu mohlo v jeden okamžik žít více než tisíc lidí. A teď jsem tu byl najednou sám. Všude kolem mě ticho. Zvláštní pocit. Kontrast tehdy a teď. Co se tu všechno odehrálo za příběhy? Nemyslím ty velké, zapsané do dějin, myslím ty obyčejné, každodenní. A najednou je to pryč.... celý text
Vlčí štěstí
2022,
Paolo Cognetti
Částečně naivní příběh, ale dní, kdy se nad něčím podobným zamyslím, mívám několik do roka. Ukončit práci ve městě a jen tak zmizet v nějaké malé horské vesničce nebo na samotě v přírodě. Cognettiho Fausto to má jednoduché. Bezdětný, krátce po ukončeném vztahu sedá do auta a odjíždí, aby začal nový život jako levná pracovní síla v alpském hotýlku. Ač lze do Milána, jeho původního domova, při dobrém počasí z okolních vrcholků dohlédnout, je to zde mikrosvět existující sám o sobě, odtržený od všeho ruchu, žití je tu čistší, méně komplikované než dole, zaměřené jen na základní potřeby a trochu málo obveselení ve volném čase. Přečteno již v září cestou pátečním autobusem z Prahy do Krkonoš, poetiku této knihy mám v hlavě ale ještě dnes. Stejně dobré jako Osm hor a Divoký kluk.... celý text
Čachtická paní
1971,
Jožo Nižnánsky
Čekal jsem syrově zpracované, hrůzostrašné drama, místo toho jsem dostal zbojnickou pohádku. Jasně dané zlo, jasně dané dobro. Nic hrozného se v knize nestane a pokud ano, tak je to podané jen jako vzpomínka z minulosti nebo je tak pácháno na záporných postavách. Hodně diskutabilní zpracování tohoto tématu. Děj je navíc doslovně popisný. Všechno je podáno do posledního písmene, nic není ponecháno na fantazii čtenáře. Vyjma několika málo pasáží s pocity postav chybí jakákoliv lyrika. Čachtický hrad leží v nádherné přírodě Bílých Karpat, ale to je v knize téměř opomenuto, nevyužito. Co naopak musím autorovi pochválit, je podařený konec, kdy celá kniha dostává grády a stránky začíná konečně prosycovat i trochu té hrůzy. Jako oddechové čtení dobré, ale víc od knihy nečekejte.... celý text
Vitka
2018,
Kateřina Tučková
Asi budu za uměleckého barbara, co se týče vážné hudby, ale na osobu slavné české skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové jsem narazil teprve před několika týdny, navíc úplnou náhodou. S partou lidí jsme se poflakovali na Vysočině v okolí kempu u rybníka Sykovce. Celý víkend byl dost neorganizovaný, nikdo nic neřešil, nikdo si nezjišťoval, jaké se v okolí nachází zajímavosti, kam bychom mohli vyrazit na výlet. Po celonočním dešti z pátku na sobotu nás tedy napadl plán, který se nabízel ze všech nejvíc – obejít rybník. Díky tomu jsme se dostali ke studánce Vitulce, nádhernému, klidnému místu schovanému uprostřed lesů kousek nad letoviskem Tři Studně, kde měli Vitky rodiče rekreační chalupu. Ke studánce, kam Vitka chodila na letní procházky se svým slavným milencem Bohuslavem Martinů. Nachází se u ní naučná cedule, která návštěvníka krátce seznámí s Vitky životem. Zatímco ostatní z party odpočívali na lavičkách a děti si hrály v potoce, zhltal jsem těch pár vět a pak už zbytek dne nemyslel na nic jiného. Osud, který na mě silně zapůsobil. Vědě, že za měsíc se do tohoto kraje budu vracet (do nedaleké Fryšavy), začal jsem pak doma pátrat po dalších informacích. Nechtěl jsem ale výčet suchých dat, chtěl jsem umělecky podaný příběh o velké, české umělkyni, již čas nedal příliš prostoru k uplatnění, přesto ten krátký úsek dokázala využít naplno. Divadelní hra od Kateřiny Tučkové toto splnila dokonale. Ač se jedná o pár stránek, Vitka na nich ožívá v podobě, jak jsem si ji představoval. Nejen Vitka, ale i atmosféra umělecké Francie té doby, a hlavně letní bezstarostná pohoda okolí Tří Studní. Po přečtení knihy, v týdnu na začátku září, kdy ve zdejších lesích narazíte spíš jen na pár houbařů než davy turistů, jsem na tomto místě usedl znovu. Na mobilu si pustil Otvírání studánek od Bohuslava Martinů a pokusil se tu bezstarostnost na pár okamžiků ve své fantazii znovu vyvolat.... celý text
Vize Codyho
2011,
Jack Kerouac
Ve Vizích Codyho se Jack Kerouac vrací ke stejným zážitkům s Nealem Cassadym jako vylíčil v románu Na cestě. Jde ale o mnohem hlubší (větší ponor do svého vlastního nitra, do nitra postav) a uvolnější zpracování (nebojí se sdělit to, co si v Na cestě nechal pro sebe). Zároveň se ukazuje, že jeho spontánní způsob psaní nebyl do teď zas až tolik spontánní. Až ve Vizích Codyho pouští definitivně uzdy a text nechává svévolně proudit po papíru. Kvůli tomu je kniha čtenářsky velmi náročná a troufám si říct, že bez hlubší znalosti autorova díla a naladění se na jeho poetiku, vám její věty proletí hlavou jako prázdné plkání. Allen Ginsberg k tomu v doslovu píše to, co mě v průběhu četby také napadlo: „…nepíše pro žádného čtenáře, pouze pro své vlastní inteligentní já.“ K románu Na cestě se od puberty neustále vracím, číst ale v té době Vize Codyho, nedostanu se ani za první třetinu. Tenkrát mi šlo o pasáže s cestováním napříč Amerikou a o divoké večírky, teď ale vidím (nebo spíše cítím na srdci) i vrstvu, kterou jsem v dospívání vidět nemohl. Samo toto poznání je pro mě velkým zážitkem. Jack Kerouac v knize: „Zrovna se elegantně vysmrkala do ubrousku; její privátní smutná noblesa, přinejmenším navenek, jíž dává najevo sama sobě vlastní, formálně akurátní existenci…“ Allen Ginsberg k této pasáži v doslovu: „… naprosto tady, pozorujíce svět – nezevšeobecňuje v nějaké pracovně, ale skicuje osamocenost manhattanského bufetu…“... celý text
Žítkovské bohyně
2012,
Kateřina Tučková
Zajeď v týdnu, kdy tam není tolik lidí, do Žítkové. Auto nech na parkovišti u obecního úřadu a pokračuj dva kilometry směrem ke slovenským hranicím. Cestou po asfaltové silničce se ti začnou otevírat výhledy na hřeben Bílých Karpat, jako útěcha za časté vyhýbání se autům jedoucím k nedaleké salaši Sýr od kapličky a k Muzeu poslední žítkovské bohyně. Až dojdeš za tyto dvě turistické atrakce, sejdi po neznačených cestách do lesů a luk, sejdi do světa kopanic. Černé, Lazy, Koprvasy… Teprve tady budeš opravdu v knize. Teprve tady si dokážeš představit, jaké to tu bývalo v dobách bohování Surmeny, Irmy a dalších. Přečteno podruhé po deseti letech, a to k navození nálady před odjezdem do Bílých Karpat. Zajímavé téma, postup - pátrání v archivech, správné dávkování děje, živé postavy, příroda. Opět na mě zapůsobila jako jedna z nejlepších knih současné české prózy.... celý text
