mira.l přečtené 698

Moje Pacifická hřebenovka 2019, Monika Benešová

Taková Divočina počesku:). Kniha není ani tak popisem cesty přírodou amerického západu jako takovým, nedá se to úplně nazvat klasickým cestopisem, jsou tam místy docela velké skoky, ale zase si to všímá mnoha jiných detailů, díky kterým je to velice čtivé. Je to spíš vyznání jedné trochu trhlé a rozmazlené holky z Vysočiny, která se po absolvování vysoké školy dostala do Prahy, která jí nějak "nesedla" a kde se pracovním vytížením dostala na samé dno fyzických i psychických sil a přivodila si nemalé zdravotní problémy. Jako "léčbu" si naordinovala nejprve cestu do Santiago De Compostela a poté se v jejím hledáčku objevila legendární PCT - Pacific Crest Trail. Cestou se postupně vypořádávala se svými problémy a strachy, které dokáže velmi svérázně popisovat:). Postupně, tak jsem knihou postupoval dál, jsem se dozvídal, jak autorka bojovala sama se sebou, jak hlavně zpočátku cesty musela docela dlouze hledat důvody k pokračování dál, aby se postupně stávala stále silnější jak fyzicky, tak psychicky. Ale zároveň v sobě měla obrovskou touhou jít dál. Po absolvování úvodní části přes poušť přeskočila zasněžený úsek přes hory Sierry Nevady, napojila se na trail o něco severněji, došla až na americko - kanadské hranice, kde opět bojovala sama se sebou, zda má odjet domů nebo se vrátit zpátky do hor a pokusit se zdolat vynechaný úsek. Nakonec se do hor vrátila, zažila tam jedny z nejnebezpečnějších, ale i nejkrásnějších (popis výstupu na Mt. Whitney jsem si dal asi 3x) chvil a dokázala trail dokončit celý. Kamarád, který jí zpočátku velmi pomohl už doma s organizací cesty a se kterým úvodní část trailu šla, jí sice byl velkou oporou, ale myslím si, že až tím, že se od něj ne tak docela z vlastní vůle oddělila, že to vůbec překousla, nevzdala to a pokračovala dál sama, teprve tím začala ta její pravá cesta sebepoznání. Ve chvíli, kdy se musela o sebe postarat sama. Tam začíná ta pravá "Divočina". Já si její postup a vyprávění užíval s tím, jak pokračovala dál, snad s každou stránkou čím dál víc. Jedná se o neuvěřitelně silný příběh pevné vůle něco změnit a dokázat si sama sobě, že mám na to, s tím něco udělat. Nakonec svojí silnou vůlí dokázala do značné míry stabilizovat i svůj zdravotní stav. Jen jedna věc mi trochu vrtala hlavou. Absolvovala vysokou školu se zaměřením na žurnalistiku, a přitom, jak sama několikrát zmiňuje, její angličtina byla poměrně mizerná, to mi nějak moc dohromady nejde. Ale je to jen detail, který nezabrání plnému hodnocení. Velmi zajímavé a svižné počtení!! Má můj hluboký obdiv za to, že to dokázala celé projít! Klidně bych si dokázal představit třeba dvojnásobný rozsah knihy, i s větším množstvím fotografií. Je to velice silný příběh. Dávám deset z pěti možných hvězdiček:).... celý text

Ohnivou pouští na Sinaj 1964, Jiří Brabenec

Nejdivnější knížka za ... hodně dlouhou dobu a asi nejnezáživnější "cestopis", co jsem kdy čet. Pominu-li poměrně časté a dnešnímu čtenáři už dosti nesrozumitelné citace z cestopisů Kryštofa Haranta z Polžic, tak je to celkově napsáno velice zvláštním způsobem, který mi prostě nesedl. Kdyby to vzniklo v dnešní době, asi bych to charakterizoval tak, že autor posbíral nějaké střípky z Internetu a poskládal je do podoby delšího textu, aniž by do toho vložil větší množství vlastních zážitků a postřehů z cesty. U podobného cestopisu bych čekal nějaký úvod, jak celá výprava vznikala, kdo, s kým, kam, proč, na čem cestoval. Tady nic takového není. Text vhodí čtenáře rovnýma nohama někam do Rakouska stylem, který připomíná spíš turistický bedekr. Jsou to takové obecné, zvláštním, takovým neosobním stylem "nestranného pozorovatele" podané střípky z oblasti zeměpisu, dějepisu, ekonomiky, politiky, občas proložené narážkou na nedokonalosti či naopak přednosti (ty pouze tak, aby to prošlo!!) kapitalismu na západě, pospojované do zdánlivě souvislého textu, který ovšem (minimálně v první třetině až polovině knihy) postrádá prakticky jakýkoliv popis přímých vlastních zážitků z cesty. V cestopise bych čekal něco ve stylu "jeli jsme tudy a tudy, přijeli jsme tam a tam, kde bylo k vidění to a to, stalo se nám to a to, opravovali jsme to a to, setkali se s tím a tím člověkem, pokračujeme tam a tam", a tak dále. Ono to vpodstatě osobní zážitky popisuje, ale velice neosobním způsobem, celkově je ta chrakteristika pro mě dost těžko uchopitelná. Už například to, že cestovali na malých motocyklech (Pionýr, Manet), s sebou přinášelo jednak dosti pomalý postup, kdy cestou měli jistě mnoho zaznamenáníhodných zážitků, jednak třeba při přejezdu Alp nebo v pouštích museli narážet na technické limity těch motocyklů, obojí by se určitě v textu dalo celkem barvitě popsat. A jestli smyslem a zlatým hřebem cesty měl být výstup na horu Sinaj, tak pak to autor zabil úplně nejvíc tím, že vlastně celý výstup nechal opět popsat opravdu slovutným jazykem K. Haranta, tam už jsem jednotlivé věty v několik staletích starých větách i přeskakoval. Po prvních dvaceti, třiceti stranách jsem měl hodně velkou chuť to odložit, no nakonec jsem to přečet, ale bylo to docela utrpení. Autor si asi byl vědom toho, že není zcela ideálním vypravěčem, někde v závěrečné třetině knihy se objevilo toto: "...zapaluji si cigaretu od cigarety a už po několikáté na této cestě mi napadá, jaká je to škoda, že nedokáži vylíčit, co vidím, co vnímám. Připadá mi to jako podvod na čtenáři. Chtivý líčení dalekých krajin a všelijakých dojmů koupí si tuto knížku a dostane se mu jen vyčpělého odvaru." Tak kdyby tohle bylo někde kolem té dvacáté stránky, tak jsem to moh odložit rovnou a vzít si něco zajímavějšího. Hodnotím na moje poměry velmi nízko, za symbolickou cenu jsem poslal dál. Před touto knihou jsem četl cestopis Petra Bárty z expedice Lambaréné, který se stylem vyprávění s tímhle paskvilem nedá absolutně srovnávat.... celý text

Dobrý den, Afriko! Expedice Lambaréné 1971, Petr Bárta

Expedice Lamabaréné. Nebo taky Lambarene. Když se tohle spojení vysloví, co se dnešním lidem, kteří už to nepamatují "naživo", vybaví?? No, naprosté většině mladých asi vůbec nic, některým, spíš těm o něco starším možná stříbřitá TATRA 138 s krabicovitou nástavbou, kterou viděli na nějaké fotce, v dokumentu či naživo v muzeu v Kopřivnici. Ale o co vlastně šlo? Šlo o partu (tehdy) studentů, dnes vesměs osmdesátiletých starců, pokud jsou tedy ještě naživu, které napadla šlechetná myšlenka v počtu osmi lidí se sebrat, vzít NĚJAKÉ auto a do nitra Afriky, do Lambaréné v Gabonu odvézt zásilku léků do nemocnice, kterou tam založil uprostřed divočiny dr. Albert Schweitzer. Kniha Petra Bárty vypráví z pohledu přímého účastníka o celé expedici, od jejích počátků. Jak složité bylo v tehdejší době posunout se od prvotního nápadu do stádia, kdy myšlenka začala získávat aspoň hrubé obrysy, jak co se týká zabezpečení materiálního, tak po stránce byrokratické, kdy nejrůznější jednání trvala dlouhé měsíce a dlouho nepřinášela žádné výsledky. Z té materiální stránky je zajímavé třeba to, že původně dostali přislíbeno jet s několika vozy TATRA 805 (dvěma až třemi), ale poté, co jim V Tatře odmítli auta upravit (Tatra neměla zájem na propagaci vozu, který se v té době už nevyráběl a navíc pro daný účel byl dosti nevhodný), se nakonec dostali ke zbrusu novému šasi Tatry 138, na které namontovali nástavbu, která kdysi vznikla jako nějaký prototyp a který po několika letech, kdy byla různě testována, zachránili na poslední chvíli před zabetonováním a další "kariérou" v podobě jakési stavební buňky. Stejně tak není úplně obecně známo, že start expedice byl původně naplánován na 25.12.1967, ale řidič Jiří Plaček při poslední cestě do Prahy před startem někde u Kostelce nad Černými lesy havaroval, auto převrátil a nástavbu dost pošramotil. V Karose se podařilo ji za pár dní opravit a start se tak uskutečnil na Nový rok 1968. Dále už se kniha věnuje popisu trasy přes Evropu, lodí do Egypta a dále "pouštěmi i pralesy" přes Chartúm, Addis Abebu, výstup na Kilimandžáro, dosti bouřlivým Kongem, kde byli dvakrát zatčeni a jen shodou šťastných náhod je místní vojáci nepostříleli, dále k cíli. Výprava nakonec zásilku léků zdárně předala dceři A. Schweitzera, ovšem nikoli přímo v nemocnici v Lambarene, ale v přístavu Libreville poté, co nebyla (pro její účastníky zcela nepochopitelně) ani po cca měsíci snah a vyjednávání vpuštěna na území Gabonu. Napadlo je, že to není samo sebou, ale pravý důvod tehdy netušili, ten vyšel najevo až po mnoha letech, bylo bylo jím "zřejmě zhoršení československo-gabonských vztahů po incidentu, kdy se jeden z vůdců nevydařeného pokusu o státní převrat v této malé zemi ukryl na našem velvyslanectví v Nairobi a pod diplomatickou rouškou mu byla umožněna emigarace" (zdroj: kniha "Zapomenuté výpravy"). Závěrečná pasáž potom stručně popisuje návrat výpravy domů, kde mezitím došlo k událostem 21.8.1968, aniž by je autor jakkoliv zmínil. Při čtení dnešním čtenářem je docela zajímavé sledovat několik věcí. Třeba to, že Petr Bárta se vůbec nezmiňuje o dvojici Hanzelka a Zikmund. Jako poradci pro cestu Afikou by přeci byli dokonalí, stejně jako pro průjezd pouští, výstup na Cheopsovu pyramidu či na Kilimandžáro, které H+Z zdolali 20 let předtím jako první Češi (tím spíš, že studenti se setkali třeba i s Ruth Lányovou). Stejně tak jim velmi snadno mohli rozmluvit použití Tatry 805, v té době již byli zpátky ze své druhé cesty Asií. Ovšem smůla, kniha o Lamabaréné vyšla v r. 1971, kdy H+Z byli již tabu. Jakási nejasná narážka na tuto dvojici se tam asi jednou nebo dvakrát objeví, ale jmenovat je? No máme rok 1971, takže chlapci, jestli chcete knihu vydat, tak bez těchto dvou jmen... Bohužel se mi ani v knize "Zapomenuté výpravy" nepodařilo dočíst, jestli se s H+Z skutečně radili. Stejně tak je vidět, že buď pud sebezáchovy nebo cenzura neumožnily Bártovi uvést zmínku o 21. srpnu 1968, o jehož událostech se dozvěděli ve Francii. I z dnešního pohledu je to velice zajímavé čtení o partě mladých lidí, kteří svůj ideál dovedli až do zdárného konce.... celý text

Zlomené duše 2018, Simone St. James

Teda já jako nevím, proč je to zařazeno v kategorii "Pro ženy":). Jsem asi dost možná první chlap, který hodnotí a píše komentář. Ale co už, já přečtu ledacos:). Téma starších internátních dívčích škol mám docela rád, dost často jsou z toho takové ponuré příběhy, třeba i ve filmech. Po troše váhání jsem tedy sáhl po téhle knize a rozhodně nelituju. Zajímavý příběh letitého přátelství čtyř dívek z internátní školy v 50. letech minulého století, které bylo mnohem hlubší, než by se na první pohled zdálo, a z nichž záhy zbydou tři, se svým způsobem prolíná s 20 let starou vraždou sestry hlavní hrdinky - novinářky (která chodí s policajtem - synem a vnukem bývalých policajtů; minimálně ten milostný vztah je trochu klišé, už jsem na to asi někde narazil, no ale budiž), i když spolu kromě místa vlastně nijak nesouvisí a obě linie by si klidně mohly žít vlastním životem. Aby to nebylo tak jednotvárné, tak z 50. let vede dějová linie až do doby 2. světové války, do nacistické Evropy. A jistá odbočka vede vlastně ještě dál do minulosti. Hlavní hrdinka - novinářka Fiona postupně rozplétá zapeklité klubko událostí, které ji nakonec dovedou k pravdě v obou časových liniích. Kniha je napsaná velice čtivě, celý děj je velice promyšlený, střídání časových linií v jednotlivých kapitolách je dneska doela móda, ale nevadí mi to, zkrátka je to ten typ "Ještě kapitolu a ... sakra, vždyť ráno vstávám"!! Já osobně bych se asi obešel bez těch duchařských vložek, ale je asi pravda, že bez nich by ten příběh postrádal jistou dávku tajemna. A kdoví, já ducha nikdy neviděl, ale třeba... Není důvod nejít do plného hodnocení, mně se to líbilo.... celý text

Born to Run 2018, Bruce Springsteen

Znáte ten stav? Máte doma knížku, která nějakou tu dobu čeká "ve frontě" na přečtení. Má to nějakých 500+ stran, vypadá to zajímavě, řeknete si "to mi nějakou dobu vydrží". A pak, když se k ní dostanete a začnete číst, vám už během prvních několika desítek stran dojde, že když budete číst běžným tempem, tak budete na konci ani nebudete vědět jak. Takže zařadíte nižší převodový stupeň a pěkně si to vychutnáte, stránku po stránce. Tak přesně to je u mě případ téhle knihy. Bruce Springsteen tuhle knihu osobně piplal a mazlil se s ní docela dlouhých sedm let a je to na ní znát. Skvělá autobiografie rockové legendy, kde "Boss" odkrývá asi úplně všechno. Začíná svým ne úplně idylickým dětstvím, poněkud nestandardními rodinnými poměry, které u Springsteenů panovaly a do značné míry formovaly jeho poněkud zvláštní náturu. Poté se plynule dostává přes své hudební začátky (období od jeho prvních úderů do strun až po první desku bylo opravdu dlouhé, klikaté a pestré) a postupný hudební vzestup několika "mládežnickými" kapelami až k poskládání E street Bandu. Samozřejmě že se dostane i na zaškobrtnutí v podobě soudní pře s Mikem Appelem, na dočasné rozpuštění kapely a její opětovné poskládání až po současnost. I když jsem přibližně věděl, co mě čeká, loni touto dobou jsem četl jeho životopis od P. A. Carlina (https://www.databazeknih.cz/knihy/bruce-zivotopis-bruce-springsteena-271048) a základní postřehy jsem shrnul ve svém komentáři k této knize, tak tohle bylo ještě o fous lepší, protože ... no asi proto, protože to bylo podáno přímo Brucem samotným, bez příkras, po zralé úvaze. Bruce dává čtenáři v průběhu celé knihy nahlédnout do těch nejzašších zákoutí svojí povahy a duše. Jistí démoni v podobě jeho poněkud nestandardního mládí a rodinných poměrů možná způsobili to, že se vlastně celý život pohybuje v jakési spirále, která spočívá v tom, že mu velice dlouho trvalo, než se dostal na vrchol a když tam byl, tak najednou nevěděl, co dál, často se potácel na hraně psychického zhroucení, pak nějak opět vyplodil desku, vyrazil na turné, okamžitě po jeho skončení byl opět opět na dně, protože zase nevěděl, jak a kam dál, takhle se to opakovalo dlouhé roky. Dalo by se říct, že měl zvláštní nadání vytvořit si problém tam, kde nebyl, v době, kdy se mu vlastně dařilo a měl by být šťastný. Do toho všeho měl dlouhé roky problém navázat nějaký trvalý milostný vztah, po kterém toužil a zároveň se ho děsil. Na druhou stranu mu budiž ke cti, že nikdy nesklouzl k tomu, aby svoje problémy řešil alkoholem nebo drogami, o to složitější pro něj asi bylo se z nich vymanit nějak jinak. Jeho povaha a jeho "démoni" jsou zkrátka příliš komplikovaní na to, aby se daly nějak výstižně popsat pár slovy. V samém závěru knihy pak přiznává, že i po šedesátce se utápěl v hlubokých depresích, kdy nevěděl, co a jak dál, nad vodou ho držela jen manželka Patti a léky, v této fázi mu kupodivu nepomohlo ani nahrávání, ani koncertování. O to zajímavější je, že ať si člověk pustí jakýkoliv jeho koncert, po takových stavech v jeho výkonu nenajde ani stopu, na svůj výkon na pódiu se vždycky perfektně zkoncentroval. Jak už jsem zmínil, kniha A. P. Carlina je taky zajímavá a je v ní (ce týká věcných faktů) vpodstatě totéž jako v této, ale "Born to Run" má prostě něco navíc, to navíc je asi detailní rozbor Bruceovy duše a jeho pocitů, které asi jen stěží může pochopit někdo, kdo to, co on popisuje, nikdy nezažil. Mně osobně se to dařilo jen částečně. Skvělá kniha, pro fanoušky jistě povinná četba a i pro ty, kterým jeho hudba "jen nevadí" to asi bude velice zajímavé čtení, které lze jedině doporučit.... celý text

I Walked the Line: Můj život s Johnnym 2008, Vivian Cash

Kniha, kterou jsem dlouho sháněl, dost se na ni těšil a ... o to smíšenější pocity z ní mám, asi jsem čekal něco jiného. Úvod tvoří asi 30 stran o tom, jak vlatně kniha vznikla. Pak následuje 300 stran dopisů, které psal Johnny Vivian z vojny v Německu. Přesně jsem jich napočítal 328. Tahle část byla docela úmorná. Hlavně díky této pasáži, která bohužel zabírá většinu knihy, to bylo po hodně dlouhé době něco, u čeho jsem regulérně usínal. Z těch dopisů si sice čtenář nějaký obrázek o Johnnym udělá, ale na mě to primárně působilo strašně únavně a otravně, číst na 300 stranách to, jak Johnny Vivian miluje, pořád to samé x-krát jinak. 300 stran povětšinou prázdných řečí zaláskovaného 20tiletého kluka, který mele jak kolovrátek furt to samé, dost často si protiřečí, v jednom dopise ji ujišťuje, jaký je abstinent, v dalším jí "až za hrob" vyčítá dvě skleničky whisky a to, že si s někým někam vyšla a v dalším jí popíše, jak se zpil do němoty, a tak dále. Na podobnou korespondenci já nějak nejsem geneticky nastavenej. Navíc v kontextu toho, že dopisy psal člověk, který později stvořil stovky textů písní, z nichž jistě několik desítek se stalo legendami, mi ty dopisy (nebo aspoň jejich české překlady) připadaly dost toporné, neohrabané. Postupně jsem z toho tak nějak nabýval dojmu, že Vivian svým způsobem asi nebyla úplně normální, protože si vzala žárlivého magora, který z ní chtěl mít jeptišku - abstinentku, a na dálku jí v dopisech stále přikazoval, co má dělat, jak se má chovat. V kontextu toho, co Johnny prováděl v následujících letech, to působí docela komicky. A krom toho je to pohled docela jednostranný, nemáme jediný dopis od Vivian pro Johnnyho, pak by to možná dostalo zase jiný smysl. Závěrečných asi 70 stran popisuje z pohledu Vivian to, co se dělo po návratu Johnnyho z armády. Tohle je o mnoho čtivější než ty dopisy. I když i tuhle pasáž beru s rezervou a tak docela se neztotožňuji s komentářem uživatelky "sandra5627". Bylo to skutečně tak, jak to Vivian popsala? Ani jeden z trojice už nám to neřekne. Je třeba si uvědomit, že kniha je napsaná z pohledu "té, která neuspěla", takže nelze očekávat, že Vivian tu svoji sokyni v lásce bude vyzdvihovat do nebes, dělat z ní světici a bezvýhradně schvalovat její jednání. Tohle jsem čekal víceméně ještě předtím, než jsem to začal číst. Pravda bude asi někde uprostřed. Je třeba si uvědomit, že se tehdy setkaly dvě zcela rozličné ženy: tichá, samotářská Vivian, která nestála o popularitu a temperamnetní, živá June, která byla svým způsobem "komediant" od útlého dětství. Jak to asi mohlo dopadnout, když ta charismatická a průbojná June trávila s Johnnym spoustu času? A jak to bylo s Johnnyho závislostí? Něco pravdy asi bude na obecně známém tvrzení, že nebýt June, Johnny by se asi ufetoval už někdy v těch 60. letech. Protože... ano, June měla problémy s prášky taky, ale Vivianina věta "Když jsem se znovu provdala, J. pocítil úlevu, že mi snad tolik neublížil a s drogami přestal. Už nepotřeboval drogy, aby utišil svou vinu" mi připadá jako největší blábol celé knihy. To jen tak na okraj. Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že by snad stačilo knihu poskládat z prvních cca 30 a posledních cca 70 stran, tam Vivian popisuje něco zajímavého, a k tomu přidat pár dopisů na ukázku. Anebo měla Vivian sepsat nějaké svoje "paměti" o celém soužití s Johnnym. Já tohle beru trochu jako podvod na čtenáře i proto, že kniha moc nevystihuje její podtitul "Můj život s Johnnym". Johnnyho dopisy (podstatná část knihy) neřeknou vůbec nic o životě Vivian s ním, stejně tak neřeknou nic o June Carter, v době, kdy je psal, nejspíš neměl o její existenci vůbec tušení. S hodnocením jsem trochu na rozpacích, ale na víc jak průměrné tři * to nedosáhne.... celý text

Šumava panoramatická 2007, Vladislav Hošek

Asi dvacetiminutová jednohubka s krásnými fotkami Šumavy. Co k ní víc dodat? To není ke čtení, ale ke kochání.

Tatra 813: historie, takticko-technická data, modifikace 2018, Jiří Frýba

Kniha mapuje historii vzniku Tatry 813. V úvodní kapitole seznámí autor čtenáře s poválečnou situací v armádě, která měla velmi nejednotnou, válkou povětšinou poznamenanou techniku, a tudíž naléhavou potřebu (mimo jiné) tahače těžkých přívěsů a podvalníků pro potřeby dělostřelectva, ale nejen jeho. Ze zadání, která příslušné kruhy provedly, vyšlo to, že vývoje a výroby se - celkem logicky - ujala Tatra Kopřivnice, která vytvořila ve své době jeden z nejlepších těžkých terénních nákladních vozů světa. Z textu ovšem tak trochu včujuje i jakýsi chaos, daný tehdejší dobou a centrálním plánováním. Něco se zadalo do vývoje, vzápětí zrušilo, atd... Vývoj vozu je náplň další kapitoly, mapující vývoj a zkoušky nejprve funkčního vzorku a poté postupně 4 prototypů osmikolového tahače. Nutno uvést, že průběh zkoušek je v knize popsán celkem podrobně a zkoušky byly opravdu pečlivé. Následuje kapitola popisující všechny agregáty základní verze vozu (4-nápravový tahač s velkou kabinou a valníkovou nástavbou), a také z něj odvozené varianty - raketomet, pontonový vůz, několik verzí pro přepravu mobilních mostních konstrukcí, vozovkový automobil...) Jelikož o Tatru 813 měla zájem nejen armáda, ale v jisté míře i civilní sektor, následuje kapitola, věnující se popisu civilních verzí vozu. Jednalo se o dvou a třínápravový tahač, samostatný podvozek, autojeřáb, sklápěčkový automobil a tahač návěsů. Poslední částí jsou přílohy, popisující motor, buldozerovou radlici a hydraulický zemní vrták. Jako obvykle u těchto knih závěr tvoří barevné fotopřílohy. Zajímavá kniha, která si ty čtyři * zaslouží.... celý text

Výletní trasy: Šumava 2017, Ivo Paulík

No, číst tuhle knihu jako román asi nebyl ten úplně nejlepší nápad, co si budeme povídat, jako souvislé čtení to moc záživné není:). Nicméně já přečtu cokoliv a když už jsem se do toho zakous, tak jsem to teda přelouskal, aspoň jsem si udělal představu o tom, kolik se dá na Šumavě podniknout výletů. Kniha nabízí stovku tipů na výlety po celé Šumavě, u každého je uvedená délka, náročnost, převýšení, výškový profil, možnosti občerstvení. Nečekejme tady nějaké zevrubné popisy zapadlých šumavských zákoutí, od toho jsou jiné publikace, v textu je vždy pouze stručně popsané celé vedení trasy s uvedením toho, jakých cyklotras či turistických značek se držet. Nicméně na každé dvoustraně, u každého výletu, je vždy jeden či dva informační boxy, které upozorňují na některou ze zajímavostí na trase. Samozřejmostí jsou i mapy u každého výletu. Jelikož je u každé trasy v mapě tučně vyznačeno její vedení a mapy jsou mnohdy zhuštěné tak, aby se do výřezu na stránce vešly, tak zvláště u delších výletů, které zabírají větší území, někdy ve změti čar mizí jednotlivé turistické značky, vodní toky a podobně, je tedy dobré při plánování výletu konzultovat trasu se skutečnou turistickou mapou, ať už tištěnou nebo na Internetu. Kniha je rozhodně velmi přínosným zdrojem inspirace pro výlety po Šumavě, mně osobně se třeba velmi zamlouvá to, že jedním pohledem na graf výškového profilu se dá zhruba odvodit náročnost toho kterého výletu. V případě dovolené na Šumavě po knize jistě sáhnu znovu a nějakým výletem se nechám inspirovat. Doufám však, že mě tipy na výlet nezavedou někam, kam se třeba na kole nemůže. Jako docela velký nedostatek vidím třeba to, že v několika cyklovýletech je trasa vedená z Antýglu podél Vydry k Čenkově pile, což je úsek, kam rozhodně v r. 2010, kdy jsem tam byl, byl poměrně jednoznačně vyznačen zákaz vjezdu cyklistů. Takovéto chyby by se asi v takovém průvodci vyskytovat neměly.Ostatně tady https://d34-a.sdn.szn.cz/d_34/c_img_G_V/PdfBIno.mpo?fl=res,667,500,1 je to celkem zřetelně vidět. Za tento nedostatek jednu hvězdičku z plného hodnocení strhávám, i tak je to ale velmi zajímavý a jistě přínosný průvodce.... celý text

Toulky Šumavou - Putování za památnými stromy 2018, Jitka Maršálková

Památné stromy jsou moje velká slabost, Šumavu mám taky rád, takže spojení, které se nabízí tak nějak samozřejmě. Docela jsem se na tuhle knížku těšil. S prvními stránkami se ovšem dostavilo drobné ... nedá se říct přímo zklamání, ale takové rozčarování. Kniha provází čtenáře na cestě za památnými stromy na území Národního parku Šumava, z nichž mnohé, a možná by se dalo říct většina, se nachází na místech bývalých, již dávno zaniklých osad či samot, v poměrně odlehlých lokalitách. A v tom je právě asi jádro pudla. Povídání o samotných stromech je v knize věnováno - poměrně optimistickým odhadem - tak maximálně 20% textu. Zbytek tvoří popis toho, jak se do jednotlivých lokalit dostat, jejich historie, dojde i na nějaké báje, legendy či pověsti. Ano, i informace o tom, jak se ke kterému stromu dostat, jsou beze sporu užitečné, ale přece jenom jsem si myslel, že tomu samotnému povídání o stromech bude věnováno víc prostoru. Což mě zpočátku dost mrzelo, protože leccos z toho, co se netýkalo přímo stromů, jsem možná už i někde četl. V textu jsou i bloky věnované představení jednotlivých druhů stromů obecně. Tady jsem ocenil třeba výčet léčivých účinků jednotlivých stromů. Co jsem ocenil už méně, byly u jednotlivých druhů výčty toho, jaký mají vliv na psychiku člověka, jakou mají "duševní léčebnou" moc. Namátkou třeba u jilmu: "Energie jilmu podporuje komunikaci, pomáhá uvádět věci do pohybu. Díky němu můžeme snáze nacházet cestu z obtížné situace, učí nás, jak být nezaujatý, v lidech rozvíjí velkorysost, pilnost, tvůrčí sílu." Atakdále. Tak na tyhle řeči já moc nejsem. No ale nakonec jsem vzal styl, jakým je kniha napsána, na milost a celkem rád jsem si leckdy zapomenuté kouty Šumavy prošel znovu a našel i nejednu inspiraci k výletu. Trochu mi chyběla nějaká mapka s vyznačením jednotlivých stromů, třeba prázdné předsádky knihy k tomuto účelu docela vybízejí. Ale i kdyby tam mapka byla, stejně bych zase vzal turistickou mapu a šmejdil bych po ní:). Jak jsem uvedl, kniha má svoje jisté slabiny, za které bych šel o hvězdičku níž, na poctivé čtyři * , ale protože Šumava a protože památné stromy, tak do toho plného hodnocení půjdu.... celý text

Jules Verne 1998, Herbert R. Lottman

Oproti knize https://www.databazeknih.cz/knihy/jules-verne-a-jeho-svet-28167, která byla stručně řečeno rozdělena na oddíly život/dílo/"kabinet kuriozit", je toto poněkud jinak zpracovaný životopis J. Verna. Autor tady věnuje velkou pozornost citacím dostupné korespondence J. Verna jak mezi ním a rodiči, tak později mezi ním a vydavatelem J. Hetzelem. Verna autor vykresluje už celkem od časného věku jako škrta a zároveň docela slušného hypochondra, a i když jeho zdraví asi nebylo úplně v pořádku, mnohé si asi trochu přikrášloval. Průběžně sledujeme Verneovu životní dráhu od dětství, studií práv, přes jeho začátky coby dramatika až po jeho slavnou dráhu spisovatele vědecko-fantastických románů, na které byl neobyčejně plodný až do konce života. Kniha podává trochu jiný Vernův obraz než výše uvedený titul, ale je to zajímavé čtení, kde se v textu mimo jiné čtenáři stručně představí alespoň základní kostra většiny jeho děl.... celý text

Nevinná zrádkyně 2011, Alison Weir

Podobně jako životní příběh Anny Boleynové je i tento román o životě "devítidenní královny" Jany Greyové strhujícím, ale přesto srozumitelným vyprávěním, ve kterém se čtenář neztrácí, čehož jsem se zpočátku trochu obával. Kniha je napsána velice čtivě, zajímavý je i způsob vyprávění z pohledu několika osob. Jak už tady v komentářích taky padlo, o Janině životní cestě bylo v hrubých rysech jasno vpodstatě ještě před jejím narozením, a po počátečním zklamání rodičů, že to není následník rodu, začali usilovně pracovat na tom, aby se z toho, že je to "jen holka", vytěžilo co nejvíc. Mimochodem, s takovými rodiči, se tak trochu dalo čekat, že to Jana nebude mít jednoduché. Ovšem Janini rodiče rozehráli za spolupráce ctižádostivého Johna Dudleyho velmi nebezpečnou sňatkovou hru, která ve víru ostatních událostí asi nemohla dopadnout jinak než špatně. I když Jana nebyla zrovna vzorem ctižádostivé a na druhou stranu v názorech poddajné a poslušné mladé dámy a snažila se prosazovat si vlastní názory, v politických a mocenských hrátkách se stala pouze ubohou loutkou s neblahým koncem. Čest její památce! A taky: Skvělá kniha!... celý text

Motocyklové vozíky PAv - historie, vývoj, technika 2018, Jiří Bartuš

Tak tohle byla jednohubka asi na dvě hodiny:-). Útlá knížka o přívěsných motocyklových vozíkách PAv. PAv 40 byl jednoduchý, účelný a přitom designově velmi zdařilý výrobek, který byl zhmotněním snah o využití motocyklu jako plnohodnotného dopravního prostředku. Tato potřeba vycházela ze specifického vývoje československého poválečného motorismu se zoufalým nedostatkem osobních vozů, zato však s masivní výrobou motocyklů. Vzhledem k relativní jednoduchosti konstrukce, tomu, že vyráběn byl jeden typ postupně ve dvou závodech a dvou modifikacích, se asi z tématu autorovi podařilo dostat maximum. Dobových obrázků se asi moc nedochovalo, tak je to nahrazeno současnými detailními snímky dochovaných kusů.... celý text

Anna Boleynová – Králova posedlost 2017, Alison Weir

Kniha, popisující životní osudy asi nejslavnější ze šesti manželek Jindřicha VIII., líčí Annu Boleynovou už od jejího dětství jako velmi bystrou dívku vysokého intelektu, která měla na svoji dobu velmi pokrokové názory na řadu věcí včetně vztahu k mužům. Úvodní část knihy se zabývá Anniným dětstvím nebo spíš dospíváním, kdy byla vyslána na burgundský, posléze na francouzský a domácí anglický královský dvůr, je skvěle podaná, velmi čtivá pasáž - jako bych tam byl, bravo, Alison!! Poté, co byla téměř svědkem (autorka to tak tvrdí...:) ) znásilnění své sestry francouzským králem, měla velmi vyhraněný vztah k dvorským hrám lásky a zapřísahla se, že se vdá z lásky za muže, kterého bude milovat a kterého si sama vybere. Což bylo dost v rozporu s tehdejší praxí a také s postavením její rodiny. Nezapomínejme, že jsme v Anglii začátku 16. století a žena je tu (do určitého věku) považována především za více či méně kvalitní zboží na sňatkovém trhu. Pak se ovšem cosi pokazilo. Poté, co se jí neodbytně začal dvořit sám král Jindřich VIII., si sice dál bedlivě střežila svoje panenství a držela si Jindřicha od těla (tak to opět tvrdí autorka:) ), a zároveň sama pochybovala, jestli by ho dokázala milovat. Místo toho v ní převážily jisté řekněme "materialistické" choutky a čím déle to trvalo, tím více začala rozehrávat velmi nebezpečnou hru, jejímž motorem byla touha po anglické koruně a titulu královny a moci a vlivu z toho plynoucími jak pro ni, tak koneckonců pro celou její rodinu. A tam někde se asi začal odvíjet počátek jejího konce. V této části "namlouvání", která trvá dosti dlouho, se děj zase tak moc neposouvá, neustále se řeší legitimita Jindřichova manželství s Kateřinou Aragonskou, z něhož se Jindřichovi dlouho nedaří se vyvázat a sama Kateřina jeho anulování nikdy neuznala. Její snahy po dlouhých šesti letech vrcholí sňatkem s Jindřichem a její korunovací královnou. Řada poddaných ji však jako královnu neuznala, lid ji spíš nenáviděl. Anna sama celou tu dobu ví, že Jindřicha nikdy nemilovala tak, jak si myslela, že bude svého manžela milovat. Zvláště poté, co zjistila, že Jindřich má milenku - Janu Seymourovou, která zřejmě nebyla jedinou jeho milenkou, se pro ni manželství stalo utrpením. Místo kýženého syna - následníka trůnu Jindřichovi porodí dceru, budoucí královnu Alžbětu. O další tři děti - chlapce přijde. A pak už se rozjede kolotoč událostí, který vrcholí Anniným uvězněním, z dnešního pohledu zcela nesmyslným a neopodstatněným obviněním z velezrady, odsouzením a notoricky známým koncem. Dnes už se asi nikdo s jistotou nedozví, co všechno a jak formulovalo Anninu osobnost, povahu a názory, autorka tady čtenáři podává svoji verzi historie a já uznávám, že jsem na ni vcelku rád přistoupil. Celá kniha je napsaná velmi čtivě, i přes ty zdánlivě nekonečné "namlouvací" pasáže se lze přenést. A závěrečný popis Anniných posledních dnů a popravy je podán velmi sugestivně. Čtenáři, který o tématu přece jenom něco ví, který četl více knih nebo viděl o Tudorovcích některé filmy, mohou vyvstat některé otázky, jako třeba: byla starší Anna nebo Mary Boleynová?, měla Mary s Jindřichem VIII. dítě/děti dobrovolně, byla jeho milenkou nebo ji opravdu znásilnil?, byla Anna počestná dívka nebo coura? ... a možná i některé jiné. Pro mě to každopádně byla velmi čtivá kniha, kterou nemám důvod hodnotit jinak než plným počtem. Za zmínku a pochvalu stojí i základní rodokmen vládnoucích panovníků na začátku knihy, stejně jako stručný časový sled událostí na konci knihy a především výpis všech postav s jejich stručným zařazením o koho se jednalo, který mi při čtení byl velmi užitečným, v knize se vyskytuje opravdu velké množství postav, ve kterých není vždy jednoduché se vyznat, se všemi jejich tituly, přídomky rodů, ke kterým patřily a vzájemnou "sňatkovou provázaností".... celý text

Malá Dorritka 2018, Charles Dickens

Ke knize jsem přišel tak nějak jak "slepej k houslím", a to v jejím nejnovějším vydání z r. 2018. Jelikož co se týká knih, mám rád výzvy, tak když jsem tu cihlu viděl, tak jsem se rozhodl, že si ji přečtu. Je to beze sporu jedno z klasických děl anglické literatury. Dickens vytvořil asi celkem věrný obraz poměrů té doby a místy velmi komické karikatury určitých postav zároveň. Hlavně v druhé části knihy na mě převážná část Dorritovy rodiny působila jako karikatura sebe sama, jako ukázkový příklad toho, když si někdo hraje na někoho kým není a řadí se ve společnosti někam, kam jaksi nepatří. Dickens dokázal vytvořit zajímavý úkaz, kdy se u mě při čtení střídaly takové pocity, kdy mě to velmi bavilo s těmi, kdy bych to občas vzal a hodil proti zdi:). Některé části či celé kapitoly mi přišly jako vcelku zbytečné, kdyby tam nebyly, tak by se asi nic nestalo, bylo to místy takové ve stylu "jak popsat několik stran a neříct vlastně vůbec nic." Docela často se mi stávalo i to, že jsem úplně nepochopil význam té či oné věty tak, jak byla napsána, jako by tam chybělo či přebývalo nějaké písmeno či slůvko, a tak nějak nevím, mám-li to přičíst na vrub tiskovým chybám nebo to má opravdu tak být, je pravda, že Dickensův jazyk je občas docela svérázný. A v neposlední řadě musím přiznat, že některé kličky dějové zápletky jsem asi ne zcela pochopil. Knihu nezatracuji, jsem rád, že jsem si ji přečtet, ale nevím, jestli na ni někdy najdu znovu tu správnou náladu.... celý text

Toulavá kamera 26 2018, Iveta Toušlová

Jako vždy - padesátka tipů na výlety po našic!h luzích a hájích nezklamala.

Hrady a jejich záhady 2018, Petr David

No, popravdě řečeno jsem si to asi představoval trochu jinak. Co se mi vcelku líbilo, úvody jednotlivých kapitol, kde je vždy uvedena krátká historie každého sídla. Co mě bavilo už výrazně méně, bylo pokračování s tajemnými příběhy. Většina je jich z kategorie pohádek a bájí, zakopané poklady, nešťastné lásky, loupežníci, tajné chodby, tajemná zjevení, duchové, a tak pořád dokola. A na to mě moc neužije. Příliš nepotěšilo ani větší než malé množství překlepů.... celý text

Schwarzenbergové 2018, Pavel Juřík

Tuhle historii knížecího rodu jsem si přečetl rád. I proto, že rod Schwarzenbergů je nerozlučně spjatý kromě Hluboké a Krumlova také s Třeboní, tak to snad byla tak trochu "povinná četba". Hlavní část knihy tvoří stručně, ale výstižně podané představení a životní příběhy povětšinou prvorozených mužských členů knížecího rodu, a to od jeho počátků ve 13. století až po Karla (VII.) Schwarzenberga a jeho potomky a následníky, a to v obou jeho větvích, jak hlubocko-krumlovské, tak orlicko-zvíkovské. V průběhu knihy je jasně patrné, že Schwarzenbergové byli (nejen) na svém jihočeském dominiu dobrými hospodáři, velmi neštetrně se k nim zachovaly vlastně až dějinné události 20. století. Snad až na jedinou výjimku byli prakticky všichni mužští členové opravdovými aristokraty a šlechtici, kteří se s postupem doby dá se říct začali odchylovat od svých německých kořenů a stávali se spíše asristokraty s pročeským smýšlením. A pokud se ve jménech, příbuzenských vztazích a letopočtech čtenář občas začne trochu ztrácet, tak na konci knihy je přehledně vyvedený rodokmen rodu od jeho počátků až do dnešních dnů. Závěr knihy pak patří stručnému představení hlavních sídel Schwarzenbergů, kromě Třeboně, Č. Krumlova a Hluboké i těm menším. Pravda, v knize občas tu a tam ulítne nějaký ten překlep a jestli to byl Jan či Adolf I. nebo II., to autor někdy jakoby moc neřešil, ale bystřejší čtenář si to v hlavě tak nějak porovná. Za mě spokojenost.... celý text

Šlápoty do Mexika 1971, * antologie

Na tuhle knížku mě přivedla jedna z kapitol v knize "Zapomenuté výpravy" - (ZV) (https://www.databazeknih.cz/knihy/zapomenute-vypravy-76762). Po nějaké době se mi ji podařilo sehnat a vzhledem k tomu, že od jejího prvního vydání v r. 1971 v nákladu 10 000 ks už znovu nevyšla, je to asi už celkem raritní kousek. Je to docela zajímavé vyprávění o jedné dnes už prakticky neznámé a opravdu zapomenuté, tehdy asi vzhledem k poměrům docela bláznivé výpravě čtyř tehdy mladých holek - horolezkyň, které bláznivý hospodský (jak už to tak bývá) nápad přivedl na myšlenku vypravit se ze socialistického Československa pěšky přes většinu západní Evropy a USA na LOH 1968 v Mexiku. Svoji akci opravdu úspěšně uskutečnily, tedy pokud se týkalo toho, do Mexika opravdu dojít. Kniha popisuje poměrně stručnou, takovou deníkovou formou, kdy se různě střídají zápisky všech čtyřech, jejich putování, zachycuje jejich běžné denní radosti i starosti, to, jak kde byly mediálně sledované a díky místním médiím, tisku, televizi a rozhlasu se jim prakticky všude, snad s výjimkou Francie, dostávalo na tu dobu řekl bych poměrně slušné podpory a publicity, jak z oficiálních míst, tak od prostých lidí, které na cestě potkávaly a kteří je mnohdy cíleně vyhledali, aby jim mohli být nějak nápomocni. Docela zajímavé bylo to, jak si vedly na území USA, které prezentují skoro až idylicky, spousta milých setkání ať už s Američany nebo našimi krajany, kteří jim pomáhali jak to šlo, docela slušnou péči a dozor jim věnovala i americká policie, pravidelně je zastavující ... nikoliv proto, aby je legitimovala či jim dělala problémy, ale proto, aby se jich policisté zeptali, zda něco nepotřebují. Následující úsek cesty Mexikem byl pak jedním velkým procesím, kdy s nimi pochodovala řada lidí, ať už z řad mexických občanů či členů nějakých výborů. Tento úsek pro ně byl až trochu nepříjemný, byly pod neustálým "dohledem", na což za ten skoro rok osamoceného pochodování nebyly zvyklé. Pokud se tedy tomu, co je v knize popsáno, dá věřit. V již zmíněných ZV je zmínka o tom, že tato kniha byla vydána pod bedlivým dohledem cenzora... A tamtéž jsem se dozvěděl i to, že z celé čtveřice v době vydání knihy v r. 2016 žila už pouze jedna, Květa Tarantová. Co mi trochu vadilo, byla kvalita "fotek", které se teda fotkami ani nazývat nedají, jsou to jakési černobílé, velmi nekvalitní reprodukce fotografií ve stylu něco mezi perokresbou a negativem. Je to docela škoda, ale beru jako součást jednak stylu knihy a jednak to asi bylo tehdy i z důvodů ekonomických. Co mi vadilo trochu víc, bylo to, že v knize není prakticky žádný úvod, seznámení s protagonistkami. Nemít přečtenou příslušnou kapitolu ZV, docela bych se ztrácel v tom, kdo byl kdo. Není tam třeba v jedné kapitole uvedeno ani to, jak probíhaly přípravy na cestu, které v té době jistě musely být dobrodružstvím samy o sobě. To je ale trochu vyváženo několika stránkami na konci knihy, kde je vypsáno, jakou používaly výbavu od jakých podniků (mimochodem je to docela pěkná přehlídka firem, z nichž některá jména jsou známá do dnešních dnů, ale většinu tvoří dnes už zcela zapomenuté podniky, které dávno patří minulosti) a je tam i něco málo o logistice výpravy. V neposlední řadě mě docela zaskočila nejedna hrubice ve shodách podmětu s přísudkem, to v knihách z této doby nebylo úplně běžné. To, že do Mexika nakonec šťastně došly, byl určitě úctyhodný výkon, to, že z olympiády nakonec neviděly na vlastní oči vůbec nic, to nebyla jejich chyba, jejich rozpočet prostě na zakoupení lístků nestačil a vzhledem k politicko-ekonomické situaci (doslova pár týdnů po 21. srpnu 1968) se opravdu nedalo očekávat, že by jim nějaké "V.I.P." lístky přistály jen tak do klína. A úplně nakonec si snad můžu dovolit malou poznámku k tomu, proč jsem knihu zařadil do Čtenářské výzvy 2018 v bodu č. 2. "kniha autora, který žil ve vašem kraji". Jak jsem se dozvěděl opět v ZV, Věra Komárková, která pocházela z Písku, nějaký čas žila s rodiči v Třeboni.... celý text

Marie Terezie - Cudná císařovna s hroznou pověstí 2017, Jiří Bílek

Hmm, asi nebudu moct udělit plné hodnocení. Ačkoliv je to vlastně docela zajímavá a čtivá kniha o Marii Terezii, ve které autor seznamuje čtenáře s rodem Habsburků alespoň stručně prakticky od jeho počátků. Ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že dost podstatná část knihy je věnovaná nejrůznějším válkám, ve kterých jsem se teda trochu ztrácel, hlavně pak těm o tzv. rakouské dědictví, které Marie Terezie vedla hned po nástupu na trůn jako jakési "dědictví" po svém otci. O tom, jaký byla člověk, se čtenář zase tak moc nedozví. Já na ty válečné události prostě moc nejsem a čekal jsem asi něco trochhu jiného, život a vládu Marie Terezie pojatou z trochu jiné stránky. Bohužel ona vládla tak, že převážnou část své vlády buď válčila nebo se na to připravovala. Ovšem i tak jsem to četl docela se zaujetím, je to celkem zajímavá kniha. Závěrečné kapitoly jsou pak věnované "spoluvládí" Marie Terezie se synem Josefem II., které ani zdaleka nebylo ideální a krátkému pojednání o osudech jejích dětí.... celý text