mira.l přečtené 698

Kniha astronomie 2018, kolektiv autorů

Docela dlouho jsem tuhle knihu posouval v hromádce knih na přečtení pořád dolů, ale i na ni už došlo. Je to docela zajímavě udělaná historie tohoto vědního oboru, prakticky od jeho starověkých počátků až do dnešní doby, poměrně čtivě pojatá, trochu jsem se bál nezáživnosti a dlouhých pasáží, kde se bude řešit něco, o čem vůbec nebudu vědět, o co jde. A i když se našlo několik kapitol, u nichž mi buď zcela unikalo, co vlastně bylo jejich předmětem nebo několik takových, kde jejich pointa je prostě mimo moje chápání:), tak jsem se dozvěděl nějaké nové věci, trochu si zopakoval některé věci z fyziky, no a že jsem něco z toho nepobral?? Jeden přece nemůže vědět všechno, žeano:)?? Co hodnotím velice kladně, je krásné grafické zpracování, přehlednost knihy, sympatické rozměry, které z ní neudělaly bichli typu "Zvíře" nebo Prehistorie". Co mě zase tak moc nepotěšilo, bylo dalo by se říct větší než malé množství překlepů, někdy i takových, které poněkud měnily smysl věty, a taky několik zaměněných pojmů, faktických nesmyslů (dle mého názoru, ač v oboru laik, když jsem to četl, prostě mi to přišlo divné), které zcela obrátily třeba význam popisky u obrázku, u kterého byly. To by se asi u takové knihy stávat nemělo.... celý text

Dlouhá křivolaká cesta 2017, Josef Kalina

O něco níže mám obsáhlý komentář k prvnímu vydání této knihy, tak snad jen doplním, že když jsem zjistil, že vyšla po dvou letech znovu v aktualizovaném vydání, to první jsem prodal a pořídil si druhé. Nějakou - docela dlouhou - dobu jsem ho nechal "uležet" a vrátil se k němu v těchto dnech. A pokud tedy pominu to, že ta pravopisná hrůza, co se týká především čárek ve větách, je stále stejná, musím konstatovat, že ta kniha je vlastně na každé stránce tak nabitá informacemi, že vůbec neuškodí si ji čas od času zopakovat, protože vyprávění J. Kaliny prostě chytne a nepustí!! Na plném hodnocení z prvního komentáře se samozřejmě nic nemění.... celý text

Tábor, Sezimovo Ústí, Planá nad Lužnicí 2012, Petr Mareš

Jedno- až dvojvečerová jednohubka plná krásných fotografií Tábora a okolí. Tohle můžu.

Toulavá kamera 28 2019, Iveta Toušlová

Opět nezklamala. Jako všechny před ní.

Rallye Dakar: Peklo na zemi 2019, Monika Nikodemová

"Čtyřkolkářka" napsala knihu o Dakaru....hmmm:). Tak jsem byl sám zvědavej, jestli to bude stát za to anebo jestli to bude ve stylu "dneska už píše knížky kdokoliv o čemkoliv". A jaké to nakonec bylo? Stručný úvod, který čtenáře uvede do toho, co a proč Olgu Roučkovou vlastně k této činnosti přivedlo, je následován podrobným popisem její první účasti na Dakaru v ročníku 2018. Chvílemi se to klonilo k té a jindy k oné straně, ale nakonec asi přece jen převážila ta pozitivní strana. A co bylo těmi pozitivy? Jednak to je docela čtivé, autorka si sama ze sebe umí udělat i srandu a nebojí se ani sebekritiky, kniha je pěkně udělaná po grafické stránce (i když se najdou překlepy). Asi největší uznání si zaslouží to, že jednu věc už Olze Roučkové nikdo nikdy nevezme: stala se první Češkou, která tuto soutěž dojela do cíle. A že ten její úspěch (třetí místo mezi ženami) může mít trochu ironický podtext v tom, že soutěž dokončily tři ženy, dvě motorkářky a Olga jako jediná na čtyřkolce? No a? Dokázala vlastní vytrvalostí překonat sama sebe, splnit si svůj velký sen, častokrát si při tom sáhnout na dno jak fyzických, tak psychických sil a spolehlivě dokončit svoji první účast na Dakaru a získat tak sošku Beduína jak pro sebe, tak pro celý tým, což se zdaleka ne každému napoprvé povede. Na druhou stranu, to, že v kategorii čtyřkolek byla celkově 26., vypadá už trochu líp:). Jen tak mimochodem: o rok později na bugině Can-Am dojela celkově na 20. místě, což už je o poznání lepší výsledek, který ukazuje i na to, že je jezdkyní vcelku spolehlivou a pokud bude jezdit v aspoň trochu konkurenceschopném a fungujícím týmu, s dalšími účastmi se výsledky můžou jen lepšit. Úplný čtenářský orgasmus to nebyl, Kalinova "Dlouhá křivolaká cesta" to nebyla (pravda, J. Kalina má zážitků za ty roky nesrovnatelně víc), možná by neškodilo napsat to trochu květnatěji, dát do toho víc popisů emocí a dojmů z jízdy, ale poctivé čtyři * dám rád a držím palce do budoucna.... celý text

Kinští 2019, Pavel Juřík

Vzhledem k rozvětvenosti rodu Kinských tu asi autor podal jeho maximálně přehlednou historii, od jeho počátků až k dodnes žijícím potomkům, která je poměrně srozumitelná i čtenáři, který předtím o Kinských nic moc nastudováno neměl. To je nápní první části knihy, druhá pak tvoří přehled a popis nevýznamnějších sídel, která Kinští obývali či dodnes obývají.... celý text

Queen: Neznámá historie 2012, Peter Hince

Druhá kniha o Queenech, kterou jsem přečetl ve snaze přečíst si solidní bigrafii Queen. A podruhé jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň přibližně bylo solidní biografií jedné z nejslavnějších rockových kapel historie. Peter Hince, který byl dlouhá léta jejich bedňákem, čili takovým "děvčetem pro všechno" a někdy i trochu fackovacím panákem, sice všechny členy skupiny znal více než dobře, zažil s nimi mnohé, ať už při jejich četných koncertních turné, kdy bydleli všude možně po světě nebo při nahrávání jednotlivých desek, kdy to bylo dost podobné. Ubytování ... někde, a k tomu plnění roztodivných přání členů skupiny, ať už těch běžných nebo těch méně obvyklých. Za ty roky nasbíral opravdu mnoho historek. Do knihy ale napsal věci, které by zčásti asi potřebovaly trochu "vybrousit" a zčásti možná měly zůstat radši nevyřčeny. Já z té knihy mám spíš dojem, že to celé (TO jako Queen) byla jedna velká pařba a nepravidelně po sobě jdoucí řada průserů a že bedňáci a většina ostatního pomocného personálu a někdy možná i členové kapely samotní byla většinou ožralá nebo sjetá banda dobytků, kteří kam přijdou, dělají bordel. A k tomu zvláště věčně špinaví a zpocení bedňáci byli navíc pěkný prasata. A takový obrázek asi není úplně v pořádku. Nějak úplně nevím, co si z té knížky odnést. Pozitivního nebo zajímavého. Nebo vlastně cokoliv, jakoukoliv informaci, ke které bych se někdy v budoucnu mohl a chtěl vrátit. A naprostou katastrofu dovršil pravopis. Chybějící či přebývající písmenka ve slovech, některé slovo ve větě je v jiném pádu než zbytek věty (poměrně časté), chybějící předložky, hrubice ve shodě podmětu s přísudkem. Pravopisně slušný PASKVIL!! Někoho to při čtení neruší, protože to nepozná, mně to vadilo. A dost. Snad i proto jen velmi, velmi průměrné tři*. Za pravopis bych snad šel ještě i o jednu níž.... celý text

Queen: Jak to začalo 1993, Jacky Gunn

Já nevím, mně se tahle knížka hodnotí docela těžko. Na začátku jsou kapitoly, které čtenáři stručně představí životopisy jednotlivých členů skupiny do doby, než se sešli ve skupině Queen. Začátek slibný. Pak ale kniha připomíná spíš takovou strohou kroniku napsanou z větší části formou jakéhosi "časového itineráře". Poměrně podrobně je tu popsáno, jak nahrávali, koncertovali, cestovali po nejrůznějších turné, od menších až po obrovské stadiony a jedny z největších rockových koncertů historie, k tomu se čtenář dozví, že kapelu provázely velmi bujaré večírky, ale taky poměrně velké množství z nejrůznějších důvodů zrušených koncertů či částí celých turné. Stejně tak výčet, kdy, kde a na jakých nosičích vyšel jaký singl je možná až zbytečně detailní. Knihu tak ocení spíš nějaký skalní fanoušek/sběratel, který je ochoten se šťourat v tom, kdy, kde, co přesně vyšlo, co, kde a kdy natočili, kam jeli, co tam dělali, kam odtud pokračovali, atd... Z textu taky vyplývá, že prakticky všichni členové kapely (snad s výjimkou Johna Deacona, ten tolik aktivní nebyl) měli poměrně velké množství vedlejších hudebních aktivit, nahrávali sólové projekty nebo hostovali s jinými hudebníky, výčet těchto "bokovek" mi přišel v některých kapitolách v závěru knihy až rušivý. Ono by to bylo možná i zajímavé, ale chtělo by to asi napsat trochu jinak. Tady to bylo třeba v případě Rogera Taylora pojato tak, že spolupracoval s nějakou kapelou a najednou jsme byli u nahrávání sólové desky té kapely, u jejích koncertů a ...a nic. Tečkou za větou informace ukončena zcela vyšumí a pokračuje se v další větě či odstavci úplně o něčem jiném. Někdo tady v komentářích uvedl, že osmileté dítě by to napsalo líp. Ano, v některých pasážích tomu dávám zapravdu. Zvlášť pokud ke knize člověk sedne a zvládne třeba víc jak padesát, sedmdesát stran naráz, je docela markantní, že styl psaní není zrovna vytříbený. Naproti tomu vpodstatě chybí jakákoliv informace třeba o vzájemných vztazích členů kapely, jak spolu vycházeli či o tom, jak složitou osobností byl Freddie Mercury, dozvíme se jenom něco o jeho nákupní vášni pro oděvy a porcelán. Neříkám, že se ta knížka nedala číst, to určitě ne, ale asi jsem čekal něco trochu jiného a vzhledem k tomu, že je to spíš historie toho, co Queen vytvořili než povídání o kapele samotné, se tak asi nejhodnotnější částí knihy může stát podrobný výčet diskografie na konci knihy. A i když to ve Čtenářské výzvě je myšleno asi trochu jinak, tak vezmu-li v úvahu minimálně Brianovu kytaru a Rogerovy bicí, tak proč si ji nepřidat do bodu č. 3:).... celý text

Na vlnách Orinoka 2019, Jules Verne

Kdo chce číst knihu podle vzorce Verne = vizionář, fantasta, měl by se tomuto dílu asi vyhnout. Toto je Verne "cestopisec". Ale já přiznávám, že mi to nikterak nevadilo. Dostal jsem takovou oddechovou knihu, kde hlavně v první části poznáváme s hrddiny knihy řeku Orinoko zákrutu za zákrutou, jednotlivé osady, peřeje, ostrůvky... mě tohle u Vernea vždycky bavilo. Na Děti kapitána Granta to nemá, děj je prostý, rozuzlení patrné už záhy po úvodu, ale i tak dávám poctivé čtyři:).... celý text

Šumava domovem 2017, Ivo Stehlík

Necelé čtyři desítky pojednání o Šumavě od těch, kteří se tu buď narodili nebo se sem v průběhu života přestěhovali. Některé kapitoly mi připadaly takové nic moc neříkající, skoro možná i zbytečné, ale těch moc nebylo. Většinu tvoří poměrně zajímavá vyznání "Šumaváků" ke svému kraji, k lesům, loukám, slatím, kopcům, vesnicím, městům současným i těm zaniklým. Několik kapitol (a není jich tak úplně málo) sepsali lidé, kteří mají nebo měli nějakým způsobem velmi úzký vztah k ochraně šumavské přírody, k Národnímu parku, jeho způsobu ochrany a správy tohoto poměrně rozsáhlého území. Vzásadě se dá říct, že se shodují v kladném názoru na existenci národního parku a také v tom, že nejlepší nechat si přírodu poradit samotnou, třeba s obnovou lesa a celkem si neberou servítky nad tím, jak vedení NP park spravovalo od jeho vzniku až vlastně donedávna. Vděčným tématem jsou zvláště boj s kůrovcem a systém zonací parku. Lze říct, že v minulosti nepříliš systematické vedení parku s velkými názorovými výkyvy, způsobenými tu politickými, tu ekonomickými faktory, je jedním z hlavních důvodů toho, jak to dnes na Šumavě vypadá třeba právě vzhledem ke kůrovcové kalamitě a dosti nešťastným dělením jeho zón, rozdrobených na velké množství samostatných "ostrůvků". Kdyby někteří z přispěvatelů byli ve vedení NP, mohlo to tam dnes vypadat o dost jinak, protože jsou to lidé, kteří umí naslouchat lesu a mají před přírodou patřičný respekt. Není to knížka, po jejímž přečtení bych si začal hledat nějaký pozemek či domek na Šumavě, to ne:). Ale bylo to až na řídké výjimky velice zajímavé a někdy i poučné čtení myšlenek těch, jimž osud tohoto kraje není lhostejný a chtějí tuto krajinu zachovat pro další generace v pokud možno co nejméně porušené podobě.... celý text

Zmizelá Šumava 2015, Emil Kintzl

Taková dvouvečerová jednohubka o místech, která z valné většiny z mapy Šumavy už dávno zmizela. A taky o několika lidech, na které se už zapomnělo. Krásné fotky, věcné texty zasvěceného znalce Šumavy. Asi není moc třeba dál dodávat. Snad jen, že toho mohlo být i víc:).... celý text

Větrná hůrka rodiny Brontëových 2017, Hana Parkánová-Whitton

Já o životě sester Bronteových, potažmo celé jejich rodiny nevěděl vlastně nic, takže se mi kniha líbila. I z toho, co autorka uvádí v doslovu, lze soudit, že vycházela v maximální možné míře ze skutečných událostí. Už od prvních stran knihy se začíná odvíjet nepříliš veselý příběh reverenda Brontëho a jeho rodiny. Úmrtí jeho manželky a matky šesti dětí, jakož i následná smrt dvou nejstarších dcer Marie a Elizabeth, to vše spolu s nepříliš vlídným prostředím, ve kterém žily, do značné míry zformovalo povahu i podlomené zdraví zbývajících sester a bratra Branwella. Dcery byly uzavřené, plaché, stranily se společnosti a měly problémy navazovat kontakty, navíc neoplývaly ani přehnanou krásou, ani pevným zdravím, už od raného dětství žily ve svém fantazijním světě, z Branwella se poměrně záhy stal alkoholik. Otec rodiny byl do značné míry zvláštní podivín, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany otce i tety, která s nimi po smrti matky zůstala, byly dětem víceméně cizí. Navíc je v knize popsáno několik situací, kdy se k dětem - hlavně ke zbývajícím dcerám - choval dosti nepochopitelně v situacích, kdy jim šlo přinejmenším o zdraví. Z Výše popsaného je patrné, že nejen úmrtí blízkých členů rodiny měla nesporný vliv na pochmurné ladění budoucí literární tvorby sester Brontëových. Po přečtení knihy dospěje čtenář k závěru, že převážná část jejich nevelké tvorby je napsána na základě vlastních zkušeností ze svých celkem neveselých životů, zvláště pak Jana Eyrová je vpodstatě autobiografie Charlotty Brontë. Za mě velmi pěkně napsaná kniha, která hezky doplňuje nebo možná i trochu vysvětluje to, co jsem od sester Brontëových četl.... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2013, Jonas Jonasson

Papír snese všechno, že ano? Pokud se nepletu, toto je první kniha, kterou jsem s celkem čistým svědomím ohodnotil odpadem. Naprosto nesmyslná, nesourodá překombinovaná slátanina všeho možného, "vyšperkovaná" nemálo jadrnými výrazy a "humorem" z větší části nevtipným (aspoň pro mě), z části nechutným, který může trochu připomínat humor cimrmanovský nebo Šimko-Grossmanovský, ale ten byl užíván v míře únosné a byl humorný. Tohle působí dojmem, že se autor tak vehementně snažil nacpat do jedné knihy co nejvíc "humoru", akce a historických politických událostí, až .... až z toho vylezlo tohle. Možná, kdyby se to drželo jen "současné" časové linie opravdu stoletého starce, který zmizí z domova důchodců a bylo to o polovinu kratší, tak i když i tahle linie je neuvěřitelně nereálná, pitomá a překombinovaná, tak bych snad nějakou hvězdičku dal, ale ty kapitoly z minulosti, protkané až neuvěřitelným množstvím politiky a politiků všech možných státních zřízení ze všech konců světa, ty mě fakt nebavily už vůbec a poslaly to do odpadu definitivně. Jestli v tom bylo nějaké hlubší (anti)politické poselství, tak lituji, já ho neobjevil, politika mě nikdy nezajímala. Ne, opravdu nechápu zdejší hodnocení 80% plus, stejně jako nechápu to množství povětšinou čtyř a pětihvězdičkových komentářů. Od nějaké 150. strany už to bylo čiré utrpení, které jsem neukončil předčasně a nehodil to proti zdi jen proto, že nemám ve zvyku rozečtenou knihu nedočíst a taky proto, že ta knížka (naštěstí!!) nebyla moje. Nicméně s každou další stranou, potažmo kapitolou ve mně k téhle knize rostl odpor. Neskutečná sračka. Doufám jen v to, že se lidstvo nedostane až tak daleko, že by se o tomhle škváru jednou učily děti ve škole.... celý text

Za svědky minulosti 2018, Milan Švihálek

Ještě z vysílání socialistické Československé televize si matně pamatuju televizní verzi tohoto seriálu. Roky jsem o něm neslyšel, teď jsem natrefil na tuhle knihu. Je to vlastně poměrně věrně přepsané knižní ztvárnění seriálu, doplněné o některé aktuální informace. Místy je to krásné čtení o zaniklých řemeslech, řemeslnících či místech, ale občas jsem z těch textů měl dojem, že jsou takové nesourodé, že se v rámci kapitoly skáče mezi dvěmi, třemi tématy, někdy poměrně nesouvisle. A některé z textů mi přišly i docela naivní. Knížka je to pěkná, i svou grafickou úpravou, tohle Jota umí, ale do plného nadšení (a tím i do plného hodnocení) přece jenom trochu chybí.... celý text

Plující město a Milionář na cestách 2017, Jules Verne

Souborné vydání knih Plující město a Milionář na cestách, obohacené o nepříliš známou novelu Prorazili blokádu. První část, Plující město, je sice označováno jako román, ale nevím, nevím, k románu v pravém smyslu slova to má docela daleko. Je to popis plavby jistého muže na zaoceánském parníku Great Eastern z Evropy do USA, inspirovaný stejnou cestou samotného autora a jeho bratra, spojený s krátkým výletem k Niagarským vodopádům. Celé je to vlastně jen popis lodi, jejích předností i nedostatků. Dějově nepatrně obohaceno postřehy z postupu plavby a o postavy jakéhosi gaunera, jeho pološílené manželky a jejího milého, který "nebyl hoden" toho, aby se s ní mohl oženit. Celý "problém" graduje soubojem mezi oběma muži, který končí velice naivně... Na Verna docela slabé, je to krátké (možná naštěstí), docela nudné, ale i mistr měl asi občas slabší chvilky. Druhá část, novela Prorazili blokádu, se odehrává v období americké občanské války za federalistické námořní blokády některých amerických přístavů. James Playfair, kapitán lodi dovážející do Ameriky oblečení a zbraně, se snaží tuto blokádu svou lodí prorazit, vyložit náklad a naložit náklad bavlny, které se v té době evropským závodům nedostávalo, a zároveň chce osvobodit otce Jenny Halliburttové, dívky, kterou miluje, ze zajetí Konfederace. Je to docela svižně napsané, i když opět dosti naivní a (možná opět naštěstí) krátké. Ani poslední část, Milionář na cestách, nepatří zrovna k tomu Top, co Verne vytvořil. Dějově velice jednoduché až předvídatelné, neustálá snaha těch dvou bratranců zachránit Clovise Dardentora z nějaké šlamastyky proto, aby je mohl adoptovat v prostředí, které k tomu moc příležitostí nenabízí, je až směšná. Jako celek hodnotím opravdu velmi průměrnými třemi.... celý text

Vynález zkázy 2015, Jules Verne

No já nevím. Za mě docela zklamání, čekal jsem od toho dle zdejšího hodnocení, t. č. 82%, asi o něco víc. Tak nějak mi to připadá asi jako Tajemný hrad v Karpatech, takové zkratkovité, s poněkud odfláklým koncem, spíš než románem bych to nazval rozsáhlejší novelou. V dnešní době v tom sice můžeme spatřovat jistou analogii a Verneovo vizionářství co se týká použití atomové bomby, ale dějově je to velmi jednoduché, s několika momenty, které jsou spíš k pousmání, prostě takové "pro děti". Nemyslím, že bych to někdy chtěl číst znovu.... celý text

Královna Alžběta 2015, Alison Weir

Asi mi chybí ten kontext první knihy Princezna Alžběta, kterou už se mi nedaří sehnat (a zdejší bazarové ceny opravdu nehodlám akceptovat...). Tato kniha začíná nástupem Alžběty na trůn, její korunovací a pokračuje prakticky nepřetržitou "sňatkovou hrou", kterou Alžběta hrála na mnoha stranách. A vypadá to, že ji to snad i bavilo:). Docela trefně to vystihuje následující věta, která se v knize vyskytuje v souvislosti s popisem jedné ze sňatkových partií, ale řekl bych, že sedí na celou záležitost obecně: "Nezbývalo jí, než dělat to tak, že každou ze stran napřed nažhavila, poté její naděje zchladila, následně je opět přiživila a sem tam všem zamávala před očima vidinou úspěchu, aniž se kdekoliv zavázala. Byla to hra, v níž se - díkybohu - s každým uplynulým dnem zdokonalovala." Převážná část knihy je pořád takové kočkování Alžběty s potencionálními nápadníky či spíš jejich vyslanci a nic moc jiného se tam neděje, tedy... pardon, krom jejího zajímavého vztahu k Robertu Dudleymu, ale pokud na tuto hru a tento styl knihy čtenář přistoupí a uvědomí si, že nic moc jiného nedostane, čte se to velice dobře a nedá se, než se nad tím, jak se Alžběta bavila, jen usmívat a užívat si její škodolibosti:). I když ona to zase asi až taková škodolibost nebyla, ty její sňatkové hry byly součástí mnohem vyšší hry politické, i díky nim udržela svoji zemi v míru. To, proč se Alžběta nikdy nevdala ani neměla děti, se částečně odkrývá v samotném románu, který ukazuje i poměrně velkou komplikovanost této problematiky a nějaké další informace autorka doplňuje i v doslovu. Dá se říct, že vpodstatě poměrně nudnou a jednotvárnou látku autorka uchopila a podala velmi čtivě a humorně. Tahle kniha je asi svým zaměřením a dějem přece jen trochu jinde než autorčiny knihy o manželkách Jindřicha VIII., a asi i proto se nedají tak úplně srovnávat. Přesto anebo možná právě proto i tady hodnotím plným počtem hvězdiček.... celý text

Jana Seymourová: Laskavá královna 2018, Alison Weir

Alison Weir opět nezklamala. Toto bylo moje třetí "zanoření" do tudorovské Anglie a opět mě zcela pohltilo. Životní příběh třetí manželky Jindřicha VIII. byl opět strhujícím čtením o ženě, která v mládí sloužila jeho první manželce Kateřině Aragonské a přitom se již setkávala s její nástupkyní Annou Boleynovou. Byla vlastně přímým svědkem konce obou žen, jak hořkého konce Kateřiny, která se až do své smrti nesmířila s tím, že by její manželství s králem bylo neplatné nebo nezákonné, tak především Anny. Ve víru událostí tudorovské Anglie, kde vládly dvorní známosti, intriky i nenávist spolu se ctižádostí (nejen) rodu Seymourů, se nakonec dostala až na post manželky Jindřicha VIII., kdy zdaleka ne všechno, co udělala nebo pro to musela udělat, bylo v souladu s jejím vědomím, svědomím, přesvědčením a zásadami. Když její rodiče a ctižádostiví bratři zavětřili, že by se to mohlo povést, nepovolili a Jana nakonec vlastně "jen" splnila to, co od ní především její rodina požadovala, dopomohla jí do nejvyšších sfér tehdejší společnosti. Avšak vlastně od samotného bližšího seznámení s králem a především pak po popravě Anny Boleynové si byla plně vědoma toho, že král miluje nade vše svou ctižádost, slávu a autoritu a pamětliva toho, jak dopadla Anna, žila vlastně v neustálém strachu z toho, co by se mohlo stát, kdyby mu nedala tolik očekávaného syna a následníka trůnu. To se jí nakonec podařilo za cenu toho, že jeho narození přežila pouze o pár dnů. Další kniha autorky, která chytne a nepustí. Skvělá esence vlastně vymyšleného příběhu a reálných historických událostí, s použitím desítek reálných postav, které celému příběhu dodávají na věrohodnosti. A co je dílem fantazie autorky, to čtenářům objasňuje v doslovu. Za mě bez chyby. Těším se na další.... celý text

Toulavá kamera 27 2018, Iveta Toušlová

Padesátka tipů na výlety po sedmadvacáté, jako vždy potěšily.

Ze světa lesních samot 2017, Karel Klostermann

Jedno z témat čtenářské výzvy 2019 mě přivedlo ke Karlu Klostermannovi. Vybral jsem si tento román ze Šumavy v době, kdy život v této oblasti rozhodně nebyl jednoduchý a Šumava byla oblastí temných staletých nekonečných lesů, střídaných loukami a bezednými rašeliništi, kde se odehrávaly nekončící souboje mezi pytláky a lesníky, kteří hájili povětšinou knížecí majetek. Má to spád, autor se příliš nevěnuje nějakým sentimentálním popisům toho či onoho, čtenáře to vtáhne do děje, skoro jako by tam byl, skoro vidíme ty hluboké lesy se staletými smrky, zasněžené zimní pláně nebo třeba mlhy nad rašeliništi. Nicméně mi to tak trochu připadalo, že to hlavně v první půlce dějově skáče tak trochu od jednoho střípku ke druhému a nejak to postrádá nějakou hlavní dějovou linku, která by první půlku knihy držela dějově pohromadě. Měl jsem trochu obavu z Klostermannova jazyka, přece jenom od napsání knihy uplynulo už skoro 130 let. Měl jsem však vydání z r. 2017, které je gramaticky upraveno dle dnešních zvyklostí, proto jazyk vyprávění není nikterak archaický. Možná je to dobře, možná jsem se okradl o jistou část kouzla románu ze staré Šumavy, těžko říct. Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, ale nějak (sám nevím proč) to ve mně nevyvolalo momentální nutkavou potřebu pídit se po autorových dalších knihách. Ale třeba se mi ro rozleží v hlavě a po čase zkusím nějakou další. Poctivé 4 * nakonec dám, i za ten závěrečný popis oné velké vichřice, která prakticky starou Šumavu vymazala z mapy a navždy změnila její tvář.... celý text