Montezuma
přečtené 490
Zběsilý život
1965,
Pier Paolo Pasolini
Je to příběh starý jako lidstvo samo: příběh ostrakizace, bídy a sociálního vyloučení libovolné skupiny nešťastníků provázený bující nenávistí k sobě samému a lidem všeobecně. Máte-li navíc tu smůlu, že jste dost inteligentní na to, abyste si to uvědomili, čekají vás jako třešnička na dortu zoufalé, tuberácké pokusy o proražení tohoto egregoru zla a finální tečka v podobě palčivé hořkosti a prašivé smrti. Tolik Pasolini k možnostem vymanění se z prostředí, jež bylo umělecky zpracováno již mnohokrát, nikdy však s tak brutální upřímností ohledně životních perspektiv postižených. Nečekejte sentimentální meditaci o sociální bídě a možnostech jejího řešení, o vinících a obětech, Pasolini byl jiná nátura. Ghetta, gangy a násilí jsou produktem moderní společnosti, jsou jejím nevyhnutelným rubem, předstírat, že existuje řešení je pokrytectví nejhrubšího zrna, naším úkolem tudíž není nic jiného než držet tento městský podbřišek v přijatelných mezích a po generace pracovat na jeho postupném umenšení.... celý text
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
2008,
Jaroslav Hašek
Ach, ten Švejk! Nejnepochopitelnější a nejnepochopenější postava literárních dějin. V době masového šílenství, v době kdy generálové neváhají zmasakrovat 60 tisíc lidí denně, nezbývá prý příčetnému člověku než zahrát si na blázna a doufat, že štěstí tentokrát opravdu sedne především na vola! Ve skutečnosti má Švejkův postup podivuhodně daleko ke hře na jistotu. Švejk se ze svých anarchistických eskapád často vymotá spíš zázrakem než svou "vychcaností" a celé to podezřele připomíná chůzi na ostří nože. Jeho blbství není blbstvím, ale důmyslně maskovaným výsměchem a sabotáží kolabujícího systému Rakouska-Uherska. Švejk, vážení, byl totiž Anarchista jako jeho autor! A s tou naší Českou povahou, jak se sám autor zlobí hned v doslovu k prvnímu dílu, to nemá do činění už vůbec nic. Hašek tu neukazuje na nějaké specificky české vychcánkovství, ale na všeobecný lesk a bídu lidské rasy a to neuvěřitelně přesně, s hlubokou znalostí a hlavně beze stopy jakékoliv ideologizace nebo moralizování! To dokáže opravdu jen "pomazaný" a pokud se mu to podaří, čtenáři většinou ohrnou nos a řeknou: "No jo Švejk, to je jenom taková blbina." A hodnotí tím sami sebe.... celý text
Dvě uši, dvě svatby
1968,
Milan Kundera
Tak bacha, nejedná se o samostatnou hru, jak jsem si myslel, když jsem ji vkládal do databáze, ale o hru, která vyšla už dříve pod názvem Ptákovina. Proč se v tomto vydání jmenuje Dvě uši, dvě svatby - tedy kromě toho, že se tu jak dvě uši tak dvě svatby opravdu vyskytují - je pro mě záhadou. P.S.: aha, tak pod tímto názvem se v sezóně 1968/1969 hrála v Mahenově divadle v Brně.... celý text
Poslední máj
1961,
Milan Kundera
Kundera, v roce 1955, tesá tyto verše: (...) gestapák Böhm k Fučíkovi: Podivní jste, vy komunisté... Za štěstí lidí budoucích svůj vlastní život dáte. Za štěstí, které možná zabloudí a cestu k lidem nikdy nenajde. Ach, za co to jen život prodáváte. V tomto podání byli ti gestapáci ještě málem vizionáři. Čili, byl ten mladý Kundera v roce 1955 úplně blbý nebo už ironicky podvratný? Těžko říct, těžko říct...... celý text
