Montezuma přečtené 491
Růže pro Emilii
1958,
William Faulkner
Četl jsem jen Růži pro Emilii, ale to teda byla darda! Samota je svinstvo, propast nejhlubší a co tam dole člověk najde jsou výhonky šílenství...Alespoň už vím, kde se inspiroval Hitchcock a autor knižní předlohy Psycha.... celý text
Jak život napodobuje šachy
2008,
Garri Kasparov (p)
Kasparov je geniální hráč, ale taky člověk trpící fixní ideou velkého mudrce. Pravidelně nás proto oblažuje knihami plnými banálních mouder a motivačních keců o ničem. Garri je prostě ukřičený žvanil toho druhu, který je v reálu dost nepříjemný...asi jste to taky někdy zažili: setkáte se s chytrým člověkem, rozpoutá se diskuze, řeknete svůj názor...a už se pod přívalem sáhodlouhých, agresivních argumentů nedostanete ke slovu. Ten člověk vede monolog na jehož konci se s uspokojením prohlásí za intelektuálního vítěze. A vy jen mlčky stojíte s hubou dokořán...... celý text
Koncovka
2014,
Frank Brady
Moc tajemství v tom teda není, Fischer byl prostě učebnicovým případem paranoidního schizofrenika. Ale chápu: šachista, tak se z toho musí udělat třetí světová. Ono Fischer by byl fascinující postavou i bez duševní choroby. Do kin v USA teď půjde film o Bobbym s Tobey Maguirem v hlavní roli, což by mohlo být zajímavé, pokud z toho zase nevyleze nějaký Rain Man. Film o Fischerovi chtěl svého času natočit už Miloš Forman, ale projekt záhy ztroskotal, neboť s Fischerem se nedalo domluvit - trval na přísně konspirativních schůzkách v obskurních motelech, vyžadoval přítomnost rušiček možného odposlouchávání apod. K překladu: v roce 2014 je to opravdu ostuda. Sakra, když už chci vydat knihu o šachovém mistru světa, proč do toho nezainteresovat někoho, kdo tomu skutečně rozumí a né nějaké jelito, co se ani neobtěžuje zjistit si základní věci. To je jako dělat knihu o fotbale a tvrdit v ní, že Messi hraje za Real Madrid. Už chybí jen šachovnice, kde pole A1 je tvrdošíjně bílé. Ach jo, šachista se prostě důstojného zacházení nedočká! P.S.: je opravdu šokující jaký paskvil si nakladatelství XYZ dovolilo v vydat. Je to suverénně nejhorší nakladatelský počin s jakým jsem se kdy setkal. Nejde jenom o špatnou šachovou terminologii, nýbrž text snad vůbec neviděl editora. Téměř na každé straně chybí jednotlivá slova, věty nedávají smysl, jedná se doslova o stovky chyb a člověk se musí hodně soustředit, aby pochopil co chtěl autor říci. Spousta vět je otrocky přeložena a originální angličtina z toho úplně trčí. Je to jako z Google translate... Hrůzostrašné.... celý text
Tažení v Rusku 1941-1945
1996,
Léon Degrelle
Kniha je šunt a Degrelle výstavní debil! Přesto budou military fanoušci, včetně mě, na vrcholu blaha, neboť nejrůznější detaily z fronty jsou lahůdkové a popravdě také jediným důvodem proč tento úmorný špalek vůbec dočíst. Kniha jako celek - ať už z pohledu beletristického či literatury faktu - fundamentálně selhává. A to z jednoho prostého důvodu: Degrelle jako každý správný sociopat - válečný zločinec lže jako když tiskne. A co s literaturou (faktu), která neříká pravdu? Vždy se mně líbila charakteristika psychopatů od Kurta Vonneguta: ''Představíme-li si rozum člověka jako ozubené kolo, mysl psychopata se liší v tom, že má některé zuby vylámané - tudíž mechanismus čas od času chybně poskočí a vynechá určité skutečnosti, které se mu nehodí do krámu." Tak se páně Degrellovi za 350 stran popisu východní fronty podaří úctyhodný kousek: ani jednou nepadne slovo Einsatzgruppen, Sonderkomanndo, či nedejbože Žid. Zato se kniha hemží ušlechtilými a dobře stavěnými (to Degrelle zmiňuje neustále) valonskými a německými mladíky hledícími ostřížím zrakem do dáli a s planoucím srdcem bez řečí umírajícími za svůj ideál. Všichni jsou čistí a ryzí jako ocel, všichni touží jen po jediném: zachránit křesťanskou Evropu před vpádem barbarských bolševických hord. Ani zmínka o tom, že bez jejich píchnutí do vosího hnízda by to Stalina ani nenapadlo! Sám Degrelle je ztělesněný Siegfried: vždy v první linii, v dešti kulek a s písní na rtech neohroženě a nezraněn, jen převahou své vůle a ušlechtilostí syna Evropy vítězí nad hordami barbarských Kirgizů, Kalmyků a Mongolů. Vůbec se pořád jen vítězí! Člověk by si z jeho knihy pomalu nevšiml, že Německo válku prohrálo. Též všemožní nacističtí a SS pohlaváři jsou tu do jednoho líčeni naprosto nekriticky jako rozvážní, ryzí a ušlechtilí jedinci žhnoucí ohněm svatého ideálu. Nezřídka je toho na jejich čistá srdce už příliš a jim po světem ošlehaných lících skane slza mužného dojetí. Za všechno odstavec o Hitlerovi z konce knihy (s.330): "Viděl jsem ho znovu před sebou. Prostého, s citlivým srdcem, schopného a plného síly. Jeho lid ho miloval a stál za ním až do konce. Za celou válku nikdy nic neotřáslo pevnou důvěrou německých lidí k muži, o němž věděli, že je nezištný a čestný, že má sociální cítění a smysl pro německou velikost." Hitler a citlivé srdce? To už jsem opravdu řval smíchy. Ještě polemika k Littellovu a Theweleitovu pojetí fašisty. Cituji z anotace k Littellově knize Suché a vlhké: "(...) je fašista člověkem, který se nikdy úplně neoddělil od matky, který si nikdy nevytvořil vlastní Já ve freudovském slova smyslu a jenž zoufale brání integritu vlastní osobnosti proti „všemu, co teče“. Viz. prý Degrellova obsese záplavami boleševiků a mazlavým bahnem. Nezmiňuje se, pánové, o tom bahnu a té záplavě nikoli kvůli své hlubinné duševní anomálii, ale prostě proto, že to byl tak nějak na východní frontě zásadní problém?... celý text