Montezuma
přečtené 490
Doba ticha
1966,
Luis Martín-Santos
Po formální stránce jde o takový divoký konglomerát všech možných vyprávěcích postupů ve kterých si tolik libují latinsko-američtí spisovatelé a ze kterých by určitě měl radost i James Joyce. Doba ticha není vůbec špatný román, ba naopak, avšak člověk se nemůže zbavit dojmu, že profesionální spisovatel by z příběhu ''zničeného dobrého srdce'' přece jen dokázal vykřesat víc. Určitě by si vyhrál s fabulí, zlepšil dialogy a namísto rušivých intelektuálních exhibic se více zaměřil na práci s detailem, neboť román, zdá se mi, plave trochu ve vzduchoprázdnu. Já byl ovšem spokojen, možná i proto, že příběh dona Pedra mně zahrál na osobní strunu. Ústřední téma jisté životní naivity intelektuálního stavu je pozoruhodné. Možná je to jistou netečností k životu, plynoucí z vědomí marnosti všech věcí? Ovšem v jaké chvíli se dobrota překlápí do nebezpečné naivity a lze vůbec takto uvažovat? Jde vůbec dát do uvozovek a o jaký akt lidské vůle se potom jedná? Není to už vypočítavost, falešnost? Don Pedro neuvozuje a je nemilosrdně smeten ze scény svého života, což by ani tak nevadilo, je to přece jen jeho život, horší však je, že způsobí i jinou tragédii, pravý opak původně zamýšleného a život se tu tak znovu vyjevuje ve své nebezpečné dvojsečnosti. Vyplatí se být obezřetný.... celý text
V pekle plynových komor
2010,
Shlomo Venezia
Člověk má pocit, že čte úchylnou over the top fantasy, a tak má poněkud problém se do příběhu patřičně vpravit. A ona to byla realita! Přitom to vypadá, že jste si jen odskočili na undergroundový trh se zakázanou pornografií a pak to raději vytěsnili. Tak hrozné to je. Ba absolutně úchylné a zvrácené. Být bez sebeúcty, tvrdím, že to teda prrr a stanu se popíračem Holocaustu. Jenže on to ten Áda and his boys fakt provedli!... celý text
Žila jsem nadějí
1972,
Ervína Brokešová
Každý, kdo dnes na něco nadává, by si měl přečíst tuto knihu a následně si dát pár facek. Faktem zůstává, že drtivá většina z nás by v situaci ve které se ocitla tato jemná a podle všech předpokladů zhýčkaná panička z horních pater První republiky nepřežila ani týden, natož 4 roky! 1460 dní nepřetržité chůze nad propastí, s bestií za zády, s bestií, jež měla k dispozici veškerou palebnou sílu zla, vydána na pospas lidské havěti s neomezeným polem působnosti, využila s neuvěřitelnou vynalézavostí všech možností, které se jí, osamocené ženě po "velezrádci" K. J. Benešovi nabízely v boji proti Gestapu. Dojde na flirtování s katany, umně předstírané slzičky, čtení budoucnosti z ruky stupidním a pověrčivým gestapákům, podplácení, jemnou psychologii za účelem zmatení komisařů, útěky jako z thrilleru nebo chytání slepic v Pečkárně...a nakonec, světe div se, i na happyend. Ovšem happyend hořký jako pelyněk, tak nějak na hromadě mrtvol, chtělo by se říci... Vpravdě neuvěřitelný osud a charakter, tahle paní Brokešová.... celý text
Korespondence I
2007,
Jan Werich
Člověk si o zbabělosti a určité potřebě cirkusáctví u Wericha může myslet co chce (viz. pasáž o tomto u Zábrany), ale tahle věc je prostě neuvěřitelný poklad. Tolik životní moudrosti z obou stran, slovní ekvilibristiky, sofistikovaného a přitom odlehčeného náhledu na svět se na jednom místě jen tak nenajde. Je to skoro až hříšné, tolik talentu! A jaké to životy: nejdřív legendy ve vlastní zemi, pak emigrace, návrat, znovu emigrace a téměř až synchronicistické propojení myslí navzdory hovadství světa a času. Škoda, že si pro sebe dokázali ukrást tak málo - jen pár uspěchaných setkání a nakonec stejně smrt. I když jak se to vezme, kdo si dnes pamatuje všechny ty aparátčíky a zakrslíky ducha, požral je čas, kdežto kouzlo těch dvou i díky jejich korespondenci trvá. Vůbec je zvláštní, jak mohly tak odlišné osobnosti dojít takového souznění: Werich většinou (moudře) jadrně nadává, Voskovec své bolesti zaříkává filosofií; co vlastně bytostného intelektuála a kosmopolitu Voskovce táhlo k lidovému mudrci a zápecníkovi Werichovi a naopak?... celý text
Chladné dny
1978,
Tibor Cseres
Převládající dojmy: 1) Vojáci jsou strašný dobytek. 2) Elegantní klasický styl (vyká se tu i lidem, které vedou na smrt, pucflekové, paničky, páni důstojníci, ordonanc). 3) Feketehalmy-Czeydner byl úchylná svině a ne že ne (a ještě si nechal říkat Jeho Excelence!). 4) Je to spíš taková větší novela než román, škoda, člověk by se chtěl dozvědět i něco víc o celém tom podivném světě maďarské armády a jejích pánů (sic) důstojníků. Setrvat poněkud déle v přítomnosti Pozdora, Szabóa, Tarpatakiho a Bükyho, což jsou určitě zajímavé a vypovídající charaktery. 5) A jak byste se zachovali vy?... celý text
Molloy
1996,
Samuel Beckett
Molloy se bez konce plahočí kamenitou prázdnou zemí, kráčí v kruzích, vrací se k něčemu co za to nestojí, posléze leží v listí zavátý časem a hledí na nebeskou báň, jenž je toliko vrcholkem jeho vlastní lbi. Dále je Molloy coby Malone svlékán z kůže, zbavován sociálního ukotvení, stavěn mimo čas a prostor, aby již jako Nepojmenovatelný pohlédl do tváře Otce.... celý text