morienhithwen
přečtené 190
Na západní frontě klid
1967,
Erich Maria Remarque (p)
"Tak kdo z té války něco má?" naléhá Tjaden. "Císařovi taky k ničemu není. Ten má přece všecko, nač si vzpomene." "To neříkej," namítne Katcza. "Válku dosud neměl."... celý text
Ke dnu
2017,
Anna Bolavá (p)
Ačkoliv dokážu ocenit magický realismus, tak jsem po delším přemýšlení dospěla k závěru, že jsem z knížky (docela silně) zklamaná. Spousta postav je tam k ničemu, takzvaně jenom proto, aby se jim staly špatné věci, ale ony samy díky tomu žádnou změnou neprojdou, jejich katarze se nedostaví (jako příklad za všechny bych uvedla doktora a jeho milenku), jejich příběh to vlastně nebyl. A dost možná to nebyl ničí příběh. A nebo byl, ale nesmyslný. A nebo jsem to vůbec nepochopila, to je taky vždycky možné.... celý text
Paní jezera
2003,
Andrzej Sapkowski
Nevím, jestli je to tím, že si dávám celou ságu v rychlém sledu, možná, že už jsem opravdu unavená tím množstvím materiálu, ale Paní jezera je pro mě v podstatě zklamáním. Má své silné momenty, ale i tak se nemůžu zbavit pocitu, že je to napsáno, inu, rutinně.... celý text
Jmenuju se Ozzy
2011,
Ozzy Osbourne
Panebože, to jsem vůbec nečekala, že to bude taková zábava! Správně vyvážená nálož hudební historie, humorných vzpomínek a kritické sebereflexe nadiktovaná živoucí legendou/chodící mrtvolou nějakému šikovnému pisálkovi.... celý text
Křest ohněm
2011,
Andrzej Sapkowski
Ačkoliv je to takový most mezi "důležitějšími" událostmi v sáze, tak ho mám hodně ráda. Je tam spousta melancholie, hrůzy i radosti ze života, a navíc Cahir forever!
Stručná historie času
1991,
Stephen W. Hawking (p)
Stephen jede jako drak a já se teď snažím představit, jak by to fungovalo, kdybychom si pamatovali budoucnost.
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
2016,
Ladislav Zibura
Mno, z některých pasáží jsem měla mírně rozpačité pocity, ale u nadpisu "jsem lstivý jako liška a špinavý jako prase" jsem se zasmála i nahlas. Nicméně už jsem byla na několika (mnoha) přednáškách různých cestovatelů, kteří se třeba na měsíc, tři měsíce, šest měsíců nebo tři roky seberou a jdou objet na kole nebo obejít pěšky Turecko/Afriku/Ameriku/planetu a všechny jejich přednášky mají skoro stejný obsah: svět je krásný, místní lidé jsou přívětiví a i v případě největších problémů vám nakonec vždycky někdo (případně vy sám) pomůže. A to je docela potřebné pozitivní ujištění.... celý text
Poslední přání
2007,
Andrzej Sapkowski
Kdyby tam byla ještě Hranice možností, tak je totální zaklínačská kvintesence. Srdíčko.
Pět malých prasátek
1969,
Agatha Christie
Asi moje nejoblíbenější Agatha... Nikde jinde mi charaktery postav nepřipadaly mistrovštěji a nuancovaněji popsané.
Frankenstein
2008,
Mary Wollstonecraft Shelley
Ať se přihlásí každý, kdo chtěl dát Viktorovi facku při každé jeho druhé větě. (Anglicky.)
Knihovna duší
2016,
Ransom Riggs
Nevím, na základě předchozích knížek se mi zdálo, že je Riggs když už nic jiného, tak celkem zručný rutinnérský psavec, ale Knihovna duší se četla, jako kdyby během její tvorby spisovatel dostal mrtvici nebo co. Chytré a zajímavé postavy se najednou chovají zcela nesmyslně (nejvíce mě rozčilovala náhlá nelogičnost a hloupost Emmina chování), minimálně půlka dialogů jsou neustálé hádky a protesty a balast bez obsahu a obecně to celé působí, jako kdyby ze sebe prostě chrlil slova tak dlouho, dokud to nebude dlouhé jako kniha a mohl už skončit. Nejvíc palčivá otázka světa podivných (alespoň z mého hlediska) zůstává nepovšimnuta a nezodpovězena: Je jasné, že se podivní potřebují chránit před nebezpečím, ale proč ymbryny trvaly na tom, že svoje chráněnce ochromují tím, že z nich dělají věčné mentálně nedospělé děti, odmítají se jim svěřovat se zásadními informacemi, a odmítají jím svěřovat jakékoliv úlohy či povinnosti s tím, že je to "práce ymbryn a děti jsou děti a nemají takové věci dělat". Ten konec se přes to tak nějak neobratně přehoupne a "zresetuje hodiny", ale postavy se o tom nikdy nebaví a vědomě nad tím neuvažují. A to je vlastně asi to, co mě ve výsledku zklamalo nejvíc. Že se veškerý děj odehrává v rámci "obyčejného" fyzického dobrodružství, ale psychologie postav se neřeší a nikam neposouvá a nikdo, kromě možná Jakoba, se během toho dobrodružství nikam mentálně neposune, ani ty "dospělé" ymbryny si do svědomí nesáhnou a nepokusí se dětem omluvit.... celý text
Podivné město
2014,
Ransom Riggs
Za mě je to tedy o něco slabší než jednička (která už tak pro mě byla na úrovni zajímavé slohovky).
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
2012,
Ransom Riggs
Na první počtení je to možná trochu zajímavé, ale pořád to působí spíš "jenom" jako slohovka na téma "vymyslete příběh, který by spojoval tyto fotky".
