morienhithwen přečtené 190

Duna 1988, Frank Herbert

Nemůžu vyloženě říct, že by se mi to nelíbilo, ale zároveň nemůžu ani říct, že by se mi na tom cokoliv líbilo. Žádná z postav mi není sympatická, možná Gurney Halleck, ale je tam tak málo, že to je sotva základ, abych ho nazvala "oblíbenou postavou", a možná Chani, ale ta má paradoxně taky velmi málo prostoru a vlastně o ní skoro vůbec nic nevím. Budu hodně dlouho kontemplovat, jestli mi vůbec stojí za to pouštět se do pokračování. Možná si jenom přečtu na Wiki, jak se to vyvíjelo dál.... celý text

Hospodské povídky 2000, Václav Koubek

Ach ano, Václav Koubek, lidový filosof. Svoboda, svoboda je tu, ale co teď s ní.

Walden aneb Život v lesích 2018, Henry David Thoreau

Čas od času je dobré si číst takové knihy, aby si člověk uvědomil, že "teoreticky" se svět nezhoršuje, nýbrž že to tak vždycky lidem přišlo. Protože pocitově to působí, že si Thoreau víc stěžuje na otravné lidi a jejich společnost, než že by oslavoval přírodu, samotu a vlastní myšlenky:D... celý text

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane F. (p)

Absolutní horor. Svět, ve kterém se nevyskytují pozitivní postavy, dokonce i David Bowie je tu záporák. Člověk v průběhu vyprávění opravdu začíná pochybovat, jestli "dobro" vůbec existuje a jestli má lidstvo šanci (nebo si zaslouží šanci) přežít. Velmi oceňuji, jak oba novináři naprosto nekompromisně manipulují proud zdánlivě "nefiltrovaných" informací, aby zcela konkrétně a vyčerpávajícím způsobem vykreslili situaci, celé její podhoubí, co ji způsobilo, co jsou hnací motory, jak je snadné ničit a jak extrémně těžké vytvářet. Je to ze strany autorů velmi neviditelná práce, protože persona protagonistky na sebe strhává veškerou pozornost, ale o to víc si zaslouží uznání a chválu. Chtělo by to přečíst si i knížku o "druhé polovině života", kterou si Christiane napsala víc sama (i když koukám, že nějaký ghost writer tam byl taky), abych viděla, jak moc ona sama doopravdy umí vyprávět a myslet. Ale je to tak depresivní a vyčerpávající téma, že nevím, jestli sama sobě raději neodpustím, když se k tomu nikdy nedostanu.... celý text

Bajky barda Beedleho 2008, J. K. Rowling (p)

Plavý kůň 2006, Agatha Christie

Nechala jsem se nachytat, ale jenom trošku.

Vyhoďme ho z kola ven 1988, Ken Kesey

Mám raději filmovou verzi, kde spolu pacienti tolik nediskutují. Harding je v knižní formě naprosto nesnesitelný. Příliš vysvětlování pro mě trochu rozrušuje ten zážitek.... celý text

Dracula 1997, Bram Stoker

Tuto knihu jsem četla poprvé někdy ve druháku a tehdy mi připadala prostě skvělá. S radostí můžu říct, že za mnoho let, co od té doby uplynulo, se můj názor nezměnil, a teď ještě k tomu dokážu lépe pojmenovat, co mě na ní tak baví: je to o upírech a vlkodlacích a chodící mlze (tedy samé super věci), ale zároveň to ve své formě zůstává krásně odtažité, věcné a tlumené. Sekvence příjezdu hraběte do Anglie, vyprávěná skrz kombinaci výpovědi očitých svědků, novinových článků a deníku kapitána lodi Demeter je absolutní skvost a jedna z nejlepších věcí, co jsem vůbec kdy četla. Stoker to vypráví opisem, nic neříká napřímo, a je to nádherná ukázka toho, jak skvělé to může být, když autor nepodceňuje svého čtenáře a nechává ho použít rozum a představivost. Vůbec mě nenapadlo vidět v popisu hraběte a upírů skrytý antiseminismus, nicméně jsem našla článek, který se tomu věnuje, a teď jsem trochu v depresi, protože těch analogií s antisemitskou propagandou je tam hodně (lpění na zlatu, orlí nos, šíření moru jako krysa Evropou, vysávání života z nevinných prostých lidí). Jenomže zároveň například vím, že vzhled hraběte byl odvozen od Stokerova přítele Henryho Irvinga, který nebyl židovského původu. Osobně proto doufám, že Stoker spíš zneužíval stejného podvědomého strachu z neznáma a z nemocí, kterého potom využívali i náckové, když jimi cíleně manipulovali s cílem podnítit nenávist vůči židovskému obyvatelstvu, než že by vědomě chtěl budovat takovou paralelu. Nad otázkou sexismu/misogynie jsem musela taky delší dobu přemýšlet a pořád zcela nevím, co si o tom myslet. Je pravda, že knížka odsuzuje ženskou sexualitu jako něco zcela nestoudného a hodného potrestání a že nechává své mužské postavy o Míně mluvit jako o "slabé ženě", ale zároveň mi vždycky přišlo, že Stoker (nikoli ústy svých postav, ale jako on sám, autor) ji bere za rovnocennou partnerku, nepřistupuje k ní jako k dámě v nesnázích, ale stejně jako k ostatním. Stejně jako ostatní členové jejich bojůvky má vlastnosti potřebné k poražení zla a například rozum a logiku používá nejčastěji ze všech postav, i víc než Van Helsing. I tady bych proto ráda věřila, že se autor vědomě nesnažil vytvářet text hostilní k ženám, protože celkový pocit, který z knížky ve vztahu k ženským postavám mám, je na míle lepší než mnoho dalších knih, které jsem četla a které byly napsány desítky let po Draculovi.... celý text

Saturnin 2008, Zdeněk Jirotka

Samozřejmě (nebo možná ne úplně samozřejmě) jsem prvně znala filmové zpracování, a pane bože: teta Kateřina je v knižní předloze mnohem větší... no zkrátka je opravdu příšerná. Jinak samozřejmě (a určitě samozřejmě) absolutní klenot.... celý text

Deset malých černoušků 2009, Agatha Christie

Je to trošku dobově zatížené, ale jinak to poskytuje skvělý základ pro kompletně psychotický zážitek.

Konec punku v Helsinkách 2010, Jaroslav Rudiš

Po prvních několika stránkách jsem měla velmi silný dojem, že Oleho z celého srdce nenávidím a že pro mě bude peklo dočíst knížku do konce. Je strašně pasivní, do sebe zahleděný, pozérský, nezodpovědný, a misogyn k tomu. Jeho minulost popsaná v průběhu knížky to z velké části vysvětluje a trošililinku omlouvá, ale stejně "žil ve svobodném světě" dost dlouho na to, aby měl příležitost dospět, zmocnit se sám sebe a nevnímat se jenom jako loutku okolí. "Údolí dutých hlav" ve mně tuhle nenávist nevyvolává, protože konzervuje konkrétní autentický pocit (se kterým navíc jako dcera osmdesátkových metalových mániček mnohem více souzním) a dává naději, že jeho autorka se během doby, která uplynula od jeho prožití, někam posunula (a trochu taky teda naznačuje, že je už dávno mrtvá). Manifest Hezký lidi mě utvrzuje v tom, že Rudiš prostě odmítá kterémukoliv ze svých hrdinů přiznat alespoň trochu inteligence. Dál je taky Konec punku v Helsinkách ultimátním příkladem toho, jak autorové, ať už knižní nebo filmoví, pořád používají kouření cigaret jako něco, co by mělo něco znamenat, ale ono to přitom neznamená vůbec nic, jenom to zabírá místo jako nejbalastoidnější balast. Každopádně se mě v průběhu čtení zmocnil jakýsi Stockholmský (hehe) syndrom a nakonec jsem byla ke knize mnohem shovívavější a snad jsem se i trochu dojala. I tak to ale není moc literatura pro mě, takže jestli se vám to líbilo, tak si mne prosím nevšímejte a moc mě neproklínejte, já jenom všechno strašně prožívám.... celý text

Devatenáct set osmdesát čtyři 2014, George Orwell (p)

Hrozné, obdivovat knihu, která nemá jedinou kladnou postavu. Přemýšlela jsem velmi urputně, jestli mám nebo nemám dát plné hvězdičkové hodnocení, protože jak vůbec vím, že jsem sama dost inteligentní na to, abych takové věci hodnotila, ale nakonec jsem jednu ubrala, a pokusím se vysvětlit proč. Ve výsledku je prostě příliš zjevné, že hlavní palčivou Orwellovou motivací bylo vytvořit vášnivé shození sovětského socialismu/stalinismu, ve kterém se jako sám přesvědčený socialista zklamal. Všechno ostatní ustupuje tomuto záměru. Proto se ani údajně inteligentní postavy nechovají a ani nemohou chovat inteligentně, autor je musí vmanipulovat do pozic, ve kterých je chce. A zřejmě proto mám takový vnitřní problém s Winstonem a nemůžu s ním sympatizovat. Od začátku do konce je zmanipulovaným produktem Strany/vůle autora, a ani v jedné části knihy se doopravdy neprobudí. Je přesvědčen, že je sledován a posuzován na každém kroku, ale když dostane vzkaz od Julie, ani na chvíli nepochybuje o jeho autentičnosti, ačkoliv byl do té chvíle připravený ji zabít, jak moc ji považoval za svého nepřítele. Po začátku své "otevřené" rebelie v podobě milostného poměru (protože nazývat to láskou bych nechtěla) ho ani jednou nenapadne, že by kdokoliv kolem něj mohl svoji poslušnost Straně rovněž jenom předstírat a schovávat tak opravdový vnitřní život stejně jako on, pořád žije v přesvědčení, že je jediný na světě, kterého to vůbec napadlo. A jeho "vynucená" a "konvertovaná" láska k Velkému Bratru, která je velkou pointou celé knihy, by ve skutečnosti pointou a ničím novým být neměla, protože O'Briena miloval celou dobu, miloval ho ještě před Julií a miloval ho víc než ji, jako jediného ho považoval za svého rovnocenného partnera a tudíž v něm doopravdy k žádné změně nedošlo. Můj druhý zásadní problém s knihou je vztah (celé knihy) k ženám. Nevím, jestli Orwell napsal Winstona Smithe jako misogyna záměrně kvůli přidání další vrstvy způsobů, jak ho Strana dlouholetým vlivem zbavila skutečného lidství. Víc mám totiž dojem, že než jako úmyslné rozhodnutí to je prostě prolínání Orwellovy reality do jeho fikce, a totiž že ženským postavám není potřeba dávat žádnou hloubku či vlastní agendu, dokonce ani když by se dala považovat za jednu z hlavních postav. Z jeho pohledu jako by stačilo, že jí dal mechanickou zručnost, aby byla považována za rozpracovanou, a tak se o ní dál může mluvit pouze jako o objektu tělesného chtíče neschopného hlubší myšlenky či pouhého pokusu o něj. Sice to není tak strašné jako otevřeně formulovaná misogynie ve Dni trifidů, ale stejně mi to ve výsledku zabraňuje brát knihu úplně vážně, když mi její autor dává velmi silně najevo, že on by mě vážně nebral.... celý text

Maryčka Magdonova 1988, Petr Bezruč (p)

Čachtická paní 2006, Jožo Nižnánsky

Když se ke knize postavím jako k fikci, tak nemám skoro vůbec žádné námitky. Hrozně mě fascinuje, jak strašně dobře je to napsané: autor odvádí skvělou práci v rámci popisu vnitřních pochodů postav a osvětlování toho, proč která postava je taková, jaká je, a co z její minulosti a z okolností ji k tomu přivedlo, a zároveň skvěle střídá úhly pohledu, aby se čtenář vyznal ve složité spleti dějových odboček a množství postav, kterých se týkají. Opravdu jsem nečekala, že mne Čachtická paní bude takhle bavit. Ale jak říkám, musí to člověk brát jako čistou fikci a nikoliv jako snahu mrknout do minulosti.... celý text

Pozvaná 1991, Simone de Beauvoir

Jinací 2012, Taras Prochasko

Hekaté 1932, Pierre Jean Jouve

Možná za to může moje bujná fantazie, ale opět jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla.

Po pohřbu 2004, Agatha Christie

Filmovou adaptaci této knížky znám velmi dobře, takřka zpaměti, takže mne mile zaskočilo zjištění, jak moc si toho filmaři navymýšleli, a že tudíž mám pořád při čtení knížky co nového objevovat. Filmovou verzi mám asi pořád raději, protože je tam víc Hercula, víc humoru, méně postav a víc vztahů mezi nimi, ale bez zdrojového materiálu by to samozřejmě nevzniklo a i ten má něco do sebe.... celý text

Pět neděl v balónu 1963, Jules Verne

Z pohledu současného člověka je strašně nepříjemné tuto knihu číst, z mnoha různých důvodů.

Smrt na Nilu 2004, Agatha Christie

Sakra, už třetí knížka od Agathy, kde chci napsat, že je moje nejoblíbenější. Asi tedy prohlásím, že svatou trojici pro mne tvoří Smrt na Nilu, Vražda na faře a Pět malých prasátek a že nejsem prostě schopná si mezi nimi vybrat favorita. Každá z nich má trochu jinou náladu, ale všechny tři jsou velmi prodchnuty jakýmsi smutkem/melancholií a všechny tři jsou o vášnivé, osudové lásce.... celý text