Nickky
přečtené 246
Medvědín
2017,
Fredrik Backman
Možná v takovém jednom Medvědíně žijete vy nebo já. Možná ho znáte z doslechu. Možná se jenom nejmenuje Medvědín a možná se v něm nehraje hokej. Charaktery ale zůstávají stejné. „Přesvědčit ostatní, že někoho nemají vnímat jako člověka, jde hrozně rychle. A když je dost lidí dostatečně zticha, stačí hrstka hlasů, aby to vypadalo, že křičí všichni.“ Backman v této knize přináší zajímavou sondu do života lidí v Medvědíně, malém městě, kde mají všichni k sobě o trochu blíž. Někdy i o hodně více, než by si sami přáli. Celý život hlavních aktérů je chtě něchtě ovlivněn hokejem a čtenář může po pár přečtených stranách nabýt dojmu, že tu hokej bude mít hlavní slovo. Ale vlastně to tak není úplně pravda. Medvědín se z velké části zabývá vztahy mezi rodiči a dětmi a také nastiňuje otázku toho, jak je těžké nedat v malém městě na předsudky a být sám sebou, vykročit ze stínu a bojovat za pravdu. Protože ne vždy má pravdu ten, kdo je nejvíc slyšet. „A co chceme, Ramono? Co nám sport může dát? Investujeme do něj celý život a v co můžeme doufat v úplně nejlepším případě? V pár okamžiků… pár vítězství, pár chvil, kdy se cítíme větší, než jsme, pár příležitostí, kdy si můžeme namlouvat, že jsme… nesmrtelní. Ale to je lež. Není to pravda.“ „jediný, co nám sport dává, jsou okamžiky. Ale co je asi tak život jinýho, Petere, je snad víc než jen okamžiky?“... celý text
Přiveď mě zpátky
2019,
B. A. Paris (p)
Přiveď mě zpátky je pro mě velkým zklamáním. Začátek knihy byl poměrně napínavý a v řadě věcí mi připomínal Zmizelou, ale čím více stran jsem přečetla, tím více šla kvalita postupně dolů. V polovině se děj zasekl na místě a rozběhl se až v samém závěru. Ten byl ovšem tak překombinovaný a nereálný, že jsem jen nechápavě kroutila hlavou. Rozuzlení bylo naprosto nesmyslné... Do toho všeho mě neustále iritovalo slovo "matrjoška", které se opakuje snad na každé straně. Postavy mi připadaly všechny nesympatické, a to hlavně z toho důvodu, že se chovaly velmi podivně až nereálně. Snad s výjimkou Peggy, ale to byl pes...... celý text
Zrádné srdce
2017,
Mary E. Pearson
Kroniky pozůstalých nepřichází ve svém žánru s ničím průlomovým, ale přesto jsem ráda, že jsem si je mohla přečíst. Pozitivně hodnotím hlavní hrdinku princeznu Liu, protože ve většině situací se chová poměrně logicky, dokáže si zdůvodnit rozhodnutí, která činí a je ochotná se obětovat pro dobro ostatních. Potom se tu samozřejmě vyskytuje dvojice Rafe a Kaden, neboli Princ a Zabiják, které během čtení prvního dílu nejeden čtenář zaměnil mezi sebou. Rafeho postava se v Zrádném srdci moc nevyvíjí, zato vývoj Kadena mi připadá daleko zajímavější. Balancuje totiž tak nějak nad propastí mezi tím, co od něj očekávají ostatní a mezi tím, co by chtěl on sám. V knize nacházím ovšem i nějaká negativa. Jedním z nich je zbytečný milostný mnohoúhelník, bez kterého by se kniha klidně obešla. Navíc budování milostného vztahu mezi Liou a Rafeem nedokázala autorka ve Falešném polibku dotáhnout do konce a působí uspěchaným dojmem. Jako druhé negativum vnímám kapitoly z pohledu Pauline. Proti její postavě nic nemám, ale přišlo mi to zbytečné... Zrádné srdce se čte velmi příjemně, stránky doslova ubíhají před očima a velmi mě zajímá, jak se celá trilogie uzavře.... celý text
Dívka v ledu
2016,
Robert Bryndza
Nadšené ohlasy s ostatními bohužel v případě této knihy nesdílím. Autor na mě působí sympaticky a knize se nedá upřít, že je napsaná velmi čtivě, ale tímto můj výčet pozitiv končí. Podstatným pilířem každé dobré knihy je pro mě vykreslení postav. Potřebuji věřit, že mají emoce a dokázaly by existovat i mimo stránky knihy. V Dívce v ledu mi většina postav splývá dohromady. Hlavní hrdinka „detektiv šéfinspektor" Erika mi k srdci zrovna dvakrát nepřirostla, a to hlavně z toho důvodu, že neustále na někoho pokřikovala. Klíčové momenty děje jsou navíc vyřešeny opravdu zarážejícím způsobem. Nemohu tu nezmínit scénu, kdy je suspendovaná policistka přepadena v noci v 00:13 útočníkem, kterému se nedokáže ubránit. Autor tuto situaci vyřeší pohotovým zásahem jiné policistky procházejí „náhodou kolem", protože si chtěla promluvit. Od detektivky také očekávám, že kromě odpovědí na otázky „jak" a „kdo" zjistím hlavně "proč", ale to se vůbec nestalo...... celý text
Složka 64
2014,
Jussi Adler-Olsen
Oddělení Q je zpátky v plné síle, aby se zabývalo dalším nevyřešeným případem. Autor se drží svého stylu a vypráví příběh ve více časových rovinách. V té první sledujeme příběh Nete, ženy pocházející z asociálního prostředí, jejíž charakter hluboce poznamenaly traumatizující zážitky z dospívání. Ve druhé časové rovině se vracíme k naší oblíbené, i když poněkud nesourodé, trojici z oddělení Q. „Chemie“ mezi Carlem, který má problémů nad hlavu, a jeho intuicí vyzbrojeným pomocníkem Asadem funguje na výbornou. Doplňuje je Rose, schopna pracovat snad kteroukoli denní nebo noční hodinu. Napínavé a dramatické scény jsou vyváženy (někdy až cynickým) humorem. Toho je tu občas vážně potřeba, zvlášť když uvážíte, že to, co se dělo v minulosti ženám na ostrově Sprogø, není žádná fikce, nýbrž krutá realita.... celý text
Dopisy ztraceným
2019,
Brigid Kemmerer
V poslední době jsme začala pociťovat, že mě žánr Young Adult moc nebaví a dávám mu přednost pouze v případě, kdy nechci nad dějem nijak zvlášť přemýšlet. Asi jsem si vybírala špatné knihy, protože právě Dopisy ztraceným byly tou knihou, jenž zbourala moje předsudky, které jsem si postupně vytvořila. Kniha citlivým způsobem popisuje příběh dvou, v životě ztracených, lidí. Stránkami prostupovala celá řada emocí. Výborným nápadem bylo psaní dopisů mezi dvěma hlavními postavami. Autorka dokázala tento nápad naplno využít a dopisy se tak objevují až do samého závěru knihy, aniž by ztratily na poutavosti nebo odváděly pozornost od samotného děje. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi citlivě psané příběhy.... celý text
Umrlčí cesta
2016,
Peter May
Již v trilogii z ostrova Lewis Peter May prokázal, že není autorem píšícím klasické kriminální příběhy, kdy čtenář očekává, že prim bude hrát odkrytí pachatele. On akorát konkrétní zločin použije jako katalyzátor pro to, aby se mohl věnovat mezilidským vztahům. Mám ráda knihy, které toho ve své vlastní podstatě dokážou nabídnout daleko víc, než se na první pohled zdá. Knihy, které dosahují většího přesahu tím, že překračují hranice konkrétního žánru. Snad neprozradím mnoho, když uvedu, že Umrlčí cesta se zabývá tématem včel (je to patrné již z věnování). Mile mě překvapilo, že informace si autor nevyfabuloval, ale zakládají se, jak jsem si později vyhledala, na pravdivém základu. Ještě mi dovolte malou zmínku o popisech prostředí. Ty jsou opět tak barvité a krásné, že jenom stačí zavřít oči... A rázem stojíte na skotském pobřeží s pohledem upřeným na rozbouřené moře.... celý text
