Okoslav přečtené 302

Dočista mrtví 2010, Charlaine Harris

Mýty 2019, Stephen Fry

„Nezahrávejte si s bohy. Nevěřte bohům. Nerozčilujte bohy. Nesmlouvejte s bohy. Nesoupeřte s bohy. Nechte bohy radši úplně být. Berte všechna jejich požehnání jako kletby a všechny jejich sliby jako pasti. A především nikdy žádného boha neurazte. Opravdu nikdy.“ Pro ty z nás, které odkojili Zamarovský s Petiškou, naprostá nutnost. Fry velmi příjemným způsobem (a poťouchle vtipným) vypráví nejen nejznámější řecké mýty, ale i ty, o kterých jste pravděpodobně ještě nikdy neslyšeli. A nebo které jste už dávno zapomněli. Mimochodem, o tom, jak komplexní jsou Fryovy řecké mýty, vypovídá i to, že se na víc než 400 stran vůbec nevešli největší hrdinové řeckých bájí (jako Héraklés, Théseus, Iáson a další). Jejich příběhy Fry odvyprávěl v další knize (Heroes: Mortals and Monsters).... celý text

Severská mytologie 2017, Neil Gaiman

Jestli patříte k těm, kdo milují Lokiho, protože ho hraje Tom Hiddlestone, tak tady zjistíte, že milujete Lokiho, protože je prostě boží. Vlastně by se to celé mohlo jmenovat What would Loki do, protože to je přesně to, o čem je Severská mytologie především. Gaimanův styl je civilní a nevtíravě vtipný. Jeho souboj se severskými mýty, kde jsou bohové jednorozměrní a kde se věci dějí bez důvodu, protože „prostě proto“, ale bohužel vyznívá naprázdno. Jako by Gaimanova pera bylo pro ploché severské příběhy škoda. Ze srovnání mytologií tak u mě stále na plné čáře vítězí ta řecká. Ale baví mě sledovat podobné motivy napříč kulturami – ať už jde o stvoření světa, obry nebo třeba o Norny/Moiry. Jung by měl radost.... celý text

Kaidan / Japonské příběhy 1996, Lafcadio Hearn

Hodně japonský. Hodně divný. Hodně japonsky divný. Výjimečně doporučuju nečíst, ale poslechnout jako audioknihu.

Inferium 2019, Roman Bureš

„Došel k samičce člověka, zaklekl jí krk a odřízl jednu mléčnou žlázu. Člověčice u toho vřeštěla jako pominutá. ‚Zvykneš si,‘ konejšil ji. ‚Však ono ti doroste.‘“ Zapomeňte na pekelný oheň a všudypřítomný zápach síry. Protože tohle peklo rozhodně není další variací na laskavou českou pohádku. Ale místem, které vás skutečně donutí začít si dělat seznam svých hříchů. A stát se vegetariánem. Pro jistotu. V Inferiu totiž lidé dávno nejsou lidmi. Ale bučícím, tupým dobytkem, který se rodí v samotné zemi. Takže zatímco den za dnem bez oddechu vykonávají tu nejtěžší práci, bez jídla, pití a odpočinku, démoni z nich odkrajují kusy masa i celé končetiny. Burešovo Inferium někteří srovnávají s Kopřivovým Asfaltem, ale nenechte se zmást – obě pekla se od sebe výrazně liší. Tam, kde Kopřivovo peklo působí bizarním, místy až groteskním dojmem, tam je totiž Burešovo Inferium mrazivě syrovou krajinou, o které téměř bolí číst. A která (ať už záměrně, nebo ne) ve čtenáři rozbrnkává i skryté vegetariánské strunky. Protože ruku na srdce: zkuste si dát pečené koleno poté, co jste četli tohle. Bureš navíc mnohem víc vsází na samotný příběh. S akcí jako takovou přitom šetří, na škodu to ale není – o to větší prostor v Inferiu dostávají postavy a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. A dost možná je to jediná knížka, ve které fakt budete chtít fandit náckům.... celý text

Temný les 2017, Liou Cch'-sin

„Vesmír je temný les. A každá civilizace je ozbrojený lovec, který se krade podrostem tiše jako stín, opatrně odhrnuje větve před sebou a našlapuje jako kočka.“ Zajímavý mix hardcore sci-fi, naivní sociologie, dějových nelogičností, nezapamatovatelných jmen a zřejmě toho nejdivnějšího milostného vztahu, o jakém jsem v poslední době četla. V porovnání s jedničkou plyne dvojka, především v první půlce, výrazně poklidněji, až na doktorovo „kouzlo“ navíc v Temném lese téměř chybí tajemství a záhada, které jedničku dějově posouvaly vpřed (a jakmile byly rozluštěny, děj začal výrazně napadat na jednu nohu). Pokud vás bavil Problém Tří těles, je Temný les každopádně povinnost.... celý text

Střípky času 2019, Petra Slováková

Představte si mix Kostičasu, Stmívání, přidejte ostravské reálie – a před sebou máte nový román české autorky Petry Slavíkové s názvem Střípky času. Jak anotace slibuje, má v něm jít hlavně o cestování časem a také o velké souboje magicky obdařených lidí. A v zásadě má anotace pravdu. Ovšem s jedním velkým „ale“: spousta momentů ve Střípcích času totiž dává smysl jen ve chvíli, kdy si coby čtenář uvědomíte, že se pohybujete na poli young adult. Protože jde o žánr, který má vlastní pravidla a zvyklosti – často i takové, které by v rámci jiného žánru rozhodně neobstály. Takže na obou stranách pomyslné barikády bojují především teenageři (protože proč ne), padouch se zcela zbytečně pochechtává a jeho plány nedávají smysl (protože proč ano) a hrdinka naprosto bezdůvodně důvěřuje nepříteli (podezřelému z mnoha vražd), přestože ji před ním všichni přátelé a kolegové varují. Protože tak to zkrátka v young adult chodí. Vychytanou časovku tedy nečekejte. V rámci young adult jde ale o příjemný příběh s několika momenty, které jsou vysloveně povedené. Celkově hodnotím mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale protože jsem očividně první hodnotitel, přimhouřím oko a dávám za čtyři :-)... celý text

Mrtví pro svět 2010, Charlaine Harris

Klub mrtvých 2010, Charlaine Harris

První dva díly True Blood jsem viděla jako seriál, a tak jsem si řekla, že takhle před půlkou „switchnu“ a zkusím pokračovat s knihami – a víte co? Není to vůbec špatný. Oproti knize je hlavní hrdinka (Sookie) menší blbka, hlavní hrdina (Bill) větší blbec a upíři všeobecně jsou méně exaltovaní. A všechno dohromady se to čte moc dobře. Takže i když zrovna tenhle díl nepovažuju za nějaké dějové orgie (uvidíme, jak na tom budou pokračování), v rámci subžánru „upírské young adult“ jde rozhodně o lepší počin, než jsou nejrůznější Stmívání nebo Vampýrské akademie (i když s tou VA si to ještě musím rozmyslet, v prosince 2016 mě zachránila v době, kdy jsem zažívala variaci tragické rýmičky, tak k ní mám sentimentální vztah :-)).... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

„V hlubokém tichu noci vesmír odhaloval svou pravou tvář a byla to tvář nezměrné prázdnoty.“ Hardcore sci-fi, plné složitých vědeckých rozborů a dialogů. Ale zároveň i (minimálně v první polovině) napínavé čtení, které bohužel trochu ztrácí své kouzlo (a tempo) ve chvíli, kdy se začnou jednotlivé dějové linie rozplétat a kdy na scénu vstoupí hlavní „padouch“. Autor ale psát rozhodně umí, byť úsporně (a chápu, že někomu tato úspornost, obzvlášť v popisu charakterů, nemusí vyhovovat). Dokazuje to už úvodní pasáž z dob kulturní revoluce, která patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem v poslední době četla. Mimochodem, pokud se přistihnete, že chvílemi motivacím padouchů rozumíte, tak vězte, že já taky :-)... celý text

Hrad fantomů 2019, V. Mahaněnko (p)

Dějově pomalejší než předchozí díly, Hrad fantomů totiž mnohem víc rozvíjí vztahy mezi jednotlivými postavami (pokud nemáte rádi Anastarii, v tomhle díle budete ronit hořké slzy). V jednu chvíli vám Mahaněnko skoro udělá fakt velkou radost – to když se začne zdát, že by se Mahanovi mohlo přestat všechno tak dařit. Pak ale zjistíte, že to všechno vlastně byl jen jeden velký prequel k dalšímu dílu, a musíte skončit s konstatováním: jednou šaman, vždycky šaman. (Mimochodem, naprosto zbytečné pasáže typu „hrdina léčí malou dívku ze sociální úzkosti tím, že ji nechá proletět se na drakovi“ jsou fakt cringe.)... celý text

Tajemství Temného hvozdu 2018, V. Mahaněnko (p)

Na začátek to nejdůležitostí: jo, je to pořád super zábavné čtení, svět Barliony je komplexní a postavy sympatické. S dalšími díly ale víc a víc vystupuje do popředí největší problém celé série Cesta šamana: základní dějový koncept prostě nedává smysl, a to ani v rámci žánru. Namátkou: skutečně jsme ochotni akceptovat, že hra (od druhého dílu navíc mimo doly a prakticky bez jakýchkoliv omezení) je vhodným trestem pro skutečné kriminálníky (pomiňme teď okolnosti Mahanova odsouzení)? Jde-li herní měna směnovat za tu reálnou, proč neexistují celé klany hráčů, kteří se hrou živí, a místo toho se stále pracuje s konceptem "hry po práci"? Jakou roli má Barliona v ekonomice a celkovém fungování reálného světa? (A nějakou hrát musí, vzhledem k tomu, že slouží jako "nápravné zařízení pro trestance".) Mimochodem, v tomto ohledu je mnohem uvěřitelnější konkureční série Hraju, abych žil, která naopak se vzájemným vztahem "hry" a reality pracuje velmi dobře. Když odhlédnu od dějových nelogičností, platí, že Cesta šamana stále méně a méně připomíná "hru". Mnohem víc jde o klasickou fantasy, ozvláštěnou herními mechanikami, řečmi o NPC, levelech apod. A nevyjasněný (a nevěrohodný) vztah mezi hrou a reálným světem v tom hraje velkou roli. Jo a mimochodem, ten konec Tajemství temného hvozdu byl... minimálně haluz.... celý text

Kartosský gambit 2018, V. Mahaněnko (p)

Mahan je venku. A konečně může začít hrát. Místo oněch pár lokací, ve kterých se pohyboval v první díle, má nyní k dispozici celý svět. Tedy myslí si to – než zjistí, že se během několika následujících měsíců nesmí hnout z malé, vývojáři i hráči zapomenuté vísky na samotném konci světa. Kartosský gambit (i když je trochu pomalejší než první díl) funguje po všech stránkách – až na redakční práce na českém vydání. Takže když se nejprve během pár stran z „Ranaře“ stane „Rváč“, je to úsměvné. Když pak narazíte na nezapomenutelné slovo „vyset“, je to už minimálně na pozdvižené obočí. Když se ale na více než 300 stranách Kartosského gambitu (v elektronické verzi) musíte dívat na to, jak ve Fantom Printu neumějí psát procenta (mezera, kluci a holky, patří tam mezera!), tak to bolí. Samotný Mahan je i nadále fajn postava. Všechno se mu daří, leveluje jak ďábel a tak vůbec. Jen logiku v ději moc nehledejte, pořád jí tam moc není. Každopádně pokud jde o LitRPG série přeložené do češtiny, stále považuju Cestu šamana za tu nejlepší.... celý text

Úkol přežít 2017, V. Mahaněnko (p)

„V hlavě se mi zrodil další obrázek. Neo z Matrixu se taky objevil v podobné realitě, když spolknul tu pilulku. Vedly z něj dráty a mně chyběla jen zástrčka v hlavě. Jinak jsme si byli docela podobní.“ Další ze skvělých LitRPG sérií, opět z pera ruského autora. Základní půdorys je jednoduchý: poté, co se hlavní hrdina (tak trochu nedopatřením) nechá uvěznit, ocitne se ve virtuálním světě – v Barlioně, kde miliony hráčů denně levelují a vylešují své postavy. Jeho virtuální zážitek ale tak zábavný není. Je totiž odsouzen k osmi letům těžby surovin ve virtuálním dole, navíc s tím zřejmě nejzbytečnějším povoláním ze všech: šaman–klenotník. Cesta šamana potěší čtenáře LitRPG hned několikrát. Hlavní postava je sympatická a uvěřitelná, na stránkách se skutečně odehrává nějaký ten děj (což v rámci žánru rozhodně nebývá samozřejmostí) a připomínka Matrixu je milá. Bez chyb to ale není – především když se zamyslíte nad základní logikou děje. Tak například: proč se programátoři Barliony obtěžují s tím, aby v rámci virtuálního světa programovali vězení, a místo toho nenaprogramují nekonečné zdroje surovin? Proč jsou podmínky v dolech nastaveny tak, aby podporovaly negativní vlastnosti a dovednosti? Je to z hlediska základního smyslu vězení jako nápravného nástroje skutečně taktické? Pokud se podobnými drobnostmi nebudete zatěžovat, je Cesta šamana zábavné čtení. A mě osobně by tak vlastně zajímala jen jedna věc: odkud se bere obsese současných ruských spisovatelů oněmi „vnitřními křečky“? :-)... celý text

Klan 2018, Dmitrij Rus

Četli jste jedničku? Tak teprve teď začíná jít do tuhého. Protože hra se osamostatňuje. A umělá inteligence se začíná bouřit. Ovšem nejde o jediné změny na herním poli. Do hry, tedy do Jiného světa, totiž stále výrazněji začíná pronikat reálný svět – to když si mocní tam venku začínají všímat, jak výrazně mohou virtuální světy otřást vším, co dosud existovalo... Hraju, abych žil je rozhodně zábavné čtení, na tom se od jedničky nic nezměnilo. Ubylo sice levelování, zato přibylo lootování a především i skutečného děje. Co se od jedničky rovněž nezměnilo, je hlavní postava: ano, je to pořád takový blbeček, jak jsme zvyklí (a vzpomeňte si na moje slova v samotném závěru Klanu, kdy já osobně mlátila hlavou do čtečky). Glenovi se každopádně stále daří. Až neuvěřitelně. Tam, kde normální postavy zabíjejí gobliny na pátém levelu, on sbírá epické předměty a ability. Proč ne. Pro nás, kteří jsme ty tenhle „munchkin style“ nikdy na vlastní herní kůži nevyzkoušeli, je vlastně docela zábavné to sledovat. O to nezajímavější jsou ovšem vedlejší postavy: stejně jako v jedničce, i ve druhém díle Hraju, abych žil zůstávají nepropracované a jednodimenzionální. Objevují se a mizí, jak se autorovi zrovna hodí. A logiku to příliš nedává. Na pomezí tří a čtyř hvězdiček, těším se, až konečně vyjde v češtině i třetí díl :-)... celý text

Jiný svět 2017, Dmitrij Rus

Buď vás baví počítačové hry (a pak vás bude bavit i Jiný svět). Nebo vás počítačové hry nebaví (a pak se do Jiného světa radši vůbec nepouštějte). Protože je to herní. A hodně. Hlavní postava vstupuje do počítačové hry, leveluje, lootuje, aggruje, pévépéčkuje... a najednou je konec. Na rozdíl třeba od Ready Player One, což je další zástupce v současnosti populárního žánru LitRPG, nečekejte žádné propojení s reálným světem. Protože tohle je čistý let's play. Mimochodem, hlavní postava je tak trochu blbec. Tak na to buďte připravení. Stejně jako na to, že holčičí postavy v Jiném světě dělají v zásadě jen tři věci: brečí, červenají se nebo cupitají. Ale co už - není nebe bez mráčku, žejo.... celý text

Ollo - Země sváru 2018, Háta Kreisinger Komňacká

Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak. V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“ Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní? Fakt škoda.... celý text

Atlas mraků 2006, David Mitchell

„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“ Pokud jste Atlas mraků viděli jako film, ale nečetli, určitě to napravte. Oproti filmu je totiž kniha (jak už to tak bývá :-) ) mnohem zajímavější a komplexnější. Autor postupně představuje šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů. Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího. Jejím prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.... celý text

Krev teče vždycky červená 2018, Hanina Veselá

Jako celek je čtvrtý román o telepatce Magnólii fajn čtení. S několika málo ale: 1) Pokud jste nečetli předchozí díly a/nebo neznáte svět Asterionu, budete se místy ztrácet. Hanina Veselá vás šetřit nebude, připravte se na to :-) 2) Jakkoliv je Magnólie sympatická a tak vůbec (na pivo bych s ní asi zašla), je to zřejmě nejpasivnější hlavní postava, jakou jsem ve fantasy zažila: nic nechce, cíle nemá, plány taky ne. Jen se nechává zmítat ve vichru okolností. I když nakonec... proč ne. Nemusí být každá Hermiona Grangerová. 3) Některé pasáže a celé epizody působí jako dějová vata. Mírné proškrtání by celku rozhodně prospělo. Jako celek ale rozhodně lepší tři hvězdy, fandové české fantasy by měli minimálně nakouknout.... celý text

Kniha hřbitova 2008, Neil Gaiman

Milá knížka spíš pro mladší čtenáře. Ty starší může trápit, že je až moc epizodická. Nebo taky ne. Protože, koneckonců, pořád je to Gaiman.