Oophaga
přečtené 2060
Dobrodružství milovníka knih
2014,
Charlie Lovett
Tři linie, které utváří bestseller: příběh knihy, příběh lásky a příběh dobrodružství (všimněte si, jak jsou tři klíčová slova exploatována již v českém názvu). Příběh knihy (Greenova „Pandosta“) se odehrává od 16. století až do současnosti a týká se samozřejmě Shakespeara – cílové publikum jsou přece bibliofilové či vášniví čtenáři a britského barda zná přece každý. Leč teorie zpochybňující autorství jeho děl zřejmě každý nezná (postavy zabývající se literaturou tu na ně překvapivě reagují šokovaně), takže se tu s nimi seznámí. Příběh lásky vypráví o tom, jak sociofobní ňouma se zájmem o staré tisky získal „princeznu a půl království“. Elegantní a bohatou dívčinu ze záhadných důvodů (které ve svém komentáři tak pěkně vysvětlil Insilvis) upoutal svým obdivným civěním, holka si však následně musela emancipovaně říci o první rande i o první sex, protože chlapec byl tak trochu ostýchavý. A třetí – ovšem ústřední – příběh dobrodružství líčí strasti, s nimiž se antikvář Peter utkává po až příliš brzké smrti své „princezny“, kdy musí pln svých úzkostí a fobií čelit světu sám. Z letargie jej vytrhne objev akvarelu z 19. století, který zobrazuje dívku, jež vypadá jako jeho zesnulá žena. Obrázek jej zavede na stopu knihy, která by mohla konečně rozseknout, zda Shakespearova díla skutečně napsal stradfordský rukavičkář. Obestírá ji však letitá nenávist dvou anglických rodů (narážka zcela zhůvěřilá a nevyužitá), z nichž někdo je pro uchování svého tajemství možná schopen i vraždit! A to by byla náhodička, kdyby hlavní hrdina při svém pátrání nenarazil rovněž na zajímavou dámu, která by jej snad mohla vyvést i z jeho truchlení. Nejen z výše uvedených důvodů je Lovettova kniha takovým „DaVinci Code“ pro „milovníky knih“. Podobnosti s nastíněnými motivy nejsou náhodné, text navíc všechno doslovně vysvětlí a dovede ke šťastnému, nebo alespoň dojemnému konci. Nedej bože, aby nějaká linie zůstala neuzavřená, narážka nedořečená a problematika nevysvětlená… Ty důkladně vyrešeršované historické skutečnosti a jejich fikční souvislosti musí přece správně pochopit úplně všichni, jinak by se to tak pěkně masově neprodávalo.... celý text
Muž jménem Ove
2014,
Fredrik Backman
Kniha se možná tváří (zejména v první kapitole) sarkasticky, nicméně autor předkládá naprosto typický hřejivý lidský příběh, v němž se zdánlivě nesympatický starý mizantrop ukáže být osudem vláčeným nešťastníkem s velkým srdcem, jenž se nakonec radostně začlení do původně nenáviděné komunity. Ove jako člověk černobílého vidění se tedy postupně zbaví předsudků vůči cizákům a divným lidem vůbec, neboť jeho nejbližšími se nakonec stane Peršanka či mladý homosexuál. Jeho ukřivděnost, zahořklost a tendenci komandovat své okolí kniha vysvětlí exkurzy do jeho "minulého" života, v němž jedna nespravedlnost stíhala druhou a ve vrchovaté míře postihla nejrůznější neštěstí i jeho milovanou (nyní již mrtvou) manželku – takže ho čtenář i přes jeho idiotské chování přece „musí“ mít rád, chudáka. Vždyť on to ten Ove vlastně myslí dobře... a nakonec se i správně zachová a pomůže všem, kdo to potřebují. Dokonce i tu lásku ke zvířatům si posléze vypěstuje a oblíbí si toho vlezlého kocoura, co mu pořád courá po zahradě. Ještěže je ta nová sousedka z Íránu tak trpělivá a pomůže mu najít cestu zpět do života, že. Román naštěstí zvládá tuhle porci „milé sentimentality“ zabalit do pořádné porce ironie a Backman dokáže výborně charakterizovat typ Oveho osobnosti (určitě sami znáte nějakého nesnesitelného mrzouta, co z nedostatku lepší náplně času pořád buzeruje, protože mu přece jde o princip), aniž by se příliš propadal do karikatury – proto také 3***. Nicméně pod tím vším zkrátka číhá ulepená sladkobolnost happy endu pokapaného slzami až příliš chtěného dojetí.... celý text
Tampa
2014,
Alissa Nutting
Nadnesené téma efebofilie je marketingově obzvláště dobře prodejné (viz anotace), erotika s ním spojená může působit více lákavě než skandálně a slabost krásné mladé ženy pro nadržené prepubertální hochy je společensky přípustnější než než hebefilie stárnoucích pánů nebo dokonce pedofilní prznění předškolních dětí. Nicméně kniha je spíše v ich-formě psaným portrétem jedné psychopatky, což ji dělá o něco zajímavější, než naznačují nastíněná témata a chladné popisy žhavých sexuálních praktik to zbavuje vzrušivosti (nadšené čtenář-e/ky všech odstínů šedi tedy Tampa zrovna nepotěší). Céleste lidi ve svém okolí používá jako pouhé nástroje k dosažení svých cílů. Potřebuje materiální zajištění - má tedy manžela, jemuž vysoký životní standard občas splácí fyzickým kontaktem, ale jinak je jí lhostejný. Přitahují ji hošíci - je tedy třeba si vybrat vhodný objekt s jasně definovanými vnějšími parametry i vzorci chování (někoho, kdo se nebude chlubit, ani ji nenapráská). Stejným způsobem přistupuje ke každému, koho potká - má dáti, dal. Je schopná promyšlených manipulací, předstírání zájmu a citů, nicméně i rychlé násilné akce, která by mohla zabránit prozrazení jejích činů. Případné odhalení a potrestání je sice riziko, ale na anti-hrdinčině chování nic nezmění (Hannibal Lecter také nepřestane zabíjet, protože už ho jednou chytili). Koncept výpovědi hluboce nesympatické a empatie neschopné hlavní postavy je tudíž podnětný, literární zpracování je však (na to, že je kniha zařazena v edici Světové literatury nakladatelství Odeon) spíše průměrné - na druhou stranu samozřejmě vychází z myšlenkových struktur protagonistky, která celý příběh vypráví. Nosný nápad, ale forma i absence dramatického oblouku způsobují, že jde nakonec o celkem zapomenutelný text. Což je u takto výrazného námětu prostě škoda.... celý text