osman111
přečtené 306
S kouzelnickou hůlkou: Magické dospívání filmového čaroděje
2022,
Tom Felton
Autobiografie nečtu vůbec a na knihy (kterých se teď vyrojilo asi tak sto milionů), které nějakým způsobem navazují na Harryho Pottera, jsem se dívala trošku s despektem. Působilo to na mě, že chtějí autoři prostě z tohoto neopakovatelného fenoménu ždímat, dokud to aspoň trochu jde. Nikdy jsem se přímo rolí Draca na celý příběh nezamýšlela, brala jsem ho jako slizkého záporáka, nic víc. Ale ono to bylo jinak. Ty důvody proč byl, jaký byl, jsou zcela pochopitelné a teď ho vnímám jako člověka, který byl prostě ztracený. Genialní J. K., no.. Ale jak řekl sám velký Albus Brumbál, o tom jací opravdu jsme, nesvědčí naše schopnosti, ale naše volby. Tom je nejen bravurní herec, ale také skvělý autor. Pokorný, autentický, naprosto upřímný. Oceňuji, jak moc šel s kůží na trh a nebál se odhalit své psychické problémy, závislosti a pletky se zákonem. To, že přesně popsal, jak snadno se může člověk dostat na úplné dno. Nenápadně, plíživě. A taky to, co ho vrátilo zpátky a co je vlastně důležité. Je to kniha, kterou budete číst opakovaně, protože popisuje natáčení, interakci s britskými hereckými velikány a má prostě všechno, co byste si od ní přáli. A hlavně má obrovskou přidanou hodnotu. K Tomovi teď necítím nic, než obrovský respekt (a to s tou mudlovskou š. - víte co, to co se nesmí řikat, jsem mu teda odpustila).... celý text
Ztracené květiny Alice Hartové
2019,
Holly Ringland
"Život se žije směrem kupředu, ale pochopit ho lze jen zpětně. Člověk nevidí místo, na kterém stojí, dokud na něm stojí." Znáte ten pocit, kdy od první stránky víte, že to bude skvělé? Tak to je přesně ona. Psychologický román o hledání sebe sama, léčivé schopnosti přírody a síle komunity. Neznám knížku, kde by byly tak bravurně vykreslené ženské postavy. Silné ženy s až květinovou křehkostí, nezlomností a schopností se přizpůsobit nepříznivým podmínkám a zakořenit. Autorka nám představila celou škálu různých postav, z nichž ani jedna není černobílá a vy vlastně nevíte, zda je sympatická, zda ji chápete a odpustíte jí. Skvělé. Spojení poetického vyprávění, toxických vztahů a drsné australské přírody je prostě dokonalost. Tato kniha má všechno. Za mě nutnost a řadím ji mezi top knihy roku (jo už v březnu). Napsat knížku částečně květomluvou? Odvážné a v tomto případě skvělá volba. Upřímně nevím, kdy jsem byla z nějaké knihy takto nadšená. Takže asi tak.... celý text
My
1989,
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Antiutopický román z roku 1920!! Neexistují jména, vše se podřizuje blahu Jednotného státu, duše a fantazie jsou (téměř) vymýcené nemoci, vše je řízeno Dobroditelem, a to od počtu zkousnutí při jídle až po minuty na odpočinek. Jakou zemi Vám to připomíná? Jsem nadšená. Deníková forma hlavního hrdiny D-503 je dokonalá. Rozum, matematika, nalajnovanost. D-503 je šťastný, žije přece v dokonalém státě. Je šťastný dokud... Dokud nepříjde žena I-303 a zjištění, že šťastný není. Onemocní touhou, začnou se mu zdát sny (známka nemoci) a pochybnosti narůstají. Nebudu více prozrazovat. Toto prosím vyšlo 20 let před Orwellem. Nechápu, že tato kniha nemá více pozornosti. Pokud se Vám Orwell líbil (jakože asi jo), určitě si ji přečtěte. Doporucuji přečíst po Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálnikové). Není to oddychovka, nečte se úplně lehce, ale prosím, opravdu do toho jděte.... celý text
Soukromá tajemství
2020,
* antologie
Chtěla jsem změnit svůj pohled na povídky. Takový byl plán. No, bohužel. Tady tyto nejsou špatné, ale. Ani jeden z autorů nešel do hloubky, čemuž se nedivím. Na pěti stránkách prostě Annu Kareninu nenapíšete. A tak je výsledek ten, že všechny povídky vyzněly jenom plytce. Nic víc. Nebudu se rozepisovat o každé zvlášť, protože, zcela upřímně, k většině nemám co říct. Po obrácení stránky jsem zapomněla, o čem byly. Přemýšlím jen nad povídkou Hany Mornštajnové, takže i přes to, že ji nehodnotím kladně, myslím, že je nejlepší. Zanechala totiž ve mě aspoň něco, i když to není pozitivní. Povídka Hany Mornštajnové nebyla špatná, ale téma psychicky týrané ženy by si zasloužilo obsáhlejší formát. Měla jsem pocit, že autorka dostala zadání, do hodiny něco napsala a poslala. Šmitec. Nic hlubokého, i když téma je skvělé. Mohl z toho být román a mrzí mě, že není. Taky mě mrzí, jak k tématu přistoupila. Prvoplánové hraní na city, šokovat a konec. Co bylo za tím? Proč se to dělo? Jaké byly ty plíživé nenápadné náznaky? Odkud to celé, na obou stranách, pramenilo? Autorka, jak už je zvykem, jenom popsala smutný příběh. A já se ptám, nešlo by to lépe?... celý text
