prazskanaplava
přečtené 405
Pod skleněným zvonem
2018,
Sylvia Plath
Tak jsem se konečně kousla a tenhle slavný americký román přelouskala. Překvapivě mi ale dal docela zabrat a to přesto, jak je krátký a čtivě psaný. Nedokázala jsem se odprostit od toho, co už jsem o životě autorky věděla, a v důsledku jsem příběh četla jako její biografii, což mě vzhledem k jejímu osudu naplňovalo úzkostí. Ironicky to možná přidá čtenářskému zážitku nový rozměr – člověk si pak může snadno dosadit do osazenstva psychiatrické léčebny i sám sebe, protože úzkostné a bezútěšné myšlenky a pocity se zjevně v polovině 20. století řešily jedině elektrošoky a lobotomií. S nesmírným úspěchem, pochopitelně. Jako literární dílo povedené – Plath byla koneckonců talentovaná básnířka, takže nejen píše, ale taky obratně skládá dílky obrazů. Na opakované čtení to ovšem nevidím, a to vysloveně jen z důvodu, že mi z toho všeho bylo nakonec smutno. Oblíbené úryvky (pozor na SPOILERY): "'Do you know what a poem is, Esther?' 'No, what?' I would say. 'A piece of dust.' Then just as he was smiling and starting to look proud, I would say, 'So are the cadavers you cut up. So are the people you think youre curing. Theyre dust as dust as dust. I reckon a good poem lasts a whole lot longer than a hundred of those people put together.'" "I thought it sounded just like the sort of drug a man would invent. Here was a woman in terrible pain, obviously feeling every bit of it or she wouldnt groan like that, and she would go straight home and start another baby, because the drug would make her forget how bad the pain had been, when all the time, in some secret part of her, that long, blind, doorless and windowless corridor of pain was waiting to open up and shut her in again." "I knew I should be grateful to Mrs. Guinea, only I couldnt feel a thing. If Mrs. Guinea had given me a ticket to Europe, or a round-the-world cruise, it wouldnt have made one scrap of difference to me, because wherever I sat--on the deck of a ship or at a street cafe in Paris or Bangkok--I would be sitting under the same glass bell jar, stewing in my own sour air." "I thought the most beautiful thing in the world must be shadow, the million moving shapes and cul-de-sacs of shadow. There was shadow in bureau drawers and closets and suitcases, and shadow under houses and trees and stones, and shadow at the back of peoples eyes and smiles, and shadow, miles and miles and miles of it, on the night side of the earth." "'We'll take up where we left off, Esther,' she had said, with her sweet, martyrs smile. 'We'll act as if all this were a bad dream.' A bad dream. To the person in the bell jar, blank and stopped as a dead baby, the world itself is the bad dream. A bad dream. I remembered everything. I remembered the cadavers and Doreen and the story of the fig tree and Marcos diamond and the sailor on the Common and Doctor Gordons wall-eyed nurse and the broken thermometers and the Negro with his two kinds of beans and the twenty pounds I gained on insulin and the rock that bulged between sky and sea like a gray skull. Maybe forgetfulness, like a kind snow, should numb and cover them. But they were part of me. They were my landscape." "All the heat and fear had purged itself. I felt surprisingly at peace. The bell jar hung, suspended, a few feet above my head. I was open to the circulating air." (Harper Perennial Modern Classics, 2006)... celý text
Dům na kopci
2022,
Shirley Jackson
Shirley Jackson je právem považovaná za královnu žánru, kterou se nechali ovlivnit autoři jako Stephen King a Richard Matheson. Kniha se dočkala publikace v době, kdy nevycházel titul každému, kdo přes víkend vyblije na počítači tisící krimi nebo romanci jak přes kopírák, takže je kvalitně napsaná žánru navzdory. Ať už příběh nakonec interpretujeme jakkoli, nedá se mu upřít hutná, tíživá atmosféra, která ve čtenáři vyvolá stejně úzkostný, dusivý pocit, jako vyvolává pobyt v titulním domě v jeho postupně čím dál labilnějších návštěvnících. Nedoporučuju nikomu, kdo se hodně bojí, protože jsou tu pasáže, které se ve slunné odpoledne čtou s lehkostí v duši, ale s příchodem tmy se vtíravě připomenou a užijete si noc, kdy vám zpod peřiny nebudou čouhat ani konečky vlasů. Co se týče adaptací, mezi hororovými fanoušky je nejvíc chválená ta filmová z roku 1963 (The Haunting). Seriálová adapatace Mikea Flanagana se předlohy věrně nedrží. "No live organism can continue for long to exist sanely under conditions of absolute reality... Hill House, not sane, stood by itself against its hills, holding darkness within; it had stood so for eighty years and might stand for eighty more. Within, walls continued upright, bricks met neatly, floors were firm, and doors were sensibly shut; silence lay steadily against the wood and stone of Hill House, and whatever walked there, walked alone." "The walls, dark woodwork to shoulder height, were blue-figured paper above, with a design of tiny blue flowers, wreathed and gathered and delicate. Perhaps someone had once hoped to lighten the air of the blue room in Hill House with a dainty wallpaper, not seeing how such a hope would evaporate in Hill House, leaving only the faintest hint of its existence, like an almost inaudible echo of sobbing far away…" "Nothing in this house moves," Eleanor said, "until you look away, and then you just catch something from the corner of your eye." (Penguin Classics ebook, 2006)... celý text
Marcelín Pivoňka
2018,
Jean-Jacques Sempé
Milý příběh, kraťoučký a ze života. O třídu výš ho táhnou především Sempého unikátní, mravenčí ilustrace.
Myšlenky za volantem
2020,
Marek Eben
Vtipné a důvtipné glosy, které se vzhledem k rozsahu čtou skoro samy. „Což o to, gumy, o ty my se staráme. Horší je to s dušemi. V tom kostele si člověk duši aspoň trochu dohustí - ne, že by neměla záplaty, to určitě má, ale když ji dohustíte, někam na tom dojedete.“ „Udělal jsem nejlepší zkušenost s tím, když se člověk snaží odžít ten jeden den, jak nejlíp umí. A pak zase ten další. To mi vyhovuje. Ale takové ty smělé vize, co dokážu do pěti let, z toho mám strach. A taky si vždycky vzpomenu na tu krásnou větu, co kdosi moudrý řekl: Chcete-li pobavit Boha, povězte mu o svých plánech.'" „Myslím, že mám šťastný život - a šťastné životy jsou svým způsobem nudné. A přesto po nich všichni toužíme." „Dnešní doba prostě nesnáší čekání. My jsme ochotni hodně zaplatit, jen abychom nemuseli čekat. Zaplatíme za rychlejší internet, za expres vyvolání fotek, jdeme se najíst do fastfoodu, kde to sice za moc nestojí, ale je to hned. A zdá se mi, že se ty naše životy začínají silně podobat těm fastfoodům - za moc to nestojí, ale je to rychle. A přitom na všechny ty podstatné věci v životě si musíme počkat." „Mně se zdá, že pokud chcete něco opravdového dostat, musíte riskovat. Musíte se tomu druhému vydat všanc a doufat, že on to udělá taky."... celý text
