puml
přečtené 1960
Návrat Anakondy
1978,
Horacio Quiroga
Nepříliš známý výbor vynikajících povídek, pohybujících se na hranici mezi magickým realismem, groteskou a hororem. Doporučuji.
Kráľovstvo z tohto sveta
2005,
Alejo Carpentier
Podle mě trochu nedoceněná kniha, která snese srovnání s těmi nejlepšími díly magického realismu. Není to ale magický realismus jaký je například v románech G. Márqueze. A kdo čeká podobný zážitek jako třeba Sto roků samoty, bude nejspíš zklamán. Děj je založen na skutečných událostech a "magičnost" je více v pozadí a vynořuje se především v popisech různých domorodých rituálů vúdú a v celkově snové, exotické atmosféře některých pasáží. Velmi dobrý je též doslov, ve kterém jsou vysvětleny některé historické souvislosti odrážející se přímo v ději. Druhé čtení srpen 2022: Je to lahůdka, pro mě z té záplavy knih "magického realismu" je to spolu se Sto roků samoty asi nejlepší kniha v daném stylu. Dokonce bych řekl že lepší než Marquéz a to především délkou, je to tak akorát dlouhé, není tam tolik jmen a neutápí se to tak v rádoby "magicko realistických" popisech. Navíc ta magičnost tady vychází přímo z kultu vúdú, a to tomu dává i rozměr místy téměř až dokumentárního záznamu některých rituálů. Někomu ta zkratkovitost možná bude vadit, ale mně to přišlo jako hlavní devíza tohodle nenápadného majstrštyku. Navíc těch rovin jak tenhle román číst je bezpočet. Je to i o revoluci a jejím vlivu na Karibik; zároveň to tady s tou revolučností autor tolik nepřehání jako v jeho jiných obsáhlejších dílech. Ale třeba i o tom jak snadno lze podlehnout svodům exotiky (epizoda s Paulinou Bonaparte). Doporučuji.... celý text
Fahrenheitova dvojčata
2008,
Michel Faber
Četl jsem ji před pár lety a pamatuji si na ten nepříjemný neklid některých povídek. Zvlášť u jedné, kde nějaký člověk uvízne na benzínce, kde si stopne kamion a najednou vše jako by zešedne a ztmavne, jako by se svět nořil do tmy, ze které už není návratu. Žádné velkolepé popisy a pointy, jen náznak, zkratka a podivný neklid a šum v hlavě. Doporučuji.... celý text
Planina v plameňoch (17 poviedok)
2000,
Juan Rulfo
Skvěle napsané povídky, jejichž svět je světem přízračného, mexického llana - planiny, kde není nic tak, jak se na první pohled zdá. Pro příznivce Márqueze a Guimaraese Rosy je to povinost. Rulfo za svůj život napsal jen asi okolo 20 povídek a jeden krátký román Pedro Parámo, ale i to stačilo, aby se stal legendou. Doporučuji.... celý text
Pět brazilských novel
1982,
João Guimarães Rosa
Výborný výběr pěti brazilských novel. Pro mě je z množství několika výběrů "pěti novel" tento asi nejlepší. Není zde žádná tendenční a tehdější politice na ruku jdoucí novela, což u jiných výběrů často je a někdy i víc než jen jedna. Pro mě osobně vyvážený a dobře přeložený soubor pěti novel z nichž vyčnívá Rosova Dál - dál a dál (viz můj komentář k samostatnému vydání v Torstu) a úsměvná novela Paprika, Perus a Hezoun od Joao Antonia o partě barových povalečů a tak trochu hipstrů hrajících kulečník a poflakujících se po Sao Paulu, která mi svou náladou evokovala rané filmy Jima Jarmusche. Zvláštní je také novela Okamžik pro hvězdu od Clarice Lispector popisující nelehký život zasněné a trochu opožděné vesnické dívky, která se ocitne ve městě. Napsané velmi zvláštním stylem, který je ale pro Lispecterovou typický; snaha přiblížit se postavě vesničanky skrze intuitivní popis skutečnosti obklopucjící hlavní protagonistku. Doporučuji.... celý text
Dál – dál a dál
2010,
João Guimarães Rosa
Rosa snad nenapsal jedinou slabou věc, nebo aspoň všechno to, co vyšlo v češtině je naprosto úžásná četba. Tato nevelká novela zasazená, jak jinak, do prostředí mýtického sertaa v brazilském vnitrozemí je další ukázkou Rosova mistrovství. Přímočarý děj, který je u Rosy základem kvalitní četby, která nenudí. Rychlý spád a především vynikající psyhologická drobnokresba postav, vystižená pomocí rádoby nepodstatných a všedních deatilů. V neposlední řadě je to opět samotné sertao se svou mýtickou atmosférou. Sertao jako hlavní protagonista defakto všech Rosových románů. Místo, kde čest a hrdinství mnohdy splývá se zbabělostí, pochybnostmi a zákeřností. Místo, kde si i ďábel musí dát pozor na kejhák... Doporučuji.... celý text
Burití
2008,
João Guimarães Rosa
Burití přináší opravdu magický zážitek z četby, ale není to magický realismus jako například u Márqueze nebo jiných latinskoamerických autorů. Jedná se o zvláštní, dusný, exotický styl s množstvím expresivních popisů, šerosvitných nálad a celkově velmi erotickou atmosférou. Vše působí vyváženě a plyne jako klidná řeka s množstvím nebezpečných vírů. Některé popisy jsou natolik autentické, že má čtenář pocit, jako by člověk zrovna stál uprostřed rozpáleného sertaa. Postavy a předměty se jako by rozpouštějí v horku a noc přináší smutek a odevzdání se do chladné náruče hvězd. O příběhu tahle knížka moc není, ten je dost jednoduchý a celkem přímočarý, ale už jen pro tu náladu, jemnou psychologii a nádherný jazyk (naprosto zasloužená Magnesia Litera za překlad) se vyplatí se ponořit do magického světa postav žijícíh v sertau, tam u palmy Burití... Doporučuji.... celý text
Velká divočina: Cesty
2003,
João Guimarães Rosa
Baladický příběh o hrdinství a lásce upomínající na rytířské, středověké romány, ale v tomto případě umístěný do oblasti Grande Sertao, což je náhorní plošina v brazilském vnitrozemí. Oblast neustálého sucha a těžkých životních podmínek, kde žijí honáci dobytka a kde nacházejí exil roztodivné existence hledající místo, kde čest a rytířství ještě něco znamená, a kde zlodějové, podvodníci a různí prospěcháři nemají co pohledávat. Svět sertaa, který ale nenávratně mizí v minulosti a samotní hrdinové už jsou jen pozůstatky dávno zašlé slávy. Velká divočina je tak vlastně labutí písní na zašlé časy hrdinství, kdy se pro čest a lásku ještě umíralo. Rosa ale své hrdiny a postavy nijak neidealizuje a stále je drží v jakémsi tíživém napětí a pochybnostech o sobě i o druhých. Příběh samotný je opravdu nádherný a hlavním protagonistou je, jak už je u Rosy zvykem, spíše samotná krajina mýtického sertaa, než jednotlivé postavy. Většinou suchá, někdy blátivá, v nespočtu svých šerosvitných nálad a proměn. Vynikající překlad Pavly Lidmilové činí z Velké divočiny opravdový, iniciační, čtenářský zážitek. Tento román je jako rozvodněná řeka, a buď Vás hned pohltí její temný spodní proud, jako mě, anebo ne, ale pak vězte, že přijdete o jeden z nejsilněších čtenářských zážitků, který lze v češtině zažít. Doporučuji.... celý text
Popelavý měsíc
1979,
Naoja Šiga
Šigovy povídky navazují na nejlepší tradici japonské povídky a obohacují ji o některé prvky příznačné spíš pro evropskou literaturu. V Šigově podání je v popředí především ona japonská estetika, která vychází z jednoduchosti, z minimalismu, kdy je na čtenáři, aby pochopil smysl jednotlivých povídek, které staví spíš na atmosféře a popisu zdánlivě nedůležitých věcí. Šigovo mistrovství je v precizním detailu a přesné symbolice, ve kterém se ukazuje jak určité estétství autora, tak snaha o formální dokonalost. Nejedná se ale o samoúčelná, jazyková cvičení. Šiga sice úzkostlivě dbal na každém slově, což dokazuje i vynikající překlad, ale zároveň má každá povídka svou svébytnou atmosféru a vynikající, čtivý příběh, takže kdo má rád svižně napsané povídky se silným dějem, přijde si u Šigy na své, stejně jako ten, kdo hledá vybroušený jazyk a styl. Doporučuji.... celý text
