puml
přečtené 1964
Hlášení El Grecovi
1982,
Nikos Kazantzakis
Mládí, dospívání, dospělost a neustálé hledání toho svého "místa" mezi těmi všemi idejemi, politickými programy, utopiemi, náboženstvím, vírou a atheismem. Kazantzakis se nebojí odhalit až na dřeň své pocity nejistoty, tápání a neustálého zmítání se v pochybách o sobě i svém okolí. Líbilo se mi jak autor přeskakuje jednotlivé dílčí etapy svého života a takříkajíc vybírá jen ty, které nejépe vystihují jeho rozporuplnou osobnost. Nedočteme se tu například moc o práci a takzvaných záslužných činech autora, také tu nenajdeme žádné stařecké mentorování nad stavem světa. Jedná se spíš o pokus zrekonstruovat vlastní život na základě pro Kazantzakise asi nejdůležitějších a mnohdy zdánlivě protichůdných vlivů na jeho osobnost v průběhu několika desetiletí. Takhle nějak si představuji ideálně napsanou autobiografii, i s tím, že Kazantzakis zůstává i v této knize především skvělým romanopiscem, který dokáže strhnout svým barvitým a někdy až naturalistickým líčením některých událostí. Doporučuji. PS - Je zajímavé, že v knize není žádná zmínka o Kazantzakisově delším pobytu v Božím daru v Krušných horách, kde napsal velkou část svého stěžejního básnicko-dramatického díla Odysseus. Také o samotném psaní, které si především většina s Kazantzakisem spojí, se v Hlášení píše jen minimálně, jako by to bylo pro samotného Kazantzakise něčím vedlejším, snad i nedůležitým...... celý text
Kristus znovu ukřižovaný
1966,
Nikos Kazantzakis
Kniha podává neradostné svědectví o tom, že Kristus je symbol, který nesnese opakování; a přestože tu máme řadu oslavných ód na lásku a porozumění s druhými, není z řad církevních i světských elit o další "chudé" zvěstovatele a rádoby proroky lásky a porozumění přílišný zájem. Několik vybraných občanů jedné řecké vesnice na turecké straně má za úkol sehrát oblíbené Pašije. Vybraní představitelé se ale sžívají se svými rolemi, s pro některé, až děsivou autentičností, a tak se zas jednou minulost opakuje a neblahé události na sebe nedají dlouho čekat. Výborná psychologická kresba s množstvím biblických souvislostí a reálií, filosofickým přesahem a zamyšlením se nad odkazem a povahou institucionálního křesťanství hájícího v Kazatnzakisově podání především své "politické zájmy". Doporučuji. PS - Jako zajímavý dodatek a studie náboženského fanatismu mi k této knize připadá četba vynikajícího románu současného řeckého spisovatele a dramatika Pavlose Matesise s názvem Starý dnů.... celý text
Let Ikaru
1989,
Ljuben Dilov
Skvělá sci-fi, která staví především na atmosféře uzavřené komunity letící Vesmírem na obřím asteroidu Hidalgo. Příběh výborně vystihuje chování lidí vystavených frustrující vykořeněnosti a ztrátě domova a postupnou snahu o nastolení nové civilizace, nové Země, tam někde ve vzdálených končinách Vesmíru. Kniha mě hned od první stránky naprosto pohltila svým filosofickým záběrem. Naprostým vrcholem je pak posledních 30 stránek, ve kterých tíživá, klaustrofobická atmosféra a vykreslení psychiky jednotlivých postav dosahuje toho nejlepšího, co jsem kdy četl. Doporučuji.... celý text
Vysvobození
2011,
James Dickey
Parta kamarádů se vydává sjíždět divokou řeku do údolí v Apalačském pohoří, které má být ale nedlouho poté zaplaveno v rámci stavby přehrady. Zpočátku poklidná výprava se náhle mění v noční můru a boj o přežití. Pro mě osobně byl nejsilnějším motivem obraz člověka - měšťáka, ve kterém se v konfrontaci s přírodou probouzí lovecké instinkty, vynalézavost a primitivní síly, které jediné mohou obstát v boji o holé přežití, a které se stávají pro členy výpravy osudovou formou sebereflexe. Vynikající je také motiv zaplavení údolí, tj. motiv minulosti pohřbené v pomyslných temných hlubinách paměti. Doporučuji též stejnojmený film od Johna Boormana s Jonem Voightem v hlavní roli.... celý text
Aniara
1966,
Harry Martinson
Podobně jako Let Ikaru od Ljubena Dilova je i Aniara z velké části příběhem o vykořeněnosti a ztrátě domova. Skupina lidí se ocitne na obří lodi Aniara, která má být záchranou, ale následkem poruchy se stává vězením na cestě k jisté smrti. Martinson na několika málo stránkách dokáže vykreslti atsmoféru triumfu i naprostého zmaru. Člověk, potácející se mezi božstvím a hříčkou přírody, je v Aniaře konfrontován se svou nicotností tváří tvář nekonečnému, temnému Vesmíru. Martinson je ve svém odsudku chování společnosti, která se snaží zprofanovat a zesvětštit (a potažmo vydrancovat a zničit) vše co má nějakou duchovní hodnotu, naprosto nekompromisní. Obrazy naděje postupně přecházejí v obrazy rozkladu a totálního zmaru. Jako Dantovo Peklo ve sci-fi podání. Nelehké čtení, ale všem, kteří hledají netradičně napsanou sci-fi, vřele doporučuji.... celý text
Ancikrist
1976,
Emilijan Stanev
Stanev dokonale vystihuje atmosféru Bulharska v době střetu se stále vlivnější Osmanskou říší na jihu, tedy střetu v té době opravdu velmi odlišných pohledů na svět. Stanev ukazuje jak marasmus a fanatismus chudiny, která byla často pod silným vlivem kléru, tak fanatismus vrcholných církevních představitelů, kteří se nerozpakují obětovat tisíce mrtvých jen pro své "mučednictví". Stanev skvěle popisuje i dobyvačné Turky, kteří zabíjeli ve jménu víry takřka na potkání. Je to svět středověkého člověka se všemi jeho klady i zápory. Stanev si tuto dobu nijak neidealizuje. Kulturní i politický rozmach Bulharska ve 13. století je ve 14. století postupně vystřídán pozvolným úpadkem, které končí vazalstvím Bulharska na Osmanské říši, a právě tato doba neustálého strachu a nejistoty nahrává různým sektám a prorokům. Hlavní postava prochází několika proměnami a její vykreslení je psychologicky mistrné. Stanev nahlíží do života některých sekt, jenž v sobě často spojovaly pohanské prvky s těmi křesťanskými. Při čtení Ancikrista jsem si nemohl nevzpomenout na Markétu Lazarovou a obrazy stejně kruté jako poetické, jak je nabízí Vančurova kniha i Vláčilova filmová adaptace. Doporučuji.... celý text
Já, Antoine de Tounens, král patagonský
1987,
Jean Raspail
K této knize jsem se dotal náhodou při hledání úplně jiné knihy u nás v knihovně. Zpočátku jsem si jí půjčil jen pro tu exoticky vyhlížející noticku na předsádce, ale příběh snílka a tak trochu "božího blázna" Antoine de Tounens mě okamžitě pohltil. Kniha se čte jako dobrodružný román, ale přitom se jedná o vynikající vykreslení bláznovství a idealismu ve své tragikomické podobě. Antoine de Tounens se svými ideály a naivní dobrotou stal jedním z mých nejoblíběnějších hrdinů. Jeho život je na jedné straně směšně dojemný, ale zároveň i dost krutý, až jsem si musel povzdechnout nad pravdivostí osudu takových naivních "bláznů" a idealistů, kteří často končí jako samotářští podivíni. Ve světě, kde se vše přepočítává na peníze a materiální statky, si jejich bezelstné "don quijotství" hledá jen nesnadno cestu k druhým. Doporučuji.... celý text
