puml
přečtené 1964
Jonášovo znamení
1995,
Thomas Merton
Zápisky Thomase Mertona o životě v klášteře působí v dnešní hektické době jako zápisky z jiného světa. Mertonovi zápisky jsou stručné, mnohdy lakonické, ale o to působivější je popis jeho přijetí až k postupnému začlenění do komunity řádových bratří. Merton také popisuje nástrahy života v klášteře a i přes horoucí víru dává v některých zápiscích nahlédnout do hlubin duše a pochybností o svém údělu. Zápisky jsou prosty mentorování a citových výlevů. Místy bude, a to především laika, kniha trochu nudit svými popisy různých mší a všech těch úkonů spojených s údělem života v klášteře. I některé teologické problémy jsou laikovi těžko srozumitelné, ale na druhé straně právě to je součást života (mimo jiné) za klášterními zdmi. Doporučuji.... celý text
Rty a zuby
2006,
Bohuslav Reynek
Spolu s Odletem vlaštovek asi nejlepší sbírka Bohuslava Reynka. Doznívající expresionistické tendence spolu se sevřeností formy nastupujícího nového období Reynkovy tvorby, vyznačující se ponorem do ticha Petrkovského vesmíru. Sbírka z Literární čajovny SR je navíc krásně upravená. Doporučuji.... celý text
Bolest
1965,
Vladimír Holan
Nejosobnější, nejpřístupnější a dovolím si říct, že nejtemnější sbírka Vladimíra Holana. Pokud bych měl vybrat nějakou Holanovu sbírku jako ideální uvedení do poezie Vladimíra Holana, tak bych vybral asi právě tuto. Doporučuji.... celý text
Vesmír a člověk
1998,
Josip Kleczek
Pokud by se mě někdo zeptal, čím začít, když se chci dozvědět něco o Vesmíru? tak bych neváhal odpovědět, že právě touto knihou. V záplavě nejrůznějších populárně-naučných publikací o Vesmíru, které zaplavily v posledních letech náš trh se mi Vesmír a člověk jeví jako ideální začátek. Nejen pro svoji délku ale i pro množství zajímavých informací, které jsou podány co nejsrozumitelnějším způsobem. Líbilo se mi také množství srovnání, které ulehčují představu o tom, jak "věci" ve Vesmíru fungují a existují. Kniha je navíc napsaná velmi odlehčeným stylem, který nepostrádá humor, takže zaujme i ty mladší. Jediny problém vidím v tom, že naše znalosti o Vesmíru jsou dost proměnlivé a některé věci jsou již dnes trochu jinak, a co teprve za dalších 10 nebo 20 let.. no, ale zase ne všechno se tak rychle mění, Země je pořád ještě planeta a Slunce naše hvězda.. takže zatím doporučuji.... celý text
Už jen Titus
2006,
Mervyn Peake
Nejslabší díl. I když na druhou stranu svou "jinakostí" od předchozích dvou dílů si jistě i tento najde své obdivovatele. Osobně patřím k těm, kteří se doslova tetelili v nekonečných tmavých chodbách a sálech hradu, spíš než v bizarních postavách a prostorách mimo hrad.... celý text
Gormenghast
2005,
Mervyn Peake
Druhý díl je jednoznčně nejlepší z celé trilogie a lze ho číst spolu s prvním dílem jako dva samostatné romány. Zatímco v prvním díle je pozornost upřena spíše k celkovému uvedení do ponurého a řádem svázaného světa Gormenghastu, je druhý díl více psychologickou sondou do duše dospívajícího Tita, Fuchsie a uzurpátora moci Končíře. To, co v první díle působí pitoreskně, se ukazuje v druhém díle jako pečlivě budovaná psychologická drobnokresba jednotlivých postav, která právě až tím vývojem let nabývá na pozoruhodnosti a síle. Je to vlastně taková gotická, hororová a někdy dost pitoreskní variace na Hledání ztraceného času, nebo by snad byla, kdyby Peake neonemocněl a mohl dopsat v plné síle celou zamýšlenou pentalogii. V tomto díle se ale velmi silně ukazuje, jak je celý svět Gormenghastu propojený s vnitřním světem hlavních postav, a že v popisech samotného hradu a jeho potemnělých chodeb a sálů se v mnohém odráží psychika jednotlivých postav a naopak. Právě kvůli tomuhle dílu se vyplatí se tak trochu probabrat dílem prvním, jenž až na výbornou zápletku s Křístem a Bachořem nic moc zásadního nenabízí a spíš je rozvláčnou předehrou pro druhý díl, jenž je skutečnou literární lahůdkou. Především pak v druhé půli nabírá děj i samo místo - hrad Gormenghast - na přízračnosti a temné fantasknosti. Doporučuji.... celý text
Titus Žal
2004,
Mervyn Peake
Začíst se do trilogie Gormenghast není vůbec snadné. Sám jsem měl první díl doma z knihovny asi třikrát během dvou let a až napotřetí jsem se dokázal do Gormenghastu opravdu začíst. Problém s Gormenghastem je především v tom, že se tváří jako fantasy, ale ve skutečnosti se jedná spíš o velmi rafinovaný, temně gotický cyklus, ve kterém ale moc fantastických prvků, tak jak jsou známé například od Tolkiena nebo C. S. Lewise, nenajdeme. Kouzlo Gormenhastu je ale v nečem jiném, a to v jazyce a v nesčetných popisech i těch nejbanálnějších úkonů, které se díky tomu stávají geniálními absurdními hříčkami. Kdo dá Gormenghastu čas, ten nebude litovat, jedná se o opravdovou lahůdku žánru, a snese jen těžko srovnání. Ale i přes suchý humor a postavy jak z her od Becketta má děj i přes svou zdlouhavost vynikající gradaci a to jak v prvním, tak v druhém díle. Třetí díl je trochu jiný a poznamenala ho i nemoc autora, ale mně se i tak líbil, jen je o něco víc zběsilejší a není tak pečlivě vystaven. Závěr je ale opět vynikající ukázkou neuvěřitelné imaginace autora a jazykové bravurnosti, na které se nemalou měrou podílela i překladatelka Dominika Křesťanová. Škoda jen, že Peake celý cyklus, který měl mít původně 5 dílů, nestihl dopsat. Ve třetím díle se totiž ukazuje rozpolcenost hlavní postavy a je nakročeno k jejímu zajímavému vývoji. Naneštěstí ze čtvrtého dílu je možné na internetu najít jen krátký fragment a ze závěrečného dílu zbyl jen název. Celý cyklus se pokusila ještě dopsat v duchu poetiky M. Peaka jeho manželka a tak vznikl čtvrtý díl Titus Awakes, který nedávno vyšel v angličtině, a který dosti kontroverzním, ale zároveň trochu očekávaným způsobem jako by uzavírá celý cyklus Gormenghastu. Každopádně i přes nedokončenost celé série je každý díl svébytným románem a především první dva díly jsou opravdovými mistrovskými díly, a řadí se k tomu nejlepšímu v anglické literatuře 20. století, jimiž se inspirovala řada autorů dnes velmi populárního žánru new weird.... celý text
Las Casas a Karel V.
1987,
Reinhold Schneider
Výborná kniha, jež se snaží vcítit do ducha doby a do myšlení a jednání tehdějších vysokých a privilegovaných šlechticů a církveních špiček kolem španělského krále Karla V. V této knize si člověk uvědomí, jak těžké a svým způsobem kacířské bylo v té době prosadit názor, který šel proti zažitým dogmatům. Las Casas se o to pokusil a i přes to, že se nedá říct, že by bezezbytku uspěl, jeho příklad ční ještě dnes, jako symbol osobní statečnosti, nasazení a obětování vlasntího prospěchu k boji za práva lidí, kteří žili v nepředstavitelně krutých podmínkách a ve většině byli považováni za méněcenné. Las Casasovi také částečně vděčíme za to, že se dochovaly aspoň nějaké texty původních obyvatel Latinské Ameriky (Mayů, Aztéků a dalších), jejichž naprostá většina jinak končila na hranici. Doporučuji.... celý text
