Pytlík přečtené 93

Tajemství proutěného košíku 2003, Markéta Zinnerová

Cesta kolem světa za 80 dní 1924, Jules Verne

Tato verneovka mě nelákala od té doby, co časopis ABC v jednom svém článku propálil její (geniální) konec, takže jsem ji už neměl důvod číst. A animovaná verze mi taky nepřidala, zejména lev mi lezl děsně na nervy. Nakonec jsem si teď knihu přece jen přečetl a musím se lvovi omluvit, on prostě jen přesně kopíroval originál. Vedle literárního Fogga je i kámen ukecaný uzlíček nervů a emocí. Marně dumám, proč se do něj Auda zamilovala, patrně ze zoufalství, protože zůstala na světě sama samotinká a zatímco o mlčenlivém Foggovi si mohla dělat nějaké iluze, o ukecaném, poněkud bláznivém Proklouzi nikoli. Foggova povaha perfektně odráží Verneův vztah k Angličanům, onu směs výsměchu a určitého obdivu. Jinak Verne opět nezklamal, co se týče poučování čtenářstva, a moc jsem se pobavil, jakým způsobem to udělal. Zatímco v Dětech kapitána Granta použil průhlednou fintu ("kdyby tu byl zeměpisec Paganel, řekl by..."), zde nechal ve vlaku bloumat mormonského kněze a Proklouze navštívit jeho přednášku. A jako na potvoru, ze všech zúčastněných jediný Proklouz vydržel na přednášce až do konce, takže jedině on (a nešťastný čtenář) zná kompletní historii mormonské církve.... celý text

Děti kapitána Granta 1971, Jules Verne

Kniha nabitá dějem, takže Verne musel chudáky hlavní hrdiny hnát kolem světa a zažívat neúspěchy, aby všechny svoje nápady uplatnil. Pochopitelně, děj je opět plný všelijakých náhod, ale protože jde vesměs o náhody dobré, komu by to vadilo? S radostí kvituji, že Paganel byl zeměpisec a historik a né botanik či zoolog, takže člověk byl zásobován povětšinou zajímavými fakty z historie zámořských objevů a né zavalen nudnou klasifikací všelijakých potvor živočišného i rostlinného původu podle druhů a podle stupně jedlosti. A navíc byl Paganel člověk velmi pokrokový, neboť už před více než sto padesáti lety nosil na těle nšco, co tehdy bylo hanbou a co má dneska každý druhý. Ach, jak připomíná mě. Já byl taky pokrokový, nosil jsem děravé džíny dávno před tím, než se to stalo módou. Jen ty díry byly trochu někde jinde, hlavně tedy z prošoupání v rozkroku.... celý text

Oprátka za osm mrtvých 2003, Roman Cílek

Cílkovi patří velké uznání za sesumírování všemožných dokumentů, výslechů, posudků, které v knize cituje. Pohříchu nejslabší je jeho vlastní invence, spojovací pasáže, psané patetickým, často sentimentálně přitroublým způsobem. Mně z knihy vyplývá: 1. Hepnarová v době činu nebyla psychicky nepříčetná, takže rozsudek smrti si plným právem zasloužila. Milióny lidí měli, mají a bohužel budou mít horší dětství, horší dospívání a dospělost než ona, a přesto něco takového neudělají. Jistou logiku v jejím počínání jistě nalézt lze (zejména v socialismu s jeho důrazem na kolektiv a společnost a potlačováním individuality, takže pomstu na společnosti lze logicky vykonat skrze zabití anonymních lidí, protože jsou nedílnou součástí této společnosti). Ovšem stejnou jistou logiku lze nalézt např. i ve vyvraždění židů nacisty, ale to neznamená, že to je ospravedlnitelné 2. Co mě v rozsudku zarazilo, bylo tvrzení, že ona svoje okolí provokovala, takže se nemohla divit jeho reakcím. To jako provokováním se myslí to, že chodila nahrbená, nemluvila atd.? Že tedy k takovým lidem jako ona se pak člověk může chovat špatně? 3. Hepnarová se po odsouzení zbláznila, začala mít pocit, že je Winiferová a že s původní Hepnarovou nemá co do činění. Těžko říct, jestli měl být potom z hlediska práva trest smrti vykonán. Z hlediska morálního mě nijak nepohoršuje, že vykonán byl. 4. Nepochopil jsem, proč obhájce Topič stáhl několik měsíců před vykonáním rozsudku žádost o obnovu procesu, kde chtěl argumentovat jejím současným stavem. Celou dobu ji energicky brání, ale poslední šanci takhle nechá promrhat. Mimochodem, přijde mi laciné automaticky spojovat jeho sebevraždu dva roky poté s tím, že měl kvůli procesu s Hepnarovou výčitky. Možná to pravda je, možná ne. Co jsem tak hledal, je to jenom teorie, žádný důkaz pro to není, nikde jeho dopis na rozloučenou citován není (pokud vůbec existoval). 5. Spory o její konec - na jednu stranu je citován kat z Hrabala, podle kterého se měla zuřivě bránit a pozvracet, počůrat, pokálet. Na druhou stranu Cílek a autor webových stránek pantarei citují protokol z popravčí místnosti, který žádný zuřivý boj v této místnosti nepopisuje, pouze potvrzuje ty tělesné vyměšovací projevy (které jsou ovšem logické, pokud se člověk čtvrt hodiny dusí ve smyčce). Já myslím, že pravdu mají obě strany. Podle svědectví bachaře, když pro Hepnarovou přišli do cely, ona se zuřivě bránila. Což je v souladu s tím, že se cítila jako Winiferová, tj. proč by měla trpět za Hepnarovou? Navíc věřila, že pro ni Winifer přijde a osvobodí ji, a teď poznala, že ne, že je doopravdický konec. Plus existují svědectví, že její agresivita v posledních měsících vězení neustále rostla, takže těžko předpokládat, že v této chvíli zůstane ledově klidná. Takže řvala a zuřivě se bránila celou cestu od cely do popravčí místnosti. Po vstupu do ní se ale podle svědectví bachaře najednou úplně zklidnila, nechala si navlíct smyčku a oběsit, načež jí povolily ty všemožné svěrače. Takže protokol o jejím klidném chování z popravčí místnosti nevylučuje její agresivní chování při cestě do této místnosti. 6. Československo používalo při výkonu trestu smrti dost barbarský způsob, nechalo odsouzeného spadnout do propadla pouze o půl metru, takže si nezlomil vaz, ale dlouhé minuty se dusil na smyčce. Proč? Proč neudělali to propadlo hlubší, aby si odsouzený zlomil vaz a okamžitě zemřel?... celý text

Nechtěli jsme jet na moře 1948, Arthur Ransome

Tajuplný ostrov 1957, Jules Verne

Kniha nabitá dějem, Verne je jak sopka na Lincolnově ostrově, chrlí nápady na všechny strany. Potvrzuje se staré přísloví, že víc hlav víc ví - to, jak luxusně se na ostrově zařídila skupina hrdinů této knihy, se nedá srovnat s tím, co z přírody vydobyl osamocený Robinson Crusoe. Chtěl jsem napsat, že Crusoe si zase víc užil stříleček s divochy, ale pak jsem si uvědomil, že to není pravda - i Tajuplňáci si pěkně zastříleli, a zastříleli by si ještě víc, kdyby jim legraci nepřekazil KN, který všechny protivníky zdařile otečkoval.... celý text

Dvacet tisíc mil pod mořem 1937, Jules Verne

Proč, proč, proč? Proč kapitán Nemo nezachránil radši nějakého odborníka přes pouště místo tady toho maniakálního experta na mořskou faunu a floru? Nebo kdyby aspoň v Nautilu nebylo to křišťálové sklo, kterým se dalo pozorovat dění kolem. Mohli jsme být ušetřeni suchopárných nekonečných popisů a učenecké klasifikace všeho možného. Jinak příběh samozřejmě parádní, i když je zajímavé, že Verneho nenapadlo, že člověk pod hladinou bude i přes těžký skafandr spíš plavat než chodit. A zajímavé taky je, kde sebral kapitán Nemo tolik mužů, kteří byli ochotni s ním sdílet jeho osud? Vždyť akorát mlčeli, křižovali oceán sem a tam, žádná zábava, žádné ženské... Patrně dělal Nemo nábor někde v klášterech.... celý text

Cesta do středu Země 2008, Jules Verne

Profesor Liddenbrock měl velké štěstí, že svou výpravu podnikl předtím, než Prusko obsadilo v 70.letech 19. století Paříž. Takto ho Verne vykreslil jako sice prudkého, ale v podstatě morálního a správného gentlemana. Nepochybuji o tom, že o 10 let později by už tento Němec starý pergamen nenašel, a pokud ano, bídně by v podzemí zahynul. Jinak se mi moc líbí, jak je příroda ve Vernerových dílech přívětivá. Zatímco v realitě všude zuří boj o život a fyzikální zákony se s nikým nemažou, ve vernerovkách kometa snese lidi na zem tak měkce a bezpečně, že by v Hjůstnu všichni zaměstnanci žárlivostí roztrhali svoje pracovní NASA průkazy, obrovský tlak v hlubinách nerozmačká Nautilus a tady hlavní hrdinové prosviští žhavou lávou ve vulkánu a nic se jim nestane, divže jim matka příroda ještě nesbalila špekáčky na cestu, aby si je na lávě opekli.... celý text

Tajemný hrad v Karpatech 1998, Jules Verne

Český čtenář má bohužel požitek z knihy zkažen filmovým zpracováním. Tím ani náznakem nechci říct, že by Brdičkův film byl strašný, to ani náhodou, přesný opak, jedná se o geniální komedii. No jo, ale kniha je vážná, a jak má zůstat vážný i čtenář, když mu při jejím čtení zní v hlavě "pan hrábě" nebo dokonce "bitvu jsem presrál, ale zato jsem se dobře vyspál"?... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Tak něco mezi dvěma a třemi hvězdami. Neskutečně užvaněné dílo s poněkud přiblblým závěrem. Jinak Humbert je samozřejmě nechutný týpek, který bere Lolitu čistě jako objekt svých choutek, její prožívání ho nezajímá, rovněž ho nezajímají dopady, jaké jeho chování má a bude mít na její život. Neváhá ji omámit prášky, vydírat, že pokud mu nedá, nepustí ji s kamarádkami nebo na kroužek. A pokud někdo zdůrazňuje to, že nebyla "nevinná", ať si uvědomí, že sbírání zkušeností s vrstevníkem je dost rozdílné oproti zneužívání čtyřicetiletým dědkem.... celý text

Pán světa 1925, Jules Verne

Robur udělal jedinou chybu, že svůj stroj nepomaloval ve francouzských barvách. To by si na něj ta závěrečná bouřka netroufla, neboť i přírodní síly mají obecně před tímto národem respekt.... celý text

Robur Dobyvatel / Pán světa 1996, Jules Verne

Okolo měsíce 2024, Jules Verne

Mám pocit, že všichni tři přátelé se zavřeli do dělového náboje jen proto, aby mohli čtenáře unudit zdlouhavými odbornými poznatky, co vyčetli z tehdejších vědeckých knih. Fascinující je jejich lehkomyslnost, kdy teprve v průběhu letu začnou řešit to, co budou dělat, když na Měsíci žádný vzduch a voda nebude? Kniha také není nic pro milovníky zvířat, navíc pes prokázal svou věrnost, i po vykázání z náboje dál letěl za nimi, no jak pejsek.... celý text

Nestydaté pohádky 2008, Jitka Moody

Nápadité, obratně psané, často vzrušující. Jen bych to asi nenazýval pohádky, na to to dost často nekončilo hepijendem. Skvost v porovnání s druhým dílem psaným jinou autorkou.... celý text

Na kometě 1998, Jules Verne

Český překlad je marketingový majstrštyk. Prozradit v názvu knihy to, o čem se hlavní hrdinové prvních sto stránek dohadují... A když se nežinýruje překladatel, já budu taky volně prozrazovat špeky z děje. Verne opět prokázal svou nebetyčnou fantazii. Zatímco jiní autoři a režiséři a paleontologové líčí srážky nebeských těles jako hrůzostrašnou tragédii provázenou všelijakými světelnými, tepelnými, zvukovými a jinými efekty, ve Vernově románu se Země srazí s kometou a kromě pár (ne)šťastníků nezaznamená nikdo vůbec nic. Mojí soukromou domněnkou je, že to bylo kvůli tomu, že mezi oněmi šťastnými byl i Francouz. A jak známo, před pouhou francouzskou vlajkou má respekt i psychická porucha (viz Vynález zkázy), takže i přírodní síly kapitulují a chovají se mírně jako ovečky, když mají co do činění s příslušníkem tohoto vyvoleného národa. Země tak pouze vyzrcadlí na kometu část svého povrchu jen proto, aby se Francouzovi nic nestalo a i nadále se cítil jako doma. Dokonce pak poruší i zákon zachování hmot, to když odštěpí ty nesympatické Angličany, protože ani ztráta obrovské části komety nezmění fyzikální vlastnosti zbytku. No a v neposlední řadě Verne v románu krásně ilustruje svůj vztah k jednotlivým národům: 1. Francouzi. To je prostě vrchol celého přírodního vývoje, nic dokonalejšího být nemůže. Vtipní, vynalézaví, chytří, ušlechtilí. 2. Rusové. Skoro jako Francouzi, jen ne tak vtipní. 3. Angličané. Rigidní, toporní, suchopární, ovšem Verne k nim cítil evidentně respekt, i když se jim vysmívá. 4. Španělé. Veselí, byť primitivní jako zvířata. Nejsou schopni velkých duševních výkonů. 5. Němci. O nich více viz román Ocelové město. 6. Židé. 7. A to nejhorší na konec: Německý Žid.... celý text

Vynález zkázy 1931, Jules Verne

Když Duben přichází 1991, Jaroslav Foglar

Psychologicky možná nejpropracovanější a určitým způsobem nejdrsnější autorova kniha, ovšem zcela jí chybí ono typické a úžasné foglarovské tajemno. Poslední část se založením "rytířů z Bedny" už působí vyslověně přitažená za vlasy. A vzhledem k neustále se prodlužujícímu věku dožití by se měl název změnit na "Když Březen přichází". V šedesáti dnes povětšinou umírá ten, kdo celý život chlastal, hulil, popř. se choval nestřídmě, což u foglarovských hrdinů nelze předpokládat. Osmdesáti čtyř let by se měli dožít naprosto v pohodě.... celý text

Ocelové město 1989, Jules Verne

Francouzi dostali roku 1870 ve válce od Němců tak na zádel, že si to s nimi Verne vyřídil alespoň takhle. A fakt se divím, že po takové morální facce Němci ještě něco ve 20. století zkoušeli. No asi si řekli, Verne zemřel, tak už nám žádná podobná kniha nehrozí... Jinak Verneho zaujatost proti Němcům je až směšná, podobně jako vychvalování francouzského světa. Přitom řád Francouzského Města si nezadá s diktaturou (zákaz tapet, koberců) a údajné německé pohrdání všemi národy a snahy o jejich zotročení si nezadají v knize popsanému francouzskému pohrdání ne-bílými národy.... celý text

Podivná dobrodružství Robinsona Crusoe 1941, Daniel Defoe

Musím autorovi poděkovat. Na jízdy metrem do práce jsem si s sebou bral jednak tuto knihu, jednak jistou odbornou literaturu. A díky užvaněnosti a nezajímavosti Defoeovy knihy, kterou jsem vždy po pár řádcích zaklapnul, se ze mě za ty dva tři měsíce stal odborník! Co mě zaujalo / překvapilo: 1. Když se člověk prokouše příhodami na ostrově, zjistí ke svému překvapení, že je teprve v jedné třetině knihy. A to přesto, že Defoe líčení natahuje jak může (např. první dny na ostrově popisuje dvakrát, jednou, jak proběhly, podruhé, jak si je Robinson zapsal do deníku). Ty dvě následující následující třetiny jsou navíc o dost nudnější, přes neustálé bitky s divochy a Tatary. 2. Robinsonova osobnost mi vůbec nebyla sympatická. V podstatě se jednalo o velice sebestředného člověka. Viz jeho úvahy o Prozřetelnosti. Prozřetelnost má být dobrá, protože ho zachránila z lodi a dala mu šanci na polepšení. Ovšem já se ptám, jak mohla být dobrá, když zároveň zahubila všechny ostatní námořníky, těm šanci na polepšení nedala, aha?! Zároveň i dáváním času na pokání argumentuje Pátkovi na jeho dotaz "proč bůh nezabije ďábla". Pátek se s tím spokojí, ovšem já jsem náročnější a ptám se, proč bůh tuhle šanci nedal i dalším? Kdo má ten přístroj na komunikaci s mrtvými? Že bych se dojel Defoa zeptat na hřbitov Bunhill Fields. 3. Podle Defoa současní Španělé a ostatní národy Evropy odsuzují dávné vyhubení miliónů domorodců Španěly v Americe. 4. Dřívější muškety a pistole patrně fungovaly jako současný kulomet či brokovnice, do každé Robinson dokázal narvat několik kulí najednou ("já sám jsem nabil čtyři muškety, každou peti velkými a dvěma menšími kulkami"). 5. Pátkovi bylo "asi dvacet šest let" - což není ani na desítky, pětky, ani na tucty - jakou početní soustavu tehdy Angličané používali? Anebo se člověk za ten rok od 25 výrazně změní? 6. Při odjezdu z ostrova se plně projevila Robinsonova sobeckost. Jednak odjel a o ostrov se x let vůbec nezajímal. Jednak nechal na ostrově tři plně ozbrojené zlotřilé Angličany a odjel, i když věděl, že z jiného ostrova přijíždí x Španělů, které tak nechává Angličanům ve spárech. No, možná to udělal Defoe schválně, aby měl ve druhém díle o čem psát, protože dobrá polovina stránek se pak věnuje problémům a všelijakým šarvátkám na ostrově. A Robinson sám toužil skoro 30 let dostat se z ostrova, ovšem pozdější osadníky zapřisáhl, aby ostrov neopouštěli. 7. Poslední část knihy je k uzoufání nudná a když ne nudná, tak nechutná. Např. popis vyvraždění vesnice námořníky jen kvůli tomu, že domorodci zabili jednoho námořníka, který znásilnil domorodou dívku. Taky bizarností oplývá, mám na mysli popis spálení pohanské modly. Kdy se tatarským kněžím Defoe Robinsonovými ústy vysmívá, proč ten jejich bůh tomu spálení nezabránil. Jako kdyby nikdy na světě žádný křesťanský kostel nehořel, že. A ještě navrhuje vyvraždit celou vesnici, když uctívají takovou modlu. No, co si budeme nalhávat, radši jsi jdu přečíst Robinsona od Plevy.... celý text

Myš v 11. patře aneb Fejetony o překvapeních všedního dne 1980, Rudolf Křesťan

A pak že platí nomen omen. Křesťané jsou většinou suchoprdi s malým smyslem pro humor, což Rudolf rozhodně není. Tuto knihu jsem v dětství četl mnohokrát a tajil se mi dech, jak na ty nápady a vtipné věci mohl autor vůbec přijít, to musí být génius! Když jsem ji po desítkách let otevřel znova, zjistil jsem, že jsem ji ani otvírat nemusel - mnoho částí znám doteď nazpaměť.... celý text