Radek99
přečtené 208
Kloktat dehet
2005,
Jáchym Topol
Unikátní, odvážný a skutečně originální román, v němž Jáchym Topol v mnohém navazuje na své Noční práce. Příběh chlapce z dětského domova kombinující mix kontextu hypotetických reálií, mýtického vyprávění a alternativní historie invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a československého odboje proti nim. Kniha maximálně podvratná, neb její hlavní dětský hrdina milující ,,Čechii" má východní (uzbecké? kazašské?) atavistické geny, hrdinové českého odboje mají nejeden morální škraloup, čeští vesničané se chovají obzvláště egoisticky a v rozporu s idylickými vykresleními českého venkova z umění jak socialistického, budovatelského, tak třeba národně obrozeneckého, poměry v dětském domově jsou mimořádně kruté, stejně jako poměry v Rudé armádě a ,,Východní říši" obecně. Topol rozdělil vyprávění na dvě části, první část knihy se věnuje dodnes dosti opomenutému tématu dětských domovů v 50. a 60. letech a dost mi připomínala strhující německý film Freistatt, popisující skutečné osudy a poměry v církevním ústavu-diakonii Freistatt na severu SRN v roce 1968, tedy podobné osudy, jen na druhé straně Železné opony... Hlavní dětský hrdina a vypravěč příběhu Ilja je souputníkem malého Oskara z Plechového bubínku, který se na protest proti válce rozhodne přestat růst, stejně i tady je Ilja věčný ,,dlouhokošiláč" a dětský diverzant (tím zároveň autor vytyčuje něco z českého národního charakteru, Češi vlivem strategie přežití častokráte naoko kolaborovali s okupační mocí). Jáchym Topol se nebojí jít až na dřeň, všechny ty archetypální obrazy zla a běsů 50. let či poměrů v Sovětském svazu a v Rudé armádě, obludnost komunistické totality, která stejně jako ta nacistická dala možnost vyvěrat tomu nejhoršímu z podstaty lidí, člověka, jeho animálních pudů, zvířete v něm...vraždění, mučení, znásilňování, pedofilie...a jako podvratná sarkastická epizoda i kanibalismus (aluze na poměry na Ukrajině v 30. letech hladomoru či v obléhaném Leningradu). Zvláštní pozornost zasluhuje jazyková stránka díla, Jáchym Topol má skutečně unikátní styl a jeho práce s jazykem patří k tomu nejlepšímu v současné české literatuře...... celý text
Jezero
2016,
Bianca Bellová
Bianca Bellová se s novelou/románem Jezero přiblížila a překvapivě i vyrovnala fenomenální knize Petry Hůlové Paměť mojí babičce, v podstatě jediné dva případy v moderní polistopadové české literatuře, kdy se český autor, respektive autorky dokázaly ,,převtělit" do vypravěče z jiné kultury a autenticky odvyprávět příběh mimo území a mentalitu České kotliny, a to tak, že je nanejvýš uvěřitelný a pravdivý. Fiktivní svět Jezera je podán symbolicky, jako čtenář si ho ztotožňuji s lokacemi Aralského jezera a postsovětskou republikou (lhostejno zda Kazachstánem či Uzbekistánem) a opravdu věřím, že takto postižená atmosféra se blíží tamní realitě, příběh Namiho je krutý, jak bývá v těch končinách zvykem, kniha syrová, čemuž autorka uzpůsobuje zvolený jazyk a výrazivo, marast (post)sovětské éry i přírodní katastrofy je doslova fatální, vysychání jezera a ekologická zátěž z těžby ropy i prosolené půdy, nicotnost lidského života i zmar pověr a kruté podstaty tradičního způsobu života i člověka odtrženého od morálního zákona přírody... Bravurně napsané, dokonale vymyšlené, možná jen rozsahem až příliš minimalistické...... celý text
Němci
2012,
Jakuba Katalpa (p)
Na začátku jsem to Jakubě Katalpě nevěřil, připadalo mi, že si ukousla příliš velký krajíc, pokus navázat na tu velkou a silnou literární tradici, pokus o velký středoevropský román, navíc ságu rodu (nelze nezmínit Buddenbrookovi Thomase Manna), jenže v průběhu čtení jsem pochopil, že Katalpa nedostala cenu Česká kniha náhodou. Její styl je suverénní, kompozice a záměr promyšlený (skvěle funguje efekt záměrně nedořečeného - neotevřený dopis od Weissmanna, nevysvětlený význam prostředního Fuchsova jména atd.), kniha velmi syrová až naturalistická, vyprávění založené na vjemech, pocitech, ženském vidění a chápání světa... Trochu mi vadilo velké množství postav, ve kterých je někdy problém se zorientovat, a pak fakt, že autorka nedala ději a postavám větší prostor, dovedl bych se začíst do mnohem rozsáhleji pojaté knihy. Opravdu mne autorčino vyprávění pohltilo a její imaginace na mne dýchla čímsi zásadním. Historie Střední Evropy, tak tragická, tolikrát zdevastovaná válečnými či politickými a ideologickými konflikty. Národy s poškozenými kořeny, lidé vytržení ze svých životů, narušené rodové linie... S nacismem i komunismem se naše společnosti vyrovnávají dodnes. I přes ten podivný a nečesky znějící umělecký pseudonym velmi příjemné překvapení a jedna z nejlepších knih této dekády, spolu s Jiřím Hájíčkem nejsuverénnější vypravěči současné české prózy...... celý text
Syn správce sirotčince
2014,
Adam Johnson
Čučche 1984! Adam Johnson došel ve svém románu přesně tam, kam kdysi George Orwell - jeho dystopie popisuje svět, v němž se lidská individualita stává zločinem, je potírána a postupně vymazána. Svět, který je přesným opakem toho, v němž se dnes ocitla hluboce individualistická západní společnost. To co Orwell ovšem popisuje jako mene tekel před možným vývojem naší společnosti (s hlubokou inspirací v předválečné a poválečné totalitě v SSSR), to Johnson prezentuje jako fiktivní realitu současného stavu KLDR, Orwellovo 1984 možná jednou bude, Johnsonovo už bohužel opravdu je... Adam Johnson vytváří naprosto komplexní a homogenní vjem, skutečně se nejspíš dotkl podstaty severokorejského totalitního socialismu (ještě pamatuji režim před rokem 1989 u nás a mnohé z toho z nám z naší reality - domovní důvěrníky, pracovní soboty, povinné akce ,,Z", propagandistické vysílání a slogany, moudrost Strany a jejích vůdců, kult osobnosti atd. atd.). To, co jiní komentátoři tady na databázi kritizují, mne naopak dostalo - ryze postmoderní rozdělení na dvě části, první klasicky biografická, s lineárně probíhajícím dějem, a pak druhá, v níž Johnson kongeniálně začíná střídat vypravěče nelineárně vyprávěného děje - původního hlavního hrdinu z prvé části, tentokráte v nové identitě velitele Ka, vyšetřovatele z Oddělení 42, který ho vyslýchá a především hlas propagandy, nadvypravěče a skutečnou podstatu smýšlení VŠECH hrdinů, Velkého bratra...propojení s Orwellovým antiutopistickým románem je absolutní - Big Brother už tu není jen fenoménem z knihy, stal se jejím vypravěčem...... celý text
Zloději zelených koní
2015,
Jiří Hájíček
Už Hájíčkova románová prvotina ukázala, jak vyzrálý a přesvědčivý je to autor. Novela Zloději zelených koní generačně předchází jak Selskýmu baroku, tak Dešťové holi, hlavní hrdina ještě není poznamenán krizí středního věku, ale nachází se v období předchozího životního zlomu - konec dospívání a vstup do produktivního věku (setkání a střet obou generací rozvíjí Hájíček mistrně už v novele Fotbalové deníky na příběhu shledání 40 letého bratra a 19 leté sestry a jejich společné netradiční dovolené). Hlavní hrdina Pavel zosobňuje ve své postavě jeden z ústředních Hájíčkových motivů - nekompatibilita a naprostá odlišnost (velko)městského a vesnického/maloměstského životního stylu a s tím spojených věcí, hodnotového rámce, chápání svobody, vztahu k půdě a přírodě. Pavel laborující mezi akademickou kariérou v Praze a ,,free" životem v Jindřichově Hradci, láska k vltavínům a osudové slečně ho přitáhne zpátky do Jižních Čech. A zatímco jedna láska přeroste v posedlost, druhá se postupně vytratí... Hájíček má zjevný spisovatelský dar - dovede ve zkratce mistrně načrtnout náladu i charakter, popsat a zprostředkovat dojem i emoci, jeho realismus mi přirostl k srdci, jeho srdce je vesnické stejně jako moje... Ještě víc si pak u Hájíčka cením pozorovacího talentu - osobně znám několik lidí, kteří se v 90. letech hledání vltavínů ,,profesionálně" zabývali a musím říci, že to, jak odpozoroval zvyky a chování jejich komunity, stejně jako jeho nenásilně působící odborný ponor do tématu mne čtenářsky doslova fascinují (což je typické pro všechny jeho knihy)... Krásná kniha, plně vyzrálá prvotina popisující ,,rybí krev" nás Jihočechů, naši ,,sedláckou" urputnost a zarputilost, obsahující popis krajiny našeho srdce... PS: Ten zkušeností autorovou (a tak obecně lidskou) generovaný otevřený konec mi přijde krásný ze své podstaty...... celý text
Špinavý kšefty na North Ganson Street
2017,
S. Craig Zahler
V prvních 2/3 knihy neskutečná jízda, pak se v nastávajícím sněhovém blizardu tempo vyprávění i spád děje trochu zadrhne a uvízne v závějích sněhu, ale i tak jsou Špinavý kšefty na North Ganson Street knihou, kterou jsem přečetl na jeden zátah. Ryzí americká detektivka, cynická, násilná, drsná a plná toho nejčernějšího humoru, vyprávěná se zaujetím, sarkasmem i ironií. S. Craig Zahler nezapře svůj původ z filmové branže a tak lze Špinavý kšefty lehce přirovnat k tomu nejlepšímu, co spolu do scénářů sepsali takoví bratři Coenové, geograficky i atmosférou nejlépe asi zmíniti Fargo (a to jak to originální filmové, tak i to odvozené seriálové). Dost mi to také připomnělo atmosféru a humor klasika noir detektivek Raymonda Chandlera - ta cynická nadsázka zkondenzovaná v ,,hláškách" v přímé řeči pásma postav, své místo mající ovšem i v pásmu vypravěče, jen namísto morální hniloby způsobené korupcí a prohnilostí systému už Zahler rezignuje a kořeny status quo bídy města Victory nehledá a nepojmenovává, je to prostě peklo na zemi a dost...... celý text
Ochlazení: Špionážní thriller z blízké budoucnosti
2016,
Michael Žantovský
Solidně napsaný politický thriller, v závěru ovšem nepochopitelně rozředěný červenou knihovnou a smířlivým happyendem (jehož absurdní vyznění nemohla zachránit ani poslední scéna u řeky). Panu Žantovskému se nedá upřít literární talent ani životní zkušenosti, díky nimž je patrné, že autor nevaří z vody a ví, o čem píše (geografické popisy amerických měst či Jeruzaléma, geopolitické ukotvení, profesní povědomí o práci diplomata/špiona etc.) a především pak nepopiratelné prognostické schopnosti - hybridní válku a mocenské ambice Ruské federace předpověděl dokonale a po stránce je jeho román palčivě aktuální (srovnání kupříkladu s norským televizním seriálem Okkupert z dílny Joa Nesbøho, proti kterému dokonce protestovala ruská diplomacie...takový dosah Žantovského kniha ještě nemá :-) ) Kniha mi ale přišla místy trochu zdlouhavá (chápu sice autorovu profesní obsesi psychiatrií, ale analyzování diplomové práce bylo až příliš sofistikované...stejně jako gurmetské exhibice a defilé bluesových hudebníků...) a především trochu nevěrohodná - to že zrovna český agent hraje part hodný Jamese Bonda (jaksi mimochodem právě on zachrání Evropu a všechny ženy mu při tom samozřejmě padají do náruče), mi přišlo až trochu moc...... celý text
Nulté číslo
2015,
Umberto Eco
Na román od Umberta Eca mi Nulté číslo přišlo trochu jako soft čtivo, přesto jsem knihu zhltl na jeden zátah. Eco klasicky vrství významové roviny i žánry - zprvu až humoristicky laděný kus ironizující svět tištěných médií (spíše těch bulvárněji založených...rezonuje ale i dnešní ,,žurnalistika" sociálních sítí a vytváření ,,hoaxů"...) a metody žurnalistů, později se nabalí rovina konspiračních teorií (dnes v době konspirační mánie zvláště aktuální) a mihne se i historický (okolnosti Mussoliniho popravy) a detektivní prvek. Eco si bere na paškál tradiční italskou zálibu v politických extrémech a inklinaci k volení komunistů i fašistů...nevím, co více aktuálního by si mohl český čtenář dnes přečíst! Kdyby ji nenapsal právě Umberto Eco, řekl bych - výborná kniha!... celý text
Musím přiznat, že Žízeň mne opravdu překvapila, po Policii jsem si myslel, že Harryho série skončila a Nesbø už půjde jiným uměleckým směrem vstříc jiným knihám a projektům (televizní seriál Okkupert rulez!), ovšem Jo Nesbø je stejně zarputilý jako jeho hlavní hrdina Harry Hole, a tak to zkouší pořád znovu! Žízeň je dokonalá detektivka - předně Nesbø ubral na nerealističnosti, pryč jsou naštěstí těžko uvěřitelné extrémní fyzické výkony (plavání v podzemním tunelu s kyslíkovým přístrojem v podobě prázdné lahve jako exemplární příklad) i překombinovanost, zpátky je obyčejný policejní službou i životem unavený detektiv (pardon - pedagog z policejní akademie :-) ) s důrazem na rodinné vztahy. Jo Nesbø je ovšem mistrem v líčení falešných stop a matení čtenáře, takže se mu několikrát podařilo zamaskovat identitu vraha (což byla Achillova pata několika minulých knih) a svést podezření na někoho jiného...a i když to začíná být v jeho knihách schéma, stále ještě mne to dost baví... Žízeň je opravdu závan čerstvého vzduchu a vybuzení k žízni po dalších dílech peripetií Harryho Holea...... celý text
Země alkoholu
2015,
Mo Jen (p)
Jestli v téhle knize byla nějaká umělecká hloubka (a musela být, když Mo Jen dostal Nobelovu cenu za literaturu), je bohužel ztracena v překladu... Sarkastická rovina je jasná, alkoholismus decimuje Čínu stejně jako Rusko, ještě fatálnější je ale podstata režimu - čistě totalitní moc, korupce, ideologická indoktrinace...a tudíž má Mo Jen široké pole ke kritice, forma nadsázky a ironie celkem funguje, ale postmoderní koncept tří vyprávěcích rovin mi vůbec neseděl...nebavilo mne to číst...linie ,detektivní" byla nejzajímavější, linie fiktivní a (pseudo)autorská docela nudná...a hodně mne rušily české překlady čínských jmen postav knihy, působilo to nevěrohodně, neautenticky - soudruh Skobice, Ťin Vrták, to opravdu nezní jako čínská jména - samozřejmě chápu, že se překladatel rozhodl přeložit jména doslovně, když Mo Jen pracoval s nomen omen...v textech kupříkladu anglických autorů se jména ale také nepřekládají (zajímavé je, že jméno Mo Jen přeloženo nebylo - i když to prý znamená ..Nemluv" :-) )... celý text
Dešťová hůl
2016,
Jiří Hájíček
Hájíčkův literární manuál ke krizi středního věku. Možná nejlepší kniha, kterou jsem na toto téma od českého autora četl. Škoda toho až hollywoodského happy endu na konci příběhu, který se Hájíčkovi připletl pod ruce odněkud z červené knihovny a v kontextu předešlých dvou románů byl dost překvapivý, jinak by se jednalo o jeho knihu nejsilnější a nejlepší... Hájíček ťal leitmotivem všech tří svých ,,vesnických" románů do živého - lidé se dnes svým městským způsobem života odtrhli od přírody (a konkrétně v české realitě je to ještě násobeno následky násilné kolektivizace) a zpřetrhání kořenů a pojiva mezi lidmi a půdou má nemalé následky, přičemž chronická nespavost je tím nejmenším... Půda, která je národním bohatstvím...a dnes slouží spíš jen jako předmět spekulací a developerského zlatokopectví; křivdy zaorané do lánů zcelených polí, přerušení stovky let dlouhé generace sedláckých rodů, odtržení od podstaty...místo obdělávání a kultivování našich vlastních gruntů sedíme jako hlavní hrdina Zbyněk celý pracovní týden před monitory počítačů a děláme práci, jejíž smysl je ne-li pofidérní, pak určitě ne na první pohled patrný...slovy sociologů ,,shitjobs" Je tohle smyslem života? Hájíček dovede být naprosto civilní a jeho vyprávění plyne nenuceně a jakoby nic, píše lehce a čtivě...a přitom zobrazuje naši (asi nejenom českou) realitu naprosto komplexně! Jiří Hájíček je opravdu zajímavý a hluboký autor a nebál bych se napsat, že se pomalu stává mluvčím generace Husákových dětí...minimálně těch z Jižních Čech. :-) Píše mi z duše...... celý text
Ulice temných krámků
1983,
Patrick Modiano
Tíživost okupace Francie bravurně maskovaná za pseudodetektivní román s jasným filozofickým podtextem tázání se na základní ontologické otázky - ,,Kdo jsem?" a ,,Jaký je smysl toho, že tu jsem?" Patrick Modiano píše lehce, běh románu plave v ,,pěně dní", naléhavost a tíha doby se ale postupně vynořují, vždycky z nich ovšem zbudou jen špičky ledovce, ta pravá hrůza a tíha na povrch nikdy nevyplave, zůstane milosrdně pohřbena pod závějemi sněhu i lidské paměti... Velmi chytře napsané, osobně jsem ale měl trochu problém orientovat se ve všech těch cizokrajných jménech a místopisných názvech... Kniha mi svým charakterem a navozením pocitu ohrožení z mezní/přelomové doby připomněla aktuální palčivý francouzský román Podvolení od Michela Houellebecqa...bezstarostným rastrem hlavního hrdiny/vypravěče, tématem identity a jejího ohrožení, motivem všudypřítomného cizorodého prvku (Rusové, Jihoameričané, Řekové/muslimové), motivem vykořeněnosti...... celý text
