RonnieSmithx
přečtené 264
Egon Hostovský a jeho radosti života
2018,
Václav Sádlo
Některé věty mi přišly trošku kostrbaté, proto ubírám hvězdičku. Jinak je to dobře zpracovaná publikace, která napomůže nastínit, jaký Egonův život byl. V díle se nachází fotografie, které jsem nikdy dřív nespatřila, takže doporučuji už jen kvůli nim. Připojené snímky kartotékových lístků o transportu jeho sester mi ale úsměv z tváře hned smazaly – mrazivá připomínka tragických osudů. Je dobře, že kniha nevzpomíná jen na autora samotného, ale věnuje prostor i vzpomínce na zesnulé oběti holocaustu.... celý text
Tristram a Izalda
1980,
neznámý - neuveden
"řka: 'Ach, auve, mój Tristrame, ty nade vše rytieřský pane! By ty mi byl pověděl to, anebo-li jiný někto! Já bych to byl jistě stavil a Izaldu bych byl tobě ostavil, že by ona byla tvá žena dřieve, než jest se mnú byla složena, a byl bych zproštěn toho hřiechu! Již sě to nemóž státi pohřiechu!'" DĚKUJI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! TO JSEM TVRDILA CELOU DOBU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Za jejich smrt nemůže nějaký zpropadený nápoj, ale jejich debilita. Děkuji za pochopení.... celý text
Román o Tristanovi a Isoldě
1996,
Joseph Bédier
Ačkoli jsem neměla vysoká očekávání, musím uznat, že dílo se čte svižně. Tento dojem pravděpodobně vyvolává stručný popis bitevních scén, které jsou často shrnuty do jediné věty. První setkání s tímto případem, kdy Tristan jednoduše šel, zabil nepřítele, kterého se všichni báli, a vrátil se, mi přišlo na jednu stranu vtipné, ale zároveň jsem se nemohla ubránit rozporuplným pocitům. Já jako čtenář jsem se nedokázala vžít do představy Tristana jako pozoruhodného statečného hrdiny, když ta epická část soubojů na život a na smrt, která by mu takovou nálepku mohla poskytnout, byla vždy upozaděna. Nepřišlo mi, že mám důkaz o Tristanově hrdinství, protože nad vším, co udělal, jsem mohla mávnout rukou a říct si: „Zas někoho zabil, dobře, jdeme dál.“ Můj vztah k Tristanovi nijak nezlepšila ani část jeho druhého setkání s Isoldou Zlatovlasou. Nelíbilo se mi, jak převzal strýcův příběh o vlaštovkách, upravil ho tak, aby zněl romantičtěji, a předložil ho před dívkou jako svůj vlastní. Chápu, proč to udělal, ale nemyslím si, že to bylo nutné. Mohl jí to takhle zamilovaně vyprávět i o svém králi a popsat ho jako ještě sličnějšího, než byl on sám. Když Isolda zjistila, jaké jsou jeho skutečné plány, musela to pro ni být obrovská rána do zad, navíc s uvědoměním, jak snadno se nechala zmanipulovat. V díle mi také chybělo více Tristanových myšlenek. Často lhal. Vlastně tento „udatný rytíř“ lhal téměř neustále. Líbilo by se mi, kdyby bylo podrobněji rozepsáno, co se odehrávalo v jeho i Isoldině nitru, když spolu mluvili, a jaké měl pocity při lhaní. Možná by pro mě pak bylo snazší tu jejich „velkou lásku“ brát vážně. Jenže nic takového se nestalo, a já místo toho bojovala s naštvaností vůči těm dvěma. Když vypili ten kouzelný nápoj, myslím si, že vzhledem k tomu, jak moc král Mark, který se v první řadě ani ženit nechtěl, miloval Tristana, by to pochopil, kdyby mu Tristan po návratu přiznal, že se do Isoldy zamiloval. V díle je několikrát ukázáno, jak byl Mark vůči nim shovívavý. Tristan a Isolda si však vybrali cestu cizoložství a lží, kvůli čemuž utrpělo mnoho lidí, kteří neudělali nic špatného. Prostě jen plnili svou práci. Vezměme si třeba Brangienu, služebnici Isoldy. Neměla vlastní život, jen se starala o Isoldu a kvůli ní dokonce vydávala své panenské tělo za její, aby král Isoldinu „nevěru“ neodhalil. To už samo o sobě nedává smysl. I kdybych pominula fakt, že by král nemohl poznat, že je Isolda již „poskvrněná“, nerozumím, jak by nepoznal, že pod ním neleží právě ona, jejíž vlasy dokázaly rozjasnit zdi jako při rozbřesku. Isolda u mě ztratila veškeré sympatie, když po tom všem, co si Brangiena kvůli ní vytrpěla, chtěla Isoldina paranoidní hlava nechat Brangienu zabít. A když jí nevolníci lhali o tom, že Brangienu skutečně zabili, obvinila je Isolda z vraždy a nechala by je upálit za něco, za co mohla sama. To mě opravdu naštvalo, a v té chvíli jsem k Isoldě ztratila jakýkoli respekt. Baroni, kteří nenáviděli Tristana, rozhodně nepatřili mezi mé oblíbené postavy, ale nemyslím si, že si zasloužili takové smrti. Například Andret, jehož účelem na konci knihy bylo chránit Isoldu, skončí utopen a umlácen pádlem. Jak takové brutální vraždy dělají Tristana a jeho přátele lepšími lidmi? A bylo to opravdu nutné? Chudák hrbatý trpaslík, který se ničím neprovinil, sloužil králi, jak nejlépe mohl, a přesto je v knize vylíčen jako zloduch. Lesní, který pouze plnil svoji povinnost vůči králi, skončil jako další oběť brutální vraždy Tristanovými poskoky. Kde jsou tyto tresty pro Tristana a Isoldu? Z mého pohledu jsou právě oni dva ti zloduši, kteří by měli být potrestáni. Měli spoustu prostoru své činy odčinit, ale oni místo toho stále jen lhali a lhali. Celé to na mě působilo jako nekonečný kolotoč. Tristan vezme knížeti jeho milovaného psíčka, aby ho dal Isoldě. Tomu já mám fandit? Že vzal knížeti jeho „jedinou radost“? I když chápu, že si Tristan nemohl uvědomit, co tím vlastně knížeti, který s ním vždy jednal laskavě, udělal, když by sám svého psa klidně nechal zabít, protože dělal v lese moc hluku. Naštěstí ale s Isoldou dostali ten „skvělý“ nápad ho vycvičit k poslušnosti ubitím. Román o Tristanovi a Isoldě mi tedy nepřijde jako „pěkný příběh o lásce a smrti“ . Vypití kouzelného lektvaru z jejich lásky nedělá nic čistého a krásného. Ač tedy jejich láska hříšná nebyla, svým jednáním hříšníky byli. Jejich činy byly výsměchem vůči osobě, která je měla skutečně ráda – králi Markovi. A co Isolda Běloruká? Další oběť na jejich cestě, která si takové jednání rozhodně nezasloužila. Její „pomsta“ ani nebyla skutečnou pomstou. Řekla jen lež, což Tristan a Isolda Zlatovlasá dělali od začátku díla. A jejich smrt? Čekala jsem něco tragického. Tohle bylo nalezení klidu, jak pro ty dva, tak pro všechny ostatní v tomto knižním světě, a nakonec i pro mě. Takže ano, na konci dne k sobě opravdu patřili, protože bezohlední byli oba stejně.... celý text
Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily podle sepsání Kristiánova
1941,
Kristián
Mé hodnocení a.k.a Gen Z čtenář: Autor se očividně snažil být „very mindful, very demure,“ když mluvil sám o sobě, což mi ke konci přišlo docela úsměvné, protože působil jako typický "pick me". Mně osobně se jazyk a styl díla líbil, s čím jsem ale měla problém byly černobílé postavy, protože ano, slouží to sice účelu díla, ale jako současnému ateistickému čtenáři mi to přijde pitomé. S těmi zázraky by taky neuškodilo být trochu originálnější. Odnesla jsem si z toho, že pokud budete nejjasnějším služebníkem Krista, Bůh vás nechá zabít. No, nepřijde mi to jako moc dobrá reklama na konvertování ke křesťanství, ale budiž.... celý text
Egon Hostovský a jeho radosti života
2018,
Václav Sádlo
Některé věty mi přišly trošku kostrbaté, proto ubírám hvězdičku. Jinak je to dobře zpracovaná publikace, která napomůže nastínit, jaký Egonův život byl. V díle se nachází fotografie, které jsem nikdy dřív nespatřila, takže doporučuji už jen kvůli nim. Připojené snímky kartotékových lístků o transportu jeho sester mi ale úsměv z tváře hned smazaly – mrazivá připomínka tragických osudů. Je dobře, že kniha nevzpomíná jen na autora samotného, ale věnuje prostor i vzpomínce na zesnulé oběti holocaustu.... celý text
Magorovy labutí písně
2006,
Ivan Martin Jirous
"Jak dlouho Bože ještě snesu že žiju v ustavičném stresu?" Doslova mé myšlenky během zkouškového
Morový sloup
1981,
Jaroslav Seifert
„Dlouho se mi však zdávalo, že potkávám tvé nohy, někdy jsem zaslechl i tvůj smích, ale tys to nebyla. A dokonce jsem spatřil i tvé oči. Ty jen jedenkrát.“
Koncert na ostrově
1967,
Jaroslav Seifert
„Nevím, jak začít; šlápoty ve sněhu ztrácejí přesný obrys a už je také šero. A já tu ještě čekám. Na koho? A proč? Pak trochu pršelo a bylo jaro, uběhl rok, pak druhý, třetí, a byl to celý život. A ten, kdo tu přechází, je někdo jiný, to už nejsem já.“ „Tak vracejí se zas v tom tichu bezděčném výčitky, povzdech, vzlyk, když osten vzpomínek probudí na chvilku, co ty a já.“ „Láska jsou zvony, tma a salvy děl a všechny hvězdy, co jich vůbec je na naší obloze, když noc je hluboká. A jeden vytržený vlas.“ „Jsme už téměř všichni mrtvi. Někdo víc, někdo snad trochu méně.“ „Zdráhavý šepot políbených úst, která se usmívají ano, už dávno neslýchám. Také mi nepatří. Však rád bych našel ještě slova, která jsou uhnětena z chlebové střídy nebo z vůně lip. Chleba však zplesnivěl a vůně zahořkly. A kolem mě se plíží slova po špičkách a rdousí mě, když chci je uchopit. Zabít je nemohu a zabíjejí mě. A rány kleteb duní do dveří! kdybych je přinutil, aby mi tančila, zůstanou němá. A ještě kulhají.“ „Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost.“... celý text
Zimohrádek
1965,
Ivan Wernisch
Musím říci, že snový svět pana Wernische mě uchvátil. Verše zamlžené mlhou utápějící se v úzkosti. „Tázal jsem se, proč máš křížek. »Věříš?« Pověsilas ho na krk mně a řeklas »tobě ne«.“ „Slyšel jsem o tom několikrát, ale vyprávění pokaždé končilo slovy: nikdy se nedovede navrátit.“ „Už se jí nebudu ptát, na co myslí a jak myslí na mne, abych se nedozvěděl, že už tady nejsem a že jsou tu ještě přátelé, kteří byli na pohřbu.“ „Hraji sám se sebou, v pokoji, který nebýval hernou. Po tomto stole jsem nikdy nekladl obrázky a býval jsem tu s Rousseauem i s tebou. tedy skoro sám…“ „a tam za zdí… tam za zdí je opět mlha…“ - naprosto dokonalý poslední verš ve sbírce... celý text
Dávné proso
1981,
Jan Skácel
velká dávka melancholie s kapkou dětství, krajiny, lásky a smrti „S modřinkou v hlase říká dobrý den a neví jak k ní přišel ve snu na který ráno zapomněl už neví že si v noci hrál a všude kolem byla tma se zavázanýma očima na schovávanou se smrtí A to se jenom s dětmi smí“... celý text
Smuténka
1990,
Jan Skácel
„Jela jsem posledním autobusem z náměstí. Večer byl tíživý a rmutný jak prázdná voda. Pořád jsem měla pocit, že otevřeným oknem odpluji a připojím se k mráčkům na obloze. Abych se aspoň trochu utěšila, rozhodla jsem se, že dříve, nežli vzlétnu, povzdechnu z hloubi duše. Aby tu po mně zbylo něco nahlas.“... celý text
Romance pro křídlovku
1962,
František Hrubín
wild koncept: místo toho že bude říkat jak je živ jí řekne ať teda taky neumírá a bude vystaráno „Navždy mne bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar něčeho, co už není, zatímco tys žila a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már, ne bludička, ne bysta náměsíčná bílá, ale láska, jež v krvi žil a cév divoce teplá.“... celý text
Báječná léta pod psa
2002,
Michal Viewegh
Překvapivě mi to přišlo celkem vtipné, atmosféra doby je znázorněna skvěle, ale ta psychopatická apatie k zabití psa mě děsí.
Příliš hlučná samota
1989,
Bohumil Hrabal
Ponaučení: I přes všechna hovna, která se Ti postaví do cesty, se můžeš stát úspěšnou a nezávislou ženou.
Druhé město
2005,
Michal Ajvaz
Ponaučení: Běžte své přítelkyni koupit do obchodu oříšky, které má ráda. Může Vám to zachránit život. P.S. nesnasim kdyz me obklici lasicky a pak na mě křičí sáňky s televizí, ale zase jsem fanoušek želv, které mají diamantovými písmeny vysázené do krunýřů blasfemické nápisy... also bojkotujme kremrole a v geometrickém prostoru vždycky zbudou jeden dva tučňáci... celý text