RonnieSmithx komentáře u knih
"Jak dlouho Bože ještě snesu
že žiju v ustavičném stresu?"
Doslova mé myšlenky během zkouškového
„Dlouho se mi však zdávalo,
že potkávám tvé nohy,
někdy jsem zaslechl i tvůj smích,
ale tys to nebyla.
A dokonce jsem spatřil i tvé oči.
Ty jen jedenkrát.“
„Nevím, jak začít;
šlápoty ve sněhu
ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
A já tu ještě čekám.
Na koho? A proč?
Pak trochu pršelo a bylo jaro,
uběhl rok, pak druhý, třetí,
a byl to celý život.
A ten, kdo tu přechází,
je někdo jiný, to už nejsem já.“
„Tak vracejí se zas
v tom tichu bezděčném
výčitky, povzdech, vzlyk,
když osten vzpomínek
probudí na chvilku,
co ty a já.“
„Láska jsou zvony, tma a salvy děl
a všechny hvězdy, co jich vůbec je
na naší obloze,
když noc je hluboká.
A jeden vytržený vlas.“
„Jsme už téměř všichni mrtvi.
Někdo víc,
někdo snad trochu méně.“
„Zdráhavý šepot políbených úst,
která se usmívají ano,
už dávno neslýchám.
Také mi nepatří.
Však rád bych našel ještě slova,
která jsou uhnětena
z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
a vůně zahořkly.
A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
když chci je uchopit.
Zabít je nemohu
a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří!
kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
A ještě kulhají.“
„Vždyť život je jen vzlyk,
a jiný život není
a pod tím rozstříleným praporem
je krásy dost.“
Musím říci, že snový svět pana Wernische mě uchvátil. Verše zamlžené mlhou utápějící se v úzkosti.
„Tázal jsem se, proč máš křížek. »Věříš?«
Pověsilas ho na krk mně a řeklas »tobě ne«.“
„Slyšel jsem o tom několikrát, ale vyprávění pokaždé
končilo slovy: nikdy se nedovede navrátit.“
„Už se jí nebudu ptát, na co myslí a jak myslí na mne,
abych se nedozvěděl, že už tady nejsem a že jsou tu
ještě přátelé, kteří byli na pohřbu.“
„Hraji sám se sebou,
v pokoji, který nebýval hernou.
Po tomto stole jsem nikdy nekladl obrázky
a býval jsem tu s Rousseauem i s tebou.
tedy skoro sám…“
„a tam za zdí… tam za zdí je opět mlha…“
- naprosto dokonalý poslední verš ve sbírce
velká dávka melancholie s kapkou dětství, krajiny, lásky a smrti
„S modřinkou v hlase říká dobrý den
a neví
jak k ní přišel ve snu
na který ráno zapomněl
už neví že si v noci hrál
a všude kolem byla tma
se zavázanýma očima
na schovávanou se smrtí
A to se jenom s dětmi smí“
„Jela jsem posledním autobusem z náměstí.
Večer byl tíživý a rmutný
jak prázdná voda.
Pořád jsem měla pocit,
že otevřeným oknem odpluji
a připojím se k mráčkům na obloze.
Abych se aspoň trochu utěšila,
rozhodla jsem se, že dříve, nežli vzlétnu,
povzdechnu z hloubi duše.
Aby tu po mně zbylo něco nahlas.“
wild koncept: místo toho že bude říkat jak je živ jí řekne ať teda taky neumírá a bude vystaráno
„Navždy mne bude víc o tu noc,
kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není, zatímco tys žila
a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már,
ne bludička, ne bysta náměsíčná bílá,
ale láska, jež v krvi žil a cév
divoce teplá.“
"Uvažovala o tom, jak se snaží člověk být šťasten nějakým vytrvalým způsobem, a právě proto vypadá jako ztracená duše."
Překvapivě mi to přišlo celkem vtipné, atmosféra doby je znázorněna skvěle, ale ta psychopatická apatie k zabití psa mě děsí.
dokonce i ta policie, která stíhá prostituci, potřebuje lásku
Ponaučení: I přes všechna hovna, která se Ti postaví do cesty, se můžeš stát úspěšnou a nezávislou ženou.
Ponaučení: Běžte své přítelkyni koupit do obchodu oříšky, které má ráda. Může Vám to zachránit život.
P.S.
nesnasim kdyz me obklici lasicky a pak na mě křičí sáňky s televizí, ale zase jsem fanoušek želv, které mají diamantovými písmeny vysázené do krunýřů blasfemické nápisy... also bojkotujme kremrole a v geometrickém prostoru vždycky zbudou jeden dva tučňáci
no je to hezke kdybych nemela vymyty mozek vsim moznym tak by to na me asi zapusobilo vic
poučení: nemůžete si naplánovat jakou barvu váš flanel bude mít
(Dlouhotrvající potlesk. Provolání slávy a nový a nový potlesk.)