rusalka123
přečtené 529
Kytice
2014,
Karel Jaromír Erben
Moje milá Kytice, která mě baví natolik, že si i dobrovolně krátím čas učením se z ní nazpaměť. Zatím umím Polednici (první, kterou jsem znala a moji asi nejmilejší), Holoubka a Zlatý kolovrat (snad ještě pořád...) a myslím, že tím jsem ještě neskončila.;-) Já pro ni mám prostě zvláštní slabost...... celý text
Světlo mezi oceány
2013,
M. L. Stedman
SPOILER! Nejrozporuplnější příběh, jaký jsem kdy četla. Situace naprosto nezáviděníhodná, až tragická, kdy trpěly určitou měrou téměř všechny alespoň trochu důležité postavy. Postavy byly naprosto úžasně, realisticky, plasticky a dopodrobna vykresleny, snad nejlíp, jak jsem kdy zažila. Autorka si na nich očividně dala velmi záležet. Abych pravdu řekla, já se na Toma nezlobila, naopak, měl můj obdiv. Naprosto očividně Lucy miloval, ale navzdory tomu dokázal udělat jedinou správnou věc - vzdát se jí. Byť poněkud pozdě a vlastně ne tak zcela úmyslně. Naopak, Izabelu jsem dlouhou dobu nesnášela. Její láska, jak k Lucy, tak k Tomovi mi přišla velmi sobecká. Sice si namlouvala, že dělá to, co je dobré pro Lucy, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo se jí neuměl od první chvíle vzdát. Že si ji rozhodla nechat, bylo určitě špatně a její štěstí bylo, že měla na věrného Toma (kterého milovala jen tehdy, když ji vyhověl, jak to na mě působilo) velký vliv , ale kvůli těm třem potratům to nemůžu odsoudit - kdo se jí může divit? Nicméně pravdu se dozvěděla, když byly Lucy dva roky a to je věk, kdy dítě určitě dokáže zapomenout přece jenom rychleji, než když jsou mu čtyři. A když přímo na vlastní oči viděla, co jiné ženě způsobila, tak se zaštiťovala štěstím Lucy, aby se jí nemusela vzdát. Asi tak jsem se na Izabelu koukala do té doby, než Toma zatkli. Pak mě naštvala ještě víc, když se rozhodla Tomovi všechno ještě ztížit, navzdory tomu, že on ji sám chránil. No, ale svým následným rozhodnutím mě tolik potěšila, že jsem ji dokázala rázem víceméně odpustit, byť myslím, že vůči Tomovi pociťovala vždycky minimálně určité rozhořčení a nikdy úplně neuznala, že se zachoval správně. Ale ať mě kdo naštval sebevíc, být v takové situaci, nechci možná radši vědět, jak bych se zachovala sama... Navzdory otřesnému tématu dokázala autorka psát čtivě, řekla bych i lehce a navíc si moc pěkně hrála se slovy. A když si k tomu přidáme opravdu nevšední místo, kde se děj odehrává, vyklube se z toho krásná a po všech stranách originální kniha. Autorka má můj velký obdiv a doufám, že tahle kniha není její poslední!... celý text
Rozum a cit
2000,
Jane Austen
SPOILER! Já nevím, proč mě to nějak zvlášť nenadchlo... Možná, že už mi to přilšo v máločem nové po 2 knihách od Austenové, které jsem četla před touhle? Nebo že jsem jako u každé takové knížky od začátku tušila, jak to skončí a pokud jsem si nebyla jistá přesně, tak jsem se aspoň nemusela bát, že by se jedna z dívek nevdala? Přitom příběh byl propracovaný a kdoví jestli ne i lepší než v Pýše a předsudku - akorát ta to zkrátka vždycky přebije svými postavami, těm se nic nevyrovná. Musím říct, že jsem ze začátku byla zklamaná z Elinor - zcela upřímně přiznávám, že se mi zdálo, že je přespříliš rozumná, opatrná, někdy fakt už moc a ještě si na tom zakládá a shazuje tím pádem ostatní, co nesmýšlí stejně jako ona. Na druhou stranu jsem si oblíbila ne tolik "dokonalou" Mariannu, která mě hrozně bavila svojí temperamentní, živou, veselou, byť občas maličko naivní povahou. V průběhu knížky si mě i ta Elinor s opravdu dobrým srdcem získala, ale mojí oblíbenkyní zůstává stále Marianna. Z mužů...Ze začátku jsem se nemohla rozhodnout, nejmíň ráda jsem měla asi Edwarda, na Austenovou mi přišel trochu nezajímavý a naopak mým oblíbencem byl plukovník Brandon a Willoughby. Když ten ale odpadl, tak jsem měla chtě nechtě jasno.;-) Možná škoda, že Austenová ještě víc nepsala o Marianně a Brandonovi, pro mě opravdu skvělý pár... Naopak Elinor s Edwardem by mi klidně stačili jako vedlejší postavy. Možná to je to, co mě trochu zklamalo...:-( Jinak mně se to zdlouhavé ani nezdálo, jak tu psalo dost lidí. Zkrátka, jsem trošku rozpolcená a nevím si rady s hodnocením. I když je mi to líto a nečekala jsem to, asi skončím u 4 (podivné, když si vezmu, že i kritizované Mansfieldské panství ode mě dostalo 5...) Teď se, abych pravdu řekla, trošku děsím, jestli mě už Austenová maličko neomrzela a jestli se časem jako velká část lidí nestáhnu jen k Pýše a předsudku... Upřímně doufám, že ne, protože ještě nedávno jsem byla naprosto nadšená a taková změna v pohledu na Austenovou by se mi asi zrovna dvakrát nelíbila...;-)... celý text
Hvězdy nám nepřály
2013,
John Green
Dávám pět hvězdiček. Ale na druhou stranu mi to přece jen přijde trochu přeceňované. Asi kvůli té občasné naivitě (co se týče Van Houtena, řekla bych). Podle ohlasů, jaké tato kniha má, jsem čekala spíš něco na úrovni deseti hvězdiček, což zase nebylo... Ale dospěla jsem k závěru, že na těch 5 to stačí.;) Jinak je moc zábavné pozorovat, jak se všude, kam vejdete s touhle knihou, rozzáří několik obličejů a nadšeně vám hlásí, že to je ta nejlepší knížka nebo že si ji chtějí přečíst nebo že na to strašně chtějí jít do kina. A když už vás kvůli tomu zastavují i lidi na ulici... Před pár dny jsem takhle šla začtená po ulici a najednou se vedle mě ozve: "Líbí se vám?" Tak jsem poněkud překvapeně vzhlédla a tam stojí taková mladá paní, s úsměvem se dívá na Hvězdy nám nepřály v mé ruce a opakuje otázku: "Líbí se vám ta knížka?" Tak jsem se začala smát a ujistila jsem ji, že líbí, i když jsem zatím docela na začátku. A ona na to nadšeně: "Je dobrá, viďte?" Tak jsem znovu přikývla, poslechla si ještě jednou jak je to skvělá knížka a s úsměvem jsem šla dál...:-)... celý text
Evžen Oněgin
1969,
Alexandr Sergejevič Puškin
Mám téhle knize co vytknout. Ale nemůžu prostě nedat plný počet hvězdiček. To se zkrátka nedá. Samotný příběh by byl totiž klidně na deset hvězdiček. Znala jsem ho přibližně už dávno (díky opeře, kterou má moc ráda maminka a od ní jsem znala děj, byť hudbu z nějakého záhadného důvodu ne - teď to zkouším napravit a lituji, že tak pozdě) a protože mi přišel zajímavý, byť jsem ho neznala do podrobností, řekla jsem si, že si musím knihu přečíst. Abych pravdu řekla, přišlo mi tam přespříliš Puškinových myšlenkových pochodů. Ne že by mi vadily samy o sobě, jen se mi občas zdálo, že se v nich příběh naprosto ztrácí. Což byla škoda, protože člověk občas div nebrečel, ale pak tam najednou byla odbočka někam jinam, která s dějem ani zas tak moc nesouvisela (spíš to byl vlastně nějaký autorův pohled, názor, myšlenka) a kouzlo se rozplynulo. Jenže co se dá dělat, ten příběh, postavy samotné a taky lítost a soucit s nima, jaký jsem snad v knize necítila ještě nikdy s nikým, že by si člověk nejradši pořádně poplakal, především obdivuhodná Taťána, ale taky Oněgin, na ktrého jsem se prostě nedokázala nikdy zlobit, to všechno a navíc k tomu nádherně psané verše, to si prostě nejvyšší možné ohodnocení zaslouží. (Jinak doporučuji filmové zpracování z roku 1999)... celý text
Romeo a Julie
2008,
William Shakespeare
Krásná kniha, která je opravdu právem tak slavná. Je sice pravda, že to místy působí až lehce naivně (například že šíleně zamilovaný Romeo se takřka z minuty na minutu zamiluje do jiné, to mi přijde trochu přehnané), ale zároveň to je hrozně hezké. A ta jistá přehnanost tam byla na druhou stranu tolik, že když se to člověk naučil tak brát, nijak to ve výsledku nerušilo a nesnižovalo to dojmy. A když je to ještě napsané tak, jak je, nemůžu opravdu strhnout žádnou hvězdičku. Strašně se mi líbily některé rozhovory a ještě víc některé popisy třeba pocitů a různé metafory, kterých tam také nebylo málo. Shakespeare má prostě neuvěřitelný cit pro volbu slov, díky čemuž si určitě opravdu zaslouží být na nejvyšších příčkách žebříčku.... celý text
V šedých tónech
2013,
Ruta Sepetys
Snad každá věta tohohle neuvěřitelně silného příběhu má svou hloubku. Některé na první pohled úplně prosté, ale stejně z nich člověka zamrazí. A tolik z nich mi naprosto vyrazilo dech... Snad jsem si někdy říkala, že to už je vrchol a že mě už nic dalšího nepřekvapí. Ale pak přišla vždy poslední věta kapitoly... "Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek." "V některých válkách se bojuje bombami. Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou." (Poznámky autorky. Pravdivé a krásné.) Škoda, že jsem ani ne o měsíc prošvihla hlasování na knihu roku. Neváhala bych ani na vteřinu. Pro mě nejhezčí kniha s nejhezčí obálkou (alespoň v tom jsem pro ni mohla hlasovat...)... celý text
Mansfieldské panství
1997,
Jane Austen
Já osobně také nerozumím tomu, proč je Mansfieldské panství nejméně oblíbené... Před ním jsem četla jenom Pýchu a předsudek, ráda si to srovnávám jako nejoblíbenější a nejneoblíbenější knihu Austenové. Mansfield neměl oproti Pýše takový spád, některými rozhovory jsem se prokousávala dost bezmyšlenkovitě. Nicméně stejně mě nezklamal - Příběh byl hezký, i ta roztomilá ironie tam byla (i když někdy možná až moc, ale to je zřejmě pro Austenovou typické). Postavy mě zaujaly velmi. Nebyly tak líbivé, jako v Pýše a předsudku, ale plastické byly taky hodně. Fanny byla pravý opak Elizabeth, ale stejně jsem ji měla moc ráda a velmi jsem jí fandila (v tom možná ještě víc, protože o Elizabeth jsem nemusela mít starost, ta narozdíl od Fanny vše bravurně zvládla.:)) Asi mi na ní byla sympatická právě ta plachost, díky které byla velmi originální. Edmund... No co si budeme povídat, nebyl to žádný romantický pan Darcy, ale já ho přesto měla ráda. Byl hodný, milý, uvážlivý a to musí stačit.:) No a jinak jsem měla moc ráda Sira Thomase. Nevím, ale já mám asi nějakou zvláštní slabost pro tyhle (nejen) austenovské táty... ;) Přišel mi svým způsobem podobný panu Bennetovi, ten byl taky skvělý.:) !SPOILER! Co se mi na Mansfieldu hodně líbilo, bylo to, že nebyl předvídatelný. Ne, já jsem si opravdu nedokázala představit, kde by se na těch pár stránkách, co mi zbývaly do konce, mohl udát nějaký zlom. A přesto tam v anotaci pořád byla ta větička "Fanny dozrává v osobnost, která si i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad i ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat...". A ta mě nutila doufat.:) Slečna Crawfordová mi přišla docela sympatická a milá a přestože jsem fandila Fanny, věděla jsem, že pokud to dopadne tak, jak má, tak že mi jí bude líto... Nepřišla mi ani tak hrozně zkažená, jak o ní na konci mluvil Edmund. Aspoň na rozdíl od téměř všech ostatních. Jak už tu někdo psal, škoda, že nebyl trochu víc rozepsaný konec. Ale na to už si asi budu muset u Austenové také zvyknout... Pokud to stručně shrnu, Mansfield možná není knížka pro ty největší romantiky, co čekají něco jako Pýchu a předsudek, tý se v tom už nic nevyrovná, ale příběh je to krásný a v mnohém originální.... celý text
Tajná dcera
2012,
Shilpi Somaya Gowda
Motiv opravdu skvělý, knihu jsem měla dlouho v "chystám se číst" a když jsem ji konečně objevila v knihovně, byla jsem šťastná.:-) Příběh to byl krásný a líbilo se mi, jak se střídaly a prolínaly příběhy různých lidí. Tím, jak byla napsaná, bych ji sice nezařadila mezi knihy, které by ve mně zanechaly nějaké zvláštní pocity a vzpomínky, jak jsem zpočátku možná trochu očekávala, ale byl to čtivý, příjemný román. Postavy mě nijak šíleně neokouzlily, ale cestu jsem si k nim taky našla. Pokud to shrnu, nějaké výtky bych našla, ale byl to na druhou stranu sám o sobě tak silný příběh, že nemůžu nedat plný počet bodů. P.S. Moc se mi líbí obálka :-)... celý text
Sestřička
2003,
Henry Denker
Byl to příjemný příběh, velmi mě zaujalo místo, kde se děj odehrává, hrdinka celkem sympatická. Nicméně bych se s klidem vzdala obou zásadních mužských postav... Howard mi byl od začátku dost nepříjemný, ani nevím proč. Boyd mi byl možná maličko sympatičtější, aspoň pokud vynechám ten fakt, že mu bylo minimálně ze začátku naprosto jedno, že ja Kate zadaná, hlavně aby ji měl pro sebe, nicméně ten jejich románek mi přišel úplně nadbytečný. Ale příběh "Kate lékařky" to byl povedený.... celý text
