Set123 přečtené 727

Stát a revoluce 2000, Vladimír Iljič Lenin (p)

Mno… Nebudu vám lhát, čtení této knihy téměř, ale opravdu jen téměř považuji za ztrátu času. Ne, že by z určitého hlediska nebyla zajímavá, to je, ale je nepoměrně dlouhá v poměru obsahu a množství stran na který je roztažena. Což ostatně mají díla tohoto, řekněme propagandistického, typu celkem společné. Pohleďte na Mein Kampf, nebo, brr, na Protokoly Sionských mudrců. Obsah je prakticky minimální, ale je potřeba vyjádřit jej na sto způsobů, z nichž některé jsou inteligentnější a jiné… méně. Aby to ale nevypadalo, že chci, nedej bože, dávat Mein Kampf a Protokoly naroveň se Státem a revolucí. Lenin byl jistě moudřejší člověk než Hitler (neříkám inteligentnější, to posoudit nemohu, ale moudřejší jistě, jak ostatně ukazuje i historická zkušenost) a o Nilusovi (či o tom, kdo danou knihu opravdu napsal) ani nemluvím. Asi polovina knihy jsou citace Marxe a Englse. To upřímně oceňuji, protože to ukazuje intelektuální síly těchto tří historicky významných mužů. Aniž chci jakkoliv vychvalovat Marxe, je fakt, že jeho tence k násilné revoluci byla vlastně malá. Ono to byl spíše jakési heslo použité pro sjednocení mas, ale nezdá se mi – zcela osobně – že by Marx opravdu chtěl násilnou revoluci. Engls na druhou stranu… Engls byl oproti Marxovi, promiňte mi to, přímočarý blb. A proto je pro Lenina mnohem jednodušší interpretovat Englsovy myšlenky po svém, aniž by to bylo okaté. To co provádí Marxovi, to je, pravda, smutný pohled. Po přečtení této knihy bych měl o Leninovi opravdu velice špatné mínění, jedná se o čistou propagandu a apologetiku všeho vraždění, kterého se později v Říjnové revoluci a ještě později v průběhu Rudého teroru dopustil jménem revoluce. Nemyslel bych, že to byl muž opravdu „moudrý“ ale pouze mazaný až hanba (což bezesporu byl). Dílo opravdu není intelektuálně náročné a nenese ani nikterou opravdu zajímavou myšlenku, jedná se prostě o snahu našroubovat Marxovo dílo na ruskou situaci, která původním Marxovým teoriím opravdu neodpovídala. A samozřejmě o agitaci proti svým oponentům. Chudáci eseři… ale ne, oni si to zasloužili. Ale. Ale Lenin po roce 1922 ukázal, že úplný blb není. NEP bylo cosi, co zachránilo situaci (kterou spoluzavinil) od úplného zhroucení a to, že Ruskou vůbec existuje (ale i to, že kdy mohl existovat Svaz) je do značné míry jeho počin a alespoň za ten NEP mu nějaká míra ocenění náleží. Na druhé straně je složité jej po této akcičce nepovažovat za pokrytce, ale to už je jiný příběh. P.S. Je až s podivem jak moc se lidé hádají o stalinismu pod Marxovým Manifestem a zde není žádný komentář krom mého. Tak málo čtená je tato kniha?... celý text

Tygře, tygře, žhavě žhneš 2021, William Blake

Já se omlouvám, ale… Ale kdo k čertu včlení do výběr z poesie umělce „úryvek“ o obsahu dvou strof z básně, která jich má dohromady, pozor, třináct! Netroufám si říct, na koho je záhodno být více naštvaný, na barbarství redaktora, že něco takového dopustil, nebo na překladatele, že k něčemu takovému svolil užít jeho překlad. Každopádně to je podle mne barbarství. Člověk by něco takového pochopil ještě tak u (z tvorby daného básníka) Knihy Thel, která má tuším pětadvacet, či snad více strof a to podstatně složitějších, jsou jasně členěny a jedná se o relativně dlouhou narativní báseň. Ale vážně, William Bond? Chjo… Už to mne naštvalo dost na to, abych toto konkrétní dílo (pro jistotu házím ISBN, aby bylo jasno o čem hovořím 978-80-274-1393-5) hodnotil méně než kladně. Ale ono je toho více. Srovnejme tuto knihu s knihou – taktéž dostupnou jakožto elektronická kniha zdarma – Svět v zrnku písku. Řekněte mi, že Valjův překlad, ač, nemýlím-li se, starší, není mnohem lepší? Nevím, snad ani nejde o přesnost překladu – ta je v obou případech tristní, ale za to nemohou ani tak překladatelé, jako spíše specifika básníkova jazyka – jde mí o poetiku, o magičnost, která z Blakeovy geniálně šílené poesie přímo prýští. Zdá se mi, že Valja prostě vystihl danou poetiku lépe. Nejsem ani příliš spokojen se řazením básní, ale to už je patrna vedlejší. Netuším proč byly seřazeny tak jak byly seřazeny a nepovažuji to za nejlepší cestu, ale budiž. Na druhou stranu jsem samozřejmě rád, že je tímto textem zpřístupněno několik dalších básní tak mimořádného básníka, jakým jistě Blake byl. Doporučuji spíše přečíst Svět v zrnku písku, ale asi je dobré, že jsou zdarma dostupné hned dvě sbírky výřezu Blakeova díla. Mimochodem, kupodivu hodně se mi líbil překlad Viděl jsem kapli ze zlata. Líbil se mi (snad jako jediný) více než Valjův. Ta báseň je prostě… mno… divná. Patří mezi bezesporu nejerotičtější, takže je trochu zvláštní, že mne jako malého zaujala nejvíce vedle Tygra a Beránka. Byl jsem zvláštní dítě…... celý text

Svět v zrnku písku 2018, William Blake

Já vám mám toho Blaka tak rád… Poetika jeho díla je naprosto nevídaná, nikde nenajdete druhého Blaka. Ano, Poeova poesie se může v určitých ohledech té Blakeově blížit. Ale jinak neznám autora ani podobného tomuto anglickému bláznovi. Promiňte ten expresivní výraz, ale… přečtěte si jeho básně. Ten člověk byl blázen. Ale skvělý blázen. Jeho poesie proniká hluboko do nitra čtenáře a snaží se prolnout celým jeho tělem, zaplní vaši mysl sebou samou, aby poté odplula a nechala po sobě… Nic. Nic nepochopíte, jen vaše smysly zůstanou omámeny tím fantasmatem. Blakeovu poesii nelze pochopit, tedy alespoň tak osobně soudím, tu musíte prožít a bez předsudků se s ní popasovat. Pokud se vám líbí, skvěle, pokud ne… není se čemu divit. Jak jsem již napsal, její poetika je nesrovnatelná a extrémní, což zákonitě značí, pro mnoho lidé nepřijatelná. Svět v zrnku písku je výsečí celého Blakeova díla. Myslím, že tam nechybí nic, snad kromě Tiriel. Je skvělé něco takového mít – navíc v překladu pana Valji, který je relativně dobrý (v relaci k jiným, strašným českým překladům.) je to opravdu fajn. Ale na druhou stranu jsem dost naštvaný. On toho ten Blake zase nenapsal tak moc, tak proč tu nemáme souborné vydání celého jeho díla? Ale co už… Když už o tom překladu mluvím… V zásadě je třeba si přiznat, že nefunguje. Blake se překladu do značné míry vzpírá. Čili cestou je číst jej v originále. Nelze však tvrdit, že by však byl originál kdovíjak snadno čitelný. Jedná se o docela složitou angličtinu, takže doporučuji si ke čtení jako takový manuálek přeci jenom nějaký ten překlad vzít. Jak již bylo napsáno, jedná se o výbor z mnoha sbírek a proto se nejedná o čtení monotematické. Zažijete Blaka z mnoha stran. Blaka epického a hrdinného (Francouzská revoluce), kacířského (Otče ne náš), mystického (hmm… skoro cokoliv), citlivého (Kniha Thel), cynického a naštvaného na celý svět (to máte taky skoro všude). A také Blaka erotického. Jeho poesie je erotikou přímo prolezlá. Dokud si to neuvědomíte, můžete jej číst celkem s poklidem, ale když už si toho jednou povšimnete… Třeba taková Viděl jsem kapli ze zlata… Mimo tuto knihu pak zmíním Já zloději řek, ať broskev mi dá… Asi nemá smysl dále se tu rozpovídávat. Prostě se pro mne jedná o velice citovou záležitost. Autora mám rád už od svého mládí (třeba Tygr pro mne byl vrcholem protikatolické argumentace (no byl jsem malej parchant, no) – na druhou stranu jsem se de facto už asi v jedenácti díky dané básni zamýšlel nad otázkou teodicey, takže…) a neskutečně si ho užívám číst doslova pokaždé. A pokaždé mne zase svým způsobem šokuje. Fantastické. „Dáváš se pod božskými jmény ctít co Ježíš, Jehova, a přece jsi jen Lucifer, jenž ruší noční klid, bludička pocestného pod kopci.“ "Tho' thou art Worship'd by the Names Divine Of Jesus & Jehovah, thou art still The Son of Morn in weary Night's decline, The lost Traveller's Dream under the Hill." Mimochodem, také se vám zdá, že báseň Malý pobuda přesně vystihuje chybu, kterou udělala církev v Čechách?... celý text

Kuře melancholik 2008, Josef Karel Šlejhar

Kuře se zdá být knihou klasicky naturalistickou. Což ostatně nepovažuji za kdovíjakou výhru. Je fakt, že v knihách v duchu daného směru nikdy neexistují postavy. Nene, vždy to jsou figurky, karikatury, něco, co je člověku strašně vzdáleno. Neexistuje u nich vnitřní rozpornost, emocionální, či behaviorální komplexita. Všechny postavy, každá z nich představuje jednu, maximálně dvě konkrétní vlastnosti a funguje jako kolečko v soukolí, které má dojít předem stanovenému cíli. Na první pohled se to nezdá být na škodu. Tvoří to, způsobem jaksi nepochopitelným, silné příběhy. Tak pět, deset silných příběhů. A pak už je to jen to samé dokola. Zdá se pravdou, že naturalismus je prázdný a vyprázdněný směr. Jak říkám, kuře se zdá takové být. Ale zase úplně pravda to není. Obsahuje celkem dost literárních prvků a zvláštností které stojí za to zmínit a při čtení vnímat. Předem, jak se jmenuje hlavní postava? Nejmenuje. Je to dítě, je to chlapec. A otec je otec a maminka je maminka. A nová maminka je nová maminka. Pouze služebnictvo má v knize vlastní jména. Člověka by napadlo, naturalista by neměl hodnotit, jeho přístup k textu by měl být indeferentní, vypravěč skrytý, anonymizace postav tomu pomůže, naprosto vymaže empatii. Ale to zjevně není pravda. Cituji vypravěče, mimochodem nepřekvapivě extradiegetického a heterodiegetického: „Kdy se končí lidská zloba? Pravím, kdy se končí? Je naděje, že ukojí svou vášeň, sama se rozplyne a uklidní? Nikoliv! Konec jí není. Žene se dál silou pořád vzrůstající, vše jí slouží za pohnutku, ve všem spatřuje zmocnění k svým útiskům…“ To není něco, co by vám řekl klasicky naturalistický vypravěč. Ale jistě je to něco, pro co se vyplatí Kuře číst, zatímco většina pravých naturalistů končí v zapomnění, Kuře žije! Mno tedy…. Ale chápeme se. Text je vůbec moc prolezlý filosofií (ač netvrdím, že kdovíjak důmyslnou) a emocemi, takže ho rozhodně nemohu považovat za plně naturalistický. Díky bohu. Zajímavá je koncepce kuřete. Co se nám tím autor snažil sdělit samozřejmě nevím, ale co se mě týká, zdá se mi kuře jako zajímavý prvek. Krom toho, že má vytýrávat čtenáře samozřejmě, to ostatně dělá i hlavní protagonista a celá kniha. Kuře, zvíře jakoby bylo pohledem do budoucnosti, Utrpení které potakalo chlapce o stránku dále se sneslo na kuře o něco dříve. V určitém bodě se to ovšem otočilo a chlapcovo utrpení předjímalo utrpení kuřete a chlapcův konec jistě předjímala konec kuřete. Dostali lidé jednoho ze svého vlastního druhu pod úroveň drobného opeřence? Patrně. Patrně se v určitém bodě chlapec stal ohroženějším nežli nevyvinuté kuřátko. Cosi depresivního se v tom nese. Nebojte, už to zapíchnu. Ale na to, jak krátká knížečka je, je toho překvapivě mnoho co o ní říci. Jaká tedy kniha je? Kupodivu dost smutná, lidi nekecaj. Neříkám, že bych u toho zrovna bulel, to snad ani ne, ale to je nejspíše tím, že jsem, jak jsem napsal jednomu známému, člověk hnusný, zlý a od základu zkažený. Jinak plně chápu ty, kteří nečetli A uzřela oslice anděla a kteříž budou z této knihy poněkud rozsmutnění. Je z čeho. A mohu konstatovat, že kniha je dosti zajímavá po mnoha stránkách a číst se jí rozhodně vyplatí. BTW k tomu jazyku... Naprosto nesouhlasím s kýmkoliv kdo tvrdí, že se kniha špatně čte. Ano, pdf co jsem četl bylo dost chybové, ale to je vedlejší. Jazyk pana Šlejhara ne naprosto excelentní a upřímně se mi máloco v poslední době tak dobře četlo. Plynule navazující věty, překrásný slovosled, mimořádná jednoduchost a přímočarost, no prostě krásné to bylo.... celý text

Stoletý kalendář 2017, Karel Toman (p)

Mno… Nemohu tvrdit, že by mi poetika pana Tomana kdovíjak sedla, to ne. Jistě, poesie je to silně nostalgická a místy až smutná, ale patrně mi nesedl styl jakým je napsána. Některé básně jsou každopádně krásné svým vlastním zvláštním způsobem. A ano, když toto píši, myslím na kus se jménem Lenin. Ani nevím proč, ale tento hymnus mne opravdu velice zaujal: „v purpurovém plášti z lidské krve, se svatozáří naivních červánků kol hlavy, … Jděte svědci. Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká. Krev prolil? Vraždil? Ano. Ale vdechl víru a vdechl život milionům milionů…“ Nevím, má to podle mne jisté kouzlo. Můžeme s tím nesouhlasit, ale působivost daným veršům upřít nelze. Snad ještě jednu věc bych mohl zmínit. Básně sbírky se upoutávají ke dvěma objektům. K lidem, jimž vzdávají hold a k místům, se kterými se loučí. Neznám Tomana a nevím, kdy tuto sbírku vydal, ale působí jako jakési poslední zúčtování. A i to má svým způsobem kouzlo. Nepochybuji o tom, že se Tomanův styl bude leckomu líbit a dokonce to i silně chápu. Osobně ale – až na výjimky – neshledávám jeho poesii dostatečně poetickou. On za to možná taky trochu může ten Blake kterého teď pomalu pročítám, ale hej…... celý text

Právo v postmoderní situaci 2008, Martin Škop

Kniha je jistě zajímavá pro ty, kteří se snaží teprve proniknout do současné filosofie práva jako já. Četl jsem ji v návaznosti na Lyotardovu Postmoderní situaci a Baumannovy Úvahy o postmoderní době, což považuji za důležité zmínit. Tj. nezačínal jsem zde s tématem postmoderny úplně poprvé, ale měl jsem již jistý základ. Rovnou zde zmíním, že bez alespoň základní znalosti problematiky postmoderny na tuto knihu vůbec nemáte co šahat. A když už jsem zmínil Lyotarda, už kvůli němu se mi číst tuto knihu vyplatilo. Tuším třetí kapitola se zabývá právě tímto autorem a docela pěkně ho shrnuje a dovysvětluje, což vůbec není od věci. Nutné je také podotknout, že pro čtení této knihy je nezbytná alespoň dílčí znalost klasické filosofie práva – alespoň částečně se orientovat v pozitivismu, iusnaturalismu, formalismu a realismu. Není nutná hluboká znalost, ale alespoň částečná jistě. Kniha je napsána dost učebnicovým způsobem (nikoliv překvapivě, nutno podotknout) a to se někomu může a nemusí líbit. Já nejsem zrovna dvakrát fanoušek takového přístupu, ale sebekriticky si uvědomuji, že jsem po této knize sáhl dobrovolně (dobře, v rámci školního referátu, ale to je vedlejší). Nečekejte komplexní seznámení s jednotlivými filosofickými školami. To od dvousetstránkové knihy opravdu nelze chtít. Slouží spíše jako jakýsi úvod k jednotlivým filosofům, případě jako interpretační vodítko pro jejich čtení. Spíše než že by vás podrobně seznámila s myšlením Foucaulta, Derridy, Lyotarda, Rortyho a dalších, navnadí vás na to abyste si co nejrychleji sehnali jejich knihy, protože je jasné, že budou zajímavé. Nejlepší se mi osobně zdála část o Foucaultovi. Patrně proto, že byla nejdelší a díky tomu jeho myšlenky vykreslila nejkomplexněji (to neznačí komplexně). Možná je to také díky tomu, že už Foucaulta částečně znám, takže jsem byl poněkud lépe připraven. Abych to nenatahoval, jedná se jistě o kvalitní a zajímavou publikaci. (Dokonce i zábavnou, zvláště, viděli-li jste, či lépe, slyšeli-li jste někdy pana docenta Škopa přednášet - což je mimochodem velice příjemný a vtipný zážitek – a dokážete si představit jak je vám jeho stylem kniha přednášena.) Jedná se ovšem opravdu spíše o studijní pomůcku, která seznamuje s problematikou od základu. A osobně myslím, že lze i nesouhlasit s jejím závěrem, ale to je opravdu vedlejší.... celý text

Manifest komunistické strany 1982, Karl Marx

To jsem se zase do něčeho pustil, komentovat Manifest. Ale co už, sám si za to můžu. Manifest má jeden ohromný problém - je masově nepochopen. Mnozí lidé – a to i mnozí zde komentující – k tomuto dokumentu přistupují jako k dokumentu filosofickému. Jako k něčem, co má nastolit, rozvést a shrnout po stránce důvodové a metodologické nějakou filosofii. Nic není dále od pravdy. To je asi jako kdybyste považovali volební program ODS za její ekonomický plán na revitalizaci české ekonomiky. Program je jedna věc, metodologie druhá. Manifest je jenom program, je to prohlášení, zvolání k davu, úderný, a věru ne příliš komplexní text, který má burcovat. Či lépe měl. Před sto a sedmdesáti lety, nebo jak už je to dávno. Už s odstupem asi třiceti let byl považován za dost zastaralý. Tak jak je možné, že tohle ještě někdo dneska bere vážně? „Víte co stále obdivuji na Marxovi? Ne ty primitivnosti komunistického manifestu…“ To řekl Slavoj Žižek, když byl osobou, jejíž jméno zde nebudu zmiňovat, už tak se ve veřejné diskuzi objevila více než by bylo vhodné, otázán, proč se se svou originální a svébytnou filosofií stále hlásí k staré ideologii, která má ještě násobně víc problémů než kapitalismus. A myslím, že se Žižkem nemohu nesouhlasit. Marxovy myšlenky jsou zajímavé a mohou být velice podnětné, konec konců zahájily jednu z největších intelektuálních tradic současnosti (vzpírám se tvrdit – a je podle mne chyba, že se to stále opakuje – že Marx vytvořil komunismus, ne, ten tu byl dávno před Marxem) a jeho myšlenky jsou stále živé. Osobně jsem do značné míry příznivcem teorie konfliktu v sociologii. Může se nám to nelíbit, ale je fakt, že Kapitál naprosto novátorským pohledem přistoupil k ekonomice a ač jsou jeho teorie jako takové zastaralé, myšlenková tradice žije dál a je velká. Prostě je fakt, že Marx byl právník, filosof, sociolog a ekonom (pokud v ničem z toho nebyl dobrý, tak alespoň průkopnický) a k Manifestu se nám bohužel ukazuje ještě jako politik. Politik vždycky nakonec vypadá hloupě. Zbytek Marxova díla vypadá mnohem zajímavěji (Kapitál už mám nějakou dobu rozečtený a pravda, na blízké dočtení to nevidím) a komplexněji. Ke konkrétnímu obsahu jen velice krátce. Nevím jak vám, ale mě se zdá, že ten Marx normálně vykrádal Platóna! (Toliko mimochodem k té diskuzi, zda obsahuje Platónova Ústava prvky totalitarismu. Obsahuje.) Podívejte se například na veřejnou výchovu dětí. To je jeden z klasických Platónových konceptů. Jinak se samozřejmě všechno motá kolem faktického zrušení soukromého vlastnictví. Zde bych si dovolil jednu poznámku historického nádechu. Nemá smysl ztotožňovat Marxovy myšlenky se stalinskou, nebo poststalinskou érou. S tím opravdu nemají nic společného. Už marxismus-leninismus bylo faktickým odvrácením od Marxových základů, marxismus-leninismus- stalinismus, to bylo prachsprosté zvěrstvo nemající nic společného s Marxem. Ale to neznačí, že nemáme docela pěkný historický příklad aplikace komunistických myšlenek v praxi. Hovořím o éře mezidobí Říjnové revoluce a politiky NEP-u. Tj. období rudého teroru, období bez soukromých obligací (zrušeny byly jak kupní, tak například nájemní smlouvy), období bez dědického práva. Jak dlouho jim to vydrželo, po vypuknutí hladomoru a neudržitelné letargie? Čtyři roky, přátelé, čtyři roky… Tehdy, i později, za Stalina, poznal proletariát, že Marx přeci jenom neměl pravdu. Proletáři toho měli mnoho co ztratit svou proletářskou revolucí. Samozřejmě by se dalo říct ještě dost k Manifestu a mimořádně mnoho k marxismu, ale není prostor a tak to tu ukončím. Dobově je to hodnotný a pochopitelný dokument, který dnes nelze brát vážně a upřímně o něm ani nemá moc smysl diskutovat. Ale je více méně neškodný a je zajímavé si jej číst, proto ho hodnotím mnohem lépe, než například Mein Kampf, nebo Malou rudou knížku.... celý text

Jak jsem potkal ryby / Smrt krásných srnců 2013, Ota Pavel

V životě bych nečekal, že budu kladně hodnotit povídky Oty Pavla, ale je to tak. Knihy tohoto nekonfliktního (a pro mě dost nevýrazného autora, nebo alespoň pro mě před přečtením jeho knih) autora jsem si přečetl doslova z donucení. Musel jsem na tom maturitním seznamu přeci jenom mít pět knih od autorů 20. a 21. století a Pavel se mi zdál jako taková nejjistější jednohubka. Ale číst se mi to nechtělo, to vám povím. Nakonec jsem se ke Smrti krásných srnců dokopal a nyní, s jistým odstupem jsem si přečetl i Jak jsem potkal ryby. Inu, povětšinou nemám rád, když se do jednoho svazku hází více výtvorů jednoho autora (tím myslím různé mísení jednotlivých sbírek), ale musím uznat, že v tomto případě se mi sbírka Zlatí úhoři zdá jako celkem dobrý nápad. Ano, jistý rozdíl mezi sbírkami je, Jak jsem potkal ryby, je, kupodivu, hlavně o rybách, což je takové jakési spojovací téma, zatímco Smrt krásných srnců de facto spojovací téma nemá, ale to je taková maličkost, že se to dá přehlédnout a kdyby se povídky šikovně poskládaly za sebe, spojeně by mohly vytvořit mnohem plynulejší čtení, než když jsou rozdělené. Podotýkám, já je četl sic v jenom svazku, ale stále jako dvě nesmíšené sbírky. Inu, jak jsem naznačil, jen málo rozdílů lze najít mezi těmito dvěma knihami. Ano, Ryby jsou mnohem lyričtější, zatímco Srnci jsou více příběhové. Spojuje je však prostředí, postavy, jazyk autora (de facto nerozdílný), i fascinující kontrast idylického (a zjevně zkresleného) pohledu autora na své dětství a teroru nacistického, potažmo socialistického. Tento kontrast a způsob jakým jej autor vykresluje (jaksi autenticky, upřímně surový je tento způsob) činí dílo možná opravdu hodno čtení. Ale co je nakonec nejlepší důvod pro čtení knih? Relax. Absolutní relax. Sbírky vás nenutí nad ničím přemýšlet, jsou intelektuálně absolutně nenáročné a dokáží krááásně uvolnit napětí. To je, myslím, jejich největší přínos a právě díky tomu nakonec nelituji, že jsem si je přečetl.... celý text

Leviathan 2009, Thomas Hobbes

Aaa, tak tohle bylo něco neopakovatelného. Toto majestátní dílo Leviathan je opravdu cosi neopakovatelného a zvláštního. Mezi jinými důvody vyniká tento – autor odvrhuje metafyziku, kterou považuje za prázdnou a neobsažnou (a neříkám, že ho za to chválím, jen popisují jeho myšlenkový pochod) proto, že její autoři naprosto odmítají definovat pojmy, které užívají. A Hobbes se opravdu drží toho, co považuje za správné a jeho dílo je prolnuto definicemi. Hobbes začíná na samém začátku, definuje to, co dělá člověka člověkem a potom co dělá stát státem. Nestane se vám, že by použil pojem, který předtím nedefinoval. Neříkám, je to poněkud únavné (zachází až do krajností, abych tak řekl), ale zážitek je to opravdu neopakovatelný. O tomto díle by se dalo hovořit hodiny a psát eseje, na což zde očividně není prostor, tak zmíním jenom pár zajímavých bodů. První je ten, který se nejvíce dotýká mého studia a obecného diskurzu kolem Hobbese vedeného. Co je to přirozené právo a zákony přírody? Hobbes se do značné míry shoduje se starším pojetím Huga Grotia – přirozené právo je právem rozumu, právem z rozumu vycházejícím. Pro pochopení, jakým směrem ovšem rozum musí nutně směřovat je nutné znovu zopakovat to, co je u Hobbese nejznámější – podle Hobbese je přirozeným stavem člověka válka (Bellum omnium contra omnes, zde si dovolím krásnou citaci z anglického originálu, kde autor popisuje život člověka v takové válce „… and the life of man, solitary, poor, nasty, brutish, and short.“) a přirozeným právem člověka je vlastně právo na všechno a všechny – všech na všechno a všechny. Rozum – přirozené zákony pak stanovují metody jak dojít co největšího míru. Co se nám na Hobbesovi může zdát poněkud neakceptovatelné je jeho pojetí nedotknutelnosti panovníka dokud tento nezačne plně selhávat ve svém úkolu – ochraně svých poddaných, tj. vyloučení jakéhokoliv práva na vzpouru, či revoltu vůči suverénovi. Zároveň autor odmítá dělbu moci suveréna, ta je absolutní a nedělitelná, akceptuje pouze jakousi dělbu práce – panovník přirozeně může, ba dokonce by měl, delegovat své pravomoci na úředníky. Na druhé straně je v některých ohledech až nadčasově progresivní. Například názor, že okrást chudáka je mnohem horší, než okrást boháče byl vysloveně proti proudu a obecně jeho pojetí trestního práva je dost progresivní. Stejně jako jeho neustálé zdůrazňování toho, že lze poslouchat pouze takový zákon, který byl dostatečně akcentován a lidé měli možnost jej poznat. Vlastně hovoří o formální specifikaci zákonodárství. A teď něco málo k ‘‘náboženské‘‘ části knihy. Je neskutečně zajímavé číst úvahy velkých myslitelů, řekněme z toho sedmnáctého, osmnáctého století, o jejich náboženství. Najdete to například i u Montesqueiua, nebo Rousseaua, ale u Hobbese, který danému tématu vymezil de facto polovinu knihy je to nejvýraznější. Nikdy bych si nedovolil pochybovat o tom, že všichni tito autoři věřili v Boha. To jistě ano. Ale je vidět, že s Písmem byli tak trošičku bezradní. Snaha oprostit se od doslovného chápání, zcela svévolné, racionalistické vývody, vlastně dosti střízlivý pohled, který se snaží pochopit alegorie, či chyby v logice pisatelů (typicky když se Hobbes snaží zjistit, z jakého místa na zemi nejspíše vznikla představa ohnivého jezera v Pekle, nebo věčné plameny pekelné). Člověku je těch lidí skoro líto. Snaha – marná. Zároveň je to opravdu hluboce zajímavé a člověka to nutí zpochybňovat, že alegorizace náboženství je jen současný trend. Zajímavé je také to, že Desatero je obvykle považováno za celkem solidní soupis něčeho, co bychom mohli považovat za přirozené právo. To ovšem Hobbes obrací. Říká, že jediné přirozené zákony vyplývají z přirozeného práva - rozumu, který nám byl Bohem dán. Kdežto Desatero dal národu rukama Mojžíše coby suverén – zákonodárce svého vyvoleného národa – to jest, jedná se o právo pozitivní. A musím končit, víc toho sem rozhodně nenarvu. Jedná se prostě o velice zajímavé čtení, které stojí za to.... celý text

Politikos 2005, Platón

Předpokládám, že tímto komentářem si valnou pověst nevybuduji, ale co nadělám, musím být upřímný. Nejsem kdovíjak nadšen z cca první poloviny knihy, kde je naplno rozjeti dichotomické dělení. Nemám rád dichotomické dělení. Proč? To je snad zcela jasné. Dichotomické dělení nikdy nefunguje. A to říkám naprosto vážně, nikdy. Možná je to jakási postmoderní (ve smyslu slova nikoliv pejorativním) snaha o absolutní objektivitu, ale ve mně je to prostě vžité. Zjednodušit cokoliv na dvě kategorie bývá velice ošemetné a vždy budou existovat chyby a nakrásně i spousta vyslovených „výjimek“. Zde si dovolím maličkou odbočku. Stále mi ne úplně vyhovuje forma dialogu. Ono je to sice praktické a bezesporu to pomáchá ke zjednodušení cesty poznání, dává vám to čas a ukazuje, jakým způsobem autor sám své myšlenky směřuje, ale… Je to ještě fajn v takové Ústavě, nebo alespoň v jejím začátku, kde alespoň některý z účastníků oponuje hlavnímu mluvčímu, ale zde je to dosti strašné. Tak padesát procent replik Sokrata mladšího je něco ve smyslu „Co tím myslíš.“ a to je prosím jediný přínos. Navíc Host z Eleje mívá kolikrát tak arogantní poznámky, že se divím, že se Sokrates mladší nezeptal „A kam se ti ztratili hadi, vole!“. A zde se vracím k původnímu tématu. Je neskutečné, co se pro fungování dialektiky, v tomto slova smyslu, musí ztratit, aby fungovala. Nebudu lhát, u dělení na chodící živočichy rohaté a bezrohé se mi už dělaly mžitky před očima… Říkal jsem si, Inu, Vojtěchu, jsi vůl a patříš mezi živočichy rohaté, neměl sis dávat tu malou sklenku whiskey. Dále číst jistě nemá smysl, ti rohatí ho stopro nebudou zajímat. Druhá poznámka. Ani Hobbes, který napsal dílo o státě s názvem Leviatan si nedovedl představit tu extrémní státní mašinérii jakou disponujeme dnes. Natož pak Platón. Proto naprosto chápu jeho nechuť k vícehlavým formám vlády a jeho technokratické smýšlení, které zákonitě taková zřízení odepisuje, pakliže nedisponuje mimořádným státním aparátem. A je tak zcela pochopitelná jeho kritika zřízení Athénského. V tomto ohledu je Politikos mimochodem hrozně trpké čtení a člověk nemůže se zoufajícím si Platónem nesoucítit. Na straně druhé sotva můžeme tvrdit, že jsou Platónovy myšlenky aktuální a relevantní. Nejsou. Mimochodem, velice zvědavý jsem po čtení tohoto dialogu na Zákony. Čili, nijak nezpochybňuji Platónovu velikost, ani ve zlém nekritizuji jeho myšlenky. Jenom říkám, že jeho forma myšlení je neaktuální a ne zcela funkční. I přes to nakonec nelze nesouhlasit s poslední replikou Hosta, ve které shrnuje vlastnosti správného politika.... celý text

Edda a Sága o Ynglinzích 2003, Snorri Sturluson

Do značné míry bych se zde mohl opakovat vzhledem k mému komentáři u starší Eddy, ale pokusím se být pokud možno originální. Mimořádně oceňuji předmluvu, která popisuje život a dílo Snorriho Sturlusona, uvádí Eddu, i Ságu. Je velice užitečná a obsahuje informace, které přeci jenom čtení poněkud ozvláštní. Co oceňuji nepatrně méně – a je to obecnější znak Eddy, i Ságy – není nějaká chyba, nebo něco co bych mohl kritizovat z hlediska formálního, jedná se spíše jen o jakousi skvrnku na kráse z pohledu čistě osobního. Zatímco je starší, poetická Edda čistá a ryzí, dokonalý originál, ničím neředěné mrazivé mytologie, Snorri, a nikoliv nepochopitelně, řízl onu čistou mytologii křesťanstvím, dějinami světa a jakousi podivnou „racionalizací“. Opakuji, dává to smysl a je to ve skutečnosti celkem elegantně, ač vtipně pojato, ale osobně mi to maličko kazilo požitek. Ta Trója, s tím Kristem mi to prostě maličko znepříjemnili. A upřímně, Augusta jsem tam fakt nečekal. Jinak, hovoříme-li o knize, musíme ji pojmout jako dvě, respektive tři části. První je Edda a Básnický jazyk jako, řekněme podkapitola. Druhá část je Sága o Ynglinzích. A funguje to tu opět do značné míry podobně jako u starší Eddy. První část, O bozích (v tomto případě Edda a Básnický jazyk) je zábavná a neskutečně zajímavá. Druhá část, O hrdinech (v případě Ságy to platí ještě více), je prostě nudnější. No je to tak no… V první části nám Snorri bravurně převypravuje některé Eddické mýty ústy Vysokého, Stejně vysokého a Třetího. Je to dokonce i stejně koncipované jako starší Edda – čili jako jakási vědomostní exhibice. „Copak ty tohle nevíš? No to jsi ale blbeček, že neznáš jména těchhle osmnácti obrů a osmdesáti trpaslíků!“ Jazyk básnický navíc přidává i některé příběhy, které nepocházejí ze starší Eddy a já jsem na ně například už dávno zapomněl. Ano, znal jsem je jako malý, ale prostě jsem je nějak vytrousil a bylo velice milé si je osvěžit. A to ať již hovoříme o Lokiho příhodě s kozlem, nebo o Ódinovi, který sere na všechny básníky. Sága je prostě méně zajímavá. Člověku se skoro zdá, že přejala biblické manýry s vyjmenováváním rodokmenů, jenom to trošičku opepřila nějakou drobnou příhodou ze života nějakého toho krále, nejlépe takovou historkou, která končila jeho relativně kreativní smrtí. Obecně vzato je to skvěle napsané a pokud se chcete do skandinávské, či jednodušeji nordické mytologie dostat hlouběji, je tato famózní historická památka naprosto nezbytná. Ale osobně bych spíše doporučil starší, poetickou Eddu. Některé části z ní si přečtete i v mladší Eddě a mám-li být upřímný, ty části mne osobně stále zajímaly nejvíce, ale přečíst si ji jako celek je nezbytné. Potom bych doporučil jako shrnutí a doplnění dalších mýtů, zde přítomnou mladší Eddu.... celý text

Čekání na Godota 2018, Samuel Beckett

Já si u toho chtěl odpočinout! Sakra. Jak chcete něco takového hodnotit? Nejsem si jist zda se Čekání na Godota dá vážně hodnotit, zda je na té hře co k hodnocení. Asi u ní více než u mnohých jiných platí, že se vám buď líbí, nebo nelíbí, respektive, nějak na vás vnitřně působí, či nikoliv. Na mě nějak působila. Ale jak, to už je zase nad mé popisné schopnosti. Jeden pocit je však jasný. Je to moc dlouhé na čtení. Pro absurdní drama se spíše hodí velikost, řekněme, Havlovy Audience. Zahrané to působí lépe. Ale číst tuto hru opravdu nedoporučuji. Člověka z toho tak nějak po první půlhodince začne bolet hlava. Také nedoporučuji nad hrou nějak hlouběji přemítat. Z toho vás začne bolet po několika minutách. Asi opravdu je vhodné ono označení „absurdní drama“. Drama absurdního člověka. Diváka vrhaného do podivuhodných epizodních situací, které se opakuji, v zásadě však bez jakékoliv konsekvenovanosti. Prostě hodina míjí hodinu a my stále na něco čekáme… Nebo ne? Já nevím. Dnes byla tato hra asi nad mé síly. Snad toliko sem ještě připojím, aby tento komentář měl alespoň nějakou hodnotu. Slyšel jsem názor, že Čekání na Godota je vlastně dramatizací Camusova Mýtu o Sisyfovi. A ona to není špatná myšlenka. Páně Vladimír a Estragon se pokoušejí najít smysl svého bytí (jakž bychom mohli chápat čekání na Godota, čekání na smysl, který se neustále blíží, ale stále nepřichází) a využívají na to více méně podobné postupy jako Camus. Sebevražda, zavržení sebevraždy, hledání odpovědi v Bohu, zavržení i této filosofické sebevraždy, dokonce i přítomnost prvku dobyvatele tam je. Inu, je-li to tak, nevím. Mě tato myšlenka nenapadla a zdí se mi trošililinku děravá. Ale vidět to tam je. Tak pokud se nad tím chcete zamyslet... nebo nechcete...... celý text

Úvahy o postmoderní době 2002, Zygmunt Bauman

Pásmo 2017, Guillaume Apollinaire

Celkem mi trvalo, nežli jsem konečně otevřel to uložené PDF. Nyní jsem si konečně užil těch několik málo chvil čtením této zajímavé básně. A dostal jsem chuť přečíst si celé Alkoholy. Není toho asi moc, co se dá psát k básni tak malého rozsahu. Asi jen tolik, že je skvělá. Opravdu se velice pěkně čte a je dost neopakovatelná. Ano, vzpomněl jsem si při jejím čtení na sbírky Konstantina Biebla, ale to byly spíše volné asociace (haha), nežli opravdová podobnost. Blbec jsem se pokusil si Pásmo přečíst nahlas. Nedoporučuji. Nejde to příliš dobře, asi pochopíte proč. Je to báseň, pravda, neoptimistická, vyvěrá z ní cosi nepříjemného, ale velice zajímavého. Nemohu nedoporučit. A abych nezapomněl, Čapkovy ilustrace. Jsou vynikající. Bravurně odrážejí atmosféru knihy. Opravdu povedená práce.... celý text

O postmodernismu 1993, Jean-François Lyotard

Postmoderní situace Inu, Postmoderní situace je jistě text poněkud nejednoduchý. Před čtením musí vzít člověk v úvahu že tento spis neměl být původně publikován. Jednalo se o zprávu, kterou autor psal pro odbornou komisi při univerzitě v Québecu. Tomuto faktu text opravdu odpovídá. Není čtenářsky přístupný a rovněž tak není strukturován běžným způsobem. Čtenáře čeká ponejprve úvod do problematiky, stanovení pojmů, metodologie a cíle, poté až samotná „materie“, která ještě k tomu je aplikována na relativně specifické lidské snažení, ze kterého se vyvozují obecné závěry. Faktem je, že pokud se člověku nepodaří v úvodní části udržet pozornost, nemá šanci knihu zdárně dočíst. Já začínal třikrát, nebudu lhát. Lyotard nám velice dobře popisuje základní stavební kámen postmoderny – nedůvěru k velkým příběhům, metanarativům. Mohli bychom debatovat o tom, do jaké míry přesně a obecně popisuje začátek této nedůvěry, osobně tvrdím, že obecně jsou její počátky popsány relativně nedostatečně, to je ovšem patrně důsledek cíle, který byl knihou zamýšlen. Autor věnuje největší část argumentace „informační době“ což je pro současného člověka mimořádně zajímavé téma, které je aktuálnější než za autorovy doby a přesto je v knize velice aktuálně popsáno, málo pozornosti (nikoliv žádní, to by byla lež) je věnováno historickému kontextu pádu moderny. Od toho ovšem máme jiné knihy. Problematickým se může zdát přístup autora k jazykovým hrám. Autor uchopil tento koncept, který je význačný pro celou knihu, jinak, nežli by si patrně přál Wittgenstein. Tyto hry jsou podle Lyotarda postaveny na konceptu agonistiky, což je poněkud nepřesné, matoucí a může to ovlivnit (a ovlivňuje) celkové směřování knihy k jiným závěrům, nežli by mohlo být očekávatelné, kdyby Wittgenteinovu koncepci následoval. Ano, jedná se o relevantní metodologii, kterou si autor zvolil, ale dalo by se argumentovat, že stojí na chybné logice. I přes to jsou obecné závěry z knihy vyplývající očividně správné (stačí se rozhlédnout) a takovou smutnou realitu univerzitního – vědeckého světa, popsal Lyotard, zdá se, perfektně. Pokud ve stanu, o kterém autor hovoří, ještě úplně nejsme, určitě tam velice rychle směřujeme. Celkové vyznění díla je velice zajímavé a pro současného člověka velice podnětné. Rozhodně to není nejjednodušší čtení, ale za tu trochu zvýšené pozornosti jistě stojí. Je dobré si prohlédnout počátky postmoderního uvažování o společnosti jako celku. Zde je asi vhodné podotknout, že Lyotard postmodernismus v žádném ohledu nezaložil, on pouze popsal celospolečenský stav jeho doby a pojmenoval jej „postmoderní situace“. V tomto ohledu samozřejmě drží prvenství, ale stále se jedná o popis situace, ve které autor sám žil. Postmoderno vysvětlené dětem Číst tuto druhou část osobně doporučuji až po čtení Postmoderní situace a upřímně si nejsem jist, proč je tomu v knize naopak. Inu, asi lze říct, že dopisy v části Postmoderno obsažené dětem, jsou ke čtení poněkud slohově přístupnější, nežli Postmoderní situace. Ale jako dítě bych je tedy číst nechtěl. Plejády všech těch Hegelů, Aristotelů, Platónů a mnoha dalších, jsou dostatečně matoucí, aby učinily i tyto dopisy poněkud obtížnými. Každopádně jsem velice rád, že se ve svazku nachází. Jsou totiž jakousi Lyotardovou autoremedurou a já jsem za ni hrozně rád. V Postmoderní situaci jsem s mnoha věcmi nesouhlasil a některé mi přišly vysloveně pro dílo škodlivé. Ne se všemi, ale s mnoha z nich se autor vypořádal ve svých dopisech a opravdu tak tyto dopisy fungují jako skvělé doplnění, respektive oprava původního textu. Navíc o nich sotva lze tvrdit, že jsou monotematické, takže se ani u těchto deseti nelehkých kratších textů rozhodně nebude nudit. Moc doporučuji. Celou knihu ostatně doporučuji.... celý text

Ústava 2017, Platón

Inu, trvalo to, ale konečně jsem se dostal i k Ústavě. Toho času jsem z ní četl některé vybrané části, ale až nyní jsem ji přečetl celou. Celou ji pojmout, to jsem se ovšem neodvážil. Ale postupně. Forma dialogu je velice zajímavá, to musím uznat. Ve své podstatě se tímto způsobem kniha velice dobře čte, působí mile fragmentovaným dojmem, takže případné nepochopené pasáže lze znovu snadno vymezit a přečíst. Ale při tom je (alespoň pro mne) téměř nemožné udržet u ní pozornost po delší dobu. Pravda, nutí to člověka postupovat poněkud pomaleji, což může hypoteticky vést k hlubšímu pochopení, to by se vám u toho však nesměly zavírat oči. Ale to je v důsledku vedlejší. V prvé řadě je kniha mimořádně zajímavou masou úvah. Je pěkné, jak byla v zásadě banální rozprava o spravedlnosti rozvedena do něčeho mimořádně přesahujícího jakékoliv běžné představy úvah. Je fascinující také struktura knihy (kterou jsem mimo jiné postřehl a pochopil díky přednáškám pana doktora Josefa Kružíka), která jakoby se vzdalovala od tématu, aby se k němu mohla vrátit se silnější argumentací. Není úžasné, že při úvaze o spravedlnosti a dobru vybudujete (jako argument, či důkaz) systém Ústav, který de facto založil veškerou evropskou státovědnou myšlenkovou tradici? Lze samozřejmě diskutovat o platnosti některých argumentů, které jsou v knize použity. Nelze tvrdit, že by se v ní nenacházely tautologie, či vysloveně špatné vývody, nevyhneme se v ní ani postulátům, se kterými by se dala vést diskuze. Ale to hodnotu díla nikterak nesnižuje. Ano, reálná diskuze by vypadala jinak. Ale to je úplně jedno. Toto není reálná diskuze, ale fascinující myšlenkový výron. Na hodnotě a zajímavosti díla nic neubírá ani to, co napíši dále. Chtěl bych se vrátit k té níže tolik zavrhované myšlence přítomnosti totalitních prvků. Dovolím si tvrdit, že je imbecilní a barbarské předstírat, že tam nejsou. Jsou tam. Ano, označení, „příručka pro tvůrce totalitních systémů“ je jistě nepřesné. Z Platónova pohledu to tak jistě zamýšleno nebylo, ale otázkou je, zda jsou růžové brýle alá Komenský dostatečnou omluvou pro přítomnost prvků objektivně totalitních. A ano, jsou objektivně totalitní. Je libo příkladů? Nemusíme zacházet daleko, stačí se dostat ke druhé knize. Ano, stačí nám k tomu nějakých trapných padesát stran. Ve druhé knize se totiž začíná s tím snad ze všech nejoblíbenějším nástrojem diktatury, cenzurou. Tato část se nám pro indoktrinaci mládeže nehodí, čili ji vyloučíme. Následně síle schopné oprese (strážcům) udělíme jako jediným možnost lhát a klamat spravované, pro dobro obce, pravda, nesmí jim to dělat radost, ale dělat to mohou, ba musí. Pro jistotu přistoupíme na segregaci mládeže a eugenetiku. Budeme regulovat množství majetku, které bude moci občan držet a tak dále a tak dále. Já netvrdím, že to byly kdovíjak nevídané a strašlivé metody z dobového pohledu. Ale je nesmysl předstírat, že z moderního pohledu všechny body víše zmíněné nekorespondují s běžným popisem totalitních režimů. Dovolím si ještě jednu poznámku k uživateli Stammelovi. Ne, Ústava opravdu není to samé jako 1984, či jiné Orwellovy knihy. Sotva kdo by považoval knihy pana Orwella za cokoliv jiného, nežli popis antiutopie, na druhou stranu by bylo znásilněním Platóna, kdybychom jej podezírali z toho, že popisoval utopii v pozitivním slova smyslu. Popis toho, co by mělo být nejkrásnější s přítomností totalitních prvků, se mi zdá poněkud nebezpečnější než popis toho nejhoršího s přítomností totalitních prvků. Neskutečně komplikovaná a zajímavá je tato kniha a dalo by se o ní jistě mnoho napsat. Já jenom ještě jednou říkám, že to, co píši o přítomnosti utopických prvků v díle, není snaha diskvalifikovat Platóna jako fantastického myslitele, snažím se pouze být ke knize upřímný.... celý text

Hordubal / Povětroň / Obyčejný život 2016, Karel Čapek

Inu, je myslím na každém zvlášť, aby se rozhodl, zda je, nebo není nutno číst Hordubala, Povětroně a Obyčejný život jako celek. Osobně si myslím, že každá z nich je zcela svébytnou individualitou. Ostatně ani to Čapkovo spojení nakonec neberu tak úplně vážně. Nerad bych ho z čehokoliv podezíral, ale ten nápad s „trilogií“, který přišel poté, co se na Hordubala snesla vlna kritiky stran takových osobností, jako byl například Šalda, se mi nezdá úplně nepodezřelý. Každopádně ano, lze tvrdit, že knihy mají cosi společného. Ne děl, ne styl, ne pointu, ale filosofický základ, to jistě. Čapkův noetický relativismus lze nejsilněji pozorovat u Povětroně, pragmatismus je na druhé straně mimořádně silný u Hordubala. Obě hlavní myšlenky se v dokonalé syntéze mísí v Obyčejném životě. A je to právě poslední jmenovaná kniha, kterou osobně považuji za nejlepší, ačkoliv se s ní Hordubal dost pere. Povětroň mne naopak téměř nebavil. Stále si stojím za tím, že mne kniha nebavila spíše kvůli mému osobnímu rozpoložení, nežli kvůli horší kvalitě textu. Čapek ve své tvorbě ostatně podává obdivuhodně konsistentní výkony.... celý text

Bouřková sezóna 2015, Andrzej Sapkowski

Ach jo… Připouštím, že by nebylo vhodné kritizovat tuto knihu jen proto, že jsem na pana Sapkowského trošičku naštvaný za to, že ji vydal. Pokusím se být hodný, ale nevím… Asi je nutno podotknout, že kniha vůbec není špatně napsaná. Přese všechno je Sapkowski opravdu dobrý vypravěč a rozhodně mu nelze upřít, že sakra umí psát. Ovšem, pokud ji jako já čtete po Paní jezera (Což nejen že není nutné, ale asi to ani nelze doporučit, tato kniha by se nejspíše měla číst hned jako úplně první, nebo mezi oběma povídkovými knihami.) nemůže vám neujít jistá primitivizace stylu. Jistě, děj není úplně přímočarý, události knihy se štěpí a prolínají, ale vypravěč je jednoduchý, neměnný, jediné co se mění je časové zasazení a fokalizace. Upřímně se mi zdá, a proto tu knihu nemám kdovíjak rád, že ji autor v předzvěsti vydání Zaklínače 3, tedy velkých zisků, napsal pro co možná nejširší publikum. Pohleďte, kniha jakoby byla nasáklá krví a akcí, scény v ní jsou přehnaně brutální, nikoliv tím slizkým vilgefortzovským způsobem, ale takovým tím způsobem alá Pátek třináctého. Prostě to rychle omrzí a stanete se netečnými, takže by vás nemohla vyvést z míry ani… co já vím… něco naprosto absurdního, třeba hromada mrtvol stažených z kůže. Dále se c knize vyskytuje mnohokrát spíše videoherní technika, prostě a jednoduše tam lítá jedno znamení za druhým. Dochází tam k nepříjemně rychlým příběhovým zvratům a celkově je to takové… jiné. Ano, to mi na knize nejspíše upřímně vadí nejvíc. Je jiná, než její předchůdkyně. Některé věci mne překvapily, autor, jako by občas pozapomněl na svůj vytvořený svět. Když například Geralt přemýšlí nad mistrem Ortolanem, říká, že je Ortolan dost dobře možná nejstarší žijící čaroděj. Problém je, že svět Zaklínače už nejstaršího čaroděje má. Je to samozřejmě Hen Gedymdeith. Za daných okolností, které nebudu příliš vyzrazovat by se dalo argumentovat, že děj románu se odehrává o několik let později, což může mít jistý vliv. A já oponuji, že nikoliv, protože nám do značné míry v Času opovržení bylo popsáno mládí Hena Gedymdeitha a Ortolan by se nám tam upřímně dost těžko schoval. A podobných podivností je v knize více. Autor se snaží potěšit čtenáře odkazy na jednotlivé povídky, do očí bijící je ten poslední, který se snaží Sezónu navázat přímo na povídku Zaklínač. Podle mne opět nikterak povedeně. A obecně se mi ty odkazy kolikrát nezdají úplně chytře udělané, ale dost už. Být hodný se mi moc nepodařilo, že? Tak asi takhle. Jsem samozřejmě v zásadě rád, že jsem si mohl přečíst další Geraltův příběh. A upřímně, v druhé polovině mne kniha i celkem začala bavit, takže přes všechnu mou kritiku stejně knize dávám celkem vysoké hodnocení. Jak říkám, jsem na knihu asi jen maličko naštvaný, protože je jiná… To ale asi a priori neznačí, že je špatná... celý text

Paní jezera 2017, Andrzej Sapkowski

„Můj miláčku! Vznícen jsem půvabem tvým; buď po dobrém půjdeš, buď násilím!“ - Ach otče, můj otče teď, sáh na mne král! Král duchů bolest mi udělal! – Hle, konec. Poslední díl ságy, který vydá za dvě plnohodnotné knihy je pravým zakončením něčeho tak velkolepého jako je Zaklínač. A buďme upřímní, ona ta kniha končí skoro polovinu celkového obsahu. Ale postupně. Mohl bych jen zopakovat co jsem napsal už u Vlaštovky. Autor nepíše primitivní román. Autor píše něco jedinečného a zvláštního, něco, co prostě a jednoduše nemá obdoby. Příběh je rámován hned několika vypravěčskými liniemi. Jedna je rámovací, ta se odehrává na dávném Albionu. Druhá je prapodivným způsobem inkorporovaná do Ciriina příběhu, ač se odehrává až o mnoho, mnoho let později. A do toho máme dílčí vypravěče jako u předešlé knihy, kteří svým vyprávěním skládají tuto složitou skládačku. Zajímavé na knize je, jak je dlouhá. Opravdu sestává z dvojnásobku textu oproti Krvi elfů a věřím, že leckomu může připadat relativně náročná. Ovšem je nutné zdůraznit, že se zde ani při pěti stech stránkách nestalo to, co se kolikrát stává u mnohem kratších knih – že dojde obsah a už vlastně není o čem vyprávět. Nikoliv, zde nikoliv. Autor v průběhu pětidílné ságy a patnácti povídek vytvořil takové album postav, že vpravdě není jednoduché se s nimi vypořádat. A vskutku, v této knize se nám na scénu vracejí postavy, které by u jiných autorů mohly už dávno být zapomenuté, jejich účel byl naplněn. Ne tak Sapkowski. Ten potrénuje vaši paměť, jen co je pravda. Kniha nás zavádí na mnohá místa a více než předchozí knihy vzdává hold velikánovi, kterým byl Tolkien. Ať se jedná o aluze zjevné (Hobiti jsou velice mrštní!), nebo domyšlené (Ocitáme se v zemi Faerie!). Zde je také dobré zmínit, že do pohádky se dostáváme hned dvakrát. Nejdříve nás Geralt zavádí do jedné, naprosto nepravděpodobné a přece je tomu tak, a vzápětí nás Ciri provádí nejen Faerií samotnou, kde například potkáme samotného krále víl, ale setkáváme se také z bájnými tvory, nebo mnohem méně magickými, řekl bychom skoro až příliš přízemními lesními dědečky. I pohádky ze snu mohou se stát noční můrou. Zaklínač nás zkrátka provádí mnoha světy. Abych se vrátil hned k začátku mého komentáře. Paní jezera je téměř z poloviny konec. První konec přichází jen proto, aby předešel velkému vypořádávání. Vypořádávání se se samotným světem. A pak, asi že nám to nestačilo, pak přichází v závěrečné kapitole něco, při čem člověku tuhne krev v žilách. Jedna z nejsilnějších pasáží všech knih. A pak je konec. Může se nám líbit, nebo nemusí. Mě osobně se líbí. A pokud vám ne, inu, Ciri má řešení, Ciri vás k němu dokonce přímo vybízí. Tím řešením je Něco končí, něco začíná. Epilog s Meče osudu. Je to jen na vás. Mnoho by se dalo nahovořit o této knize. Ale ne zde. Zpívej ještě, mistře Marigolde! Jak to bylo dál?... celý text

O duchu zákonů II. / Obrana Ducha zákonů 2015, Charles Louis Montesquieu

Druhý svazek tohoto politologicky filosofického díla se přesouvá z dvojakosti kazuistiky a abstraktna téměř pouze ke kazuistice. Delší pasáže vývoje společnosti a jejích zákonů jsou samozřejmě prokládány menšími úvahami ryze abstraktními, ale ty jsou v menšině. Zvláště šestá část je toho dobrým příkladem. Skládá se z pěti knih, z nichž čtyři, o celkovém obsahu asi dvou set stran analyzují vývoj práva v té či oné oblasti (nejvíce prostoru je věnováno Frankům, ale jedna kniha například pojednává i o římském dědickém právu) a pouze jedna kniha, asi dvacet stran se zabývá legislativní teorií a výkladem práva. Učí nás například, že výklad komparační je víceméně nesmyslný, není-li zároveň systémový. Kniha jako celek je tedy zabytá fakty a daty ještě více než první kniha i bez přihlédnutí k délce svazku, která je, mimochodem, ohromná. Montesquieu na nás hrne příval informací, které dokládá antickými autory, Cicerem, Corpus iuris civilis a mnoha dalšími zdroji. Dává nám stručný výklad několika právních systémů a to nikoliv nevyčerpávající. Rozhodně se jedná o zdroj mimořádně zajímavých informací, do své doby vlastně nevídaný. Na druhé straně musím uznat, že pro čtení této knihy je třeba neskromné množství znalostí a jistá obratnost ve čtení podobných textů. Oboje zjevně postrádám v potřebné míře a proto mohu s naprostou jistotou prohlásit, že jsem si z knihy odnesl sotva setinu jejího obsahu. Do té ohromné nálože informací je však vsunuta nějaká ta vtipná poznámka, která upřímně dost pomáhá v tom, aby čtenář udržel pozornost, což ovšem neznačí, že to není dosti nelehký úkol. Některé pasáže si člověk zapamatuje lépe, jako například Montesquieuovu sžíravou kritiku misijních náboženství, která je zakončená poznámkou pod čarou, že samozřejmě nemyslí křesťanství, to je přeci vrcholem všeho dobra, nebo jeho „poníženou“ výtku inkvizitorům, což je něco pro co autora nesmírně obdivuji, jiné, jako například vývoj monetárních systémů, poněkud hůře. Ve svazku je přiloženo také několik dalších textů, které jsou souhrnně označeny jako Obrana ducha zákonů. Jedná se o dva kritické listy, na něž reagovala Obrana, Obrana sama, Vysvětlení k Duchu zákonů, Cenzorský návrh Sorbonny a autorova reakce na něj. A mám-li být upřímný, je to všechno, do jednoho, mimořádně zajímavé čtení. Vzbuzuje v člověku dvojí pocit. Když se tak pročítá kritikou v oněch dvou listech, usmívá se její hlouposti a ještě více se směje když Montesquieu reaguje. „Autor (míněn sám Montesquieu) odpoví, že je křesťanem, nikoliv však idiotem; že se klaní těmto pravdám, avšak že nechce překroutit všechny pravdy, jimž věří.“ Toto mne upřímně rozesmálo. Poté se však dostane k cenzorskému návrhu Sorbonny, s prohlášeními typu: „Toto tvrzení je skandální, bezbožné, chybné a kacířské.“, v reakci na autorovo tvrzení, že: „Je však třeba Boha uctívat, nikoliv mstít.“. Tehdy je člověk postaven tváří v tvář tomu smutnému faktu, že hloupost, nadutost a imbecilita docílila toho, aby bylo dílo chladné logiky a pragmatizmu, které přineslo tolik dobrého, postaveno mezi jiná díla jemu podobná, na Index Librorum Prohibitorum. Sotva mohu s klidným srdcem prohlásit knihy za přečtené. Ano, jejich literu jsem přelouskal a snad jsem si z nich i něco odnesl, ale bude třeba se k nim vrátit. Teď, i později, abych tak řekl.... celý text