Set123 přečtené 714

Golem 2015, Gustav Meyrink (p)

Fascinující kniha, jen co je pravda. Když jsem si četl, o čem vlastně má být, vybudoval jsem si o ní nějakou představu a počítal s tím, že tato bude naplněna. To se však rozhodně nestalo. Upřímně jsem čekal něco úplně jiného. A jsem zklamán, nebo potěšen? Bylo to lepší, nebo horší, nežli má představa? Inu, ani jedno. Bylo to naprosto jiné. Ale dobré, jenom v jiných věcech. Mysticismus, jímž je kniha prolnutá, mě velice bavil a krásně vykresloval atmosféru Prahy, jakožto města, ve kterém je nesmazatelně otisknuta podoba Rudolfa II. Filosofie díla je… no… myslím, že povrchnost a jakési lenost myšlenek, které byly v knize debatovány, byla zcela účelně napsána tak, aby dokreslovala podivnou atmosféru celého díla. Sám Golem představoval cosi, co nejsem schopen zcela popsat, mám však několik nápadů. Každopádně tajemno, které se točilo kolem Golema, dodávalo knize téměř hororový nádech. Tajemno, které se točilo kolem mistra Pernatha zase posilovalo mystičnost celé knihy. Mnozí zde v komentářích hovoří o zmatenosti knihy. Je pravda, že jednotlivé kapitoly navazují poněkud podivně a na první pohled chaoticky, postavy se ztrácejí a objevují a tak dále, ale v zásadě se mi zdálo, že po prvních třech kapitolkách bylo lehké si na styl zvyknout a orientace se stala celkem jednoduchou. Nejedná se o nejlepší knihu, jakou jsem letos četl, ani o jednu z nejlepších, ale i tak si zasluhuje velikou pozornost a jsem rád, že jsem si toto nadmíru atmosférické dílo přečetl.... celý text

Romeo, Julie a tma 2018, Jan Otčenášek

Jsem mimořádně ohromen. Musím se vší upřímností přiznat, že toto jsem nečekal. Už název samotný jistým způsobem nutí srovnávat. Kupodivu je však srovnání s Romeem a Julií méně trefné, než srovnání s Rollandovým Petrem a Lucií. A dovoluji si zde tvrdit, s veškerou úctou k panu Rollandovi, že Otčenášek je v každém směru lepší. Plastičnost, s jakou se mu podařilo vykreslit tmu, je naprosto úžasná a počas celého čtení mě fascinovala. Od začátku knihy, do jejího konce jsem nebyl ve svém pokoji, ale v temné komůrce, za jejímiž zdmi hrozí nebezpečí, usilující o holý život. A tma je v ní nekonečná. Ano, ustupuje, když příjde Pavel. Tehdy přebírají vládu nad strachem, smutkem a nejistotou – tmou – pocity štěstí, lásky a něžnosti – světlo -, ale tma se nikdy nevzdává. Nikdy. A vždy se vrací a vystavuje Ester boji podobnému tomu Reovu s Apopem. A konec tohoto boje nastává až s koncem světa. Kniha mi byla o to bližší, že mi Ester hrozivě připomínala jednu slečnu, která je mi blízká a příběh jsem tak prožíval ještě citlivěji. Postava Pavla je mi také velice příjemná, stejně jako postava jeho „táty“ a tovaryše Čepka. A když má dojít ke střetu s postavou zápornou, stává se i nenávist stejně plastickou, jako láska k výše zmíněným. Konec byl strašlivý. Nikoliv neočekávaně, ale stejně jsem celou dobu doufal v jiný konec. Doufal jsem ve světlo. A nepřišlo. Přišla jenom ukázka Otčenáškova mistrovského umu. V jednom bodě se mi dialogy zdály být poněkud nemotorné, ale tento pocit se objevil jenom v jedné kapitole a nepřetrval více než dvě stránky, takže pro knihu nemám vlastně nic jiného, než chválu.... celý text

Mistr a Markétka 2020, Michail Bulgakov

Upřímně si nejsem jist, jak tuto knihu okomentovat. Respektive, mohu napsat, že byla naprosto geniální, že jsem si ji neuvěřitelně užil a je mi líto, že už skončila, ale co dál? Upřímně si teď připadám jako při komentování „Tak pravil Zarathustra“. Ač tyto knihy nemají nic moc společného, jedna věc je pro mě spojuje. Jejich obsah je tak mnohovrstvý, tak široký, spletitý a obtížný na vyložení, že je z toho člověku až úzko. Ano, jedná se o černou komedii, potažmo o karikaturu ruské společnosti, ale to není všechno. Ta věc filosofuje, odkazuje, rozebírá a zase skládá mnohé myšlenky, velice dobře zamaskované pod onu komedii a kritiku. Ale nemohu tvrdit, že bych z knihy vyšel s nějakou ucelenou myšlenkou, či filosofickým postojem, které jsem v ní našel. To ne. Upřímně pro mě čtení Mistra a Markétky bylo něco jako pozorování delfínů. „Hele, hele! Támhle je! / Kde? / Už se zase ztratil… Nenene, počkej, to je on! A sakra, zase je fuč…“ Stejně tak myšlenky v knize obsažené. V jeden okamžik jsem ji našel, chytil jsem ji, šel po její stopě a! Nic. Ztratila se a našel jsem ji až o sto stran dál. Nejzajímavější pro mě byla – na rozdíl od mnohých zde komentujících – linka pátého prokurátora Judeje, jezdce Piláta Pontského. Tato reinterpretace evangelií pro mě byla neuvěřitelně úchvatným čtením. Ze samotných evangelií nejčastěji přicházím – z důvodů raději neuvedených – do kontaktu s Markem XV., Lukášem XXIII a snad nejčastěji Janem XVIII. a XIX, kde je rozebírán Ježíšův soud před Pontiem Pilatem. Nutno podotknout, že podání v Mistru a Markétce dává mnohem větší smysl, bere skutečně v potaz reálie tehdejšího Jeruzaléma a Ježíš se v knize chová mnohem lidštěji a uvěřitelněji, nežli v evangeliích. Upřímně by pan Bulgakov měl mnohem větší šanci udělat ze mě křesťana, než evangelisté. Ježíše totiž prezentuje do značné míry sekulárně, prostě jako člověka, nikoliv jako nelogického aroganta, který si vysloveně koledoval o to, aby byl ukřižován. (Ano, chápu, že do jisté míry bylo jeho ukřižování důvodem jeho existence, tuto debatu si nechme jinam.) Ale to je vedlejší. Obecně mě bavila postava Piláta Pontského a prostředí Jeruzaléma. Vždy jsem se těšil na další kapitolku tohoto příběhu a byl jsem smutný, když končil. Tím bych ovšem nerad snižoval kvalitu zbytku. Protože skupinu Woland a spol. jsem si užíval neméně. Občas mě dokonce dohnala k pláči z neřízeného veselí. Měl bych mnoho co říct o této knize, která se neuvěřitelně krásně čte, pobaví, donutí přemýšlet a má absolutně famózní konec, ale nechce se mi zbytečně zabírat ještě více místa tady v komentářích. Knihu doporučuji, za mě je to druhá nejlepší kniha, jakou jsem letos četl – zatím –, po Židovce z Toleda, která má pro mě osobně zatím maličko navrch. Ale i tak je to sakra úspěch a Mistra a Markétku řadím mezi knihy, které mě bavily obecně nejvíce. P.s. Dočetl jsem knihu podruhé, tentokrát v novám vydání s překladem paní Morávkové a ilustracemi Iwana Kulika. Ilustrace - kvaše - se svým stylem ke knize dokonale hodí a knihu příjemně oživují. Vůbec musím uznat, že nové vydání knihy od Rybka publishing, je krásné. Dlouze jsem přemýšlel, který překlad se mi četl lépe a musím uznat, že to byl ten od pana Dvořáka. Nejlepší je podle mne mít doma oba dva, ale pokud vám jde o vizáž knihy, doporučuji nové vydání od rybky, pokud jste na decentnější provedení a jde vám o lepší čtenářský zážitek, musím doporučit vydání od Odeonu.... celý text

Lazar a píseň 1984, Josef Kainar

Celý rok jsem odkládal tuto sbírku básní a to i přes to, že jsem věděl, že se mi nejspíše bude Kainarův styl líbit. Když jsem totiž slyšel z úst Miroslava Kováříka báseň Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969, musel jsem si ji zamilovat a následně naučit zpaměti. Nu a nyní přišla řada i na Lazara. A jaký z toho mám pocit? Velice příjemný. Nebo nepříjemný, ale příjemně. Existencionalismus jeho díla je tak hluboký a temný, stejně jako sarkasmus, kterým jej předvádí, že se mi to prostě a jednoduše líbit muselo. Všechny básně sbírky se mi samozřejmě nelíbily, ale ani jedna se mi neošklivila a některé byly tak silné, že jsem si je zamiloval. Konkrétně titulní báseň „Lazar a píseň“, je vynikající. Pan Lazar chodí po městě, v klopy má chryzantému a mě z toho mrazí. Lazar představuje jakýsi souhrn lidských špatností, jejich ztělesnění a myslící manifestaci. Tak si pan Lazar chodí po městě, s úsměvem, který by vykostil býka a lidé ho vlastně mají rádi. Protože je jejich nedělitelnou a nutnou součástí, až do konce světa. Vedle pana Lazara mě zaujala báseň „Dveře“. Báseň společenského odcizení, rozvázání vztahů a stesku myslím nejen po mládí. „Ten starý dědek, to jsem já.“ Hluboce zoufalý verš, který podle mě jednoho dne napadne každého a to nejen starého člověka. A poslední, co zde zmíním je „Černá voda“. Nevím vlastně ani proč, ale tato báseň mi připomínala Kytici. Jakási temná, nepopsatelná atmosféra, vycházející z nitra člověka a působící na jeho nejniternější cítění. Sbírku velice doporučuji, zvláště těm, kteří mají rádi poněkud pochmurnější atmosféru. Číst radím v tichu a klidu, bez lidí v nejbližším okolí.... celý text

Uražení a ponížení 2015, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Toto kniha pro mě byla velikým překvapením. Proč? Hrozně se hnala. Ne, opravdu, já jsem neměl tušení, že dokáže Dostojevskyj psát takto rychle. Ne, že by tu nebyly dlouhé popisy, vnitřní monology a tak podobně, ale děj? Možná, protože hlavního hrdinu nutně každý potřeboval mít u sebe doma, musel Dostojevskyj opravdu spěchat. „A hle, popovídám si s Nelly, hele, už jsem u Maslobojova a jéje, kníže se mnou chce mluvit. Jé, ahoj Natašo!“ A takhle celých tři sta a padesát stran. Mám-li však být upřímný, jsem příjemně překvapen. Nemyslel jsem si, že by mě kniha s milostným… pentagonem?, mohla bavit. Ale nakonec to byla záležitost všehovšudy tří večerů. A ne tedy, že by mě ten románek pěkně s prominutím nesral, ale stejně mě to jaksi bavilo. Dovolím si – jak už to tak dělávám – zkritizovat charaktery některých postav. Konec konců, o charakterech je většina realistické tvorby. Aleša. Náš drahý Sašenka. Co k němu říct, než že je to ubožák a zakrnělý rozmazlenec s poruchou na autistickém spektru. Tím nechci urážet lidi s poruchou na autistickém spektru, jenom Alešu. Takového přecitlivělého parchanta jsem snad ještě neviděl. A tak přecitlivělého. Upřímně se divím, že ho „Váňa“, tatíček, nebo Nataša neprofackovali jak malého smrada. Druhý, koho je třeba zmínit, je Váňa. Nejsem si jist, jak přesně funguje jeho charakter. Buď v něm všichni viděli mesiáše, nebo byl tak bezvýznamný, že jim nevadilo, aby byl u každého stupidního rozhodnutí, které kdy učinili. Ptáte se kdo? Všichni. Každý nutně potřeboval řešit věci v jeho přítomnosti a já to vážně nechápu. Jinak jsem si hlavního hrdinu celkem oblíbil, stejně jako manžele Ichmeněnovi a další. Helenu jsem si kupodivu také celkem oblíbil, to však neznamená, že to taky nebyl celkem smrad. Linka s Nelly, s odpouštěním starého Ichmeněva, i s odhalováním charakteru knížete, byly fajn a celkem pěkně se proplétaly, navazovaly a pomáhaly si být zajímavé. Atmosféra byla opět naprosto nechutná, i když na Zločin a trest to nemá. Nu a vlastně vzato kolem a kolem musím knihu pochválit a doporučit. Tedy pokud jste schopni přežít přecitlivělého Alešu a neméně přecitlivělou Natašu. Jo a přecitlivělou Kateřinu. A taky Ichmeněva. A Nelly. No vlastně skoro všechny. P.s. Vydání od Omegy má nedobrý překlad a korektura stála taky za starou bačkoru. Vyzkoušejte jiné vydání. Překlepů a strukturšlních chyb je tam až nechutné množství.... celý text

Kain 1896, George Gordon Byron

Excelentní! Musím říct, že toto je excelentní. Myslím, že toto mysterium by mohlo sloužit bez obtíží jako doslov Ztraceného ráje. Když jsem četl úvod a poznal, jakým jazykem je báseň napsána, pobledl jsem a začal jsem se pana Byrona bát. Konec konců čeština z 1895. roku, je maličko odlišná od té naší. Naštěstí redakce zasáhla a jazyk nám přizpůsobila tak, jak tomu jenom bylo možno. A co z toho vzniklo? Naprosto vynikající báseň, která se dá přečíst v pár hodinách, která neobsahuje jediné slovo navíc, která zcela převrací pohled na genesi, která vede filosofickou polemiku na téma, které je mě osobně blízké; prostě a jednoduše, která je bezchybná! Úvodem jsme svědky sporu Adama, Evy a Ábela, s Kainem. Kainovy se vina rodičů zdá na jednu stranu hrozně nicotná, na druhou stranu jim vyčítá, že nedokončili, co začali. Kain pochybuje o nekonečné dobrotě boha. A tehdy vystupuje na scénu Lucifer. A Lucifer, stejně jako Kain zde není prezentován jako absolutní antagonista. Had to stále je, ale rozhodně to není démon, kterého by bylo třeba vymítat. Spíše je to takový ten člověk, který vám buší do dveří a nedá pokoj, dokud mu neotevřete, nacož se ho nebudete moci zbavit. Takhle se Lucifer nakvartýroval Kainovy do hlavy. Kain z pochyb přechází v nenávist a všichni víme, jak tenhle příběh končí. To ale není důležité. Ti dva spolu vedou dialog, neuvěřitelně rychlý a trefný dialog. O smrti, nesmrtelnosti, dobrotě Jehovy… Lucifer ukazuje Kainovy Hádes – Peklo a vysvětluje mu, co jim nevysvětlil bůh. Co je smrt. Dovedlo mě to k otázce, zda byl Kain vlastně svým jednáním vinen. Zda si od boha zasloužil trest. Myslím, že ne. Lucifer Kainovy naznačil, co je to smrt. Ale ani Kain, ani ostatní nemohli tento pojem chápat, dokud se s ním nesetkali. Kain netušil, co značí smrt, co značí zabití. Učinil tak něco, co muselo ke smrti vést, on však nevěděl jednak, že to k ní povede a už vůbec netušil, jaké má smrt následky. Podle mě nebyl vinen. To že Jehova je pouze bestiální, pomstychtivý démon, to už jsem věděl dávno, to mě nepřekvapilo, stejně tak jako to, že Satan není koncentrovaným zlem, ale jakýmsi protipólem boha. (Jsem ateista, teď hovořím o příběhu Bible braném de facto jako fantasy.) Už jenom jedna poznámka. Ve světle toho, že byl Byron obviněn ze sodomie, ale hlavně z incestu, nevyhlíží část, kde Ada obhajuje lásku mezi sourozenci úplně Ok. Ale budiž, nebudu soudit. Jenom říkám, že to bylo trošičku zvláštní… P.s. Dělám to jenom výjimečně, ale zde si to nemohu odpustit: Lucifer: Tě lituji, že miluješ, co hyne. Kain: Já tebe zas, že nemiluješ nic.... celý text

Medvěd 2019, Anton Pavlovič Čechov

Upřímně? Toto dílko je dokonalé. Medvěd má tak málo obsahu, že v něm Čechov nestihl napsat nic, čím by tu prostou komedii pokazil. V truchlení nám Popovová může připomenout Shakespearovu Olivii z Večeru tříkrálového, Smirnov zase jakéhokoliv pravého bohéma. Děj utíká rychle – dvacet minut – a přes to obsahuje několik poměrně dlouhých monologů, které jsou neuvěřitelně skutečné a vtipné. Ani já se zde nevyhnu chvále inscenace s panem Werichem a paní Zázvorkovou. Oba jsou ve svých rolích dokonalí a hra je s nimi ještě o maličko zábavnější. Závěrem jenom dodávám, že je krásné, jakým způsobem pan Smirnov hleděl na feminizaci. Ano, to byl požitek. (Samozřejmě z hlediska komediálního. Nepodporuji střílení do jednotlivých, ani skupin žen.)... celý text

Odpoutaný Prométheus 1962, Percy Bysshe Shelley

Můj původní komentář k tomuto dramatu jsem se rozhodl smazat po přečtení komentáře od Jass, považoval jsem jej poté za poněkud omezený a hloupý, respektive, já jsem si připadal poněkud omezený. Přečetl jsem si tedy tuto báseň znovu. A se smutkem konstatuji, že se můj pohled na ni příliš nezměnil. Snad jsem teď textu ochoten přiznat vícevrstevnost. Inu, první věc, kterou je třeba zmínit je samotná postava Prométhea. Ač se jedná o hlavní motiv knihy, dějově má pouze význam motivace, nikoliv prostředku, či hlavního hrdiny. A tak nám Prométheus ztvárňuje pouze důvod pro revoltu proti diktátorovi – Demogorgon jako zástupce celého světa otroků svrhává Jova, tyrana a brutálního despotu. A jsou to právě postavy Demogorgona a Prométhea s Jovem, které můžeme považovat na celé básni za to opravdu zajímavé. Koho reprezentuje Jupiter? Nabízejí se nám tu dvě roviny. Mytická – Bůh a pragmatická – jakýkoliv monarcha, tyran. Z důvodů celkového kontextu zůstaňme u první možnosti. Jupiter, jakožto jeden z celého pantheonu bohů, nám tu v rámci příběhu zastupuje monoteistického omnipotentního boha. Proti tomu se nám staví dva revoltující. Prométheus a Demogorgon. Prométheus je přirovnán k Ježíši. Prométheus se dokonce stává – přiznaně – předchůdcem Krista. Upřímně se mi toto přirovnání ovšem nezdá vhodné, ba dokonce, nezdá se mi platné. Ježíš je synem – dílem mocného tyrana, kterého se snaž de facto zpropagovat mezi větší množství otroků tím, že poněkud zmírní jeho krutost. Prométheus se a priori rve za lidskou samostatnost, svobodnou vůli. Zatímco Ježíš káže: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“, Prométheus metá Jovovi do tváře: „Hleď na tuto Zem a dav svých otroků, jimž dáváš za modlitby, lopotu a strašnou oběť srdcí zlomených jen planou naději a bídný strach.“. Jistě, mohli bychom říci, že Prométheus a Ježíš spolu nesou motiv utrpení. Jenže zatímco Ježíš nese své utrpení pocházející z rukou lidstva samého jako propagandu „vladařova odpuštění“, Prométheus nese to své z rukou tyrana jako trest za revoltu, za vzdor, kterým chtěl z otroků udělat nositele svobodné vůle. Nakonec mi z toho vychází to, že Shelly snad musel použít motiv Ježíše jako satiru. Podobnost Prométhea a Miltonova Satana, tu už bych byl ochoten připustit poněkud spíše. Oba jsou představiteli vzdoru proti tyranovi a ani jeden neuspěje. Pravda, Satan je běžně brán jako charakter s, pokud nic jiného, velkým přebytkem špatných charakterových vlastností. Milton na druhou stranu v jejich předvádění nepůsobí tak úplně přesvědčivě, takže můžeme na připodobnění Satana a Prométhea přistoupit bez větších obtíží i přes to, že Prométheus jakoukoliv negativní charakteristiku postrádá. Obzvláště výraznou podobnost nutně pocítíme, když Prométheus říká: „Tři tisíce let, hodin bez spánku a vteřin rvaných dravou bolestí, až rostou v roky, muka, samota, zoufalství, výsměch – toť mé mocnářství, oč slavnější než to, jež obzíráš ze svého trůnu.“ a vzpomeneme si na Satovnovo přeslavné Líp v pekle vlást. Větší podobnost se Satanem bych však viděl spíše v Demogorgonovi. S tím rozdílem, že Demogorgon uspěl. U Demogorgona jako démona, či ducha bychom mohli také spatřovat pokračování řady titáni – bohové – duchové? – a na konci třeba i lidé. Tento komentář se stává příliš dlouhým a to jsem se rozčílil jenom nad jedním bodem. Samotný se plánuji zamyslet ještě nad Duchem hodiny a některými dalšími motivy, ale zde se o tom již šířit nebudu. Shrnu už jen rychle můj názor nad celou knihou. Ano, první část je zajímavá a její motivy by se daly dlouze rozebírat, zbytek knihy se však stává z naprosté většiny bezobsažného krasořečnění, které nejen že nemá žádný faktický efekt, ale ani se dobře nečte. Obsah jako takový možní zabírá čtvrtinu? Celého textu. A stále si stojím za tím, že Goethova báseň Prométheus je mnohem zajímavější čtení, nežli toto drama.... celý text

Adam a Eva: Hra o čtyřech dějstvích 1992, Michail Bulgakov

Po ohromení Mistrem a Markétkou jsem cítil potřebu co nejdříve vyzkoušet další Bulgakovovo dílo. Bylo mi jasné, že lepší než Mistr a Markétka to být nemůže. A dokonce jsem počítal, že kvůli vysoko nasazené laťce budu zklamaný. Ale ne. Opravdu toto dílo ani zdaleka nedosahuje kvality i té nejhorší části Mistra a Markétky, ale pořád je to sakra dobré drama. Děj, i forma mi tak trošičku připomínaly Čapka – dobře spíš hodně, než trošičku – a konkrétně potom Bílou nemoc. Bílá nemoc to sice není, Čapek byl prostě až moc geniální dramatik, ale člověk se u toho určitě s potěšením zabaví. V době autorova života vládl v matičce Rusi těžký komunismus a napsat tak slovní spojení „Zatracený komunismus!“, bylo sakra odvážné. A to je jenom jeden ždibec kritiky komunismu, jakou lze v knize najít. To chtělo s prominutím „koule“. Maličký spoiler! Postavy jsou velice zajímavé. Citlivá Eva, oddaný, fanatický teoretik komunismu Adam, oddaný, fanatický praktik komunismu Daragan, pacifistický mudrc, zjevně nejprotagonističtější postava dramatu Jefrosimov – sakra odvážné! – a další. Peripetie šesti lidí v kolonii naprosto nádherně ztvárňují společnost s mnoha jejími problémy; boří ideály. Větší spoiler A konec? No, dneska bych se já bál vydat knihu, na jejímž konci se nachází cosi jako Deus ex machina, v podobě „všesvětové vlády“. To by to dneska ten Bulgakov schytal od „moudrých“ uživatelů internetu… Do té míry je vlastně dobře, že je toto drama tak neznámé…... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Já nevím. Připadám mi až nepatřičné si to vůbec myslet, natož psát, ale tato kniha je naprosto hrozná. Ne vážně, myslím, že se člověk musí snažit, aby něco napsal tak… špatně. A to jsem se na Zlodějku velice těšil, koncept smrti – vypravěčky se mi zdál na papíře (haha) hrozně zajímavý a nakonec? Zusak zmršil, co jenom mohl. Upřímně jsem dostal na straně 170 chuť to jednoduše zavřít a dělat, že kniha neexistuje. Kdo nechce, aby mu byl vyzrazen děj, ať zbytek komentáře nečte. Je možné, že mi něco ujede. Začněme od začátku. Vypravěčský styl. Hrozný. Užívání vět vhodných pro šestileté, co se právě učí číst, se mi k tématu Druhé světové nezdálo ideální. Sekání na kapitoly? Horší, než u Tolstého. Co stránka, to nová kapitola, která je zase stejně bez obsahu, jako ta předchozí. Vyznačená moudra smrti, která dosahovala filosofie mého já v deseti letech, byla doslova ubohá. A to myslím vážně. Já ve třinácti byl cyničtější než Smrt z této knihy. (A ano, chápu, že příběh měl být tak dojemný, že i smrt se nad ním pozastavila, jenže není.) O tom, že Zusak ví, že normálně plynoucím dějem by si diváky neudržel, proto že prostě neumí psát, a musí tak používat spoilery na konci každého blbého odstavce, snad nemusím ani hovořit. Děj? Jaký prosím? Ne, zcela upřímně k nějakému, alespoň drobnému posunu děje tam dochází jednou za šedesát stran. A tento drobňoulinký krůček vždy popisuje dalších šedesát stran. Každý motiv děje byl navíc tak předvídatelný, že další dvě šedesátistránkové série jsem si vlastně mohl odříkat i bez čtení. Toto je kniha, u které by opravdu Obsah stačil pro seznámení s celým příběhem, přečtete-li si alespoň prvních padesát stránek. Atmosféra Německa druhé světové války? Nijaká. A objevení toho nekonečného moudra, že válka je hrozná, je také opravdu úchvatné. Pardon, ale existuje dílo pana Remarqua! Sakra, i ten Churchill ve své sérii o Druhé světové válce, která předkládá suchá fakta, umí lépe ukázat atmosféru a hrůzu Druhé světové. Hlavní „hrdinka“ je tak trochu zaostalé děvče, které je sympatické právě jenom tou zaostalostí – nebo to není sympatie, ale lítost? O ostatních postavách nemá smysl hovořit. Jsou zbytečné. Vlastně jako tato kniha. Opravdu se snažím přijít na něco, co se mi na knize líbilo, abych mohl dát alespoň dvě hvězdy. Líbí se mi provedení knihy od Arga, ale to se obsahu nijak netýká. Text se čte rychle, ale to je v zásadě jako rychle si přejíždět šmirglem po řitním otvoru. Takže nevím, pokud si vzpomenu, doplním. Jsem opravdu překvapen a zklamán tím, že Zlodějku knih musím označit za nejhorší knihu, co jsem letos četl. Ano, dokonce i Diderotova Jeptiška byla příjemnější zážitek; nebyla alespoň tak natahovaná. Ba dokonce ji musím označit za jednu z nejhorších knih, co jsem vůbec četl. Ne-li nejhorší. Možná jsem ke čtení zvolil špatné rozpoložení, či dobu, ale to na věci v tuto chvíli nic nemění.... celý text

O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva 2002, Jean-Jacques Rousseau

Toto dílo je jedním ze základních stavebních kamenů dnešní „demokracie“, komunismu a vlastně smýšlení o státním zřízení vůbec. Rousseau je staromódní myslitel, který psal svým velice svérázným stylem. Dlouze opisoval každou svou myšlenku, tu a tam ji nakousl, přešel k ní z jiné strany a zase užibnul. Nakonec to dělal tak dlouho, až vyždibal monument komplexního státního zřízení. Nejenže nám popisuje několik různých forem státního zřízení, dokonce nám ukazuje jak správně zvolit, jaké orgány by mělo obsahovat a tak dále a tak dále. Nejedná se o čtivou knihu. Je to filosoficko- právní text, navazující na Platóna a Aristotela. Jeho komplexita a obsažnost je zřejmá už proto, že na něm stavějí – jak jsem již zmínil – jak liberální demokraté, tak komunisté. První veliký komunista, to byl Rousseau! A opravdu ano. Ve Společenské smlouvě najdeme mnoho z fundamentálních myšlenek komunismu, Osobně bych budoval spíše demokratickou cestičku, ale proti gustu… Ne ve všem lze s Rousseauem souhlasit. Konec konců když se jedná o takto komplexní dílo, které se každého bezprostředně týká, je jasné, že se narazí na nesouhlas. Ale minimálně vzbuzuje otázky, které je dobré si pokládat. Pojetí demokracie v Rousseauově díle, je dosti idealistické, to co máme u nás v republice je podle něj spíše cosi jako volená aristokracie. A je to dobře. Tento velký myslitel nám alespoň uložil cestu, po které je nutno jít a cíl, který je nutné sledovat. P.S. Po čase stráveném podrobnějším studiem práva, státu a filosofie, rozhodl jsem se vrátit zpět ke Společenské smlouvě. Tomu metafyzickému jádru společnosti, duši státu. Jedná se o víru, kterou jsme nahradili náboženství. Světský stát, nikoliv však stát pouze materiální. Že se jedná o smlouvu není překvapením, tuto myšlenku vytvořili a prosadili právníci. Pokud nic jiného, vděčíme Rousseauovi za rozvoj myšlenky společenské smlouvy a její hlubší zpracování. Tento autor tak právě jako jeho předchůdce Montesquieu ovlivnil státněprávní myšlení až po dnešní dny (kdy pozorujeme postupný rozpad byť jen iluze společenské smlouvy). Jinak je jeho dílo, jak jsem napsal již výše, poněkud problematické. Byl velkým propagátorem svobody, ale nechal se zlákat myšlenkami komunistickými. (Ty tu máme již od časů Platónových.) Na straně jedné tak vyzýval ke svobodě a přímému působení jedince na státní těleso, druhým dechem dodával, že daně jsou sice krádež, robota je však v pořádku. Jeho princip dělby moci byl posléze komunisty využit (včetně delegace orgánů) a zneužit. V tomto kontextu (a mnohých jiných) je to dílo silně paradoxní. Platí však, že je to dílo historické, dílo své doby. Může posloužit i dnes jako kritický filtr (viz výše napsaná poznámka o dnešní demokracii coby volené aristokracii), většinu hodnoty však přes století ztratilo. Většinu myšlenek se stalo jednoduchým vyvrátit (tedy například hodnocení formy státu na základě natality – vyšší natalita lepší stát, nižší natalita, špatný stát). To nic nemění na celkovém přínosu díla, ani na tom, že nám poskytlo skvělé hlášky. „Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech.“ „Kdyby byl národ bohů, vládl by si demokraticky.“… A propos, starší komentář jsem nerevidoval, ač s ním v něčem mohu nesouhlasit. Pouze jsem odstranil poslední slovo "dokonalost".... celý text

Spalovač mrtvol 2017, Ladislav Fuks

O smrti je třeba hovořit s pokorou a smířením. To je můj názor. Pokora nás nutí držet si ji od těla a dík smíření se s ní nakonec dokážeme setkat beze strachu, nemusíme celý život prchat a ohlížet se. Když o ní někdo hovoří s obdivem, ba dokonce s láskou, je zřejmé, že se jedná o psychopata. Pan Kopfrkingl je psychopat nejčistšího ražení. Komentář obsahuje vyzrazení děje, dále tedy případně nečtěte. Pan Kopfrkingl je velice hodný člověk, dobrák, který si o každém myslí to nejlepší a každému se snaží učiniti něco k dobru. Ale je to zároveň psychopat a hlupák. Když se hloupý, psychopatický dobrák setká s nebezpečnou, zlou a klamavou ideologií a když mu někdo tuto ideologii tluče do hlavy téměř metodou norimberských trychtýřů, musí to zákonitě dopadnout katastrofálně. Celou knihou se dá sledovat to, jak pan Kopfrkingl o smrti hovoří s čím dál tím větší láskou, bere ji jako vysvobození od bolesti světa a tedy za nejskvělejší událost v životě lidském. Když pak vidí svou ženu smutnou… či když popatří na otázku utlačovaných židů… Inu, jeho čest a to nejlepší co v něm je, velí zasáhnout! Jedna učitelka mi kdysi sdělila, že dívky tuto knihu nerady čtou, prý se jim z toho dělá nevolno. Úplně se nedivím. Může za to asi i sloh, který pan Fuks užívá. Označil bych ho za dokonalý. Ani slovo v knize není přebytečné, všechno má svůj smysl a motiv. Opakující se motivy zdůrazňují postup Kopfrkinglova šílenství. Motivy zůstávají stejné, ale zároveň se mění. Chápu, že to leckomu může připadat poněkud únavné, neprofesionální a otravné. Ale ani jeden z těchto vlastností není pravdivá. Celá kniha je jaksi nepřirozeně vlídná, sluníčková a miloučká. Ale člověk zůstává neklidný. Za tou vlídností lze cítit něco špatného. Něco, co by mělo být jinak, Něco… nebezpečného. Spalovač mrtvol asi nebude mnou nejoblíbenější knihou, ale musím uznat, že o ní budu asi dlouho přemítat a téměř jistě si ji někdy přečtu znovu. Memento, homo, quis pulvis es et in pulverem reverteris!... celý text

Birthday Girl 2017, Haruki Murakami

Téměř necudně útlá knížečka, všehovšudy čtení na půl hodiny, ale vůbec ne špatné čtení. Očekával jsem typickou povídka na styl „zhoubného daru“, ale byl jsem překvapen. Bylo by skoro naivní předpokládat složitý děj na asi čtyřiceti stránkách a také se ho nedočkáte, ale má to své kouzlo. Dar je dám, není nám však prozrazeno, jestli toto nezvratné rozhodnutí bylo dobré, či nikoliv, ba dokonce nám ani není řečeno, co bylo přáním hlavní hrdinky. A potom to tak nějak končí. A konec po sobě zanechává prázdnotu, která vás nutí se přece jenom zamyslet. Autorův dovětek o jeho vlastním vnímání narozenin, byl velice zajímavý a myslím, že mi pomohl ujistit se o myšlence knihy. Nebudu ji zde explicitně vysvětlovat, beztak bych ze sebe udělal jenom nic nechápajícího pitomce, ale jsem si jist, že to velice souvisí s lidskou povahou, jejím vývojem a jak jinak taky trochu s věkem. Hlavně pak ona myšlenka souvisí se společenskými „kolejemi“, ze kterých chtě nechtě, nelze tak úplně nikdy vyjet. Ilustrace jsou krásné, individuální pojetí povídky rovněž. Cena knihy však – nutno si přiznat – je poněkud přemrštěná. Stejně jako originální ceny Útoku na pekárnu, i Podivné knihovny. Měli-li bych tuto knihu zařadit, musím napsat, že je o maličko horší než Knihovna, zato však mnohem lepší, než Útok.... celý text

Útok na pekárnu 2016, Haruki Murakami

Ptáte se, pochopil-li jsem? Jako ano, ale… ne. Nevím. Možná. Tato tenoučká knížečka je opravdu zvláštní. Její obsah se jeví být mnohem jednodušší a srozumitelnější, než například Podivná knihovna. Ale! Člověk se při čtení nějak ne a ne zbavit pocitu, že je to jakási alegorie, kterou se jakoby nedaří odhalit. Hypotéza o hledání sebe sama v rigorózním systému života Japonska, se všemi jeho pravidly a mravy, sice z kraje sedí, ale v určitém bodě se rozpadá a působí tak nějak… nedokonale. Dumal jsem nad jistou kritikou mamonu, který se nazývá „konzumní společnost“, který je bořen v první povídce sensuálním prodavačem, ale co si počít s „Druhým útokem na pekárnu“, opravdu nevím. A nejhorší je, že si ani nejsem jist, zda povídka nějaký hlubší smysl má, nebo tomu věřím prostě proto, že je Murakami tak adorován jako brilantní spisovatel… Obecně vzato na mě nikterak moc kniha nezapůsobila. Je to čtení na půl hodiny, text obsahuje pár chyb zmíněných v předešlých komentářích, a ještě k tomu originální cena knihy je relativně dost drahá. Já ji kupoval za 40 Kč, ale věřím, že ti, kdo za ni dali 250 Kč, mohou být dost naštvaní. Obecně ale nic nenamítám proti tomu, že Odeon vydává jednotlivé povídky jako samostatné svazky. Pravda, je to hrozné tahání peněz, ale alespoň vznikla možnost tvorby zcela specifického a jedinečného designu pro každou povídku, což beru celkem jako omluvu. A to přes to, že ilustrace této knihy se mi zdály jaksi… inu nezajímavé oproti těm v Podivné knihovně, i Birthday girl.... celý text

Mein Kampf 2016, Adolf Hitler

Já vám nevím, ale asi musím být neuvěřitelně omezený tupec, protože v knize (kterou jsem, ano, celou přečetl, žádných dvacet stránek, jak bych mohl být některými zde přítomnými osočen) jsem tak nějak nenašel ten některými opěvovaný rozhled a hluboké znalosti Adolfa Hitlera. To už bych se spíše klonil k tomu, že byl tento největší vrah v historii světa omezenec, bez většího intelektu, neschopen ničeho než neustále žvanit o vyfabulovaných „faktech“, nezaložených na ničem. To, že literární talent měl ten člověk na úrovni desetiletého dítěte ani nemá smyls dále komentovat. Adolf Hitler patřil k lidem s jednou ohromnou vadou (tedy krom jiného). Tím myslím lidi, kteří si myslí, že je svět, politika, ekonomie a historie látkou jednoduchou a přímočarou. Navíc, že každý z těchto oborů je separován od ostatních a vzájemně se neovlivňují. Zároveň operoval s myšlenkou, že pokrok ve formě například sekulárního humanismu není ničím jiným, než formou té největší slabosti. Na tomto základě se stavěl do role spasitele, vysněného mesiáše německého národa, který jediný prozřel, ve svých pětatřiceti letech, co do chápání všeho. A nikdo jiný! Nikdo krom něj, žádný z německých a rakouských státníků nikdy nepochopil, jak funguje ten či onen národ, respektive jaké jsou mezi nimi vztahy. Nikdo! Takovýto způsob myšlení se mi zdá být nad jiné sebestředný. Nerad bych se zde na rozdíl od mnohých snažil tvořit psychologický profil Adolfa Hitlera, tím spíše bych jej pak nechtěl k nikomu přirovnávat. Jedno si ale dovolím. Ten člověk byl zjevně sociopat, na rozdíl od mnohých však ještě k tomu hlupák. To je nebezpečná kombinace. Nerad bych zde vyvracel některé kladné stránky Hitlerova charakteru – objektivně je třeba si přiznat, že takové měl. Ale dovoluji si tvrdit, že většina z nich mohla do značné míry pramenit v jeho šílenství. Co do hlubokých myšlenek Adolfa Hitlera… Inu, moc se omlouvám, ale kde se ve vydání Mein Kampfu, který vlastním ztratily? Nebudu zde rozebírat vše, snad bych se zmínil pouze o otázce židů, protože jsem na antisemitismus obzvláště alergický. Kapitola „Národ a rasa“, je z tak šedesáti procent pouze o židech. Hitler si myslí, že chápe historický vývoj jejich rasy a její kulturní, i mentální aspekty. Tvrdí, že rasa to je bez ideálů, bez kultury, bez solidarity a tak dál. A dokazuje to na… No na ničem. Adolf Hitler opravdu nechápal, o čem kultura a spiritualita tohoto náboženství jsou, jak hluboko sahají a jak významné byly ve formování světa. U oné výše zmíněné kapitoly jsem pochopil, proč by někteří mohli Mein Kampf považovat bez mála za Bibli. Stejně jako Bible je tato kniha plná protimluvů, nesmyslů a vzájemně se vyvracejících tvrzení. Akorát že v Bibli se toto vyskytuje na platformě dvou tisíc stran, kdežto Hitlerovi k tomu stačila jedna kapitola. Jeden příklad za všechny. Adolf Hitler tvrdil, že se židé snaží snad nejvíce ze všech národů udržet rasovou čistotu ve své krvi. V kapitole „Národ a rasa“ však píše, že například takový židovský mladík číhá po árijských dívkách, aby je znečistil a poskvrnil tak jejích rasu. Ale neposkvrnil by tak čistou náhodou onen mladík i rasu svou? Jenom tak se ptám… Nemá smysl se zde dále vztekat. Hitlerovy myšlenky patří k intelektuálnímu odpadu a dovoluji si prohlásit – sic nerad – že lidé, kteří jsou schopni brát je vážně, musí být idioti, bez schopnosti zapojit do svého jednání i rozum. Po přečtení tohoto si budu muset jít přečíst nějakou lepší knihu. Třeba Korán. Protože i ten je semeništěm hlubších a milejších myšlenek, nežli Mein Kampf.... celý text

Bláznovy zápisky 2017, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Chviličku mi trvalo, než jsem se k této sbírce dostal. Nakonec jsem však byl velice mile překvapen. Gogol užívá neuvěřitelně krásný jazyk, kterým se sice dokáže zatoulat velice daleko, ale vždy je to nenápadné a příjemné. Děj – i když děj nejednou není to hlavní – je popisován rychle a nezdlouhavě, stejně si jej však užijete, právě tak jako mistrovské popis krajiny, nebo autorovy sarkastické poznámky. Povídky na rozdíl od knih Dostojevského a Tolstého, neobsahují rozsáhlé psychologické a filosofické rozbory, či myšlenkové konstrukty. Veškerá filosofie díla, nebo charakter a pohnutky postav jsou jsou-li nutné – jednoznačně pochopitelné ze samého jednání postav. Na malých epizodách z života postav demonstruje jejich charakter. To je podle mě velice osvěžující a i když se jedná o dílo nepatrně méně odpočinkové, než například Jarní vody od Turgeněva, které jsem četl nedávno, stále si u čtení člověk oddechne a uvolní se. Jednotlivé povídky jsem komentoval zde ve složce „povídky“ samostatně, zde si dovolím je seřadit od nejlepší po nejhorší podle mého názoru. 1. Starosvětští statkáři 2. Portrét 3. Příběh o tom, jak se pohádali Ivan Ivanovič s Ivanem Nikiforovičem 4. Plášť 5. Bláznovy zápisky 6. Svatá noc Asi ani jedna povídka není opravdu špatná, ale pohádkovost Svaté noci mi nesedla, stejně jako absurdnost Bláznových zápisků. Zbytek jsem si opravdu užil.... celý text

Démon 2017, Michail Jurjevič Lermontov

Je úžasné kolik citu dokázal Larmontov včlenit do jedné vcelku krátké básně, kterou máte za hodinku, či dvě přečtenou. Komentář obsahuje vyzrazení děje. Poesie je to jazykově velice jednoduchá a čte se sama, řádky utíkají a vy se nestačíte divit, jak jednoduše lze vylíčit velice smutný příběh o lásce. O lásce a osudu. To jsou myslím hlavní motivy této básně. Démon, stvořený jen pro zlo a nic než zlo ve svém životě nemá a nesmí mít, bloudí temnotou chudého světa, který mu nenabízí nic jiného, než zase zlo, dokud nenarazí na světlo, v podobě Tamary, v podobě lásky. Ale osudem démona není žít v lásce, i láska se tedy nutně při pouhém dotyku zase proměňuje ve zlo. Po jedné z nejkrásnějších přísah vůbec přichází krutí rána. Polibek. Nedovedu si ani představil zmaření nadějí a zoufalství, které musely v duši démona vybuchnout. „Je má!“ Křičí démon. A osud mu jí stejně vytrhává z náruče. Nejsem fatalista a fatalismus dokonce nesnáším, je to pouhá snaha zbavit sebe sama břímě zodpovědnosti, ale tato báseň se mi i přes to neuvěřitelně líbila.... celý text

Dobrodruh 2018, Konstantin Biebl

Tak toto bylo celkem příjemné překvapení. Spisovatel, o kterém jsem doposud neslyšel a jeho dílo, o kterém jsem nic nevěděl. A hned první verše mne uchvátily. Ponurost, která téměř – téměř! – připomínala dílo mistra Poea, nebo možná spíše pana Baudelaira. Některé básně samozřejmě byly lepší, jiné méně, ale zapůsobily na mě opravdu silně. To byl úryvek ze sbírky „Věrný hlas“. Stejně na mne působila sbírka „Orloj“ a poté ještě, sic o něco méně „Bez obav“. První sbírka má v sobě opravdu silný prvek ponurosti, kterou nelze nespojit s bolestmi První světové války. „Zloděj z Bagdadu“ je mi o něco méně blízký, ale i tyto verše, protkané nití jemného erotična jsou poutavé. „Orloj“ se mi jeví jako jakési pokračování „Věrného hlasu“, konkrétně potom sama báseň „Orloj“, která k původnímu pochmurnému ladění Bieblovy poesie přidává ještě motiv ztráty milovaných žen, mne uchvátila. Ostatní sbírky, až do „Bez obav“ mě nezaujaly téměř vůbec. Poesie je to podstatně méně lyrická a hraje hlavně na exotično. Možná se bude zdát lyrická těm, kdo navštívili Jávu, já tím šťastlivcem ovšem nejsem. „Bez obav“ přecházejí naplno k ponurosti, až depresi. Některé verše jsou jakoby komunistickou propagandou, jiné, nezkažené tímto svinstvem, jsou velice poutavé, ovšem méně lyrické, než první sbírky. Tato sbírka krásně zachycuje stárnutí. Čas je opravdu veliký umělec. Poslední báseň v knize obsažená, je „Žaluji“, kterou spisovatel napsal těsně před smrtí – sebevraždou. Báseň je velice emocionální, prozrazuje zhrzení a ublíženost autorovu. Zklamání, bolest a strach, to dohnalo pana Biebla, tvůrce některých naprosto geniálních veršů, až ven z okna. Komunizmus má vlastně na svém štítě další zářez, co do jím popravených.... celý text

Jarní vody 2014, Ivan Sergejevič Turgeněv

Tomuto se říká překvapení. Tak jako mě letos zklamala Jeptiška (Denis Diderot), tak mě překvapily Jarní vody. Čekal jsem pochmurnou klasiku, něco ve stylu Dostojevského, či hůře Tolstého. (Aby bylo jasno, oba mám rád – Dostojevského raději – ale ne vždy to člověk potřebuje) A ono ne. Jedná se o jednoduchou svižnou novelku, kterou máte za dva příjemné večery za sebou. Musím se přiznat, že když se hned v prvním odstavci knihy vyskytlo slovo pelyněk a já měl zrovna doma zcela novou lahvinku absintu, neodolal jsem, abych si čtení ještě více nezpříjemnil. V knize nenajdete ani jeden jediný psychologický rozbor, ani jednu opravdovou filosofickou úvahu. Postavy se chovají, jak se chovají, protože se tak chovají, nic jiného vám řečeno není. Děj se odvíjí rychle prostřednictvím elegantního a jednoduchého jazyku pana Turgeněva a tak vám Jarní vody utečou jako… no jako jarní vody. Vlastně je to velice příhodně zvolený název. Pravda, nečekal jsem, že se děj této ruské novelky, od ruského autora, s ruskou hlavní postavou bude odvíjet v Německu a většina postav bude hovořit francouzsky, či italsky (tedy v příběhu, naštěstí tolik ne na papíře). Překvapení to však bylo příjemné. Atmosféra Frankfurtu je v knize vylíčena způsobem, který mě nutil si všechno představovat v nejjiskřivějších barvičkách, vše bylo veselé a krásné a potom… Potom přišel zlý lesní duch, rusalka, či víla, která měla v lese svou chaloupku. A konec najednou nebyl tak veselý. Konec byl odpornou ukázkou uhranutí, způsobeného mladickou naivitou, stejně tak ale i ukázkou slabé vůle. Úplný závěr knihy je vlastně velice smířlivý a něžný, slabá vůle se však vrací i v posledním odstavečku… Inu což, někteří jsou prostě nepoučitelní. V jistém ohledu mi mimochodem Sanin připomíná nebohého Warthera. Jenom osudem se od sebe liší. Dobře, nejedná se o propracované superdílo, ale je to naprosto úžasná, osvěžující kniha. Milá, lehká a nezatěžující, prostě… no asi jsem si potřeboval orazit. Plně doporučuji.... celý text

Zabiják 2015, Émile Zola

Těžké, opravdu těžké hodnotit tuto knihu. Mám na ní totiž dvojí pohled. Jeden osobní – méně pozitivní, druhý objektivní – o něco pozitivnější, ale… no to si řekneme. Upozorňuji, že v komentáři lze najít vyzrazení děje. Začnu osobním. Na knihu jsem se velice těšil, nevěda vlastně vůbec o co se bude jednat. A tak jsem jí v dubnu začal číst. A dnes, 17. srpna, jsem ji dočetl. Je to dlouho, že? Prostě jsem nebyl schopen se do knihy začíst. Nešlo to. Prvních sto šedesát stran jsem četl tři a půl měsíce. Asi na dvousté straně došlo ke změně, konečně jsem si na styl knihy zvykl a dočtení už trvalo jenom nějakých pět, šest dní. Ale ani tak jsem se u knihy nikterak nebavil a utíkala mi hrozně pomalu. Důvod? Netuším. Jazyk, který Zola používá je přirozený, nešroubovaný, elegantní, ale dokáže být i surový, když se to hodí. Prostě krása. Dlouhé popisy v knize jsou, to je pravda. Konec konců v knize se jakoby nic neděje, ale stejně vás svými dlouhými popisy, které vždy poukazují na jeden aspekt životů hlavních postav – to je možná můj problém, jak moc zjednodušuje – provede přes patnáct, či kolik let jejich životů. Zola byl zjevně veliký determinista. I když jsem nevěděl, o čem kniha bude, už na té sto padesáté stránce byl úpadek a zkáza věcí zcela předvídatelnou a jasnou jako lesní studánka. Jedna událost je jasnou příčinou následku, který strhne lavinu. Ale na co Zola vlastně poukazuje? Nejsem si jist, jestli jeho cílem bylo pospání škodlivosti alkoholu, nebo drog obecně. Chápat to lze oběma směry. Já osobně mám s touto myšlenkou jistý problém. Sám vášnivý vinař jsem si moc dobře vědom toho, jak moc škodlivý může alkohol být a kolik životů zničil. Ale nelze tvrdit, že jen protože někdo pije alkohol, bude zničen. Když si do ruky vezmete pistoli, znamená to, že někoho musíte zastřelit? Ne. A když už to uděláte, můžeme z toho vinit pistoli? Také ne. Můžete za to vy. Absolutní většina problémů, které člověka v životě zastihnou má na svědomí on, nebo jiný člověk. Nemůžeme vše svádět na věc, která má nějaké vlastnosti. My se sami rozhodujeme tyto vlastnosti využít. Pna Zola si toto zjevně alespoň z části uvědomoval, ostatně bylo by divné, kdyby ne. Ale mnoho lidí zde v komentářích si to zjevně neuvědomuje a to až moc smrdí alibismem. Jak jsem již zmínil, pan Zola byl veliký determinista. Za to jsem rád. Hlavní hrdinka mnohokrát žehrá na to, že nemá žádné štěstí. Ale aby šla svému štěstí vstříc, to ji nenapadne. K závěru knihy se kouká z okna, na něco vzpomíná a říká si „Já jsem si přála,…“ A opět, přání si bylo vše, co pro to udělala. Všechny postavy, ač o tom neměly zdání, věřily ve filosofii fatalismu. To je v tomto případě činilo neuvěřitelně slabé. Stejně slabí a nečinní, ba dokonce horší byly všichni z její rodiny. A tak závěrem mohu říci jenom toto: Všechna bolest, všechno strádání, i utrpení, to všechno si každá postava knihy zasloužila. A to ať už tím, či oním způsobem. Dávám knize tři hvězdy. Zaslouží si více? Asi ano, ale já to v tomto případě cítím takto. Prostě jsem si to neužil, nezačetl jsem se, nehodnotím příliš dobře.... celý text