sick.boy
přečtené 365
Země
1983,
Émile Zola
K venkovským románům mě to nikdy zrovna netáhlo. Jenže pod tímto je podepsán Zola, jemuž bezmezně věřím. Očekávání byla veliká a možná zbytečně zkonstatuji, že naplněná po okraj. Stejně jako je tento román po okraj naplněný čirým lidským zlem. Naprosto bez ostychu. Zola nám v podstatě nepředstavuje žádného kladného hrdinu. Píše o lidech tak, jak se na naturalistu sluší, tedy s veškerou špínou, duševní, fyzickou i tou dějovou. Příběh této zemědělské vesničky se zaměřuje na několik výživných charakterů a jejich vývoj během několika let. Vývoj samozřejmě k horšímu. Bestialita nezná meze. Zisk a majetek je přednější než vztahy, než rodina, než cokoli. Nejdůležitější je země, plodná země, ostatní se může jít vysrat. Lidé v tomto románu jsou prostí, sprostí a neustále šukají. Zola popustil uzdu jakékoli morálky. Tolik sprostých slov a perverzity bych v tak starém díle nečekal, ovšem tučně to podtrhává realitu tehdejšího venkova, prvoplánovost se nekoná. A mě nezbývá než poděkovat za další strhující knihu, která ve mě zanechala nasranost na celé lidské pokolení. Díky Émile.... celý text
Myši Natálie Mooshabrové
2004,
Ladislav Fuks
Hemží se to tu divnolidma a s těmi si Láďa, jak známo, rozumí. Umí s nimi rozehrát příběh, který se zasekl v několika opakujících se šablonách. Na první pohled monotón, ale ono to graduje, pěkně v pozadí a plíživě, možná si toho včas ani nevšimnete. Paní Mooshaberová žije v totalitní zemi s prapodivnými pravidly, kde se pomocí hvězdoletů lítá na Měsíc, policisté se chodí dívat "jak bydlí", lidé jsou chudí, ale nic z toho jí moc netrápí. Pracuje na Péči, kde se stará o zlobivé děti, které vlastně nezlobí, taky se stará o hroby, líčí pasti na myši a trápí ji jen její dvě velmi nezbedné děti. Kámoší se správcovou, občas si vymýšlí či upravuje slova, občas jí dvě velmi nezbedné děti něčím napálí, kvůli čemu mi jí občas bylo velmi líto. To totiž Láďa taky umí, vyvolávat emoce k těm jeho bizarním figurkám. Co ale Láďovi jde nejvíc ze všeho, to jsou originální zápletky, v kterých po pointě dlouze tápete, ale když přijde, je to síla, jako když vás někdo vezme židlí po hlavě. (Což jsem nikdy nezažil, ale díky Fuksově tvorbě si to umím živě představit.) Originální kniha, která vám musí sednout, jinak nemáte šanci dostat se do konce. Mě sedla, jen té šunky a salátů bylo občas přespříliš. Jo a abych nezapomněl, znáte Máry Capri?... celý text
Sviňák
2001,
Irvine Welsh
Tuto knihu lze použít jako zkoušku vlastního charakteru. Čas od času jsem se při čtení zamyslel, kdy už je na mě Brucovo čiré zmrdství moc. A opravdu k takovému zjištění sem tam došlo, nicméně jsem si přál aby Sviňák nevyměkl a frčel dál, aby neztratil zběsilé tempo. Což se mi splnilo, je to jízda jak píča (mrk mrk). Příběh má rytmus, který by se přirovnat ke stavu po šňupnutí. Nikdo jinej než Welsh by mě asi nedokázal přimět číst o fízlovi-zmrdovi a ještě se u toho skvěle bavit. Nikdo jinej by mi nedokázal naservírovat postavu, se kterou se v podstatě nedá ztotožnit, a přesto s ním s chutí prožijete celý příběh, zaručeně se od něj lze odtrhnout jen s velkými obtížemi. Zaručeně. Jo a nikdo jinej než Welsh by ve svém příběhu nemohl mít fízly, drogy, děvky, mluvící tasemnici, šukání, Amsterdam, psychické problémy, fekálie, vyrážku, aniž by sklouzl do kýčovité přeplácanosti. Irvine v tom zkrátka umí chodit. Čirá literární zábava, pekelně zvrácená.... celý text
Cizinec
2005,
Albert Camus
Krátká exkurze do člověka, který postrádá city ve společnosti, která jimi hýří. Přesto dokáže fungovat, lépe řečeno proplouvat. Nechává se vodit ostatními, bez větších osobních zásahů a nedá se s jistotou říct, zda ho ten život baví, či ho žije jen proto že už tu jednou je. Pak spáchá těžko pochopitelný čin a my máme možnost nahlédnout do jeho hlavy a je jen na nás, jak si přebereme to, co je v člověku, který je cizincem mezi svým druhem. Camus dle mého názoru řízl do živého a přesně těm pocitům vytrženosti rozumím. Kniha je napsána odtažitě, ale zasáhla hluboko. Myslím, že mezi námi chodí spoustu cizinců. Po dočtení je o čem přemýšlet a tak to mám rád.... celý text
Feťák
2002,
William Seward Burroughs
V této knize se fetuje morfium v kvádrech a kloboucích, 50. léta tak jak je neznáte. Burroughs a jeho vypravěčský styl mi sedí. Text je v podstatě osekán na dřeň, žádný kecy navíc, spousta informací se k nám dostane jen tak mimochodem (například to že má Burroughs rodinu). Což je výborné, kniha se totiž jmenuje Feťák, nikoliv Život s Burroughsem a ač mám hutné knihy rád, takováto strohost čas od času neuškodí. Navíc je těch téměř 200 stran dost svižných, plných zajímavých poznatků a zápletek o drogách, absťácích, policajtech, teplouších, Mexiku, celých protkaných dosti zvláštními myšlenkami a úvahami vyjetého intelektuála. Burroughs je zajímavá postava v literární historii a touhle knihou se mi otevřely dveře k jeho tvorbě. A to jsem rád.... celý text
Zalknutí
2009,
Chuck Palahniuk
Palahniuk a jeho hrdinové, kteří neustále opakují stejné slovní obraty a motivy, jako by zrovna dočetli Myši Natálie Mooshabrové. Jak já ty parchanty mám rád. Viktor si mě získal od samého začátku. Někdo by si mohl říct, že naprosto postrádá důstojnost, vzhledem ke způsobu, jakým vydělává peníze. Někdo by si zas mohl říct, že to zvládá právě kvůli vysoké úrovni důstojnosti. Kdo to ví. Jo a k tomu je ještě závislý na sexu. A možná Ježíšův syn. Sečteno podtrženo, je s ním velká zábava. No a to je asi nejdůležitější aspekt této knihy. Je zatraceně zábavná. Samozřejmě tu máme trefné narážky, jež řezají do živého masa lidské povrchní společnosti. Ty ale vzhledem k jiným dílům od Chucka hrajou spíš vedlejší roli. Zalknutí oplývá silným příběhem syna, jež svérázným způsobem udržuje matku v luxusním pečovateláku, pídí se po svém původu. Taky dělá z lidí hrdiny, šaškuje v historické vesničce a jak už jsem naznačil, hodně souloží. To celé v úchvatně cynickém balení. Škoda že má Palahniukova kvalita děl celkem sestupnou tendenci. Na rozdíl od jeho bizarních postav jsem však vcelku optimista a tak věřím, že se od něj ještě dočkáme velkých věcí. A jestli ne, tak ať se mu anální kuličky zaseknou hluboko ve střevech! Amen.... celý text
Hlad
1959,
Knut Hamsun (p)
Jsme v hlavě norského intelektuála, který má hlad. Prožijeme s ním několik zdrcujících týdnů, během kterých je náš bezejmenný (anti)hrdina na pokraji vyhladovění, občas se nají, občas to vyzvrací, nepracuje, i když by asi chtěl, čas od času si popláče, potká pár karikaturních postaviček, zažije pár bizarních chvil a taky to má moc pěkný konec, který mi sedl a díky němu hodnotím o hvězdičku víc než jsem měl původně v plánu. Vlastně ani nevím jestli bych tuhle knihu někomu doporučil, ale vzhledem k tomu že se to četlo tak svižně a že se mnou pár scén celkem zamávalo, tak asi jo, a navíc to máte přečtený za pár dní a pak můžete machrovat, že jste četli Knuta Hamsuna, kterého obdivoval i Bukowski! Já osobně jsem s tímhle autorem neskončil. Jo a vzhledem k názvu díla je v knize překvapivě mnoho jídla!... celý text
Tak mě někdy napadá
1999,
Ken Kesey
Ken Kesey opět předvádí svůj neskutečný um, který zaručuje maximální vtáhnutí do děje. Skvěle vykresluje postavy, stejně jako ve Vyhoďme ho z kola ven tu máme esenci drsňáctví a frajerství a když už jsme u toho tak i pěknou škálu zvláštních postaviček či magorů. Je vidět, že v této knize uspokojil své chutě experimentovat, s formou si hraje neuvěřitelně a já věřím, že ne každému sedne časté měnění vypravěčů, občas i během jednoho odstavce, nebo prolínání přítomnosti/minulosti/myšlenkových pochodů. Chvíli tak trvá, než se do tempa a struktury knihy dostanete, jakmile se tak však stane, jste naprosto pohlceni příběhem o rodině dřevorubců, která se s ničím nesere, nikomu neustupuje, a (co je pro děj důležité) kašlou na stávku, kvůli čemuž graduje nasranost ostatních wakondských buranů. Do toho tu máme rodinné, v podstatě komorní drama dvou bratrů, z nichž jeden cítí velkou křivdu a několik podpříběhů, které naprosto geniálně dokreslují perfektně hmatatelnou atmosféru. Co se týče chvály, zde bych asi skončil, stručně řečeno jsem celý listopad strávil s absolutní špičkou svého žánru a trochu mě mrzí, že toho Kesey za svůj život nenapsal víc. Do tohohle amerického, provlhlého zapadákova se někdy určitě rád vrátím.... celý text
Neviditelný
2006,
Jaroslav Havlíček
Strýček Cyril si každé ráno míchal svůj elixír neviditelnosti. Já se každé ráno těšil, jak se během dne posunu dál v tomto skvostném psychologickém příběhu. Psychologické knihy mají občas, na můj vkus, sklon se táhnout, babrat se v nicotnostech, jimž by místo dvou kapitol stačila jedna stránka. Neviditelný je naštěstí úplně opačný případ. Sice se též zabývá stále dokola několika motivy, ty ale gradují s takovou razancí a do takového dna až tu tíhu fyzicky cítíte. Rodinné šílenství Hajnů. Postavy se mění před očima, chátrají, mysl dostává zabrat a hlavní hrdina, vypravěč, zůstává chladný a tvrdý jako kámen. Přiženěný Petr Švajcar byl totiž mnohem větší tvrďák než jsem já a tak jsem jeho jednání čas od času nerozuměl, respektive sem nedokázal pochopit jak může přemýšlet tak jak přemýšlí, vypočítavě a odtažitě, bez náznaku empatie. Pod jeho taktovkou příběh dojede do konce, který románu přesně sedne. Osmdesát let stará deprese, která vám nedá spát. Perfektní.... celý text
Delfíní lidé
2008,
Torsten Krol
Tohle příjemný překvapení mi dala přítelkyně k dvaadvacátým narozeninám. Hlavní hrdina/vypravěč je tedy o celých šest let mladší, přesto mi dokázal vyrazit dech. A to minimálně v každý kapitole. Ingredience: Rodinka jež utíká z poválečného Německa, kde by je nejspíš zlynčovali, exotika venezuelských pralesů, indiáni, nácci, dobrodružnost a hlavně spousta úchyláren a podivností. O těch čte rád každý a kdo říká že ne, má doma nejvíc knížek od Bukowského plné slepených stránek. Kniha vyniká nad ostatní svou neustálou překvapivostí. Po celou dobu jsem netušil kam se děj vyvine, žádná klišé se nekonají. Prostředí pralesa k tomu sice vyzývá, ale autor je dostatečně zvrácený na to, aby naservíroval originální příběh s krásně podivnou atmosférou. Indiáni, kteří udávají tón příběhu jsou vykresleni bez jakéhokoli idealizování, konečně. Střet jejich přírodního, drsného životního stylu s dojčlandüberupjatostí je tak zábavný, že i kdyby v knize nebyla jiná zápletka, stejně dám 5/5. Jenže se toho udá spoustu a každý si to nějakým způsobem odnese, občas se z toho trošku kroutí prsty u nohou. Pokud stavíte naší "civilizovanou" společnost nad tu "divošskou", kniha asi není pro vás. Protože jste blbci. Aura tajemna ohledně neznámé identity autorovi knize jen přidává plusové body. Doufám že Torsten Krol zůstane navždy Torstenem Krolem a Delfíní lidé kniha od autora bez tváře.... celý text
