Snoopi
přečtené 674
Černá, bílá a zrzavá kočička
2023,
Danka Šárková
Poutavá knížka pro děti, v níž se protnou osudy tří kočiček - Lady, Klotyldy a Čičika. Každá z nich žije trochu jinak a ve zcela jiných podmínkách: Ladu s bílým kožíškem nechává její panička Květa většinou doma o samotně, takže není divu, že se často nudí. Také druhou kočičku, zrzavou Klotyldu, její pán Adam poněkud opomíjí, dopřává jí však štědrou dávku velkorysé volnosti. Asi nejhůře z nich se ovšem má černý kocourek Čičik, který žije na ulici. Všichni tři hrdinové jsou nešťastní, každý svým způsobem, a když se jednoho dne setkají, jejich životy se nečekaně změní. Samotné vyprávění je zcela prosté, nijak nekomplikované, jako stvořené pro začínající čtenáře - ti zkušenější poměrně brzy pochopí, kudy se děj bude dále ubírat. Poselství této knihy téměř až "fosforeskuje do noci", jak je jasné a zřetelné: oslava přátelství, víra v dobro a naději. Malým čtenářům text může pomoci při uvědomování si prvních hodnot i cílů a při budování vlastního sebevědomí. Nutí je k zamyšlení: kniha je koncipována tak, aby se děti pozastavily nejen nad jednáním hrdinů, ale hlavně nad jednáním svým. Výchovný podtext je zvláště zřetelný v krátkých poučeních, vkládaných do příběhu, která se obrací přímo ke čtenáři: obsahují náměty k zamyšlení, malé psychologické rady, jak se zachovat, vysvětlují jednání postav apod. Velmi mne překvapily svou radikálností, např. když nabádají ke zdravému stravování a trochu brojí proti stravování ve fastfoodech. Přišlo mi to už lehce přehnané, ale dítě to bude vnímat jinak. Celý příběh vkusně doplňují překrásné ilustrace a umocňují tak příjemný dojem ze čtení. "Lidi, to je vám taková paráda, když víte, že se máte večer kam vrátit, oni vám dají něco k žrádlu a pohladí vás. Jenže já se zase nemám kam vracet. Teď nemám kam jít," mňoukal nahlas." "Už jsi viděl/a, jak kočka nese ulovenou myš? Líbilo se ti to? Kočky loví a vždy budou. Dříve kočičky v domech žily hlavně proto, aby lovily myši. Je to jejich přirozenost, jak se nasytit. Ty také přece potřebuješ jíst a jdeš do obchodu nakoupit. Kočička jde takhle na pole a uloví myšku. Ty si však bez dovolení nikdy nic neber, nejsi takový lovec." "V tom kočičím světě je to zvláštní. Jednou jste nejlepší kamarádi, a najednou na sebe prskáte jako největší nepřátelé, abyste se další den zase skamarádili." "Také někdy trucuješ, když se ti něco nelíbí? Věř, že tvoji rodiče to s tebou myslí dobře." "Chodíš někdy domů a už je velká tma? Raději se snaž dorazit domů za světla, a pokud musíš třeba z nějakého kroužku jít potmě, tak jen tam, kde je hodně lidí. Nejlepší by bylo, kdyby tě doprovodili rodiče nebo starší sourozenci." "Nebe bylo, je a bude pro všechny a nikdo nesmí dělat rozdíl mezi lidmi ani mezi zvířátky."... celý text
Čečetka je mistr čači
2020,
Jarmila Mrázková
Ta malá knížka mě upoutala svou obálkou, ztřeštěným názvem - a pak i upozorněním, že jde o logopedické hrátky. Hrábla jsem po ní čistě ze zvědavosti, a nelituji. V rámci své funkce - procvičování a trénování mluvidel a správné výslovnosti - asi neexistuje nic ujetějšího a bláznivějšího :-) Jednotlivé básničky - říkačky mají děj, mají příběh, verše jsou vcelku pravidelné a rýmy sedí, ale o to zde nejde: hlavní je jejich účel, tedy hlasitý přednes. Svým absurdním obsahem mohou zaujmout i děti, avšak ti mladší některým výrazům nemusí porozumět, takže patří do rukou spíše dospívajícím. V rámci recitačních soutěží jsou pro ně ty básně přímo ideální. Jsou psané s lehkostí a příjemnou nadsázkou, mají čtenáře pobavit, vzbudit úsměv na tváři, což se vcelku i daří, právě díky originálním hříčkám s jazykem. Potkáme zde skutečně pestrou řádku hrdinů: kudlanky na velocipedech, datla, který neplatí daň a dostane se do dluhové pasti, žížalu, jež chce být mažoretkou, mloky v limbu - a spoustu dalších bizarních postaviček, pro něž nic není nemožné. Publikace se určitě hodí pro pilování vad řeči, některé verše možná aspirují na funkci budoucích jazykolamů :-) Jen je škoda, že básně nemají názvy a jsou řazeny podle písmen, jejichž výslovnost mají trénovat. Bohužel však nikoli abecedně, což může trochu ztěžovat orientaci v knize. Ovšem ilustrace, které knihu doprovázejí, jsou opravdu zdařilé, trefné a vtipné. ...Cestoval cejn Cyril Cihla co se nikdy neculí aby se mu nemoc vyhla cucal citrón s cibulí.... - - - ...Bosorka Saskie řekla si: Zkus to bez pravé lásky je na světě pusto... - - - ...Čečetka je mistr čači je to psáno v počítači učiní z nás během chvíle tanečníky pokročilé... - - - ...Ezoterik Erik trnul ráno strachem když jeho chrt Žeryk sežral bednu s hrachem... - - - ...Foxteriér Alfons Bílý ať mu feny prominou potkal jistou Ofélii s fialovou ofinou... - - - ...Když budete skřípat křídou tak si pro vás skřítci přijdou zbaští vaše svačinky pak vás zavřou do skříňky...... celý text
Prototypy elektrických lokomotiv, jednotek a vozů
2022,
Martin Harák
Železniční mašiny, to je svět sám pro sebe. Je smutným paradoxem, že nás sice poměrně bezpečně dopravují tam, kam potřebujeme, ale blíže se o ně zajímají jenom skuteční železniční fajnšmekři. Nejsem přímo zapálený fanoušek, akorát jsem se tak trochu zakoukala, a od té doby mě moc baví sledovat tyto krásky na nádražích. Přiznávám, že toho o nich zatím moc nevím, ale dokážu je již aspoň rozlišovat a těší mne, když na svých cestách natrefím na nějakou zvláštnost. Docela nedávno se mi dokonce podařilo v jednom dni zahlédnout dva skvosty, které už moc nejezdí - tažné mašiny s přezdívkou "Bardotka". První z nich jsem spatřila na Hlaváku. Celá se blyštěla zánovním červeným nátěrem, ozdobená žlutým pruhem, umně zakončeným krasopisným nápisem "Brigitte". Hrála si na "velkou paničku", zamračený čumák bojovně vystrčený dopředu: stála tam u nástupiště tak majestátně, tak sebejistě, jen jen zakřičet: "JÁ jsem TADY, podívejte, JÁ pokořím všechny tratě světa, JÁ nepatřím na vedlejší kolej - a do starého železa už vůbec ne!!!" Nedivím se, že si ji nějaký nadšenec fotil: výstavní modelka v plné kráse, retro celebrita, čekající na cvakající spouště reportérů, dobře si vědomá svých předností, nezlomená ve své pýše. Ta druhá mašina, to už byl dočista jiný kalibr: unavená dělnice v plném zápřahu, vytrvalá pracovnice na věčné šichtě bez odpočinku, jež si ovšem ani slůvkem na svůj úděl nepostěžuje. Povšimla jsem si jí na malém nádraží, kam ji spolu s obřím nákladem dřeva přivlekla její supící kolegyně, která hned vyrazila směrem na Brno. Jen ta milá, zamračená Bardotka zůstala a poněvadž její sílu potřebovali, neboť její provoz nezávisí pouze na trakčním vedení, okamžitě ji "přešíbovali" na jednokolejnou trať. I na tu dálku bylo znát, jak se na ní již podepsal čas: jevila znaky viditelného opotřebení, celá byla taková omšelá, narezlá, a s oprýskaným šedě-červeným lakem působila tak zdrchaně, až mi jí bylo líto. Říkala jsem si, co ji ještě asi čeká, jestli jí ti její lidé také někdy dopřejí krásný přeliv a hodí ji pořádně do gala, nebo ji příště s díky pošlou do šrotu... Jenže tyhle ženský, ty se nedají! Ty není radno podceňovat, ty mají za ušima, ty dokážou neuvěřitelné, ty umí klamat tělem! I proto věřím, že jich ještě spousty budu dále potkávat na kolejích: takové dámy rozhodně nepatří do muzea. "Bardotky" neboli "Zamračené" či "Prsaté" mám moc ráda, ale nejvíc miluji Brejlovce. Podivní elegáni, gentlemani kolejí, kteří vypadají, jako by jim někdo místo hledí nasadil obří svářečské brýle, snad aby "lépe viděli". Díky své image jsou nepřehlédnutelní - a budí také i patřičný respekt. Jejich výhodou i prokletím je, že jsou to dieseláci: sice s nadhledem tahají obří náklady po neelektrifikovaných tratích, jenže jejich spotřeba je obrovská. Vídám je již o něco méně, většinou vypadají sešle a kolikrát je zdobí již značně oprýskaná patina, avšak i přesto se mi někdy povede potkat skutečně zajímavý exemplář. Zrovna v Kolíně jeden takový fešák občas pobývá: přímo výstavní kus, oděný do zářivě žlutě-zeleného hávu jako nějaký kanárek, jak jemu to sluší! Práce zřejmě moc neudělá, tenhle marnivec je tu opravdu jenom pro parádu. A když se tam občas setkám s jednookým Kyklopem, který jako prototyp existoval pouze ve dvou kusech, mé srdce jenom plesá. Když se mi do rukou dostala tato publikace, neváhala jsem ani chvilku a symbolicky nastoupila. Byla to jízda dlouhá, se spoustou zastávek, a já rozhodně nelituji, přestože se kniha hodí spíše pro železniční fajnšmekry, odborníky, a samozřejmě i tzv. "šotouše". Do tajů té "vysoké železniční fyziky" kdesi u drátů asi už neproniknu, ale o to víc mě "svět na kolejích" fascinuje - asi nejvíc ovšem slangové názvy mašin. Bylo krásné podívat se na zoubek všem Bobinám, Žehličkám, Staročeškám, Peršingům, Asynchronům, Hrbounům, Banánům, Krysám, Bastardům... projet se Laminátkami, Plecháči, Belgičankammi, Ešusy, Hliníky... a skončit až u Pendolína. Zároveň jsem se doslova opájela tou krásnou češtinou, těmi božskými termíny a nádhernými odbornými názvy: sběrač, odpojovač, uzemňovač, stykač, usměrňovač, vlakový zabezpečovač, pískovač... pulzní měnič, brzdič, tlumič vrtivých pohybů, chladič, volič směru... rozvaděč, přivaděč... písečník, příčník, čelník, podélník, příčník, převodník, odporník... kluznice, pružnice, sběrnice, bočnice... pojezd, vzduchojem, tlumivky, spřáhlo, vratidlo... krouticí moment, točivý moment, pulzní regulace výkonu, táhlové narážecí ústrojí, brzdové zdrže, tlačítko bdělosti... Asi nejkrásnější mi ale přišel výraz, jehož bych hned zařadila mezi naše přední jazykolamy -"nezatrolejovaná trať" :-) Oba autoři v knize tematicky zpracovávají pouze prototypová vozidla, ale věnují se i vozidlům, vyráběných rovnou sériově, bez prototypů. Je rozdělená na dvě části: první se věnuje lokomotivám, druhá elektrickým motorovým vozům a jednotkám. U všech prototypů je bohatě zdokumentovaná jejich minulost až do r. 2022, dozvíme se o jejich osudech, popř. v jakém depu jsou k dispozici. Jakožto "zapálený laik" velmi oceňuji vzhled do označování československých železničních vozidel, kapitoly o historii elektrizace našich drah, o životě Františka Křižíka a informace o známém tvůrci tvůrci škodováckých lokomotiv "Eso" Františku Palíkovi. Také nesmím opomenout krásné fotografie a technické výkresy. S touto knihou si na své si přijdou jak laici, tak i odborníci a lidé, kteří mají železnici jako koníček.... celý text
Kubíkova cesta
2021,
Jakub Špičák
Na knihu jsem byla hodně zvědavá. Trochu jsem se obávala, aby autor jen nekopíroval příběh známější "Honzíkovy cesty", nebo aby se ho až příliš usilovně nesnažil "zmodernizovat". Jsem ráda, že se tak nestalo a jeho tvůrce si zvolil vlastní cestu. I když i ona kniha zde hraje svou roli: babička z ní čte Kubíkovi před spaním. Srovnání se samozřejmě nabízí: Kubík je o něco starší, absolvoval první třídu, umí již číst i psát, je přirozeně zvídavý a nebojí se jednat samostatně. Příběh je ryze současný, takže nechybí vymoženosti dnešních snů: prarodiče píší místo dopisů maily, chlapec používá mobil a ve svém domácím prostředí běžně obsluhuje některé přístroje. O prázdninách se však doma již poněkud nudí a není divu, že přijme nabídku své babičky a dědy, aby k nim na nějaký čas přijel. Už jen sama cesta k nim je pro něj zajímavý zážitek - a co teprve, když mu děda připraví nečekané překvapení: vlastní verzi hry "na schovávanou". Kubík se brzy seznámí s partou místních dětí: Eliškou, Petrou, Šárkou se psem Kilem, Radanem, kteří ho přijmou mezi sebe, a prožívá s nimi spousty dobrodružství. Zároveň může porovnat dva zcela rozdílné světy: ten zaplněný různými vymoženostmi u nich doma - a ten "normální" u babičky a dědy. Jeho prarodiče jsou aktivní, berou ho i na své pracoviště, a děda ho zase seznamuje s jiným druhem zábavy: ukazuje mu letité stolní a karetní hry, které spolehlivě zahání nudu. Kniha pojednává nejen o odvaze a hodnotě přátelství: Kubík poznává, že ne všichni přátelé jsou přátelé opravdoví a ne všichni nepřátelé jsou nepřáteli skutečnými - zároveň řeší první konflikty a pochopí, jak je někdy těžké říci pravdu. Je to takové milé, příjemné a hřejivé čtení. Díky zajímavým epizodám plným napínavého děje, mnohdy s nečekaným vyústěním, může oslovit spoustu malých čtenářů. Líbil se mi i jazyk a neotřelá přirovnání, např.: "Dopoledne se vleklo jako šnek... Společně se nechali spolknout bytovkou..." Autorovi se navíc podařilo velmi věrohodně zachytit uvažování a chování jednotlivých dětských postav. Krásné ilustrace, které knihu doplňují, beru jako další přidanou hodnotu. ... "Strašně moc se na dědu těšil, a teď byl celý zaražený. Na stolku si všiml obálky, nebylo na ní ni napsané, jen velký vykřičník. "Babi? Nevíš, co je tohle?" ukazoval na obálku. "To nevím, kde jsi to našel?" zeptala se babička. "Tady na stole. Můžu se podívat dovnitř?" ukazoval Kubík. "Podívej," pobízela ho babička. Zašustil papír a Kubík vyndal přeložený lístek. Rozbalil ho a udiveně četl: "Hledej dědu neposedu! Jsou tam tři křížky u bílé břízky." ... "A protože děda ještě musí pracovat a čekali bychom na něj dlouho, mohli bychom se cestou zastavit na koupališti," dodala. Na to už Kubík nic neříkal, místo toho udělal překvapený obličej, jak to znal z kreslených pohádek v televizi, vykulil oči a otevřel pusu. Babička se rozesmála. "Komediante," řekla. "Běž si pro plavky, ty Belmondo." ..."A ty se nebudeš koupat, babi?" zeptal se Kubík a rychle se vysvlékl do plavek. "Já ne, Kubíku," usmála se babička, "já se budu slunit." "Co se budeš, babi?" zeptal se starostlivě Kubík. Nechtěl, aby se babičce něco stalo nebo aby musela dělat něco nepříjemného. "Slunit," zopakovala babička, "budu na sluníčku, užívat si tepla," vysvětlovala. "Aha, tak já se budu vodit," přikývl Kubík, rozeběhl se k menšímu bazénu a babičku nechal za sebou." ..."Když Kubík zahlédl, na čem Radan vyjel zpoza domu, už věděl, čemu dopoledne Šárka říkala elektrika. Radan totiž stál na elektrické koloběžce, a to na naprosto úžasné elektrické koloběžce! Byla černo-zelená, lesklá a jemně, povzbudivě bzučela, jak se na ní Radan elegantně blížil." ..."Na hraní máme hry," mrkl na Kubíka děda a vytáhl ze skříně několik krabic. Byly už trochu ošuntělé a občas chyběla kostka nebo figurka, ale děda si uměl vždycky poradit. Kostku vzal z jiné krabice a místo figurky hrál Člověče, nezlob se s pěšcem ze šachů, kde chyběly dvě věže. "A správnej chlap umí hrát karty," prohlásil nakonec. "Umíš?" zeptal se vyzývavě Kubíka a vytáhl balíček karet. Ty byly kompletní. "Neumím," přiznal Kubík. "Tak sedej, naučím tě prší, Koubine," ukázal děda ke stolu."... celý text
Honzíkova cesta
1998,
Bohumil Říha
Byla jsem na ni hodně zvědavá: vyštrachala jsem ji na půdě mezi starodávnými exempláři. Chtěla jsem ji porovnat s knihou "Kubíkova cesta", pro níž byla inspirací, a mě to přišlo zajímavé. Takže jsem s chutí podnikla tu zvláštní "exkurzi do starých časů" - a zároveň jsem se i ve svém životě vrátila o pěkných pár let zpátky, neboť tuhle knihu jsme všichni povinně louskali ve škole a učili se na ní číst, hezky nahlas. Docela mě překvapila: není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jenom kdyby tam autor pořád necpal to slovo "družstvo" a "věci družstevní", až tím byl neskutečně otravný, ale chápu, že s ohledem na dobu vzniku asi nemohl učinit jinak. Bylo to takové hezké počtení z dob dávno minulých a věřím, že každého dospělého se při čtení prostě musí dotknout závan lehké nostalgie: kuličky nikdo necvrnká, neboť nejsou ani "retro"... děti rozhodně nejezdí samy vlakem, neboť je rodiče všude vozí auty a na plácky před domy se je bojí vypouštět, i kdyby to mělo být jen na chvilku... podzimní proudy již nevynášejí do výšin žádné draky, neboť jejich létání zřejmě není bezpečné... na polích se při sklizni nevážou snopy, ale vrčí tam obří mašiny... a nač si vyrábět nějaké hračky, konkrétně lodičky a letadla z kůry a dřeva, když se všechno dá sehnat v hračkářství, e-shopech a zábava se stahuje do tabletu... Ale i přes tu jistou "patinu let minulých" má kniha své kouzlo - kouzlo jednoduchého, nekomplikovaného a příjemně plynoucího vyprávění bez složitých zápletek, které nikde zbytečně nedrhne. Honzíkovo myšlení je roztomile naivní: ve své důvěře se nechává vícekrát obalamutit, pokaždé se mu však dostává zadostiučinění. Poznává hodnotu pravého přátelství a tíhu odpovědnosti, zároveň prožívá první pocity viny a musí čelit i vlastnímu strachu: je totiž klučina čiperný a zvídavý, jenže poněkud nesmělý. A přestože je hlavní postavou, o ten největší "hybný moment" se starají hlavně zvířata, s nimiž se setkává, a přátelé, které poznává - Punťa v drůbežárně, agresivní kohout, kocourek ve škole, koza, co si dělá, co chce, lehce proradný Ferda... Celý text je nejen oslavou dětské duše, toho krásného, čistého a neposkvrněného světa dětství, který si v sobě hýčkáme až do sklonku života. Je také oslavou skutečného a opravdového přátelství a dalších hodnot, navíc se nese ve znamení víry ve spravedlnost a odpuštění. Občas mě mile překvapil autorův slovník a přirovnání, která užívá: "Vlak jel jako čert... ocas jí stál ztuha jako list zimního zelí... ocas mu vlál jako babí léto... cupala za nimi... začal ho klofcovat... ve vysoké trávě vrzaly kobylky..." Malým čtenářům se může líbit, že první písmena na začátku jednotlivých kapitol jsou vyvedena ozdobnými iniciálami; určitě je zaujmou obrázky Heleny Zmatlíkové, které k této knize prostě patří, a díky krátkým větám se jim příběh bude rychle číst. ..."Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl." "To je družstevní." "Co to je družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl. "To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil." "A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?" "Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu." ..."Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád." ..."Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel? Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na celou náves. Vozík přihrčel až k vrátkům. "Jedete, jako by hořelo," zlobila se babička, ale její tvář se smála." ..."Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích dále. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a nakonec se ztratil i tenhle červík."... celý text
Malý princ (komiks)
2009,
Antoine de Saint-Exupéry
Tak už se dočkal i on, figurka malého rozumbrady, v sáčku a s nezbytnou žlutou šálou kolem krku. Existuje v rozhlasovém zpracování, byl zfilmován, objevil se na divadelních prknech... a stal se už i výraznou komiksovou postavou, takže stanul na zaslouženém místě po boku mnoha světoznámých a "překreslených" děl. Docela by mne zajímalo, jak by takový komiks vytvořil sám Exupéry - věřím, že by šlo o dílo velmi zdařilé, přestože sám tvrdil, že malovat neumí, a svůj talent vkládal raději do slov. Uznávám, že jsem hodně konzervativní: z jeho nemnoha obrázků mám prostě zažito, JAK musí svět malého prince vypadat, a vůči jiným pokusům o jeho ztvárnění jsem silně skeptická. Po této knize jsem sáhla hlavně ze zvědavosti, a abych si splnila i jednu ze čtenářských výzev (klasické dílo, převedené do komiksové podoby). Není divu, že jsem zprvu byla zklamaná, některé ilustrace mi připadaly téměř až humpolácké a nepříliš zdařené, asi nejvíce mě zlobilo zobrazení lišky a růže... Jenže když jsem si zvykla na kresbu a ponořila se hlouběji do příběhu, cosi se změnilo. Autorovi se totiž podařilo něco víc: šikovně zachytil tu něhu, veškerý cit, který pilot k princi cítil, a vystihl celkovou atmosféru díla a podstatu řečeného... A přestože jsem věděla, co mě čeká, ten ilustrovaný příběh si mě podmanil natolik, že jsem v závěru plakala... Myslím, že komiks je schůdná cesta pro ty, kteří příliš neholdují dlouhým textům, i pro ty, kteří vyrostli spíše na technice míhajících se obrázků. Najdou zde vše podstatné a možná si uvědomí ještě víc, než kdyby ten text jen četli. Zdá se mi to neuvěřitelné, ale občas mám dojem, jako kdyby mě "Exupéryho duch" tak nějak pronásledoval. Začalo to novým vydáním Malého prince ve dvou českých nářečích, pokračovalo zakoupením té původní pohádky pro dospělé do vlastní knihotéky... a tím to zdaleka neskončilo: když jsem v knihovně hledala vhodný komiks pro splnění výzvy, zrak mi automaticky padl na toto zpracování... Ráda také jezdím vlakem, je to pro mě vítané zpestření stereotypu všedních dní. Často pokukuji po lidech kolem a jsem nesmírně zvědavá, jakou knihu kdo na svou cestu vytasí. Nedávno si ke mě do kupé přisedl mladý muž. Mluvil špatnou češtinou, jeho telefonáty a exotický vzhled odkazovaly k tomu, že jde o Španěla. K mému údivu však vytáhl český výtisk "Malého prince" a jal se jím prokousávat... a mě najedou cosi uvnitř zahřálo. Litovala jsem, že v sobě nemám víc odvahy, tak moc mě to zajímalo: jak se mu čte, jak češtině rozumí a jak se mu tady líbí - a chtěla jsem to vědět nejen kvůli tomu, že tu knihu jsem pár dní předtím přelouskala. Celou cestu jsem k jeho oslovení sbírala odvahu, ale pak už jsem musela vystupovat: velmi nerada ruším cizí lidi, zvlášť při čtení, a ode všech si držím patřičný odstup. Uvědomila jsem si však, že jedna malá knížka může dělat zázraky - tedy pokud se člověk osmělí... "Řeč je pramenem nedorozumění." "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." "Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal." "Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit." "Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc." "Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Kdo by mě jinak navštěvoval?" "Vy na zemi jste příliš malí, než abyste si mohli vymetat sopky. Právě proto vám způsobují spoustu nepříjemností." "Osaměli jsme i mezi lidmi." "Lidé nemají představivost. Opakují, o se jim řekne." "Všechny cesty vedou k lidem." "Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě." "Známe jen ty věci, které si ochočíme."... celý text
Star Wars - Platinová kolekce
2023,
kolektiv autorů
Před dávnými věky, v předaleké galaxii... Ten film miluji. Znamenal přerod v mém dosavadním vnímání světa. Když jsme na něj se školou vyrazili do kina, bylo mi asi jedenáct let. V té době jsem byla založením snílek: bavilo mě číst dobrodružné romány a stávat se součástí příběhů, které sama vytvářím i poté, co naposled klapnou desky přečtené knihy. Nikdy jsem netruchlila, že je konec: v mé fantazii ti hrdinové žili dál. A nebylo jich málo, aspoň na Divokém západě, kam jsem často utíkala za chrabrými obránci práva, cti a utiskovaných. Po jejich boku jsem zažívala stále nová dobrodružství, ale co si budeme namlouvat, bylo to pořád "na jedno brdo" a moje představivost mi postupně nějak přestávala stačit. Není divu, že jakmile jsem ten film "z jiné dimenze" zhlédla, úplně jsem oněměla. Zmocnily se mě emoce, jimž jsem vůbec nerozuměla, emoce, které čekaly na probuzení asi jako spící princezna na polibek prince. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, a přitom to bylo tak prosté: zamilovala jsem se. Tím "šťastným vyvoleným" se stal - Luke Skyllwalker. Všechny mé vybájené příběhy se najednou odehrávaly kdesi v jiných galaxiích, točily se hlavně kolem jeho osoby a já si před usnutím vytvářela stále nové a nové verze našich osudů. Vadilo mi snad jediné: dřív než jsem si celé ty ságy dokázala odvyprávět, blaženě jsem usnula :-) Až zpětně si uvědomuji, jak zásadní pro mne ten film byl: skrze něj jsem se postupně oprošťovala od dětského vnímání světa, skrze něj jsem získala vstupenku do světa dospělých. Měnil se i můj čtenářský vkus a já zákonitě přecházela k tehdy populárním románům pro dívky, ale to už je jiný příběh. Když mi tedy v knihovně padl zrak na tuto rozsahem nevelkou knihu, zvědavě jsem po ní hrábla. A přestože je určená převážně dětem, rozhodně nelituji, že jsem tak učinila. Před mýma očima zase ožil celý příběh a já jsem ráda, že jsem jej mohla znova prožít. Uznávám, že je značně zjednodušený a poněkud okleštěný, ale dětem stačit může. Je v něm všechno: láska, přátelství, síla, boj se zlem, víra v dobro i naděje a jako ve správné moderní pohádce nechybí ani ten šťastný konec. Vyprávění je to rychlé a nekomplikované, text se rychle a snadno čte. Dobro a zlo jasně charakterizované, jednání postav čitelné... Kouzlo celé knihy však spočívá hlavně v krásných ilustracích. Na své si přijdou nejen ti, kteří se s hrdiny Hvězdných válek setkávají poprvé, ale i vášniví vyznavači jejich kultu. Škoda, že nevyšla před 30 lety - co bych za ni tenkrát dala! :-)... celý text
Rozum do kapsy
1986,
kolektiv autorů
Tahle kniha si mne prostě "našla". Vylovila jsem ji z knihobudky OC na Smíchově, a to přímo před hladovým zrakem muže, který se též chystal "na lov", samozřejmě nikoliv moji maličkosti :-) Nijak nadšeně se zrovna netvářil, když jsem dovnitř hrábla jako první, ale tak už to někdy chodívá - takovou kořist jsem si přece nemohla nechat ujít! :-) Vůbec nevadí, že kniha je již značně opotřebovaná, několikrát slepovaná a ohmataná dotyky nedočkavých ruček, bažících po poznání - právě takové knihy bývají nejlepší. Prakticky ihned jsem jí slíbila i "menší kosmetický zákrok", na který se zajisté těší spolu se mnou: nemůžu se dočkat, až tasím štětec, smočím jej v lepidle - a téhle ošuntělé krásce, z níž se perly jen sypou, opravím poničenou vazbu. Pro ni to bude znamenat nový život, pro mě nostalgický návrat do knihovnické éry. Ta práce mě bavila... ta práce mne uhranula, doslova mne očarovala nejen extatickou vůní, jež se linula z nových, poprvé otvíraných přírůstků při jejich katalogizaci... ta práce si získala celé mé srdce. A kromě té nesmírně uklidňující rutiny při zarovnávání regálů, toho blaženého vědomí, že "věci jsou tak, jak mají být", toho pocitu, že doslova "existuji teď a tady", jsem asi nejvíc milovala chvíle, kdy jsem si mohla hrát na knihaře. Na velikého "Pana doktora všech poraněných knih", jen ten bílý plášť mi chyběl. Nebylo to součástí profese, ale k mé práci to patřilo. Pokaždé jsem se radovala jako malé dítě, když mi v kanceláři přidělili bedny s knihami "na odpis" - a já pak kolem sebe šermovala štětcem ulepeným od lepidla, lechtala knihy na vazbách, obnovovala skrytá nervová spojení a těm kráskám se zlámanými vazy vracela život. Činila jsem tak s velkým uspokojením. Těšilo mě vědomí, že po té "malé operaci" ještě získají druhou šanci, prodlouží si život a budou dále oslovovat četné čtenáře, a s přáním, aby se dostaly do těch správných rukou, jsem je rovnala zpátky do regálů. Vždyť ne všechny staré knihy patří do popelnice: mohou nám ještě dlouho dobře sloužit, když se k nim budeme chovat odpovídajícím způsobem. A přestože se práci knihovnice již nevěnuji, láska ke knihám mne provází na celý život. Těším se, až budu v prstech něžně promílat stránky této "malé velké encyklopedie", která byla takovým nezbytným "internetem" či Wikipedií našeho dětství. Dalo se z ní "vygůglit" snad všechno, co jsme potřebovali vědět, a na rozdíl od samotné Wikipedie to byly informace ověřené. Obdivuhodné je, jaké množství poznatků se tvůrcům podařilo vměstnat do tak malého prostoru, kolik látky z různých oblastí v rozsahu středoškolského učiva autoři napěchovali do knížečky, která se možná již nevejde do kapsy, ale do chlebníku určitě. Načerpáme zde znalosti, týkající se vesmíru a kosmonautiky, matematiky, fyziky, chemie, přírodních věd, zeměpisu, kultury, vědy a techniky, Československa, dopravy, sportu a dokonce i turistiky. Stručný a přitom zajímavý výklad doprovázejí četné ilustrace, grafy a mapy - obrázky vlajek států a mezinárodních organizací, hudebních nástrojů, řádů, vyznamenání, odznaků, medailí a hodností, typických stavitelských slohů, dopravních značek... ale najdeme zde i Morseovu abecedu, Braillovo písmo, prstovou a semaforovou abecedu, obrázky stop některých zvířat a spoustu dalších zajímavostí. Samozřejmě musím uznat, že vzhledem k datu vydání /r. 1985/ je to příručka v mnoha ohledech zastaralá a poplatná své době, neboť autoři ani ve snu nemohli předvídat tak dramatickou změnu na poli historie, jakou představoval rozpad SSSR. Ale i tak zde můžeme nalézt cenné informace, které se nemění a zůstávají stejné, zatímco všude kolem vznikají a zanikají státy, padají i vznikají vlády a svět se pořád otáčí :-) Na závěr si dovolím citovat slova z úvodu: "Při častém používání knížky se stane, že všechen rozum z jejích stránek se vám pomalu přesune do hlavy. My bychom vám jen přáli, aby to bylo hodně brzo, abyste pak mohli tuhle knížku klidně odložit nebo ji dát někomu jinému, kdo ten rozum v kapse ještě potřebuje". Moc hezká slova. Ale já si ten malý poklad s dovolením ponechám. Budu jím s radostí listovat a nechám se opájet všemi těmi znalostmi, které nabízí. Kouzlo této příručky totiž spočívá v tom, že pokaždé objevím něco nového.... celý text
