Snoopi
přečtené 674
Dole
2021,
Lucia Magašvári
Příjemně čtivé a velmi zdařilé pokračování příhod sourozenců Vítka a Ondry, kteří k sobě přitahují dobrodružství podobně jako magnet železo :-) Červen končí, prázdniny začínají... ideální čas na zážitky a hlavně na dovolenou, kterou jim rodiče dopřejí již v prvním týdnu volna: čeká na ně pobyt v roubeném domku v Krušných horách. Po menším sporu s sebou nakonec berou pouze své "osobní strašidlo", střapáče Šmejďáka, aby se doma sám nenudil... a když se jim ztratí ve změti starých důlních chodeb a šachet, o zábavu rozhodně nebude nouze. Spolu s chlapci poznáváme tvory prazvláštní /břichurky, Bulta, fledarony, Půlnoční zjevení/, ale setkáváme se i s bytostmi, jejichž výskyt se v podzemním bludišti dá očekávat /permoníci/. Autorce se opět podařilo vytvořit zajímavý příběh s mnoha nečekanými zvraty, které čtenáře udržují v patřičném napětí. Pohádkový svět známých bytostí umně obohatila o strašidla zcela nová a originální - a skvěle jej propojila se světem současným. Nejsme ochuzeni ani o menší detektivní pátrání a s oběma hrdiny prožíváme jedno dobrodružství za druhým: děj je svižný a vyprávění natolik podmanivé, že je mnohdy těžké se od něj odtrhnout. Mezi další plusy celé knihy patří též fakt, že děti se skrze příběh podívají na zajímavá, netradiční místa, a mohou získat určitou představu o tom, jak se kdysi ze země dolovala ruda. Vím, že již nejsem "cílová skupina", ale to rozhodně nijak neubírá celkovému dojmu - jsem s knihou nadmíru spokojená :-) Zhltla jsem ji během jediného dne, a to i přesto, že jsem si přála některé okamžiky pozdržet a více vychutnat, ale "cosi" mne nutilo číst dál. A po závěrečném výdechu mi hned blesklo hlavou: chci další příběhy, chci další dobrodružství, chci další takové zážitky! I proto doufám, že autorka uvažuje o případném pokračování: vzhledem ke kvalitně textu by to rozhodně nebylo na škodu. Navíc musím obdivovat její fantazii a kreativitu. A ty nádherné ilustrace, které text doprovázejí, celý dojem jenom podtrhují: doporučuji všema deseti! "Taková nerozvážnost," zavrtěl hlavou permoník. "Pustit strašidlo, které se tu nevyzná, do zdejšího labyrintu chodeb! A zrovna střapáče! Bude tu zběsile poletovat tak dlouho, dokud nepadne únavou. Na to, aby si zapamatoval, odkud přišel, je příliš roztržitý." "Střapáč. Typické strašidlo starých, opuštěných domů. Nemá totiž rád světlo a v opuštěných stavbách s odpojenou elektřinou nalézá dostatek potřebného příšeří. Připomíná chuchvalec chlupů či vlasů a je to rozpustilý nezbeda, který si velice rád tropí žerty z kohokoliv. Nade vše miluje nepořádek, prach a špínu, a pokud se potřebuje skrýt, obvykle se vydává za chuchvalec chlupů a prachu i on sám."... celý text
Duše píše verše
2023,
Iva Vašková
Na knihu jsem se moc těšila, ale nakonec jsem byla zklamaná. Sama o sobě není špatná, dětem se může líbit, je tvořená básněmi, v nichž převážně vystupují zvířecí postavy... Grafická stránka úžasná, obrázky nádherné - a to nepíšu jen proto, že ilustrátorku Olgu Václavkovou tak trochu znám a její tvorbě fandím. Co však skřípe a sem tam pořádně vrže, to jsou bohužel samotné verše. Použité básnické prostředky a obsah jsou zcela v pořádku, jen ta forma, ta hapruje hodně. Asi nejvíc tím trpí rytmus a melodičnost, mnohdy nesedí počet slabik, rýmy chvílemi působí poněkud násilně až krkolomně... Vytvářet verše a dávat jim tvar není nic snadného, vždyť i zavedení a uznávaní básníci /Halas, Hrubín.../ přiznávali značné obtíže s tím spojené. Žádnou báseň - ani tu zdánlivě nejjednodušší, za níž možná takovou říkanku pro děti můžeme mylně považovat - netvoří pouze shoda rýmů na konci veršů. Už při samotném procesu jejího vzniku je třeba dodržovat pevně stanovená pravidla: není to jen ledasjaké skládání slov do obrazců tak, jak si zrovna zamaneme. A tak každý odvážlivec, který se do tvoření poezie vůbec pustí, by o těchto pravidlech měl být dobře poučený a měl by si je i řádně osvojit. Zde je ten určitý "nelad" již hodně znát: myslím, že by neuškodilo, kdyby si autorka alespoň pročetla kvalitní příručky, vztahující se k teorii verše, a mohla se tak lépe ve versologii orientovat. Každá z básní sbírky v sobě nese jisté poselství či ponaučení, popř. má donutit k zamyšlení. Většinou v nich vystupují zvířecí postavy, jedná se o veršované bajky. Vzhledem k formě by možná bylo lepší zvolit prozaické vyprávění. Velmi však oceňuji autorčinu invenci, nápaditost a originalitu... a přidávám body za překrásné ilustrace. "Když si vezmeme příklad z velryb, z jejich vrozené schopnosti, začneme dělat, co umíme nejlíp, všichni žít budeme s radostí." "V rezervaci v Sečuánu, až v daleké Číně, nudily se v horském chrámu pandí přítelkyně. Jedna panda černobílá vždy nejlepší být chtěla, soutěživá zvláště byla, když dlouhou chvíli měla." "Je jedno, nad kým zvítězíš a v čem všem budeš král, dokud sám v sebe nevěříš, nic jsi vlastně nevyhrál."... celý text
Průvodce literárním dílem
2002,
Ladislava Lederbuchová
Přehledná, abecedně uspořádaná... Základní příručka, pokud chce mít člověk něco společného s literaturou na vyšší úrovni.
Krysáci jsou zase spolu
2013,
Jiří Žáček
Pokračování jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít a sáhla jsem po něm hned, jakmile jsem dočetla první knihu. Jsem s ním velmi spokojená, přesto však jen nerada musím přiznat: vysokou laťku nasazenou předchozím dílem tato kniha bohužel nepřekoná :-) Při četbě se opět skvěle pobaví nejen děti, ale i dospělí. Znovu se ocitáme na smetišti nedaleko Vizovic, kde si v zásuvkách šicího stroje našli svůj domov dva krysáci: lehce nabručený Hubert, citlivý Hodan a jeho nezbytný parťák, o něhož s láskou pečuje, sádrový trpaslík Ludvík. V poklidném tempu si zde žijí své pokojné životy, ovšem zároveň se jim hodně stýská po živelném Edovi a jeho vylomeninách, takže není divu, že jeho návrat nadšeně uvítají. Oproti tomu světákovi s lehce nabubřelým egem z předchozího dílu se nyní jeví spíše jako fantasta s bujnou představivostí, jenž si moc rád vymýšlí a přikrášluje realitu - jako by se v něm prolínaly vlastnosti Dona Quijota a Barona Prášila. Se svými přáteli se suverénně a bez rozmyslu vrhá do odvážných dobrodružství, aniž by si jakkoli připouštěl, že těmito kousky může ohrozit nejen svůj život, ale i ostatních. Eda je prostě svůj: věčný popleta, jenž rád hází ramena a dělá haura, občas bývá legrační až směšný, chvílemi téměř nesnesitelný, ale disponuje vlastností, díky níž vyhrává nad nepřízní osudu: v každé situaci si ví rady. Prožitá dobrodružství nejen utužují jejich vztahy: poznávají i další obyvatele smetiště /rak Vincent, ježek Pančoška, zlatohlávek Záhoř, holub Emil, žába Dáša.../, a dokonce i na jedno malé detektivní pátrání dojde :-) Nezapomenutelná je Edova hláška, k níž se uchyluje pokaždé, když se "něco" pokazí: "A máme problém, pánové..." Zase jsem se skvěle bavila a hodně nasmála: bylo to hravé i poetické, milé i vtipné... akorát ten první díl byl prostě lepší :-) I přesto bych klidně uvítala další sérii příběhů těchto svérázných postaviček. Kouzlo celé knihy spočívá v tom, jak autor šikovně "namontoval" reálie našeho světa do světa zvířat, a vtipně na ně aplikoval různé druhy vzorců lidského chování. Opět vzdávám hold jeho tvůrčí invenci. Velmi mne pobavil netopýr jako "průzkumník bezmotorového létání" a spousta dalších. Každou kapitolu opět uvádějí a ukončují pravidelné rituály obou hlavních hrdinů, sem tam se objeví nějaké to moudro a v závěru samozřejmě nesmí chybět veselý dodatek v podobě "opravníku omylů pro malé rozumbrady", jichž se Eda dopouští. Knihu bych doporučila spíše starším a o něco sečtělejším čtenářům, kteří nebudou mít problémy pochopit některé obraty a hovorové výrazy. Bonusem jsou opět překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem, kteří se rádi zasmějí a klidně si chtějí trochu ulevit od starostí všedních dnů :-) ..."Paříž je vznešená, Řím je starobylý, Madrid je vzrušující, Vídeň je noblesní, Londýn je důstojný, New York je dobrodružný, ale nejkrásnější místo na světě, a možná v celém vesmíru, je malé útulné smetiště poblíž Vizovic." ..."Raději si dáme rozcvičku pro mozkové závity. Je to zelené, žije to pod zemí a žere to kamení. Co je to?" zeptal se Eda. "Co by to tak mohlo být?" zamyslel se Hodan. "Dáme se poddat, Edáčku," zabručel Hubert. "V tomhle vedru by se nám mohly zavařit mozkové závity..." "Pánové, to je prosté," vypjal hruď Eda. "Je to kamenožrout zelený! Ale máte pravdu, slunce peče jako na Sahaře!" dodal a roztáhl paraplíčko." ..."Já vám k tomu tanci pustím trochu muziky," nabídl se Eda a zapnul rádio, z něhož se ozvalo kvílení kytar a rachot bubnů. "Máme štěstí, právě hrajou populární pražský šlágr Až najde trkule mykuli, vypije brkola čikuli..." To pražské nářečí, pomysleli si krysáci, je naprosto nesrozumitelné. Nebo to byla maďarština?" ..."Byl to postrach vizovických krys a potkanů - kocour Bruno. "A máme tu problém!" pokýval hlavou Eda. "Ty mě chceš sežrat, co? Ale děláš chybu, Bruno! Udělal bys líp, kdybys místo mě sežral hlávku zelí. Živočišná strava je nezdravá - a z toho přežírání tě nakonec skolí infarkt nebo mrtvička, ty škaredý vypasený kocoure!" ..."Vyčistili si zuby kartáčkem na ruční pohon, osprchovali se konvičkou, vyhřebelcovali si kožíšky myčkou z kuchyňského robota a hupli do výlevky s mydlinkovou vodou. Neošidili ani Ludvíčka, věděli, že ranní koupel mu zaručeně zlepší náladu." ..."A štrůdl," významně pravil Eda, "štrůdl si žádá spoustu jablek, pánové!" "My víme, kde rostou slaďoučké renety," pochlubil se Hubert. "Ale kdo ten štrůdl upeče?" olízl se mlsně Hodan. "Že se ptáš! Kdo asi?" vypjal Eda hruď. "V pečení já se vyznám, přátelé! Jde se!" Eda si nasadil kuchařskou čepici s takovým sebevědomím, jako by to byla královská koruna."... celý text
Krysáci
2010,
Jiří Žáček
Milá, vtipná a humorná knížka, při jejíž četbě se budou bavit nejen děti, ale i dospělí. Pro sérii svých pohádkových příběhů si autor tentokrát zvolil vskutku netradiční místo: malé smetiště nedaleko Vizovic. Svůj domov si zde, v zásuvkách starého šicího stroje, zařídili dva krysáci: urostlý a občas lehce nabručený Hubert a jeho kolega, tlouštík Hodan, poněkud "více emočně závislý" na sádrovém trpaslíkovi Ludvíkovi. Ve vzájemném souladu tu prožívají své poklidné životy... dokud jejich příjemný stereotyp nenaruší vpád Edy, laboratorního potkana z Prahy. Je z úplně jiného těsta než ti dva a není divu, že ten sebevědomý světák, jenž nesnáší nudu, miluje akci a žije vzrušujícími zážitky, převrátí jejich svět naruby. Svou živelnou náturou je hned strhává k realizaci svých neuvěřitelných nápadů a vrhá se s nimi do bláznivých dobrodružství, které ovšem ne vždy dopadnou tak, jak si představoval... A přestože jeho přátelé vědí, že je občas zneužívá a sem tam se vychloubá až moc, rádi mu z nesnází, jež způsobil nejen sobě, pomohou. Vždyť on je vlastně docela milý, jak se stále snaží pro své kamarády "zařizovat zážitky", a svým entuziasmem získává každého. Myslím, že vůbec nevadilo, že jsem večerníček neviděla. Už dlouho jsem se nad knihou nenasmála tolik jako u této, je prostě nádherná. Tihle roztomilí kouzelní hrdinové mi hned od začátku přirostli k srdci a jejich "startovací" hlášku: "Nezaželezí-li se železo, zažouželi se žoužel!" si říkám po ránu, když se mi nechce vstávat :-) Mrzelo mne jediné: všechny příběhy vždy nabraly takový spád, že než jsem se vzpamatovala, byl konec. Krysáci mne okouzlili natolik, že jsem si dopřála ještě větší nálož jejich zážitků a sáhla po pokračování. Řeklo by se, že jde o knihu "akční", přímo nabitou dějem, každá z kapitol je navíc šikovně uvedena a ukončena líčením pravidelných rituálů a v závěru nechybí ani nějaké to platné moudro pro nenápadné poučení. Hovorovou řeč ozvláštňuje jediný nářeční prvek, oslovení "Ogare!" Děti ocení vtipem nabité dialogy hlavních postaviček, starší čtenáři zase jazykové hrátky a humorně zkomolené názvy: cele-briketa, Švandaluzie, Kočičína, Krindy-pindie, Sakypakistán, Šmidlifidlipíny, Ementálie, Maroko a Baroko, Čevabčičína, Uhersko Salámsko, atd... Nezbývá než obdivovat autorovu nekonečnou fantazii a kreativitu, kdy reálie nevábného místa /smetiště/ osídlil svéráznými postavičkami /krysáci, pavouk Pecho, krtek Hanuš, moucha Helena/, vdechl jim život a jejich osudy propojil v originální moderní pohádce s poutavým dějem. A jako další bonus přidány překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem. ..."Zbožňuju lidi, Hodane." "A proč?" nedůvěřivě se otázal Hodan. "Protože zakládají pořád nová a nová smetiště, abysme my, krysáci, měli kde bydlet. Vozí nám sem zdravou stravu a všemožné poklady, abysme si žili přepychově jako oni. Kdepak, na lidi já nedám dopustit..." ..."V Praze je blaze, pánové!" hrdě se nadmul Eda. "Pohodička! Všude kanalizace, skládky, popelnice, kontejnery, skladiště, sběrny, zkrátka země zaslíbená. Každej Pražák musí povinně živit dva potkany..." ..."Já jsem starosta!" oznámil důležitě Eda. Aby svým slovům dodal váhu, orazítkoval Ludvíčka: "Každý musí mít inventární číslo! Úřad je úřad! Eda se starostovskou šerpou na hrudi pokročil vpřed: "A teď, vážení turisti, šupito presto na orloj!" Hubert s Hodanem z toho byli celí tumpachoví. Na hromadě šrotu stál povědomý starý budík." ..."Ale pánové!" nevzdával se Eda. "Jste přece turisti! A turisti jezdí do města co? Nakupovat! Vítejte v obchodním domě Bílá krysa!" ..."A než se uložili k spánku, Hubert učinil do domácí kroniky tento zápis: "Dnes nás Eda pořádně potrápil. Ale nakonec mu došlo, že mít kamarády je lepší než dělat starostu." Dobrou noc!" ..."Já se picnu!" vrtěl Eda nad tou nechápavostí hlavou. "Nejdřív musíte prožít dobrodružství, abyste na něj mohli vzpomínat! Potřebujete zážitky!" "Tož zážitky, ty opravdu nemáme," připustil Hubert. "Protože jste peciválové!" vmetl mu do tváře Eda. "Ale kdo chce, ten si může zážitky opatřit!" ..."Ze šicího stroje se ozývalo trojí chrápání. A do toho chrápání zazvonil budík. CRRRR! Hodan vylezl ze šuplíku, protáhl se a pěkně zeširoka si zívl. Slezl po žebříku dolů a po něm sestoupili i Hubert s Edou. Osprchovali se, vyčistili zuby a naskákali do oblíbené mydlinkové koupele."... celý text
Vykutálený pohádky
2017,
Josef Alois Náhlovský
Tato milá sbírka smyšlených pohádek má jen jednu chybu: je příliš krátká :-) Vlastně ještě jednu navíc - je škoda, že její autor již nežije a žádné další pokračování nenapíše. Její čtení totiž příjemně pohladí po duši a pobaví. Obdivuji autorovu vynalézavost, s níž se chopil klasických motivů a předělal je zcela podle svého gusta - například postavu Honzy, který je chytrý až moc, čertíků, kteří si přejí být hodní a konat dobro, loupežníka, který vlastně ani škodit nechce... Nabízí nám tak nejen zajímavé variace, ale i spoustu vtipných momentů a nečekaných zvratů, přičemž svůj humor šikovně vystaví na slovních hrátkách a hříčkách, a sem tam přidává i trochu toho ponaučení na závěr. Sedm pohádek s bohatým, svižným dějem, který příjemně plyne, a my se nemůžeme dočkat toho, co bude dál. Možná se zdají být dlouhé, ale autor odvedl skvělou práci s napětím - dobře věděl, jak pozornost čtenáře /nejen toho dětského/ udržet ve střehu. Jeho jazyk je také kouzelný a poetický: nalezneme zde četná deminutiva i augmentativa - peklíčko, pekařičkové, mysliveček, ďáblíčkové, partička, dušinka, čertisko... objevíme i zajímavé metafory - lidský červ, čertovský šéf... a nechybí ani citově zabarvená a zvukomalebná slova, která jen podtrhnou vyznění celého textu: fiškus, vykuk, vědátor, šupajdit, tajtrlík, bžunda, chroustání, láteření, kujón, frflat... Nevyhýbá se ovšem ani výrazům modernějším - pompézní, detektiv, labradorek, spekulovat, plastelína, modurit... Jeho slovník je skutečně bohatý, asi nejvíc mě překvapil množstvím užitých frazémů a rčení, což je určitě dobré i pro rozšíření slovní zásoby malých čtenářů: začalo tóčo, musel na to jít s fištrónem, vypulírovat doběla, nadávat jak špaček, funět jak parní lokomotiva, nadřít se jak kůň, být od fochu, dát hlavy dohromady, kout pikle, mít za lubem, spustit bandurskou, medit si... Charakter některých postav prozrazuje už jejich jméno: princezna Prudilka, baba Rampušajda, Vejralka, zajíc Pacinka, Slimejš, plivník Buřtěj, bratři Půlčík, Čtvrtník, Osmerka, Žabžulenka, Kvákajdovi... Dle způsobu výstavby těchto pohádek soudím, že jsou určeny spíše pro ústní přednes: autor se často a rád ke svým čtenářům obrací větami typu: "To si, holenkové, zapište za uši..."Myslím, že právě to patří k jeho osobitému stylu, neboť během svých vystoupení byl zvyklý navazovat kontakt s publikem. Však také při čtení jsem měla dojem, jako bych neustále ten jeho charakteristický a nezaměnitelný hlas slyšela... A nádherné ilustrace jsou pak už jen taková sladká tečka na tomto vynikajícím dezertu :-) "Možná byste měli ještě vědět, že se Pepínek vyučil v pekelnickém oboru "lesní čert". Takový pak přichází na zem pěkně v zelené kamizolce jako myslivec." "Ale co, každý si na svůj osud zadělá sám a v pekařském řemesle to máte skoro v popisu práce." "Ale to jsou k nám hosté," podivil se Lucifer. "Koho jste nám to přinesli, Plamínku? Vždyť tihle do pekla nepatří... Koukám, koukám do knihy hříchů, ale ti dva mají zaděláno na nebe. To by nás svatý Petr hnal." "V sousedním, dosti vzdáleném lese bydlel ve velikánském a hlubokém rybníku žabák Kvákajda. Už z jeho jména je vám, milí braši, asi jasné, co to bylo za týpka." "No co vám mám povídat. Plakaly stromy, plakala i všechna zvířátka, plakalo kapradí i ostatní rostlinky. I sluníčko posmutnělo." "To panečku náš chytrý Honza, to byl jiný kabrňák. Už od dětství všude rejdil, každému radil, chvilinku neposeděl. O peci ani nemluvím. Tam ani nespal. Pořád něco vymýšlel, spravoval nebo opravoval. Co vám mám povídat. Notně tím kdekomu lezl na nervy. Znáte takové děcko... rozumbrada... všude byl, všechno zná. Abyste si udělali obrázek o jeho bohulibé činnosti, tak vám některé jeho vynálezy přiblížím." "Ozbrojen obrovitým kyjem zjevoval se pocestným a hromovým hlasem hulákal: "Peníze, nebo život!!!" To je totiž typické loupežnické volání, i když to loupežník třeba tak doslova nemyslí." "Asi víte, že těm, co pracují takzvaně 'za pět prstů', se říká v kriminalistické praxi kapesní zloději." "Aha... pardon, že nevíte, kdo je Omydlík? Tak to je, holenkové, plivník. Jo vy nevíte ani, kdo je plivník. Hm... tak to musím vzít od začátku."... celý text
Sídliště Svět
2023,
Iva Kokinopulosová
Útlá knížka, spíše novela, mne zaujala svou anotací. Nabízela slibné téma: proplétání osudů lidí z jednoho sídliště, možná i napínavé pátrání po jednom tajemství. Není divu, že jsem po ní zvědavě hrábla a těšila se na zajímavý čtenářský zážitek, jenže nakonec jsem byla zklamaná. Autorka měla nepochybně k dispozici značný potenciál, který však ke své škodě nevyužila, neboť již jen pro zpracování celé fabule zvolila dost nešťastný způsob. Samotný příběh je totiž ve své průhlednosti natolik "průsvitný", že již od začátku tušíme, kudy se bude děj ubíhat a kam směřuje. Navíc byl tak nevěrohodný a přeslazený, až mi z toho při čtení možná stoupla i hladina cukru v krvi :-) Je vyprávěn suchým stylem a zcela polopaticky, nenabízí žádný prostor pro čtenářovu obrazotvornost. Text postrádá šťávu, chybí v něm nějaké originální a oživující prvky či přirovnání, je plný klišé... dialogy plytké, frázovité... postavy ploché, bez patřičné hloubky, jako vysoustružené podle určité šablony. Také kompozice je značně neupravená a roztříštěná: když si zvykneme na typické osazenstvo Sídliště Svět, kde vše začíná, najednou střih - a ocitáme se v úplně jiném příběhu, který horko těžko navazuje na původní osu vyprávění. Buď mělo jít o kompletní příběh jedné rodiny, nebo o "místopis osudů lidí", žijících na jednom sídlišti. Tímto způsobem není žádná dějová linie pořádně dotažená do konce. A bohužel jsem získala i dojem, že se autorka v závěru i "elegantně" vyhnula tomu nejvíce očekávanému konfliktu, který s některými figurkami na její šachovnici mohl slušně zamávat. Dávám dvě hvězdy, což mne trochu mrzí, ale myslím si, že autorka se má ještě hodně co učit. Knihu mohu doporučit milovnicím pozitivních příběhů s nekomplikovaným dějem. "Bylo okolo třetí hodiny odpolední a Vanda zrovna do obýváku nesla třípatrový dort pro Matěje. Dort byl nádherně a do detailu zpracovaný, na vršku byli z marcipánu vymodelovaní Matyho oblíbení superhrdinové: Batman, Spiderman a Superman. Všichni tři se drželi za ramena jako kamarádi a každé z pater domu představovalo barvy jednoho z nich. Z dortu byli všichni u vytržení, taky stál Vandu majlant." "Moraina je vyzvala, aby své rozpuštěné vlasy nechaly plápolat ve větru, rozpažily ruce a vnímaly, jak jim vzduch vane kolem obličeje. Stály vedle sebe, Moraina uprostřed, a obě po ní opakovaly další rituální řeč: "Ať žiju s lehkostí, s jakou si tenhle vítr pohrává s mými vlasy, ať si uchovám nadhled a svobodu." "Už dlouho vás sleduji, a i když nejste řekněme úplně v povědomí lidí, jste spíše se svým uměním schovaná a nenápadná, máte velký potenciál. Máte rozpoznatelný rukopis, vaše obrazy mají hloubku, jsou snové a částečně abstraktní, já si myslím, že by pro sběratele mohly být zajímavé. Výstavu bychom nechali běžet čtyři týdny, což je tak akorát na to, aby se našli kupci. Mohl by to být pro vás odrazový můstek do společnosti uznávaných malířů."... celý text
Malé principál
2020,
Antoine de Saint-Exupéry
Čekala jsem čtenářský očistec... a nakonec to byla lahoda - hantec. Nářečí omezené pouze na moravskou metropoli, jež vzniklo smísením historického argotu a hanáckého nářečí s němčinou brněnských Němců. Řídí se určitými pravidly, objevují se v něm opakující se vzorce, navíc se stále vyvíjí a vznikají nové výrazy. Od jiných nářečí se odlišuje tím, že používá specifická slova, pro zbytek republiky prakticky nesrozumitelná: vychází hlavně z němčiny, romštiny, italštiny, jidiš či maďarštiny. V běžném hovoru se v současnosti používá již jen zřídka, ale jednotlivé výrazy jsou v mluvě Brňanů poměrně běžné. S velkou zvědavostí jsem se vrhla na oba svérázné překlady Malého prince do českých nářečí, ovšem před samotným čtením jsem si ještě jednou prošla text původní, abych byla v obraze, a nachystala jsem si ho k ruce, což mohu jedině doporučit :-) Zajímavé je, že každá z verzí na mě působila jinak: ta česká nezadržitelně spustila potoky slz, jak si mne ten malý vydřiduch v saku se žlutou šálou drze "ochočil"... verze ve valaštině mě spíš potěšila a mile zahřála na duši, k tomu všemu si odnáším příjemný prožitek z krásné řeči... A hantec... tak tady jsem se chlámala od první chvíle! :-) Navíc nijak nevadí, že z tohoto podání se kamsi vytratila idea celého díla: text má dokonce nádech hovorovosti a místy lehce sklouzává k jisté dávce vulgarity, aniž by působil jakkoli vulgárně. Přesně takový styl totiž k tomuto nářečí patří: lidé se s ničím nemažou, s ničím se nepárají a na nějaké složité básnické obraty a metafory zvysoka kašlou :-) Aspoň takový dojem jsem z četby měla. A není divu, vždyť jde o moderní parafrázi se značně volným překladem, takže mě ani nepřekvapilo, že se zde v přirovnáních objevují jména a pojmy jako Ladislav Špaček, Honza Vyčítal, Venca z Prodanky nebo "Obilňák" čili porodnice na Obilném trhu. Než si i tento velmi netradiční počin získal mé srdce, nějakou chvíli to trvalo, a byl to boj. Při čtení jsem si připadala jako zbloudivší cizinec, který se bez mapy ocitl v labyrintu ulic neznámého města, plného lidí mluvících neznámým jazykem, jemuž nemá šanci rozumět, neboť mu chybí tlumočník. Bez českého překladu ani ránu! A já se ho zprvu musela držet jako klíště, ačkoli slovník hantecu je uvedený hned na začátku knihy. Jenže je spíš pro srandu králíkům - bohužel neobsahuje většinu použitých frází a od tvůrců se mi to zdá i jako taková menší schválnost, asi aby se čtenáři nebáli "volné interpretace při manipulaci s dílem" :-) Nakonec jsem však byla nadšená: mnoho věcí se časem dá pochopit jen z kontextu, mě osobně také hodně pomohla i znalost němčiny. Ze čtení této knihy jsem navíc získala skvělý pocit, že skutečně naplňuje to nejdůležitější a nejzásadnější poslání všech knih: rozšiřuje slovní zásobu. Zároveň musím ocenit i překrásné ilustrace - a pevně doufám, že se postavička Malého prince dočká svého ztvárnění i v dalších českých nářečích, např. hanáckém, chodském, plzeňském, slezském apod. Věřím, že díky podobným textům jim rozhodně nehrozí vyhynutí. Loučím se "těžce vydobytými" vlastními slovy z hantecu, který se mi mezitím stihl dostat pod kůži: "A já vařim - do teho šén kindoše ztraceného v póšti, tausend mil od posledního hauzu, jsem přes hercnu fest ufachčená! Ten malé principál s goldnovými harizony, co přiharcoval z jiné šterny, je muj suprkamoš. I dyž sem hafo nahazovala myslivnu a byl to dlóhé tajm, než mě dózna přežvékala, než jsem zgómla, co se v bichli vaří - ufachčila mně radovanec. A já imrvére třeštila augle a byla z teho celá zfamrnělá - hážu mu díkec, i dyž mi čórnul hercnu a ufachčil takovou vochočvolenku, že ve finále se mi do auglí hnalo slzavý údolí. Fajnová bichla, betálné story!" Malá ochutnávka: "Šrajbčim to tady proto, aby neproběhl alcík. Hodit alzhajmra na kamoša je těžce chmurková válka." "Malé principál špizoval, kde by hodil sicnu, jenže celó šternu zaral kingálův suprové hemelínové vrbek, tak házel stojku, a protože byl ucaprtané, tak uvařil zíváčka. "Láďa Špačků, ten by ti dal. Házet zíváčka před kingálem je protivá etiketě!" A kénik eště: "Těžké zákaz!" "Malé principál z teho měl v budce těžké hokej." "Dyž hodíš píplošům befel, aby fšeci hópli do salcvasru, začne to jak v Azbukově - revoluce. Dyž chcu, aby píploš poslóchali, musím vařit enem rozumný befely." "Byl nafučené jak Pyšná princezka." "Dyž nandeš drahé šutr, keré nikemu nepatří, tak je tvůj. Dyž nandeš ostrov, keré nikemu nepatří, je tvůj. Dyž z budky vyklopíš nějaké nápad a valíš s ním na patenťák, je tvůj. A mně patřijó šterny, protože přede mnó nikeho nenapadlo si ty šterniska zprivatizovat." "Špicově špiznót se dá jedině hercnó. To hlavní augle nešpiznó." "Štreky imrvére vedó k píplošům."... celý text
Malučký princ
2021,
Antoine de Saint-Exupéry
Jakožto jazykovědec-amatér jsem si nemohla nechat ujít dva překlady této drobné knížky od A. de Saint Exupéryho do dvou českých nářečí - valaštiny a hantecu. Příběh, který znám téměř zpaměti, přede mnou náhle ožil ve zcela jiných barvách, a já si čtení naprosto užívala. Moje duše jazykovědce si lebedila: nádherné valašské nářečí, barvitá přirovnání... a celý text k tomu všemu kolorovaný povedenými obrázky. Navíc i velmi vtipnými, neboť jejich autor Roman Kudláček do nich také šikovně propašoval nezbytné regionální prvky: Malý princ ve valašském kroji, název železniční stanice "Valašské Klobouky", portrét "Královny matky, Jarmily I.", jednoznačně odkazující k Jarmile Šulákové, nenápadný nápis "Baťa", zdobící krabici... Povedené dílko, které určitě potěší všechny, jejichž srdce si ten "malučký ogár" dočista podmanil a ochočil. Ačkoliv působí jako taková lehká nářeční hříčka, z níž se již vytrácí ono závažné poselství celé knihy, své kouzlo nepochybně má. Při čtení jsem si navíc i uvědomila, jak širokou škálou jazykových prostředků každý z překladatelů disponuje. Povšimla jsem si totiž, že oproti originálu v češtině, který jsem si pořídila, se v tomto textu objevuje daleko méně cizích slov, např. výraz "migrace" zcela zastoupila - dle mého mnohem poetičtější - perifráze "čas, kdy táhli diví ptáci..." Také díky tomu, že valaština není nijak složitá na porozumění, se mi tato kniha četla podstatně lépe než stejná verze v hantecu. Každopádně ji mohu jedině doporučit. ..."A tož tak sa stalo, že sem býl úplně sám. Nemňél sem nikoho, s kým bych si pěkně povykládál. Naraz sa mně v púšti na Sahaře, je to tak z šesť roků, porantál motor. Cosi sa v něm zplantalo. Enomže sem v éropláně nemňél ani nějakého montéra ani nikdo inší se mňú neleťél, tož sem sa mosél do téj těžkéj roboty dať sám. Šak mně šlo o život. Mňél sem vodu na pití tak enom na týdeň. První noc sem spál v tom písku, tak z dobrých tisíc mil od nějakéj dědiny či města. Býl sem eště věcéj opuštěný než nějaký trosečník, co sa plaví na tom voru kdesi po oceáně. Jistě si dovedete představiť, jak moc sem býl překvapený, když mňa nad ránem probudíl taký divný, tenučký hlas: "Prosim vás... nekresli mně baránka..." "Co?" "Nakresli mně baránka..." ...Má-i nekdo rád kytičku, co je enom jediná, aj když je okolo tolikých milijónů hvězd, stačí mu enom, aby býl šťastný, když sa na ty hvězdy díve. Praví si: Tam kdesi je tá moja kytička... Enomže lesti tú kytičku zežere hlúpučký baránek, bude to, jak by všecky ty hvězdy naraz zhasly. Tož to že néne důležité?" Daléj už nemohl praviť nic. Rozbečál sa. Byla už noc. Odhodíl sem náčiní, zamazané od oleja. Co mně bylo po kladivu, motóře, po žízni a šak aj po smrti. Na jednéj hvězdě, na planétě, na téj mojí, na Zemi, bylo třeba utěšiť malučkého princa. Objál sem ho. Huškál sem ho. A pravíl sem potichučky: "Kytička, kerú máš rád, je jistě v bezpečí... Nakreslím tvojém baránkoví taký náhubek. A kolem tvojí kytičky nakreslím ploteček, ohrádku...Zrobím..." Nevěďél sem už velice, co chcu pověděť. Cítíl sem sa taký nešikovný. Nevěďél sem, jak sa k němu přiblížiť, jak sa k němu dostať. Na slze sa mosí velice opatrno." ..."Tehdá sem nedovédl ničem rozuměť. Mňél sem ju brať podla teho, jak sa chovala, a né podla teho, co pravila. Oplantala mňa tú vůňú a krású. Nemňél sem z tama nikdy utécť. Mňél sem pod tým, co bylo slabúčké a hlúpučké cigánění, tušiť cosik jemného. Kytičky sú také složité! Enomže sem býl eště moc mlaďučký na to, abych ju dovédl měť rád." ..."Hledám kamarády. Co to znamená, že ochočiť?" "To je neco, na co sa velice zapomíná," pravila liška. "Znamená to vytvořiť si púta..." "Vytvořiť púta?" "Jistě. Ty si pro mňa eště malučký ogáre, co je stejnaký jak stovky tisíc malunkých ogárků. Já ťa nepotřebuju a ty zaséj nepotřebuješ mňa. Enomže když si mňa ochočíš, budem už sa potřebovať, jeden druhého. Budeš pro mňa ten jediný na celém světě a já zaséj pro tebe tú jedinú na celém světě..." ..."Šak ale dobře známe enom věci, keré si ochočíme," povidá liška. "Ludé už nemajú čas neco poznávať. Kupujú si v obchodoch věci už docela hotové. Enomže kamarádi sa kupiť nedajú, a tož lidé nemajú kamarády. Cheš-i měť kamaráda, ochoč si mňa!" ..."Spánembohem," pověděla liška. "A tož toť je to moje tajemství, je ale úplně obyčejné: dobře vidíme enom srdcem. Co je důležité, to oči nevidíja." ..."Ludé na túto pravdu docela zapomněli," pravila liška. "No ty na ňu zapomněť nesmíš. Si napořád odpovědný za to, cos k sobě připoutal. Si odpovědný za svoju ružu..." ..."Vzpomňél sem si na lišku. Člověk je v nebezpečí, že si nekdy trochu poplače, když sa nechá ochočiť..."... celý text
Slovník literární teorie
1977,
Štěpán Vlašín
Opravdu neocenitelná publikace. Jedná se o první český pokus o souhrnné poučení v otázkách poetiky, versologie, teorie prózy i dramatu ve formě lexikonu. Mimochodem - velmi zdařilý pokus. Autor se opírá o "Poetiku" Josefa Hrabáka. Kniha je určena nejen vysokoškolským studentům a redaktorům, ale i pedagogům na středních školách. Je koncipována spíše pro maturanty, kteří již získali určitý přehled, neboť její pročítání klade na čtenáře vyšší nároky. Pro zajímavost přidávám, že týž kolektiv připravil i příručku "Slovník literárních směrů a skupin". Kniha má několik částí, hesla jsou přehledně řazena - a umně nás provede světem literárněvědných pojmů, které jsou zde skvěle vysvětleny. Jediné, co se jí bohužel vytknout musí, je značná poplatnost době vzniku. Co bychom ovšem v období hluboké normalizace od autorů chtěli - vzhledem k preciznosti zpracování daných témat tuto "menší vadu na kráse" velkoryse odpouštím a vzdávám hold všem, kteří se na přípravě knihy podíleli :-) Abychom však tak rychle nezapomínali, jak můžeme danou optikou vnímání určité doby naprosto zásadně pokřivit realitu, uvádím pár příkladů. Dnes se nad těmi floskulemi asi jen pousmějeme, ale mnohé z nás jistě zamrazí. "/MIMESIS/ - mimetické chápání umění je příznačné pro pokrokovou fázi buržoazního myšlení, především pro klasicistické umění, jež nazíralo umělecká díla jako věrné zobrazení statického modelu v přírodě." "/CLARTÉ/ - výchozí revoluční myšlenka - boj proti imperialistické válce, přestavba společnosti na socialistických základech a úsilí vybudovat novou kulturu, literaturu a nové umění - se setkala s mezinárodním ohlasem. Cíli Clarté, založit 'internacionálu myšlení', která by propagovala marxistickou ideologii v širokých kruzích inteligence, sloužil stejnojmenný časopis."... celý text
