Snoopi
přečtené 674
O malé Aničce
1988,
Lasse Sandberg
K této malé knížečce jsem se dostala naprostou náhodou, když jsme ji vyřazovali z fondu knihovny. Je znát, že svá nejlepší léta má dávno za sebou, že nešetrným zacházením utrpěla mnoho ran a bohužel již spíše připomíná salát, přesto však nepatří někam do odpadu - a rozhodně ne do toho, který charakterizuje hodnocení na DK :-) Tři jednoduché příběhy, tři situace, které hravou formou podněcují dětskou fantazii a zároveň rozvíjejí jejich dovednosti, hlavně slovní zásobu. Pomocí této knížky se lehkou formou naučí pojmenovat některé věci i vlastnosti a orientovat se v prostoru. Jednoduché ilustrace, minimum textu, postaveného převážně na otázkách, které nutí dítě k přemýšlení, a odpovědích, jež získá otočením listu... Vhodné jak pro nejmenší, tak i pro rodiče... a samozřejmě i pro budoucí rodiče. Nádherné ilustrace, které potěší každého.... celý text
O jabloňce
2008,
Eduard Petiška
Tak trochu jsem probírala svou knihovnu, objevila jsem spoustu pokladů a mezi nimi i toto leporelo. Nenásilnou formou seznamuje děti s cykly v přírodě a jejími proměnami. Krásně vystihuje vztah malého Martínka k jabloňce, jedinému stromu, který jim roste na zahrádce. Skrze ni uvědomuje své emoce, probouzí se v něm touha o něco pečovat, zájem i starost. Autor pak tyto pocity dovedně přenáší na malé čtenáře, kteří se s Martínkem mohou sami ztotožnit. Velmi úsměvně působí pasáž, v níž tatínek šikovně Martínkovi vysvětluje, k čemu se hodí postřik, tedy "ta zvláštní voda, aby nám brouci nemlsali jablka, hrušky a švestky". Když to vezmu s nadhledem, tak před sebou máme první publikaci o tom, jak z dítka udělat vnímavého zahradníka :-) Eduard Petiška je záruka kvality, ve spojení s ilustracemi Heleny Zmatlíkové přímo nádhera. Jenom styl lehce pokulhává, hlavně co se týče vyváženosti přítomného a minulého času, což je škoda. Ale věřím, že malí čtenáři se přes tento detail klidně přenesou. Kniha se hodí do rukou nejen nejmenším dětem, ale i malým čtenářům, kteří již sami zkoušejí číst.... celý text
Ze života knihomolky
2019,
Debbie Tung (p)
Komiks, šitý všem knihomolům na míru. Pochopí ho jen ti, jichž se tato "vášeň pro příběhy, skládané z písmenek" bytostně dotýká. Kniha je to milá, vtipná i humorná, s notnou dávkou nadsázky parodující počínání této poněkud "lehce ujeté komunity" :-) Najdeme zde i tipy na pár zajímavých knih. Přesto mi připadá, že je určena spíše dětem a dospívajícím, kteří si se čtením a čtenářstvím neví rady. Obsahuje totiž rady až téměř "agitační", které mají čtenářům pomoci: "Choď častěji do knihovny. Mají tam ideální podmínky na čtení, knihy jsou zdarma a nemusíš se cítit provinile, když nedočteš knížku, která se ti nelíbí." Autorka zmiňuje i různé druhy knihoven... včetně "nástrah", které na čtenáře čekají /např. když ze spousty vybraných knih v knihovně musí volit jen jednu, neboť byl překročen limit/. V podstatě nás chce přesvědčit o tom, že na naší vášni není vůbec, ale vůbec nic špatného :-) Zde jsem se našla, mluví mi přímo z duše a těší mě, že nejsem jediná, koho tohle "šílenství" potrefilo. Všechny vykreslené scény mi byly hodně blízké, včetně té s "nasáváním odéru nových knih do nosu": uznávám, že tato "čichačská vášeň" je daleko návykovější než kdejaká droga :-) Prozatím jsem však nedospěla do fáze, kdy si čtu i za chůze, nos zabořený mezi stránkami. Na takové blázny občas natrefím v MHD: naprosto jim rozumím, divím se ale, že o kolizích těchto "knižních chodců" stránky černých kronik mlčí: že by k nim přeci jen nedocházelo? I mě knihy "pokouší a křičí na mě", ať je otevřu, takže kvůli nim odsunuji jiné "nepodstatné" věci... A když potkám dalšího knihomola, ihned rozjedu detektivní pátrání a nenápadně koukám přes rameno, co právě čte... Mám také tendence oslovovat autory knih, které mě nadchly... Jen pár věcí nedělám: nemám ráda knižní série a knihy nefotím do sociálních sítí. Kniha se mi moc líbila, oceňuji i krásné ilustrace. Nedá mi to, abych v závěru necitovala pár důvěrně známých momentů: "Cítím se tak smutně a prázdně. Jako bych postrádala část sebe sama... Nic už nedává smysl... Zrovna jsi dočetla knížku, že jo?... Ano, můj život už za nic nestojí..." "Nechápu, proč s sebou musíš tahat tolik knížek. Vždyť je dneska určitě nepřečteš všechny...." "Tuhle už jsem skoro přečetla a ještě jsem se nerozhodla, do které se pustím pak." (Pozn.: A já dodávám: co kdyby se mi ani jedna z nich nelíbila?) "Když vidím, jak někdo čte stejnou knihu jako já... je to, jako bych potkala nového kamaráda." "Když vedeme čtenářský život, prožíváme několik životů najednou." "Knihy mi dokážou zprostředkovat ryzí radost a probudit ve mě nadšení do života. Ale stejně tak mi dokážou zlomit srdce a proměnit mě v slzavé údolí. Občas mě dokonce naprosto emočně vyždímají." "Nejhorší obavy knihomolů: že budeme mít volnou chvíli, ale nic ke čtení /vlak bude mít třicet minut zpoždění/.. . že dočteme dobrou knihu a pochopíme, že žádnou stejně tak skvělou už nikdy nenajdeme... že knihu omylem poškodíme..." "K čemu dalšímu můžeme použít knihy... jako způsob, jímž se vyhnout konverzacím s neznámými lidmi..."... celý text
Modré pilulky
2008,
Frederik Peeters
Krásná kniha s neobvyklým, ale stále velmi aktuálním tématem. Přiznávám, že podle názvu jsem čekala poněkud jiný příběh, neboť výraz "modrá pilulka" již zcela automaticky navozuje naprosto specifické asociace :-) Autor se rozhodl formou komiksu otevřeně zpracovat kontroverzní téma lásky, milování a sexu HIV pozitivních lidí. Činí tak velmi citlivě a ohleduplně, s maximálním pochopením pro konání svých postav, ostatně ani není divu, vždyť vychází ze svých vlastních zkušeností. Hrdina Fred zpětně komentuje svůj příběh: v myšlenkách se vrací do minulosti, do roku 1999, kdy navázal hluboký a silný vztah s dívkou Cat. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jeho přítelkyně a její čtyřletý syn neměli nemoc AIDS. Sám jakožto HIV negativní řeší dilema, jak se k celé situaci postavit, neboť se svých blízkých nechce vzdát. A tak se rozhodne s nimi zůstat, přestože to znamená stálý lékařský dohled a všudypřítomný strach ze smrti. Text je to velmi emotivní a nečekaně poetický, např. když Fred přirovnává svůj příběh k notám: "Notový záznam se rozeběhl drobnými tóny... důrazy... pomlkami... na první poslech ta melodie zněla příjemně povědomě. A najednou synkopa... překvapení skladatele... závratné ticho... klapy klap... notový záznam se zase rychle rozeběhl, i když nástroje zůstaly ještě chvíli rozladěné..." Trochu mu škodí, jakým způsobem se Fredovo myšlení prolíná s děním a rozhovory postav, a také větší časové skoky. Příznivce komiksů si však určitě získá svým grafickým provedením: krásné skici, vzniklé z jednoduchých tvarů, ze zdánlivě ledabylé změti čar, přitom pečlivě zaměřené na detail. Kniha se mi moc líbila, nejen svým tématem, ale hlavně pro své zpracování. "Malý byl vždycky neduživý, náchylný k různým nemocem... ale na jaře 2000 se situace výrazně zhoršila a rozbory ukázaly, že se virus probudil a začal se kalupem množit.. Padlo nevyhnutelné rozhodnutí nasadit tvrdou léčbu... Cati z toho byla zničená... Předně ji ta zpráva zavalila pocitem viny... to ona přece zavinila, že se její syn nakazil, a měla by tedy onemocnět dřív než on, dokonce by, ještě symboličtěji, měla umřít, aby on mohl déle žít... a pak... vedlejší účinky téhle dost brutální kúry, se kterými si nevědí rady u dospělých, jsou v případě tříletého dítěte o to nevyzpytatelnější, zvlášť když má léčba trvat léta nebo desítky let... Jestli věda něco nevymyslí, bude se tohle dítě do konce života plácat v jakési životně nutné závislosti na drogách, které mu bude dávkovat jeho vlastní máma... nemají na výběr, nic než obavy a otázky..." "Lidé se na doktory často obracejí s očekáváním a nadějí... vyzařují totiž zvláštní auru... asi proto na ně přenášíme odpovědnost za část našich životů... a pak mají výhodu, že nás vidí ta, jak se nám nikdy nepoštěstí... Někteří se snadno uzavřou v jakési povýšenecké nadutosti, jiní se zase skrývají za přehnanou starostlivost hraničící s pokrytectvím... Tenhle je mi mimořádně sympatický... nebere se příliš vážně, má své nálady... připadá mi lidský... a myslím, že mu s Cati za hodně vděčíme."... celý text
Sázava... Je prostě nádherná. Hlavně trampové ji opěvují ve spoustě písních s chytlavými melodiemi. Učarovala jim svou krásou: říkají jí "Zlatá řeka", nikoliv však podle zlatých nuggetů, ale podle jílovitého odlesku její hladiny, když se v ní zrcadlí slunce. Mě učarovala svou proměnlivostí: je stokrát stejná a přesto tisíckrát jiná... Nikdy se na ni nemohu dosyta vynadívat. Poklidně nám šumí na zahradě. Vypadá nevinně - jenže právě tady získává spád, tady začínají její pověstné dravé peřeje, jejichž úsek pojímá několik kilometrů až do Stvořidel. Ona se nezdá, vypadá nesmírně pokojně, ale už v první zatáčce pod námi to v ní začíná vřít a svým křikem šlehne každého, kdo ji zkouší pokořit. Ukazuje svou sílu a nikomu nedá nic zadarmo, obzvlášť když se rozvodní. Však už má na svém kontě pár nezodpovědných životů - vodáky, kteří nedbali varování... Vím, co umí. Mám k ní respekt, miluji ji, ale zároveň si držím uctivý odstup. Důvěrně znám všechna její zákoutí, kde jsme se jako děti cáchali, ráchali a cachtali, kam jsme se chodili namáčet a kde jsme se učili plavat. Věděli jsme o šutrech, na něž jsme si při koupání museli dávat pozor, a přesto jsme si o ně okopávali nohy. Znali jsme zrádné tůně, kam se dalo snadno zahučet, kde se však dalo i slušně zaplavat a dokonce se i potápět. U naší zahrady je ještě klidná: není divu, že jsme každé léto brali loď, pádlovali jsme sem a tam a tvářili se jak zkušení mazáci, když jsme tím všemocným "Ahóóóój!" zdravili všechny ty blázny, kteří se v celých hloučcích teprve naloďovali... Ano, tak oblíbená je, a všichni, kterým tepe srdce pro vodu, dobře vědí, "kde to peklo začíná". Kde je nejlepší se nalodit. Jenže o její moci jsme neměli ani tušení, když jsme se sem nastěhovali: a to zde táta prožil celý život. Náš dům stojí u soutoku řeky a potoka, rodiče ho postavili vlastními silami a brzy poté, co se zabydleli, se měli přesvědčit o nevyzpytatelnosti vodního živlu. A pamatuji se na to i já, ač mi bylo sotva pět let. Jsou totiž momenty, na něž se nezapomíná. Psal se rok 1985, udeřila sibiřská zima, teploty klesaly ke třicítkám, naši hlídali topení a z té zimy už dočista šíleli, aniž by vůbec tušili, co ještě může nastat. Mrzlo až praštělo, řeka zamrzala rychlostí blesku - tehdy jsme se na ni ještě chodili klouzat, dneska už na ní v zimě nezůstává ani náznak ledové krusty - a rozhostilo se bílé ticho. A pak to všechno jako mávnutím kouzelného proutku povolilo: do kraje vtrhla obleva: nečekaná, prudká, náhlá a děsivá. To praskání, pukání, skřípání a prapodivné vrzání, ten příšerný skřípot si budu pamatovat až do smrti - i ten zoufalý mámin výkřik: "Ledy jdou!" Ano, ledy se daly do pohybu. Napřed pomalu, nesměle, opatrně... a jejich tok nabíral na rychlosti. Řeka chtěla být volná, řvala nespokojeností, divoce se drala kupředu a nebylo síly, která by ji zastavila: drtila a ničila vše, co jí stálo v cestě. Nemohli jsme dělat nic, jen přihlížet. Jak si ty tuny ledové hmoty razí cestu prostorem, jak se třou o sebe, rovnou celé bloky... jak se v nárazech lámou a tříští, unášeny proudem pryč... jak se ta masa najednou zastavuje a naráží do sebe, jak se vrství, jak se na sebe kupí – právě v místě soutoku s naším potokem. Tady byla konečná: voda šla prudce nahoru, poněvadž ledy zde vytvořily hráz, zaplavila naši zahradu a podívala se nám i do chléva /do sklepa našeho baráku se tehdy ještě neodvážila/. Zvednutá hladina kupodivu brzy opadla, ale ledové kry nám za stodolou tály až do května, a věru, nebylo to nic příjemného, neb čpěly rybinou a bahnem. Mnohé z nich byly silné až 35 cm. Podobně krutá zima udeřila i o rok později, ale stejný scénář se už naštěstí neopakoval: ledy od nás tenkrát v pohodě odpluly dál, nikde se nezasekly, takže nás voda nevyšplouchla. Což se bohužel stalo skoro o dvacet let později, při povodních v roce 2002. Nepřeji to nikomu - měli jsme však štěstí, následky nebyly nijak katastrofální jako jinde v tomto roce. Jakmile se řeka začne vylévat z břehů, s obavami sleduji, kam až dosáhne. Nejnebezpečnější ale bývá, když zmlkne – její hladina vystoupá tak vysoko, že pokryje všechny kameny a peřeje, a nastane až nepřirozené ticho. Tehdy je naprostá sebevražda na ni vyjíždět s lodí: všude jsou samé vracáky i zpětné proudy a voda se uprostřed řeky řítí neskutečným tempem. Nemá ráda, když se jí poroučí, když ji chtějí krotit: umí to dát patřičně najevo. Do křížku bych se s ní rozhodně nepouštěla. V létě roku 2018 jsem však zažila i zcela opačný extrém: sucho. Voda v řece se téměř nepohnula, měla podivnou konzistenci nazelenalé barvy, ryby v ní houfně umíraly, neboť se nestačila patřičně okysličovat a z jednoho břehu na druhý se dalo přejít suchou nohou. Ten pohled mi rval srdce a doufám, že ho již nikdy nezažiju. Oba extrémy jsou šílené: vážím si její poklidné vyrovnanosti... Kniha "Posázaví" ve fotografiích Jana Reicha je z roku 1988, což pro mnohé čtenáře může znamenat cosi jako "dobu prehistorickou". Beru ji jako skvělý dokument: v těch fotografiích je zakonzervováno kouzlo chvil, které jsou bohužel nenávratně ztracené. Autor zachytil záběry, jež se nám dnes již nenaskytnou: v lesích na březích řeky si totiž nedávno "zařádil" jeden brouk, jemuž padly za oběť celé stráně a porosty... Následné mýtiny a odkryté břehy bohužel bez skrupulí zase obsadila invazivní netýkavka žláznatá, takže výlet "do lůna překrásné přírody" dnes mnohdy spíše připomíná cestu džunglí. Možná proto tak ráda do této publikace nahlížím: ty fotografie jsou nádherné. Velkoryse odpouštím i lehce "ideologicky pojatý" úvod Otakara Mohyly, když vezmu v potaz dobu, kdy kniha vznikla. Naopak velmi oceňuji závěrečný "Seznam míst", přeložený do mnoha jazyků, kde jsou uvedeny všechny podstatné informace o veškerých místech, která jsou zde nafocena.... celý text
To byla zákopová válka
2022,
Jacques Tardi
Silnější než slova, výmluvnější než film... komiksové zpracování zasáhne do černého. Kniha velmi drsná, tvrdá, nekompromisní - ukazuje válku v té nejsyrovější podobně. Vezme nás do přímo do pekla. Záběry nekonečného utrpení se na nás valí a není úniku - přiznávám, že při čtení jsem ji musela často zavírat, abych některé scény rozdýchala, a taky abych utřela slzy. Přesto jsem ji nedokázala odložit. Rozhodně není pro každého: autor natolik plasticky ilustruje válku a dění na frontě, až máme svíravý pocit, jako bychom byli její součástí, jako bychom byli přímo v centru dění. Depresivní exkurze do světa předních linií, kdy většinu hrdinů čeká smrt, nebo se jí raději sami vydávají vstříc, aby ulevili vnitřní trýzni. Nenajdeme zde ucelený děj: jde o jakési minipříběhy bez chronologického řazení. Sotva jeden strávíme, už je tu druhý, o nic optimističtější... Kniha se mi četla docela rychle, ale musela jsem si ji dávat pauzy, a ještě štěstí, že obrázky byly černobílé: mrtvolami se to v ní jen hemžilo. Záměr je jednoznačný - odkázat na zbytečnost válek, marnost konfliktů a bojů, v nichž umírají miliony a miliony nevinných lidí, naprosto zbytečně, kvůli mocenským zájmům jiných. Přesto jsem ze čtení neměla depresi - taková iniciativa se mi líbí /část knihy tvoří i přehled dalších protiválečných aktivit malíře/. Je jedině dobře, že někdo dokáže svůj geniální talent tak skvěle využít. I když jsem si zprvu myslela, že půjde o dílo satirické až humorné, cosi ve stylu "Jak jsem vyhrál válku". Tak to jsem se spletla, což vůbec nevadí. Už jen ten obraz vojáka z přebalu knihy mluví za vše :-) "Lidé jsou ovce. Právě díky tomu můžou existovat vojska a války. Lidé umírají jako oběti vlastní hloupé poslušnosti" /Gabriel Chevallier, Strach/ "Ti, kdo ze třetí roty přežili, se vysíleně svalí do zákopu. Potřetí za osmačtyřicet hodin útok nic nepřinesl. Všichni hledají jen úkryt, demoralizovaní, ztrhaní a vzteklí, bez jakéhokoli zbytku bojovnosti. Do francouzských linií se vrátilo jen třiašedesát mužů ze sto dvaceti. A sotva tam jsou, ocitají se pod prudkou palbou z děl. Ze třetí roty toho moc nezůstalo. Útok skončil neúspěchem, přesně jako ty před ním. Kapitána zabili, my jsme ustoupili do zákopů a teď na nás pálí vlastní dělostřelectvo. Naši, a pobíjejí nás. Není to poprvé, co naše děla nepálí dost daleko a nám to padá rovnou na huby!"... celý text
Škola hry na kytaru pro začátečníky
1999,
Jiří Jirmal
Stojí poslušně v koutě mého pokoje a zpoza svého obalu na mne upírá svůj vyčítavý pohled: vyzývá mne k tomu, abych ji zase vzala do rukou a pomazlila se s ní. Dobře vím, jak moc touží po tom, rozehrát své struny a znít prostorem, tak, jak to umí jen ona. Ale cosi mi v tom vždy zabrání, podivný ostych a strach, snad ta věčná touha po dokonalé souhře... Už téměř třicet let mi dělá společnost, moje dřevěná láska, moje španělka s malým š. Učila jsem se na ni hrát poměrně pozdě, až ve svých 13 letech, přičemž celé to zanícení trvalo pouhé dva roky, ale s těmi základy si bohatě vystačím dodnes. Podobné znalosti totiž člověk už z hlavy nevygumuje: jakmile si je jednou osvojí, přejdou mu do krve, ani neví jak, a pak už se jenom veze. A tak jsem zpívala u táboráků: rozumělo se samo sebou, že vytáhnu kytaru a hned začne jízda, k ohni zpěv patří a bez kytary to nikdy není ono. Tohle znají všichni: Motgomery, Dívka s vlasem medovým, Řekni, kde ty kytky jsou, Buráky, Japonečka, Rosa na kolejích... je jich spousta: prostě základy trampské klasiky, odvar, který zvládne každý začátečník, jenž umí akordy C, D, E, A, G a další. Skoro třicet let... Ona se mnou dospívala a stárla, parťák do pohody i nepohody... Zažila se mnou mnohé: chvíle, kdy se hřála na výsluní a užívala si své slávy, kdy jsem ji brala do společnosti, kdy hrála jak o život a šla z ruky do ruky, jakmile se sešlo muzikantů vícero... a časy, kdy se na ni v koutě jen prášilo, jako třeba teď. To nad ní mi tekly potoky slz, když jsem se trápila... u ní jsem se naplno vztekala a zlobila tak, až mne svou prasklou strunou kolikrát švihla přes obličej, a její nekonečné ladění mne dovádělo k zuřivosti... Vedle ní jsem se smála, snila s otevřenýma očima, zpívala s vervou z plných plic, abych vykřičela své štěstí... ale také jsem i demonstrativně mlčela... Hraní je vášeň, ale i dřina, spojená s bolestí a odříkáním. Kdo chce hrát, musí si napřed na bříškách prstů levé ruky vytvořit pořádné mozoly, jinak se nedostane nikam. A já hrála vždycky "až na dřeň", doslova až do krve, téměř do úplného sebezničení, dokud jsem si o kovové struny dočista nerozedřela kůži na palci pravé ruky. Došlo k tomu tolikrát... a stejně jsem si nedala pokoj a svou společnici jsem nikdy nevybavila strunami z nylonu, jež jsou sice vlídnější k ruce, nemají však tu úchvatnou akustiku. Akorát že já svou milovanou španělku téměř zničila. Je to jejich prokletí, když stárnou, ty křehké dřevěné dámy, přestože je hýčkáme v sametových pouzdrech a opatrně je přenášíme na vlastních bedrech, nebo jimi jen tak přehazujeme z ruky do ruky. Je to cena za jejich zvuk, jímž nás obdarovávají: u táborových ohňů "teplem roztávají", lak puká, praská a deformuje se jim "krční páteř". To pak s nimi bývá těžké pořízení, poněvadž se "vychýlí ze své osy"... a nastává jejich nevyhnutelný konec: struny od hmatníku najednou "odstávají" v tak nepřirozené výši, že nejdou zmáčknout... a milá společnice je najednou zcela k ničemu. Protože nikdo, ani ten sebelepší interpret, nevydrží dostatečně dlouho vyvíjet takový křečovitý tlak: je to nesnesitelné. A já té své "dřevěné lady" tedy dávala pořádně do těla, rozhodně jsem ji nijak nešetřila, kolikrát jsem do ní bušila jak divá... Asi největší nářez dostala, když jsem na ni instalovala jedny z nejsilnějších kovových strun, které existují, kvůli zvuku a z vlastní blbosti, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Moc jsem pro ni brečela, jak mi to pak bylo líto... ale do "starého dřeva" její cesta naštěstí nevedla - zjistila jsem, že je možné ji spravit. A tak dostala druhou šanci. Nebylo to nijak levné, ale operace se podařila: prošla dlouhou rekonvalescencí a nyní je zase připravena hrát. A já věřím, že jednou najdu odvahu zase s něhou prohrábnout její vlásky, a znova zakusím ten zvláštní pocit souznění. Umím skutečně jen základy, znám i noty, a spoustu skladbiček z této knihy přehrávám zpaměti, což na určitou formu "muzikoterapie" bohatě stačí. Příručka "Škola hry na kytaru" mi dodnes slouží dobře, přestože je "léty značně opotřebená" a změnila konzistenci na salátovou. Ráda se k ní vracím a mohu ji jen doporučit: není vhodná pro samouky, hodí se do rukou spíše žákům, jimž nebude vadit cvičení pod vedením zkušeného učitele. Pokud chceme něco víc, tedy klasiku, bez not se rozhodně neobejdeme, a je dobré učebnici doplnit o další cvičebnice a případné zpěvníky.... celý text
