Snoopi přečtené 672

Nikdy nezapomeň 2021, Lenka Rzepková

Děj tohoto prazvláštního motivačního příběhu se odehrává v Londýně a na pouti Santiaga de Compostela. Hlavní postavou je čtyřiadvacetiletá dívka Kate Johnsonová. Jejím snem je být herečkou a po neúspěšném přijímacím řízení na prestižní obor se rozhodne podstoupit strasti oné duchovní poutě. Jde o její deníkové záznamy, do nichž autorka vkládá své vlastní komentáře, což působí velmi rušivě. Přiznávám, že jsem vůbec netušila, o čem kniha bude, očekávala jsem spíše ucelený příběh dívky, podaný v ich-formě. Byla jsem však zklamaná. Text kolísá mezi několika formami: zprvu se tváří jako deník poněkud naivní a nedospělé dívky, později změní vizáž na cestopis o absolvování jedné obtížné pouti - a úplně nakonec se z něj vyklube čtení pro ženy s motivy, hodnými románků Večerů pod lampou. Román měl zřejmě sloužit jako jakási příručka či motivační kniha o tom, jak dosáhnout štěstí a prožívat stavy typu "flow" a "mindfulnes", záměr se však autorce příliš nezdařil, ba dokonce se místy zcela vymknul kontrole. Až příliš křečovitě se totiž drží hesla" Mysli pozitivně" a naservírovala nám tak jen omáčku, složenou z nicneříkajících frází, klišé a rad. Příběh sám je velmi neuspořádaný a neučesaný: autorka přeskakuje časové roviny, mísí páté přes deváté, navíc se na mnoha místech neustále opakuje. Některé pasáže jsou zbytečně rozvláčné a popisné: co šlo shrnout do jedné věty, to jen více rozpitvává a natahuje do tisíců dalších. Postavy jsou schematické a typizované, jednají podle určitých vzorců chování, ani hrdinka se nijak nerozvíjí, pouze jen opakuje prázdná moudra a poznatky. Děj je plytký, chybí závažnější zápletky, které by ho posouvaly dále. Při čtení jsem měla neodbytný dojem, že jde o lacinou reklamu a propagaci podobných poutí, které jsou nyní "in" a mají lidem "měnit náhled na svět". Jediné, co mě zaujalo, byl pohled do zákulisí světa herců, herectví, hraní, konkurzů a filmů. Hvězdičku dávám za povedené ilustrace. "Kate pochybovala, jestli je dostatečně krásná, jestli je dostatečně talentovaná, jestli tohle nebo tamto, jestli se hodí, aby byla herečkou. A zároveň věděla, že jsou mnohem důležitější věci na řešení než nějaká její herecká kariéra. Pochybovala ale poslední dobou i o psaní. Zasekla se a nešlo to. Nějak cítila, že by potřebovala obejmout. Obejmout a slyšet, že všechno bude zase dobrý."... celý text

Zmizet 2009, Petra Soukupová

Tři povídky, které spojuje téma traumat, jež si odnášíme z dětství a dospívání. V každé z nich se odkrývá notně zašmodrchaný propletenec složitých vztahů a různých sourozeneckých konstelací. Autorka dokáže skvěle proniknout do duše dospívajících, postavy jsou propracované, vykreslené, každá z nich je něčím osobitá. Zároveň s jejich osudy dovedně míchá - připravuje nečekané scénáře, což však nepůsobí nikterak překombinovaně: zápletky jsou natolik uvěřitelné, že se se podobné příběhy mohly docela klidně odehrát. Své hrdiny staví do krajních situací, ale přesto není sentimentální, ani nechce působit na city - nechává na čtenáři, aby si úsudek vytvořil sám. Slouží jí k tomu i zvláštní technika, kdy na dění nahlíží z různých úhlů pohledu zúčastněných postav a bohužel již poněkud nešťastně kombinuje i časové roviny. Hlavně v začátcích povídek tak dochází k lehkému chaosu: chvíli nám totiž trvá, než si ujasníme, o koho se vlastně jedná a kdy se vše odehrává. V povídce Zmizel jde převážně o Jakuba, jenž se v životě musí vyrovnat hned se dvěma tragédiemi, které citelně zasáhnou jeho rodinu. "Stěžuji si na nohu, a ona začne znovu brečet. Nohu nemám. Bolí mě noha kterou nemám. Mám štěstí, prý sem mohl bejt mrtvej. Možná mám štěstí, ale nemám nohu." V povídce Nakrátko jde o dva sourozence, vyrůstající bez otce, kolem jehož postavy matka vytvořila nafouknutou bublinu lží. A v povídce Věneček jde o vnitřní dramata dvou sester, které k sobě jen velmi obtížně nalézají cestu.... celý text

Černé jezero 2014, Hella S. Haasse

Děj této útlé novely se odehrává na exotické Jávě ve 20. a 30. letech v době, kdy byla holandskou kolonií, a uzavírá se epizodou z doby těsně po 2. světové válce. Před námi se odvíjí příběh zvláštního a nezvyklého přátelství dvou chlapců, pocházejících z naprosto odlišného prostředí. Na svět se díváme očima toho bílého, syna majitele plantáže, jenž vyrůstá s domorodým Urugem, synem předáka. Větší protiklady snad už ani nemohou být: bílý chlapec sice žije v přepychu, jenže v rodině, kde panují zcela chladné vztahy s absencí vzájemného porozumění. Bohaté zadostiučinění pak nalézá v rodině svého druha a kamaráda. Vzájemné přátelství je mu vším a považuje ho za naprosto samozřejmé, pevné a stabilní. Urugovým dobrodružným světem je naprosto okouzlen a zůstává slepý i vůči tomu, s jakým pohrdáním na domorodého chlapce pohlížejí jeho známí. Postupně se však odkrývají kulturní a sociální rozdíly mezi nimi. Jejich vztah se trhá, hrdina však odmítá prozřít a svého přítele se sveřepě drží až do dospělosti, kdy se jejich cesty dramaticky rozdělí. Děj se odvíjí retrospektivně, bez zbytečných odboček a velkých zádrhelů: sune se lehce vpřed a hezky pomalu, asi jako řeka bez peřejí, teprve ke konci graduje v zákonitém konfliktu. Jedná se o ucelený proud myšlenek muže, který se ve vzpomínkách vrací do minulosti. Zvláštní je, že zde ani jednou není uvedeno jméno vypravěče. A přestože tou hlavní postavou je ve skutečnosti Urug, o jeho myšlení ani názorech se nedozvídáme nic. Vyprávěné pasáže jsou velmi detailní, a přesto zkratkovité, text není dělen na jednotlivé kapitoly. Samotný název knihy nese zvláštní význam - jezero jako magické místo, opředené pověrami a legendami domorodců, symbol jejich svébytnosti a nedotknutelnosti. A symbolické je i jméno Urug: v sundštině znamená "sesuv půdy"; jeho postava znamená pro vypravěče malé zemětřesení. Zdá se až s podivem, jak velké časové rozpětí dokázala autorka vměstnat na tak malý prostor. Skvěle zachytila nejen povahu dospívajícího chlapce, ale i charaktery postav vedlejších: autoritářský otec, nevýrazná matka, zřízenec Gerard, pečovatelka Lida. Zároveň se jí trefně povedlo vystihnout jádro problému: neschopnost uvědomit si, že dobře míněná snaha o kulturní povznesení či vřelá osobní náklonnost nemůže překonat zásadní propast mezi dárcem milodaru a jeho příjemcem. Kniha se mi líbila a ocenila jsem i slovníček sundských výrazů, jimiž byl text místy prošpikován. "Panter je jiný než opice," řekl Gerard, "ale je jeden něco míň, než ten druhý? To považuješ za hloupou otázku, a máš pravdu. A za stejně hloupou ji považuj, když se týká lidí. Být jiný - to je normální. Každý je jiný než ten druhý. Já jsem taky jiný než ty. Ale že by někdo byl víc nebo míň kvůli barvě tváře nebo kvůli tomu, čím je jeho otec - to je nesmysl. Urug je přece tvůj kamarád. Jestli je takový, že může být tvůj kamarád - tak jak by mohl kdy být něco míň než ty nebo kdokoliv jiný?"... celý text

Továrna na vafle 2018, Roman Helinski

Co se stane, když poklidný chod jedné továrny naruší příchod charismatického rebela? Revoluce! Stávka! Ale takovým způsobem, jak si to nikdo ani v těch nejčernějších snech nepředstavoval. V továrně na vafle se všechno drží zajetých pravidel, pečlivě dodržovaných předpisů a všechno klape tak, jak má. Pracují zde převážně ženy - a postupně několik z nich i poznáváme: Baculatá Gerda, její dcera Gerdička, Matylda, Sjaan, Julie... Jejich kolektivu se poněkud vymyká pecmistr Wannnes, který funguje i jako neoficiální "maskot" továrny. Jednoho dne se objeví jakýsi "záhadný cizinec" Arkadiusz Narovski - a začnou se dít věci. Tvrdí o sobě, že působil jako voják v Afghánistánu - a svými výstupy si dokáže všechny ve svém okolí naprosto podmanit. Během jednoho incidentu zaseje semínko vzdoru a roztočí tak kolo absurdity. Revolta se však projevuje trháním zubů, které představují symbol útisku, a zkažené konzumací vaflí a vzduchem z továrny musí ven. Textu nijak nevadí, že postavy nejsou příliš propracované: představují určitý typ chování a jednají podle daných vzorců. Starostlivý ředitel s absolutní mocí, jeho milenka a sekretářka Matylda, Baculatá Gerda, těžící ze svého povýšení, najatá pracovní síla v podobě Somálky... a spoustu jiných žen typu Sjaan či Julií, na jménech nesejde. Autor na nevelkém prostoru s několika málo postavami dovedně rozehrává velké drama. S porozuměním pro lidskou psychologii skvěle vystihuje princip davové psychózy a způsoby chování, vedoucí k podpoře totalitního systému. Nabízí nám příběh tom, jak snadné je nechat se strhnout kultem osobnosti a nechat se zmanipulovat. Knihu lze číst i jako podobenství o lidské hlouposti a o nebezpečí, které v sobě skrývá nerozhodnost. Čtení zprvu humorné, nechybí ironie, časem se přelévá do podoby absurdního dramatu, z čehož pořádně mrazí. "Plameny nejprve přeskočí z pohovky na koberec, potom na závěsy a na skříň a než se člověk naděje, hoří celý dům. Tak přeroste nespokojenost Patricka a Julie a Sjaan v rozčílení téměř všech ostatních. Je to nespokojenost, která se léta schovávala mezi krabicemi s vaflemi. Rostla s každou vaflí, co sklouzla po pásu. Nespokojenost, o níž se téměř nemluví a jež nyní vystrčila ostré drápy, které popadnou vše, co můžou." "Většinou ženské mluví jedna přes druhou. Někdy už člověk ani neví, kdo má slovo. Jenže když mluví Arka, všichni drží pusu. Dívají se na něho, jako se lidi v přírodní rezervaci dívají na lva; s podřízeností, strachem a úctou. A protože se všichni pozorně dívají a poslouchají, nemusí Arka ztrácet čas zodpovídáním otázek. Může vyprávět vlastní historky. Mluví o vykořisťování a ponižování."... celý text

Skafandr a motýl 2008, Jean-Dominique Bauby

Strohé, místy smutné, místy tragikomické - a přeci krásné. Napsáno s humorem, mnohdy silně černým, bez patosu, bez zbytečného sentimentu. Nezbývá než se sklonit před odhodláním a vnitřní silou hrdiny, který se rozhodl "nedat smrti nic zadarmo" a zároveň o svých prožitcích informovat svět. Našel způsob, jak je zaznamenat a i přes své postižení je předat dál. Název je metaforou: skafandr odkazuje na vězení jeho těla, motýl naopak symbolizuje svobodu jeho mysli. Popis svého současného stavu, v němž se nachází, prokládá vzpomínkami - až v závěru dospěje k událostem toho dne, kdy se mu svět navždy obrátil vzhůru nohama a ochrnul. Je hrdý i na sebemenší pokrok, neklesá na mysli a stále doufá - jde o jakýsi "deník radostí", při jehož psaní mu pomáhá důmyslný systém komunikace, který vymyslela jeho asistentka. Asi nejsilněji si uvědomuje, jak nezbytně nutná je pro nás řeč - a jak náročné může být jen samotné zapojení patřičných svalů k tomu, abychom "pouze" mluvili a jedli. Zajímavý námět, dovedné zpracování - při čtení si navíc každý uvědomí svou radost z prostého pohybu, s čímž souvisí i tak automatická činnost, jako je konzumace jídla či schopnost komunikace. "Logopedie je umění, které si zaslouží, aby vešlo ve známost. Nedovedete si představit tu gymnastiku, kterou váš jazyk automaticky provádí při vydávání všech francouzských hlásek. Teď zrovna klopýtnu na "l", ubohý to šéfredaktor, který nedokáže vyslovit jméno vlastního časopisu. Když mám šťastný den, naberu mezi dvěma záchvaty kašle trochu dechu a energie a nahlas vyloudím pár hlásek." "Daleko od tohoto randálu mohu ve znovunabytém tichu poslouchat motýli, kteří mi poletují v hlavě. Musím dávat velký pozor a soustředit se, protože tlukot jejich křídel je téměř neslyšitelný. Přehluší je i trochu hlasitější dech. Je to ostatně udivující. Můj sluch se nelepší, a přesto je slyším čím dál lépe. Musím mít motýlí uši." "Automaticky jsem dělal všechny ty jednoduché pohyby, které se mi dnes zdají jako zázrak: oholit se, obléct se, vypít hrnek kakaa."... celý text

Bígl Bertík znovu na scéně 2018, Martin Čáp

O něco povedenější než předchozí díl. Jinak samozřejmě zůstalo vše při starém: styl, způsob vyprávění a "ten správný bíglí pohled na svět". Opět se setkáváme s Bertíkem, s nímž prožíváme další várku různých dobrodružství. Přidává i porci zážitků svých přátel a své líčení okořeňuje i o jakési "psí drby", legendy a zkazky, které si mezi sebou vyprávějí. Bertík se prezentuje s jakousi "bíglí hrdostí", již cítí ke svému plemeni: "S vervou, která je nám, bíglům, tak vlastní..."Jeho slovník je obdivuhodný: mluví obecnou češtinou, dovedně využívá slang, hovorové i odborné výrazy, a svůj projev okořeňuje spoustou šťavnatých přirovnání a slovních spojení. Často jsem si říkala, kam na ty výrazy vlastně chodí: umrněné, halama, mrťafa, lohnout, natrapírovat, mustrovat někoho, nadrátovaný, natáčecí frekvence, spustit bandurskou, štramák, metrosexuál, socka, akční rádius, lukulské hody, papaláš... Najdeme zde i několik narážek na TV pořady a jejich parodie: typ nekonečného seriálu, stand-up komiku a hlavní zprávy. A nechybí ani nepokrytá reklama na oblíbenou značku granulí. Zdá se mi, že si autor s textem dal trochu víc práce. Přesto stále ještě kolísá ve způsobu pojetí svého hrdiny: v jedné chvíli se na svět dívá poněkud "dětsky naivníma" očima - a ve chvíli druhé se prezentuje jako sečtělý světaznalec. Bohužel jsem zde našla i pár stylistických chyb a překlepů - např. použití slova "klabanosý" místo správného "klabonosý". "Violka, ač je jí osm let, se totiž vůbec nebojí mít pěkně nekonformní názory, které její proříznutá vyřídilka hlásá na plné pecky jako vesnický rozhlas." "Když odešlo i poslední štěně, kdysi vkusně zařízení interiér Jeřábkových, ale i jejich výstavně upravená zahrada připomínaly opevněné pobřeží Pacifiku, k němuž se blíží uragán Katrina." "vymaštěný rabiát hledající jen pranice..." "Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských nectností, napadl mě jeden citát na konec. Nevyštěkal jsem ho já, ale člověk, lord Byron."... celý text

Smrt je dřina 2021, Chálid Chalífa

Jak říká sám autor: "Blízkost smrti vás promění v absurdní bytost." A v této knize je absurdna až nad rámec, což jí však nijak neškodí. Osa příběhu je prostá: děj se odehrává za války v Sýrii v roce 2014, kdy se tři sourozenci, Bulbul, Husajn a Fátima, rozhodnou splnit otcovo poslední přání: pohřbít jej v rodné vesnici. Přání zdánlivě jednoduché, avšak jsme v zemi, kde zuří krvavý konflikt a oni mají před sebou cestu dlouhou stovky kilometrů. Čeká je tak doslova "boj s větrnými mlýny", mnohdy spíše boj o holé přežití - nejsmutnější na tom je, že oni toto martyrium podstupují zcela dobrovolně, aniž by si přiznali pošetilost a nesmyslnost takového nápadu v době, kdy umírají tisíce lidí denně. Díky jejich pouti však odhalíme skryté mechanismy, které určují chod celé země: povinná hlášení, zbytečná úředničina, zdlouhavé papírování, úplatky, čím dál častější zatýkání, náročné výslechy a ta nejpodivnější obvinění.. a navíc k tomu všemu ten hlavní a nejdůležitější: strach - o život, z odposlechu, z udání nepřejícných sousedů, apod. Zároveň s tím se odkrývá propastný rozdíl mezi sourozenci a vysoká míra vzájemného odcizení: zbabělec Bulbul, zprvu nadšený hrdostí, která ho časem opouští, se uchyluje ke snění o emigraci, přisluhovač režimu Husajn, jemuž postupně vysychá řečiště vtipných bonmotů, otce nesnáší, a poslušná Fátima, představující konzumní část společnosti, ztrácí schopnost mluvit. Autor vychází ze svých zkušeností, jde o autentickou výpověď. Podává svědectví o aktuálním stavu v Sýrii, o tom, jak těžké je zůstat obyčejným člověkem v zemi rozervané vleklou občanskou válkou, nepatřit k žádné straně ani prominentní rodině a snažit se prostě jen přežít. Jeho svědectví je však reportážně strohé, bez zbytečného sentimentu. Asi nejzajímavější jsou odbočky do minulého života postav, kdy poznáváme skutečnou příčinu jejich rozpoložení a jednání. Vzhledem k drsnosti líčených scén se nečte příliš snadno ani lehce. Příběh občas připomíná Kusturicův film "Černá kočka, bílý kocour" nebo Faulknerovu knihu "Když jsem umírala" - i zde je rodina též zatížena pohřbením mrtvého těla. "Patolog je požádal, aby si tělo otce odnesli do auta hned, neboť potřeboval uvolnit místo v lednici. Dorazila nová várka mrtvol, které zatím ležely jen tak na podlaze." "Soudce mu odrecitoval kousek Koránu a chtěl vědět, o který se jedná verš. Zavládlo ticho. Soudce čekal na odpověď a na závěr se ještě zeptal Bulbula, co si myslí o jejich organizaci. Bulbul si sice uvědomoval, že bude potřebovat veškerou odvahu, aby se z tohohle průšvihu dostal, měl ale pocit, jako kdyby klouzal do bezedné propasti, a překvapilo ho, jak obrovská je."... celý text

V šedých tónech 2013, Ruta Sepetys

Ruta Sepetys umí. Její prózy jsou čtivé: ví, jak přitáhnout pozornost, kdy napětí přidat, kdy ubrat, ví, jak poněkud "nezáživné" téma přiblížit i náctiletým. Děj není nijak složitý, příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V té hlavní sledujeme osudy deportované dívky a jejích přátel, druhá rovina je retrospektivní, kdy se na základě svých asociací noří do vzpomínek. Drsným zážitkům z cesty železničním vagónem do neznáma ostře kontrastují momentky ze světlé minulosti, které pro Linu, hlavní hrdinku, znamenají naději. A naději a východisko ze svého stavu spatřuje i ve svém výtvarném talentu: rozhodne se vše, s čím se setkává, nějakým způsobem ztvárnit a zdokumentovat, při životě ji drží i víra, že se jí podaří nějak kontaktovat svého otce, který též zmizel. Kniha je o to působivější, že na události nahlížíme očima 15ileté dívky, tedy z pozice člověka, který nemůže, na rozdíl od čtenáře, tušit, co jej očekává. Vyprávění je to zcela realistické, tvrdé, syrové a naprosto bez příkras, přesto nepostrádá jistou dávku poetiky. S Linou, její matkou, mladším bratrem Jonasem a kamarádem Andriusem si prožijeme peklo celé cesty, živoříme mezi barbarskými Altaji v chatrčích, přežijeme nepředstavitelně krutou zimu za polárním kruhem a zažijeme i stav, kdy jen nález obyčejné brambory znamená poklad. Asi k nejsilnějším momentům patří Linino prozření, kdy pochopí, že zde jsou pouze proto, aby - zemřeli. Autorka odvedla obdivuhodnou práci: ze skutečných osudů poslepovala věrohodný příběh. V doslovu pak vysvětluje celou svou motivaci a vyzývá nás k tomu, abychom nikdy nemlčeli, ale naopak šířili vzpomínky dál. Zajímavé je, že mnohé postavy nenazývá pravými jmény, ale přezdívkami: Plešatec, Holčička s panenkou, Šedovlasý pán s hodinkami, Mrzutá paní, atd... "Je těžké umřít, nebo být ten, kdo přežil?" "Chtěla jsem všechnu svou nenávist nashromáždit v puse a plivnout mu do tváře." "Stali se z nás mrchožrouti, kteří žijí ze špíny a hniloby."... celý text

Pohádky kancelářské krysy 2021, Irena Janečková

Tato útlá knížečka zavádí své čtenáře do zdánlivě nezajímavého a nudného světa kanceláří, který obývají nečekaní hrdinové - krysy. Nabízí nám 12 pohádek, umístěných do reality moderního světa. Nejsou nikterak náročné, jejich děj spočívá na jednoduché zápletce, kdy se hrdina vždy ze své chyby poučí a rychle ji napraví. Mají lehce edukativní charakter a silně humánní podtext: mile a vtipně vysvětlují pojmy z našeho světa, které jsou dětem ještě cizí. Text je přizpůsoben jejich vnímání: čtivou a nenásilnou formou přinášejí různá poučení, týkající se například některých důležitých hodnot. Děti se tak nejen dozví, čím můžeme být pro ostatní užiteční, ale i důležitost nezbytné procedury, jakou je čištění zubů. Autorka zde dala prostor své fantazii: dozvíme se například o tom, proč se kancelářské sponky spojují, o skřítcích bez domova, o myších šprýmech a legráckách, o podivné rostlině, apod. Kniha navíc obsahuje i krásné ilustrace. Hodí se do rukou dětem, které již umí číst, ale i maminkám, které dětem teprve předčítají a chtějí jim přiblížit něco ze zákonitostí světa, jenž nás obklopuje. "Po písničce začal mluvit pan moderátor, to je člověk, který pracuje v rádiu, pouští písničky, povídá veselé historky nebo říká zprávy. A právě začal pořad, ve kterém si pan moderátor povídá s těmi, kteří mají zajímavou práci. Toho dne byl zrovna v rádiu botanik. Ten se ve své práci zabývá rostlinami. Zkoumá, jak je pěstovat, zalévat, jak se o ně správně starat, a také, k čemu je která rostlina užitečná. Mluvil o květinách a rostlinách různých druhů." "Na speciálním přístroji rentgenu, který dokáže vyfotit všechny kosti v těle a taky zuby, udělali lékaři každému fotku zubů. Na ní bylo vidět, jestli má zvířátko nějaké kazy nebo má všechny zuby zdravé." "Ve firmě, ve které pracovala krysa Stelinka, bylo právní oddělení, kde se připravovaly smlouvy. To jsou důležité papíry, na kterých je napsané, který doktor bude na výzkumu pracovat, kolik za to dostane peněz a která zvířátka se výzkumu účastní. A právě tady pracovala právnička - krysa Lenička. Přestože měla v popisu práce být organizovaná a pečlivá, byla hrozně nepořádná a zapomnětlivá."... celý text

Strasserova žena 2020, Héctor Tizón

Tento nepříliš obsáhlý román připomíná spíše jakési podobenství - o tom, že pokud děláme zbytečné věci, většinou ani nevíme, proč. Nejdůležitějším motivem je zde zoufalá snaha o splnění zadaného úkolu, jenž však ve své podstatě postrádá smysl: je jím stavba mostu, který má propojit dva naprosto odlišné světy v bohem zapomenuté pustině. Sysifovský úděl bez naplnění. Jde o náročnou četbu: neustále se střídají časy a místa dění, prolínají se mluvčí a jejich světy, er-formu náhle střídá ich-forma, autor v ději přeskakuje a hopká jako zajíc v poli přes řádky. Hlavními postavami jsou Hilde, její muž Strasser a jeho pomocník Janos. Vzájemný vztah postav je nejasný, nevyřčený - vše se odehrává v jakési podivné mlze. Každý z nich v mysli podniká exkurze do minulosti, všichni v podstatě žijí jen ze vzpomínek. Oba muži utekli před válkou, Janos si z ní navíc odnáší vlastní traumata, není schopen běžné komunikace ani citu, drží si od všeho chladný odstup. Strasser je vylíčen jako silně negativní postava: alkoholik se sklony k bezdůvodné agresi, postupně propadající šílenství, a mezi nimi se pohybuje Hilde, křehká žena, žijící v minulosti. Svět obou manželů je úplně jiný než ten, který opustili - stali se "emigranty", věčnými cizinci, bez schopnosti zakořenit, uzamčeni v kobce svých vzpomínek, k jejímž dveřím marně hledají klíč. Proti nim stojí domorodci, ztělesnění tilem a stařenou Eduviges - jejich zcela odlišná mentalita a způsob myšlení, kdy stále žijí svými rituály, obřady a pověrami. Zajímavé dílo s existenciálními prvky, při jehož četbě se mi vybavily aluze na knihy "Most přes řeku Kwai" a "Úzká cesta na daleký sever", jež nabízejí podobné téma. "Nikdo, snad ani má ubohá teta Edith, nedokáže pochopit naše rozhodnutí odcestovat a zůstat tady, v kraji, jejž považují za vzdálený a vybájený, aniž by nám to řekli. Nikdo nechápe, proč jsme sem přijeli stavět most. Na co most a kde?, táží se. Ptají se mě, zda jsme se raději neměli smířit se zkázou a porážkou tam, místo toho, abychom se je s tak velkým zármutkem vydali hledat sem a nakonec je tu i našli. Zda jsme raději neměli postavit tam to, co hodláme postavit tady, v téhle daleké zemi bez hranic. Most, který nic nespojuje, v kraji, o němž ani nemůžeme tvrdit, že je poslední hranicí." "Strachuji se, že už neexistuji, že ve třiceti letech už nejsem, nebo že mi třicet let už bude navždy a nikdo se to nedozví, neboť tahle země se táhne do bezmezných končin a nic se už nedá vrátit zpět." "Je tenhle most, stavba tohoto mostu, předem prohraná záležitost, pouhá silácká výzva několika mužů, kteří už nemají co ztratit, neboť už stejně všechno ztratili, zatímco je při tom my ostatní pozorujeme?" "Proč ten most stavíme, když všichni tvrdí, že nikam nepovede? Vykonávají svou práci jako rituál. Vědí, co musí každý den udělat, ale přesto toho nedbají a na žádném dalším dni jim nezáleží."... celý text

Co nám říká kočka? 2009, Helga Hofmann

Cenná příručka nejen do rukou úplných začátečníků, ale určitě potěší i ostřílené chovatele koček. Přehledným způsobem vysvětluje důvody jejich chování našich mazlíčků a vše, co je pro ně typické: nejen způsoby komunikace mezi nimi samotnými, ale i s námi. Najdeme zde i přehled základních plemen a cenné rady, jak naše soužití ještě vylepšit, popř. čeho se vyvarovat. Knihu bych rozhodně doporučila převážně dětem a těm, kteří váhají, jakého mazlíčka si pořídit. Líbí se mi, že autorka pro kočky používá různá něžná oslovení /vaše milované sametové tlapky, sametoví tichošlápci, váš chráněnec, pokojový lvíček, domácí šelmička, kočičí přátelé/, a že nás nabádá i k tomu, abychom se nebáli se svými mazlíčky komunikovat a mluvit na ně. Je znát, že vychází z vlastních zkušeností - a přeci jen mě pobavila, když v jedné z rad dodává: "Podobně dobře vám poslouží i vodní pistole vašeho syna". Co když však nevlastním ani jedno, ani druhé? :-) Celou knihu pak skvěle doplňuje spousta fotografií.... celý text

Gump – pes, který naučil lidi žít 2019, Filip Rožek

Všem pejskařům, kteří to své "čtyřnohé štěstí" už mají, ale i těm, kteří o pořízení takového "nadělení" uvažují. Příběh psa, který je životem mnohokrát bit, přesto se nevzdává naděje na lepší život a nebojí se své štěstí /a za své lidi/ tvrdě bojovat. Autor zcela bez příkras líčí strastiplné putování jednoho docela obyčejného voříška. Na svět se díváme jeho očima - a rozhodně to není pohled naivního dítěte, ale zkušeného, životem protřelého citlivého tvora. Nehodí se do rukou malým dětem: ačkoliv se jedná o příběh psa, je určený dospělým, právě kvůli některým drastickým momentům a pasážím. Skvělý příběh, silné emoce, jen je škoda, že text je příliš krátký. Poslouchala jsem jako audioknihu ve fenomenálním podání Ivana Trojana. PS: Dodatečně pořídila i knihu - kvůli zde vychvalovaným ilustracím. Je to pravda, rozhodně nelituji, navíc jsou v ní přidané bonusy z natáčení a fotografie.... celý text

Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr 2019, Martin Selner

Přiznávám, že jsem se moc těšila na tu "druhou várku" autismu - a pozdní sběr mě skutečně nezklamal. Mohu s klidem prohlásit, že je ještě lepší než ten první. Autor prostě "zraje jako chardonay". Nevím, jak to dělá, ale jako by "dozrál". Jeho humor je nezapomenutelný a originální, přitom bez špetky zbytečného zlehčování. Nebojí se odkrýt i vážnější rovinu a poukázat na odvrácenou stranu takové péče: klidně přiznává, jak moc práce podobného charakteru vyčerpává. Nastoluje otázku, zda odložení vlastních "porouchaných" dětí do stacionáře nevypovídá o nezodpovědnosti jejich rodičů a o touze zbavit se nepohodlného závaží. Zároveň se prezentuje jako skvělý taktik, který konflikty se svými svěřenci často řeší velmi šalamounsky. Snaží se co nejlépe vystihnout myšlení autistického dítěte a zdá se mi, že se mu s úspěchem daří do nich vžívat. Jednotlivé kapitolky lemují vtipné hlášky, jež vymýšlí sám život. Také s ním a tlupou jeho dětí projdeme slušnou část Prahy. "Autisté nemají rádi změny a mají své rituály. Na táboře je ale vše jinak. O to víc mě pokaždé překvapí, jak ho zvládají bez problémů. Rozhodně se nesnaží udělat mi radost. Osobně si myslím, že stejně jako si do kufru zabalili jen to nejnutnější, vzali si s sebou i z toho autismu jen to nejnutnější. Takový autismus na cesty." "Vyprávím dětem pohádku na dobrou noc. Já: Jeníček a Mařenka se ztratili v lese. Dítě: Jak to? Já: Protože nechtěli spát." "Až časem jsem v práci zjistil, že nikdy nebudu mít všechno pod kontrolou. Vždycky hrozí, že se něco stane - záchvat paniky, agresivní reakce -, a já tomu nemůžu zabránit. Můžu se akorát pokusit to riziko co nejvíc minimalizovat a počítat s tím, že se to může stát. O to víc jsem se naučil spoléhat na naši vzájemnou spolupráci, naučil jsem se jim věřit." "Hrabání listí je stejně nekonečné jako podzimní rýma a jejich oblíbený seriál Ulice, zkouším tedy najít nějaké zajímavé téma k hovoru. "Nechtělo by to pomalu nějakou holku?" zeptám se dospívajícího autisty. Je vidět, že přemýšlí. Kdybych tušil, že přestane s prací, asi bych se ho zeptal na něco jiného. "Holku? Ne, mám mámu," odpoví po chvíli. "A zatím dobrý, jo?" nenechám se jen tak odbýt. "Jo, dobrý. V neděli bylo kuře." "S dětmi se připravujeme na Mikuláše. Já: Ty jsi s peklem jasnej. Jdi si rovnou sbalit. Dítě: Mám si vzít i průkazku pojišťovny?"... celý text

Dej mi své jméno 2018, André Aciman

Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma. Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum. V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy. "Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška." "Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat." "Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout." "Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."... celý text

Jako zabít ptáčka 2015, Harper Lee

Ačkoliv jsem podle anotace čekala úplně, ale úplně jiný příběh /s tématem znásilnění hlavní hrdinky, jak jsem špatně pochopila/, byl pro mne obsah velmi příjemným překvapením a rozhodně jsem se nenudila. Zde uvedený motiv znásilnění samozřejmě patří ke stěžejním bodům knihy, samotný román však stojí na zcela odlišných základech. Celý děj je vyprávěn z pohledu osmileté dívenky Čipery, která se svým starším bratrem Jemem žije u svého otce, právníka Atika, v malém městě Maycomb. Postupně se nám odkrývá kouzelný svět jejího dětství, který však rozhodně není bezmračný a už vůbec ne idylický. Čipera je hodně přemýšlivá a vnímavá a má velké štěstí, že Atikus jí citlivě dokáže odpovědět na každou zvídavou otázku. Témata čerpá ve svém okolí a časem se v nich dotýká palčivých problémů, které daleko přesahují hranice jejího dětského vnímání: zabývá se otázkou viny a trestu, rasové diskriminace a svobody, odpuštění, rovnosti mezi lidmi, statečnosti, hrdosti, osobní ceny, předsudků, upřímnosti, atd. Je nucena se vyrovnat se s rostoucí averzí vůči jejímu otci, který v procesu obhajuje černocha Toma Robinsona, neprávem obviněného ze znásilnění. Poznává, že ne všichni lidé jsou takoví, jací se zdají, překonává svůj strach a postupně odrůstá dětským skopičinám, mezi něž patřilo "zlobení" podivína Bubu Radleyho. Díky jejímu vidění se před námi rozprostírá svět jednoho obyčejného amerického maloměsta 30. let, rozdělený na dva tábory, dvě rasy: černých a bílých, navíc zalidněný spoustou zajímavých osob a osůbek. Ožívá tak před námi svérázná opatrovatelka Kalpurnie, teta Alexandra, zlobivý Dill, paní Deebosová, Bubu Radley, pan Avery, slečna Maudie, atd. Autorce se opravdu povedlo vystihnout charakter jednotlivých postav. Nejvýraznější z nich je právě Atikus: působí nejen jako starostlivý otec, ale i jako moudrý člověk a přesvědčený pacifista, který se však drží svých zásad. Výjimečný je i v tom, že své děti učí chápat myšlení svých nepřátel. Spoustu faktů si musíme domýšlet během vyprávění, zároveň s tím, jak je Čipera konfrontována s nepříjemnými fakty - například o její matce se dozvídáme postupně. Román je vyprávěn retrospektivně, uvádí nás přímo do děje, k roztržce mezi sourozenci o tom, kdy "to celé vlastně začalo". Čtivé, strhující, nadčasové, se skvělým závěrem. Patřičný spád získala kniha ale až při sledování procesu. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělém podání Kláry Issové.... celý text

Zátiší s kousky chleba 2015, Anna Quindlen

Oddechová, nenáročná a místy i vtipná kniha je vlastně lehkou variací tématu, jak se velkoměstská panička sžívá s drsným životem na jednom zapadlém americkém maloměstě. Hlavní hrdinkou je Rebeca Winterová, dáma v létech, uznávaná fotografka, jejíž sláva pomalu skomírá. Rozhodne se zcela změnit působiště a s notnou mírou naivity si pořizuje "krásný" domek kdesi na odlehlém venkově. Postupně se sbližuje s ostatními obyvateli a sousedy, a hned první "hororová" noc s mývalem svede její kroky s pokrývačem střech Jimem Batesem. Rebeca zprvu "sedí na dvou židlích", neví, kde je vlastně její domov a stále tápe, zaskočená novým životem, který musela zvolit, nenechá se zlomit a znovu se pokouší o další úspěch. Celý text je vystavený na konfrontaci její nezkušenosti a bezradnosti s tvrdým životem na vesnici. Na svět se zprvu díváme očima fotografky, tedy jakýmsi pomyslným hledáčkem objektivu, kdy si sama vybírá, které objekty lze časem použít k nafocení, časem se ale její perspektiva výrazně proměňuje. Název knihy odkazuje na Rebečinu nejznámější fotografii, která ji proslavila. Kompozice příběhu není příliš zdařená a místy působí poněkud zmateně: autorka bohužel mnohdy již dopředu vyzrazuje pointu dalšího děje. Také nelogicky mísí časové roviny, když do současnosti přidává jak minulost, tak i narážky na budoucnost, a dovoluje si též malé vsuvky k jednotlivým postavám, což působí spíše nepříjemně až rušivě. Její největší slabinou jsou dialogy, většinou plytké a nic neříkající. Děj je poměrně snadno předvídatelný a nijak složitý, i když sem tam překvapí: hlavní zápletka spočívá ve zbytečném nedorozumění a nepochopení, k němuž dojde v důsledku nešťastné události. Nabízí se nám ostrý kontrast života ve městě a na vesnici - velkoměsto znamená odcizení, povrchnost, chlad a přetvářku s pouhou iluzi opravdového života, v jakési pomyslné skleněné kouli; oproti tomu vesnice nabízí vřelost, upřímnost, vlídnost a bezprostřednost. Je znát, že autorka je novinářka - do textu skvěle vložila smyšlené recenze a citace z tisku, zároveň nám nabízí vhled do zákulisí současného newyorského uměleckého světa. Plusový bod přidávám za skvělé vykreslení prostředí a popisné pasáže, horší je to však se ztvárněním postav: jsou poněkud ploché a jejich chování snadno předvídatelné. "Rebeca dostala vcelku všední obraz s červenou stodolou a několika fleky symbolizujícími krávy na vzdálené pastvině, jež by se dokonale hodil do jídelny nějakého venkovského hostince." "Když se tady muže na benzince zeptala, kde je tělocvična, nasměroval ji k budově, z níž se vyklubala tělocvična. Když jste na místní silnice vyrazili pěšky, všichni si mysleli, že se vám porouchalo auto." "Naprosté ticho, jež v noci vládlo v domě, ji stále znervózňovalo. Jednou ji dokonce probudilo vzdálené vytí sirény a ona si uvědomila, že ji ten městský zvuk uklidňuje. Les ovšem tak tichý nebyl: vždy zde znělo několik hlasitých, výrazných zvuků. Nebyl to však ladící orchestr města, ale jednotlivé půvabné písně. Ptačí trylky roztrhané na kusy, jako když někdo cvičí na klavír, pronikavé zapraštění zlomené větve, svistot a úder při dopadu na zem, šumění vody stékající po úbočí hory." "Otvíral se před ní celý svět, o němž doposud neměla tušení. Vyvrhnout. Koryto. Slova, která zatím potkala nanejvýš v americké literatuře devatenáctého století. Muž vedle ní používal tento jazyk naprosto přirozeně. Byla to jeho mateřština. Neměl v sobě onu sebejistotu jejího manžela skrývající se pod rouškou povýšenosti. Po třech hodinách strávených na stromě po jeho boku věděla, že je to prostě chlap, který se vyzná.. Dovedla si představit, že to, co neznal, ani neměl potřebu znát." "Ukázalo se, že vylézt na strom je obtížnější, než se zdálo. Bylo to obtížnější než pozice bojovníka v józe, těžší než šašek v pilates, namáhavější než hodina na rotopedu nebo v posilovně. Napadlo ji, že by se z toho v New Yorku mohl stát nový fitness trend. Lidé by lezli na stromy v Central a Prospect Parku a mluvilo by se o tom na všech večírcích: zkoušela jste ten velký dub u Ovčí louky? Díky němu mám úplně jiné tělo."... celý text

Hotel New Hampshire 2003, John Irving

Takové krásně ztřeštěné i bizarní, zběsilé, uhozené a praštěné... Chvílemi nudné, chvílemi napínavé a místy až šokující. O traumatech, která si v sobě odnášíme z dospívání, s nimiž se vyrovnáváme celý život. O zakázané lásce, které nejde poručit. O síle rodinných pout a touze plnit své sny... Od dětství nevinnosti až po drsnou dospělost sledujeme zrání několika sourozenců rodiny Berryových. Rozprostírá se před námi historie jedné dosti ujeté a přitom zvláštně soudržné rodiny, která si splní sen o otevření hotelu - a díky ironii škodolibého osudu jsou tak donuceni začínat ještě dvakrát po sobě. Je znát, že autor rád předhání: napěchoval text spoustou absurdních situací a zápletek /teroristé ve Vídeňské opeře/, ale i nečekaně tragických zvratů. A nechybí ani stěžejní zvířecí motiv: nepotopitelný pes Truhlík a medvěd. Poslouchala jsem jako audioknihu, příliš jsem však nadšená nebyla. Poslech se "táhl jako Lovosice", a ani interpret v podobě Ladislava Mrkvičky nebyl příliš šťastně zvolený. Mnohé kapitoly "utnuly" náhle uprostřed slova, pauzy byly na nevhodných místech a chvílemi se mi dokonce zdálo, jako by - při vší úctě - nemohl pan Mrkvička popadnout dech. Nevyrovnaná byla i síla hlasu, chvílemi mluvil příliš tiše a místy zase přespříliš křičel... Nejvíc si mě získala skvělá postava medvědice Susie a vůbec krásně prokreslené ženské charaktery.... celý text

Můj psí život 2015, Martin Čáp

Celý text je psán z pohledu přemýšlivého psa - hlavní postavou je bígl Bertík. Od narození s ním zažíváme různá dobrodružství: sžívání se s novým páníčkem, rozšíření domácnosti o novou paničku, čas zamilovanosti a bláznění, víkendové pobyty na vesnici a nakonec i období, kdy se jakožto pes s rodokmenem stává hrdým otcem. Kniha má být vtipná, mě bohužel zase tolik humorná nepřišla a jen velmi málo líčených historek mne skutečně rozesmálo. Myšlenka "dívat se na svět očima psa" je určitě zajímavá, autorovo pojetí je však poněkud kostrbaté a nesourodé, takže Bertík místy působí jako naivní, vykulené dítě, aby vzápětí prokazoval až neskutečnou erudici, moudrost a sečtělost. Tato nevyváženost pak hodně kazí čtenářský dojem. V dialozích se objevují i jakési psí "zkazky", tedy historky, které si předávají mezi sebou a fungují podobně jako naše legendy. Je znát, že autor je scénárista a ve filmu se vyzná: Bertík se v jeho podání stává i kritikem filmů a seriálů o psech jako Komisař Rex, Rintintin, Lassie se vrací, Beethoven a 101 dalmatinů. K dokreslení atmosféry používá i ukázky známých písní a využívá neotřelá a svérázná přirovnání. Hvězdičku přidávám za krásné ilustrace Pavla Koutského, bohužel však musím vytknout práci korektorů: v textu jsem objevila závažné tiskařské chyby a překlepy. Kniha, psaná milovníkem psů, je adresovaná převážně jim: zvláště pak všichni chovatelé bíglů v ní určitě najdou zalíbení :-) "U všech podvraťáků, ten starý knírač mluvil jako Pýthie delfská, proběhlo mi hlavou, ale měl jsem pocit, že Ben, kromě toho, že je moudrý, je také tak trochu pozér a rád se poslouchá." "Když nepomohly domluvy, pán zničehonic vstal a začal mě táhnout. Ano, slyšíte dobře - táhl mě ležícího po zemi. Naříkal jsem, jako by mě vraždili, a doufal jsem, že to uslyší nějaký člen spolku ochránců přírody, o nichž jsem slýchával od Bena, a zastane se mě. Měl jsem smůlu. Žádný takový jedinec tam nebyl a dodnes jsem nikoho takového neviděl, takže si myslím, že si ho Ben vymyslel." "Zvědavý jsem sice byl, ale i přes svoji geneticky danou žravost jsem pochopil, že se jedná o podlou léčku." "Chtěl jsem vystoupit, jenomže už bylo pozdě, autobus jel a cukal sebou jako přežraný bernardýn." "A najednou se stalo něco, co jsem ještě nezažil. Benův pohled se náhle zamžil a zasnil do dáli. Něco podobného se prý stalo jenom jednou, když k nám do ulice omylem zabloudil Karel Gott. Zbláznila se mu v autě navigace." "Venku se totiž vznášel takový úžasný feromonový opar z hárajících fen, že my psi jsme z toho ztráceli hlavu i dobrý výcvik." "Rozjímání mi moc nešlo, protože řídila Bára. Ona totiž nejezdí příliš plynule. Když řadí, tak to se mnou vzadu vždycky cukne, a když někam zahýbá, ležím jak mastný papír z průjezdu na druhou stranu." "Za nimi stál černý dřevěný kufr, s nímž chodívali na vojnu rekruti ještě za starého Rakouska-Uherska." "Vůbec nechápu, proč lidé musí poslední den v roce dělat takový rambajs. Jsme sice lovecké plemeno, takže bych nějaký výstřel měl vydržet. Ale v době, kdy jsme byli vyšlechtěni, se střílelo maximálně lukem nebo kuší. Kdo na to má mít nervy? Dost na tom, že tolerujeme vaše popíjení." "Kam s ním /tedy se psem/, když pánové potřebují opustit domov na několik dnů a svého čtyřnohého miláčka s sebou nemohou vzít, se stává otázkou vpravdě nerudovskou."... celý text

Akademická příručka českého jazyka 2014, Ivana Svobodová

Opravdu skvělá a užitečná příručka, nejen pro odborníky, ale i pro širokou veřejnost, příjemně rozplétá některé složité jevy našeho jazyka. Záměr se zcela vydařil a jsem ráda, že Internetová jazyková příručka se tak lehce zhmotnila právě v této podobě. Přehledná, tematicky uspořádaná, aktuální výrazy. Ráda si v ní čtu, když tápu, a též je radost se z ní učit.... celý text

Co je odtud vidět 2021, Mariana Leky

Jsou knihy, jejichž postavy si oblíbíte tak moc, že je skutečně neradi opouštíte. Stávají se součástí vašeho světa, usínáte s nimi i vstáváte a sžili jste se s nimi natolik, že jen velmi těžce jim říkáte sbohem a téměř hoříte netrpělivostí po knize opět sáhnout. Pokud autor tento dojemný "stav závislosti" u čtenáře navodil, tleskám jeho umění. Nezažívám jej příliš často, ale zde se to povedlo: od knihy jsem se nemohla odtrhnout a případná "hrůza ze ztráty některých postav" byla až téměř hmatatelná. Pokaždé jsem se však hned musela skrze slzy začít smát: tak podmanivý je styl Marianne Leky. Román dostal "nálepku" magického realismu, ale nemyslím si, že by autorka nějak napodobovala či "vykrádala" styl Marquéze a podobných autorů tohoto žánru: je prostě svá. Dokáže vystihnout kouzelné chvíle okamžiku, zavádí nás na magická místa, čaruje se slovy - a využívá k tomu krásná, dlouhá souvětí, plná barvitých a originálních přirovnání a metafor. Nabízí nám milé, vtipné, humorné, úsměvné i tragikomické vyprávění nejen o životě, ale i o umírání, o lásce ve všemožných jejích podobách. Představuje nám koloběh života v jedné docela obyčejné až bezvýznamné vesnici, jíž zalidnila velmi nevšedními, až téměř bizarními svéráznými postavičkami. Objevují se zde lidé, kteří stále ještě věří různým pověrám, snům a znamením – v jejich představách stále ještě ožívají divoženky a jiné pohádkové bytosti. Hlavní hrdinkou je Luisa: její život sledujeme ve třech etapách: 80. a 90. léta minulého století a později i v novém tisíciletí. Postavy, i s jejich láskami a neláskami, si čtenář zamiluje, ač mu nemusí být zrovna sympatické. Zajímavá je i autorčina práce s personifikací, kterou využila při popisu Selmiina podivného domu či ztělesnění Luisiny "blokády". Najdeme zde i několik odkazů na seriály, které nezbytně zapadaly do dobového koloritu, např. Místo činu a jihoamerické telenovely. „Ty ale i tak půjdeš samozřejmě do školy,“ prohlásila Selma, která vždy věděla, co si myslím, jako by mi myšlenky visely nad hlavou v girlandách z písmenek." „Lidé ve vsi měli strach, bylo to na nich znát, i když se většinou snažili nedávat to najevo. Dnes ráno, jen několik hodin po Selmině snu, se pohybovali tak, jako by se všude kolem vytvořilo náledí, nejen venku, ale také v domech, náledí v kuchyních i obývacích pokojích. Pohybovali se tak, jako by jim jejich vlastní tělo bylo úplně cizí, jako by měli všechny klouby zanícené a jako by předměty, které brali do ruky, byly vysoce hořlavé. Celý den pochybovali o svém životě a možná i o životě ostatních. Neustále se ohlíželi a ujišťovali se, že na ně nečíhá někdo s vražednými úmysly, někdo, kdo přišel o rozum, a tudíž nemá co ztratit, a pak se zas rychle otáčeli zpátky, protože osoba smyslů zbavená by koneckonců mohla zaútočit i zepředu." „Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to i nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.“ „Myslela jsem, že by ho to mohlo rozčílit, jako budhistu,“ vysvětlovala jsem, jako by budhismus a křesťanství byly soupeřící fotbalové kluby."... celý text