Snoopi přečtené 672

Co si vaše kočka doopravdy myslí? 2018, Sophie Johnson

Povinná vtipná "příručka" pro všechny milovníky koček :-) Obrázky mluví vše, humorné, milé... a těm, kteří mají doma nějakou tu kočku, vždy zvedne náladu :-) Klidně bych ale uvítala rozšíření obsahu a za tu cenu i vícero přidaných obrázků :-)... celý text

Lev v obýváku: Jak si nás kočky domácí ochočily a ovládly svět 2017, Abigail Tucker

Máme před sebou knihu o kočkách. Publikaci plnou statistik, čísel a studií, z nichž vychází. Přesto není nudná - jenom mne mrzí, že z ní kočka překvapivě vychází tak negativně; ostentativně ji vypíná jako invazivní druh a bezohledného predátora. Autorka se zabývá i etickými otázkami chovu, spojenými se vznikem nových, "líbivých" plemen typu lykoi, munchkin, sphynx, atd. Spolu s ní se podíváme i do zákulisí přehlídek a soutěží. Převážně však řeší vztah člověk-kočka, kočka-člověk. Místy nabízí teorie lehce konspirativní, místy k pousmání, místy až přitažené za vlasy, místy dokonce i závažné. Některá tvrzení považuji za přehnaná a nemohu s nimi souhlasit, např. zmiňovanou souvislost mezi rozšířením schizofrenie a toxoplazmózy s masivním šířením koček na světě. Přiznávám, že mám doma taky kočku, taky takového "lva v obýváku". Vím, že ona si mě "ochočila" sama, že si vlastně "dělá, co chce", a já pro ni dělám jen to nejlepší - ale dělám to ráda a s láskou a věřím, že ona tomu moc dobře rozumí. "Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil kočku domácí na horní příčku žebříčku stovky nejinvazivnějších druhů. Kočka se stala nezvykle noblesním přírůstkem ve společnosti zhoubných hub, měkkýšů, keřů a dalších organismů bez mozku a účelu. Na obávaném seznamu je jen pár šelem, a ještě méně hypermasožravců. Jenže velká přizpůsobivost, rychlá reprodukce, domestikací posílená fyzická kondice a blízký vztah k člověku z kočky domácí udělaly velmi nebezpečného vetřelce. Je lákavé tvářit se, že problémem jsou jen toulavé kočky, ale pravda je taková, že nejhoršími šelmami jsou asi naši domácí mazlíčci. Deset tisíc let poté, co jejich předkové zaplavili lidské osady v oblasti Úrodného půlměsíce, jsou kočky rozptýlené po celém světě jako chmýří pampelišek. Těch dříve nenápadných šelmiček dnes na planetě žije kolem 600 milionů, někteří vědci dokonce tvrdí, že jich je skoro miliarda." "Pro tuto chvíli si řekněme, že kombinace chování změněného evolucí a přirozeného půvabu dává domácím kočkám schopnost člověka nepozorovaně ovládat. My jsme jejich stejně, jako jsou ony naše. Kočky se vetřely k člověku zabydlely se v našich obydlích, jedí naše odpadky, vyhýbají se potkanům a přitom nás vlastně vůbec nepotřebují. Koneckonců jsou to pořád divoké kočky. Kdykoli se mohou vrátit do zbytků divočiny. Už nejsou šelmami střední úrovně, kočky jsou teď ve světě vytvořeném lidmi nejvyšším predátorem." "Zjistilo se, že psi, biologicky navyklí na lidskou společnost a přesně uzpůsobení pro naše potřeby, bez nás strašně trpí. Jako by zanechali divočinu až příliš daleko za sebou, zatímco kočky jsou rozkročené mezi oběma světy, což z nich dělá ještě pružnější a hrozivější nájezdníky." "Kočky nevrtí ocasem, nešpicují uši, nedělají psí oči - a neumějí žádné takové signály číst. U koček existuje jen několik jasných vizuálních signálů, které používají jen v život ohrožujících situacích, například nahrbený hřbet a zježená srst. Nepoužívají ani velké množství zvuků, jsou totiž predátory přepadajícími kořist ze zálohy. Hlavním komunikačním kanálem koček jsou feromony, čpící zprávy, které je možné vysílat a přijímat bez nevítaného osobního setkání. Zkrátka a dobře, způsob komunikace koček je mimořádně nevhodný pro společenskou výměnu názorů, která tak vyhovuje lidem. Kočky touží po volnosti, ne po kamarádech, chtějí maso, ne chválu. Lidé a kočky jsou prostě z biologického hlediska velmi nesourodý pár." "Abychom byli ke kočkám spravedliví, existují i důkazy, že se opravdu snaží spojit se s námi pomocí svého mezeného výrazové repertoáru založeném na vůních: rozstřikují moč nebo na naše nohy zapisují decentní vzkazy pomocí žláz umístěných na obličej a pod ocasem. Ovšem lidé jsou obvykle příliš natvrdlí, aby těmto poselstvím rozuměli - náš čichový orgán je výjimečně nechápavý."... celý text

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Nevím - častá odpověď dospívajícího kluka, který stále "stojí v koutě", neboť přijal roli jakéhosi "pozorovatele" svého okolí. Jakmile se však má nějak projevit, je nejistý a nesvůj: proto spíše spoléhá na úsudek přátel a ohledně "správného chování" si od nich nechává poradit. Nechává se smýkat okolnostmi, bojí se vybočit ze svého stínu a s každým chce být zadobře. Jenže časem pochopí, že takové řešení je sice pohodlné, ale ne zrovna šťastné: uvědomí si, že jen utíkal sám před sebou a tíhou vlastní zodpovědnosti. S patnáctiletým Charliem se setkáváme v roce 1991, kdy začíná psát dopisy, adresované nám neznámému "milému příteli". Jeho život pak sledujeme během jednoho roku. Nahrazují mu deník: svěřuje se se svými zážitky a zkušenostmi a jen tak mimovolně odkrývá daleko závažnější fakta o svém okolí. Postupně s ním dospíváme: v mnoha otázkách, které si neustále klade, se mu dostává drsného prozření. Musí se totiž poprat nejen s problémy, které přináší jeho dozrávání /nešťastná láska, rodinné vztahy, skrytá tajemství, drogy/, s tím, že se u něj objevují příznaky duševní nemoci, ale i s traumatem z minulosti. Máme před sebou zajímavý román o bolesti dospívání, hledání sebe sama a svého místa v tom cizím světě dospělých. Hrdina je dětinsky naivní a až poněkud prostoduchý, zároveň však v něčem nadprůměrný. Svět nazíráme jeho očima - a jakoby mimochodem si z něj můžeme domýšlet další fakta. Text je určen hlavně dospívajícím, objevuje se zde spousta vulgarismů, řeč je hovorová. Najdeme zde spousty odkazů na spousty zajímavých knih, filmů a hudby: Kdo chytá v žitě, Velký Gatsy, atd. Kniha mi přišla taková "typicky americká" - získala jsem dojem, že v Americe mají psychiatra snad na všechno a výraz "miluji tě" má stejnou váhu asi jako pozdrav "dobrý den". Zároveň mě zarazilo, že ač se román odehrává v 90. letech, tak téma homosexuality zde v té době stále ještě bylo tabu. "Patrick ukázal na mě a řekl Bobovi: 'To je číslo, co?' Bob přikývl. A Patrick pak řekl něco, co nikdy nezapomenu: 'To je ten, co stojí v koutě'. A Bob znovu vážně přikývnul. A všichni v pokoji taky pokyvovali. Patrick si sedl vedle mě: 'Vidíš věci kolem sebe. Mlčíš o nich. A rozumíš.'" "Vím, že si za to všechno můžu sám. Vím, že si to zasloužím. Udělal bych cokoliv, aby to tak nebylo. Udělal bych cokoliv, abych to všem vynahradil. A abych nemusel chodit k psychiatrovi, který mi vysvětluje, co to znamená být "pasivně agresivní". A abych nemusel brát léky, které mi dal a které jsou pro tátu moc drahé. A abych si s ním nemusel povídat o špatných vzpomínkách. A dlouze vzpomínat na špatné věci. Jenom si přeju, aby mi Bůh nebo rodiče nebo Sam nebo sestra nebo někdo prostě řekli, co se mnou je. Aby mi to prostě řekli, jak se mám změnit, aby to dávalo smysl. Aby tohle všechno přestalo." "Abych řekl pravdu, prostě se teď vyhýbám všemu a všem. Chodím ve škole po chodbách a dívám se na lidi. Dívám se na učitele a přemýšlím, proč tu vlastně jsou. Jestli mají rádi svou práci. A nás. Přemýšlím, jak jim to myslelo, když jim bylo patnáct. Nemyslím to zle. Prostě mě to zajímá. Je to jako dívat se na studenty a přemýšlet, kdo z nich má ten den zlomené srdce, a jak přitom zvládnou tři písemky a k tomu ještě referát o knize. A přemýšlet, kdo jim to srdce zlomil. A proč. Zvlášť když je mi jasné, že kdyby chodili na jinou školu, zlomil by jim nejspíš srdce někdo jiný, tak proč si to brát tak osobně? O jedné věci bych ti povědět mohl. Posledních pár týdnů chodím každý den do nákupního centra a pokouším se přijít na to, proč tam chodí ostatní. Je to takový osobní výzkum." "Charlie, tobě to nedochází? Tohle nejde. Je to milý a vůbec, ale někdy to vypadá, jako bys byl úplně mimo. Je skvělý, že dokážeš naslouchat a že se ti člověk může svěřit, ale co z toho, když se člověk svěřovat nepotřebuje. Co když se prostě potřebuje o někoho opřít nebo tak něco? Nemůžeš prostě sedět a jenom se dívat, jak ostatní žijou, a myslet si, že to je láska. To prostě nejde. Taky musíš něco udělat."... celý text

V bílém plášti 2020, * antologie

Tato pestrá směs povídek rozhodně stojí za přečtení. Obsahuje celkem šest krátkých próz od zavedených autorů současné české literatury, např. Petry Soukupové, Aleny Mornštajnové, Marka Epsteina, atd. Každou povídku zvlášť uvádí citace z ní. Svět vidíme nejen z pozice lidí v bílých pláštích, ale i z pohledu těch, kteří jsou jim vydáni na milost a nemilost. Dovídáme se o lékařích, které bychom chtěli poznat, ale i o těch, jimž bychom se nejraději obloukem vyhnuli. Ocitáme se na různých místech: vidíme svět očima paní na jednotce LDN, dvakrát se ocitneme u zubaře, popereme se s lékařskou arogancí, zachráníme lidský život a z pozice zdravotní sestry si uvědomíme, jakou mocí nad pacienty lékaři disponují, dokonce i naťukneme otázku etického kodexu. Povídky jsou velmi zdařilé a propracované. Asi nejvíc mě zaujala ta s názvem "Do důchodu", která odkrývá zákulisí přidělování invalidních důchodů a pojednává o lékařce, která se pevně drží zajetých pravidel, ale jako lékař se pro pacienty rozkrájí. "Igora vždycky dopalovala ta povýšenost bílého pláště. Ta arogance, jakou se obrňují medici už na fakultách. Nadřazenost a moc, založená na strachu a znalosti několika latinských slov." "Chemikálie konaly svůj džob." "Vánoce máte rádi jen do doby, kdy má někdo rád vás. Pak už z nich zbejvá jen to horší - trosky opadaných stromečků u popelnic, smradlavý kosti z kapra v nich a kocovina ve vaší hlavě." "Z okna totiž bylo vidět na blízký panelák. Desetipatrový, se třemi byty v každém patře. Měla jako na dlani šedesát oken, šedesát televizních obrazovek, na nichž mohla pozorovat nekonečný televizní seriál cizích životů. Ne všechny epizody byly pochopitelně stejně zajímavé. V některých oknech se nedělo vůbec nic a v jiných běžné věci. Lidé snídali, pili kávu, listovali novinami, dívali se na televizi a klikali myší u televize, žehlili, uklízeli, seděli u večeře a povídali si..."... celý text

Na západní frontě klid 2020, Erich Maria Remarque (p)

Znovu se vracím k jedné klasice: Na západní frontě klid... Už jen název tak trochu oxymóron, nutně navozující otázku: je vůbec někdy na frontě klid? Brilantně napsáno, hlavně popisy válečné mašinerie a všudypřítomný odér smrti, který prostupuje vše, s čím se hrdina setká. I když zde byly líčeny také světlé momenty (třeba návraty do vzpomínek či krásně popsaná chlapská soudržnost), pocitu jisté tísně a strachu o hrdinův život se nikdy zcela nezprostíme: Remarque věděl, jak zapůsobit na naši obraznost... Jeho naturalistická až plastická líčení kruté reality života v zákopech se dostanou pod kůži. Je dobré nezapomínat: historie se opakuje a lidé jsou nepoučitelní. I jeden život člověka je pořád životem, cenný dar, a neměl by se mařit: jasné poselství, které nemusíme nijak složitě pročítat mezi řádky. Nejsmutnějším paradoxem téhle knihy je, že jejími hrdiny jsou napřed naivní mladí idealisté (propagandou zručně verbováni "do zbroje" hájit pofidérní hodnoty), bažící po slíbené slávě... ovšem na bojištích proměněné v kusy potrhaných těl, v lepším případě mrzáky na těle a duši... Ta kniha dostane každého. Dovolím si i menší odbočku: myslím, že naše představa bojů v zákopech a na frontě je poněkud matná, nejasná, realitě vzdálená - jisté dojmy si "odnášíme" z filmů či médií, ale i tak jsou značně zkreslené... Pro lepší představu, téměř plastický obraz a až šokující obraznost doporučuji komiks od J. Tardiho "To byla zákopová válka". Teprve při jeho čtení jsem mohla lépe porozumět scénám, které Remarque ve svém románu popisuje. Chválím a dílo doporučuji i jako doplněk k četbě, zároveň však trochu varuji: ten komiks je opravdu jen pro silné povahy :-)... celý text

Hrubý pytel, hrubá záplata 2021, Petr Hudský

Kniha obsahuje 11 povídek plus Bonusy, tedy texty s "alternativními" konci či překlepy. Zprvu jsem netušila, jaké "dobrodružství" mě při čtení čeká, avšak když jsem přistoupila na autorovu hru, skvěle jsem se bavila. Jde o jakési gangsterské historky typu Pulp Fiction - kniha nabízí humorné, ale jinak velmi drsné, kruté, tvrdé a krásně morbidní povídky s hororovou příměsí, navíc úzce propojené. Mnohé postavy si totiž jen tak ledabyle "přeskakují" z povídky do povídky a setkáváme se s nimi opakovaně, nebo se o jejich dalším osudu dozvídáme jakoby "mimochodem", což občas působí lehce otravně. Hudský zde skvěle uplatnil techniku krátkých střihů, které zvyšují napětí. Jsou velmi vtipně pojaté a nabízí naprosto nečekaná vyústění. Když čtenář překousne autorův specifický styl a zvykne si na ten "texaský masakr motorovou pilou", čeká ho opravdu skvělá jízda. Nebezpečnými mafiány, zabijáky, nájemnými vrahy a svéráznými postavičkami se to tu jen hemží, nechybí ani zápletka s tematikou ryze ďábelskou. V podstatě pojednávají o jednom tématu: není radno utíkat před spravedlností, neboť na každého jednou dojde. Častým motivem je msta a spravedlnost, kterou postižení berou do vlastních rukou. Kniha na mě svým stylem působila jako "pohádky bez správných konců pro dospělé". Je znát, že se při psaní autor skvěle bavil; jeho záměrem bylo i pobavit čtenáře, byť poněkud drsným a hodně černým humorem. Postavy jsou spíše schematické a rozplývají se v nejasných konturách, což však není na škodu; jejich trefné přezdívky pobaví: Medard, Pankrác, Servác, Bonifác, Karbon, Perm... Vnímavý čtenář zde objeví i aluze na jiná díla: Kráska a Zvíře, Romeo a Julie, atd. Vzhledem k prostředí, kde se děj většiny povídek odehrává, je jasné, že řeč postav rozhodně nebude nijak ulízaná - mluví nespisovnou češtinou, nebojí se vulgarismů a bohatě využívají slangu. Názvy povídek odkazují k jídlu, i když o jídlo se zde rozhodně nejedná. Nejvíc mě zaujala povídka Melouny, kde se autorovi podařilo dokonale využít formy parodie na drsné gangsterské filmy. Každou povídku trefně doplňují krásné ilustrace Lucie Jaškové. "Svého času byl docela populární, a to v celonárodním měřítku. Jeden z jeho podřízených totiž řídil pod vlivem alkoholu a zmařil sedmnáct mladých životů. Naštěstí jenom kuřecích, protože projel drůbežárnou." "Tyhle domácí slivovice bejvaj výborný, těšil se. Anebo taky ne, varovala ho ta osvícenější část jeho ne příliš výkonného mozku." "Nemusel být zrovna odborník na zbraně, aby poznal, že pistole je z umělé hmoty. 'Ty jo, to je maketa jak kráva. To pozná každý malý dítě.'" "Co možná nejméně nápadně prošli okolo otevřených dveří pošty, kde tři postarší úřednice razítkovaly dopisy a rozebíraly včerejší epizodu nekonečného seriálu Dermatologie." "Tak podle tohohle jsem u supermarketu." Otráveně se rozhlédl po pustině. "Super to tady je, tak ještě ten market." "Svlékat bundu někomu, kdo vůbec nespolupracuje, není nic jednoduchého. Potvrdí to dozajista matky většiny kojenců a zloději specializující se na opilce."... celý text

V Caracasu bude nejspíš stále tma 2020, Karina Sainz Borgo

Autorka se sice dušuje, že jde jednoznačně o fikci, ale nejhroznější na celé novele je fakt, že se to tak docela klidně mohlo i odehrát. V knize líčí neštěstí ženy, která - aby přežila - náhle musí změnit svůj vlastní žebříček hodnot a začne se vydávat za někoho jiného. Nabízí se nám obraz země, která se ocitla ve zničujícím víru občanské války, pod tlakem diktátorské nadvlády, a kde jsou ničení, pouliční boje, zkáza, masakry a loupeže na denním pořádku. Hrdinka Adelaid ve své počáteční naivitě stále doufá ve spravedlnost a když pochopí, že se jí nedovolá, je navíc i postavena před těžkou volbu. Díky jejímu osudu se dozvídáme, jak vlastně v takových podmínkách lidé přežívají - a jak ne-funguje stát. Neutěšenost jejího stavu zmírňují kapitoly jejích vzpomínek na dětství, které se jí stává jedinou útěchou. Autorka skvěle vykreslila nejen atmosféru válkou a terorem zmítané země: stav, kdy se prioritou stává holé přežití a vše se točí jen okolo něj, všudypřítomný strach, hyenismus i prospěchářství a úplatky. Zároveň zcela věrohodně a autenticky vystihla psychiku a pocity ženy, která ztratila vše, dokonce i vlastní identitu. Spolu s ní otvírá problematiku smyslu lidské existence, téma identifikace jedince a etického kodexu. Je to kniha, z níž mrazí, a rozhodně není určená pro depresivní jedince. Síla její výpovědi spočívá právě v té krutosti, drsnosti, ale i v naději. Při čtení si uvědomíme, že když je hlad, tedy ten opravdový, duše se stává čímsi podřadným a cosi jako "dobré mravy" přestává existovat. Najdeme zde i odkazy na jiné zajímavé autory. Zaujala mě i grafika obálky. Jediné, co mě mrzelo, je špatná korektura: našla jsem zde spoustu překlepů, což znatelně snižuje hodnotu knihy, vzhledem k tomu, že nakladatelství Odeon nabízí to nejlepší ze současné světové literatury. "Venku utvářely noc a zmatek svůj vlastí zákaz vycházení. Země prožívala temné dny, pravděpodobně nejhorší od dob občanské války." "Než úplně zmizely hotové peníze, revoluční vláda oznámila, že na rozkaz našeho Comandanta Presidenta se papírové bankovky postupně stáhnou z oběhu. A ačkoliv cílem dekretu bylo bojovat proti finančnímu terorismu, jak to nazývali vládní činitelé, nebylo možné vytisknout další peníze, které by nahradily ty původní. Oběživo, které nuceně cirkulovalo mezi lidmi, nemělo žádnou hodnotu, dokonce ani před pálením. Větší cenu měl papírový ubrousek než svazek stovkových bankovek, které nyní hořely na chodnících jako předzvěst." "Dny se podobaly spíš válečnému stavu než životu: vata, obvazy, léky, špinavé postele, tuhé skalpely, toaletní papír. Najíst se nebo se léčit, nic víc. Člověk stojící před námi v řadě byl vždy potenciální protivník, ten, kdo má víc. Živí bojovali zuby nehty o zbytky. V onom městě bez řešení jsme se rvali i o místo, kde skonat." "Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl."... celý text

Den pro šakala 2005, Frederick Forsyth

Poslouchala jsem jako audioknihu, navíc v rámci Čtenářské výzvy. Zprvu jsem nebyla moc nadšená - politický thriller rozhodně není můj žánr. Ale příběh mě postupně vtahoval do sebe a já zjistila, že se těším na další a další epizody. Je znát, že se autor vyzná: stejně jako Šakal dokonale propracoval svůj útok na francouzského prezidenta, tak se i Forsyth zabýval sebemenšími detaily a celý příběh vyšperkoval do všech podrobností. Nebál se zabrousit do různých oborů lidské činnosti, kde prokázal své četné znalosti, ať už jde o auta, zbraně či jiné oblasti našeho konání. Nic nenechal náhodě, skvěle propracoval i psychologii postav - a vzniklo přinejmenším hodně pozoruhodné a čtivé dílo. Natolik čtivé, že dokonce i samotný hrdina, nájemný vrah, mi byl chvílemi sympatický a fandila jsem mu :-) Zajímavé je, že u některých postav autor odkrývá jejich myšlení, ale Šakal zůstává do poslední chvíle záhadný.... celý text

Buchty švabachem 2018, Zuska Kepplová

Jedná se o jakousi mozaiku příběhů postav, jejichž osudy se časem protnou. Kniha líčí neutěšené podmínky jakýchsi novodobých "nomádů", odhaluje holou skutečnost jejich života: depresivní rutinu, ztrátu iluzí, volnosti a svobody - to vše v kontrastu krásných lží, které servírují svým blízkým doma. Dobrovolně se nechávají najímat jako "námezdní dělníci", kvůli financím neváhají sáhnout po každé příležitosti, která se namane. Smějí se sice pohybovat na pomyslné šachovnici světa a cestují, kam se jim zachce, jejich vztahy jsou však povrchní, zaměřené převážně na sex a vše se smrskává pouze na uspokojení základních životních potřeb. K pocitu odcizení pomáhá i to, že většina postav nemá jména. Nabízí se akorát velmi vtíravá otázka, proč tito mladí lidé volí tento způsob cestování a obživy, když ve většině navštívených zemí nakonec působí nelegálně a většinou i jako nejhorší odpad a levná námezdní síla. Silnější a zajímavější je text v první části, paradoxně v užití er-formy. Druhá část je sice vedená v ich-formě, ale působí neuspořádaně až chaoticky - před námi se odvíjí příběh zvláštního ne-manželského trojúhelníku. Ve stylu jsem bohužel objevila i několik zásadních chybných spojení, nevím, zda vlivem špatného překladu, např. "Počkala mámu na letišti." "Místo, kde jednou čekala Antilčana." Text působí zmateně, nesouvisle se střídají i časy dění, což zvyšuje nároky na naše soustředění. Hvězdičku přidávám za originalitu, jsem zvědavá na další autorčina díla, i když tato kniha mne příliš neoslovila. "Toho léta se stavila u Petry, pochodila po Paříži, odpočinula si od upršeného Londýna. Petra jí připravila bed & breakfest, jak to Anka nazvala. Jednou se spolu opily a ona se rozvyprávěla o tom, že kdyby všichni přistěhovalci a sezónní pracovníci přestali dělat to, co dělají, a skutečně odešli tam, kam je místní tak často posílají, tak celá ta čistá společnost by se utopila v odpadcích." "Tahle kamarádka prý nevěřila bankám natolik, že si vždy nosila celou několikaměsíční hotovost v batohu. Bankovky s hlavou královny nacpané v ikelitce a ikelitka v plátěném ruksaku. Ve skutečnosti banky nevěřily jí a nikdo by jí účet nezaložil. Cestovala s hotovostí po Evropě, ze severu na jih, sama sobě byla trvalým příkazem." "Šunka je zkroucená jako zpráva ve flašce, na krajích oschlá." "Celé moje nitro je vybrakovaná lednička. Moje srdce je kus staré šunky s tvrdými načervenalým okraji."... celý text

Stín větru 2018, Carlos Ruiz Zafón

Má náročná čtenářská duše si lebedila. Prostředí malebné, kouzelné, temné, děsivé, hororové, tajuplné, spolu s neopakovatelnou atmosférou. Obsahuje vše, co má takový mnohovrstevnatý román mít - silný příběh, silné emoce /láska, nenávist, přátelství, závist, ctižádost, strach i odvaha/, jasně dané charaktery postav, bohatý děj plný intrik a pletich, msta, vzbuzující morální otázky... a to vše na pozadí politických událostí poválečného Španělska. Nechybí ani detektivní zápletka /utajený zločin, pátrání po zmizelém autorovi jedné knihy/, ani motivy jako vystřižené z fantasy a magického realismu /prokletí, dávná křivda, bloudění labyrintem podivností, zvláštní místo Pohřebiště zapomenutých knih/ a ještě k tomu i hororový prvek /tajemný muž bez tváře/. Román je složitě komponovaný, se spoustou odboček a vedlejších dějových linií, zalidněný nepřeberným množstvím postav a postaviček, z nichž mnohé se vracejí, aby odhalily nečekané souvislosti. Jejich osudy se různě proplétají a rozplétají jako vánočka, je těžké si uhlídat, kdo je kdo - děj postupně zrychluje a nabírá na obrátkách, že stěží stíháme reagovat, a ocitáme se přímo v absurdním kolotoči dění. Celým textem se jako hlavní motiv nese osudovost - hlavně tím, jak se osud záhadného spisovatele Juliána Caraxe nečekaně prolíná s osudem hlavního hrdiny, Danielem Semperem. Nemohla jsem si však pomoci, ale stále jsem zde viděla paralelu s Hugovými Bídníky - inspektor Fumero mi ve své honbě za Fermínem připadal jako policejní prefekt Javert, jenž zarputile pronásledoval Valjeana. Velmi se mi líbil autorův styl, využití skutečně originálního básnického jazyka a použití neotřelých přirovnání: "Ticho tvrdé jak švýcarské franky" "Láska je jako uzenina: na jedné straně máme jemnou šunku - a na straně druhé koňský salám." Knihu jsem poslouchala jako audio - vysoce oceňuji podmanivou hudbu a smekám před fenomenálním přednesem interpreta Gustava Haška. Z postav mi nejvíc k srdci přirostl právě Fermín s jeho nezapomenutelnými bonmoty a hláškami: skvěle odlehčují příběh a zároveň mu dávají nádech lidskosti.... celý text

Kluk s novinami : příběh psaný bez čárek 2021, Vince Vawter

Děj této knihy se odehrává v Memphisu v roce 1959, hrdinou je 11iletý chlapec, jehož jméno se dozvíme až na konci knihy. Trpí koktavostí, která ho poměrně omezuje a způsobuje mu nemalé potíže. Jak velké, to pochopíme, když se chlapec rozhodne, že během jednoho měsíce o prázdninách bude za kamaráda roznášet noviny, což zcela změní jeho pohled na svět. Setkává se s různými lidmi: hodně jej ovlivní vysloužilý námořník Spiro, bezmezně obdivující některé známé filosofy. Poznává i záhadného "televizního kluka", jehož vídá jen vysedávat před obrazovkou, ale brzy pochopí, proč se tak děje. Seznamuje se i s bohatou paní Worthingtonovou, která ho nikdy nevítá zcela střízlivá. Asi nejzajímavější postava je jejich sloužící Mam - poctivá černoška, která se o něj stará. Chlapec, na svůj věk je velmi vyspělý a hloubavý, vlivem nečekaných událostí postupně dospívá. Nejen že se musí naučit žít se svým handicapem - musí se i nějak popasovat s tajemstvím, které náhodou objevil a které se ho bytostně dotýká. S tím, jak blíže poznává svět dospělých, se mu však jen vynořují další a další otázky, a dokonce se ocitá i v ohrožení života. Román je určený převážně pro děti, ale hodí se i do rukou dospělým - ti zase jinak porozumí spoustě dalších nuancí textu. Objevují se zde totiž aktuální problémy USA té doby: rasová nenávist, prohibice, bezdomovectví, propastné rozdíly mezi chudými a bohatými, domácí násilí... Kniha je skvěle napsaná a čtivá, připoutá pozornost už od první stránky, navíc nutí čtenáře k zamyšlení. Nabízí silný příběh, děj se odvíjí přímo, nikam neodbíhá, zbytečně se nezašmodrchává. Charaktery postav jsou zde jasně vykresleny. Jsou zde použity i nádherné ilustrace. Zajímavé je, že text je bez čárek a uvozovek, což občas ztěžuje orientaci, ale hned na začátku autor vysvětlí, proč to tak udělal. "Většina dospělých a hlavně moji příbuzní a přátelé mých rodičů se ke mně chovali zhruba tak jak by se dalo očekávat protože nevěděli co přesně prožívám když se pokouším mluvit. Někteří lidé se snažili dokončit věty za mě a většinou se netrefili. Někteří jen nasadili falešný úsměv a čekali až ze sebe dostanu slova co jsem chtěl říct a zatím se rozhlíželi po místnosti. Některé to přivedlo do rozpaků a zmizeli jak nejrychleji to šlo." "Bylo to jako bych nakráčel do místnosti s malou opičkou na hlavě a všichni by předstírali že tam žádná opice není." "Jen abyste věděli nesnáším čárky. Při psaní na stroji je vynechávám kdykoli mám pocit že by mi to mohlo projít. Učitelka slohu nám říkala že čárka znamená že na tom místě má být pauza. Já ale dělám pauzy pořád když se snažím mluvit ať chci nebo nechci. Obrovské pauzy. To radši naťukám milionkrát A než abych použil jedinou čárku." "Vím že dítě má uznávat dospělé kteří vymýšlejí zákony a taky si má vážit Boha který ví jak má všechno fungovat ale nemohl jsem se zbavit pocitu že nikdo z nich nedělá svoji práci moc dobře." "Nevím jestli je horší vůbec neumět slova říkat nebo je sice umět vyslovit ale nevědět co znamenají." "Slova ve vzduchu odplují hned jak je řeknete ale slova na papíře zůstanou navždycky."... celý text

Kamenné sny 2015, Akram Ajlisli (p)

Rozsahem jde o nevelkou novelu. Od první kapitoly se setkáváme s těžce zraněným ázerbajdžánským hercem Sadajem Sadyglym, jehož do nemocnice dopravil jeho přítel, herec Karabachly. Z jeho rozhovorů s lékařem Farzáním se dozvídáme, co se přesně stalo, a že rozhodně nejde o jediný incident s rasistickým podtextem, což oběma působí nemalé starosti. V dalších kapitolách pak bloudíme hercovou myslí, který se vrací do místa svého dětství a dospívání. Skrze něj objevujeme krásy, ale i temné stránky městečka Ajlis - poznáváme všemožné kuriózní postavy a postavičky, které patřily k místnímu koloritu, a při tomto líčení narazíme i na události děsivé, které formovaly a utvářely charakter zdejších lidí. Dozvídáme se o nich spíše zprostředkovaně, jaksi "tlumeně", z dálky, z rozhovorů s jinými lidmi - o to silnější znepokojení pak tato výpověď vzbuzuje, neboť až fyzicky cítíme, jak to pod zdánlivě klidným povrchem kdesi vespod vře. Objevuje se zde i svérázná postava lékaře Abasalijeva, hercova tchána, a spoustu dalších postaviček. V hercových "kamenných snech" odkrýváme tíhu dávných vin, jež způsobují stále se zvětšující trhliny, nahlodávající mírumilovné soužití dvou národů. S obavami sledujeme nárůst rasisticky motivovaných útoků, páchaných na arménské menšině, a tušíme přízrak blížící se tragédie. Autor se nebál hnízdo - nikoliv vosí, ale rovnou sršní - zpříma rozkopnout. Je úžasné, s jakou lehkostí dokázal na tak malý prostor vměstnat tolik motivů - určitě by stálo za to, kdyby látku více zpracoval do podoby obsáhlejšího románu. Text je bohužel poněkud nepřehledný, vyprávění dost skáče v čase a kvůli případné přehlednosti by nebylo od věci přidat závěrem i informace o moderní historii a současné situaci v Ázerbajdžánu. "Bylo zvláštní, že už několik měsíců na ulicích Baku nejen po večerech, ale dokonce ani přes den člověk nezahlédl, aby někdo chodil sám nebo ve dvojici. Teď lidé chodili v hloučcích, jako stádo. a absolutní právo mluvit, křičet a pět chvalozpěvy měly pouze tyto hloučky. Co bylo ještě podivnější, počet slov, která tyhle existence vykřikovaly, se rovnal bezpočtu slov, která nejspíš používali pravěcí lidé během lovu. "Svo-bo-du! De-mi-si! Ka-ra-bach!" V posledních dnech se slovní zásoba těchto davů rozšířila o další tři fráze: "Jsi Ar-mén! Mu-síš um-řít!" "Chtěl obejmout, přitisknout k sobě celý Ajlis jako jednu velkou rodinu, zatřást s ním jako s mladým stromkem, nabrat ho do dlaní a vypít jako doušek vody..."... celý text

Atlas literatury 2003, Malcolm Bradbury

Skvělá publikace pro opravdové literární fajnšmekry. Bohatě ilustrovaná kniha nás provází údobím od středověku a renesance až po současnost - svět po pádu berlínské zdi. Poskytuje podrobné a velmi podnětné informace: nejen ohledně uměleckých směrů, divadla a filmu, ale převážně ze života známých i méně známých autorů. Jejich díla dává do nečekaných souvislostí a nabízí i něco navíc: přehledné mapy /samozřejmě v češtině/, včetně uvedení místa posledního odpočinku nežijících autorů, dobové knižní ilustrace, portréty a fotografie. Samozřejmostí je bohatý jmenný a zeměpisný rejstřík - a pro případné cestovatele i seznam míst k navštívení, abecedně řazený. Je požitek si v takové knize jen tak listovat - a nechávat se unášet fantazií na místa, kde tvořili oblíbení spisovatelé :-)... celý text

Vlčí mluva pro pejskaře - O alfa samcích, dominanci a jiných populárních omylech 2019, Elli H. Radinger

Spousta zajímavých poznatků, hlavně ze světa vlků, které se dají aplikovat i na soužití člověka se psem. Autoři zjišťují, co vše máme všichni tři společné, co je pro nás typické - a na naše chování pohlížejí z hlediska sociálního, teritoriálního a z pozice lovce. U každé kapitolky vždy představí tvrzení, která se o vlcích tradují /Tvrdí se/, na základě vlastních pozorování jej uvádějí na pravou míru /Realita je taková, že.../ a vzápětí nabízejí srovnání s chováním psů /Význam pro pejskaře/. Ke konci pak uvádějí záznamy svých vlastních pozorování života smečky vlků ze dvou různých lokalit. Některé objevy jsou zcela nečekané a převratné. Nejvíc mě však asi zaskočilo, kolik nesmyslných mýtů se ohledně vlčího chování stále traduje, s čímž pak souvisí i tradované metody výcviku psů. Sympatické je, že sami autoři knihu nechápou jako nějaký kánon "správné výchovy psa", jehož se nutně musí všichni držet: je jen na nás, jak s naším čtvernohým mazlíčkem budeme pracovat. Hodí se do rukou jak začátečníkům, tak i zkušeným cvičitelům, obsahuje i mnoho fotografií. Téma vlků zde však jednoznačně převažuje, což se vzhledem k názvu dá i očekávat. Lehce mě zklamala korektura - bohužel jsem zde našla několik překlepů a příkladů špatných slovesných vazeb, což by se dít nemělo.... celý text

Na ostří jazyka 2018, Lina Wolff

Zajímavě komponovaný text, tak trochu román o románu, který zde hraje zásadní roli - jednotlivým postavám mění životy. Kniha se dělí na tři části, z nichž každá má jiného vypravěče: Ellinor, Maxe a Lucreziu. Vyprávění pokaždé zprvu sleduje jednu linii, ale brzy si dovoluje četné úlety do minulosti ze života jednotlivých postav, kdy se o nich dozvídáme stále více. Autorka vytváří netradiční šmodrchanec vztahů: osudy hlavních postav se jako jakési pomyslné nitky, provázky a provazy různě splétají, proplétají a uzlují. Vzniká tak zdánlivě nepřehledná změť milostných trojúhelníků, které si čtenář zase postupně rozplétá - ale definitivní rozuzlení přijde až se závěrem. Knihu můžeme vnímat jako román milostný - o touze, rozkoši, milostném šílení a živočišném sexu. Též jako román existenciální - o vzájemném odcizení, nedorozumění, neschopnosti soucítění a o bariérách komunikace, které překonává sex. Zajímavé jsou četné odkazy na spisovatele, jimiž se autorka nechala inspirovat: Borges, Bolaňo, King, Houellebecq, Baricco, atd. "Obklopovalo nás naprosté ticho. Jako bychom byly úplně odříznuté od života a ruchu Kodaně, jako bychom si obě zcela nevědomky a ve dvou různých bytech vytvořily něco svého, něco nepříjemného a děsivého. Vlastní vzduchoprázdno, možná vlastní zvrácený vesmír." "Moje tělo je silnější, než by se čekalo. Je silné a zarputilé jako mraveniště plné žahavých mravencům, kteří se z něj proudem vyvalí ven, když do něj člověk šlápne. Pokoušet se klást jim odpor bolí daleko víc než se jim podrobit. Nikdo nedokáže jen tak v klidu ležet a nechat se sežrat. Naše tělo pořád ještě ovládají instinkty, to ví každý, skrývá se v nás plaz." "Viděl jsem skutečný stav věcí. Mezi palcem a ukazováčkem jsem držel celou sebedůvěru jedné ženy. Byla naprosto v mé moci. Mohl jsem ukázat slitování. Ale mohl jsem ji i rozdrtit." "Spisovatelé jsou ve své podstatě ty nejegoističtější bytosti na světě a všichni paparazziové světa jsou ve srovnání s nimi pouhé pohlazení po duši. Když se spisovatel ocitne sám ve své komůrce, nepíše to, co by měl, ale to, co chce. A i když se na povrchu tváří jako ztělesněné přátelství, hluboko v něm může sídlit ďábel. Podle povrchu nelze poznat, co se nachází uvnitř."... celý text

Muž, který už nikdy nebude spát vedle mě 2019, Silvia Arazi

Příjemně nostalgické, avšak bez zbytečného patosu. Osud ženy, kterou postihla ztráta jako spousty jiných žen - a přesto pro ni nepředstavuje tragédii, ale přijímá ji jako další životní výzvu. Nejde o žádnou litanii, ale o proces postupného smíření, vyrovnávání se s novou situací a nalézání sebe sama. Nemáme před sebou klasický příběh s dějem. Autorka s citem proniká do psychiky zralé ženy, zaměřuje se na její zážitky, úvahy, postřehy, vzpomínky a mnohdy vtipné náhledy do minulosti. Nenáročná oddechovka a milá jednohubka, v níž se najde mnohá žena. "Pedro. Vzpomínám si, s jakou radostí jsem tohle slovo vyslovovala v prvních letech našeho vztahu. Písmena, která tvoří jeho jméno, klouzala po jazyce hladce jako sladké ovoce a mně se pokaždé během okamžiku vybavil jeho pohled, jeho vůně, vzpomínka na jeho kůži. Pedro, opakuju znovu, jenže po patnácti letech manželství, na pokraji odloučení, má jeho jméno nahořklou pachuť." "Jako vždycky mě zaskočí slovo dámy. Ano, už jsme zralé ženy. Když vidím mladé, dvacetileté nebo třicetileté slečny, nedá se ten rozdíl přehlédnout. Všechno je jiné - pohled, pleť, hlas, způsob, jakým se smějí, prostě všechno. Už jsme nejmladší, to je pravda, ale pokaždé to člověka překvapí. Kdy jsme vlastně překročily tu hranici mládí, které se nám teď zdá tak zářivé a o němž jsme si myslely, že bude trvat navěky? Kdy jsme vstoupily do období, které pro nás bude vždycky záhadné a cizí a jemuž se říká dospělost?"... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Poslouchala jsem jako audioknihu. Odnáším si velmi rozporuplné pocity. Celá konstrukce je příliš překombinovaná - zdá se mi, že se v textu nakonec sám autor ztrácí. Z každé stránky čiší jeho snaha být dalším Kunderou, jímž se nechal inspirovat a jehož nepokrytě zbožňuje: při líčení scény, jak byl celý "vykulený" z toho, že mu tento autor sám osobně zavolal, jsem pobaveně obracela oči v sloup. Román se tváří jako dílo na úrovni, právě pro svou propracovanost - ve skutečnosti však připomíná špatnou hru: hru na city čtenáře, hru se styly, se slovy. Autor skrz něj ventiluje své emoce, léčí si mindrák z rozpadu vztahu a prezentuje nabubřelé ego spisovatele, který hrdě opečovává svoje domnělé úspěchy. Udělal by daleko lépe, kdyby se tolik nesnažil o "vyšší literaturu" a zvolil daleko čtivější a schůdnější verzi ve stylu Patrika Hartla. Takhle jen zbytečně nadužívá příliš odborné výrazy, jimiž chce zřejmě ohromit publikum, ale nepočítá s tím, že většina čtenářů se v literární branži prostě neorientuje, takže jeho snaha přichází vniveč. Také se mi nelíbilo, s jakou otevřeností odkrývá svůj sexuální život - některé podrobnosti si měl raději nechat pro sebe. Oceňuji však aluze na jiné autory a texty. Nejsilnější je asi jen ta první část - pasáž o cestě s jeho prarodiči na Pálavu: právě takovým neotřelým líčením dokáže nejvíc uchvátit a zaujmout. "Špilberk ještě trochu ochlazoval nejbližší okolí, ale v centru města se vedro štosovalo jako surová bavlna." "Auto při předjíždění polykalo bílé pruhy jako v nějaké staré počítačové hře a kolem dokola ubíhaly čerstvě posečené lány." "Po pár desítkách minut jsem si obvykle uvědomil, že dialog běží na volnoběh a celé to trochu připomíná hru na flašinet. Jednoduchá melodie tam byla, ale o nějaké harmonii jsme si mohli nechat jenom zdát a trochu moc rychle se to celé opakovalo, jak jsme zuřivě točili klikou konverzace." "Na palubní desku jsem si mohl vyskládat celý pasiáns pocitů."... celý text

Z deníku dočaskářky – Ten pes je chuligán! 2020, Olga Minaříková

Kniha pro mne byla zklamáním - očekávala jsem od ní něco jiného. Užitečná může být pro lidi, kteří se chtějí stát tzv. "dočaskáři" - tím, že odhaluje všechny možné problémy a úskalí, s nimiž se v této dobrovolnické profesi mohou setkat. Text je však příliš účelový, stylistická úroveň na nule... Takové překotné, šité horkou jehlou, neuspořádané, s chybami v syntaxi, autorka přeskakuje v časech i ze zážitku na zážitek... A s neustálým líčením všech těch pohrom si čtenář nakonec začne klást otázku, proč tu profesi vlastně vykonává, když o svých zachráněných chráněncích píše s takovou zničující ironií, sebeironií a sžíravým sarkasmem? Proč je nazývá "smraďochy" a dává jim takové šílené přezdívky? Chápu, že taková praxe s sebou přináší spoustu obětí i sebezapření, ale občas jsem měla dojem, že se u ní začíná rozvíjet jakýsi "syndrom vyhoření", pročež se ze všech sil snaží svou profesi ubránit. Přeci jen mi tam chyběl určitý cit, vzhled do psí duše, hlubší porozumění - a víc toho nadhledu. Hvězdičku dávám za občasné pousmání a hezké ilustrace.... celý text

Na vodě 2013, Penelope Fitzgerald

Kniha nevelká rozsahem, přesto však klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Povětšinou "nemá děj", jen se tak "houpe na vodě jako bárka přivázaná ke svému molu" - a jak kdosi podotkl v jednom z komentářů, jde v ní především o způsob žití v dané komunitě a o sousedské vztahy. Děj tedy není tak důležitý, do vyprávění se vkrádá postupně. O osudech jednotlivých postav se nedozvídáme přímo, ale často jen ve zmínkách z rozhovorů, nebo se jen v kapitolách mihnou - autorka tak trénuje čtenářův postřeh a soustředění. Postavila vedle sebe zajímavou směsici nonkonformních lidí - oblíbíme si je většinou až časem, kdy se nám dostanou pod kůži: Richard, člen Královského námořnictva, Maurcie, poněkud lehkovážný prostitut, zestárlý malíř Wills, Nenna, která se z posledních sil snaží zachránit vztah a její dvě svérázné holčičky Tilda a Marta, děvčátka s pěkně prořízlou pusou. Jejich radosti i strasti, komedie i tragédie se odehrávají převážně v londýnských reáliích, zřejmě někdy v roce 1961. Proti těmto lidem z hausbótů stojí ti všední lidé ze souše se svými předsudky a stigmaty. Autorka používá slangové a nespisovné výrazy z prostředí lodivodů - pro neznalého čtenáře je těžší se v textu orientovat, pokud nezná význam - příďový vaz, lub, lehčák /bárka/, lukna, narefovat plachty, kunčaft... Zajímavě nahlíží i do myšlenek Nenny, která v duchu obhajuje rozpad svého manželství před fiktivním soudním tribunálem. Novela připomíná obraz, na něhož je potřeba se dívat podrobněji - až časem se z té kouzelné tapisérie před námi začnou objevovat lidé se svými charaktery, jejich obrysy se rýsují čím dál zřetelněji: najednou je vidíme v úplně jiném světle, oživlé a hýbající se; míhají se před našima očima jako v nějakém obraze plném zrakových klamů. Jen ten pevný závěr chybí - ale i to má svůj účel, takový text ani jinak končit nemůže. "Za odlivu oba dva sledovali záblesky v přílivovém pásmu, v půlce přílivu poslouchali, jak voda zurčí a čeká, až zvedne lodě, za plného přílivu viděli v řece mocného boha s vousy z bílé pěny čisticích prostředků, jak svolává sedmadvacet ztracených řek Londýna a při rozednění vzdychá." "Willis nikdy nepoznal moc dětí, a než na lodě přišla Nenna, málem by zapomněl, že takové bytosti vůbec existují. Velmi charakteristická chuť anýzových kuliček, které patřily k těm nejhnusnějším sladkostem pod sluncem, mu vracela uplynulý čas." "Jistěže do ní teče. Všechny tyhle staré kocábky jsou jako řešeto. Stejně jako všechny historické domy jsou prohnilé jako starý sýr. To ví každý. Ale stáří má svou hodnotu." "V pokoji hned pod nimi začal někdo velmi důrazně hrát na piano Chopinovo nocturno, ovšem to piano se na Chopina vůbec nehodilo a jeho zvuk se nesl nahoru jako pekelné brnkání protestujících strun."... celý text

Žít jako single 2019, * antologie

Poslouchala jsem jako audioknihu. Bohužel mě nijak moc neoslovila: texty mi přišly příliš povrchní a poněkud plytké. Autoři nám většinou představili nepříliš propracované typizované postavy, navíc nemastné - neslané. Z jejich pojetí získá čtenář dojem, že lidé žijící jako single sebou nesou jakýsi cejch neštěstí: automaticky musí bohužel být nešťastní, zoufalí a nespokojení. Ženy se zde ukazují jako pomstychtivé potvory či osamělé bytosti, marně toužící po rodinném zázemí a dětech, muži jako jakési "naprogramované" nadržené bestie, neustále bažící po "ukojeném spojení", atd... Nejvíc mě zaujaly povídky "Pán se psem" od Markéty Hejkalové a cynický "Plačidruh" od Daniely Fišerové. Mají spád a dávku napětí, potřebnou k udržení čtenářovy pozornosti, též i zajímavé vyústění.... celý text