Snoopi přečtené 672

Srdce na obrtlíku 2015, Donal Ryan

Abstraktní mozaika roztříštěných zrníček výpovědí bez ladu a skladu. V postavách je těžké se orientovat - je jich příliš, příliš mnoho. Pokud nám autor chtěl podat "krátký vhled" do života lidí na současné irské vesnici, záměr se mu příliš nezdařil. Celkově působí dílo neskutečně depresivně. Postavy jsou typizované: většina mužů se chová jako arogantní, hulvátští vesničtí burani, jimž díky sexu asi zakrněl mozek, své komplexy utápějí v alkoholu a zabaví je jedině sportovní přenosy - a něco podobného platí i o ženách: jejich svět je omezený na starost o vlastní vzhled a boj o muže. A všichni jsou nějak zásadně poznamenaní minulostí, frustrovaní a věčně nespokojení, jejich životům vládne závist, zášť a škodolibost. Autor na vulgarismech rozhodně nešetřil. Navíc ono avízované "detektivní pátrání" mě brzy přestalo bavit - přišlo mi to, jako kdybych pořád dokola sledovala nějaké hospodské monology a kecy o zbabraném životě bez východiska. To nejpodstatnější z celého románu se navíc dozvíme až v posledních dvou kapitolách. Kniha mohla být buď výrazně kratší, aby ubylo nevýrazných postav - nebo výrazně obsáhlejší, kdy by se celá kompozice překopala a přeměnila v souvislý text z pohledu neosobního vypravěče.... celý text

Akvarel - Úvodní kurs 2007, Glynis Barnes-Mellish

Pro malíře-začátečníky kniha jak dělaná. Na začátku nezbytná teorie, od materiálů přes pomůcky, míchání barev a využití různých technik. Dále pak už jen praxe - detailní postup vzniku jednotlivých obrázků, vázajících se k používání barev, využití tónu, perspektivy a ohniska. Kniha přináší velmi cenné rady nejen pro začátečníky, i když občas mi to vše připomínalo hotovou alchymii. V závěru ji doplňuje slovníček pojmů. Určitě vhodná nejen pro začátečníky, ale i pro pokročilé. Je velmi inspirativní.... celý text

Sto roků samoty 2006, Gabriel García Márquez

Zvláštní mísení reality s fantastičností - inu, magický realismus jako vyšitý :-) Někdo to nemusí skousnout, ale když přistoupíme na autorovu hru, najdeme zde spoustu zajímavých odkazů, nejen k biblickým příběhům: geneze, prvotní hřích, vyhnání z ráje, potopa... Zároveň jde o zcela reálné zobrazení absurdního světa diktátorů a jejich potěšení z moci. V rychlém sledu se před námi odvíjí proces vzniku a zániku rodu Buendiů: hloubavých Aurelianů, činorodých, činorodých, pošetile umíněných Úrsul a vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Sledujeme fantastické, půvabné i kruté příhody hned šesti generací. Pod barvitým dějem brzy vycítíme pohyb pomyslného roztočeného kola, jehož soukolí se neodvolatelně opakuje a nemůže se točit věčně. Čím dál víc si uvědomujeme, že to, co se před námi odvíjí, není oslava plného života, ale spíše příběh postupného umírání - jakési mystérium věčného návratu a nevyhnutelné zkázy. Román vytváří vlastní imaginární svět, vyčerpává jej a s ním i hyne. Základním a stěžejním motivem je zde samota. Hrdinové jsou osamoceni jak v rovině osobní /nedostatek skutečné lásky, přátelství a porozumění/, tak v rovině společenské /nedostatek solidarity v režimu násilí, boj o spravedlnost nahrazen bojem o moc/, až po samotu nejhlubší - samotu moci, zachycenou v postavě plukovníka Aureliana Buendii. Dalším motivem je zde láska, nejen záletná, ale hlavně ta incestní. Děj románu se odehrává v městečku Macondo, které má svůj konkrétní předobraz, ale může jím být prakticky kterékoliv městečko v Latinské Americe. Obdivuji autorovu fantazii. Při čtení jsem se většinou bavila, i když některé pasáže právě díky tomu, že se stále opakovaly, působily nudně.... celý text

Akvarel 2008, David Norman

Zajímavý nápad naservírovat případnému zájemci o malování v podstatě vše potřebné pod nos :-) Včetně několika pomůcek, od základních barev přes štětce, minipaletu a tužku - a celé to doplnit dvěma příručkami ohledně technik a projektů. Začátečník se dozví, jak postupovat a jak dále rozvíjet své dovednosti. Už jen zbývá zbavit se jistého ostychu a jakéhosi "strachu z nedokonalostí a chyb" a dát se do malování. Otevírá se nám dobrodružný svět čarování s akvarelovými barvami. Jako začátečník velmi oceňuji - a doufám, že se do malování pustím co nejdříve :-) Oceňuji i praktickou pevnou vazbu do jakéhosi boxu, pevně uzavíratelného magnetem.... celý text

Cesta do psí mysli 2014, John Bradshaw

Kniha, v níž si lebedí všichni majitelé psů do jednoho, a oblíbí si ji i ti, kteří se k pořízení čtvernožce teprve chystají. Podrobně rozebírá různá témata, která s nimi souvisí: od vývoje psů přes jejich domestikaci, odlišnost od vlků, socializaci, inteligenci, emoce, chování až po jejich psychiku a způsob myšlení. Samozřejmě rozebírá i různé metody výcviku a dotýká se i problému se šlechtěním jejich plemen. Doplňují ji krásné ilustrace, mohu jen doporučit.... celý text

Tajná řeč koček 2020, Susanne Schötz

Nuda, nuda, nejen v Brně :-) Kniha vhodná spíše pro odborníky - a zvlášť pro ty, kteří se vyznají ve fonetice, či aspoň mají její základy. Kniha měla být spíše nahrána jako dokument, nebo k ní mělo být vloženo CD s rozebíranými nahrávkami. Sice něco o fonetice vím, ale text mě velice brzy začal nudit. Navíc každá kočka je svérázný originál a mňoukání zní u každé jinak. Takže taková kniha o "učení se latině" pro české Honzy. Jenže ať se budeme snažit sebevíc - přesně jako kočka mňoukat nedokážeme, jelikož stejně dojde k "informačnímu šumu" a následné komunikační bariéře :-) A majitelé kočky svým miláčkům určitě rozumí i bez podobného "překladatele". Knihu jsem nedočetla, byla jsem zklamaná - čekala jsem spíše něco o řeči jejich gest a rozebírání chování.... celý text

Zeptej se táty 2010, Jan Balabán

Neveselé čtení... Poslouchala jsem jako audioknihu. Snažila jsem se textu porozumět, ale přijde mi příliš roztříštěný a náročný. Jako autor mi asi nesedne, ale zkusím mu dát ještě šanci.... celý text

A ráno přijdou Rusové 2021, Iulian Ciocan

Při čtení této knihy se člověk baví a zároveň má husí kůži. Když odmyslíme fakt, že se jedná o jakousi formu dystopie, nabízí velice aktuální a současné téma. Pamětníkům se ihned vybaví vzpomínky na rok 1968, ale nemusíme jít ani tak daleko: každému se při čtení připomene hrozba okupace v Bělorusku nebo obrázky z vítězného tažení Tálibánu skrz Afghánistán. Zároveň lze knihu chápat i jako milostný román, kde nechybí ani erotické pasáže, s velkou dávkou absurdity. Jeho osu tvoří dvě na sobě nezávislé a pravidelně se opakující linie, sledující osudy dvou hlavních postav, čerstvého absolventa univerzity Marcela Pulbera a profesora Nicanora Turturicy. Odehrává se v Moldávii v jakémsi "bezčasí" od 80. let minulého století až po fiktivní okupaci v červnu 2023. Děj tak trochu "skáče", takže je občas těžké se v čase orientovat - chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Marcelův příběh začíná daleko dříve než ten profesorův. Marcel se ze všech sil snaží uplatnit - a tak skrze něj poznáváme ne zrovna férové praktiky "vzniku velké literatury." Na své cestě za úspěchem musí spolykat mnoho hořkosti a zklamání. Spolu s ním poznáváme spoustou zajímavých postaviček, které se hezky vybarvují: ředitel plátku "Evropský expres" jako tupý omezenec, literární kritik Andrei Teposu jako podlézavec typu "kam vítr, tam plášť", oslavovaný spisovatel Liviu Beschier jako autor děl "o ničem a k ničemu", vedoucí katedry rumunské literatury Arcadie Zburleanu jako cynický manipulátor, ředitel nakladatelství Latinská litera Anatol Vulpescu jako stižený stihomamem, nový děkan Iacob Panciuc jako "diktátor s lidskou tváří"... Dějová linie s profesorem již není tak hravá - Turturica se ocitá přímo v centru dění, když se rozhodne pro emigraci. Chce si jen zachránit kůži, ale nešťastnou shodou okolností zabředává do obrovského maléru. Některé výjevy jsou děsivé a téměř až apokalyptické: obraz sestřeleného letadla, výslechy, pobyt ve vězení, k pálení knih donucená knihovnice. Knihu můžeme brát i jako jakousi ironickou parodii lidského chování při podobných invazích a změnách politických poměrů, kdy se objevují stále stejné typy: posluhovači, udavači, demonstranti, slaboši i hrdinové, strachem paralyzovaní běžní občané... a následuje éra pokrytců, úplatků a šmelina jen vzkvétá. Je znát, že se autor v literatuře vyzná: zkušeně mastí pojmy jako "postmodernismus, experimentální, textualistická, minimalistická a tradicionální próza, ruralismus, narativní plán, patrioticko-demagogický diskurz..." Též si vyhrál s jazykem: používá zajímavá přirovnání, slovní obraty a výrazy, ale nebojí se vulgarismů a mnohdy si nebere ani servítky: vojclové, satrapa, zhaftnout, lehká děvucha, štrychule, obézní rachomejtle, koketní garsoniéra s královským ložem, gobseck, řiťolezec, obšourník, šoulandy, pinožit se..." "Cos to, kurva, študoval u těch Rumunů za fakultu?" "Pohyboval se jak mandel ve větru." "Rozkatila se, jako by jí někdo vmrštil do chřtánu hrst pepře." "Rozplýval se jako kunerol na pekáči." "Rozjela se dlouhá karavana pokoutního čachrování..." "Dvojitá brada se mu natřásala jako bryčka na vymlácené cestě." "Zuřivě se přehraboval v přihrádkách paměti." Na své postavy nahlíží s pochopením a též velkou ironií až cynismem, občas se neubrání komentáře a obrací se též i na čtenáře plurálem: "Když náš filolog došel..." "U laviček jsou poházené nedopalky, aby se metařům nezkrátily žíly." Mistrně podal popis razie státní policie, jejíž práce se v podstatě stává fraškou - zátah provádějí nevzdělanci, kteří ani sami nevědí, co je už protistátní a co ještě ne. Absurdno se najednou stává součástí běžné reality. Knihu jsem četla jedním dechem a mohu jedině doporučit. Bavilo mě hledat paralely se současností i minulostí - a občas mi skutečně běhal mráz po zádech. A někdy jsem se musela podívat i do slovníku, abych si odkryla význam některých použitých slov.... celý text

Rozmarné léto 2015, Vladislav Vančura

"Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným..." Jak proslulá věta zvolací - známe ji snad všichni, i ti, kteří zůstali literaturou nepolíbeni. Vančura by na tuto notoricky známou hlášku mohl být právem hrdý, nejen proto, že mu zajistila nesmrtelnost. Novela je svým rozsahem nepříliš obsáhlá, ale při čtení mohou mnozí narazit. Ne každý skousne autorův staromódní a popisný styl psaní. Milovníkovi českého jazyka se však nabízí hotová slovní delikatesa, naservírovaná přímo na zlatém podnose. Jako nejlepší kaviár nebo nejdražší lanýž z pětihvězdičkového hotelu :-) Řeč vybroušená jako diamant, na jehož lesk si musíme chvíli zvykat. Ke knize jsem se vrátila po letech - a byla jsem okouzlena. Nejde tu ani tak o děj, jako spíše o způsob práce s jazykovými prostředky. Tu přehršli přechodníků jsem si prostě užívala, stejně tak poetická a nezvyklá přirovnání, četné anakoluty a dávno nepoužívané výrazy. K tomu, aby si člověk takovou knihu zamiloval, je potřeba oplývat láskou k mateřskému jazyku a mít ponětí i o jeho záludnostech. Ani humor mi nebyl cizí - objevila jsem zde parodie na různé lidské typy, např. filosof, knihomol, záletník, ale i vášnivý sportovec. "V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování." "Maje jazyk vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou." A soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor." "Zvuk padal jako kroupy z pytle." A velikou rychlostí se otáčel kolem podélné tělesné osy." "Jal se ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce." "Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny." "Prožlukle mizerné počasí." "Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec." "Vizte ji, jak rozpačitě si vede!" "Aby vdmýchl smíškům pravé mínění..." "Horlivost přátelství měla mě k tomu, abych vás vyhledal..."... celý text

Cesty na Sibiř 2011, Martin Ryšavý

Tato kniha se v sérii současných moderních cestopisů možná trochu ztrácí, ale Magnesii Literu získala určitě právem. Můžeme ji chápat různými způsoby - a každý bude správný. Je v ní totiž od všeho kousek: deník, cestopis, studie ze života národů, žijících na Sibiři, milostný příběh, reportáž... Občas se do textu vkrade interview se zajímavým člověkem. Mísí se zde fakta s prožitky a mýty, najdeme zde i pasáže, týkající se různých vědních oborů: od historie přes zeměpis až po lingvistiku či fonetiku. Tak trochu jde o "vývojový román": hlavní hrdina, autorovo alter-ego, pořád cestuje - a možná že jen to samotné cestování mu přináší pocit určitého naplnění. Kniha nemá klasicky románovou strukturu, i když se za román považuje. Jsou to střípky vzpomínek, autentických záznamů a svědectví o životě různých pozoruhodných lidí a lidiček, s nimiž se hrdina setkává. První díl je více dokumentující, ve druhém díle se autor více angažuje a stává se součástí dění - téměř doslova "bere sekeru do vlastních rukou, aby si proklestil cestu životem". Docela obdivuji jeho odvahu a ztřeštěnost, s níž se do projektu "natočit dokumentární film o životě Evenků tam kdesi na Sibiři" pustil. V době, kdy se všichni obraceli na západ, vydal se na východ - a jeho putování ho zcela pohltilo. Dnes je už běžné, že lidé cestují jen pro ten pocit cesty, kvůli sobě - vydávají se na vlastní pěst do cizích zemí a nebojí se překážek a problémů. Nadšeně dokumentují každý svůj krok a "vykřikují" do světa, jak si sahají na dno svých sil. Autor knihy se na svou pouť vydal v době, kdy se o takovém způsobu cestování dalo jen snít. Navíc neexistoval internet, mobily si ještě "čůraly do plenek" a navigace byla možná jen pomocí tištěných map. O to větší působivost jeho román má. Někoho může odradit počet stran - ale čte se rychle: s nadšením pak sjíždíme další stránky, zvědavi na další a další dobrodružství a osudy lidí, kteří se náhle v textu vynořují. Jako by tahle cesta neměla nikdy skončit. Autor zcela propadl kouzlu té druhé země, která ho přivítala s otevřenou náručí, i když mu odkryla i svou krutou tvář. Zdá se mi, jako by ho očarovala - a to natolik silně, že ho nutí se k ní stále vracet. Když ne fyzicky, tak aspoň v myšlenkách - a proto o ní píše. Knihu mohu jen doporučit, právě pro její široký záběr - tedy nejen lidem, kteří se o problematiku národnostních menšin v Rusku zajímají.... celý text

Mlýn 2018, Michal Vaněček

Jednu hvězdičku dávám autorovi za snahu vypořádat se s náročnou látkou - a druhou za skvělý přednes Pavla Soukupa, který jediný dával trochu šťávy poněkud nudnému textu. Jinak mne román zklamal na celé čáře a přiznávám, že audio jsem ani nedoposlouchala. Myslím, že příběh určitě mohl být zpracován daleko lépe: látky bylo spousty, vždyť měl autor k dispozici skoro celé minulé století a pohnuté osudy jedné rodiny k tomu :-) Výsledek však spíše připomíná jakousi "lehce vytuněnou" učebnici moderních dějin pro středoškoláky. Je dobré si připomínat minulost, ale nikoliv takto diletantsky. Autor se při psaní držel stále stejného schématu: v podstatě už název každé kapitoly prozradí, co se bude dít. Pak nás zasype smršť dobových útržků z Rudého práva, a celé entrée nakonec dozdí dlouhý výklad dobových poměrů /co kdyby se náhodou mezi čtenáři objevil někdo zcela historií nepolíbený?/ Až teprve tehdy se dostává prostoru samotnému ději, který se většinou týká přímo hlavních postav, tedy bratrů Karla a Františka Hadrbolcových. Myslím, že tyto úvodní pasáže si autor mohl zcela odpustit, případně je šikovně zakomponovat přímo do děje - takhle jen zbytečně odvádějí pozornost a působí rušivě, čtenář získá akorát pocit, že pročítá jakousi zvláštní suchopárnou kroniku. Děj jaksi "klouže po povrchu", vše, co se přihodí, jde až podezřele hladce a nezanechává po sobě žádné hlubší stopy, viz doba, kterou bratři strávili v nejhorším kriminále v zemi či na psychiatrii: pochybuji, že by odtamtud odcházeli nepoznamenaní a stejní jako při příchodu. Postavy působí spíše dojmem typizovaných karikatur či podobných šablon bez hloubky. Je jasně dáno, kdo je ten "dobrý" a kdo ten "zlý". Bratři zosobňují jakýsi nedostupný ideál: jsou švejskovsky vychytralí, ze všech šlamastyk dokáží vybruslit s grácií a div ne se slavobránou nad sebou. Prezentují se jako všeumělové, jimž se daří vše, na co sáhnou. Navíc je hodně zvláštní, že všude vystupují jen spolu a nijak se vůči sobě nevymezují. Na opačné frontě proti nim automaticky stojí ti "zcela hloupí a směšní" komunisti. Zklamáním je pro mě i postava faráře Hřiba - očekávala jsem, že bude mít předobraz v osudu pátera Toufara z Číhoště /když už tedy vymlátit z minulosti maximum/, ale jeho osud se ubíhal zcela jiným směrem. Musím však vyjádřit své pochybnosti o tom, že by se v nejhorší věznici v zemi, v Leopoldově, mohla vůbec uskutečnit nějaká tajná noční mše. Dialogy v podstatě o ničem, jednoduchá dějová linie, postavy bez duše a jiskry, nadužívání slovesa být ve všech tvarech a strohé věty nerozvité... Tento román, zřejmě spíchnutý příliš horkou jehlou, možná ocení spíše mladší čtenáři, kteří ještě neodrostli pohádkám.... celý text

Průvodce chovem papoušků 2015, Tony Silva

Výborná kniha pro chovatele různých papoušků, jak pro odborníky, tak i pro laiky. Od těch nejmenších a nejznámějších druhů až po ty méně známé. Najdete zde vše podstatné - od informací o původu a výskytu přes rady k chovu a výživě až po řešení případných nemocí a problémů. Kniha je přehledně uspořádána, úvodní kapitola seznámí čtenáře s nezbytnou legislativou a předpisy, následuje část k samotnému výběru správného papouška, další kapitoly se věnují jednotlivým druhům zvlášť a končí podrobnými informacemi k jejich chovu. Vše je bohatě zdokumentováno fotografiemi. Publikace něco váží, něco stojí - ale pro vážné zájemce o chov papoušků je téměř nezbytnou alfou a omegou. Z vlastní praxe mohu jen vřele doporučit.... celý text

Svatá hlava 2019, Hana Lehečková

Tato kniha rozhodně nepatří mezi snadné čtení. Jde o záznamy chlapce, který je mentálně zaostalý, pravděpodobně trpí autistickou poruchou spolu s určitým druhem obsedantně-kompulzivní poruchy a aby toho nebylo málo, projevuje se tak trochu i jako voyer. Svědčí o tom fakt, že pečlivě dodržuje jakési pravidelné rituály /detailní popis postupu oblékání/, propadá nezvladatelným návalům vzteku jako malé dítě, cestu z frustrace nachází pomocí nutkavého jednání všechno "urovnávat" a potají sleduje svou sousedku. Je zde věrohodně zachycen způsob jeho přemýšlení, připomínající přeskakující gramofonovou desku - nebo jako když při přehrávání neustále mačkáme tlačítko pro zpětné přehrávání a posunování vpřed. Takový styl záznamu má vliv na frázování textu a klade tak u čtenáře vyšší nároky na soustředění, což někomu nemusí zrovna vyhovovat. Dikci se podřizuje i grafika textu: objevují se zde různé typy písma, mnohdy se skládají do různých kaligramů a obrazců. Nejčastěji se však jedná o jakýsi volný proud myšlení, tedy řeku, kde se interpunkce ocitá v podřadné roli a vyskytuje se jen zřídka. Stavy afektu či rozrušení zase podtrhuje jakési "slovní staccato". Hrdina svýma dětsky naivníma očima popisuje realitu kolem sebe - zároveň však v sobě ukrývá nečekanou tvrdost. Děj románu není složitý - je vlastně o tom, jak si takový hrdina snaží najít své místo, uznání a lásku v "normální" společnosti. Žije na vesnici jen ve společnosti své matky a babičky. Pro svou naivitu a též skrz "povětrnou" povahu matky se stává zdrojem šikany a nakonec i nástrojem chladné manipulace. Závěr se nese ve znamení zběsilých snových obrazů, kdy sen se mísí s realitou a jak to bylo ve skutečnosti, to se jen můžeme domnívat. Dozvídáme se však důležité tajemství chlapcovy minulosti... Autorka používá originální a neotřelá přirovnání, nebojí se vulgarismů ani hovorové češtiny a dokonce ani slangu. "To byla jen taková slyšina co se nám do baráku zatoulala." "Do očí staré báby skvrnitých které vypadají jako rybníky z krve rozlité." "K bytovkám co se jim papouškárna přezdívá protože sou barevný jak hrst lentilek." "Jít k čongům" /= do obchodu ke Vietnamcům/ "Jestli nepřijedou švestky" /= policie/ Zajímavě působí i aluze na některé populární rozhlasové a televizní pořady, show, soutěže a kvízy: "Ví to Jaroslav?", "Blbec ano X ne", atd. Objevují se zde i ukázky známých písní. Celým románem se nese myšlenka, že i lidé "stojící mimo" mají nárok na plnohodnotný život a kousek toho svého štěstí. A pokud si zvykneme na jisté "čtenářské nepohodlí", které s sebou autorčin styl přináší, přinese nám kniha mnoho zajímavého k zamyšlení...... celý text

Na Moravě nekvetou olivy 2015, George Agathonikiadis

Velice silná kniha. Kniha, v níž si radost podává ruce s bolestí. Četla jsem podruhé - a přiznávám, že jsem si musela připravit na tu smršť emocí kapesník :-) Je znát, že je psána s láskou, melancholií - a zároveň je chutně prošpikována životní moudrostí. Jako hlavní a nejdůležitější motiv se jí táhne hluboký stesk po vlasti spolu se silným uvědoměním si vlastní národní příslušnosti. Dojemnou krásu melancholie vyvažuje hrubost mluvy "životem ošlehaných mužů", s nimiž při jejich setkání po letech emoce jen mávají, ale dovedně je ukrývají pod pokrývku zvláštní, tvrdé něhy. Jsou tři: Stavro, Martin a Roman; a setkávají se u smrtelné postele jednoho z nich. Tři staříci, kteří stále ještě neztratili nic ze své bláznivosti. Román je vyprávěný z pozice Stavra - Řeka, který se jako dítě ocitl spolu se svými prarodiči v Čechách. Je to zároveň tak trochu "román o románu", neboť Stavro slíbil svým dvěma přátelům, že jejich vzpomínky zvěční v knize. A tak postupně zachycuje jejich rozhovory, které jsou protkány vtipnými vzpomínkami na kousky Stavrova svérázného dědy. Děj nemá pevnou konstrukci - jde o jakýsi řetězec vzpomínek, který splétá na základě asociací. Autor k tomu používá i svérázná a poetická přirovnání, často i z řecké mytologie. Jeho řečí je obecná čeština, pěkně šťavnatá a lehce stravitelná :-) "Jako bych tajně vlezl oknem do dětství". "Život je zahrada plná krásných voňavých květin, ale zároveň jedovatých hadů." "Zajímavý je, jak si s námi hraje paměť. Z mnoha zážitků, na který teď vzpomínáme, přestože jsme je většinou prožili spolu, si každej uchoval v paměti odlišný střípky. Mám takovej dojem, že každá paměť má i svůj osobitej charakter. Co se jí líbí, to si ponechá, a zbytek pošle do vesmíru. Asi by ten mozek prask, kdyby si ponechal vše. Asi je všecko nucenej třídit podle toho, co každá situace pro něj v životě znamená." "To, co prožíváme teď, prožívali naši rodiče a prarodiče. Je to takový sisyfovský labyrint. Stále se to opakuje, jenom tváře se mění." Je škoda, že některé knihy stojí stranou hlavního zájmu. Objevila jsem ji náhodu - a jsem za to ráda. Zůstává ve mě dojem silného přátelství, které nepřerval ani čas, a zvláštní, příjemný smutek, rozhodně však žádná beznaděj :-)... celý text

Rekonstrukce 2019, Viktorie Hanišová

Tak trochu /ne/povedená rekonstrukce jedné události, která zásadním způsobem ovlivnila život hlavní hrdinky. Chce pochopit motivy jednání své matky, jež zavraždila své dítě a sebe. Nebo to vše bylo jinak? Zpočátku jsem byla nadšená - a zvědavá na výsledky pátrání, do něhož se Eliška na vlastní pěst s vervou pustila. Časem jsem však spíše byla unavená a roztrpčená - chování hrdinky se totiž později dalo i předvídat, období její "mánie" se opakovala s děsivou pravidelností. Otevřený konec celému příběhu rozhodně nepřidal. Pro Elišku se samotné přehrabování v minulosti stalo smyslem života, kvůli němu zcela odsunula svůj život současný. Její posedlost mi přišla jako určitý druh obsedantně-kompulzivní poruchy spolu s rysy bipolární afektivní poruchy. Nejsem odborník, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by s takovými potížemi dokázal někdo tak dlouho žít bez stanovení diagnózy. Navíc těch "bláznů" kolem ní bylo až podezřele hodně - kamarádka s depresemi, otec žijící minulostí, kantorka trpící bludy... O její matce se toho vlastně příliš nedozvíme. Odnášíme si jen pocit, že "rekonstruovat" chování druhého člověka je zhola nemožné. Hrdinka na to šla matematicko-analytickou metodou, ale uvažování a prožívání člověka se prostě nedá zjednodušit na jakési vzorce: ostatně, nejsme žádné stroje. Zajímavá mi přišla postava vyšetřovatele, jenž Elišce leccos k tématu vražd ozřejmil, zároveň se však nebál odkrýt své pochybnosti, které mu jeho práce nakonec paradoxně přinesla. Docela se divím, že se hrdinka neobrátila spíše na skutečné odborníky, tedy psychology a psychiatry, kteří se problematikou zabývají - místo toho jen sjížděla medializované případy vražedkyň. Text se tak zcela zbytečně "nafukuje" nudnými citacemi z reportáží, které jsou důležité pouze pro hlavní hrdinku. Najdeme zde ale zajímavé úvahové pasáže - například tehdy, když se David snaží Elišce vysvětlit, jak nespolehlivé naše vzpomínky mohou být, a své myšlenky opírá o prokázaná fakta. Oceňuji úsilí autorky přiblížit nám téma, o němž se příliš nemluví: motivace žen k vraždám v rámci vlastní rodiny. Román přináší i spoustu odkazů na další literaturu. Ztvárnění postavy Elišky však přeci jen lehce pokulhává.... celý text

Bambertova Kniha ztracených příběhů 2009, Reinhardt Jung

Tato kniha rozhodně stojí za povšimnutí. Zvláštní formou dovedně propojuje svět dětské fantazie se světem "dospělých" - tedy těch, kteří se o své snění ještě nenechali připravit a nebojí se příběhů. Stojí za to připomenout, že ji The Daily Telegraph v roce 2008 zařadil mezi 100 knih, které by si každé dítě mělo přečíst. Námětem knihy je touha vyprávět: utíkat do smyšleného světa, nevzdávat se vnitřního přesvědčení ani naděje a nebát se bojovat s nepřízní osudu. Můžeme zde najít neobvyklý recept, jak naložit s osamělostí, nebo jak originálním způsobem navázat spojení s okolním světem. Pan Bambert je malý človíček: skoro jako by utekl ze země Liliputánů z pera Jonathana Swifta. Spolu s panem Kvítkem, jenž se o něj nenápadně stará, žije ve staré vile, a během let se mezi nimi vytvořilo velice silné pouto. Přes svou "maličkost" odmítá stát se cirkusovou atrakcí, a protože nemá s okolím dobré zkušenosti, uzavírá se do sebe. Se svým postiženým je smířený - a jeho vášní se stává četba. Ještě raději však píše - čtení je mu radostí, psaní již mánií: přináší mu vnitřní úlevu a štěstí. Vytváří si příběhy vlastní, jenže časem o svém úsilí začne pochybovat, když je nemá komu předat. A tak je ve formě balónků rozesílá po větru, aby si místo děje a své lidi našly samy - navíc přikládá i zpáteční adresu... a nezbývá mu, než doufat, že se mu vrátí, což se také stane... Brzy si uvědomíme, že povídky jsou nám něčím povědomé, a znejistíme: nesetkali jsme se již s něčím podobným? Ač fantaskní, podávají bolestné svědectví o naší současnosti či stále živé minulosti. Podobenství o válce /Sarajevo/, smrti /Na druhé straně snu/, vztahu člověka k přírodě /Oko v moři/, osudu /Hedvábný šátek/, atd. Leží před námi bohatý námět k interpretacím nebo k zamyšlení. Autor dovedně využil různých aluzí, alegorií, narážek a skrytých významů. Nebál se "ukrást" motivy z děl jiných autorů, či převzít zavedené kompoziční principy výstavby klasických textů, jako je pohádka a pověst. Zkušenější čtenář zde najde své vlastní odkazy, ať už jde o povídky E. A. Poea /Kabinet voskových figurín/ nebo Alenku za zrcadlem L. Carrolla /Zamrzlý čas/. A najednou se před námi rozeběhnou otázky a jedna následuje druhou jako na běžícím pásu: co vše může způsobit přehnaná péče o dítě, kdy je už nebezpečná, je krása hřích, má smysl pátrat po svém osudu, může nám ho někdo skutečně odkrýt... Až v závěru pochopíme, jak to vlastně se všemi těmi příběhy bylo, v posledním podobenství naplní kniha své poselství. Ale přinese i otázku nejzávažnější: jak se vyrovnat se smrtí a lze ji nějak přelstít? Starší děti se pomocí knihy čtivou a nenucenou formou seznamují s některými problémy "moderního" člověka a otázkou jeho existence. Ty mladší mohou celou knihu vnímat jako pohádku - i když jsou zde vylíčené situace, z nichž dospělé až zamrazí. K prosté výstavbě textu patří vybroušené jazykové cítění, žádné slovo nepřijde nazmar. Kniha určitě naplnila autorův záměr: donutit nejen děti k přemýšlení o světě, v němž se pohybujeme. Mile ji doplňují ilustrace Barbary Šalamounové.... celý text

O lidech a psech 2013, * antologie

Mám ráda antologie z nakladatelství Listen. A miluju psy :-) Proto jsem byla zvědavá na sbírku povídek, která se k nim váže, a rozhodně nejsem zklamaná. Dokonce i na slzy došlo :-) Jen u některých povídek jsem si říkala, že by mohly být klidně i delší, neboť by svým námětem vydaly na román. Bavilo mě sledovat, jak se s daným tématem autoři popasovali - u některých se mi však bohužel zazdálo, že snad ani psa neměli... Celý výbor uvádí a končí svými dvěma povídkami Petr Šabach, což je sázka na jistotu. Opět v sobě nezapřel mistra krátké prózy /vždyť klidně a naprosto s přehledem dokázal napsat třeba i o hovně, které hoří :-)/ Líbí se mi, jak se mu povedlo na neskutečně malém pidiprostoru vykreslit tak úžasný obří obraz, plný lidí a lidiček, kteří klevetí, setkávají se a rozcházejí, a jejichž hovory jsou přitom kolikrát příběhy samy o sobě. Nebo jak neotřele zachytil osamělost cizince, k němuž se kdesi na cestě přidá potulný pes. Petra Soukupová opět prokázala, že rozumí dětské duši. A jak je pro ni typické - i v této povídce nechá hrdinu konfrontovat s tvrdým světem dospělých. Nabízí nám zajímavý příběh o tom, co se může stát, když se dítě rozhodne najít "vraha" svého psa. Josef Moník do svého krátkého příběhu neopomněl vtipně zamontovat aktuální problematiku ruské mafie. Jen povídka od Kateřiny Tučkové se tématu psa pouze vzdáleně dotýká, nabízí však zajímavé téma rodinného tajemství. Asi nejtěžší pro mě bylo loučení s hrdiny povídky "Ovce" od Marka Epsteina. Příběh postupného ochočování, kolorovaný bezútěšným prostředím dunajské delty, se nese v takové zvláštní, lehce melancholické atmosféře. Irena Hejdová vsadila na atraktivní téma "převýchovy" zarputilého psího odpůrce, její hrdina si vůči nim rozhodně nebere servítky, ale... Viola Fischerová zase pro změnu zvolila dětského hrdinu, jemuž nedá spát otázka, zda existuje i nebe pro psy a jiná zvířata. Za nejlepší asi považuji povídku "Lajka" od Magdalény Stárkové. Ocitáme se v Moskvě, v místě, kde se setkávají turisté s prodejci suvenýrů, kde se rodí mnohá přátelství...... celý text

Malý pražský erotikon 2014, Patrik Hartl

Taková "lehká jednohubka do kabelky", možná sem tam trochu pro zasmání, ale většinou spíš pro úsměv hořký. Text mi připomíná jakýsi lepší "román pro ženy" a je zajímavé, že ho napsal muž. Při čtení mi silně vytanula na mysli aluze na Páralovy Milence a vrahy. Přijde mi trochu jako "modernější verze" Páralových románů. Nic moc hlubšího se od autora čekat nedá: postavy řeší v podstatě jen sex. Jsou takové plytké - a děj s nimi také tak plytce ubíhá. Co mne však občas pobavilo a zaujalo, to jsou občasné prvky parodie: zprvu na typicky budovatelskou společnost doby nedávno minulé a její konzumní podobu v době po převratu.... celý text

Jezero 2016, Bianca Bellová

Knihu nemusíme vnímat pouze jen jako dystopii. Je o světě, který by mohl být - nebo už někde skutečně existuje... anebo už dokonce byl. Svým zaměřením je až neskutečně současná: bolestně se dotýká nepříjemných témat, která nikoho nenechají chladným. Lze ji též číst i jako takový zvláštní "bildungsroman" - hrdina dospívá a vydává se na trnitou cestu za poznáním. Nad vodou ho kolikrát drží jen jiskřička naděje v podobě přání najít svou matku. Tento motiv mi připomněl knihy o lidech, kteří přežili gulagy a jiné vyhlazovací tábory pouze díky tomu, že se též upnuli k nějakému snu. Text je skvěle propracovaný - a ani nemusíme být příliš bystří čtenáři, aby nám při čtení knihy nevytanul na mysli osud Aralského jezera. Největší výpovědní síla novely spočívá v její syrovosti: emoce zde téměř nemají místo /kromě vztahu Namiho ke ztracené matce/. Kvůli dokreslení atmosféry krutosti světa jsou vulgarismy skoro nutností. Autorka se nijak nezdržuje zbytečnými popisy prostředí - její naturalistické obrazy jen umocňují dojem bezútěšnosti světa, v němž se hrdina ocitá. Kniha je to drsná, ale znám i daleko drsnější. Poslouchala jsem jako audioknihu, s kvalitním přednesem. Tento žánr mě jinak míjí, ale určitě se podívám po podobných knihách, na něž jsem narazila v recenzích. Od autorky si ráda přečtu i další díla.... celý text

Lidé a psi: Střet kultur 2011, Jean Donaldson

Opravdu kvalitní a pro chovatele psů téměř i nepostradatelná příručka. Autorka se opírá o své bohaté zkušenosti s výchovou psů. Snaží se jim co nejlépe porozumět a své poznatky čtivou formou předává dál. Používá zajímavá a neotřelá přirovnání - a to hlavně proto, abychom si o uvažování našich čtvernohých mazlíčků udělali tu nejlepší představu. Samozřejmě nechybí ani rady, jak svého psa co nejlépe vést. Knihu mohu jen doporučit.... celý text