Snoopi přečtené 674

Tmavé stěny Willardu 2016, Ellen Marie Wiseman

Takový lepší román pro ženy, který zhltnou jedním dechem. Autorka ví, jak udržet čtenáře v napětí - svůj příběh vystavěla na střídání dvou dějových linií. První se odehrává kdesi v současnosti: hrdinkou je 17iletá Izzy, která je svědkem zániku bývalého sanatoria pro duševně choré. Jde o velmi neutěšené a ponuré místo, jako vystřižené ze světa E. A. Poea, jímž se spisovatelka možná nechala inspirovat. Dívka si s sebou z dětství odnáší vnitřní traumata - smrt otce a neujasněný vztah k matce, která je kvůli vraždě manžela a psychické nemoci zavřena v jiné léčebně. Izzy při revizi pozůstalosti pacientů objeví starý deník... A začne se tak odvíjet druhá linie, odehrávající se v roce 1929, kdy se naivní a nezkušená 18iletá Clara ze zámožné rodiny seznamuje s italským přistěhovalcem Brunem, mezi nimiž přeskočí jiskra a osudová láska je na světě. Zbytek jsou již jen klišé nad klišé: poslušná dívka odmítající být figurkou na šachovnici úzkoprsých rodičů, trest v podobě jejího umístění do léčebny... Tehdy se styl láme a nuda romance, jako vystřižené z červené knihovny, dostává jiný, značně naturalistický rozměr. Už zcela bez příkras jsou zde vylíčeny nelidské a otřesné podmínky v podobných zařízeních té doby: život ve vlastních výkalech, užívání ledových koupelí a později elektrošoků jakožto "léčebných procedur", využití důmyslného systému trestů a mučení v podobě svěracích kazajek či pobytu v temných komorách, včetně všudypřítomného teroru ze strany "pečujícího" personálu a lidí, kteří si říkali "lékaři". Některé scény jsou zcela drastické a podávají věrohodný obraz o neuvěřitelném utrpení chovanců, kteří se v takových ústavech ocitali bez vlastního vědomí, ze zlovůle svého okolí. Tato linie má svá slabá i silná místa, přináší však naději i do takových bezútěšných podmínek: je oslavou silného přátelství a lásky, která pomáhá člověku přežít. Autorka asi chtěla srovnat světy dvou zcela rozdílných žen a šikovně je propojit, její záměr se však nezdařil - některé události působí příliš šroubovaně a uměle. Druhá dějová linie s Izzy již v kvalitě značně pokulhává. Svou stavbou připomíná klasický "young adult" román. Jde o lovestory se snadno předvídatelným dějem, kde nosným prvkem jsou typické problémy dospívající dívky: nevyrovnané vztahy, hledání sebe sama, první láska, šikanovaný nováček v kolektivu, protežovaný ze strany učitelů... Postavy jsou typizované, s jednoznačnými charaktery /Ethan, Shannon/. V jedné chvíli se do románu vkrádají až téměř hororové prvky. Zdá se mi, že autorka balancuje na hranici žánrů - jedna část knihy je určená pro dospělé, druhá pro dospívající. Dle mého se spíše měla držet vylíčení osudu Clary, ostatně v textu jí stejně věnuje více prostoru. Závěr však působí poněkud překombinovaným dojmem, jakoby byl ušitý tuze horkou jehlou. I přesto se mi kniha líbila - síla autorky spočívá právě v líčených pasážích. Román rozhodně nevyznívá pesimisticky a jeho nesporným přínosem je, že se zabývá tématem, které je dodnes aktuální: zavírání nepohodlných osob do ústavů pro choromyslné... "Clara si uměla představit otcův hluboký hlas a jeho slova plná hněvu: "Tvoje místo je tady, doma! Máš se naučit, jak dobře uvařit a pečovat o děti, a ne se potulovat po městě! Co si myslíš? Krucifix, jsi přece Cartwrightová! A radši by ses měla podle toho chovat, než se ocitneš na ulici!" "Podívala se na svoje ruce a vhrkly jí slzy do očí. "Vy mi nenasloucháte," vyčetla lékaři. "Slyšíte jenom to, co chcete slyšet. Překrucujete moje slova, aby to vyznělo, že jsem duševně labilní." "Zdá se mi, že jste k lidem velmi podezřívavá," konstatoval. "Ke svým rodičům, k muži, za kterého vás chtějí provdat. Dokonce i ke mně." "Esther byla ve Willardu šest týdnů. Nechal ji sem zavřít její manžel poté, co ji přistihl, jak se líbá s jiným mužem. I nenalíčená a v obyčejných modrých šatech vypadala jako filmové hvězda. Měla husté blond vlasy a bezchybnou broskvovou pleť. Clara ji poprvé viděla v jídelně, když se vyděšeně rozhlížela po ostatních pacientkách. V očích měla slzy a Clara věděla, že sem nepatří o nic víc než ona. Později, na oddělení, ji Clara varovala před Sluneční místností, a poradila jí, aby ve vlastním zájmu poslouchala personál na slovo. Od té doby se přátelily." "Na přilehlém dvorku se po neudržovaném trávníku porostlém býlím ploužily dvě skupiny pacientů. Někteří měli spoutaná zápěstí, jiní vězeli ve svěracích kazajkách nebo kožených palčácích s řetězy. Všichni měli v pase lano, kterým byli přivázáni jeden k druhému. Jednu skupinu tvořili muži, druhou ženy. Bílé nemocniční župany měli potrhané a pokryté špínou; na nohou, pažích i ve vlasech zasychaly výkaly, zvratky a moč."... celý text

Páté patro bez výtahu - Rok opuštěné matky 2021, Kateřina Procházková

Hrdinkou této novely - na román je text příliš krátký - je 33iletá žena, novinářka, která natáčí dokumenty o filmech do pořadu Kinobox. Jde o autorčinu autobiografii, zpověď či jakýsi autentický deník, který si vedla v roce 2008. Díky její profesi procházíme i jednotlivými kulturními událostmi v oblasti kinematografie onoho roku, což je asi jediné plus této knihy. Jinak se spolu s ní pouze pipláme a babráme v bahně dramat jejího života. Snaží se vyrovnat s nečekaným rozchodem se svým partnerem, jehož uvádí pouze pod zkratkou D, nebo řeší pochybnosti ohledně vztahu nového. Deník zastupuje roli jakési autoterapie: autorka zcela otevřeně ventiluje své emoce, zahlcuje nás výlevy svých nálad a sebemenších hnutí mysli, velmi často jde o jakýsi tok výčitek a lkaní, bez jakékoliv snahy ho usměrnit. Nebojí se líčit ani ryze fyzické a velmi intimní tělesné procesy. Mnohé pasáže se opakují stále dokola a působí velmi nudným až nezáživným dojmem. Jakožto postava odrazuje svou naivitou, nesamostatností a přehnanou vírou v astrologii. Zaujala mě slovní výpomoc z oblasti filmového slangu a občasné použití neotřelých přirovnání: voněl jak srnka, apod. Podle názvu jsem mylně soudila, že děj knihy začne zásadním přelomem v autorčině životě, kdy se přestěhuje do nového bytu, ale většina se odehrává ještě před tím. Nechápu, proč je v současné době tento žánr jakési "terapie blogem" v knižní podobě tak populární a žádaný. Hvězdičku dávám za hezký obal, rychlé, nekomplikované čtení a zajímavé tipy na filmy z té doby. "Na filmy je třeba dávat si pozor, je to iluze na n-tou." "Pokusím se zachránit rodinu. Vesmíre, pomoz mi, prosím, a vrať mi rodinu. Slibuji, zde v Haagu, že budu spolupracovat. Já, Elinka a D., musí se z nás opět stát tým. A časem do týmu třeba přibereme dalšího člena. Prosím. Please, God, help me." "Musím zabojovat. Bude to těžké. Určitě to bude těžké, ale zabojuji. Chci mít rodinu zpátky, pohromadě. Fuj, už se mi zase špatně dýchá. Nejlíp mi je, když se procházím..."... celý text

S elegancí ježka 2008, Muriel Barbery

Příběh o dvou různých ženách, jejichž cesty se nakonec protnou zcela nečekaným způsobem. Příběh o beznaději i naději, skepsi i radosti, životní moudrosti, nevíře, víře a koneckonců i o lásce... Příběh založený na shodném nazírání reality u obou hlavních představitelek: zatrpklé domovnice Renée, která dokonale maskuje své intelektuální záliby, aby neporušila pracně vybudované image nudné šedé myši, a 12ileté nadmíru inteligentní Palomy, která se ze všech sil snaží udržet "mimikry" daleko hloupější dívky, a kromě bedlivého pozorování svého okolí se zabývá plánovanou sebevraždou. Obě vypravěčky se ve svých výpovědích pravidelně střídají. Renée v každé kapitole vychází ze své četby filosofických knih, kdy na nás napřed navalí laviny suchopárného textu, a k naší nesmírné úlevě vždy nakonec přechází k velmi podobným postřehům ze života okolních lidí, které přetřásá s jedinou blízkou osobou, uklízečkou Manuelou. Paloma své zápisky také začíná vlastními "Hlubokými myšlenkami", aby nakonec též skončila úvahami o lidech ze svého okolí. Svět těch dvou má pevně daná pravidla, jimiž velmi zatřese postava nového nájemníka, Japonce Ozua. Když pak zaskočenou Renée pozve na návštěvu, roztáčí se kolo náhod, které jim obrátí život naruby. Autorka skvěle vystihla psychiku dvou zcela odlišných a přesto tak navzájem si podobných žen. Ne každého čtenáře potěší ty úvahové pasáže na začátku každé kapitoly - přeci jen se od něho v daném oboru čekává patřičná erudice - ale pokud je lehce netrpělivě přeskočíme, vlastně se ani tak moc nestane. Daleko zábavněji a vtipněji působí velmi trefné postřehy obou postav, v nichž se zabývají pouhým pozorováním svého okolí, až do momentu, kdy se samy stávají aktéry děje a jsou nuceny jednat. Zaujaly mě a pobavily některé výrazy, např. "luxusní umírárna". Je to kniha, k níž se můžeme vracet, a v každé etapě našeho života nás osloví něčím jiným. I přes své "vlastní mimikry" rozhodně nevyznívá nijak depresivně.... celý text

Psí tinder 2019, Petra Macková Hrochová

Odpočinková a nenáročná kniha, která zalichotí převážně milovníkům čtvernohých štěkavců. Tou hlavní a nejzásadnější postavou je zde totiž francouzský buldoček Evžen, jehož očima nahlížíme na svět. S velkou ironií, nadhledem i skepsí glosuje dění okolo sebe, které se točí převážně kolem randění, námluv a hledání vhodného partnera jeho milované paničky. Evžen je založení ryze praktického, typický gaučák, který nade miluje dobré jídlo, pohodu a klid. Oplývá fascinující erudicí, nijak nešetří ani břitkým humorem, takže se občas jeho poznámce i nahlas zasmějeme. Jeho majitelku pak blíže poznáváme z líčení jejích eskapád, nepředstavuje se však nám v příliš vlídném světle: mladá žena, PR manažerka, ráda vysedává v kavárnách, sleduje nudné seriály a střeží ručičku váhy, utrácí horentní sumy za oblečení a chová se... inu jako naivní slípka, kterou může každý nápadník utáhnout na vařené nudli. Její zájem se omezuje pouze na ulovení toho "správného" chlapa a řídí se pravidly, vyčtenými z "chytrých" časopisů. Každá kapitola se vždy týká jedné konkrétní milostné epizody. Objevuje se v nich skutečně velmi pestrá směsice milenců: maminčin mazánek, lehkovážný student, postarší milovník umění, vegan a volnomyšlenkář, vášnivý sportovec, módní nadšenec, zapálený fotbalový fanoušek, nesmělý ajťák, snob a golfista, atd... Velmi mě pobavila scéna, jako vystřižená z filmu Pretty woman. Postavy jsou většinou typizované, jednají přesně tak, jak se od nich očekává, jejich chování se dá snadno předvídat. Zápletka každé z kapitol je vždy založena na tomtéž principu: seznámení s případným milencem, postupné sbližování a následná identifikace s ideami tohoto "snového" muže, první rozčarování a zklamání, vystřízlivění, odložení růžových brýlí, rozkol a rozchod. Text by nepochybně sklouzával k jisté fádnosti a stereotypní nudě, nebýt Evženových postřehů a poznámek, které mu dodávají patřičný šmrnc, chuť a říz. Je patrné, že jejich vztah je poněkud nevyvážený: zatímco on svou milovanou "lidskou fenku" s jistou dávkou ironie "nesmírně zbožňuje", nazývá ji "dvounožkyní" a snaží se ji chránit, ona se omezuje na výkřiky typu: "Evžene, to nemyslíš vážně, fuj!" V podstatě podstatě s ním nikdy nevede žádné dialogy, které se svými zvířaty vedou lidé osamělí. Ačkoliv zde není uvedeno přesné místo děje, z náznaků můžeme usuzovat, že se jedná o Prahu. Bohužel jsem v textu narazila na závažné stylistické a gramatické chyby. A ještě na jeden závažný fakt, který autorka, zřejmě záměrně, opomněla: psi jsou barvoslepí, takže Evžen nemůže vnímat růžovou barvu trikotu, který mu tak vadí. Oceňuji ale hezké ilustrace. Není to kniha, při níž se čtenář řeže smíchy, ale své kouzlo a vtip nepochybně má. "Možná za to může něco, co se nazývá dieta, každý měsíc je módní trochu jiná a žádná paničku ještě nepřesvědčila, že všechny jsou k ničemu, protože ona už dokonalá v mých očích dávno je. Dobře, pokud by chtěla přece jen trochu zhubnout, nabízí se varianta, že spolu budeme běhat. Myslím tedy čistě teoreticky, představte si běžícího buldočka, to přece zavání týráním zvířat, rovnou to vylučuji." "V prostoru probíhala nenucená konverzace a u baru jsem zaslechl slova jako "flat white" nebo "aeropress", skoro mi přišlo, že hovořili o technických parametrech přistání na Měsíci, ale ve skutečnosti se jednalo "jen" o přípravu kávy." "Jasně, jediný rozdíl mezi normálním zemědělcem a biozemědělcem je, že ti druzí stříkají pole v noci." "Namalovala si před zrcadlem druhý obličej. Tohle vůbec nechápu, stejně jednou tak jako tak dojde na lámání charakterů, zda muži vydrží i s odlíčenou ženou." "Když si to přimaluji ještě růžověji, dostanu se i k nestřeženému piknikovému koši. Ve snění mě ale zneklidnila představa, že by to mohl být taky koš veganů, plný tofu v různých úpravách. Děkuji pěkně, zkušenost už mám a po pravdě raději sním veverčí bobky než tuhle hrůzu." "Obchod byl doslova obří, na prodejní ploše bylo snad milion stojanů s pestrobarevnými oděvy, teniskami, kšiltovkami a dalšími krámy, o kterých se vám jejich výrobci snaží namluvit, že bez nich váš sportovní výkon nebude stát za nic." "Zděšeně jsem zaznamenal existenci běhacích pásů pro nás psy. Jeden byl dokonce kvůli rehabilitaci pod vodou /spojené noční můry, běhání a voda/. Psí společníci mi vysvětlovali, jaká je to hrozná zábava, když je venku hnusně, tak běhají na tomhle zařízení, a dokonce spolu i závodí. No, nemusím se účastnit všeho." "Nerušeně jsem zabořil hlavu do tašky a zjistil, že v kelímku s nápisem "Active Protein" je jakýsi voňavý prášek. Rozkousat víčko pro mě nepředstavovalo překážku. Bohužel, prášek výrazně lépe voněl, než chutnal. Ale když už jsem se k němu dostal, tak jsem snědl aspoň půlku." "Zákaznice vykazovala známky jakéhosi nákupního transu, vše si do posledního kousku nechala odnést k pokladně a zaplatila. Svěřila se, že původně šla jenom na procházku." "Lidé na venkově mi vždy připadali poněkud svérázní. Minule málem odvezli s infarktem strýce Josefa řečeného Jožin, když mu panička sdělila, kolik za mě v chovné stanici zaplatila." "Z neznámých slov mám docela hrůzu, jako štěně jsem utrpěl šok, když jsem poznal, co se skrývá za výrazem "veterinární ordinace". "Abych oba přesvědčil, jak dramaticky se mýlí v odhadu mých fyzických sil, vehementně jsem se rozeběhl za svou psí kamarádkou. Jenže nejenom že jsem ji nedostihl, ale navíc mi podklouzly na trávě všechny končetiny a skončil jsem v parodii na parakotoul." "Tvrdil, že se už nemůže dočkat středy, kdy se konečně zase uvidíme, a jako místo schůzky zvolil romantickou, zastrčenou kavárničku. Kde se v tomhle týpkovi bere ta náhlá touha po romantice a jakýchsi zastrčených dírách, to by mě tedy zajímalo. Zaslepená dvounožkyně to ovšem zhodnotila jako vynikající nápad, a odeslala mu dokonce zprávu v podobném duchu."... celý text

Zamilované povídky 2020, * antologie

Různě a "hrůzně" poskládané puzzle povídek z dílny současných českých autorů. Na některých je znát chvat, že jsou šité spíše horkou jehlou, jiné jsou pečlivě promyšlené a k jejich pochopení nestačí jen jedno ledabylé pročtení. Autoři též nezapřou postupy, které jsou pro ně typické. Většinou však jde o průměr, povídky jsou adresované spíše dospívajícím a drží se pravidel žánru young adult. Tématem některých je však i hledání a nacházení lásky ve věku pozdějším. Asi nejvíce na mě zapůsobila poněkud drsná povídka "Lajf" od Marka Epsteina, s překvapujícím až šokujícím dějem a skvělou pointou.... celý text

Vinnetou 1976, Karel May

Kniha mého dětství. Nedivím se, že nás, děti, inspirovala ke hrám: je prodchnuta jakousi "lesní moudrostí" primitivních kultur. Našli jsme zde nejen podněty k tomu, jak se správně schovávat, jak pozorovat zvířata, ale nabudila v nás i tvůrčí procesy a navíc v nás obrovsky podnítila fantazii. Hádali jsme se o to, kdo z nás bude ten "olčetrhend", vedli jsme s "vetřelci" líté boje o území v lese, vymezené dvěma skalami, vyráběli jsme si nástroje a různá přístřeší... Ten svět byl náš, žili jsme jím, byl naší součástí. Ráda na to vzpomínám. Proto jsem uposlechla Čtenářskou výzvu a s chutí znova sáhla po této knize. Nezklamala, možná i trochu překvapila. I když je psána s lehkým patosem a poněkud archaickým jazykem, děti by si ji určitě měly přečíst, možná se budou hodně divit, že "nuggety" nejsou jen v mekáči :-) Nečekala jsem, že mě kniha tak pobaví, přestože se i zde najdou unavující popisné pasáže. Vtip jí dodává postava svérázného Sama Hawkinse a jeho ryze originální hlášky typu: "Matičko skákavá!" "Jestli se nepletu..." Je to humor velmi ironický, ale vysoce nakažlivý, a příjemně osvěžuje děj: jeho glosy již neodmyslitelně patří k textu. Karel May si zde zhmotnil svou vizi ideálního a vysněného světa, kde "všichni lidé bratry jsou" bez rozdílu pleti a příslušnosti k národu. Právě postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda symbolizují smír a souznění mezi kulturami. Mísí se zde svět indiánů, plný tajuplných obřadů a pověr, se světem bělochů. Jde také o oslavu hodnot opravdových mužů - čest, ušlechtilost, pravda, obětavost, přátelství, upřímnost, nezištnost, tolerance, pochopení. Old Shatterhand je založením militarista, pacifista - a přesvědčením abstinent, což zrovna na Divokém Západě občas přináší nečekané komplikace :-) Vinnetou však svou mentalitou bohužel mnohdy připomíná pětileté dítě, ale mladým čtenářům bude jistě blízký. Zvláštní je, že o sobě často mluví ve třetí osobě, jinak je děj vyprávěn v ich-formě z pozice Old Shatterhanda. Ráda jsem podnikla podobnou exkurzi do světa mého dětství. Objevila jsem i spoustu roztomilých a zajímavých výrazů /okolostojičnost/ a slovních spojení /leželi v tratolišti krve; moje srdce ještě nepromluvilo; sečkej s vyslovením přísahy!/. Oživila jsem si i výrazy, které k naší malé tlupě přátel neodmyslitelně patřily - greenhorn, vykouřit dýmku míru, dýmku přátelství, ohnivý oř, bledá tvář, yankee, vigvam, squaw, gentleman, tomahawk, traper, dýmající kánoe... Bylo to zajímavé dobrodružství. Domluvila jsem. Howgh! "Proč byl ochotný za mě položit život?" zeptal se Vinnetou. "Protože tě tolik miloval a snad i proto, že byl už starý a cítil, jak se mu naplňuje čas. Proto mě také prosil, abych ti zůstal věrný, stál při tobě a pokračoval s tebou v jeho díle - ve vzájemném poznávání a sbratřování bílých a rudých." "Nenarodil se v naší zemi, ale v dalekých krajích až za velkou vodou. Často nám o nich vypravoval a také nám říkal, že tam rostou stromy zvané duby. Proto jsme si z lásky k němu a jemu ke cti přinesli jejich plody a zasadíme je kolem jeho hrobu. A jako zapustí jeho drahé stromy kořeny v naší zemi, tak jeho slova zapustí kořeny v našich srdcích." "Jeho víra nebyla naší vírou a naše víra nebyla jeho vírou. My milujeme své přátele a nenávidíme své nepřátele. Klekí-petra ale říkal, že všichni lidé jsou bratři, a proto nechtěl, abychom někoho nenáviděli. Nemohli jsme to pochopit. Ale pokaždé když jsme jeho slov poslechli, bylo nám to ku prospěchu a k radosti. Možná že jsme mu dost nerozuměli a že jeho víra byla vlastně podobná naší." "Přesto se později nesčíslněkrát potvrdila správnost Inču-čunových slov, že s Vinnetouem budeme jedna duše ve dvou tělech. Rozuměli jsme si ve všem, a nemuseli jsme ani moc mluvit. Cítili, myslili a soudili jsme stejně, stačilo jen si vyměnit pohled a věděli jsme, co se v druhém děje. Nikdy mezi námi nedošlo k sebemenšímu rozladění. Byl to přirozený následek naší niterné vzájemné náklonnosti a shovívaného porozumění pro názory a zvyklosti druhého." "Tvoje slova mi potvrzují, že jsme se v tobě nemýlili. Zlatý prach, po kterém se bílí zlatokopové pídí, je prach smrti. Kdo ho najde, většinou špatně skončí. Nepachti se po něm, protože zabíjí nejen tělo, ale i duši!"... celý text

Verše potrhlé 2021, Janek Ledecký

Krásná a milá knížka ve formě veršovaných bajek, která různým způsobem potěší děti i dospělé, navíc s nádhernými ilustracemi. Dětem se nepochybně zalíbí postavičky ze zvířecí říše, jichž se veršíky týkají, a najdou zde i zajímavé poučení. Autor však do textu též promyšleně zakomponoval zcela aktuální problémy, které hýbou světem: globální oteplování, požáry v Austrálii, držení diet, drogová tematika, takže i dospělý si přijde na své. Duše básníka si chvílemi lebedí, ale chvílemi zoufá: jeho verše jsou zvukomalebné, nebál se využít zvukomalebnosti ani kaligramů či použít homonymní rým /sviští svišti, vepři ve při/, bohužel se však nevyhýbá ani obecné a hovorové češtině, takže říkanky občas působí lehce vulgárně /rozflákat, žrádlo, smradu jak v Cařihradu/. Také rýmy jsou místy lehce "kostrbaté" a poněkud neuspořádané, pokulhává počet slabik, ale vzhledem k celku to lze autorovi odpustit. "Víme, jak se šneci vlečou. Neposkočí, neutečou. A už tím tempem napoví, co nedojde jen oslovi. Tak vás asi nepřekvapím zprávou, že na párty pod lopuchem, z širokého okolí, sjíždějí se šneci trávou." "Zkrátka jedna ruka netleská a sama sebe neumyje, ať už na housle anebo u krompáče, věřte, že s oběma se lépe žije." "Mývalové, co se mejou jenom mýdlem s jelenem, krávy, co se pořád smějou a chlubí se vemenem."... celý text

Kocourek Uhlík a Tajemná vrata 2021, Jitka Vítová

Kniha je určena začínajícím čtenářům od šesti let. Autorka využívá tzv. "genetickou metodu": text je psán velkými písmeny a malí čtenáři určitě ocení i velké množství nádherných doprovodných ilustrací. Malý kocourek si získá srdce každého. Svým rozhodnutím "najít si své lidi" mi tak trochu připomíná jiného zvířecího hrdinu: velmi populárního psa Gumpa z knihy "Gump, pes, který naučil lidi žít", jehož zážitky však patří do rukou čtenářům o něco starším a zkušenějším.... celý text

Budoucí úča aneb Převážně nevážně o studiu v době covidu 2021, Martina Abrahámová

Příjemná, milá, vtipná a nenáročná knížka, která vyloudí úsměv na tváři každému čtenáři. Svou strukturou připomíná šňůru různě navlečených scének, jimiž autorka baví své publikum. Její historky se týkají školy, učení a vyučování tak nepopulárních věd, jako je matematika a fyzika. Jenže místo nudných "sbírek úloh" nám naservírovala vlastní, velice příjemnou "sbírku postřehů" ze svého života. Už od první stránky však poněkud sveřepě brání své rozhodnutí, proč zvolila právě Matfyz - a s grácií sobě vlastní se nás snaží přesvědčit o tom, že "ti podivní matfyzáci vlastně zase tak špatní nejsou". Často se též vrací do vzpomínek na střední školu. Kniha je rozdělena na dvě části: Budoucí matfyzák, Budoucí úča. Každou kapitolu uvádí citátem, který se nějakým způsobem váže k události zde popisované, a je znát, že si v citacích starých klasiků nadmíru libuje. Celkově text působí lehce neuspořádaně a neučesaně: jako nějaký zajíc v horečnatém spěchu přeskakuje řádky sem a tam. Samozřejmostí je použití školského slangu, tedy výrazů typu "druhostupňák", učňák, zápočťák, "distančka" - a slovo "matfyzák" se objevuje snad v každé druhé větě. Jakožto bývalý student vím, čím si autorka během VŠ procházela, ale pro mnohé čtenáře mohou být některé pasáže nesrozumitelné - viz kapitola o elektronickém zápisu studentů do systému SIS. S realitou samotného koronaviru se setkáme až později, když autorka postoupí do vyššího ročníku, tehdy se uchýlí k dnes již běžným výrazům jako např. "doba covidová", "korona", "covidová opatření", apod. Oceňuji hezké ilustrace - a možná že po přečtení vezmu ještě matiku na milost, i když víc mě přitahuje fyzika :-) "Oblíbenou lahůdkou naší cvičící totiž byly a jsou úlohy, jejich zadání zní asi takto: "Mějme mravence Ferdu, který leze od obvodu ke středu po hrající gramofonové desce. Určete polohový vektor Ferdy v závislosti na čase a spočtěte také vektory jeho rychlosti, normálového zrychlení, tečného zrychlení, celkového zrychlení a jejich velikosti." Když jsme ve třídní skupině řešili už asi padesátý takový příklad, všichni do jednoho jsme se shodli, že se složíme a do kabinetu fyziky prostě koupíme Biolit, jen když už od té hmyzí havěti budeme mít konečně pokoj. Ale když se pak člověk naučil trochu slušně derivovat a integrovat, šlo to skoro samo."... celý text

Přízrak Alexandra Wolfa 2013, Gaito Gazdanov

Zvláštní román v existenciálním duchu, kde se realita mísí s fikcí, skutečnost s představami. Osudové setkání v několika variacích, motiv viny a trestu, přemítání o smyslu života, otázka, do jaké míry jsou naše vzpomínky skutečné, opravdové - a do jaké míry si je lze upravit. Text je psaný v ich-formě: začíná detailním vylíčením vzpomínky na vraždu, kterou hrdina spáchal, když mu bylo 16 let, a tato vidina ho celý život pronásleduje. Později emigroval do Paříže, kde se živí jako novinář - a při čtení jedné knihy s úděsem objeví povídku "Příhoda ve stepi" od jakéhosi Alexanda Wolfa, v níž vylíčí stejný zážitek, ovšem z pozice postřeleného. Rozpoutá se tak martyrium hledání, kdy se hrdina upne k jedinému cíli: najít svou oběť a dosáhnout odpuštění. Knize není co vytknout: napětí, strhující děj, mistrovsky popsaná atmosféra, skvěle vystřižené postavy... Jediné, za co ubírám body, jsou - dle mého - zbytečně rozvleklé pasáže jakéhosi věhlasného boxerského souboje. "Mnohokrát, a to nezávisle na tom, zda to bylo v létě nebo v zimě, na mořském pobřeží či v hloubi evropského kontinentu, jsem bezmyšlenkovitě zavíral oči a z hlubin mé paměti se znovu vynořoval ten parný den na ruském jihu a všechny tehdejší pocity se mi s plnou silou vracely. Znovu jsem viděl obrovitý šedorůžový stín lesního požáru a jeho pomalý postup z jedné praskající větve ke druhé; cítil jsem tu nezapomenutelnou mučivou únavu a téměř nepřekonatelnou touhu usnout, nelítostně pálící slunce, sálající žár a konečně i němou vzpomínku prstů pravé ruky na tíhu pistole, dojem drsnosti její pažby, která jako by se do mé kůže otiskla navždy, lehké kolísání černé mušky před mým pravým okem - a pak ta plavovlasá hlava na šedivé prašné cestě a tvář proměněná blížící se smrtí, tou smrtí, již jsem sotva před vteřinou z nejasné budoucnosti přivolal právě já." "Já se s tím člověkem rozhodně potřeboval vidět. Okolnost, že se z něj vyklubal anglický spisovatel, byla taky podivuhodná. Ale Alexandr Wolf mohl být můj krajan a mohl se naučit anglicky tak dobře, že překladatele nepotřeboval - to by bylo vysvětlení nejpravděpodobnější. V každém případě jsem si to všechno chtěl za každou cenu ozřejmit, koneckonců už proto, že jsem s tím člověkem, jehož jsem vůbec neznal, spojen příliš dlouho a příliš pevným poutem, a vzpomínka na něj mě provázela po celý život."... celý text

V lese visí anděl 2015, Samuel Bjørk (p)

Krimi, která se ze všech sil snaží vyrovnat současnému trendu drsných "severských detektivek". Knihu jsem četla před lety, vrátila jsem se k ní v podobě audio, abych si ji oživila, nijak spokojená jsem však nebyla. Děj se mi zdál příliš košatý a rozvětvený: odehrává se na tolika různých místech, že se v nich čtenář ztrácí. Jednotlivé epizody se navzájem prolínají, objevuje se zde přehršle postav, mnoho nadějných dějových zápletek zbytečně vede do slepých uliček a přehnaná očekávání tak vystřídá jen další zklamání. Navíc hlavní vyšetřovatele jako by jejich práce ani nebavila, Mia Kriegrová se potýká s těžkou depresí a démony minulosti, Holger Munch unavený životem a holdující cigaretám řeší rodinné problémy... Velký prostor je v textu ponechán šifrám a šifrovaným zprávám, takže v příběhu se najde místo i pro mladého počítačového maniaka Gabriela. K tomu všemu ještě přidat i tajemnou sektu v lese, zanedbaného chlapce, tělíčka mrtvých holčiček a nebezpečnou hru pečovatelky jednoho ústavu, čímž vzniká podivuhodný koktejl prazvláštní chuti. Výsledný text nakonec působí poněkud roztříštěným dojmem, nemá pevnou formu a jen těžko se skládá dohromady. A přesto tuto detektivku nezatracuji, oceňuji, že mě autor udržel v jistém napětí až do konce.... celý text

Muffin a čaj 2018, Theo Addair (p)

Přiznávám, že jsem spíše čekala příběh dvou chlapců, kteří se teprve "hledají", tápají ve své orientaci a prožívají zmatky ohledně sebeurčení. Jenže tito dva hrdinové, Kit a Dan, již o sobě mají jasno a dobře si uvědomují, že je přitahuje stejné pohlaví. Jde o takový příjemný "young adult" román pro dívky /i kluky/, kde však hlavní role hrají chlapci. Děj se odehrává na jakémsi soukromém gymnáziu v novém školním roce, kdy se oba protagonisté zabydlují, a čtenář si tak může udělat obrázek sám, jak to na jejich škole chodí. Některé drobnosti však autor zrovna nevychytal: je až příliš markantní, jak se vylíčenou atmosférou snaží poněkud křečovitě přiblížit ideálu Bradavic z románů o Harry Potterovi. Zdejší chovanci mají téměř vojenský režim, nechybí atributy jako školní uniforma a velmi neobvykle působí, z hlediska současné doby, zákaz používání vlastních PC, mobilů, tabletů a notebooků v celém areálu školy. V knize dokonce ani není nijak upřesněno, zda ho studenti vůbec mohou opouštět, a je až zarážející, že v tak prestižním zařízení chybí cosi jako "školní psycholog", který by možná mnohým problémům dokázal předejít. Kniha je psaná v er-formě. V rámci kompozice se pravidelně střídají kapitoly se jménem jednoho z hrdinů - každý z nich vypravuje dění ze svého úhlu pohledu, v napjatých chvílích převezme part zase ten druhý, který děj vrací o něco zpátky, a pak jej zase posouvá o něco kupředu. Jde o velmi zajímavou koncepci, která umožňuje náhled na události ze dvou odlišných hledisek. Celý příběh je vystaven na základě kontrastů povah obou postav: uzavřený, citlivý, přemýšlivý a nepřístupný Dan proti zcela bezprostřednímu, spontánnímu, otevřenému a impulzivnímu Kitovi. Děj není nijak složitý, plyne poklidně svým téměř jednotvárným tempem a teprve až ke konci nabírá prudký a nečekaný spád, některé zápletky se dají snadno předvídat, jiné překvapí. Text je uzpůsoben pro náctileté čtenáře, autor si dovolil schematizovat a vystřihl scénář hodný románů pro dívky: nečekané okouzlení, přetvářka, vnitřní pochyby, překážka v podobě šikanujícího nepřítele, zmatený chuchvalec pocitů jinak racionálně uvažující postavy, zinscenovaná intrika, fatální nedorozumění, náročné usmiřování... Rozhodně mu nelze upřít citlivý vhled do duše dospívajících chlapců, jimž báječně rozumí, přesto se mi však zdálo, že jim přisuzuje až příliš ze ženské mentality. Čekala bych o něco více dramatických zápletek, bohatší život obou hrdinů, zklamalo mě, že se nedozvídáme nic bližšího z Danielova života a jeho minulosti. Co mě však v knize opravdu hodně zaráží, je naprostá absence sexu a sexuality, která k dospívání přece patří: rozhodli se snad oba hrdinové žít dobrovolně v jakémsi celibátu? Nepřijde mi to v současné době příliš reálné - celou bouři dospívající duše lépe zachytil A. Aciman v románu Dej mi své jméno. Místy jde až o příliš přeslazené čtení s těžko uvěřitelným příběhem, ale za příjemný zážitek dávám body navíc a těším se na pokračování. "No jo, to jste vy stýpkaři," ušklíbl se Matěj, s heknutím hodil svůj kufr na postel a otevřel ho, čímž odkryl pohled na neuspořádanou změť uvnitř. "Všechno přeháníte." "No jo, to jste vy sportovci," odpálil Kit bez zaváhání, "myslíte si, že za vyhrané zápasy vám prominou písemky a zkoušení." "Kit si hlasy podvědomě představoval v barvách - mámin jako teplá terakota, Věrčin a Nadin ve změti zlatožlutých odstínů, Matějův šmolkově modrý - a tenhle byl ocelově šedý jako ostří nože." "Zkrátka jsem s tebou chtěl mluvit," odpověděl Daniel a uvnitř si začínal zoufat. Tenhle rozhovor vůbec nešel podle plánu. Možná proto, že žádný plán nemáš, hlupáku, odsekla pohotově ta racionální část jeho mysli. Daniel musel uznat, že je to pravda, což ho vyvedlo z míry ještě víc. Jak tady mohl stát a o něco se snažit, když ani neměl plán?"... celý text

Můj brácha se jmenuje Jessica 2020, John Boyne

Kniha, která transgender tematiku zachycuje z neobvyklého úhlu pohledu - z pozice mladšího sourozence. Je psaná retrospektivně a pro větší působivost autor zvolil ich-formu. Příběh vypráví 13iletý chlapec Sam, který má 17iletého bratra Jasona. Oba pochází z bohaté a dobře zajištěné rodiny, jejich rodiče jsou angažováni v politice, matka je dokonce ministryně zahraničí. Děj se odehrává v Anglii a vrcholí během napjaté volební atmosféry. Jejich rodina působí navenek soudržně, ale Sam postupně odkrývá problémy, které bublají pod povrchem: jeho starší bratr je poněkud "jiný" - a ke své "jinakosti" se otevřeně hlásí. Autor dovedně zachytil rozporuplné pocity dospívajícího chlapce, který najednou nerozumí tomu, co se kolem něj děje. Sám kvůli bratrově přeměně zažívá šikanu ve škole a potýká se s posměchem. Čím dál víc si všímá toho, jak rodiče Jasona silně omezují: ze všech sil se snaží jeho přesvědčení zvrátit, jeho projevy považují jen za jakési extravagantní manýry, přechodné pominutí smyslů či provokace, za něž je potřeba ho trestat. Navíc ho nutí mlčet, neboť matka kandiduje na významný post a ze všeho nejvíce se bojí skandálu. I samotný vztah sourozenců se mění, Sam nechápe, co je špatně, ale v dobré víře bratra ostříhá /motiv mi připomněl podobný z povídky Zmizet od Petry Soukupové/. Spolu s ním procházíme veškerými fázemi vývoje takových vztahů, od prvotního šoku přes odmítání a zákazy, pokus o nápravu po konečné smíření. Autor se zřejmě inspiroval románem Kdo stojí v koutě od Chboskyho, na rozdíl od něj však nejde tolik do hloubky, i když cíleně míří na teenagery. Děj není nijak komplikovaný, situace jsou téměř modelové, postavy typizované a nijak hluboce prokreslené, každá zde hraje svou roli: nechápavý Sam, který se musí vyrovnat s novou situací, vzdorující Jason, ambiciózní matka, které až příliš záleží na mínění ostatních, netolerantní otec, svobodomyslná, volnomyšlenkářská a benevolentní teta Rose, navíc nechybí ani postava "úhlavního nepřítele", s níž Sam válčí. Jejich obraz si postupně skládáme sami, nebo rovnou ze Samových pozorování. Závěr však působí až příliš přeslazeně a uhlazeně, berme však v potaz, že kniha je určena převážně dospívající mládeži. V některých bodech se jí blíží i výše zmíněná kniha "Zmizet" od Petry Soukupové, ovšem ta se mi zdá daleko více propracovanější, možná díky tomu, že není určená jako žánr "young adult". PS: zajímavé je, že jedna z postav zmiňuje i Kafkův Proces a Prahu. "Nemá Facebook, Twitter, Instagram ani Snapchat, protože nesnáší, jak všichni pořád chodí s obličejem v mobilu a dělají věci jen proto, aby se u toho mohli vyfotit, a nic z toho si nedokážou doopravdy užít." "Neřekneme to nikomu," řekla máma a postupně se upřeně zahleděla na každého z nás. "Vůbec nikomu. Budeme se chovat, jako kdyby Jason někoho zabil." "Ale já přece nikoho nezabil," zaprotestoval. "Ovšemže ne. Asi to vyznělo špatně. Ale pamatuj si, že kdybys byl někoho zabil, pak bychom jako tvoji rodiče udělali všechno proto, abychom tě ochránili."... celý text

Povídání o pejskovi a kočičce 1956, Josef Čapek

Opravdu kouzelný návrat do dětství :-) Notoricky známé, prodchnuté láskou a pochopením... Zároveň můžeme trochu "nakouknout" pod pokličku samotnému tvůrci, který čtenáři jaksi mimoděk odhaluje, jak takový novinář pracuje. Děti si odnesou několik důležitých ponaučení, nejen to notoricky známé, jak "nedělat dort"... S odstupem let vidím v knize i spoustu jiných kladů a říkám si, že v právě v jednoduchosti je síla. Skláním se před Čapkovým uměním, s nímž pracuje s jazykem: dovedně využívá zvukomalebnost, k oživení přispívá opakováním slov, v textu se to jen hemží roztomilými výrazy a objevují se i říkadla. To všechno navíc podtrhují nádherné ilustrace. Zároveň se mi vybavilo, jak nám tyto pohádky přehrávali rodiče na dětském diaprojektoru Diax 3 - nezapomenutelný zážitek! :-) "Když děti zkoušejí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňoukat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y. Jinak se to všechno poplete a nikdo by tomu mňoukání pořádně nerozuměl, co se tím vlastně chce říct."... celý text

Znám tě ze svých snů 2020, Clélie Avit

Další "Feel good román" z řady edice 7lásek nabízí romantický příběh, tentokrát z poněkud netradičního prostředí: odehrává se v nemocnici. Jeho koncept je promyšlený, zpracování však poněkud pokulhává. V pravidelném sledu se za sebou střídají kapitoly s výpovědí jednoho z obou hlavních aktérů, buď Elsy, nebo Thibaulta. Kniha má však jeden závažný nedostatek: zcela jí chybí 24. kapitola, nevím, zda to byl záměr, nebo jde o chybu tisku. Osa příběhu není nijak komplikovaná: sledujeme postupné sbližování dvou zcela rozdílných osob, nechybí ani pohádkový motiv "políbení spící princezny", ovšem v lehce ironickém kontextu. Elsa je třicetiletá žena, která se po úrazu na pět měsíců ocitla v kómatu. Přestože dokáže vnímat, co si lidé okolo ní povídají - slyší a přemýšlí - nemůže zatím nijak fyzicky zareagovat. Autorka věrohodně zaznamenává její myšlenky a úvahy a zároveň i určitou bezmoc, když se dozví, že lékaři zvažují její odpojení od přístrojů. Náhodou se u ní ocitá Thibault, 34iletý muž, který se schová do jejího pokoje, když odmítne navštívit vlastního bratra. Je velmi živelný a spontánní, nebere si servítky a díky své prostořekosti "vyburcuje" Elsinu aktivitu: až jeho návštěvy jí dávají smysl a naději a ona se rozhodne za svůj život bojovat. Jinými slovy - taková "smutná pohádka se šťastným koncem", dobrá k příjemnému odreagování. Jediný klad knihy spočívá v tom, že navozuje etickou otázku smrti: kdy je člověk vlastně mrtvý a zda máme vůbec právo o jeho životě či smrti rozhodovat. Zároveň se zde ozývá kritický podtón ohledně příliš autoritářského přístupu lékařských veličin. Autorka však ze zajímavého a atraktivního tématu bohužel vyrobila poněkud přeslazenou omáčku. Postavy jsou ploché, buď jednoznačně pozitivní, nebo naopak negativní, některým nebylo dáno se pořádně realizovat a jsou zavalené emocemi: buď jen pláčou, nebo litují. Zajímavý je vhled do Thibaultova způsobu uvažování - jeho myšlení jakoby fungovalo na principu jakéhosi "gamebooku", kdy si sám sobě ordinuje řešení běžných konfliktů ve stylu: "Otočte list na stranu číslo... a stane se - toto...", čímž si situaci mnohdy zlehčí. "Potom jsem pochopila, že dokážu jedině slyšet. Moje mysl chtěla brečet, ale to se mi samozřejmě nedařilo. Dokonce jsem ani nepociťovala žádný smutek. Pořád ho necítím. Je ze mě prázdný zámotek. Ne, já obývám prázdný zámotek. Možná že jsem kukla přebývající v zámotku, to je asi hezčí. ráda bych z něj vyšla ven, abych mohla říct, že ho také vlastním." "Jsem příjemně překvapená. Poprvé se mnou někdo nezachází jako v rukavičkách. Všichni, kdo za mnou chodí, se můžou přetrhnout, aby byli zdvořilí, milí a přehnaně úslužní. Thibault je první člověk, který si nemyslí, že mi musí poklonkovat jen proto, že tu ležím jako kus nehybného masa."... celý text

Všechny barvy noci 2020, Karine Lambert

Kniha o tom, jak nám může nečekaná diagnóza zcela obrátit život vzhůru nohama, i o tom, jak těžké mnohdy může být vyslovení i těch nejjednodušších věcí. Psaná je v er-formě. Hlavním hrdinou je Vincent Moreli, jehož lékaři konfrontují s nemilosrdným faktem: do několika týdnů oslepne vlivem dědičné choroby. Postupně s ním procházíme všemi fázemi jeho prožívání, od naprosté skepse, nevěřícnosti a pocitu, že jde o omyl, až po vnitřní úzkost, depresi a strachy způsobené tím, jak se nemoc čím dál více hlásí o slovo. Ačkoliv se mu rozpadá jeho dosavadní svět, uvědomí si daleko hlubší hodnoty, pozná cenu opravdového přátelství a samozřejmě nechybí ani láska, neboť co si budeme namlouvat, jde přeci jen o romantický "feel-good" román. Klasická milostná zápletka pak stojí na banálním vztahu dvou zcela rozdílných lidí, kteří se velmi váhavě a opatrně sbližují. Pro trochu ozvláštnění nechybí ani lehce detektivní motiv. Postavy jsou poměrně realistické, i když poněkud schematické, viz Vincentovi rodiče: přehnaně starostlivá matka v roli pečovatelky, otcovy kalkulace a chladné spekulace, povrchní přítelkyně Émile, vlídná a svérázná sousedka Coline. Působí věrohodně, nabízí se nám jakýsi vhled do jejich prožívání a cítění. Je znát, že se autorka dobře orientuje ve světě sportu, konkrétně tenisu, a je dobře obeznámena s diagnostikou nemocí. Text však celkově působí poněkud neuspořádaným dojmem, přeskakuje z tématu na téma a rozhodně není souběžný. Bohužel jsem zde našla závažné chyby, překlepy a jednou dokonce zcela zaměněné jméno jedné z postav.... celý text

Útěk na koloběžce 2021, Luboš Pavel

Příjemné, pohodové a místy až téměř pohádkové čtení nejen o tom, že naše sny jdou zrealizovat, jakkoliv se zdají být bláznivé. Nabízí se nám i skvělý vhled do myšlení a způsobu uvažování člověka mentálně postiženého. Hrdinou je dospívající Laurin, jenž se v ústavní péči ocitl pro svou lehkou mentální retardaci. Jeho vášní je nakupování časopisů. Na jedné sportovní akci se seznámí s podobně postiženou dívku Simonou, prudce se do sebe zamilují, jenže ona je klientkou ústavu až v Litvínově, tedy na druhém konci republiky. Chlapec od té doby myslí jen na ni a žije představou jejich dalšího setkání. Nerozumí mapám, nemá schopnost orientace, nezná hodnotu peněz, neuvědomuje si možná nebezpečí, nevlastní ani občanský průkaz, uvažuje jako prosťáček s duší malého dítěte, navíc se ztíženou schopností číst - přesto se rozhodl, že se za dívkou vypraví, a svůj záměr zrealizuje. Podaří se mu utéci z ústavu, kdesi najde koloběžku, rychle se na ní naučí jezdit a stane se tak na dlouho nezbytným doplňkem jeho nevelkého inventáře, včetně mapy, kterou s sebou narychlo přibalil. Během své cesty se setkává s různými typy lidí /stařec s trabantem, svérázná léčitelka/, pochopí, že ne všichni jsou hodní a jeho záměru zrovna nefandí /manželský pár, který si z něj udělá otroka/, několikrát ujde i zatčení policií, ocitá se na psychiatrii i v doupěti narkomanů a k dovršení všeho přežije i pád z okna. Mnohdy prožívá situace natolik absurdní, že jeho zážitky jsou chvílemi až za hranicí uvěřitelnosti. Zajímavě působí záznamy jeho vnitřního dialogu: občas totiž nahlas vede sám se sebou jakési rozhovory, tento vnitřní hlas pak nazývá "Móňou". Jeho cesta trvala rok - a najel na ní přes 200 kilometrů. Celý děj je líčen retrospektivně: autor vychází z Laurinových skutečných vzpomínek. Úvodní a závěrečná kapitola knihy fungují jako spisovatelův komentář, v němž přibližuje okolnosti dění, popisuje své setkání s ním a zmiňuje vlastní motivaci, proč se rozhodl jeho zážitky sepsat. Pro samotný příběh je použita er-forma. Vyprávění má spád, příjemně a svižně utíká, občas působí jako scéna z nějakého filmu. Autor skvěle vystihl i zarážející až otřesné poměry, panující v ústavní péči: téměř vojenský režim, důmyslný systém trestů, sexuální obtěžování, útisk ze strany vychovatelů, nevhodné ošacení. Zároveň se zaměřil na světlou budoucnost v podobě různých agentur, viz agentura "Lepší zítřek", kam Laurin docházel na terapie. "Když nedřepěl na svém kavalci, sedával Laurin s ostatními klienty ve společenské místnosti. Ta připomínala komunistickou jídelnu na základní škole. Všechno bylo bílé a modré, aby to vypadalo čistě, a umakartové, aby to moc nestálo. Většinou si tu někdo jen tak listoval v časopise, někdo si čmáral pastelkami a ostatní jen tak seděli a občas utrousili nějakou myšlenku." "Kde asi dostane najíst? Někdo mu přece musí dát najíst. Nemůže jet celou dobu do Litvínova úplně bez jídla. To se přece nesmí. Tohle nemůžou člověku udělat." "Nerozuměl tomu, že papírové herní peníze neplatí v reálném životě. Byl přesvědčený, že si za ně může koupit salám nebo rohlík a jenom ti mizerní prodavači, u kterých nakupoval, jsou hrozně neochotní a odmítají mu zboží prodat, protože chtějí všechno mít jenom pro sebe." "Velmi trpěl při představě, že ho při vstupní prohlídce do ústavu označili za klienta se středním mentálním poškozením. Moc dobře si pamatoval, jak mu bylo jako dospívajícímu hochovi diagnostikováno pouze lehké mentální poškození. Považoval tuto lékařskou chybu, která se stala při vstupní prohlídce, za zdroj všech svých stávajících problémů. Všechny dokumenty, které našel na poště či úřadě, schraňoval v naději, že mu pomohou v přešetření jeho případu." "Bože, cos mi to vy-vytvořil za boty? Po-podrážka se mi utrhla." Pak najednou přestal volat a mumlal si pro sebe: "Nešlo by to nějak vyměnit? Nešlo by to?" Vtom se tu objevil druhý hlas. Jeho neviditelná přítelkyně mu odpověděla: "Co čekáš? Že ti z nebe spadne bota?" "Stál tu jako kus rezavého železa, připraven se po tolika letech existence na dešti rozpadnout na malé železné piliny." "Vyčerpal všechny argumenty, jak rodině vysvětlit, že existují nějaká pravidla této země, podle kterých by se měli řídit, a i když snad není nikde výslovně napsáno, že zamilovaný člověk s mentálním nebo bůhvíjakým postižením nesmí jet navštívit svou lásku, připadalo mu nejsprávnější vrátit ho co nejdříve do rukou profesionálů, kteří ho znají a mají se o něj starat, a ti určí, co se smí a co ne a co se s ním stane. No, jen se na něj podívejte, jak si brumlá, mluví sám k sobě a šermuje rukama! Cítil fyzickou nechuť s ním být déle než půl hodiny."... celý text

Brazilské noci 2014, Vanessa Barbara

Rozsahem nevelký román se zápletkou téměř detektivní je psán svižně, s humorem a nadsázkou, s lehkým nádechem magického realismu. Vtipné momenty střídají ty méně záživné, sen se mísí se skutečností a do skutečnosti se vkrádají snové pasáže. Odehrává se v nespecifikované čtvrti jednoho brazilského města v jakémsi bezčasí. I když se zdánlivě nic neděje, čtenář větří, že "někde bude zrada" - a spolu s hlavním hrdinou, panem Ottou, si láme hlavu nad tím, kde je zakopaný pes. Jeho postava tak trochu evokuje pana Oveho z knihy Muž jménem Ove. Čerstvý vdovec, založením mrzout, je nejen nucen vyrovnat se s novou skutečností, ale jakožto milovník detektivek je skálopevně přesvědčen o tom, že mu sousedé něco skrývají. Vybavují se mu totiž útržky jakéhosi bláznivého snu, v němž viděl svou ženu kopat hrob, takže není divu, že se usilovně pídí po tom, co se vlastně stalo. Zvědavost ponouká též čtenáře k vlastním dedukcím, ale až v závěru se dozvídáme děsivé tajemství, které všechny ostatní zúčastněné osoby nečekaně stmelilo. Ottovi je však okamžik prozření bohužel odepřen, neboť jeho detektivní schopnosti nejsou zrovna oslnivé. Autorce se povedlo dokonale vystihnout osobitost každé z postav. Máme zde mladého lékárníka Nica, který dokáže nazpaměť citovat vedlejší účinky všemožných nemožných léků, zcela zmateného listonoše Aníbala, předávajícího lidem špatné zásilky, starou pannu Iolandu, věnující svou péči svému synovci, záhadnou dívku Eilinoru, Terezu a její zdivočelé psy - a nakonec starého pana Tanigučiho, jehož stravuje Alzheimer a který moc rád vypráví vlastní úžasné historky ze své "záškodnické" války na Filipínách. Stará se o něj jeho dcera Maja, jež si odmítá přiznat, že danou péči již nezvládá, neboť její otec ztrácí kontakt s realitou. Postupně a téměř pozvolna se odkrývá i skutečný vztah mezi Ottou a jeho ženou: navenek tvoří idylický pár, ve skutečnosti jde o spojení dvou zcela rozdílných povah, společenské Ady a jejího uzavřeného muže. Pozn.: zajímavé je, že v knize je zmíněn rekord Češky Heleny Janouškové v psaní všemi deseti prsty. "Podívejte: k nežádoucím efektům, které mohou účinné látky obsažené v sympatomimetikách vyvolat u pacientů nad šedesát let, patří zmatenost, halucinace, deprese, nespavost a smrt," četl Nico a spokojeně zafuněl: "Nádhera. Člověk si vezme lék a zbaví se rýmy, ale je to jeden problém, umře."... celý text

Démon ze sídliště 2021, Iva Hadj Moussa

Strhující a velmi čtivý Young adult román o tom, jak těžké je dospívat, s prvky černého románu a detektivky, ochucený o notnou dávku spiritismu a černého humoru. Na svět nahlížíme očima 16iletého Šimona, přemýšlivého kluka s klackovitými manýry a svéráznými názory, tíhnoucími k nihilismu, skepticismu a nezbytné anarchii, jimiž ve skutečnosti maskuje svou zranitelnost. Děj není nijak složitý: se svými přáteli Drakem, Armanem a Ludacrisem se ve chvílích volna věnuje své kapele a příjemnému poflakování, spojenému s prázdným tlacháním nad půllitry piva. Jejich svět se obrátí vzhůru nohama s příchodem tajemného Sorata, podivné existence, jenž je svádí k obřadnému vyvolání ducha. Jejich seance má však nečekané důsledky: roztáčí se koloběh zrad, viny a obviňování a narazí i na jedno zapomenuté rodinné tajemství. Text je velmi svižný, vtipný a místy lehce parodický: skvěle se zde prolínají humorné a dramatické motivy. Autorka dovedně mísí poetiku s vulgaritou dospívání: užívá obecnou a hovorovou češtinu a nebojí se sáhnout i po velmi peprném výrazu, což je vzhledem k věku postav pochopitelné. Spolu se slovníkem adolescentů přímo bravurně zvládla i vhled do niterného prožívání dospívajícího chlapce a věrohodně vykreslila charaktery jednotlivých postav. Také je znát, že se dobře orientuje ve světě blackmetalu. Nad sarkastickými poznámkami a komentáři hlavního hrdiny jsem se skvěle bavila. "Na hlavě měl kapuci, protože si včera barvil vlasy na černo, ale moc se mu to nepovedlo. Vypadal jako nějaká ženská, co se teprve nedávno zbláznila." "Po obědě odjeli naši na návštěvu ke známým. Mě se ani neptali, jestli nechci jet s nima, protože bych stejně řekl, že ani náhodou. Účast na návštěvách je od určitýho věku tabu. Co dělat s lidma, který ustavičně srkaj kafe, droběj na sebe bábovku a vzpomínaj na mladý léta, jak dělali koniny a všechno bylo lepší?" "Těsně nad vodou se vznášely chuchvalce mlhy a mezi nima občas vystrčil hlavu kačer a čuměl na nás jako puk." "Svět je hnusný místo, pomyslel jsem si jako už tolikrát v životě. Nechutný, pochcaný, slizký, nedůstojný místo, odkud není úniku, protože vás v něm drží strach a rodinný vazby." "Bylo mi do breku, ale slzy jako kdyby se mi nějak zašpuntovaly v hlavě a nechtěly ven. Možná to znamená, že jsem dospěl, ale možná to taky bylo tím posraným mrazem."... celý text

Dlouhá trať 2020, Viktorie Hanišová

Tato sbírka povídek je již druhá kniha, kterou od Viktorie Hanišové čtu. Nemohu se ubránit dojmu, že tak trochu "fušuje" i do řemesla psychiatrům: zdá se mi, že si cíleně vybírá psychiku postav "lehce narušených", tedy poněkud vyšinutých či abnormálních. Prokazuje obdivuhodné znalosti lékařské terminologie, její postavy skutečně děsí - právě pro svou šílenou zapálenost, hraničící téměř až se zvráceností. Sbírka Dlouhá trať rozhodně není žádným lehkým čtením na dobrou noc. Jde o povídky velmi ponuré a depresivní, autorce se dokonale povedlo vystihnout bezútěšnost prostředí, které líčí. S tvrdostí a syrovostí sobě vlastní se nebojí otevřít ani tabu téma smrti a viny. Skvěle vystihuje i obraz života spodiny společnosti: zavítáme s ní mezi prostitutky, drogově závislé či bezdomovce. Všimla jsem si, že se zde opět vyskytuje motiv sledování videí o sebevraždách, který se objevil již v její knize Rekonstrukce. V povídce "Vrátíš se" dovedně rozehrála i hororový motiv a v příběhu "Díra" si s ničím nezadá s ponurou atmosférou gotického románu. Asi nejvíc se mi líbila povídka "Zbytečný člověk" - hrdina jen přežívá: trpí svými dědičnými nemocemi, žije ve virtuálním světě her a baví se tím, že pozoruje bezdomovce z okna. Zpráva o jeho hrozící smrti je mu paradoxně vysvobozením, neboť se dostal do stádia, kdy téměř závidí smrt již zesnulým lidem.... celý text