Snoopi přečtené 674

Toulavé kočky z Homsu 2021, Eva Nour

Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list, hrdina byl v tom románě schován... nedá mi to, abych na úvod nepoužila slova jedné notoricky známé písně :-) Ale na rozdíl od zpěvačky jsem moc ráda, že jsem ho přečetla, i když občas jsem měla dojem, že tím snad podstupuji jakousi absurdní zkoušku odvahy. Jakmile jsem se do něj pustila, nejradši bych jej přelouskala hned, tak moc mne drapl do svých spárů: skutečně jen málokdy se mi poštěstí hltat stránky knihy, která mne strhne jako lavinu. I přesto jsem si však četbu musela pečlivě dávkovat: rozhodně nejde o příjemnou procházku růžovým sadem, vždyť se zde ztrácejí a vraždí, trpí a umírají skuteční lidé, a mnohé situace dokonce vyžadují "nucenou pauzu" na rozdýchání. Kniha má zprvu pomalý rozjezd, ale postupně nabírá grády: při čtení kolikrát bezděky pořádně zaskřípeme zuby nebo zatneme ruku v pěst, tak silná je ta výpověď. Odehrává se na přelomu nového tisíciletí a dovedně zachycuje jednu z největších katastrof, jaké kdy člověk způsobil. Díky osudům hlavního hrdiny, chlapce Sámího, můžeme dokonale vnímat atmosféru té doby: od "poklidného" přežívání za režimu Háfíze al-Asady, kdy lidé jen mlčky přehlížejí několik krvavě potlačených masakrů, až po změnu, kdy se k moci dostává prezidentův syn, stupňuje se vojenský teror a s tím, jak roste nespokojenost lidí, vzrůstá i jejich touha po "svobodě, volnosti a bratrství"... Jenže režim své odpůrce nekompromisně likviduje a celý konflikt přeroste ve vleklou občanskou válku s nedozírnými následky. Sámího dětství je zprvu téměř idylické, jistotami jeho "dokonalého" světa však brzy otřese nemilosrdná realita. Sledujeme tak jeho proměny z naivního a citlivého chlapce v předčasně zestárlého muže, jehož svět se smrskává na pouhý boj o holý život mezi ruinami obleženého města Homsu. Poznává, že jeho přežívání v rozbombardovaných troskách, mezi mrtvými těly na každém kroku, nemá smysl, a vydává se na strastiplnou pouť za vysněnou svobodou s jediný cílem: podat svědectví o prožitém krveprolití. S sebou si odnáší těžká traumata, včetně pomyslného vypáleného cejchu na duši všech přeživších v podobě vtíravé otázky: "Proč právě já zůstal?!!" Svým pojetím je to kniha syrová a drsná, s téměř naturalistickými pasážemi. Er-forma působí neosobně, jako výpověď svědka, který ztratil schopnost prožívat jakékoliv city. Zdání však klame: jde o jakousi vnitřní formu "nutné sebeobrany", kdy emoce v extrémních situacích představují zbytečnou zátěž. Příběh Sámího života si postupně skládáme dohromady, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují, určitá období dokonce i přeskakují. Celý román je samotnou obžalobou lidské existence, hledá odpověď na otázku, co předat dalším generacím, když celý svět je v troskách... a přestože přináší svědectví o životě v místech, kde již není možné žít, přestože připomíná spíše nějakou absurdní dystopii, akorát s tím rozdílem, že neuvěřitelně skutečné, nabízí naději. Kniha se mi líbila, zaujal mě místy až básnický jazyk a použití originálních přirovnání. Patří k takovým, jejichž obsah ve čtenáři ještě dlouho zůstává, nejen díky aktuální naléhavosti tématu. Čtení jsem si opravdu užila, jediné, co mi dojem kazilo, byly časté tiskové chyby a překlepy. Název je poněkud zavádějící, případné milovníky koček může hodně zmást: má spíše symbolický význam, neboť v troskách zcela zničeného "města duchů" jsou schopny přežívat jenom ony. Tématem války v Sýrii se dále zabývají knihy "Včelař z Alepa" a "Smrt je dřina", které mohu také vřele doporučit. "Všechny jeho vzpomínky ukrývaly touhu. Už se nemohl hádat se sourozenci v kuchyni. Nemohl jít na náměstí se zvonicí a dát si kávu s kamarádem. Mohl o tom jen vyprávět. A pokaždé přemýšlel, jestli se jeho vzpomínky nemění, jestli si něco neubírá nebo nepřidává, jestli je jeho příběh opravdu tak zmatená, jak se on sám cítí. Bylo vyprávění způsobem, jak udržet vzpomínky při životě, nebo je v okamžiku vyslovení ztrácet?" "Koule světla kolem pouličních lamp se rozpouštěly ve tmě jako cukr v kávě." "Když se pozorně zaposlouchal, úplně slyšel, jak vesmírem putuje velký vůz a jeho vrzající kola se sunou po nebeské klenbě." "Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě." "Nakonec se vždycky odmlčel a uzavřel do sebe, jako mlž, který naslouchá šumění moře z vlastní lastury." "Bylo to, jako by si vyměnili role. Muhammad našel svůj klid v oku hurikánu, kdežto Sámího zevnitř stravoval stres." "Opakujte po mně," promluvila ředitelka. "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi." "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi!" "A za co bojuje al-Asad? Za jednotu, svobodu a socialismus." "Za jednotu, svobodu a socialismus!" "Bylo přirozené, že Sámího otec chtěl, aby některý z jeho synů nastoupil do armády. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se mu bude hodit wásita - osoba, která dokáže pomoct s byrokratickými problémy." "Jako by přijel do cizí země. Ulice byly plné pohřebních průvodů. Lidé ve smutečním se shlukovali do skupin a zase se rozutíkali, když se nad asfaltem ozvaly štěkavé výstřely. Ze Sámího spadla hrůza, až když uviděl bratrův obličej. "Proč se tu střílí gumovými náboji? Nepřehánějí to trochu?" "To jsou ostré náboje. Pojď." "Bojová vozidla nepřijela jen proto, aby se ukázala. Obchody se zavíraly a lidé se začínali zásobit konzervami. Některé rodiny prchly na venkov. Většina obyvatel ale zachovávala klid. Na to si vláda netroufne, říkalo se. Jakmile by dopadla první raketa, okamžitě by reagovaly Spojené státy, Francie a mezinárodní společenství. Říkalo se. Jednoho dne na jaře 2012, rok po vypuknutí revoluce, přilétl na Homs první rakety. Do té doby se Sámí domníval, že existuje nějaká nejzazší mez, červená linie slušnosti." "Když dopadaly rakety, Sámí se vrhal na zem a zakrýval si uši. Ve spáncích mu pulzovala krev. O kus dál se na ulici zřítila zeď domu, ale nebylo to u nich. Čas ztratil smysl, tak, jak běžel dřív, rozdělený na hodiny a minuty. Teď Sámí dělil čas mezi chaos a čekáním na chaos."... celý text

Jsou světla, která nevidíme 2015, Anthony Doerr

Koláčky a spiklenci 2019, Theo Addair (p)

Tak tady jsem bohužel při výběru sáhla vedle :-) První díl se mi líbil daleko více. Čekala bych, že se autor spolu se svými hrdiny posune o velký kus dál, jenže se tak nestalo. V knize se stále dokola opakují tytéž zajeté postupy a principy, na nichž stojí příběh předchozí. Přitom nemám nic proti LGBT tematice a literatura pro děti a mládež mě zajímá, ale při tady jsem měla neodbytný pocit, že jen lížu cukrovou vatu, která mi akorát zalepuje pusu... nic víc než přeslazenost, hodná románků pro dívky a ženy. Obě postavy mi přijdou příliš modelové, ušité na míru podle jakýchsi šablon, jednající v rámci jistých vzorců - k určité opravdovosti jim chybí právě ta skutečná, opravdová sexualita, která k danému věku neodmyslitelně patří /pochybuji o tom, že by dva dospívající lidé dokázali omezit svůj vztah jen na jakési "něžné pusinkování na dobrou noc"/. Také děj je snadno předvídatelný, bez větších dramatických zvratů, čte se jako příjemná pohádka na dobrou noc. Náročný čtenář může knihu vnímat jako odpočinkovou, tedy takovou, která mu příjemně osladí hořké kafe života, a zůstane spokojený, pokud se s touto formou smíří. Čtenář nenáročný si bude lebedit, poněvadž si nemusí s ničím zbytečně lámat hlavu a příběh ho o žádné iluze nepřipraví. Hodnocení tentokrát nechám na lidech daleko mladší věkové kategorie, jimž je román určen.... celý text

Včelař z Aleppa 2021, Christy Lefteri

Pejskování s Polynou 2014, Hana Doskočilová

Kniha, kterou mohu vřele doporučit jak malým čtenářům, tak jejich rodičům a hlavně - všem milovníkům psů. Je psána v ich-formě z pohledu autorky a zároveň majitelky. Příběh začíná ve chvíli, kdy nečekaně získá štěně, o něž se pak začne spolu se svým mužem Mirkem starat. Autorka ke svému vyprávění využila trochu netradiční styl - mezi líčení zážitků své "pejsky" vkládá jakési "legendy", tedy ústně tradované historky o psech, které vznikají, když si jejich majitelé předávají své zážitky a zkušenosti mezi sebou navzájem. Dědí se v rodinách, vyprávějí se v rámci pejskařské komunity, časem se realita s chutí přibarvuje - a právě v tom spočívá jejich kouzlo. Jejich úkolem je pobavit, potěšit, připomenout již nežijící členy rodiny... mají zaskočit, překvapit, zahřát na duši a hlavně - vyloudit úsměv na tváři. V průběhu let se ty historky všemožně nafukují, ale to vůbec neubírá na jejich kráse, neboť jedině náš miláček je /byl/ ten nejlepší na světě :-) Díky těmto zkazkám naši zesnulí mazlíčkové žijí dál: legendy vznikají, aby se na ně nezapomínalo... Zvláštní je i originální jazyk plný novotvarů a nezvyklých slov: pejska = fenka, packovat = plavat, umazlené jméno, vyndat z kožichu bábrlata = papírové ozdoby na ocasu draka, přijímat holdy, šlapačka = procházka, uňafnout = štěknout, metelit = prchat... Dětský čtenář bude nepochybně nadšený, některé narážky však nepochopí - například na film Bohouš se stejnojmenným psím obrem v hlavní roli. Možná lehce účelově sem byl vložen i příběh bígla Mukiho, z něhož se děti aspoň dozvědí o tom, že i u nás existují výzkumné ústavy, kde se provádějí pokusy na zvířatech. Autorka přidává i občasné rady, jak si počínat a nepočínat při výcviku psa, většinou se však s humorem přiznává k tomu, jak neúčinné byly. S ohledem na dobu vzniku bohužel uvádí i metody výchovy psa, které jsou dnes již dávno překonané - například namáčet štěněti čumák do loužičky s močí, kterou udělalo, nebo ho plácat přes zadek s novinami, atd. Také závěr vyznívá poněkud do ztracena, jako by si autorka nechala otevřená zadní vrátka k budoucímu pokračování. Je proto škoda, že již zemřela - tato kniha vysloveně "volá" po dalším pokračování. "S takovouhle povahou by měla leda šimrat zeměkouli koštětem." "Chovatelé psů jsou svět sám pro sebe. Všichni se znají a drží spolu, pokud se ovšem nehádají kvůli psům. Když někdo nadhodí, že knírač Cedr je trochu přerostlý nebo že kolii Almě padá levé ucho, hned je oheň na střeše." "Psi zkrátka dovedou spoustu věcí, které se nikdy neučili. Stačí, že to kdysi uměl někdo z jejich psích předků, a oni to jednoduše zdědí." "Poly se už jednou s řekou seznámila. A neslavně. Jako docela malá nám totiž spadla z navigace do ledové Vltavy, když jsme byli krmit labutě. Zvonila pak rampouchy jako vánoční stromeček." "Skoro každý pejskař má na klíšťata nějaký svůj zaručený recept, od pracného zakapávání olejíčkem a masírování klíštěte krouživými pohyby proti směru hodinových ručiček až po systém NKN, nechat klíště nacucat, až se samo pustí." "Pudlenku Bibi, tu nenaučila poslouchat ani paní Konopíková, která má na Žižkově soukromou psí polepšovnu a dovedla by polepšit snad i psa baskervillského."... celý text

Na Zemi jsme na okamžik nádherní 2021, Ocean Vuong (p)

Pozoruhodný debut mladého autora, který zaujme už svým zpracováním ve formě dopisu negramotné matce. Americký Vietnamec Pejsek, spisovatelovo alter-ego, v něm zpracovává pocity druhé a třetí generace emigrantů v USA, přičemž vychází ze svých zkušeností. Líčí nejen proces jejich složité aklimatizace a dojem jakési "nevratné vykořeněnosti", neboť jsou cizinci jak v zemi, kde se narodili, tak i v místě, odkud pocházejí. Zároveň upozorňuje i na problematiku migrace současné, kdy se do země v tzv. "vlacích smrti" nelegálně dostávají uprchlíci z Jižní Ameriky, kteří si tu chtějí splnit svůj "americký sen", avšak většinou se u nich dostaví jen rozčarování, zklamání a naprostá deziluze. Svým vyprávěním se vyrovnává nejen s komplikovanou minulostí své rodiny, ale i se svou homosexualitou, bolestnými ztrátami a bohužel i se svým sklonem k užívání psychotropních látek. Nebere si servítky a nešetří ani sám sebe - nechybí zde ani momenty plné surového násilí a hrubosti, pramenící z bezmoci: jeho hrdinové v sobě nosí posttraumatický stresový syndrom. Hrdina se ovšem nad svá traumata dokázal díky psaní povznést, a přetavil je do podoby poetického líčení, plného krásných lyrických pasáží. Zajímavá je též zmínka o Oxycontinu - populárnímu narkotickému léku na bolest, jehož lékaři lehkovážně předepisovali a který bohužel způsoboval závislost. Román má tři části. Nejde o klasický dopis, ani o s román v dopisech, hodně však připomíná jakousi zpověď ve formě dopisu. Kapitoly často začínají slovem "Tenkrát", které navozuje tu pravou vzpomínkovou atmosféru. Text je vystavěný na základě asociací, vzpomínek a různých záznamů, a tyto zdánlivě nesourodé zápisky dostávají smysl až časem. I proto klade vysoké nároky na čtenářovu pozornost: působí tak dojmem, jakoby autor naschvál spřádal pomyslnou síť osudu své rodiny ze spousty všemožných útržků a umožnil si tak pochopení jednání všech postav. Ve druhé části pak přidal pasáže psané v er-formě: o sobě mluví jako o "chlapci", což mu pomáhá vyrovnávat se s násilím v rodině, v těchto místech jsou jeho vzpomínky nejdrsnější. Pozdější vyprávění je již poněkud trhané a zase skládané po kouskách - vytváří tak sice zajímavý efekt, ale měla jsem pocit, že autor se ještě teprve hledá a ve své formě tápe. Bod ubírám za zcela zbytečné chyby a překlepy: mrzí mne, že kvůli tomu výrazně upadá kvalita jinak krásné a hodnotné knihy. Zaujaly mne velmi dobře napsané esejistické vložky, líbí se mi bezprostřednost, s níž autor dokáže zachytit krásu i hnus některých okamžiků a upozornit na palčivé společenské problémy. Dovedně také vykreslil charaktery jednotlivých postav. Mám ráda silné knihy se silným příběhem. A když mi v závěru nad nimi tečou slzy a já se s jejich hrdiny těžce loučím, neberu to jako slabost, ale jako důkaz umu jejich tvůrce. Zároveň musím konstatovat, že se mi to nestává často: ve společnosti Vuongova díla jsem se skutečně cítila "aspoň na okamžik nádherně". Věřím, že se nám od něj časem dostaneme dalších, neméně zajímavých knih. "Moje vietnamština pochází od tebe a její způsob vyjadřování a syntax dosahují jenom na úroveň školáka druhé třídy. Jako holčička jsi z banánovníkového lesa sledovala, jak se tvoje škola bortí po americkém napalmovém útoku. Ve svých pěti letech už jsi pak nikdy nevkročila do školní třídy. Náš mateřský jazyk tím pádem není žádnou matkou - ale sirotkem." "Neexistují tu žádné platy, zdravotní pojištění nebo pracovní smlouvy a tělo představuje jen hmotu, která pracuje a s níž se pracuje. Když člověk nic nevlastní, z jeho těla se stává pracovní smlouva, doklad vlastní přítomnosti. Desítky let budeme takhle žít - dokud nám plíce nebudou při každém nadechnutí natékat, játra neztvrdnou chemikáliemi a klouby se nezanítí artritidou - budeme takhle živořit. Nově příchozí imigrant do dvou let zjistí, že salon je ve výsledku místem, kde jeho sny zvápenatí do zkušenosti, jaké to je probudit se v americké kůži - ať už s občanstvím či bez něj - bolestivé, jedovaté a špatně placené." "Při bezpočtu dorozumívání jsem se naučil mluvit s ostatními nikoliv vlastním jazykem, který mi byl k ničemu, ale úsměvy, gesty, dokonce i mlčením či zaváháním. Tvořil jsem lidi, slovesa, abstrakce a pojmy svými prsty, pažemi a kreslením do hlíny." "Lidi dávali do rýže piliny, aby jí bylo víc. Měli jsme štěstí, když jsme ulovili nějakou krysu." Mluvila jsi pomalu a rozvážně, jako kdyby tvůj příběh byl plamen, který se dlaněmi snažíš chránit před větrem." "Chtěl jsem brečet, ale nevěděl jsem, jak se pláče anglicky. Tak jsem nedělal nic." "Mám v mozku špatné chemikálie, mami. Nebo se mi spíš nějaké z nich nedostává. Existuje na to prášek. Existuje na to celé průmyslové odvětví. Vydělávají miliony. Věděla jsi, že lidé vydělávají na smutku?"... celý text

Imaginární přítel 2020, Stephen Chbosky

Původně jsem chtěla knihu doporučit jako "ucházející thriller v Kingově stylu", jenže ji bohužel musím označit za naprostou slátaninu. Již samotná výstavba textu je až příliš překombinovaná a zbytečně kostrbatá. Kdyby se autor držel pravidel psychologického dramatu s prvky thrilleru, nepochybně by vytvořil zajímavý román s tématem schizofrenní osobnosti. Jenže vychází z prvků young adult žánru, do něhož ze všech sil cpe nadpřirozené hororové prvky typu "NĚKDO TĚ SLEDUJE; JÁ TĚ VIDÍM", a přidává další nesmysly: obří epidemie záhadné nemoci, neposkvrněné početí ve stylu Panny Marie, záhadní útočící jeleni, postava Hezkého pána a Syčící paní, obličejový mrak s obrysy lidské tváře aj. Ve svém úsilí co nejlépe napodobit svůj literární vzor jde až na samou dřeň, čímž příběh zcela degraduje a ztrácí na své hodnotě. Zdá se mi, jakoby autor též poněkud "vybrakoval" i jiné horory - viz motiv postav, které mají zašitá ústa a oči. Podobný typ hrůzy však dnes již nevystraší ani malé dítě. Stále dokola se zde opakují ty samé fráze a hlášky, např. "Něco bylo špatně. Něco tu nehrálo." Samozřejmě nechybí přehršle výroků typu: "Miluji tě; Mám tě rád/a/." Děj je zbytečně rozvleklý, postrádá napětí a "nevyspraví" ho ani střídání dějových rovin různých postav. Objevuje se mnoho klišé z typicky amerických reálií: teenageři a jejich starosti s láskami, šikana ve škole, vzdor vůči rodině a světu, zneužívání... Postavy jsou velmi drsně konfrontovány se svou minulostí a svými strachy. Objevuje se zde i několik slabých míst a nesrovnalostí, vyvolávajících otazníky - autor zmiňuje místo, kde "nebyla spatřena lidská noha" - a hned vzápětí popíše iniciály milenců na stromě. Také stavba samotného dokonalého domku na stromě vzbuzuje otázku, JAK se něco tak náročného podařilo vytvořit dětem, neřeší se fakt, kde vůbec berou materiál a nářadí... Vadila mi též i přemíra vulgarismů. Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Igora Bareše. Ačkoliv ho jako herce obdivuji, zde mne svým exaltovaným a přehnaným projevem zklamal.... celý text

Světlo ženy 2018, Romain Gary (p)

Asi bych tento příběh nenazývala románem, ale novelou. Hodně depresivní a tragickou novelou, neboť už od prvních vět je čtenáři jasné, že nenabízí jiné východisko, než smrt. Psaná je v ich-formě, z pohledu pilota Michela, muže, který přežil již mnohé krize, ale rozchod se ženou již nezvládá. A jeho konečné rozhodnutí nezmění ani náhodné setkání s Lydií, s níž se střetne při cestě na letiště. I ona prožívá svou hlubokou tragédii a přestože se oba snaží nad osudem zvítězit, žít ze všech sil, co se dá, jejich snaha se mění jen v křečovitý zápas, což si oba dobře uvědomují. I proto využijí jediné možné cesty, která se jim nabízí... Text je příliš útržkový, vypravěč nejednoznačný, přeskakuje z tématu na téma i v čase, což snižuje porozumění, a fakta si musíme sami poslepovat. Až o dost později se totiž odkrývají další zásadní momenty z předchozího života všech představitelů, přesto však zůstává spoustu věcí skryto. Postavy místy působí téměř snovým dojmem, poněkud rozpité a zahalené v mlžném oparu - je těžké porozumět jejich motivaci: jako by jen autor sám věděl víc, ale raději si to nechal pro sebe. Zaujala mě postava Lydiina muže, trpícího tzv. "Wernického afázií", kdy postižený sice mluví, ale smyslu ani významu použitých slov již porozumět nedokáže, takže ani není možné se s ním domluvit. Tragédii obou hlavních postav pak doplňuje vedlejší linie se seňorem Galbym, cirkusákem, který cvičí zvířata. Zdá se mi však, že autor chtěl jen rozšířit figurky o jednu navíc, její přítomnost není nikterak zásadní. "Ve skutečnosti nás život pustil k vodě, jednoho jak druhého, a tomu se odjakživa říká setkání." "Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy." "Dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho..."... celý text

Šalina do stanice touha 2020, Iva Hadj Moussa

Vtipný román s úžasnou "módní přehlídkou" roztodivných druhů humoru: najdeme zde jak suchý, tak slušně ujetý, ztřeštěný, šílený a bláznivý... ironicky štiplavý až jízlivý... sarkastický a místy velmi drsný, ba i ten nejčernější z černě zbarveného, a téměř dočista šibeniční... Knihu lze vnímat mnoha způsoby, nejlépe však jako druh jisté parodie: autorka si střílí ze všeho a ze všech, ovšem ponejvíce si utahuje z lidské hlouposti, a pokud její humor přijmeme a na její "pravidla hry" přistoupíme, máme o zábavu postaráno. Bere si na paškál všechny možné trendy současné doby, které v posledních letech hýbou konzumní společností, hlavně onu neutuchající, věčnou touhu po moci, bohatství a úspěchu za každou cenu. Zároveň též poukazuje i na jistý "devastující vliv" těchto tendencí na mezilidské vztahy. Jako vzor si zvolila postavu Sandry. Představuje typickou "zlatokopku", ženu mladou, povrchní a ambiciózní, leč věčně nespokojenou, která vymyslí geniální plán, jak se domoci bohatství. Dokonalá manipulátorka, jež se neštítí ničeho, a naplnění svého cíle dovádí ad absurdum. Při čtení jsem se skvěle bavila, asi nejvíc díky užitému jazyku s přemírou anglicismů a nových patvarů, které čeština do sebe nasává jak houba, a nešlo přitom jen o pouhá "selfíčka, smůtýčka, lajky" a pod. Mnohé čtenáře může od čtení odradit přemíra vulgarit a výrazů drsnějšího zrna, neodmyslitelně však patří k charakteru některých postav. Pobavily mě i naprosto nečekané peripetie, jimiž se osud hrdinky ubíral, mnohé kapitoly mi tak připomínaly jakési delší anekdoty s umně vypointovaným závěrem. Text jsem vnímala jako vtipnou parodii nejen detektivního žánru včetně thrillerů, ale i publicistického stylu čtivých a populárních lifestylových časopisů. Nejvíc mě však mrzí, že jsem zde narazila na spoustu zbytečných překlepů a pravopisných chyb: těžko říct, kam se při vydávání vytratil korektor, nepřítomnost jeho práce citelně ubírá na kvalitě díla. Jako sociální kritika je to román výtečný, ale ke konci začne ujíždět do úplně jiné sféry plné absurdit, a závěr je bohužel již značně překombinovaný. Název může někomu evokovat dílo "Tramvaj do stanice touha" od T. Williamse, ale tato podobnost je "neúmyslná a čistě náhodná". "Celkově se Sandra domnívá, že vzdělání se poněkud přeceňuje. Viděla to na svých spolužácích z gymnázia, kteří v osmnácti udělali tu osudovou chybu, že se rozhodli studovat religionistiku, východoevropská studia nebo archivnictví. Nedávno si na Zvonařce spletla jednoho literárního historika s bezdomovcem. Jiní spolužáci, kterým profesoři prorokovali velkou budoucnost, v současnosti vaří kávu a pečou organický banana bread /pravda, někdy ve vlastních kavárnách, které se dostaly do průvodců typu 10 places to visit in Brno/. "Asi před rokem byla v šalině číslo osm svědkem rozhovoru, který jí rozerval srdce na malé kousky - jako kdyby někdo kladivem udeřil do zdi a z díry se vydrolila omítka." "Byla dokonalou adeptkou na úspěch. Který se přesto nedostavoval." "Ta půjčovna psů byl pěkný průšvih. Kdo by si pomyslel, že si lidé nebudou chtít půjčovat psy, třeba na víkend? Lidé jsou nepochopitelně nepředvídatelní. Na sociálních sítích se to hemžilo dojemnými videy s psími mazlíčky. Každý se může ulajkovat kvůli fotce ohaře, který má na hlavě sušenku, nebo z mopse, co hlasitě ukusuje meloun. Ale půjčit si psa na pár dnů, to ne." "Jeho zrzavá milovnice psů ho našla ležet obličejem v zemi, zatímco opuštěná sekačka mezitím odjela k sousedům, zlikvidovala záhon begónií a zastavila se až o stěnu zahradního domku, kde zrovna soused Berger stloukal ptačí budku." "Zuřivě vláčí syrové maso vajíčkem, jako by ho chtěl utopit. Pak ho drtí ve strouhance. Dnešní menu - bramborová kaše a řízky plněné nenávistí." "Nikdy nejedla zvířata, která jí připadala roztomilá - králíky, telátka a růžová selátka. Naopak mořské potvory jí připadaly odporné, takže ji nevystavovaly žádnému etickému problému. Potíž byla v tom, že většinou i odporně chutnaly." "Hřálo ji pomyšlení, že opilí lidé snáz utonou, a měla optimistickou náladu."... celý text

Klub nenapravitelných optimistů 2012, Jean-Michel Guenassia

Strhující román s nezapomenutelnou atmosférou. Odehrává se převážně v Paříži v rozmezí let 1950 - 1963, až na jakousi "Leningradskou mezihru" z roku 1952. Autor své čtenáře nijak nešetří: katapultuje je přímo doprostřed děje. A tak poznáváme klub, kde mají svou pevnou základnu "nenapravitelní optimisté" - emigranti z Ruska, kteří zde tráví čas nekonečnými šachovými partiemi, ztracené existence, které se rozhodně nehodlají vzdát. Osudy těchto zdánlivě "bezprizorních" exulantů se prolínají s osudem dvanáctiletého Michela, jenž se s nimi mezitím stihl spřátelit a jehož očima nazíráme na okolní svět. Zprvu je skutečně těžké orientovat se v ději, čase, měnícím se prostředí a udělat si pořádek v postavách, text působí poněkud "roztříštěně" až chaoticky, ale jakmile se začteme a chvíli vydržíme, najednou vše začne do sebe zapadat asi jako dílky puzzle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se "naladila na stejnou vlnu", na způsob, jakým autor píše. Jeho styl připomíná takové "postupné navlékání různobarevných korálků na jednu nit", hezky v řadě za sebou podle přesně stanoveného řádu. Napětí jednotlivých epizod pečlivě dávkuje, ve vypjatých okamžicích své hrdiny opouští, aby se k nim po čase vracel, čímž se spolehlivě postará o udržení naší pozornosti. Osudy svých hrdinů, jeden zajímavější než druhý, servíruje v podobě jakýchsi historek, ústně tradovaných tak dlouho, až se z nich stávají jakési žijící legendy. Tou pevnou nití, která celý text spojuje a udržuje pohromadě, se stává postava malého Michela: stěžejní bod, bez něhož by se koncepce celého díla rozsypala jako domeček z karet. A tak mi brzy přirostli k srdci: taxikář Igor, zvláštní Werner, který ztratil paměť, maďarský herec Tibor, pilot Leonid, Vladimir, Viktor... Lámala jsem si hlavu nad jejich zdánlivě nepochopitelnou averzí vůči Sašovi, jako nečekané zpestření jsem vnímala okrajovou postavu Čecha Pavla Cibulky. Dozvěděla jsem se také několik šokujících informací ohledně praktik KGB v Rusku. Ale kniha nevypovídá jen o životě lidí, kteří ztratili vlast, o jejich traumatech a vyrovnávání se s novou situací v nové zemi: díky Michelovi odkrýváme závažné problémy a konflikty té doby a můžeme si udělat obrázek o tehdejší francouzské společnosti. Oceňuji i skvělý místopis daného místa a bravurně zvládnutý zápis rozehraných "bojových" partií šachových her. Věrohodnost některých faktů nechávám stranou: nemáme před sebou odborný text, jde o beletrii - ostatně i při psaní memoárů se jejich autoři mohou mýlit. Knihu mohu jedině doporučit: její čtení je zážitek pro každého, kdo má rád mnohovrstevnaté, košaté a rozvětvené romány se silným příběhem. Četla jsem ji už před lety a k hrdinům jsem se ráda vrátila v podobě audioknihy, skvěle namluvené Markem Holým. Jde o jednu z mála knih, u níž jsem si v závěru říkala: a to už je jako vážně konec? Proto mě moc těší, že se jí po letech dostalo zaslouženého pokračování. "V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu kniha bude líbit, či ne. Očichá ji, ohmatá, a říká si, jestli má smysl trávit čas v její společnosti. Kniha je živoucí bytost."... celý text

Celý život 2017, Robert Seethaler

Román? Rozsahem spíš novela, opěvující sílu obyčejného člověka, který se dokáže povznést nad všechny útrapy, ztráty a bolesti. Nabízí poutavý lyrický příběh s jednoduchým dějem, plynoucím v poklidném tempu. Zachycuje život prostého člověka, horala, který se dokáže vyrovnat se všemi tragédiemi, jež mu osud naservíruje. Hrdina, Andreas Egger, jakoby "zůstal viset v čase", nenechá se nikým ani ničím rušit. Uprostřed drsné přírody, kdy smrt je nemilosrdná, ale jediná spravedlivá, nachází klid i smíření - žije si podle svého, osamělý ve své bublině, jen pro okolní lidi z nejbližší vesnice se stává jakousi raritou, místním bláznem. V textu chybí přímá řeč, přesto na sebe vyprávění navazuje plynule a bez škobrtání. Autorův styl je strohý, stručný, všechny události jsou líčeny téměř neosobně. Zajímavě působí legenda o tzv. "Ledové paní", která bere životy - připomíná tak trochu Sněhovou královnu od H. Ch. Andersena. "Jednalo se o ohromný projekt. Oblohu měla protnout ocelová dopravní lana v délce skoro dvou tisíc metrů, pětadvacet milimetrů silná a propletená jako zmije při páření. Bylo třeba překonat výškový rozdíl tisíce tří set metrů, překlenout rokle a odstřelit skalní převisy. S lanovkou přivedou do údolí také elektřinu. Elektrický proud bude přitékat bzučícími kabely a teplé světlo ozáří i v noci ulice a světnice a chlévy. Na to vše a ještě na mnoho jiných věcí lidé mysleli, když vyhazovali klobouky do průzračného vzduchu." "Jejich hlasy zněly v křišťálovém vzduchu zvučně a jasně jako křik mladých orlů skalních, kteří krouží vysoko nad údolím a odnášejí z roklí zřené kamzíky a z pastvin kůzlata." "Egger se dělil se sedlákovými dětmi o velkou postel v ložnici, což však neznamenalo, že byl jedním z nich. Po celý čas na statku zůstal cizincem, někým, koho sotva trpěli, parchantem bohem potrestané švagrové, který vděčí za sedlákovu milost jen a pouze obsahu koženého váčku na krku. V podstatě ho nepokládali na dítě. Byl stvořením, které mělo pracovat, modlit se a nastavovat zadek lískovce. Pouze selčina stará matka, bábinka, pro něj tu a tam měl hřejivý pohled či přátelské slovo." "Lidi jsou úplně posedlí, aby na těch svých prkýnkách sjížděli hory."... celý text

Šok z pádu 2016, Nathan Filer

Velmi náročné téma - schizofrenní projevy u dospívajícího chlapce - autor uchopil se zvláštní grácií a grifem a vytvořil tak zajímavý a čtivý román. Události jsou zachyceny očima 19iletého chlapce Matthewa, jemuž byla diagnostikována schizofrenie. Už od začátku se dozvídáme o jeho vnitřním traumatu, které si s sebou nese: cítí vinu za smrt svého postiženého staršího bratra. Je velmi citlivý a přemýšlivý, sám se snaží věrohodně rekonstruovat dialogy z minulosti, ale zároveň uznává, že o jejich přesnosti pochybuje. Kniha funguje i jako improvizovaný deník, kam si zapisuje stavy své mysli, noční můry a běsy. Nemoc se u něj projevuje tím, čemu říká "Zvláštní projekt" - vytváří pro svého bratra jakési podivné "mraveniště" z odpadu, který všude možně posbíral. Asi nejpůsobivější je scéna, kdy mu babička odkryje rodinné tajemství a tragédii, která jí změnila život. V textu se mísí několik časových rovin: tvoří je vzpomínky z dětství, prokládané zápisky z období propuknutí nemoci a z pobytu v léčebně. Občas je to čtení poněkud zapeklité: děj není plynulý, vypravěč cosi naznačí a hned své líčení směřuje jinam: závěrečný obrázek si musíme vyskládat sami jako puzzle. Náhled na jednání postav mi v lecčems připomínal styl románu Zmizet od Petry Soukupové. Stavy choré mysli podkreslují změny písma, do textu jsou vloženy obrázky či rovnou maily, což mi pro změnu evokovalo román Svatá hlava od Hany Lehečkové. Díky Matthewovi můžeme provést zajímavou exkurzi i do zákulisí psychiatrické léčebny a dozvědět se, jak léčba podobných nemocí zhruba probíhá. Závěr knihy bohužel vyznívá do ztracena a je poněkud křečovitý: hrdina se smiřuje s tím, že jeho život se bude točit jako v pomyslné spirále, poněvadž jeho nemoc se bude vracet. Knihu pak doplňuje rozhovor s autorem.... celý text

Život se psem není pro kočku 2021, Petra Macková Hrochová

Pokračování knihy Psí tinder. O tom, jak se z velkoměstského psa stane "obyčejný" vesničan. S francouzským buldočkem Emilem a jeho paničkou se ocitáme ve zcela novém prostředí, na venkově. Na svět se opět díváme jeho očima, nechybí mu humor a vtip, jen se mi zdá, jako by o svůj pověstný důvtip a břitký úsudek přišel. Ve městě se cítil zcela ve své kůži, kdežto na vesnici prohrává na celé čáře - říkám si, kam zmizela jeho typická sebejistota, ironie a nadhled? Získává k sobě parťačku, borderku Bellu, vůči její mazanosti však působí značně naivně a zcela normálně se od ní nechává i vícekrát napálit. Komika celé knihy je vystavěna na jakémsi "komunikačním šumu" mezi zcela rozdílnými zvířecími postavami, které spolu sice mluví, ale ne vždy si porozumí: vypočítavý kocourek Rapl, neohrabaný a nezkušený buldoček, lehce vypočítavá Bella. Oproti prvnímu dílu je tento více zaměřený na zvířecí postavy, vtip spočívá v jejich dialozích, samotnému Evženovi se dostává daleko více prostoru. Zato lidé jsou poněkud upozaděni, postava jeho paničky není již tak výrazná a její přítel Adam dokonce působí nemastným neslaným dojmem. Oživením je pak epizodní výstup Andrey, kamarádky Evženovy paničky, vášnivě zamilované do farmáře Jürgena, která za sebou bezhlavě pálí mosty. I zde se ukazuje Evženova velká erudovanost, s překvapením dokonce zjistíme, že umí číst i počítat - on sám zaujímá též roli jakéhosi "špicla", jenž své lidi bedlivě pozoruje, a nesmírně ho zajímá, co se kde děje. Bella se pro změnu zase vyzná ve vínech. V knize je kladen velký důraz na protiklad života ve městě a na vesnici, nalezneme zde spousty zjednodušujících klišé: rozmazlená městská slečinka, vesnická drbna, otrocké práce na vinici, humpolácké způsoby venkovanů, "krásy" eko-hospodaření... Bohužel jsem v knize objevila i několik faktografických chyb: na rozdíl od Evžena psi příliš nerozlišují chuť soli, potí se nikoliv čenichem, ale pomocí jazyka a skrze polštářky pacek, navíc jsou barvoslepí a nemají tak široké barevné spektrum jako my. Při čtení jsem též narazila i na několik závažných chyb a překlepů, např. "vetešina" místo veterina, vlci "zavili" místo zavyli, "děrovačka" místo děkovačka, což bohužel značně kazí dojem. Oceňuji však nádherné ilustrace Zdeňky Krejčové. Myslím, že kniha se určitě bude líbit všem milovníkům psů, hodí se do rukou těm, kteří si o nich rádi přečtou různé příběhy a příliš neřeší, zda umí pes mluvit :-) "Dojetím jsem začal slintat a chrčet, což by neznalého člověka přivedlo na myšlenku, zda jsem dole nechytil padoucnici v kombinaci s černým kašlem. Ale Adam moc dobře věděl, že to jsou jen typické buldočí projevy a není třeba se znepokojovat." "Co si budeme povídat, dostal jsem chuť na salát už teď. Tomu se říká prokletí bujné fantazie, jen se přede mnou někdo zmíní o nějaké lahůdce, už si představuji, jak asi voní, jak se rozplývá na jazyku a jak lehce klouže do krku. Závidím chrtům, psím anorektikům, jejich vůli se nepřejídat! To jsem nikdy nechápal, jak mohou být tak štíhlí, a podezírám z toho tu zatracenou genetiku, že jim do vínku navíc dala nechuť k jídlu. Zase na druhou stranu, ochuzují se o tolik vjemů, jako je třeba lízání vanilkové zmrzliny, křupnutí kůrčičky bůčku nebo rozplývání se sýru na jazyku, že je to spíš k smutnému politování než k závislosti." "Tak já zítra koupím nějaký kočičí žrádlo," potvrdil jeho definitivní členství u nás doma Adam a bylo vymalováno. V podstatě jsem neměl šanci jako jediný opoziční hlas celou situaci jakkoliv zvrátit, samozřejmě mě napadlo, že ho zakousnu, ale to by mi hrozila exkomunikace a možná i trvalý pobyt v psím útulku. Nezbývalo než se s novým čtvernožcem smířit." "Pak jsem to zalomil na podlaze, tolik silných zážitků se dost podepsalo na mé únavě, takže jsem usnul klidně i v cizím prostředí a probudil se až v momentě, kdy se místností linul zpěv, no, zpěv, znělo to spíš jako kombinace odchrchlávání, srkání a jakýchsi táhlých zvuků, prostě lidová písnička v němčině." "Všiml jsem si, že na práci se sice hezky dívá, ale většina lidí to po chvíli nevydrží a snaží se alespoň naoko pomáhat."... celý text

Čajová dívka z Kolibříkové ulice 2020, Lisa See

Velmi čtivě napsaný román ze zajímavého prostředí s atraktivní tematikou sběru a zpracování čaje - a nejen o tom. Autorka nám za pomoci chytlavého příběhu zprostředkovává postupný zánik jednoho uzavřeného společenství, k němuž paradoxně přispělo i jeho otevření se světu. Děj začíná v 80. letech 20. století v zapadlé horské vesnici kmene Akhů, kde všichni žijí skromně a chudobně, pečlivě dodržují prastaré zvyky, věří dávným pověrám, provozují staré rituály a živí se sběrem čaje. Zde vyrůstá 12iletá dívka Li-jen: připravuje se na svou budoucí roli porodní báby a své babičce poprvé asistuje u porodu. Když pochopí, co s sebou tato funkce přináší, rozhodne se pro jediný únik, který se jí nabízí: získat vzdělání. Plány jí však hodně zkříží láska k San-pchuovi, chlapci z jiné vesnice, což je v rámci dogmat jejich kmene vztah naprosto nepřípustný, a tak jí nezbývá, než odejít do vyhnanství nehostinného a zcela cizího světa... a navíc se musí postarat i o své novorozené dítě, které nakonec svěří do péče nejbližšího sirotčince: utěšuje se vírou, že se s dcerou brzy setká, a jako památku jí dala tzv. "čajový koláč", vytvořený z jedinečných lístků čajovníku, o němž ví jen ona sama. Kniha má pět částí, v nichž se pravidelně střídají pasáže ze života Li-jen a její dcery Hailey. Linie jejího relativně šťastného života vyvažuje tragičnost osudu její matky. Zdá se mi však až příliš přeslazená: dívce se daří vše, na co sáhne, a touží po jediném: najít své kořeny. Celý román je vlastně o jejich postupném přibližování... a samozřejmě hlavně o čaji: skrze postavy se o něm a jeho původu dozvídáme spoustu zajímavých a překvapivých informací, převážně ohledně jeho chuti, vůně a toho, jak jej vůbec vnímat. Autorka se dotýká palčivých témat modernizující se Číny od 80. let až po současnost: problém negramotnosti mnohých menšin, úpadek tradic s přicházejícím pokrokem, nárůst drogové kriminality, dopad politiky jednoho dítěte na populaci, nelegální adopce do ciziny... Zároveň upozorňuje i na katastrofální stav ústavní péče o odložené děti a na problematiku prudkého rozvoje masové turistiky, kdy dochází k plundrování cenných lokalit. Zdá se mi, že do svého románu toho chtěla natěsnat až příliš, což se odráží ve slabší charakteristice postav. Kniha je sice psaná v ich-formě, ale o nejhlubších pocitech a vnímání hlavní hrdinky se toho příliš nedozvíme. Její líčení působí až příliš dokumentárně, hlavně když popisuje zvyky a rituály, které absolvuje. Samozřejmě nechybí dramatické zvraty a momenty, ale děj se velmi brzy přiblíží žánru červené knihovny. Bohužel jsem v textu nalezla mnoho zásadních chyb a překlepů, např. namísto názvu díla "Sen v Červeném domě" název "Sen v Rudé věži". Kvůli tomu ubírám počet hvězd na svém hodnocení, jinak mohu knihu doporučit všem, kteří se o dění v Číně zajímají a mají rádi silné příběhy. "Dvojčata jsou největší tabu našeho lidu, protože jen zvířata, démoni a duchové rodí vícerčata," říká mi a-ma. "Zvířecí odpad je také proti přírodě. Pokud svině vrhne jen jedno sele, tak se oba musí hned zabít. Pokud má čuba jen jedno štěně, tak se také oba musí hned zabít. Narození dvojčat, což se ve Studničním prameni nikdy nestalo, je neštěstí nejen pro matku, otce a příbuzné dětí, ale pro celou vesnici." "Váš čaj není jen uspokojivý, je mnohem lepší," prohlásí čajový mistr Sun. "Je v něm trocha svíravosti a dávka hořkosti na úvod, ale celkově mi chutná ryzí čistota jeho chutě. Sběratelé si cení čaje z Lao-pan-čangu, nazývají ho králem čajů, protože má pižmovou, maskulinní chuť a směle útočí na na chuťové pohárky. Čaj z I-wi označují za královnu mezi čaji, protože jeho chuť je svůdná, lákavá a zářivá jako žena očekávající milence, ale na čaj z Nan-nua můžete být hrdá, je hebký a něžný. Jednoho dne si ho lidé budou cenit stejně, pokud ne víc, jako krále a královny čajů." "Vyrůstala jsem s vírou, že rýže je pro výživu a čaj je lék. Teď jsem pochopila, že čaj je i pojítko a cesta ke snům. Že svůdná přitažlivost je hlubší a silnější, než by mohl vyvolat jakýkoli člověk." "Všechno kolem se změnilo. Většinu bambusových domů nahradily kostky z šedých cihel. Všude jsou plastová umývadla, růžová, oranžová a zelená. Jsou plná mokrého prádla, zeleniny, kterou je třeba omýt na večerní jídlo, nebo žrádla pro zvířata. Na jedné verandě stojí pečlivě vyrovnané prázdné plastové láhve. A stejně jako v Bambusovém lese je většina vesničanů oblečená v západním stylu, i když všechny ženy si stále zakrývají vlasy šátkem nebo tak něčím. Nikoho nepoznávám a nikdo nepoznává mě."... celý text

Půl žlutého slunce 2021, Chimamanda Ngozi Adichie

Žluté slunce jako symbol nové země. Žluté slunce, rodící se z krve počínající občanské války. Žluté slunce, symbol naděje, ale i skonu, neboť ti, kteří se k němu upínali, nemohli tušit, co svým žárem způsobí... Strhující a velmi brilantně napsaný román. Nečte se lehce, nejen kvůli líčenému utrpení, ale spíše kvůli stylu - tvoří jej zdánlivě nesouvisející obrazce, které až na závěr vytvoří barvitý mozaikovitý obraz. Děj není kontinuální: odehrává ve dvou časových rovinách - v první a druhé polovině šedesátých let, a tyto časy se střídají, což způsobuje poněkud horší orientaci v textu. Na pozadí osudu rodící se země, zvané Biafra, sledujeme komplikované vztahy dvou párů: Odenigby s Olannou a její sestry Kainene s Richardem. Vše je navíc nahlíženo pohledem dospívajícího nevzdělaného chlapce Ugwua, který zaznamenává rozhovory a všímá si dění kolem sebe, avšak nerozumí ničemu, co se kolem něj odehrává. Zpočátku nic nenasvědčuje blížící se tragédii: děj začíná ve chvíli, kdy se chlapec ocitá jako sluha v domě akademického vědce, matematika a revolucionáře Odenigba. Některé momenty jsou dokonce i vtipné, například když se poprvé setká s vymoženostmi civilizace, jako je elektřina či lednička. Jeho pán je přesvědčený komunista, idealista a volnomyšlenkář, u něhož se schází spousta lidí, diskutujících nad aktuálními problémy své země. Jeho milenka Olanna, která vystudovala sociologii, pochází z bohaté rodiny: bouří se proti předsudkům a odmítá muže, jehož jí předurčili rodiče. Její sestra Kainene, je naopak zastánkyně tradičních hodnot, a paradoxně se sbližuje s novinářem Richardem, který touží více poznat tehdejší Nigérii. Skrze ně se dozvídáme o zásadních problémech, které hýbou celou společností: na jedné straně bohatí Afričané, pro něž sluhové nejsou lidmi, na druhé straně ti, kteří slouží bělochům... Dále pak dědictví koloniální země - území, na němž žijí příslušníci hned několika národností: Havsové, Jorubové, Ikbové a Fulbové, toužící po vlastní samosprávě... A v neposlední řadě svár mezi tradiční kulturou přírodních národů proti vzdělancům moderní éry. Když dojde k převratu, všichni jej vítají... ale následný válečný konflikt pak zcela zamává se životy všech zúčastněných a změní je v pouhý boj o přežití. Své postavy autorka zvolila zcela záměrně: každá z nich zastává jiné hodnoty, navíc novinář Richard představuje nezaujatý pohled cizince na dění v cizí zemi, kde se ocitl téměř náhodou. Příběh je to věrohodný - a vlastně se mohl udát v jakékoliv jiné zemi, kde ještě doznívaly ohlasy kolonialismu. Text dokreslují výrazy v ikbotštině. Kniha se mi líbila, měla spád a o napětí rozhodně nebyla nouze: postavy mi natolik přirostly k srdci, že jsem se o mnohé nepřestala bát až do konce. PS: zajímavě působí zmínka o botách od Bati i o Československu, kde mnozí z tehdejších intelektuálů studovali. "Náhle si Ugwu přál, aby se pán jeho matky nedotýkal, protože její oděv čpí stářím a zatuchlostí a protože pán neví, že ji bolí záda a že vždycky měla bídnou úrodu na svém jamovém políčku a že má opravdu oheň na prsou, když kašle. Co vůbec o tomhle všem může pán vědět, když nedělá nic, než že pokřikuje s přáteli a v noci pije koňak?" "Když se Ugwuova matka od něj dozvěděla, že on bude bydlet v garsonce pro sluhu, byla skoro ohromená. Je to, jako by dostal vlastní, oddělený dům, který bude mít pro sebe. Požádala ho, ať jí garsonku ukáže. Žasla nad tím, že je větší než její chýše. A potom řekla, že už se cítí tak dobře, že bude pomáhat v kuchyni." "Lék, co mi dal doktor, má velkou moc. Ale co mě zabije, je ten pach." "Jaký pach?" "V jejich ústech. Cítila jsem ho, když tvá madam s pánem za mnou přišli dnes ráno a taky když jsem šla na záchod." "Aha, tak to bude zubní pasta. Používáme ji na čištění zubů." Ugwu hrdě řekl "používáme", aby matka věděla, že ji používá taky." "Zpíval i Ugwu a opět zatoužil vstoupit do Ligy civilní obrany nebo do domobrany, která se vydává pročesávat buš a chytat skrývající se Nigerijce. Den vyvrcholil zprávami z bojiště. Po ohromně rychlém bubnování velkolepý hlas sdělil: 'Trvalá bdělost je cena za svobodu! Zde Rádio Biafra v Enugu! Následují zprávy z bojiště!' Ugwu snil, že po těch hřejivých zprávách vstoupí do armády. Biaferské jednotky zneškodňují poslední nepřátelské síly. Nigerijci utrpěli veliké ztráty na lidech. Končí vyčišťovací operace. Ugwu bude jako ti branci, kteří odcházejí do výcvikového tábora. Jejich příbuzní a sympatizanti lemují silnici a jásají." "Říkám vám, že už nemůžeme důvěřovat těmhle menšinám, které nemluví igbosky." Odmlčel se a pak se ohlédl, když uslyšel pokřik nějakých malých kluků, kteří si uprostřed nádvoří hráli na válku. Vypadali tak na deset, jedenáct let, na hlavě měli listy z banánovníku a drželi bambusové napodobeniny střelných zbraní. Ta nejdelší patřila veliteli biaferské strany, vážnému chlapci s vysedlými lícními kostmi. "Kupředu!" zavelel. Kluci se plížili vpřed. "Palte!" Pořádné se rozmáchli a hodili kamínky. Potom sevřeli pušky a vřítili se na ty druhé kluky na nigerijské straně, kteří to musí prohrát. Vousáč začal tleskat: "Tihle kluci jsou báječní! Jen jim dát zbraně a oni ty vandaly zaženou." "Kainene dala Baby plechovku na skladování nábojnic a řekla jí, ať spolu se staršími dětmi vyrábějí pastičky na ještěrky, ať se učí splétat palmové listí a dávat do něho zámotek plný termitů iddo. Kainene nechala Baby, ať si potěžká dýku vychrtlého muže, který ve dvoře pochodoval a mručel - jen ať vandalové přijdou, jen ať přijdou hned! Kainene taky dovolila Baby jíst ještěrčí nohu. "Měla by vidět život takový, jaký je," řekla Olanně. "Ty ji před ním zbytečně chráníš."... celý text

Máj 2002, Karel Hynek Mácha

Byl pozdní večer, první máj... Nemůžu si pomoci, ale jakmile někde zaslechnu tato notoricky známá slova, "hrůzou krev se mi v žilách staví", blednu a dělá se mi "poněkud mdlo". Samotnou mě to moc mrzí, vždyť co může být krásnějšího než pravidelná plynulost verše, který nám Mácha předestírá. Dokonalé, skvělé, geniální, skvostné... Báseň místy lehce morbidní až strašidelná, s hororovou atmosférou hodnou gotického románu, s pasážemi opěvujícími přírodu, lásku, život a smrt. Báseň dynamická, živelná, plná patosu... Kombinace barev a kontrastů, děj hodný antické tragédie. Jambický verš s tolika metaforami a metonymiemi, navíc ta úžasná oxymóra! Nádheru jeho téměř dokonalého rýmu však ocenit nedokážu: je to paradox, ale tato forma určité averze se u mě vyvinula díky "nucenému výchovnému procesu" pedagogů. Napřed na škole základní - naučit se nazpaměť první stránku, a pak jako kolovrátek monotónně odříkávat verše, jimž jsem ani za mák nerozuměla. Na škole střední pak "hledat hlubší významy" a stejně nakonec říci to, co profesorka chtěla slyšet. A konečně škola vysoká - jak bolestné prozření: pitvat a štěpit na malé částice v jakémsi fiktivním chemickém procesu, rozebírat sloučeniny na atomy, a zase jen odříkávat naučené fráze a interpretace... I zašlapali ve mě lásku k takové poezii. Přesto však spatřuji v sobě světélko naděje: v roce 2008 režisér F. A. Brabec zpracoval Máj do podoby stejnojmenného filmu, k němuž vytvořila sountrack skupina Support Lesbiens a použila zde řadu pasáží této básně. Moc se mi ta píseň líbí a věřím, že právě v tom tkví způsob, jak klasické básnické texty co nejvíce přibližovat studentům :-)... celý text

Milenec lady Chatterleyové 2008, David Herbert Lawrence

Není divu, že kniha ve své době vzbudila senzaci i pohoršení, vždyť autor vynesl na světlo světa "tabu" téma ženské erotiky - ale viděno očima současného čtenáře: nic tak skandálního v ní již nehledejme. Dnes vycházejí díla daleko "žhavější" a otevřenější, a nikdo se nad nimi už nepozastavuje, přestože mnohá si zahrávají téměř až s pornografií. Je velmi obdivuhodné, jak se spisovatel vžil do ženské psychiky, a s nesmírným citem a porozuměním nám zprostředkoval ty nejniternější myšlenkové pochody jednotlivých postav. Jako vypravěč se však drží v pozadí a nechává příběhu volnou ruku. Děj se odehrává na zámečku Wragby v Anglii. Hlavní hrdince, Constance Chatterleyové, je 23 let, když se jí manžel vrátí z války jako invalida, zcela odkázaný na pomoc druhých. Sama se snaží o ochrnutého sira Clifforda pečovat, zjišťuje však, že takové odevzdání je nad její síly, a mezi manžely se časem rozevírá propast nedorozumění. Clifford jí dokonce sám navrhne, že jí nebude bránit v touze mít dítě s někým jiným. Zároveň se však projevuje velmi majetnicky a nezvykle ctižádostivě, co se týče vlastních zálib a potřeb. Constance se na svých toulkách do lesa setkává s hajným Mellorsem - a o Clifforda zase pečuje velmi zásadová služka, paní Boltonová. Před námi se tak odvíjí zamotaný milostný příběh vášnivé a zakázané lásky, kterou svazují společenské i třídní rozdíly: Mellors se stále bojí prozrazení a největší strach má z mínění ostatních lidí. Nejde tu však jen o téma zcela nepřípustného vztahu v puritánské Anglii: do děje jsou vloženy četné úvahové a filosofické pasáže, v nichž se autor zabývá i pojetím svobody a právem na sebeurčení. Učarovalo mi poetické líčení přírodních scén a dovedné zachycení atmosféry, zaujaly mne i zcela otevřené a velmi intimní dialogy o sexu, které ovšem nepůsobí nijak zvráceným dojmem. Některé momenty jsou téměř až naturalistické: člověk je chápán jako "tvor zmítaný vášněmi a emocemi", vnímá "společnost jako zlomyslnou bestii". Zajímavě působí i nářečí, jímž Mellors mluví - svým projevem se tak silně odlišuje od "vyšší společnosti", v níž se zase pohybuje Constance. Je to příběh krásný, silný, plný vášně a citu... ale i smutný. Přesto nabízí jistou naději a nevyznívá příliš pesimisticky. Myslím, že i dnes má co říci, podává totiž skvělé svědectví o své době. "Propadla svému vlastnímu hebkému okouzlení jako les, ševelivě vzdychající radostným jarním úpěním, když nasazuje na pupeny. Cítila, že je v jenom světě s mužem, bezejmenným mužem kráčejícím krásnýma nohama, krásnýma nohama ve falickém mystériu. A cítila ho v sobě, ve všech svých žilách, jeho a jeho dítě. Jeho dítě jí prolínalo všemi žilami jako nějaký šerosvit." "Byla jako les, jako temná spleť doubravy, šumící neslyšně myriádou pukajících pupenů. Ptáci touhy zatím spali v nesmírně spletité hlubině jejího těla. Ale Cliffordův hlas zněl dál, hrčel a zurčel nezvyklými zvuky. Jak je to zvláštní, pomyslela si. Jak je zvláštní on, když se tak sklání nad knihou, podivný a hltavý, civilizovaný, se širokými rameny a bez opravdových nohou! Jeden z těch tvorů, kteří přijdou po nás, kteří nebudou mít duši, ale zato neobyčejnou vůli, chladnou vůli. Zamrazilo ji trochu strachem z něho. Jenomže tichý teplý plamen života byl sinější než ona a skutečnost mu zůstala skryta. Čtení skončilo. Trhla sebou. Vzhlédla a polekala se ještě víc, když viděla, že ji Clifford pozoruje bledýma zlověstnýma očima, jako by ji nenáviděl." "Connie teď bývala hodně sama, na Wragby přijíždělo méně hostů. Clifford už o ně nestál. Obrátil se dokonce i proti svým starým kumpánům. Byl divný. Dával přednost rádiu, které si se značnými výlohami dal zařídit, ale nakonec se mu vyplatilo. Chytil někdy Madrid nebo Frankfurt, i tady v nepříznivých podmínkách střední Anglie. A vysedával sám celé hodiny a poslouchal vyřvávající amplion. Connie nad tím přímo žasla. Ale on seděl dál, s prázdným výrazem jako v transu, jako někdo, kdo přichází o rozum, a poslouchal, nebo vypadal, že poslouchá tu nemožnou věc."... celý text

Surový tvar 2021, Lukáš Palán

Ta kniha je zvláštní - klame tělem, a že jde o dystopii, si čtenář uvědomí až časem. Faktem je, že hodnocení se dost různí, mnozí se dokonce vyjádřili i v tom smyslu, že "tohle fakt nedali"... Už díky tomu mne začala zajímat. Přiznávám bez skrupulí, že se mi dosud nestalo, aby ve mě nějaká kniha vyvolávala natolik rozporuplné dojmy, abych díky nějaké silně prožívala zcela ambivalentní emoce. Nemohla jsem jednoznačně říci, zda se mi líbí či ne: četla jsem ji s odporem, ale i s neskutečnou chutí a zvědavostí. Bylo to zvláštní :-) V anotaci se toho moc vyčíst nedalo: možná proto jsem si z úvodu tak nějak automaticky vydedukovala, že právě čtu jakousi moderní verzi "Bylo nás pět 21. století", pro pubescenty a právě proto s patřičnou "palebnou silou"... Jenže pořád mi zde něco poněkud "nesedělo"... dokud jsem si neuvědomila, že před sebou nemám ani syrový popis "de-idealizované" vesnice, ale že v rukách třímám dystopii ve své nejčistší podobě. Děj se odehrává v neurčité budoucnosti po blíže nespecifikované katastrofě - my můžeme jen tušit nejasnou tragédii nesmírných rozměrů, která rozvrátila svět a způsobila izolaci přeživších obyvatel. Takže přeci jen "Bylo nás pět", akorát v té nejdrsnější skutečnosti, navíc tato banda zdivočelých vesnických výrostků čítá o něco více členů, jež se zovou přezdívkami: Postel, Želva, Cabrito, Bečka, Palec, Zelí, atd... Přežívají za velmi tvrdých podmínek v jedné ztracené vesnici, kde jedinou kloudnou obživu nabízí vzdálená "gumičkárna", továrna na plasty. Na svět nahlížíme očima vůdce oné tlupy, který neustále cituje a zmiňuje slova momentálně nepřítomného Egona. Ten má na dění zásadní vliv, přestože svým stylem, erudovaností a intelektuálním zaměřením mezi partu výrostků nezapadá: představuje pro ně jakýsi symbol naděje a nového života, tedy spasitele, jehož návrat všichni očekávají a pevně v něj věří. Zanechává však po sobě tragický odkaz, který vyvolá nečekanou reakci s fatálními následky - a nám nezbývá než se šokovaně pídit po tom, co přesně ji spustilo... Atmosféra místy připomíná písničku "Pohoda" od Kabátu - žádnou vesnickou pohodu však nečekejte: tohle je vážně jízda... a je to síla. Text plný absurdit a prostý emocí silné emoce paradoxně vyvolává... poetika v hnusu... přehršle vulgarismů a vulgarit... realita tvrdá, drsná, krutá, surová, syrová i sprostá ve své nejhrubší podobě... Bylo to náročné čtení, ale nedala jsem se, a nakonec se s tím nějak popasovala, neboť právě využití různých rovin jazyka a způsob práce s ním mě ke knize téměř přikoval. Díky tomu jsem si doslova lebedila - tolik úžasných výrazů a spojení, z nichž mnohé jsem viděla úplně prvně! Obecná a hovorová čeština občas protkaná spisovnou, prvky nářečí, vulgarismy, slang, výrazy zastaralé nebo poněkud zvláštní, jako např. "svoloč", "počta" místo pošta... Akorát mi přišlo poněkud zvláštní, jak je možné, že se nikdo z postav nezajímá o to, proč jsou věci takové, jaké jsou, a všichni realitu přijímají naprosto pasivně, s jakýmsi smířeným odevzdáním... Závěr mě zcela dostal, ale nebudu prozrazovat víc :-) "Tady se lidi na nic nevymlouvají, a když něco pokazí, tak vědí, že to pokazili, a nikdo jim to nemusí říkat. A když se jim sem tam něco povede, tak všichni pokývnou hlavou, ale nikdo nic neřekne, protože to není potřeba. A proto je tu často ticho. Tady, ve vesnici, na vesnici, nad ní i pod ní. Když se člověk bude soustředit, uslyší akorát prasata a kozy, krávy, slepice, pštrosy, který mají Kuncovi na zahradě už nějaký to staletí a nikdo pořádně neví, proč a jak se tu tenhle zatraceně velkej pták vzal, pak taky ožralý rybáře a báby rozesetý kolem náměstí, který se navzájem zasypávají všemožnými drby, kdykoli se jim zkříží cesty na nejdůležitější vesnické tepně domov-počta-obchod-hřbitov." "Egon chodil v hlavním městě na vysokou chemickou a pak ještě na nějakou další školu, kde řešil fyziku či co. Takový ty věci, proč traktory jezdí na benzin a jak často padají jablka na zem. Často jsme jej nevídali, bydlel na kolejích, což mi jako malému capartovi moc smyslu nedávalo, tehdy jsem znal z fotek akorát železniční koleje. Kdo by proboha chtěl bydlet na kolejích? A co projíždějící vlaky? Až o pár let později jsem zjistil, že to jsou budovy, kde jsou mladí kluci a pořád jen chlastají." "Starej zapečenej komouš, říkal Egon, když jsme spolu hráli šachy v hospodě u Satana." "Já jsem po několika měsících, kdy mě děda tahal na staveniště, věděl, jak udělat základy a střechy, Cabrito je už plnohodnotnej zedník a ostatní z tlupy umí od všeho něco. Palec dělá projektaci, nikdo z nás neví, co to přesně znamená, ale jelikož tuto magii načerpal při poslouchání Egona, tak má od nás bezmeznou důvěru. Všechno to bude vypočítaný tak, jak se to dělá ve městě." "Želva se zrovna vracel z vyjížďky a domů mu zbývala poslední zatáčka, ale zrovna v té zatáčce ležela na zemi suchá větev, takže Želva najednou nemá kontrolu nad čoprem, přední kolo se sklouzlo, letí vzduchem a další věc, kterou Želva ví, je ta, že je zaraženej ve stromu, mrtvej jako můj děda a papá na milosti boží." "Bažiny jsou plácek daleko, daleko za přehradou. Kdysi tam bývaly bažiny a odtud ten název. Teď už by tam člověk nenašel bažinu, ani kdyby měl mapu, všechny vyschly a žáby pochcípaly nebo emigrovaly do přehrady, pokud se jim podařilo tak daleko doskákat."... celý text

Mona 2019, Bianca Bellová

Nadčasové - a přitom stále aktuální. Autorka mě zaujala již svou dystopií Jezero a dostala se mi pod kůži, což je zvláštní, neboť jinak tento žánr nijak nevyhledávám. Do prózy neveliké rozsahem dokázala vměstnat neskutečné množství hutné látky, přičemž její styl je neuvěřitelně strohý, syrový a přímý. Dotýká se ožehavých témat současnosti: práva žen v zemích třetího světa, mrzačení dívek v rámci náboženského přesvědčení, zlovůle diktátorských režimů, krutost války, která do boje verbuje i malé chlapce... Ocitáme se ve velmi neutěšeném prostředí, kde lidský život nemá žádnou cenu: v reáliích blíže nespecifikované země. Je velice znepokojující, že se tak může dít kdekoliv, v jakékoliv zemi či kolonii, kde zuří válka a kde převládá náboženství podobné islámu. Konkrétním místem je pouze nemocnice v době nouzového stavu. V textu se střídají dvě linie příběhu: sestra Mona a její rodící se i zakázaný vztah k pacientovi, 20iletému chlapci Adamovi s amputovanou nohou, a přátelství dvou chlapců, Danga a Háního, vojáků na frontě. Pomyslná třetí linie se skládá ze vzpomínek na dětství a dospívání Mony: na minulost nazíráme jejíma dětskýma očima, kdy nedokáže porozumět hrůzám, které naruší její poklidný svět. Jednotlivé pasáže se střídají nerovnoměrně, v knize chybí kapitoly. Spoustu faktů si musíme domýšlet, mnohé souvislosti si ujasňujeme až v průběhu čtení. Téměř surrealistickým dojmem působí vylíčení procesu zániku, kdy vládu nad rozpadající se nemocnicí postupně přebírá džungle, která se nekompromisně dere dovnitř, pohlcuje vše, co jí stojí v cestě, a vítězí tak nad civilizací. Autorka v textu prokazuje i hlubokou znalost lékařské terminologie. Nejedná se o žádné lehké a optimistické čtení, soudím však, že si své příznivce najde. Vzhledem ke své formě je i velmi zdařilý: zdá se mi, že ta jistá úsečnost stylu k Biance Bellové prostě patří. "Adam má velké bolesti, Mona ho slyší křičet až do sesterny. Už pozná jeho hlas, zní v něm ještě nejistota přechodu od chlapectví k mužství, je ochraptělý z několikadenního úsilí přežít. "Dobrý bože, dej mi sílu," přivře Mona oči. Zkontroluje si v zrcadle čepec; když ho má příliš do čela, nesluší jí to. "Dej těm chlapcům sílu." Muž s prostřelenou hlavou umírá tiše." "Každodenním bitím muly nezískáte mulu uvědomělou a radostnější."... celý text

Šťastný kosočtverec 2021, Jiří Kačur

Bohužel, kniha mě nijak nezaujala a už vůbec se mi nelíbila. Těžko říct, co bylo vlastně záměrem autora, zda podrobné zkoumání "mužského" a "ženského" pohledu na svět, každopádně si k tomu nezvolil zrovna vhodnou formu. Kniha nemá prakticky žádný děj. Podle neustále se měnícího ženského a mužského rodu vypravěče soudím, že zřejmě osciluje mezi rozhodnutím, zda je lepší být ženou či mužem. Autor nás navíc bohatě zásobí deštěm vulgarismů, plácá páté přes deváté - v jedné chvíli klidně semele víru a nevíru v Boha, vzápětí vztah k jakési ženě, přimíchá zákonitosti mužské představivosti a zakončí to výletem do antické mytologie... Zamotává se do zbytečně dlouhých souvětí, plných prapodivných odboček. K dovršení všeho se bohužel kamsi zcela vytratil korektor: zásadními překlepy se to zde jen hemží, takže není divu, že zhruba po padesáti stránkách text odkládám - čas nad ním mohou klidně marnit jiní :-)... celý text