Subjektiv
přečtené 780
Jak fungují inovace
2022,
Matt Ridley
Souhlasím s autorovým hodnocením tragického přístupu Evropy ke GMO, Německa k jádru, s kritikou často nevhodných regulací a oceňuji jeho poučné příběhy o různých inovacích. Moc se mi líbí, že ukazuje inovace jako dílo mnohem více lidí než těch, kteří se dostali do učebnic. To je velmi motivační v těch letech, kdy už ztratíte naději, že budete novým Einsteinem, Jobsem (tím bych já být nechtěl) nebo koho máte sakra rádi, a přece můžete dál věřit, že smysluplně přispějete. Ale zkusím se ve svém komentáři zaměřit více na negativa. Podle mě Ridley uplatňuje princip dvojího metru, když hodnotí výzkum/inovace provádění na popud státu a popud soukromníků. V jednom odstavci např. vezme nějakou technologii, která se s oblibem udává jako úspěch činnosti státu a prohlásí: "Nojo, ale on už předtím nějaký soukromník udělal to a ten stát už pak jen...," či obráceně: "Nojo, ale ten stát to nedotáhl, to až pan..." V příbězích, kde stát mnoho nevystupuje, vyzdvihuje přínos všech zúčastněných, i když "to nedotáhli". Jeho rada pro inovování zní: "Dovolte lidem experimentovat, i když nepochybně mnohokrát selžou," ale když selže stát, např. tím, že financoval nelétající letadlo Langleyho, tak je to důkaz, že státem financované inovace nefungují. Na stát musí být přísnost, jím financovaní vědci / inovátoři / vynálezci selhat nesmí. Jako inovace často vnímá jen věci, které se dají prodat nebo jinak zpeněžit, případně se jedná o problémy právě těch lidí, kteří je řeší. Není pak asi divné, že takové inovace vytváří právě soukromé subjekty zaměřené na zisk, občas i jinak motivovaní soukromníci.... celý text
Muž jako evoluční inovace?
2012,
Stanislav Komárek
Řekněme si to po montypythonovsku: "I have a terrible feeling of déjà vu..." Čtu šestou Komárkovu knihu v řadě a začínám mít pocit, že jeho tvůrčí přístup spočívá v tom, že nejdříve ze svých předchozích knih vytrhá pasáže, které zrovna náhodou zapadají do tématu, o němž se rozhodl psát. Vybrané pasáže seřadí podle nově vymyšleného klíče a pospojuje určitým množstvím nového textu, načež vše ještě opepří oblíbenými metaforami, historkami, postřehy, citáty apod., taktéž v minulosti použitými. Voilà, nová kniha. Čtenáři Komárkem nepoznamenaní nicméně seznají, že autorovi není cizí postřeh, široký rozhled, smysl pro humor a u biologa nečekané literární nadání. V knize přináší řadu fascinujících poznatků etologie, antropologie, historie, biologie atp., které se dotýkají "mužství" a jeho obrazu. Jenže ona fakta prokládá svými úvahami, hypotézami i čirými spekulacemi, které mnohdy prodává také jako zaručené či alespoň s vysokou pravděpodobností platné. Čím méně se řídí radou dávanou ševcům o kopytě, tím hůř to dopadá. V případě jeho vývodů, které spadají do oblasti společenských věd a psychologie doporučuji značný skepticismus (ten je stejně super vždycky). Též se dopouští nenápadného, ale o to manipulativnějšího hodnocení různých popisovaných jevů. Nejvíc v paměti mi utkvělo, jak rozvíjí myšlenku tvrdící, že lidé vykazují i v dospělosti rysy, které u jiných primátů vidíme pouze u mláďat. Tento relevantní biologický poznatek pak uplatňuje při popisu naší společnosti. Některé společenské jevy, lidské činnosti a vlastnosti se pak v jeho pohledu jeví jako dospělácké a jiné zoufale juvenilní. Hádáte správně, nejinfantilnější je naše civilizace, zvláště v podobě osob mladších než autor. Že by děti měly dospělé poslouchat, to sice Komárek neříká, ale to přeci ví i to malé dítě. Trochu to připomíná Klausovo dělení jídel či sportů dle pravicovosti/levicovosti. Řízek měl být pravicový a salát levicový. Pobavilo mě, když se tím pak spíše z legrace zabýval Daniel Prokop ve Slepých skvrnách (doufám, že on a právě tam) a konstatoval, že to vychází spíše naopak. Nemám teď sílu vyjmenovávat všechny jednotlivé prohřešky, které mě iritovaly, tedy alespoň ty dva, které mě nakonec dovyprovokovaly k sepsání komentáře. Na str. 117 o větších chlapcích píše, že by nevyprodukovali "veleříši", ale cosi ve stylu Pána much. Žel pro Komárka existuje zdokumentovaný případ 6 chlapců ve věku 13-19 let (možná by se ale hádal, že tihle už jsou staří moc), kteří ztroskotali na pustém ostrově a přes rok na něm přežívali. V šesti lidech asi veleříši nevytvoříte, ale jinak bylo jejich společenství i přes hmotnou nouzi, zvláště počáteční, relativně idylické a Pána much, který má původ pouze v hlavě Goldinga, rozhodně nepřipomínalo. Na str. 121 pak předkládá jako fakt k uvěření, že dnešní doba předstírá, že nemá žádný život citový. Žijeme v té samé společnosti? Jistě by se dalo říci, že on to vlastně myslel tak a tak a já jsem to nepochopil a tudíž... jenže... to by znamenalo, že to myslel tak, jak to ani zdaleka neřekl. Neměl by tohle umět? Dodatek: Řadu dalších výtek, pod nichž bych se ve většině podepsal, uvádí Jan Lukavec v recenzi na iliteratura.cz .... celý text
