tatjana1737 přečtené 648

Návrat krále 2007, J. R. R. Tolkien

V rámci série se mi nejvíce líbily Dvě věže, Návratu krále tedy ve srovnání s nimi jednu hvězdičku ubírám, i díky té části knihy, která zfilmovaná nebyla (nechci spoilerovat) a se kterou se nějak nemůžu srovnat. Sice vše nakonec dobře dopadne, ale mám ráda návraty do toho, z čeho člověk vyšel, je to takové nějaké víc optimistické, když hrdina, jenž zažil mnoho běd, ví, že doma je vše v pořádku (teď už ale spoileruji). Z celé knihy se mi nejhůře četly dodatky, které jsou sice zajímavé, ale zejména u těch lingvistických se mi v hlavě objevila taková ta opice s činely, jako mívá Homer Simpson, a vůbec jsem nechápala, na co to koukám - písmena mi absolutně nedávala smysl :-). Oceňuji však informace o dalších osudech členů Společenstva (poté, co jsem poznala svého muže, mi přijde osud, který si zvolila Arwen obzvláště krutý a stejně jako ona chápu Númenorejce a jejich touhu po překonání Sudby lidí), rodokmeny a též časovou linii celého příběhu, která mi pomohla některé věci doladit a lépe pochopit (bez její znalosti však příběh neutrpí). Když jsem knížku četla poprvé, nějak jsem se více soustředila na dějovou linii Pána Aragorna, na hrdinství jízdmarky a na elfy. Prostě takové to zářné hrdinství, které imponuje, ušlechtilé postavy, kterými čtenář touží být. Je zajímavé uvědomit si, jak se náhled čtenáře na příběh mění, když má za sebou nějak zkušenost a váží si klidných večerů v kruhu rodiny. Proto na mne tentokrát nejvíce zapůsobila dobrodružství hobitů, jejich moudrost, která nevyplývá ze vznešeného původu či staletí odžitých ve Středozemi, ale z kořenů obyčejného života, kdy je člověk rád, že se má dobře, má co jíst a může si lebedit v teple své nory. A že když tohle nemá k dispozici, musí vinou neovlivnitelných okolností strádat a trpět, dokáže za to své bojovat s vervou větší než lecjaký veliký bojovník. "(...) A pak si dáme na chvíli klid. To víš, my Bralové a Brandorádi nevydržíme žít dlouho ve výšinách." "To ne," řekl Smíšek. "Já ne. Aspoň zatím ne. Ale aspoň je, Pipine, vidíme a vážíme si jich. Asi je nejlepší mít nejdřív rád to, k čemu se hodíš: musíš někde začít a mít nějaké kořeny a v Kraji je hluboká půda. Ale jsou i hlubší a vyšší věci, a kdyby jich nebylo, žádný kmotr by nemohl ošetřovat zahrádku v tom, čemu říká klid a mír, ať už o nich ví nebo neví. Jsem rád, že o nich vím aspoň trochu. (...)" Při druhém čtení tak skládám hold Samvědu Křepelkovi (který na mne ve filmu působil "little bit gay" :-)), kterého sice Kmotr neustále tepal a častoval ho různými rčeními o jeho chytrosti, ale který se nakonec ukázal rozumnější než jiní: "V té hodině zkoušky mu nejvíce pomohla obstát láska k pánovi, ale hluboko v něm také žil dosud nepřemožený zdravý hobití rozum: v nitru srdce věděl, že není dost velký, aby nesl takové břímě, i kdyby všechny ty vidiny nebyly pouhý zrádný klam. Jedna maličká zahrádka pro svobodného zahradníka byla vším, co potřeboval a co mu příslušelo, ne zahrada rozrostlá v říši; měl používat vlastní ruce, ne rozkazovat rukám jiných."... celý text

Pohádky a obrázky 1970, Vladimír Sutějev

Vřele doporučuji nejen dětským čtenářům, ale i těm dospělým. Autorovy obrázky jsou nádherné, dokážu si představit knížku sestavenou jenom z nich, bez textu. Třeba "Rozmazlená kočka" je malovaná tak krásně, že úplně slyším, jak mlsně přede při představě ptáčků a ryb u svého domečku. Samotné pohádky jsou kratičké, ale pro menší děti mají srozumitelný a jednoduchý děj ("Kuřátko a kachňátko" nebo "Tři koťata"), a leckdy obsahují poučení či zamyšlení ("Různá kolečka" či "Zázračná hůlka"). Při čtení synovi na usnutí se mi znovu vybavily pocity, když jsem se snažila rozluštit záhadu, jak se všechna zvířátka v pohádce "Pod hříbkem" dokázala pod houbičku vejít (a tuším, že pointu mi nakonec musela prozradit maminka, protože jsem se vztekala, že to nechápu). Nebo frustrace štěňátka při vyšetřování, "Kdo to mňoukl?" (a to je odpověď schovaná v každém obrázku, jen dětský čtenář stejně jako hlavní aktér - pejsek nevidí :-)).... celý text

Dvě věže 1993, J. R. R. Tolkien

Tempo se podstatně zrychluje než u Společenstva prstenu a druhý díl trilogie se mi tak četl výrazně lépe (možná to ovšem bylo dané i tím, že jsem měla víc prostoru číst v kuse využívajíc spánku svého milého děťátka). Přestože kniha třetí, věnující se osudům Aragorna, Legolase, Gimliho a Pipina se Smíškem, je akčnější, kniha čtvrtá popisující osudy Froda a Sama je také čtivá a zajímavá. Při druhém čtení po nějakých 20 letech (bože, vážně jsem to napsala? Jsem už tak stará?! :-)) mi učarovala postava Stromovouse. S ním na mne dýchla atmosféra Silmarillionu. A to, jak se nakonec letitý ent ukvapil, je obdivuhodné - do lesa budu opět nějakou dobu vstupovat s pokorou. Co kdyby nějakého jizerskohorského huorna napadlo, že jsme stejně jako Saruman sešli z cesty moudrosti? ;-) Před čím ovšem smekám nejvíce je autorova práce se slovy (smekám zde i překladatelce, protože v AJ jsem nečetla) - zejména popisy krajiny jsou úžasné a před čtenářovým zrakem se plasticky otevírá země, v níž díky Tolkienovi zná každý kámen a kterou by chtěl poznat a projít spolu se svými hrdiny. V tomto ohledu se opět musím myšlenkami vrátit k filmovému zpracování, které lokacemi předloze rozhodně neuškodilo. Jen děj filmu se již více liší (doporučuji podívat se na prodlouženou verzi s vynechanými scénami, osobně se mi nejvíce líbí ta, kdy má uražená hlava kamenného krále opět korunu), a to je dobře, protože vedle sebe mohu i nadále stavět knihu a film, obojí mohu mít ráda, aniž bych druhé musela zavrhnout. Jakožto závislý čtenář však doporučuji nezůstat jen u pohyblivých obrázků a rozhodně sáhnout po knize, protože ten niterný zážitek, kdy fantazie čtenáře pracuje sama, je sám se svými prožitky a tají dech nad osudy hrdinů, nemůže stříbrné plátno nahradit. Na závěr ještě tichý a uznalý dík Samu Křepelkovi. Pokud jsou takoví všichni zahradníci v Kraji, chci se tam přestěhovat. Kéž bych i já měla takového přítele po boku až všechna světla zhasnou.... celý text

Společenstvo Prstenu 1993, J. R. R. Tolkien

Poprvé jsem četla asi ve 12ti letech a kupa věcí mi unikala. Pamatuji si jen, a to jsem si druhým čtením potvrdila, že knížka je stylem psaní podstatně "hutnější" a "těžší" než Hobit. Tentokrát se mi četla hůře, protože jsem na ni neměla klid a nemohla jsem se dostat do takového toho transu (chcete-li "flow"), neustále mne někdo z knihy vytrhoval a každý návrat byl těžší a těžší. Od Elrondovy rady ale tempo knihy podstatně roste a další události již mají spád. Můj muž, který nejprve viděl filmy, nutí mne na ně koukat několikrát do roka a k Vánocům si koupil prodloužené verze, si položil otázku, zda by se mu kniha líbila i tehdy, kdyby neviděl film. Je pravda, že filmy mám už tolik pod kůží, že mi minimálně obrazy krajiny vyvstávaly při čtení před očima. Líbí se mi zobrazení Kraje i hobitů, i když to, jak Peter Jackson zkazil postavu Pipina mu neodpustím. Ten je v knížce sice nejmladší z hobitů a místy lehkovážný, jinak to ale není žádný pitomec a svoji roli ve Válce o Prsten hraje velice důstojně. Naopak Boromir na mne při čtení působil mnohem záporněji než při sledování filmu, kde mu Sean Bean dodal grácii a mužnost. Nicméně film mne trochu ochudil o malování obrazů vlastní myslí, takže těžko po druhém čtení hodnotit. Těším se, až se prokoušu trilogií a vrhnu se na Silmarillion, který mne poznamenal mnohem víc. Asi jako Samvěd Křepelka miluju elfy :-).... celý text

Konečně spí celou noc! 2014, Eva Solmaz

Knížka v podtitulu uvádí: "Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte." Po přečtení mám však spíše dojem, že je to víc o tom pochopení než řešení. Knížka je psaná hezky a čtivě, ale mně osobně nepřinesla moc nového. Z 98 % se zabývá tím, proč se dítě v noci budí, že je to normální, že vhodnější než nechat ho vyplakat je přistupovat k němu láskyplně a intuitivně, a zbylá 2 % (v podstatě pouze jedna kapitola) nabízí určité návody, jak vyřešit to, že dítě se v noci budí a jak dosáhnout toho, aby se naučilo samo přecházet z jedné fáze spánku do druhé, usínat bez asistence a de facto tak prospat celou noc. Nicméně kdo by čekal zaručený návod, jehož výsledkem bude, že uloží svou ratolest do postýlky, ta ihned zavře oči, a on si bude konečně moci od ní odpočinout, ten bude zklamaný. Veškeré návody v knížce uvedené vystihuje autorkou uváděný příklad z praxe: Jedna trojnásobná matka obdivuje našeho syna. "Ten ale vyrostl! A jak spinká?" "Ani se neptej," odpovídám. Jejich první dcera se prý také budila každé dvě hodiny, vypráví ním. "No, co se dá dělat. S tím se holt musíme smířit," odpoví můj muž. "No, ale s každým dalším dítětem to bude lepší," dozvídáme se. "Spaní se zlepší?" ptám se. "Spaní? Ne, tak to nemyslím, to se nezlepší, ale to smiřování bude lepší," zní její odpověď. Velmi hezké bylo zamyšlení, proč vůbec vnímáme to, že se naše dítě v noci budí, za problém. Že dnešní společnost je hodně individualizovaná a člověk kromě toho, že je rodičem, chce být i něčím dalším, realizovat nějaká svoje přání a sny, což dříve nebylo běžné (proč by dívky šly studovat, když se jednou stejně stanou matkami a vzdělání by bylo zbytečnou investicí do budoucna?). Že tedy dochází ke střetu našich potřeb a potřeb dítěte - což mohu potvrdit, protože to vídám dnes a denně u svého okolí, ale především sama u sebe :-). Shrnutí: Pokud někdo hledá řešení svého problému, ať nečeká, že ho přečtením této knížky vyřeší. Pokud jej chce alespoň pochopit a nebrat dítě jako protivníka, které se budí jemu na truc, manipuluje s ním a zkouší trpělivost svých rodičů, je knížka velmi pěkně psaná a v tomto ohledu ji doporučuji. Některé autorkou uváděné příklady a přirovnání jsou zahnané skoro do absurda, ale pomohou i zatvrzelejším rodičům pochopit, že některé běžně používané a doporučované metody jsou samy o sobě nesmyslné nebo minimálně pochybné. P.S: Pokud by někoho zajímaly ony rady, jak vyřešit "nespaní" dítěte, tak ve stručnosti: 1.Vzít si dítě do postele, čímž se ušetří čas, kdy k němu rodič musí vstávat a chodit, rodič se tolik neprobudí, dítě obvykle zabere rychleji. (Tato rada je mi ovšem k ničemu, když mi překáží právě dítě v posteli, které se stokrát vzbudí na kojení a já se probudím plně :-).) 2. Pomalé vytrácení: pomalá redukce aktivit nutných k uspání dítěte. Pokud dítě usíná jen v náručí, kdy s ním rodič musí chodit a zpívat, postupně omezit pohyb, uspávat dítě jen v náručí a zpěvem, později si sednou a zpívat, později jen sedět bez zpěvu, poté si zkusit s dítětem lehnout a nakonec zvyšovat vzdálenost, dokud dítě neleží vedle rodiče neusne samo. 3. Říci si o pomoc: rozdělit si noční službu s partnerem, požádat prarodiče či si sehnat chůvu.... celý text

Aprílová škola 1983, Jiří Žáček

Původně jsme ve čtenářské výzvě chtěla řadit pod knížku z dětství, ale vzhledem k tomu, že nevím, kdy se mi opět zadaří přečíst nějakou knihu za jediný den, trošku jsem zapodváděla (ale kdo má doma zuřivé batole ví, že číst není úplně snadné). Básničky Jiřího Žáčka jsou vtipné a místy geniální svými rýmy. Knížku jsem měla ráda už jako malá (i když z básniček mi v paměti zůstaly už jen ubohé fragmenty a celou si pamatuji jen "Copak bys rád slanečku? / Kostku cukru, panečku!") a výrazně k tomu přispěly i Bornovy ilustrace, které samotné básničky mnohem vyzvedly mnohem dál a přidaly jim vyšší hodnotu, než kterou by měly samotné, černé na bílém (viz např. Ohryzaná básnička). Jakub volá: - Vážení, počty, to je umění! Vím, co říkám, na mou čest! 7 1 3 Dvakrát dvě je přece 2 6 4 5 8 9 Při čtení (mimochodem, přelouskala jsem ji zavřená v pokoji během toho, co můj muž v deset večer vysvětloval řvoucímu kloučkovi, že na noc opravdu nepotřebuje být kojen) jsem odhalila jednu velikou lež mojí maminky! Knížka je věnovaná Markétce, Jakubovi a všem dětem, ale moje maminka zásadně nahrazovala jméno Markéty v básničkách jménem mým. Tudíž jsem si jako dítko myslela, že i pan Born maloval na obrázky malou Táničku. Zklamání bylo velké, ale knížka se mi líbí dál :-). Povíme si spolu hezky láryfáry, třesky plesky. Povíme si halabala, že už je čas, abys spala. Až se vyspíš do růžova, povíme si všecko znova.... celý text

Atlas ptáků České a Slovenské republiky 2011, Karel Hudec

K Vánocům jsem dostala vytoužené ptačí krmítko, a tak teď pozoruji, kdo k nám létá na slunečnici a "ptačí mls". Ptáčci vůbec netuší, že na naší terasu létají ku mojí potěše, a já vždy celá nadšená obvolávám příbuzenstvo, že tentokrát přiletěla sojka, brhlík, dlask nebo hýl. Abych mohla ptačí návštěvnictvo poznat, prosila jsem ještě o atlas našeho ptactva a dostala tento. Pořád mám ale jinou představu, líbila by se mi knížka, v níž bych našla obrázek či foto ptáčka a informace o tom, kde žije, jaká má hnízda, kolik vajec apod., a to nejen ve zhuštěné podobě. Prosím případné ornitology, jestli o podobném titulu vědí, aby mi dali vědět. Atlas není špatný pro první vhled, i když na můj vkus je hodně stručný (je nutno si však uvědomit, že jde o atlas ptáků ČR a SR, takže zhuštěná podoba je na místě) a ilustrace, jak uvádí uživatel Lavran, mne občas zmátly. Naše krmítkové návštěvníky jsem však zatím všechny identifikovala, i když to někdy muselo být podle obrázku a jistota nebyla vždy zcela 100%. Pro amatéry a ty, které zajímá, jací ptáci kolem něj žijí, je knížka myslím docela dobrým pomocníkem, odborníci asi sáhnou po jiné.... celý text

Kluci v kleci 1983, Samuil Jakovlevič Maršak

Tolkienovy říše - Obrazy Středozemě 1996, J. R. R. Tolkien

Nádherné ilustrace různých malířů k Tolkienovu dílu, které doporučuji minimálně zapůjčit v knihovně a prohlédnout. Osobně lituji, že podobných knih není více, ale v dnešní době internetu se již dá dohledat mnohé další... Ne všichni umělci se trefili do mé představy (což je normálně, protože to čtenář, to jeho vlastní Středozemě, podoba míst i hrdinů), ale většina obrázků podnítila moji fantazii, vyvolala silnou emoci a touhu Středozemi navštívit. Tam, kde je obraz hodně podobný tomu mému myšlenkovému, prohloubil dojem z knihy a dotvořil ji. Osobně preferuji hlavně Johna Howea (jeho Gandalf je prostě Gandalf!), ten nezklamal snad vůbec (miluji např. obrázek Ulmo, Pán vod či Ungoliantë s Melkorem; jediný, který se mi moc nelíbí je ztvárnění Galadriel), Teda Nashmithe (zde se mi více líbí krajinky a příroda /Přes Gorgoroth/ než jeho představa o podobě hrdinů; zejména Legolas se moc nepovedl a vypadá spíše jako náctileté děvče /viz Pronásledování v Rohanu/), Alana Lee (Zkrocení Sméagola) a Ingera Edelfelda (mám velmi ráda Gluma v elfím zajetí). Od Michaela Kaluty se mi líbí Éowyn a Pán nazgúlů. Glum či Medděd (ten zejména) Nikolaje Baračnyje jsou moji favoritové. Oproti tomu mi moc nesedli Cor Block, Lode Claes, Fletcher (moc futuristické!) a Timothy Ide, ale věřím, že i jejich obrázky mohou mít pro někoho své kouzlo. A úplně nejvíc můžu Odjezd ze Šedých přístavů od Teda Namithe, kde se mi líbí Elrond, ale z celého obrázku na mne dýchá teplo zapadajícího slunce, jeho nezaměnitelný jemný svit, slyším křik racků, cítím vůni moře i melancholii z toho, že Nositelé Prstenů odplouvají a jeden Věk Středozemě končí...... celý text

Svět J. R. R. Tolkiena – Středozem očima malířů 1994, J. R. R. Tolkien

Nádherné ilustrace různých malířů k Tolkienovu dílu, které doporučuji minimálně zapůjčit v knihovně a prohlédnout. Osobně lituji, že podobných knih není více, ale v dnešní době internetu se již dá dohledat mnohé další... Ne všichni umělci se trefili do mé představy (což je normálně, protože to čtenář, to jeho vlastní Středozemě, podoba míst i hrdinů), ale většina obrázků podnítila moji fantazii, vyvolala silnou emoci a touhu Středozemi navštívit. Tam, kde je obraz hodně podobný tomu mému myšlenkovému, prohloubil dojem z knihy a dotvořil ji. Osobně preferuji hlavně Johna Howea (jeho Gandalf je prostě Gandalf!), ten nezklamal snad vůbec, Teda Nashmithe (zde se mi více líbí krajinky a příroda /Třpytivé jeskyně Aglarondu/ než jeho představa o podobě hrdinů; zejména Legolas se moc nepovedl a vypadá spíše jako náctileté děvče - viz knížka Tolkienovy říše), Alana Lee (Kamenní zlobři, Zrcadlo Galadriel), Rogera Garlanda (např. Pán nazgúlů) a Ingera Edelfelda (Dlouho očekávaný dýchánek, Olifant, Glaurungova smrt).... celý text

Už budu dospělá: Dopisy zamilované Gilly 1995, Claire Robertson

Souhlasím s uživatelkou navi11, že obálka je příšerná, ale bohužel odpovídá tehdejšímu trendu 90. let... Rozhodně tedy doporučuji knihu nezavrhnout, ale dát jí šanci, přestože reálie, tvořící pozadí příběhu, odpovídají oněm 90. létům. Děj knížky, psané formou dopisů hlavní hrdinky do poradny Alexy Deerheartové v časopisu BIZZ :-), je poměrně jednoduchý - hlavní hrdince je 14 let a poprvé se zamiluje do úžasného kluka (který má kudrnaté vlasy vepředu krátké a vzadu dlouhé, a který nosí své bílé ponožky v černých kotníkových pumách :-)). Popis jejích duševních pochodů je nesmírně vtipný a trefný, nejen glosy týkající se rodičů, starší sestry, spolužaček, ale i to, jak jsou popisovány její city k NĚMU. Knížku mi poprvé půjčila kamarádka na VŠ, kdy se mi líbil jistý Mgr. (nyní již PhD. a jeho disertační práce vydaná knižně je ehm, ehm, uvedena i zde na Databázi), a některé pasáže, kdy se Gilly rozplývá nad Jonathanem O'Neilem byly tak úžasně výstižné i na mou situaci, že kniha hned získala jiný rozměr :-). Knížka je sice asi prvoplánově určena mladším čtenářkám, pro perfektní hru se slovy a ironii ji však doporučuji i těm, kterým již bylo -cet a mají rády lehčí žánr, protože je určitě pobaví a možná zavzpomínají na svoji pubertu a první lásky. Velmi se mi líbí i to, jak Gilly popisuje čtení knihy "Na Větrné hůrce": "Poslouchal jsem tichý větřík, který rozechvíval stébla trávy, a nechápal jsem, jak si někdo vůbec představuje, že spáči v té pokojné zemi nespí klidným spánkem. Dobrý, ne? Ale to nejsem já, to je Emily, konec Větrné hůrky. Mám teď pocit takový nějaký osamělosti a opuštěnosti. Věděla jsem, že to tak bude. Zjistila jsem, že ať se cítíš sebehůř, když máš dobrou knížku, můžeš se do ní schovat a celý svět na tebe může zvenčí bušit a říkat věci jako třeba: "Nejíš zdravě / nikdy se nikam nedostaneš, když nebudeš pracovat /, máš paťatý nohy a pubertální ksicht / nikdo tě nemá rád / vypadáš moc mladě / ne, žádný nový šaty nedostaneš, dokud si pořádně nezopakuješ matiku" a můžou ti říkat třeba "usmrkanec", "šmíráckej cvok" a "amébí mozek" a "puberťačka posedlá sama sebou" a ty zatím celou tu dobu můžeš kráčet "vlhkým čerstvým odpolednem, kdy trávník a cestičky šustí mokrými seschlými listy" a někdo ti říká "na tebe mohu zapomenout tak málo, jak bych na svou existenci zapomněl" vášnivým hlasem a nikdo se k tobě dovnitř nedostane. Všichni jsou tak mimo, jako lidi v televizi, když vypneš zvuk."... celý text

Dům na Páté avenue 2012, Candace Bushnell

Nebylo to špatné, do knížky jsem šla bez jakýchkoli očekávání, oddechová ženská literatura :-). Jen mi není blízký svět, ve kterém se děj odehrává, bohatí Američané, herci, spisovatelé apod., kteří žijí na dobré adrese a prožívají situace, které běžný člověk moc neokusí. A jediná středostavovská rodina v domě není líčená moc sympaticky.... celý text

Zbožňuju Vánoce 2014, Lindsey Kelk

Knížku jsem dostala od kamarádky k Vánocům. Nepopírám, že by nebyla čtivá, ale už jsem toho přečetla až moc, takže mi to přišlo hodně inspirované Candace Bushnellovou (parta kamarádek, žijících v NY, probírajících vztahy, sex, chodících v pracovní době po nákupech a jídle, nosí značkové hadříky a některé z nich mají bohaté rodiče...) a Meg Cabotovou (hlavní hrdinka tak trochu obyčejná oproti svým krásným a bohatým kamarádkám z vyšších kruhů, přesto je ale hrozně pohodová a prima, všechno si vydřela a má toho nej chlapa...), takže pro mne trochu vykrádačka a průměr. Jednotlivé zápletky jsou odhadnutelné (nevěra manžela nejlepší kamarádky, sympatie ze strany asistenta v redakci...) a některé nedotažené (proč např. Angela neřekla kamarádkám to, co se dozvěděla od doktorky?? Proč, než to řekla manželovi, o tom napsala článek, a proč v knížce třeba nebylo to, že se to všichni dozvědí z právě vyšlého článku?), postavy předvídatelné a hlavní hrdinku bych v reálu asi zmlátila :-) (protože v kanceláři skoro pořád jen zvrací do odpadkového koše, zpívá koledy nebo se cpe jídlem, ačkoli její pracovní výsledky jsou nadprůměrné a její absence na pracovišti jí stále prochází). Knížku ale neodsuzuji, jako oddychovka není špatná, jen bych ji milovnicím podobné literatury nedoporučovala kupovat, ale půjčit si v knihovně. Paradoxně z knížky nejvíc oceňuji vložený bonus - vánoční speciál s recepty a tipy, kam se podívat o vánocích v New Yorku. P.S.: Knížku bych možná hodnotila jinak, kdybych četla i předešlé díly. Každopádně po přečtení informací o autorce na přebalu knížky se nemohu zbavit dojmu, že hlavní hrdinka je trochu autobiografická :-X. P.P.S.: Jediné, co závidím, je ten úžasný, krásný, mužný a všestranně dokonalý manžel, který pozná, na co jeho žena právě myslí apod., bohužel se obávám, že takoví neexistují :-).... celý text

Kafe @ cigárko 2015, Marie Doležalová

O existenci blogu jsem se dozvěděla až po skončení Star Dance z různých rozhovorů v magazínech. Protože se mi Marie Doležalová líbí jako herečka (líbila se mi už v Pusinkách, kde mne její postava velmi dojímala, v Comebacku podle mého svou Sašou zastínila roli Ivy, a když jsem ji viděla v Neviditelných, Vyprávěj nebo vánoční pohádce, hned jsem se zaradovala, protože ji prostě ráda vidím), rozhodla jsem se vysolit ty hříšné peníze a koupit si její knížku. A přestože i díky této investici se opět přátelím s kontokorentem, nelituji. Bavila jsem se velmi. Knížka má pro mne mnoho plus: je psaná velmi vtipně a čtivě, jestli jsem se nemohla dostat do tempa, tak maximálně dvakrát za celou knížku. Nesmírně se mi líbí Doležalové práce se slovy, použitá přirovnání apod. - místy jsem si čtení vyloženě vychutnávala. A třešinkou jsou i ilustrace - komiksové stripy k danému tématu, které jsou vtipné samy o sobě, ale po přečtení příslušného příspěvku jsou někdy až geniální :-). Celkově knihu hodnotím plným počtem hvězd a těším se na další pokračování. Jen to musím vydržet a nesledovat teď autorčin blog, protože pak už to čtení nebude mít punc překvapení. Věřím ale, že šťávu pořád mít bude. Jediné, co bych vytkla (a i to myslím spíše v dobrém), že po přečtení knihy už nikdy nebudu koukat stejnýma očima na českou produkci nekonečných seriálů (aneb co ve scéně chybí či přebývá) a na české detektivky (protože teď už budu od začátku vědět, kdo je vrah) :-). P.S.: V jednom rozhovoru Marie Doležalová říkala, že moc nemusí, když ji každý oslovuje "Maruško". Přiznám se, že ty tendence mám taky, protože má takový milý ksichtík, který hned budí sympatie, ale nejrůznějšími počiny mne přesvědčila, že to není jen o ksichtíku a že je fakt Marie.... celý text

Dámy z Grace Adieu a jiné povídky 2009, Susanna Clarke

CITÁT: Především si zapamatujte: magie vychází ze srdce stejně jako z hlavy a vše, co činíme, bychom měli dělat z lásky, radosti nebo spravedlivého hněvu. CITÁT: "(...) Ale zasejc sem vždycky slýchala, že permoníci dělaj báječný věci a nikdá si neřeknou vo nic na voplátku." "To si slyšála, jo? (...) No tak tos slyšála špatně, žencká." Díky (v dobrém) @DennisMoore jsem zjistila, že si z této povídkové knihy téměř nic nepamatuji, stejně jako jsem pozapomněla hrozně moc z pánů Strange a Norrella. Druhou knihu mám stále rozečtenou, protože se s ní vyloženě mazlím a čtení si vychutnávám, ale Dámy mám zapůjčené z knihovny a k přečtení mne tlačil čas. Kdybych měla shrnout dojmy z druhého čtení, vypůjčila bych si slova z komentáře od @Jass, neboť jsou zcela výstižná. Z prvního čtení jsem si zapamatovala výrazněji pouze paní Mabbovou, na některé povídky jsem dokonce zcela hanebně zapomněla, u jiných jsem si pamatovala střípky. A tak mne nyní překvapilo, že Dámy z Grace Adieu, podle nichž se celá sbírka jmenuje, vlastně nebyly moc sympatické dámy! Přitom coby ženu, která již přes 20 let (...dobře, to číslo nikdo nečetl!) tenduje k žánru fantasy, mne otázka ženské magie nesmírně zajímá. Povídka je však více méně psaná z pohledu anglického gentlemana, tak jako Norrell + Strange, a tak se nejde divit tomu, že ač byly ony dámy svobodnější než všechny ženy v království, jejich magie byla líčena jako něco temného a ne úplně příjemného. Věřím, že větší feministky než já si z toho příběhu odnesou více "women power", ale ve mně zůstal dojem spíše tísnivý. Před čtením povídky Na Vilným veršku doporučuji podívat se na youtube na rozhovor s překladatelem, kde popisuje své útrapy, kterak přeložit suffolský dialekt do češtiny. Ač mi u příběhu chyběl jednoznačný závěr (který je z textu patrný), při čtení se mi líbilo, jak Susanna Clarková (opět) pracuje i s tím, co nebylo vyřčeno a s jemnými náznaky. Paní Mabbovou jsem si pamatovala nejlépe, připomněla jsem si však obtíže, které jsem měla s vykreslením některých popisů ve své hlavě. Kupříkladu opakující se motiv popisu domu paní Mabbové, který byl ve skutečnosti velice maličký - moje imaginace se s tím velice natrápila :-). Vévoda s Wellingtonu mne pobavil, a to kupodivu ani ne v tom zlomyslném smyslu. Kdo zná osudy této historické postavy, musí ocenit i jemnou narážku v závěru. Pan Simonelli - ač jsem při první čtení řadila tento příběh nejvýše, nepamatovala jsem si z něj ani zbla a teprve v průběhu čtení se mi některé detaily a podrobnosti vybavovaly. Tato povídka asi nejlépe demonstruje pojetí elfí rasy v díle Susanny Clarkové, se vším, co čtenář zná z Norrella a Strange. Bohužel při celém čtení jsem se přistihovala při tom, že pan Simonelli mi, navzdory ušlechtilé záchraně, jíž se dopustil, vůbec nebyl sympatický. Přikládám to jeho původu a zajímalo by mne, jak s jeho deníkem naložila ta, jíž ho zaslal. (Ostatně otevřenost konců je to, čím se pro mne Clarková tak trochu vyznačuje. Každý ze čtenářů si tak může domýšlet to, co je mu bližší, ale stejně zůstává v nejistotě.) Tom Brightwind - zajímalo by mne, zda u Thoresby skutečně stojí takový most a tímto slavnostně slibuji, že pokud se někdy vypravím do Anglie, zajedu se tam podívat. Po gentlemanovi s vlasy jako chmýří bodláčí a Johnu Hollyshoesovi byl tento příběh o lidsko-elfích interakcích, navzdory všem odlišnostem mezi elfy a lidmi, velice milým pohlazením. Možná že tato povídka + pan Simonelli si u mne stojí tak vysoko proto, že obsahují kupu ingrediencí z románu o panu Norrellovi a Jonathanu Strangeovi, ať jde o zobrazení dam, namlouvání, sňatky z rozumu či vykreslení gentlemanů a jejich hodnot. Nestvůry na výšivkách - Pamatuji si, že námět této povídky mne zaujal již při prvním čtení, ale i tehdy mi přišla velice krátká. S ohledem na to, že na rozdíl od Angličanů znám z našeho dějepisu obě královny spíše povrchně, bych si dokázala představit, že z tohoto vznikne celý román. CITÁT: Takový opečený sýr je pokušení, kterému dokáže odolat jen hrstka mužů, ať jsou to uhlíři nebo králové. John Uskglass a cumbrijský uhlíř - při druhém čtení se mi tento příběh líbil asi nejvíce, ale to i proto, že jsem velice poťouchlá osoba. Jednání uhlíře se světci, zejména se svatým Oswaldem, mě bavilo a je mi líto, že více dějinných panovníků nedostalo takovou lekci kvůli člověku a věcem, které jsou v jejich očích (zdánlivě) banální. CITÁT: Pravda se měla tak, že měl křesťanskou manželkou. Ta ve svých patnácti letech měla rošťáckou tvářičku, oči jako mandle a nanejvýš vrtošivou povahu. Tom ji ustavičně přirovnával ke kotěti. Mezi dvacítkou a třicítkou byla labuť, mezi třicítkou a čtyřicítkou lištička a potom rychle po sobě čubka, zmije, bazilišek a nakonec svině. Nikdo nevěděl, k jakému zvířeti by ji mohl přirovnat dnes. S ohledem na to, kolik jsem toho od roku 2016, kdy jsem knihu v ruce držela poprvé, zapomněla, souhlasím s komentáři od @Akana a @LaCata. Kupa povídek je snadno zapomenutelných, ale ten svět je propracovaný nádherně. Doufám, že se do něj brzy vypravím... Co se Piranesiho týče, pustila jsem se do opětovného čtení toho, co již znám, abych si ho pak pořádně vychutnala. A jsem moc zvědavá, budu-li sdílet pochvalné komentáře @DennisMoore ;-). P.S.: Zmínila jsem zde jen některé uživatele, ale pravdou je, že komentáře k této knize se mi líbí všechny, protože každý vystihuje něco i z mých dojmů a závěrů.... celý text

Ukradli mi kabelku 2014, Denisa Prošková

Autorčiny fejetony znám hlavně z Ženy a život (která se po roce 2012 obsahově i graficky změnila, fejetony zmizely a už to nebylo ono) a vždy jsem se u nich velmi bavila. Knížka je ideální pro zaneprázdněné čtenáře (úmyslně nepíšu, že čtenářky, protože myslím, že pobavit se u ní mohou i muži), protože fejetony jsou relativně krátké, svižné, nenavazují na sebe a knížku tak lze číst nárazově, když je čas. Sama jsem si chtěla Proškovou trochu šetřit, ale učinila jsem z ní záchodové čtivo (což není nic hanlivého, naopak na wc mám po narození syna čas jen sama na sebe, kdy mohu bez výčitek meditovat a číst souvislejší texty než horoskopy; a ano, hrdě se hlásím mezi záchodové čtenáře!), a kdyby se už rodina nezačala ptát, zda se mi něco nestalo, že tam jsem tak dlouho a potichu, tak bych ji přečetla na jeden zátah. Velmi jsem se pobavila, místy nad sebou zamyslela, poučila i dojala. Jednu hvězdičku ubírám jen za ty fejetony, v nichž se názorově s autorkou rozcházím (a za ty, kde mi přijde, že už si některé situace minimálně přibarvuje, když už ne zcela vymýšlí), jinak to ale bylo svižné, vtipné a osvěžující čtení a místy jsem měla pocit, že mi Denisa Prošková promlouvá z duše.... celý text

Hobit (alebo Cesta tam a späť) 2002, J. R. R. Tolkien

Přečteno po letech znovu - částečně kvůli Čtenářské výzvě, částečně kvůli manželovi, který má opět své každoroční období Pána prstenů a sjíždí všechny filmy jeden po druhém (toto období má asi tak 4 - 5x do roka, což je náročné, protože já si na rozdíl od něj děje i dialogy pamatuji :-)) a tentokrát zařadil i Hobita. Zpětně musím trochu rehabilitovat Petera Jacksona, protože vše, co do filmové adaptace vsunul, má podklad ve Společenstvu prstenu, nemohu se však ubránit tomu, že tím, že vše nacpal do Hobita, v kteréžto knize není podrobně vysvětleno, kam se Gandalf ztratil, když opustil trpaslíky, příběhu spíše uškodil a udělal z něj prequel k trilogii. Bez těchto "doplněných" dějových linií je knížka mnohem půvabnější a vůbec jí to neubírá na kráse. Přestože vypravěčův styl je podstatně lehčí než u Pána prstenů, stejně jsem byla napjatá jako struna při líčení některých dobrodružstvích Thorinovy družiny. A to jsem věděla, o čem to je! Popisy krajiny, některých úskalí, pocitů hlavních hrdinů nejsou možná propracované jako u Tolstého, stejně však před čtenářovým vnitřním zrakem malují plastické obrazy. Těm, co nečetli, doporučuji. Ti, které zaujal film, který viděli jako první, nemusí být nutně zklamáni tím, že děj je poněkud "osekanější" a v některých momentech se liší. Jediné, co mi úplně nesedí, je "pohádkovější "vzevření trpaslíků (pláštíky s kapucemi) a hravější pojetí Elfů. Jinak na svém hodnocení Tolkienova díla neměním ani hvězdu!... celý text

Mr. Sweet - Manhattanský detektiv 2015, Bohumil Fencl

Čtyři hvězdy dávám hlavně z nostalgie, kterou čtení původních příběhů, jež vyšly v Kometě, u mne vyvolalo. Včetně onoho okouzlení detaily a skrytými žertíky v obrázcích. Nově vložené příběhy se mi nelíbily hlavně kresbou, připomnělo mi to vizuální změnu, kterou prodělal i Čtyřlístek, což byl spolu s absencí jména L. Štíplové jeden z důvodů, proč jsem ho přestala kupovat.... celý text

První zpovědnice: Legenda o Magdě Searusové 2013, Terry Goodkind

Čekala jsem trochu víc, než jsem dostala, ale čitelné to bylo. Jen jsem udělala tu chybu, že jsem četla dříve, než jsem přelouskala celou ságu, takže nyní mám pár spoilerů (klíč ke schránkám Ordenu), které mi možná čtení zbylých knih Meče pravdy (skončila jsem u Ohnivé kaskády) trochu pokazí. Doporučovala bych těm, kteří se s Goodkindem ještě nesetkali, začít nejprve Mečem pravdy a toto si nechat nakonec, protože pak možná neocení aplikaci Prvního čarodějova pravidla v prvním díle (viz výše narážka na onen zmiňovaný klíč)... Při čtení jsem začala získávat pocit, že Goodkind je svým nakladatelem placen za počet stran, protože takové natahování jsem dlouho nezažila. Postavy vedou zdlouhavé dialogy na desítkách stran, ve kterých ale řeší v podstatě jen jednu myšlenku, která je čtenáři jasná z první věty. A hlavní hrdinové vedou neuvěřitelně otravné rozhovory stylem: "Já bych to udělal takhle." - "Počkej, proč takhle?" - "Protože..." - "Aha, takže bys udělal tohle!" - "Ano, udělal bych to, protože... a vedlo by to k..." - "Proč by to vedlo k..." - "Protože je nutné udělat tohle..." - "Chápu to dobře, že uděláš tohle?!" - "ano, udělám tohle, protože..." - "Takže uděláš tohle, kvůli tomu, že... a účelem je udělat tamto?" Stejně tak některé odbočky a vysvětlování - neuvěřitelně mne namíchlo, když se Magda vydala za spiritistkou a místo, aby se věnovaly tomu, kvůli čemu Magda přišla, spiritistka jí asi na 8 kapitol začala vyprávět, proč se stala spiritistkou, díky čemuž se vlastně nedostaly k účelu návštěvy. Chvílemi autor vykrádal sám sebe (líčení zvěrstev císaře Sulachana, jeho záměrů, některé rysy hlavních hrdinů), ale jak jsem psala v úvodu, čitelné to bylo a pro fanoušky Richarda a Kahlan je to hezké doplnění ságy. Jen mi přijde, že na to, jak je kniha dlouhá, se toho v ní zas tak moc nestalo a že možná budou následovat díly další. Vždyť jsme se ani nedostali ke stavbě věží...... celý text

Prvok, Šampón, Tečka a Karel 2012, Patrik Hartl

Půjčila mi kamarádka a původně jsem čekala něco jiného, protože mi většinou doporučuje jiný typ literatury. Název mi trochu evokoval nějakou knihu piškuntálií pro mladistvé čtenáře (přece jen ty přezdívky nahrávají nějaké klučičí partě, co zažívá dobrodružství na táboře nebo na vesnici). Po přečtení anotace jsem si pak učinila jasnou představu, o čem to asi bude. A ani jedno se nekonalo - ani piškuntálie ani realizace mé "jasné představy". Samotný nástřel děje v anotaci na přebalu je sice pravdivý, nevypovídá však úplně o obsahu knížky. Skoro bych i doplnila, že jde o generační výpověď. Hrdinové knížky se po třídním srazu (velmi trefně popsaném - sice nemám tolik let od maturity, ale některé postřehy sedí) vyhecují k tomu, aby si zahráli hru, která dokáže, jestli jsou sráčové nebo pořád mají náboj jako když jim bylo osmnáct. Hraní hry je zavede před nečekané situace, v dalším vývoji nesčetněkrát sehraje roli blbá náhoda či neporozumění. Čtyři kamarádi se neubrání sebereflexi a snaze něco se sebou dělat, ne vždy dosáhnou kýženého výsledku, přesto však dosáhnou nějakého osobnostního posunu. Přestože knížka byla psaná docela vtipně a hlavní postavy (včetně těch méně kladných) byly sympatické, neubránila jsem se místy zamyšlení nebo smutnému povzdechu, protože Hartl popisuje životní situace, jimž podobným člověk sám prožil. POZOR SPOILER: Dost mne překvapil konec příběhu jedné z postav, který jsem nečekala a z hlediska toho, že na knížku by šlo dobře navázat dalšími osudy hrdinů, mi přišel nepochopitelný. KONEC SPOILERU :-) Ačkoli kniha nepřinesla nějaká zásadní životní moudra, vede k zamyšlení, jak to má čtenář sám se sebou, svými blízkými a svým životem obecně (obzvláště je-li mu po třiceti a sem tam má tendenci bilancovat, zda se mu život ubírá tam, kam chtěl kdysi, jestli se mu splnily jeho sny a je spokojený). Z hlediska sympatičnosti postav by se i mně kniha líbila zfilmovaná. A pokud to bude dobrý snímek, tak doufám, že režisér dostane za každého návštěvníka kina tři koruny :-).... celý text