Taťka Hraboš přečtené 1856

Vzpomínka na světlo 2017, Robert Jordan (p)

Tak to byla zatím asi moje emocionálně nejnáročnější kniha jednoznačně proto, jak moc mi hrdinové série za tu dobu, co jsem s nimi strávil, přirostli k srdci. A jelikož je to poslední díl, dovolím si pár poznámek k celé sérii. Je to především krásná romantická pohádka pro dospělé, v níž dobro přes veškeré peripetie nakonec zvítězí nad zlem. Bylo by ale chybou nevidět, že tahle série má hlubší záběr (ostatně co může být hlubší téma než otázka dobra a zla), nejde v ní jen o to čtenáře pobavit. Máloco z toho, co jsem zatím četl, dokázalo tak dobře poukázat na tu spoustu předsudků, kterými jsou mezilidské vztahy zahlceny - předsudky mezi muži a ženami, vůči cizincům, vůči komukoli, kdo je jiný. A také na to, kam až můžou hloupé předsudky vést. Velká část záporných postav pak představuje různé, velmi dobře propracované typy psychopatických osobností pohlcených svým narcismem, touhou po moci nebo potřebou ničit, neschopných soucítit a spolupracovat. A nechybí tu ani jemný humor, vyplývající především z rozdílného způsobu myšlení mužů a žen, byť v posledních třech Sandersonových dílech už se vyskytuje téměř jen v Matově dějové linii. Největší vadou celé série v mých očích je, že je vlastně postavena na tom, že si významné postavy mezi sebou nepředávají informace. Pokud se jedná o nepřátele nebo konkurenty v mocenském boji (i v tom na těch nejnižších úrovních), pak je to pochopitelné, ale tady si ani životně důležité informace často neposkytují dokonce ani přátelé a spojenci. Spousta nebezpečných situací by nevznikla, pokud by to bylo jinak. Jenže pak by ani tahle série nemohla být tak dramatická, což si Jordan i Sanderson dobře uvědomovali. Další nedostatek - ale v tom se zřejmě s většinou čtenářů neshodnu -spočívá v tom, že sérii nestihl dokončit sám Jordan. Pak by sice možná měla 16 nebo i 20 dílů, ale pečlivě promyšlených a napsaných. Sanderson přes veškerou proklamovanou úctu k původnímu autorovi a duchu jeho díla zvláště poslední díl poněkud odbyl. Většinu úsilí zaměřil jen na dějovou stránku, chybí tu jemné Jordanovy finesy, mnohé zápletky a dějové zvraty jsou tak nějak ušity horkou jehlou a nejsou dostatečně smysluplně vysvětleny, občas se tu vyskytnou i zjevné nelogičnosti, o omezené psychologické propracovanosti postav a jejich myšlení a chování nemluvě. Přes tyto nedostatky ovšem stojí za to se do celé série pustit. Vřele to doporučuji všem fanoušků žánru a myslím, že ani ti, kdo fantasy neholdují, zklamaní nebudou.... celý text

Věže půlnoci 2016, Robert Jordan (p)

Opět za plný počet bodů, ale ne bez výhrad. Jsem prostě z těch posledních tří dílů, které sepsal Sanderson, trochu rozpačitý. Sanderson je mistr akce, o tom není pochyb, ale z mého pohledu nedokázal uchovat autenticitu řady postav, včetně těch hlavních. Jordan nemusel postavu ani jmenovat a podle jejího způsobu myšlení, chování a komunikace jste ji poznali. Sanderson je tak trochu unifikoval, setřel rozdíly. Kromě toho na mě nevěrohodně působily i náhlé obraty v myšlení některých postav (Gawyn, Bornhald). Jordanovi by to asi trvalo déle, ale dokázal by to udělat tak, že by to vypadalo přirozeně. Nevím, buď je to tím, že prostě svým postavám lépe rozuměl, nebo byl obecně lepší znalec lidí než Sanderson. Taky mám dojem, že některé kapitoly už měl Jordan hotové, než to převzal Sanderson, který je pak z úcty k původnímu autorovi beze změn začlenil do celku (třeba dění v Černé věži, možná i ve věži Gendžei). Ty přechody mezi oběmy styly pak působí trochu zvláštně. Ale to jsou nakonec jen drobnosti, kterými nestojí za to si kazit četbu tohoto epického arcidíla ;-) .... celý text

Bouře přichází 2016, Robert Jordan (p)

První díl, na kterém je jako spoluautor uveden Brandon Sanderson, a je to znát. I když, jestli jsem pochopil podle předmluvy správně, děj, zápletky, postavy jsou stále (až do úplného závěru) Jordanovy a Sanderson prostě „jen“ dal celý text dohromady. Vymizely některé oblíbené Jordanovy obraty, ubylo popisů a přibylo dialogů a akce, kapitoly jsou kratší, uzavřenější a častěji se střídají jednotlivé dějové linie. Sandersonovo psaní je také doslovnější, více vysvětluje, méně nechává čtenáře tápat a přemýšlet; je to tedy čtení o něco jednodušší, čtenářsky komfortnější. Píše i více na efekt, umí si pohrát s emocemi čtenáře. Soudě podle hodnocení mu tahle metoda vychází, i když já osobně přece jen nemůžu dopustit na Jordana (ale možná je to jen otázka zvyku). Pokud bych se to měl pokusit zobecnit – Sanderson píše jako profesionál perfektně znalý svého řemesla a jeho triků, Jordan jako geniální samouk. Každopádně ovšem je tenhle díl opět výborné čtení. Jen jednu výtku si nemůžu odpustit – zatímco v předchozích dílech jsem nenašel snad ani jedinou chybu v textu, tady odvedli korektoři o poznání horší práci.... celý text

Nůž snů 2015, Robert Jordan (p)

Jako by měl sám autor pocit, že v předchozím díle přešlapoval na místě, v tomto hned na prvních stranách několik dějových linií posunul skokem o pořádný kus dopředu. Přitom třeba události v Seančanu by mu bezpochyby poskytly materiál na celou další knihu. Už ale asi cítil, že celou ságu nedokončí, tak to nechal být. V nasazeném tempu pak pokračoval až do konce. Tenhle díl v podstatě neměl žádné slabší místo.... celý text

Křižovatka soumraku 2015, Robert Jordan (p)

Jeden z nejhůře hodnocených dílů série a asi po právu. Jordan si tu počínal jako zahradník na počátku jara – pečlivě si připravoval půdu a zaséval semínka, ale i na můj vkus to dělal až příliš důkladně a pomalu. Kromě toho je to jeden z nejbezútěšnějších dílů – zlo tu má zjevně vždy navrch a hlavní postavy se buď ocitají ve zcela bezvýchodných situacích, nebo alespoň v mrtvém bodě. Věřím však, že o to zajímavější právě proto budou následující díly. Název knihy by byl docela příhodný, ale popravdě řečeno, sám osobně nevidím v některých dějových liniích žádnou cestu, natož aspoň dvě, aby se z nich dala udělat křižovatka. Ale nechme se překvapit.... celý text

Kněžka 2012, Michael Scott

Ani závěrečný díl série mě nepřesvědčil. Autorovi se nedá upřít, že jeho vyprávění je plné překvapivých zvratů, vlastně naprosto nepředvídatelné (to platí i o některých postavách), což možná velká část čtenářů vnímá jako pozitivum. Já osobně ale dávám přednost knihám, ve kterých děj nabízí řadu – více či méně pravděpodobných – možností, jak se bude dále vyvíjet, aby si čtenář mohl před pokračováním v četbě pěkně lámat hlavu. Zcela nepředvídatelné psaní tuhle možnost úplně vylučuje a mně osobně aspoň zčásti bere motivaci v četbě pokračovat. V tomhle případě se mi navíc neustále vtírá myšlenka, zda vůbec si autor celou sérii dopředu promyslel, nebo ji i v těch základních bodech domýšlel (bohužel nijak zvlášť pečlivě a logicky) až v průběhu tvorby (třeba vyústění Joshovy linie příběhu jsem prostě nepochopil). A ani to závěrečné sebeobětování téměř všech starobylých bytostí na straně dobra ve prospěch lidstva na mě žádný velký dojem neudělalo.... celý text

Srdce zimy 2014, Robert Jordan (p)

Někde jsem četl, že čtení beletrie je jedním z nejlepších způsobů, jak si cvičit paměť. Asi nikdy jsem nečetl nic, co by mělo na paměť takové nároky jako tahle série – tolik postav, dějových linek, míst … Sám už v tom někdy selhávám. Není možná od věci mít u sebe hned od počátku něco na stručné poznámky – hlavně ohledně postav. Protože pokud dá Jordan některé postavě aspoň trochu prostor, určitě se s ní znovu setkáte, byť třeba o dva tři díly později. Takže čtení to není úplně nenáročné a někoho možná tahle složitost odradí, přesto mě zatím ani na okamžik nenapadlo pochybovat, že to stojí za to. Tenhle díl je navíc korunován výborným závěrem, který si přímo říká o filmové zpracování plné speciálních efektů.... celý text

Cesta nožů 2014, Robert Jordan (p)

Jeden z „přechodových“ dílů. Jen málokterá dějová epizoda tu dojde svého zakončení, o to více (a velmi lákavě) se jich však – hlavně v závěru – rozběhne. Kdyby autor ságu nepojal tak široce, možná by tento díl byl součástí toho následujícího. I tak je to ovšem velmi napínavé čtení – a to bez ohledu na to, kdo zrovna v dané kapitole vystupuje v hlavní roli. V tomhle ohledu je Kolo času pozoruhodně vyvážené, Jordan dokázal všechny své postavy stvořit a přidělit jim role tak, že žádná nenudí (což rozhodně – ani u jinak výborných spisovatelů – není úplně obvyklé).... celý text

Koruna z mečů 2014, Robert Jordan (p)

Kolo času se točí stále zběsileji, na straně zla se objevují nové tajemné postavy (možná proto, že potenciál těch starých autor už trošku vyčerpal). Pořád výborné čtení, ale přece jen je tenhle díl o kapánek slabší než ty předešlé. Snad i pro ten závěr, který vyvolává pochybnosti, co se vlastně opravdu stalo. A co mě opravdu vytočilo (ale za to autor nemůže), je mystifikace v anotaci. Kdo ji psal, nejspíš knihu vůbec nečetl – splést si Shadar Logoth se Shayol Ghulem.... celý text

Osamělost přespolního běžce 1965, Alan Sillitoe

Tahle knížka by mohla sloužit jako slovník obecné češtiny a argotu – klobouk dolů nejen před výkonem autora, ale i před překladatelskými schopnostmi pana Škvoreckého. Je to opravdu slovní koncert, byť poněkud avantgardní a náročný na poslech. Titulní a nejdelší povídka je i nejsilnější a je originální oslavou fyzické aktivity a běhu zvláště – bez ohledu na to, do jaké sociální skupiny člověk patří a jaké hodnoty vyznává. Za přečtení ovšem stojí i všechny ostatní – nejen pro ty literární hodnoty, ale i proto, že se jedná o pohled na tehdejší svět ze strany člověka z té nejníže postavené společenské skupiny – pro většinu zdejších čtenářů pohled velmi neobvyklý.... celý text

Veronika se rozhodla zemřít 2000, Paulo Coelho

Coelho je čtenářskou veřejností i kritiky uznávaný autor. Za studentských let jsem od něj četl Alchymistu, a pokud si dobře pamatuju, kniha na mě měla určitý vliv. Nicméně s Veronikou jsem si tak dobře neporozuměl. Kniha se věnuje závažným otázkám duševního zdraví a nemocí, ale činí to podle mého soudu trochu zjednodušeně, až naivně. Hlavní myšlenka knihy je bezesporu velmi pěkná a zajímavá, ale především některé myšlenkové pochody pacientů a tím spíše pak doktora Igora mi připadaly nereálné. Kromě toho je to psáno takovým zvláštním, místy klišovitým, jindy až školsky neobratným způsobem (ale to může být problém překladu). Za přečtení ale kniha určitě stojí, přinejmenším donutí člověka trochu se zamyslet, třeba i nad vlastním životem, a některé v ní vyjádřené myšlenky stojí za zapamatování.... celý text

Pán chaosu 2014, Robert Jordan (p)

Četba téhle série vyžaduje čtenáře, který je schopný autorovi občas něco odpustit. Je to tak monumentální a složité dílo, že možná ani nešlo všechno vymyslet dokonale. Takže si čas od času autor dovolí něco prostě nevysvětlit, vynechat, posunout děj dál tak, aby se dostal právě přes ty obtížně vysvětlitelné věci. Na druhé straně se ale zase často ukáže, že to chce na to vysvětlení jen nějakou dobu počkat … Ale konkrétně k tomuhle dílu – jednomu z nejobsáhlejších: Rozjíždí se pomalu, aby zase skončil infarktovým závěrem, který dost naruší – předchozími díly vytvářený - dojem, že je Rand téměř neomylný a že se dokáže se vším sám vypořádat. Což je jen dobře.... celý text

Válečník 2011, Michael Scott

V tomto díle už se rýsuje rozuzlení a musím uznat, že nápad to není úplně špatný. Zasloužil by si ale lepšího spisovatele. I když se Scott určitě snaží, zachytit dobře charaktery svých postav, atmosféru, dokonce ani napětí (kterého by v této knize měla být spousta) prostě neumí. V dobrých knihách daného žánru z mocných postav moc vysloveně sálá a napětí je ve vypjatých scénách téměř hmatatelné – tady mohou i ty nejsilnější postavy dělat, co chtějí, ale žádný takový pocit se nedostavuje. Kromě toho mi Scottův styl vyprávění přijde takový chaotický, postavy jednají místy zbrkle a nelogicky (nebo spíše autor nedokáže dostatečně vysvětlit, proč jednají zrovna tak – možná, že zkrátka sám jejich chování nedokázal dostatečně promyslet). Vlastně celé mi to připadá takové uspěchané a nedomyšlené, a to včetně českého překladu se spoustou pravopisných chyb. No uvidíme, co nám autor předvede na závěr.... celý text

Boje a proměny jedné ženy 2022, Édouard Louis (p)

Při čtení této knihy jsem si vzpomněl na vlastní babičku, která si s dědou zažila něco podobného jako autorova matka se svými partnery (asi i proto ji také přežil o více než 20 let). Je jasné, že ještě donedávna takové osudy nebyly ani u nás nijak výjimečné (a možná někde ještě stále nejsou). Pravda také je, že tento způsob rodinného soužití se velkou měrou podepíše na všech členech domácnosti a do jisté míry se pak propisuje i do dalších generací. Autor tedy neobjevil nic nového, ale pojednal to čtenářsky velmi vděčně.... celý text

Nekonečná, téměř průzračná modř 2011, Rjú Murakami

Název knihy (možná úmyslně) evokuje dojem jemného, poeticky laděného dílka; nic však nemůže být dále od pravdy. Vlastně se tu možná náznaky poezie a básnického talentu autora najít dají – v občasných popisech světa kolem hlavního hrdiny, jeho představ a dojmů; tyhle krátké pasáže jsou ale střídány pasážemi, při nichž si vzpomenete na Houellebecqa a Welshe, i když si troufám říct, že Murakami jde co do obscénnosti ještě mnohem dál. Není to četba pro každého, občas se z ní člověku až zvedá žaludek. Není to ale ani ztracený čas – nenechá-li se čtenář znechutit způsobem podání, uvědomí si, že i tenhle Murakami psát dovede a hezky do hloubky (přinejmenším člověku pořádně naruší zažité stereotypy o spořádaných a zdvořilých Japoncích, pro které neexistuje nic jiného než práce).... celý text

Na prahu ráje 2000, Francis Scott Fitzgerald

F. S. Fitzgeralda mám rád, ale tahle knížka mě zprvu zdaleka tak nechytila jako Gatsby, Něžná je noc nebo jeho povídky. Přitom je psaná pestrým, elegantním, svižným a vtipným stylem, jímž autor prokazuje, že už na počátku své literární kariéry uměl excelentně psát. Kupříkladu jeho schopnost charakterizovat i ty nejzanedbatelnější postavy je obdivuhodná. Snad to bylo hlavním hrdinou, který mi nijak zvlášť nepřirostl k srdci, snad tím velmi vzdáleným prostředím, ve kterém se děj odehrává, či – pro mou generaci i pro mě osobně – bagatelními problémy, které hrdina řešil. Nicméně spolu se zráním hlavního hrdiny a změnami jeho zájmů a hodnot se zvyšovalo i moje zaujetí knihou a nakonec mi bylo líto, že už osudy a myšlenky hlavního hrdiny (a v nich do značné míry i osudy a myšlenky samotného spisovatele) nemůžu sledovat dále.... celý text

Z první ruky 2018, Jeffrey Eugenides

Autorův zdánlivě lehký a snadný styl psaní je téměř dokonalý (zřejmě výsledek studia oboru tvůrčí psaní na univerzitě). Stejně jako ve svých větších dílech se ani v povídkách nevěnuje „drobnostem“, ale pouští se do závažných témat – stáří a samota, duchovní růst i s jeho slepými uličkami, snaha o dítě ve vyšším věku, život v dluzích, rozchody a rozvody … A dělá to velmi otevřeně, bez příkras a servítků, snad někdy na můj vkus až příliš naturalisticky (ale to je tak jediná výtka z mé strany).... celý text

Tahle země není pro starý 2007, Cormac McCarthy

Starý dobrý McCarthy a jeho životní témata cesty a absolutního zla v lidské podobě. Typický strohý, jednoduchý styl, střídající popisy děje a dialogy, někdy ponechávající čtenáře na pochybách, kdo je tu vlastně aktérem či mluvčím. Tady ale vložil mezi jednotlivé epizody i úvahy svého alter ega – stárnoucího šerifa – hlavně na téma morální povinnosti a zbabělosti a jejich hranic, čímž kniha doslala novou, obohacující dimenzi. Velmi znepokojivá kniha, která v člověku ještě dlouho po přečtení rezonuje.... celý text

Ready Player One: Hra začíná 2016, Ernest Cline

Kdybych byl fanouškem počítačových her, asi bych dal této knize plný počet bodů. Tento druh zábavy mě ovšem vždycky míjel. Přesto to i pro mě byla četba zajímavá. Autorovi se nedá upřít schopnost poutavého, napínavého vyprávění, a není to ani kniha bez hlubší myšlenky. Docela povedeným způsobem se v ní řeší nejen problematika lidí, kteří virtuální realitě v PC hrách propadli natolik, že ji upřednostňují před skutečným životem, ale třeba i otázka moci nadnárodních společností (tady v oblasti informačních technologií) nebo otázka rasy či odlišné sexuální orientace. Psychologie postav není autorovou nejsilnější stránkou, navíc z hlavního hrdiny udělal (trochu nevěrohodně) v podstatě počítačového a herního supermana, ale pro ty kladné stránky knihy bych mu to odpustil.... celý text

Epos o Gilgamešovi 2018, neznámý - neuveden

Poezii jsem bohužel nikdy nepřišel úplně na chuť, a to ani té epické. To se bohužel odráží i v mém hodnocení této knihy, která by si bezpochyby zasloužila plný počet hvězdiček. Je to kniha mnoha vrstev – dá se číst "jen" jako příběh o přátelství a touze po nesmrtelnosti či jako krásná hra se slovy, ale dají se v ní také hledat rozmanité významy a poselství. V tomto ohledu doporučuji knížku Ekonomie dobra a zla Tomáše Sedláčka, která se z tohoto pohledu eposem podrobně zabývá (nejen jím samozřejmě).... celý text