Taťka Hraboš přečtené 1833

Kozlova slavnost 2004, Mario Vargas Llosa

Poměrně složitě, ale mistrně komponovaný román, tvořený třemi hlavními dějovými liniemi a spoustou dalších odboček, jak se jednotliví aktéři ve svých vzpomínkách vracejí do minulosti. Dílo až překvapivě aktuální v dnešní době - za diktátora Trujilla a jeho přisluhovače lze snadno dosadit Putina a jeho nohsledy - podstata situace a příběhu se nezmění, jen detaily by byly jiné. Autor se dokázal skvěle vcítit do psychiky a myšlení svých reálných hrdinů. Kniha je vlastně i takovým bohatým katalogem praktik mocenského boje - od těch mírných po ty nejbrutálnější a nejzákeřnější (pro citlivější čtenáře může být místy četba docela emocionálně náročná). Jednoduše z ní pochopíme, proč se obvykle nenajde nikdo, kdo by se pokusil zneškodnit tyrana, jako byl Trujillo, Hitler nebo dnes Putin, i když by to technicky bylo třeba i poměrně snadné - i přes úspěšné odstranění hlavní postavy režim jí nastolený často ještě nějakou dobu jede setrvačností v původních kolejích, což stačí na to, aby na to ti odvážní, kteří se mu postavili, doplatili (většinou tím nejhorším způsobem a navíc nejen oni, ale i jejich blízcí). I po literární stránce je tahle kniha výborná. Vargas Llosa je při psaní důkladný a podrobný, a přesto ani chvíli nenudí. Nobelovka mu právem patří.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

I když knihy s touto tématikou rozhodně nevyhledávám, je dobře, že se knihy o druhé světové válce a holokaustu pořád píší. Dnešní generace se o téhle strašné době dozví v hodinách dějepisu pouze pár dat, jmen, míst a čísel, ve sdělovacích prostředcích jen občas probleskne nějaká zmínka, a tak zůstává právě na literatuře, aby vzpomínky na tuto dobu uchovala a zprostředkovala těm, kdo ji sami nezažili (i když je otázka, nakolik věrně o ní dokáží psát současní spisovatelé, kteří sami čerpají informace už jen zprostředkovaně). V tom je i hlavní přínos téhle knihy. Po literární stránce mě už tolik nezaujala - většina postav je na můj vkus trochu psychologicky plochých, vyprávění je takové suché, emocionálně chudé. Přesto je to kniha působivá - možná právě pro ten kontrast mezi střídmostí výrazových prostředků a závažností a tragikou tématu a příběhů jednotlivých postav. A také stavba románu a zápletka jsou výborné, jen se mi nechce věřit, že by osud Hany vycházel ze skutečných událostí, jak se tvrdí na obálce knihy (ještě tak bych si dokázal představit, že Hana v sobě kombinuje osudy několika reálných postav).... celý text

Zalknutí 2003, Chuck Palahniuk

Kniha, která jako by se svým zaměřením na ty podivné, nehezké a tabuizované stránky lidského života, vyvolávající pocity ošklivosti až odporu, snažila čtenáře spíše odradit; však také obsahuje výslovné a důrazné varování hned v první kapitole. Ve skutečnosti je to velmi dobrá reklama na další obsah. Kdybych už toho neměl docela dost načteno a nesetkal se v tomto ohledu asi s ještě "horšími" knihami, možná bych byl obsahem trochu šokovaný, ale takhle jsem se naopak výborně bavil, protože situačním i slovním humorem je kniha doslova prošpikována. Navíc je Palahniuk i výborným a trefným glosátorem života - jednou dvěma větami dokáže vystihnout nějakou životní pravdu tak, že by na to jiný autor potřeboval celý odstavec. Ne nadarmo je v doslovu srovnáván s mým oblíbeným Kurtem Vonnegutem. Takže moje první setkání s ním určitě nebude poslední.... celý text

Život, vesmír a vůbec 2016, Douglas Adams

Začátek se Adamsovi nevyvedl, pak se čitelnost knihy o něco zvedla, ale přece jen je to o poznání slabší kafe než předchozí dva díly. Postavy se na většinu času rozdělily a tím jako by všechny ztratily šťávu, děj se namísto půvabně nepředvídatelného honu za myšlenkou života, vesmíru a vůbec zjednodušil na klišovité téma záchrany vesmíru (byť s řadou tu méně, tu více zajímavých odboček) a ani pasáže ze Stopařova průvodce už nejsou tak vtipné. Autorovi zkrátka trochu došly nápady a inspirace a jen slovní ekvilibristika (místy také recyklovaná) to nezachránila, spíše naopak - nejzáživnější byly pasáže, kde se o moc velkou originalitu vyjadřování nesnažil.... celý text

Břevno v oku: Lidé v roce 2022 2022, František Koukolík

Jeden z důvodů, proč je čtení knížek profesora Koukolíka tak zajímavé, ale současně velmi náročné, spočívá v tom, že jeho texty jsou nesmírně koncentrované, bez jakékoli vaty, prostě co věta, to informace. Jeden jeho několikastránkový text vydá množstvím a hodnotou informací za celou knihu jiného autora (někdy bych i přivítal, kdyby toho vysvětlování bylo trochu více, ne vždy jsem si jistý, že jsem správně pochopil). Koukolík zkrátka není spisovatel, filozof ani ekonom, ale vědec, který je si dobře vědom hodnoty svého času (a možná i času svých čtenářů), než aby si dovolil jím plýtvat na svou sebeprezentaci, jako to dělají jiní. I tahle kniha je jako obvykle výborná, byť se našlo poměrně dost statí, které mne tolik nezaujaly. Mezi ty nejlepší naopak patří třeba eseje Sebekontrola, Užívejte ji s rozumem (o empatii) nebo Posedlost. A pro mě zejména esej Je jim těžko po duši (myslím, že při pozorném čtení a troše přemýšlení těch pár stránek informací nahradí kvanta knih na toto téma od řady psychologů a koučů životního stylu).... celý text

Koralina 2014, Neil Gaiman

Knížka určená tak pro děti na prvním stupni základní školy, takže jsem ji půjčoval hlavně pro mladšího syna. Ten ale nakonec dříve vzal do ruky první díl série Mistborn od B. Sandersona, tak se asi k téhle knize hned tak nedostane. Nakonec jsem si ji tedy přečetl sám, když je tak slavná. Je to vlastně s podivem, protože na první pohled to žádné převratné arcidílo není; prostě takový milý pohádkový příběh se sympatickými kladnými postavami, jasným poselstvím a jemnými horrorovými prvky. Kdyby byl zamýšlen pro dospělé a podán nějak tak, jak to umí třeba mistr King, pak by to byla síla, i když v doslovu se píše, že někteří dospělí čtenáři z něj i v této podobě mají mrazení v zádech a děsivé sny (za všechno asi můžou knoflíky :-) ). Na mě to takové účinky nemělo, ale i tak mě to bavilo a věřím, že i děti si tenhle malý klenot vychutnají.... celý text

Valčík na rozloučenou 1997, Milan Kundera

Typicky kunderovsky skvěle rozehraná hra s jazykem i postavami, kde není jediného zbytečného slova. Groteska protkaná řadou originálních úvah, byť si o řadě z nich myslím, že autorovi nejdou z duše, ale je to zase jen jakési provokativní pohrávání s myšlenkami a čtenářem. Kupodivu mi kniha prostředím, některými postavami a myšlenkovými konfrontacemi hlavně mezi Jakubem a Bertlefem připomněla Mannův Kouzelný vrch. V každém případě je to velice poutavé čtení, příběh, který si dokážu snadno představit i na divadelním jevišti (styl podání mi ostatně dojem divadelní hry navozoval docela dost).... celý text

Černobílý svět 2011, Kathryn Stockett

Román určený především pro ženy (muži v něm také hrají jen okrajovou roli), na můj vkus trochu moc patetický, ale přesto velmi čtivý. Oceňuji také věrohodnost postav a jejich chování i informační hodnotu knihy. Stěží říct, nakolik je téma v Americe nadále aktuální, ale zřejmě ano, když ve své domovině kniha vyvolala takový poprask i přesto, že byla vydána více než čtyřicet let po událostech, které popisuje.... celý text

Oskar a Lucinda 2003, Peter Carey

Mrzí mě, že jsem se k Peteru Careymu dostal až teď. Jednoznačně patří mezi ty nejlepší spisovatele, jejichž knihy jsem zatím měl v rukou. Jeho styl, výrazové prostředky, schopnost vystihnout své svérázné postavy, jemný, nenápadný a inteligentní humor ... Pravda je, že bez skvělého překladu by se mnoho z toho ztratilo, což se naštěstí v téhle knize nestalo. Klady autorova psaní však mohou pro spoustu čtenářů představovat opak, čtení jeho knih je poměrně náročné. Kromě toho ani hlavní postavy této knihy nepatří k těm, které si zamilujete, přinejmenším ne na první setkání. Nicméně to, co mě nakonec přimělo snížit hodnocení z plného počtu hvězdiček, byl ten neuvěřitelný (míněno doslova) závěr (či spíše, to co úplnému závěru předcházelo - kdo četl, pochopí).... celý text

Restaurant na konci vesmíru 2008, Douglas Adams

I druhý díl drží laťku tak vysoko nasazenou tím prvním. Stále nové a nové neotřelé nápady, až se člověk diví, kde na ně autor pořád přichází (a přemýšlí, kolik jich ještě může mít v záloze). Ale nejde jen o nápady; od dobrého nápadu ke zdařilému provedení bývá hodně daleko, ovšem Adams je nejen vtipálek a fantasta, ale i výborný spisovatel.... celý text

Dívka ve vlaku 2015, Paula Hawkins

Moc nechápu, proč se po vydání knihy kolem ní strhl takový humbuk (i když jak je patrné ze zdejšího hodnocení, v mezidobí se všeobecné nadšení z knihy značně zmírnilo). Já osobně jsem byl docela zklamaný. Že je hlavní hrdinka alkoholička (a podstatně jí to ubírá na čtenářské přitažlivosti), na tom je kniha postavena a musí se s tím počítat. Co jsem ale obtížně překousával, byla její hloupost. Především je to ale kniha překombinovaná a psychologicky nevěrohodná (hlavně pokud jde o osobu pachatele). Takže pozitivně hodnotím, že jsem si mohl odškrtnout další položku ve čtenářské výzvě a možná i to přiblížení myšlení a jednání na alkoholu závislé osoby (snad si k tomu autorka předtím nastudovala dost informací, protože na autobiografii to nevypadá).... celý text

Děti z Dynmouthu 2001, William Trevor

Velmi zvláštní kniha s podivuhodně tísnivou atmosférou. Po celou dobu máte pocit, že se schyluje k nějaké závěrečné tragédii (větší drsňák než Trevor by možná k takové tragédii i nechal dojít). Přitom za vším stojí jen jedna postava patnáctiletého puberťáka, který by možná mohl být skutečným vtělením ďábla (jak si to myslí jedna ze dvou dalších hlavních dětských postav), ve skutečnosti je to však zřejmě jen velmi zvědavý drzoun s hroší kůží, nedostatkem empatie a pozoruhodnou odhodlaností dosáhnout, čeho si zamane. Knížka je skvělou ilustrací křehkosti a tvárnosti dětské psychiky a poukazem na obrovské nebezpečí, pokud na výchovu dítěte rodiče rezignují a ponechají je v tomto ohledu napospas sobě samému a vnějším vlivům.... celý text

Srdce v Atlantidě 2001, Stephen King

Návrat k mému nejoblíbenějšímu spisovateli z mládí; jinak je to už docela dlouho, co jsem od něj něco četl. V první části je to starý dobrý King se svými oblíbenými dětskými postavami a zlem jak v lidské, tak v magické podobě. Navíc mě potěšilo to napojení na sérii Temná věž (doporučuji přečíst, protože pak řada dalších Kingových děl dostane novou dimenzi). Ve zbývajících povídkách se King představuje ve své méně obvyklé poloze, nepomáhá si magií, ale vystačí si s realitou a velmi dobrou znalostí lidské duše. Zřejmě se v tomto díle chtěl za sebe vypořádat s válkou ve Vietnamu a možná trochu i svými prohřešky z dob studia. I tahle část byla čtivá, jen jsem se moc neuměl vcítit do myšlení těch náruživých karetních hráčů, protože hráčskou vášeň jsem nikdy nedokázal pochopit. Poslední krátká povídka už nic významného nepřináší - vnímám ji jako úlitbu čtenářům, kteří by asi autorovi neodpustili, kdyby se nedozvěděli, co se stalo se dvěma ústředními postavami knihy.... celý text

Stopařův průvodce Galaxií 2002, Douglas Adams

Stopařova průvodce jsem četl na vysoké a ulpěl mi v paměti jako ta nejvtipnější kniha, co jsem kdy četl. Pak už jsem se k ní nevrátil hlavně pro svůj (zlo)zvyk nečíst knihy znovu (prostě raději poznávám neznámé, než si připomínám známé). Nakonec na opětovné čtení přece jen došlo a jsem tomu rád (i já musím uznat, že jsou knihy, ke kterým stojí za to se vracet a možná i opakovaně). Přečetl jsem Průvodce dětem před spaním a překvapilo mě, jak se při četbě i přes tu spoustu cizích výrazů a komplikovaných teorií obě děti (mladší ještě na prvním stupni ZŠ) zjevně výborně bavily. A možná nejen bavily; v téhle knize je do žertů a legrace zabalena nejedna hluboká myšlenka z oboru života, vesmíru a vůbec ;-) .... celý text

Ekonomie dobra a zla 2017, Tomáš Sedláček

Ekonomická pojednání obvykle nečtu, ale Sedláček je taková bílá vrána v oboru, nezatížená tunelovým viděním svých kolegů, tak jsem udělal výjimku. Jak už tady někdo psal, je to takové čtivé povídání, svědčící o nesmírné sečtělosti a širokém záběru autora a jeho schopnosti dávat do souvislosti věci, u kterých by to někoho jiného ani nenapadlo. Ze začátku mě to bavilo hodně, snad proto, že se začínalo u Gilgameše, jehož jsem přečetl krátce před tím, pak moje zaujetí postupně vychládalo, a proto mi trvalo hodně dlouho, než jsem se dostal k závěru. Zčásti to bylo rozvleklostí textu kvůli tendenci autora co nejvíce rozpitvat několik nosných myšlenek (ale abych byl poctivý, zajímavých a hodnotných myšlenek je v knize více než dost, leckterá ryze filozofická díla, resp. jejich autoři by mohli závidět). A zčásti to bylo asi i mými předsudky vůči ekonomii; vždycky mi připadala jako uměle vykonstruovaná věda, která si žije svými teoriemi a na realitu nepotřebuje brát zřetel, a přitom právě její představitelé realitu svými rozhodnutími či alespoň doporučeními nejvíce ovlivňují, což mi vlastně i tahle kniha potvrdila.... celý text

Sputnik, má láska 2009, Haruki Murakami

Nejprve jsem si myslel, že jsem výjimečně - stejně jako v Norském dřevu - narazil na Murakamiho realistu, ale brzy jsem byl vyveden z omylu. Těžko říci, jestli ta trocha nereálna knize pomohla, nebo naopak - myslím, že by tenhle komorní příběh trochu netradičního milostného trojúhelníku obstál sám o sobě. Tím spíše nejsem přesvědčený o nutnosti toho snad happy-endu, ale Murakami zjevně nerad zatěžuje své čtenáře špatnými konci. I tahle kniha mě utvrdila v závěru, že Murakami patří mezi autory, kteří si stále znovu a znovu zpracovávají svá oblíbená témata (paralelní světy, samota atd.) a v zásadě stále týmiž způsoby. Pokud si ale člověk dá přiměřeně dlouhou pauzu mezi jeho knihami, vůbec to v tomto případě nevadí.... celý text

Mau a poutníci noci 2018, Eliot Schrefer

Mladší syn má tuhle knížku v oblibě, i když ji už před nedávnem četl sám, četli jsme ji teď znovu večer před spaním. Je pravda, že je to velmi příjemné čtení, milé postavičky, poměrně napínavý příběh se zajímavým nápadem, a co oceňuji jako dospělý zvlášť, je tu i nevtíravý a přiměřeně dávkovaný humor. Překlad se zjevně také povedl a naopak tu chybí to, co mě na některých dětských knihách obzvlášť štve - pravopisné chyby. Takže je docela škoda, že zůstalo jen u prvního dílu a další už přeloženy nebyly.... celý text

Vzpomínka na světlo 2017, Robert Jordan (p)

Tak to byla zatím asi moje emocionálně nejnáročnější kniha jednoznačně proto, jak moc mi hrdinové série za tu dobu, co jsem s nimi strávil, přirostli k srdci. A jelikož je to poslední díl, dovolím si pár poznámek k celé sérii. Je to především krásná romantická pohádka pro dospělé, v níž dobro přes veškeré peripetie nakonec zvítězí nad zlem. Bylo by ale chybou nevidět, že tahle série má hlubší záběr (ostatně co může být hlubší téma než otázka dobra a zla), nejde v ní jen o to čtenáře pobavit. Máloco z toho, co jsem zatím četl, dokázalo tak dobře poukázat na tu spoustu předsudků, kterými jsou mezilidské vztahy zahlceny - předsudky mezi muži a ženami, vůči cizincům, vůči komukoli, kdo je jiný. A také na to, kam až můžou hloupé předsudky vést. Velká část záporných postav pak představuje různé, velmi dobře propracované typy psychopatických osobností pohlcených svým narcismem, touhou po moci nebo potřebou ničit, neschopných soucítit a spolupracovat. A nechybí tu ani jemný humor, vyplývající především z rozdílného způsobu myšlení mužů a žen, byť v posledních třech Sandersonových dílech už se vyskytuje téměř jen v Matově dějové linii. Největší vadou celé série v mých očích je, že je vlastně postavena na tom, že si významné postavy mezi sebou nepředávají informace. Pokud se jedná o nepřátele nebo konkurenty v mocenském boji (i v tom na těch nejnižších úrovních), pak je to pochopitelné, ale tady si ani životně důležité informace často neposkytují dokonce ani přátelé a spojenci. Spousta nebezpečných situací by nevznikla, pokud by to bylo jinak. Jenže pak by ani tahle série nemohla být tak dramatická, což si Jordan i Sanderson dobře uvědomovali. Další nedostatek - ale v tom se zřejmě s většinou čtenářů neshodnu -spočívá v tom, že sérii nestihl dokončit sám Jordan. Pak by sice možná měla 16 nebo i 20 dílů, ale pečlivě promyšlených a napsaných. Sanderson přes veškerou proklamovanou úctu k původnímu autorovi a duchu jeho díla zvláště poslední díl poněkud odbyl. Většinu úsilí zaměřil jen na dějovou stránku, chybí tu jemné Jordanovy finesy, mnohé zápletky a dějové zvraty jsou tak nějak ušity horkou jehlou a nejsou dostatečně smysluplně vysvětleny, občas se tu vyskytnou i zjevné nelogičnosti, o omezené psychologické propracovanosti postav a jejich myšlení a chování nemluvě. Přes tyto nedostatky ovšem stojí za to se do celé série pustit. Vřele to doporučuji všem fanoušků žánru a myslím, že ani ti, kdo fantasy neholdují, zklamaní nebudou.... celý text

Věže půlnoci 2016, Robert Jordan (p)

Opět za plný počet bodů, ale ne bez výhrad. Jsem prostě z těch posledních tří dílů, které sepsal Sanderson, trochu rozpačitý. Sanderson je mistr akce, o tom není pochyb, ale z mého pohledu nedokázal uchovat autenticitu řady postav, včetně těch hlavních. Jordan nemusel postavu ani jmenovat a podle jejího způsobu myšlení, chování a komunikace jste ji poznali. Sanderson je tak trochu unifikoval, setřel rozdíly. Kromě toho na mě nevěrohodně působily i náhlé obraty v myšlení některých postav (Gawyn, Bornhald). Jordanovi by to asi trvalo déle, ale dokázal by to udělat tak, že by to vypadalo přirozeně. Nevím, buď je to tím, že prostě svým postavám lépe rozuměl, nebo byl obecně lepší znalec lidí než Sanderson. Taky mám dojem, že některé kapitoly už měl Jordan hotové, než to převzal Sanderson, který je pak z úcty k původnímu autorovi beze změn začlenil do celku (třeba dění v Černé věži, možná i ve věži Gendžei). Ty přechody mezi oběmy styly pak působí trochu zvláštně. Ale to jsou nakonec jen drobnosti, kterými nestojí za to si kazit četbu tohoto epického arcidíla ;-) .... celý text

Bouře přichází 2016, Robert Jordan (p)

První díl, na kterém je jako spoluautor uveden Brandon Sanderson, a je to znát. I když, jestli jsem pochopil podle předmluvy správně, děj, zápletky, postavy jsou stále (až do úplného závěru) Jordanovy a Sanderson prostě „jen“ dal celý text dohromady. Vymizely některé oblíbené Jordanovy obraty, ubylo popisů a přibylo dialogů a akce, kapitoly jsou kratší, uzavřenější a častěji se střídají jednotlivé dějové linie. Sandersonovo psaní je také doslovnější, více vysvětluje, méně nechává čtenáře tápat a přemýšlet; je to tedy čtení o něco jednodušší, čtenářsky komfortnější. Píše i více na efekt, umí si pohrát s emocemi čtenáře. Soudě podle hodnocení mu tahle metoda vychází, i když já osobně přece jen nemůžu dopustit na Jordana (ale možná je to jen otázka zvyku). Pokud bych se to měl pokusit zobecnit – Sanderson píše jako profesionál perfektně znalý svého řemesla a jeho triků, Jordan jako geniální samouk. Každopádně ovšem je tenhle díl opět výborné čtení. Jen jednu výtku si nemůžu odpustit – zatímco v předchozích dílech jsem nenašel snad ani jedinou chybu v textu, tady odvedli korektoři o poznání horší práci.... celý text