Terva přečtené 1832

Temná věž 2: Dlouhá cesta domů 2016, Peter David

Roland Deschain a jeho ka-tet pokračují tam, kde jsme je opustili v závěru minisérie Zrození pistolníka.... Jae Lee krásně vystihl svou kresbou gotickou ponurost příběhu, tak pravím vám. Koně jsou temní jako andělé, vlci jsou jako ďáblové a pistolníci se podobají svým otcům, jejichž tvář nezapomenou. Ale nebyla by to zas tak pravda, protože kolorista Richard Isanove, někdy zapomněl tvář svého otce a přidal příběhu zbytečně moc červené barvy. Není to vlastně ani tak červená, jako spíše, slovy otřelého pistolníka, růžově vyblitá. Dobrodružství mladého Dearborna nebo Deschaina, nebo jak si dneska říká – různá jména, stejný chlapík a všichni v kaši - v zemi Růžového Grapefruitu je až moc růžovoučké, mému oku nelahodící. Tak říkám, že vše dobré se ve zlé může obrátiti. Tady bych uvítal pomoc Temné věže, aby svým jedním, z dvanácti paprsků, pomohla dobarvit tento svět. Pravda je zajímavá společnice a každý vidí svou pravdu. A tak se zde opět potkáváme s Karmínovým králem a některým čtenářům moc do příběhu nezapadne. Představa této bizarní a strašidelné postavy je v každém z nás jiná. Avšak, pravda, jeho slova v podání spisovatele Stephena Kinga, zůstávají. Neb on sám tvrdí, že kdyby před námi stanul ve své pravé „působivé“ podobě, vytekl by nám mozek ušima. Nejzajímavější proměnu tu tak zastává Sheemie. Sice nepatří do ka-tet pistolníků, ale svou roli tu zastane statečně a tak jej můžeme pochválit. Jeho přispění tu není podřadné a ještě nám do příběhu později rozhodně promluví. A prosím, povšimněte si jeho muly, není to obyčejný osel a Sheemie mu rozumí, tak jako jeho mula, rozumí jemu. Její jméno nebylo vysloveno, ale určitě nezapomněla tvář svého koně. Ale to je jiný příběh a není to naše ka-tet. CITÁT – Jediné, čím se Ti dva v této chvíli liší, je to, že Její smrt je zjevná. Jeho smrt je hlubší a potrvá celý život........ A pokud jde o Rolanda, inu...bylo by snadné říci, že jeho bolest právě začala. Ale nebyla by to pravda. Jsme teprva na počátku konce a bude to dlouhý konec. Už teď se mé já začíná těšit na třetí příběh této minisérie. Konec konců, jaký smysl by mělo, aby se velcí zloduchové pokoušeli o zlé skutky, když nebudou poblíž velcí hrdinové, kteří by se je snažili zastavit? A Roland, inu..je největší hrdina své doby. Minulost je minulost a není nutné na ní lpět a co nebylo vidět ani nechtějte vidět. Mé ka.-tet tak nepřijalo posledních třináct listů tohoto příběhu. Znázorňují totiž několik skic a návrhů na obálku k této knize. Pravda, některé jsou povedené, některé více a některé i méně, ale proč? Já jsem spokojen s tou, kterou mám. Nezajímají mě jiné. Zaplatil jsem si za příběh a ne za jeho vznik. Ten vznik znám. Již léta jej čtu. A co dodat na počátku konce? Odeberu jedno ka-tet za některé podivnosti v tomto příběhu. Dám tedy jen čtyři a nebojte, nezapomenu tvář svého otce. Přeji dlouhé dny a příjemné noci.... celý text

Ohnivý muž 2016, Joe Hill (p)

…...TUŠILA, že už se do ordinace nevrátí....a měla pravdu. Večer byly školy v celém státě uzavřeny s tím, že jakmile krize pomine, budou zase otevřeny. A krize jaksi nikdy nepominula......... TADY JE KRÁSNĚ vidět, jak Joe Hill stoupá po žebříčku umění psaní ve stopách svého otce. Má stejný tvar vyprávění. Naštěstí své příběhy jinak podává a tak čtenář ví.., že pan Hill se určitě nesnaží svého otce kopírovat. Osobně vítám a strašně se mi to líbí, jak si i Joe přidává odkazy na své jiné knihy a příběhy. I zde je jich spousta. NA POČÁTKU PŘÍBĚHU je však schopen napsat seznam věcí, událostí a lidí od kterých tak trochu opisoval a využil je. To však vůbec není na škodu. Ohnivý muž je strhující dobrodružství. Příběh o epidemii, která zas nemusí být tak katastrofická. Jenže je. Malá ochutnávka: NĚKDY SI ŘÍKÁM, že když je půlka světa v plamenech a je tolik umírání a bolesti, tak je zpívání a dobrá nálada zvláštním druhem hříchu. Jenže pak si řeknu, ale co, i před dračí (Draco incendia trychophyton) nemocí byla většina lidských životů neférových, brutálních, plných proher a smutku a chaosu....... KRADL, TAK HO ZABILI, A TADY HO POHŘBILI.......... PŘÍBĚH MÁ I SVÉ VADY, proto jen ty čtyři hvězdy. Kniha má přes 650 stránek, což někoho možná odradí, ale dá se diskutovat o tom, kde něco ubrat a naopak, kde zase přidat. Jsou tam pasáže, které by mohli mít víc vysvětlení a obšírnější obsah. A, ano jsou tu pasáže, které v příběhu ani nemusejí být. Celek je však vyvážený, nenudí, a sem tam i překvapí. DĚJ JE ROZDĚLEN do devíti knih. Joe Hill měl v plánu udělat něco jako jeho otec provedl se Zelenou mílí. Zde se však rozhodlo, dát všech devět knih do jednoho svazku – což chválím. Nejlepší z těchto knih je poslední devátá, nazvaná AUTO. Tady spisovatel viditelně změnil styl psaní. Tahle pasáž knihy vypadá totiž velmi poeticky až básnicky. Nemluvím o konci příběhu, ale o obsahu AUTA. CITÁT - Nejvýznamnější hodnotou bible nebo Ústavy, nebo kteréhokoliv literárního díla, je vlastně to, že velice dobře hoří, a na chvíli tak zaženou zimu......... SEČTENO, PODTRŽENO – Ohnivý muž se mi velmi lehce četl, užíval jsem si nezvyklé postapo a fandil jsem hlavní skupině „přeživších“. VYBRAL JSEM OKOLO třiceti citátů a vypálil jsem je Joe Hillovi do jeho profilu. Také jsem přidal jednu zajímavost. …....................NAKAŽENÍ BUDOU NA MÍSTĚ ZASTŘELENI......................... …........................BŮH NÁM ODPUSŤ, BŮH VÁS CHRAŇ................................... celý text

Strážce osudu 2013, Michal Řeháček

Byl jsem na tento příběh velmi zvědav, když jsem zjistil, že Michal Řeháček napsal tuto knihu v osmé třídě základní školy. Napsat a vydat v tomto věku víc než povídku, to už něco znamená. Má to samozřejmě pár vad a někdy je to lehce zmatené, ale jako celek je to rychlé, akční a čtivé. Postavy jsou výrazné a M.Ř. s nimi umí pracovat. Kniha je vlastně příběhem dvou základních postav, jejichž děj se střídá v podstatě po kapitolách. Velkým rušivým elementem je časté opakování jejich jmen. Například na stranách 22 a 23 je jméno Ivan (jedna z hlavních postav) řečeno (napsáno) dvacetšestkrát!!!!. Ve své podstatě je Ivan použit skoro v každé druhé větě. A to je jen dvojstrana 22-23. No prostě je tam přeIvanováno až mě bolela hlava. Malá ochutnávka: Výtah přijel během pěti vteřin a Ivan si na jeho podlaze sedl s počítačem na klíně. Teď musím naprogramovat něco závratného, volal na sebe v duchu Ivan. Ivane, na to teď nemáme čas, když bys chtěl něco vytvořit tak musíš utvořit částici po částici. To teď nemůžeš udělat Ivane! Ale co budeme dělat?!!! zakřičel Ivan.......... Druhá hlavní postava Kasimir má taky pár vad. Někdy jsem jeho počínání ne zcela chápal, ale pak jsem si řekl: Jde tu o dobrodružství a hravost a mládí. Musím však přiznat, že dobrodružství Kasimira se mi líbilo víc než to Ivanovo. Ale mysl bývá unáhlenými závěry velmi často na omylu. Michal Řeháček se teprve učí a měl dobrý start. Věřím tomu, že když na sobě zapracuje a dospěje, napíše něco závratného. Tedy pokud bude dále psát. Nedá mi to a něco napíšu o ilustracích doprovázející tento příběh. Po zahlédnutí první kresby jsem se celkem zasmál, ale i lekl. Je to jen první dojem. Čím více kreseb uvidíte, tím víc se vám začnou líbit. Jsou zvláštní. Kreslil je švédský ilustrátor Viktor Saloranta. Možná by stálo za to vytvořit i komiksovou verzi tohoto příběhu. Formou kterou Viktor Saloranta kreslý, by tento příběh možná více ožil. Ale to byl jen takový nápad. Jednoduchost příběhu potvrzuje i jednoduchost obsahu. Z knihy o Marsu sem horko těžko vytáhnul dva citáty. Michal Řeháček už je má na svém profilu. CITÁT – Bylo mu jedno, zda zemře či ne.... celý text

Na vlastní pěst 2012, Miroslav Žamboch

KILLER: Kód: Hlášení mimo prioritu. Adresát: GOD Statut: Krátím seznam. Všichni padli v boji s pravděpodobností hraničící s jistotou. (Pozor, tento odstaveček by mohl býti spoilerem) V misi číslo 27 nazvané Dlouhý černý úsvit se spisovatel Jiří W. Procházka vyřádil. Nechal sprostě a prostě všechny zemřít a to přičiněním temného X-Hawka. Xavierus Hawk konečně dovršil svůj dlouholetý program a zničil bazální realitu. Zemřelo při tom mnoho lidí a ještě více agentů E.F. Ale, ale přeci jeden možná přežil. Toto je příběh agenta Johna Francise Smitha, který na vlastní pěst pátrá po možnosti vrátit vše zpět. Po událostech při útoku armády X se JFK propadl do jiné reality a začal v ní žít. Příběh o přežití je skoro smutný, surový a někdy jsem si připadal, že jsem se ocitl v Mayovce, které jsem tak rád četl jako kluk. Jenomže zde jsou indiáni skuteční a vypadají, že boj je jejich životem. Malá ochutnávka: Kus před hájkem a prvními domy stála hned u cesty šibenice. Dva dřevěné sloupy spojené dlouhým břevnem, na něm se ve třech smyčkách houpali oběšenci. Jeden tam visel už dlouho, nohy i ruce mu odpadly, zůstala jen ptáky napůl obraná hlava a trup. Další dva byli čerstvějšího data......... Příběh má pár zádrhelů: Oslí můstek asi v jedné třetině knihy – více nebudu prozrazovat. A druhou věcí je půlroční absence života JFS. Jedno jeho cestování po tomto světě je nepopsané a z nějakého důvodu úplně přeskočené. (Že by samostatná kniha někdy později?) Mistr Žamboch neopomněl ani na pivo. Ano, i v této realitě se točí: …..Majitel hospody mi věnoval zkoumavý pohled. „Jste ze severu?“ …..Ano – Grónsko. „Jo, Evropa, můj otec tam žil, ve Francii.“ …..Už jsem věděl, proč tady nemá pivo. Toto je příběh, který se pravděpodobně snaží navázat na předcházejících dvacet sedm misí Johna Francise Kováře. Příběh ve své podstatě není ukončen, ale také nic podstatného nevyřešil. Je to jen příběh, ale dobře se čte. CITÁT: Tohle je jenom můj svět. Ten si nikdo z vás, lidí, nezaslouží. Z knihy jsem vybral patnáct citátů a na vlastní pěst je vtěsnal do profilu Miroslava Žambocha pod označením Citáty :-)... celý text

Nemesis 2016, Stephani Danelle Perry

Mozek, musím trefit mozek, ve filmech je kulka do hlavy jediným způsobem, jak.......... Tak konečně je tu, pátá kniha ze série Resident evil, tentokráte pojmenovaná po jednom z nejhorších zabijáků vytvořeném v Raccoon City – Nemesis. Opět přichází Stephani Danelle Perry, jedna z největších šéfů Umbrella Corporation a.s., aby nám „popravdě“ vylíčila všechny události ohledně úniku virů T a G. Velmi podařený přepis třetí hry Resident evil – Nemesis. Má sice trochu odlišnější děj, ale to vůbec není na škodu. V tomto příběhu se opět vracíme do Raccoon city a hlavní aktérkou je, nám již známá, Jill Valentineová. Agentka S.T.A.R.S., agentka jednotky, která už vlastně neexistuje. Jill je zde pronásledována nebezpečnou Nemesis, která má jen jeden úkol – „zabít agentku sssstarrsss“. Malá ochutnávka: Tupě sledovala, jak se provazu podobná končetina pohybuje, svíjí se jako slepý had a z její svalnaté délky odkapává krev. Tyranu podobný tvor mu sevřel hlavu, jediným plynulým pohybem mrtvého pilota zvedl, odhodil stranou a vražedné chapadlo stáhl zpátky do rukávu, ještě než muž dopadl na zem...... Na scénu se vrací i záhadný „škodič“ Umbrelly, Trent. Znovu plánuje, kontaktuje přeživší a snaží se jim pomoci. Škála monster, kterým musí hlavní hrdinka čelit je velká. A věřte, že zombie, jsou tou nejméně nebezpečnou položkou a jediné, co bylo horší, než být po kolena ve sračkách, bylo být po kolena ve sračkách bez plánu. Krvavý příběh, spousty napětí, několik překvapení a nebojte, ti nejbojácnější čtenáři tu najdou i lásku. Co více si od Residenta evila vůbec přát? Možná víc krve, víc monster a smrt Umbrelle. Vlastně smrt Umbrelle je špatný nápad. To už by pak žádný příběh nebyl. A věřte, je avizováno šesté pokračování, které nese název Kód: Veronika. Zlo, které se zrodilo v Raccoonu a nemilosrdně napadlo srdce hráčů, filmových maniaků a čtenářů, přetrvává. Umbrella, monstra, špehové a dokonce i Trent – všechno to je šílené, je to noční můra jako z pohádky.... a i krev je dostatečně skutečná. Nastal čas si zahrát........ ...a tento rok (2017) přijde do kin sedmá část filmové série s Millou Jovovich – Poslední kapitola.... celý text

Losí hovno 2015, Lars Simon

Muž musí udělat, co musí udělat. Velmi specificky pojatý příběh Torstena, muže ve středním krizovém věku, který díky jednomu dědictví zažije podivný až bláznivý výlet. Koupí ojetý vůz značky WV-BUS, pojmenuje ho Lasse (i auta potřebují jména) a vyráží na trasu dlouhou 1600 kilometrů z Německa do Švédska. Na tamním statku, který zdědil, se chce zabydlet a začít psát knihy, nebo alespoň napsat jednu knihu, o mužích ve středním krizovém věku. Pravda, otec ho odrazuje od cesty a tvrdí, že Godseltorp je zatuchlá díra a že tam nepřežije ani mrtvej, ale hlavní hrdina je optimista a nenechá se odradit. Už z prvních vět a odstavců je jasné, že to bude sice částečně smutné, ale plné ironického až černého humoru. Jen cesta samotná do Švédska si vyžádá spousty obětí a odříkání. Je vlastně fajn, že vždycky může být ještě hůř. Já osobně jsem sice hlavního hrdinu litoval, ale strašně jsem mu fandil. Když však cestou vzal jednoho podivného stopaře jménem Rainer, stal se tento člověk mým koněm nebo spíše jednookou krávou – jak chcete. Jeho slova a karmické výroky jsou boží. A hlavně, skoro každou větu zakončí slůvkem – ne. Tak proč ho nevzít, ne. Příběh je rozdělen do několika částí, ne, ale ten konec mi moc neseděl, ne. Možná je trochu přehnaný, ale i tak je to super sranda, ne. Malá ochutnávka: Měl jsem nepříjemný pocit. Chtěl jsem co možná nejrychleji natankovat, zaplatit a ujet. Hlavně se u čerpací stanice Stephena Kinga nezdržovat. A vyhnout se jakémukoli konfliktu..... Musím přiznat, že skoro na každé stránce jsem se něčemu zasmál. Většinou jsou to nechtěné, ale bravůrně zvládnuté situace, dokončené nějakým vysvětlením. Zajímavé je také to, že spisovatel dokázal čtenáře zaujmout a dokonce mu dovolí předvídat. Stane se tak, že čtenář už dávno dopředu ví, že bude průser a jen čeká na které stránce to bouchne. Já jsem byl pak na sebe hrdý, že jsem to uhádnul. Ale pak jsem pochopil, že je to schválně, nutí vás to přemýšlet a těšit se, kdy to přijde. Takových situací je tu spousty a věřte, skoro každá vám pak přijde vtipná, nebo alespoň veselá, ne. Osobně se mi strašně líbila situace, kdy Reiner prohlásí, že, to je super, ne, důsledek katalyzačního komunikačního média, ne. Fakt supr situace, ne. Na konci knihy jsou přeložené výrazy použité v tomto příběhu. Hlavně Švédské překlady. Je to dobrá věc, jen mě mrzí, že jsem na to přišel až po přečtení knihy. Tam jsem pak zjistil, co švédsky znamená Tjugosex. Nedám pět hvězd, ale jen čtyři, opravdu mi to ten konec trochu pokazil, ne. Avšak příběh vřele doporučuji, je to sranda a příjemná oddychovka, ne. Citát - To je felkem dobvej ftípek sfázat Nora norfkým sfetrem, fakt legrafe.... celý text

Zpěv lamie 2012, Jan Hlávka

Potěš čokla, to zas bude fuška! Druhý příběh ze série Agent X-Hawk. A agent X tu opět skoro není. Je tu spíše něco jako jeho stín. Vše pozoruje z dálky. Opět tady vystupuje záporná postava, která je vlastně k záporu Xavierusem Hawkem donucena. A protože to čtenář ví, začíná tu velké dilema. Když se totiž takovýto záporák někde ukáže, musí agentura E.F proti této postavě a jejím činům bojovat. Čtenář se tak dostává na hranici dilematu, protože ačkoliv je Lamie záporák, je vám jí líto, ale kdo miluje Johna F. Kováře měl by fandit agentům rovnováhy. Ale tady je ta rovnováha narušena vědomím, že je někdo k něčemu donucen proti svému rozhodnutí. Zpěv Lamie má krásně vypracovaný temný a krutý svět zvířat, které jsou vlastně možná lepší ve svém instinktivním chování a žití než lidé samotní. Lamie je spíše tvor než zvíře, ale hranice je tenká. Jan Hlávka vytvořil zajímavou postavu, vlastně celý její národ. Do příběhu promíchal spousty známých věcí. Například se skoro celý děj odehrává na základně VL-624. Kdo má načteno a nakoukáno Vetřelců a Predátorů tuší souvislosti. Planeta LV-624 má skoro stejný název. Navíc je tu zmíněn legendární tvůrce a sochař H.R.Giger, podle jehož vzoru si X-Hawk vybavil svůj pokoj. Je to jeden z mála momentů, kdy jsem s krutým a záhadným X sympatizoval. Odkazy tu jsou i třeba na Tolkiena a nebo na mistra hororu Stephena Kinga. Hlavní postava Tom Feny totiž má s sebou kočku a tato kočka není jen kočkou. Je to vlastně génius na matematiku (a mnohé další) z jiné reality a taky docela dobrý vtipálek. Tato kočka vás skoro ve všech momentech dokáže rozesmát. Jedna z jejích hlášek je, že když už má být pohřbena tak ne aby to bylo někde za dálnicí, aby pak nemusela vstávat z mrtvých a být obalena bahnem a kousat opice (říká lidem opice) – toliko ke Kingovi. CITÁT - S arogantním umanutým blbcem ani kočka nehne. Malá ochutnávka: Lidé v tomto světě žili prakticky nerušeně. Neměli nic, čeho by se mohli bát, kromě sebe navzájem, a tak se zabíjeli ze všech možných hloupých důvodů celé tisíce úplňků. Ničili svá hnízda, vyháněli se z doupat, brali, co neulovili, dělali víc chyb, než sami mohli spočítat........ Bohužel to vypadá, že mistři Žamboch & Procházka nějak nad sérií X-Hawk zanevřeli, protože další příběhy zatím nejsou napsány. Agent JFK už má 37 misí, ale tady to končí druhou. Možná je to škoda, někdy je dobré se na věc podívat i z jiného úhle. V této knize, respektive na konci příběhu je vložena povídka Spoutané emoce, kterou napsal Libor Machala. Komentář k této povídce najdete …. však vy víte kde. Hele, jest-li sme tu už skončili, co kdybychom šli domů? Eště máš plno práce, třeba koupit pořádný granule a maso. Jo a taky mlíko. Mám děsnou chuť na mlíko!... celý text

Konec hlídky 2016, Stephen King

Existuje pouze jediný skutečně vážný filozofický problém, ….....a tím je sebevražda. U pana Kinga si čtenář nemůže být jistý skoro ničím, krom toho, že i když se zdá příběh ukončen, záhy zjistíte, že může být ještě hůř. Tak že je to vlastně taková jistota. Opět tu potkáváme det. v. v. Kermita Williama Hodgese a jeho společnici Holly, kteří vedou společnost Právo nálezce. A je tu opět Mercedesový vrah, který sice sklidil od Holy, ránu Pleskačem (ocelové kuličky v ponožce) a skončil v kómatu v nemocnici, ale jak bylo již řečeno, příběh teprve začíná a bude hůř. Pan spisovatel krásně popisuje osoby i události, vše pomalu spojuje a co nespojí, dá si dohromady čtenář a znovu je tu vyvrcholení, kterému předskakuje napětí a smutek. Malá ochutnávka: Přesně tohle musím udělat, pomyslel si. Cvičit a zesílit. Protože někde tam venku je Kermit William Hodges, a ten starý det. v. v. Si myslí, že vyhrál. To nemůžu připustit. To nepřipustím............ Úspěšné dovršení celé trilogie pak uzavírá zvláštní konec tohoto příběhu. Ale jak znám mistra Kinga, kdyby chtěl, klidně by napsal další knihu do této detektivně mysteriozní série. Špetka telekineze není nic ve srovnání s mocí internetu ….....a každá lidská bytost se rodí s genem sebevraždy. ZAJÍMAVOST: Číslo na horkou národní linku pro prevenci sebevražd, uvedené v této knize je skutečné. Je to 1-800-273-TALK. Pouze pro USA :-) Mrtví lidé nikde nevypadají víc mrtví než na policejních fotkách.... celý text

Hitman 2010, Miroslav Žamboch

Ve známé historii paralelního metaverza je X-Hawk člověk (pokud ještě stále zůstává člověkem), který ve svých rukou soustředil největší moc. Ovládá tisíce světů a ještě víc jich skrytě nebo otevřeně ovlivňuje. Čekal jsem příběh přímo o Xaviéru Hawkovi o jeho životě a o tom, jak byl jeden z hlavních zakladatelů Equilibrii Ferrarius (Kovářů rovnováhy) Jenže toto je příběh úplně někoho jiného. Hitmana, člověka, kterého uzurpuje X-Hawk a nutí jej udělat zmatek v řadách kovářů rovnováhy v naší realitě. Tomuto člověku jsem fandil. Byl celou dobu pod rouškou strachu vydírán X-Hawkem ale dostal šanci si vybírat. Plně ji využil, ale svůj úkol, který mu byl vyčleněn, splnil. Tohle je válka a ve válce se nevraždí, ve válce se zabíjí. Tento příběh se odehrává někde mezi 25 a 27 příběhem Johna Francise Kováře. Malá ochutnávka: Když jsem skončil, ulice už klokotala změtí lidí, troubících aut a zablokovaných tramvají. Koupal jsem se ve vlastním potu, tepy srdce splývaly jeden s druhým a v plicích mi chrčel zahlcený dieselový agregát. Nepamatoval jsem si vůbec nic, kromě obrazu hraběte X-Hawka. Klasický Žambochův příběh. Hitman je voják, zná zbraně, zná obranu, ví, jak se vyhnout problémům. Umí předvídat, ztratí se i v cizím světě, nezná slitování, ale ví, co je to láska. Drží se zásady, že dokonalá znalost terénu je jeden ze základních předpokladů úspěchu jakékoliv akce. Není tu humor, což vůbec nevadí. Jedná se spíše o jeden z těch smutnějších příběhů v této sérii. Pan Žamboch si v knize zahrál jednu z vedlejších postav: CITÁT – Tady agent Žamboch, potřebuju záchranku..... A nezapomněl ani na pivo: U druhé třetinku jsem k sobě dokázal být upřímný a přiznat, že tohle místní pivo je ještě lepší než Velnucký ležák.... celý text

Spad 2016, František Kotleta (p)

Měl jsem ráno pocit, že mě čeká krásný den. Kdeže jsou ty časy, kdy jsem ochutnal Kotletu a usmyslel jsem si, že by to mohl být celkem slušný nástupce pana Kulhánka. Bratrstvo krve tomu nemálo napovídalo. Jenže, pak přišly další knihy a začal ubývat humor, přibylo více sexu a příběhy přestávaly mít akční děj. Vlci, jakési preluge k Bratrstvu už postrádalo humor a dokonce i sex. Trochu jsem se začal obávat, kam se to celé dostane. Pak se pan spisovatel dal na cestu jakési krimi. Proč ne. Swingers ve Vietnamu o tom vypovídá. A hle příběh nazvaný Spad je opět něco úplně jiného. Dalo by se to pojmenovat (škatulky) dobrodružné fantasy sci-fi. S tím, že naštěstí tu nepotkáte milášška ani ušatého elfíka, nepřijde ani žádný tro(t)l, ba ani hobitka tu nesníte. Ano, maniaci si už snad ani fantasy bez těchto postav nedovedou představit, ale pan Kotleta si udělal své postapo fantasy. A to se velmi povedlo. Malá ochutnávka: Jediné, co mi na celém tom stavu zdejšího světa vyhovovalo, byla skutečnost, že e-booky zmizely s internetem a papírové knihy lidé používají hlavně na topení a balení cigaret..... V příběhu pan Kotleta vzdá hold jednomu filmovému scénáristovi ......totální magor, který si nechal říkat Felix de la Cámara..... abych to vycitoval slovy spisovatele. Příběh obsahuje vytříbený humor, psaný každé postavě přímo na tělo. Humor je tak věcný, nezní jako nějaké zbytečné hláškování a mnohdy se ztratí v ději. Prostě jen si tak čtete, padne nějaký vtipný úryvek, ale čtenář je tak zaujatý dějem, že se jen pousměje a „jede“ dál. Samolitr, že se vše odehrává v Čechách. Někde mezi Prahou a Brdelí, ….ehhm...tedy Brnem. CITÁT - Brno už z dálky vypadalo jako Praha. Mistrně popsaná postapo krajina, vznik nových stvoření a hlavně je v tom zkrytá láska a ne nějak lacině, prostě bez lásky to nejde. Já se bavil, fandil, užíval si jeden z dalších návodů, co dělat až se to stane a když jsem dočetl, řekl jsem si, že tohle si ještě několikrát přečtu. Kniha je sice příběhově ukončená, ale určitě by se dala napsat další dobrodružství hrdiny z Istanbulu. Jenže pan Kulhánek furt někam expanduje a zkouší jiné situace a žánry, tak možná napíše příště totální porno. Stačil jeden jediný den a zapomněl jsem, co je to lidství.... celý text

Dlouhý černý úsvit 2012, Jiří W. Procházka

Výstraha: X-Hawkem připravovaná magická válka měla reálnou šanci na úspěch! Nutno změnit obrannou doktrínu. Lidské představitele informovat se zpožděním. Ve světě Miroslava Žambocha & Jiřího W. Procházky došlo k obrovskému průseru. Oba spisovatelé chtěli touto knihou celou sérii JFK ukončit a každý si jít svou cestou. Pak si ale řekli, že by to mohla být škoda, ukončovat tak rozsáhlou a čtivou sérii a tak došlo jen k restartu. Bohužel tak vznikla celkem nezáživně smutná kniha, kde jde všechno do „kopru“. JFK od začátku mířil velmi pečlivě na Českou škálu čtenářů a snažil se každému něco dát. A každý chtěl něco jiného. Tato kniha vám dá jen smutek a šílenství. Což možná nechtěl nikdo. Malá ochutnávka: Průběžně pálil na ulici a na domy podél ní. Pseudobarokní andělíčci padali s pláčem k zemi. Mramorový prach se mísil s krvavou mlhou vznášející se nad explodujícími lidskými pozůstatky. Střelivo z palubního kulometu nezraňovalo. Likvidovalo. Zasažení se rozlétali v oblacích krve, vnitřností, svalů a roztříštěných kostí. Kde seš, kurva, Bože, když tě lidi nejvíc potřebují!!!! Bůh neodpověděl. Příběh obsahuje dost výstřelů, pár explozí, kupu mrtvých, moc litrů krve, hodně kilo vnitřností, málo vtipu, zmatený děj, pár překlepů, jednu zeměpisnou chybu a nemá to šťávu – vše je moc suché. Z příběhu je cítit, jak se pan Procházka snaží vše, co nejdříve ukončit. Některým pasážím chybí vysvětlení a u některých postrádám i celé věty, ba i odstavce, pravděpodobně vymazané autorem, aby mohl docílit svých klasických 240 stránek. Vsadím Kováře, že by toto mohla býti kniha o více jak pěti set stránkách, ale jdeme do finále a nečekejte žádná kouzla. Tenhle svět si prostě nezasloužíte. Díky tomuto příběhu jsem si uvědomil, že je čas, dát si od Johna Francise Kováře trochu pauzu a šáhnul jsem po druhé sérii vytvořené stejnou autorskou dvojicí Žamboch – Procházka a tím je úhlavní nepřítel agentury E.F.. Samotný X-Hawk. 28 příběh ze sérii JFK zatím odložím. CITÁT – A mělo být ještě mnohem hůř.......... Z dlouhého černého úsvitu jsem vykouzlil třináct (není to nešťastné číslo?) citátů, které by za to mohly stát a vtisknul jsem je mistru „Prohazkovi – Dědkovi“ do profilu. Musím ještě dodat, že u knihy se nepovedl ani obal na titulní straně. I mistr Vyoral se někdy přeorá a tohle skoro zvoral. Robot nad městem je v nepřirozené poloze vůči ostatnímu ději na obrázku, oba vrtulníky jsou stejné, jen fotomontáží je druhý otočený naruby a špatně je i situovaný nápis názvu knihy. Navíc je barevně velmi nečitelný a ztrácí se v bílém přílivu vybuchující galaxie. Nenalákal by ani nováčka, který by netušil o co se jedná. Obal prostě nedokáže přitáhnou oči. Není nic otravnějšího, než když vám zřejmý fakt musí připomenout idiot.... celý text

Vetřelec - Invaze 2016, Tim Lebbon

…......útoky rasy Yautja – predátorů – na Sféru lidí houstnou, jednotky koloniálních mariňáků jsou ve stavu pohotovosti........ …..jenže z hlubin Vesmíru přichází větší nebezpečí, něco horšího než jsou Predátoři ba i Vetřelci...... Velmi povedené pokračování První bouře. Vše je s přehledem napsáno a čtenář se v hlubokém Vesmíru neztratí. Z příběhu čpí beznaděj skoro z každé stránky. Navíc Tim Lebbon dokáže pracovat s technologiemi, které normální smrtelník nikdy nepochopí a tyto technologie krásně popíše a nebojí se je použít. „Nanotechnologie vystavěná z vlastních prvků těla, spuštěná subprostorovým impulzem jisté vlnové délky“ – no, není to nádhera? Dokáže překvapit a to někdy i nečekaně. Čtenáře, který už přijal jako samozřejmost obrovské sídliště rasy Yautja, nazvané UMF12, tak čeká ještě větší překvapení. Je to dechberoucí dobrodružství, plné beznaděje, krve, smrti, ale i lásky, hrdinství a pochopení. Malá ochutnávka: Někdy žasla nad tím, co to vlastně lidstvo provádí. Výzkum je jedna věc, ale nutit nějakou planetu stát se něčím, čím není, zavání šířením zhoubného vlivu lidstva po Galaxii. CITÁT – Přísahala jsem, že se na Zemi nikdy nevrátím........ Spisovatel dokáže pracovat s časem i Vesmírem. Dokazuje čtenářům, že Vesmír je prakticky nekonečný a když někdo umí, tak pro něj je jeden milion světelných let jen takovou vycházkou na pár hodin. Cestování z dálky několik milionů let tu tudíž není překážkou a netrvá zas tak dlouho. Soukromé kosmické lodě ba dokonce i Vesmírné základny a stanice jsou běžným standardem. Nejvíce mě imponovala bývalá těžební stanice společnosti Weyland-Yutani v soustavě Scaffel Minor, toho času již v soukromých rukách a přejmenovaná na Peklo. Krásný příklad Vesmírného podnikání. Obsluhujeme piráty i papeže. Ale jak bylo řečeno – něco hodně nebezpečného a naštvaného přilétá z daleké hloubky Vesmíru, aby to vše zničilo. …...................................Kvadrant Gamma, poblíž okraje, říjen 2693....................................... celý text

Pár kapek krve 2011, Vladimír Šlechta

Subjekt: Agent John Francis Kovář. Statut: Ve službě. Vyhrazení: Materiál nepřístupný lidem. Vladimír Šlechta poprvé ve světě Miroslava Žambocha & Jiřího „Dědečka“ Procházky. Abych řekl (napsal) pravdu, od pana Šlechty jsem četl jen Tajemství Morie a to mi moc nešlo. Vím, že rád bloudí ve světě LOTR a jiných magických planetách a tak jsem čekal něco podobného. U Johna Francise Kováře už si čtenář zvykl na magii i čarování a tak by to nebylo zas tak velké překvapení. Pan Šlechta nezklamal a poslal agenta Kováře na cestu do světa LOTR Reality show. Ale aby to nebylo tak jednoduché přidal i cestování časem a časový paradox. Cesta tam a zpátky není vůbec jednoduchá, možná totiž ani nebude cesty zpět. Příběh se řadí do kategorie vážnější s minimen humoru, ale o to víc se cestuje, bojuje a zachraňuje. Malá ochutnávka: Skoro mě dostali. Ve skutečnosti nebyli nebezpeční, ne pro mě s mým výcvikem a zkušenostmi. Kdyby na to přišlo, udělal bych z nich žrádlo pro psy a netrvalo by mi to ani pět pikosekund. Jenomže mě přechytračili. Obelstili mě. Agent John F. Kovář tu není pro to, aby předváděl svou sílu. Má svůj přesně definovaný úkol a nebude jednoduché jej splnit. Romantické krajinopsaní už jsem tu jednou hodnotil, naštěstí není těchto vstupů moc a tak si čtenář nebude myslet, že čte nějakou romatíku. Naopak škála tvorů je celkem početná. Je tu elf, ork, půl ork, kouzelník a sem tam přijde i žena a to všechno množném čísle. Naopak se mi moc nelíbil konec. Tak zvaný oslí můstek byl přímo příšerný a přišel jako blesk z čistého nebe. Strašně to zjednodušilo celé putování a čtenář zůstane jen se spoustou otázek. CITÁT - Ta nešťastná politická korektnost, Kováři, ta váš svět jednou úplně zničí. Kladem knihy je samostatný obal. Je to jedna z nejhezčích kreseb v této sérii. Obraz jsem si pojmenoval jako tento příběh a tak mohu napsat, že Pár kapek krve nakresli známý a skoro legendární Petr Vyoral. Ostatně, tento malíř a karikaturista se podílel skoro na všech kresbách této série. Ale tahle je opravdu nejpovedenější. Nádherný je Epilog 2: Osamělá věž. Zde spisovatel Vladimír Šlechta krásně podchytil vznik a přikrašlování legend. Tak nějak vznikají kroniky. Na místě tak vzdáleném, že se do něj z Johnova světa už nikdo nikdy nepodívá, stála v zahradě sirén osamělá věž....... Materiál není určen do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.... celý text

Nemrtvá inkvizice 2016, Jan Urban

Praha skrývá svět, který je běžným lidem z pochopitelných důvodů utajen. Je pestrý, ale nebezpečný. Magický a nepoddajný. Žije mystikou, dávnou minulostí a oživlými legendami. Čtvrtá část trilogie Pragocalypsa poznala světlo světa. Pravda, světa skoro před vyhubením, ale ještě není tma. Po minulých událostech by čtenář věřil, že už to bude jen lepší a Nemrtvá inkvizice by měla vše napravit a poslat opět světlo do našeho světa. Místo toho někdo poslal zombíky a snaží se zhasnout. Kdo viděl sumerského boha na Václaváku, potkal prastarého na náměstí Republiky, bojoval s raptory a upíry, ten určitě nebude překvapen zombíky pobíhající po Českých lesích, hájích, hradech a městech. Obnova civilizace bude ještě pěkná fuška. Příběh je krvavější než předcházející, možná i akčnější, více temný, ale je protkán klasickým a ironickým humorem a sem tam i láskou. Hlavně tou Zrzavou. Spisovatel Jan Urban již od první knihy dokázal, že umí pracovat s mnoha postavami a že umí pořádně zamotat děj. V Nemrtvé inkvizici to jen potvrdil. Tolik osob v příběhu hrozilo tím, že zabloudím někde v sektoru Beta. Mě se jen zamotala palice při čtení úvodního seznamu postav. Opravdu jsem se bál, že to nebudu stíhat. Jenže ono to pak šlo samo. Jakmi-le začal další odstavec a čtenář byl obeznámen, kde se nachází, okamžitě jsem si vybavoval základní řeholníky kteří se v té a té lokalitě vyskytují . Ať už je to Houska, Karlštejn, Křivoklát a další já nebloudil. Děj tu nejen přeskakuje z hradu na hrad, čímž vznikla jakási čtenářská hra o Hrady, ale vrátíme se i do minulosti a navštívíme i trochu té budoucnosti. Vnitřnosti jen stříkají, hláška střídá hlášku a sem tam i někdo zemře. Malá ochutnávka: Střela rozčísla pěšinku jednomu obzvlášť aktivnímu dredaři, pokračovala čistým průstřelem hlavy jakéhosi přičmoudlíka, prolétla krkem kravaťákovi a nakonec se po penetraci břicha usídlila i s páteří posledního nešťastníka ve zdi vnější hradby. Rád bych se pozastavil nad jednou událostí v tomto příběhu. Nechci prozrazovat a tak jen nakousnu. Tedy ne, že bych chtěl někoho sežrat, nejsem zombí, ale imaginárně jen nakousnout. Asi zhruba někde mezi první a poslední stranou se objevuje zvíře, tedy zvířat je tu dost, ale jedno konkrétní. Tak teď jsem v prd.. Tak nic, jinak. Jeden nejmenovaný spisovatel si ve své knize vypsal zombie srnku. To zvíře o kterém píšu a nepíšu (není to srnka) v tomto příběhu by si zasloužilo více prostoru. Mohu snad jen doufat, že se ještě v této sérii objeví. A pokud ne, proč o něm nenapsat samostatný příběh – třeba. (Kdo četl knihu, určitě pochopí o čem píšu, kdo nečetl, byl by vyspoilerovaný a přišel by o moment překvapení.) Z krve, střev a vyteklého mozku jsem vyhrabal nespočet citátů, ale jen některé jsem vnesl do profilu Honzy Urbana. Kdybych je měl napsat všechny, musel bych opsat celou knihu. Apropó, hned na první měkké straně knihy je avizováno páté dobrodružství trilogie Pragocalypsa Soudný den. Nebo jak jsem slyšel, spíš druhá část druhé trilogie :-) a každému musí být hned jasné, že tady to nekončí. A já už se těším na další knihu. Jen tak dál. Citát - Někdo si hraje raději s vláčky a někdo s kozičkama.... celý text

To je přece nesmysl 1994, Jiří Kulhánek

Tyto povídky jsem četl s odstupem let. Jsou to jedny z nejlepších Českých povídek, jaké znám. Jsou vtipné, temné, sexuální. Vyšly v jedné knize, kterou jsem nikdy nemohl sehnat a tak jsem si je na vlastní náklady nechal vytisknout v hradní knihovně do koženkové vazby se zlatým nápisem Povídky - Jiří Kulhánek.... celý text

Soumrak Camelotu 2011, Karolina Francová

Agent John F. Kovář se tentokráte dostává do Camelotu. A opět dokazuje, že je pravým opakem zlovolnosti a krutosti, že je ochotný riskovat vlastní život pro své přátele a někdy i nepřátele. Tato mise se může jevit jako cestování do minulosti. Ale i když potkáme Artuše nebo Lancelota, věřte, je to další z mnoha paralelních světů. Podobnost může být náhodná. Trochu rozdílný příběh, než na které je fanoušek JFK zvyklí, ale je napsán s velkým citem a umem. Já byl velmi spokojen a Karolína Francová si určitě tento svět zaslouží. Malá ochutnávka: Nitro mu svíralo zlou předtuchou. Havrani zpívali píseň smrti. Otevírali brány onoho světa. Zvali mrtvé k poslednímu tanci, kroužili s nimi v divokém víru a vedli je k rozevírající se bezejmenné propasti, okovy jejich křiku je táhly k poslední pouti. Jak už jsem si zvykl – John Francis Kovář prožívá prostě některé mise jinak, než nám jej Miroslav Žamboch osvětlil. Zde je JFK opět skoro bez humoru, je akční, mlčenlivý a nepije pivo. Příběh je lehce ponurý, magický a zároveň lehce čitelný. Kdo se do tohoto světa, světa Lancelotu podívá, neztratí se a možná bude povýšen na rytíře. Dobu může změnit i jediný skutek. Do profilu paní Karoliny Francové jsem vepsal a mečem potvrdil deset záseků. Hledej pod Camelotem v místnosti Citátů. CITÁT - Sexuální magie, ta jediná dokáže přehlušit tep dravých instinktů a zabijáckou podstatu. Poznámka: Materiál není určen do lidských rukou, mohl by způsobit deformaci kauzality.... celý text

Válka pašeráků 2010, Vlado Ríša

Subjekt: John Francis Kovář Vyhrazení: Materiál nepřístupný lidem Statut: Ve službě Kovář konečně není na útěku nebo se vyjímečně neschovává před svojí organizací, ale i když má oficiální úkol, stejně to bere po svém. Jako pomocníka mu zde Vlado Ríša vepsal Vincenta Vegu. Bohužel jejich dobrodružství není takové, jaké bych si přál. Akce není zrovna málo, ale vše už tu bylo. Navíc chybí tu humor a to dost. Příběh není tak ponurý, jako některé předešlé a tak nechápu, proč by si sem tam Kovář nemohl zavtipkovat. Navíc letadla tu už byla a lodě také. Zůstal tak jen hrubý koncept, který se vlastně opakuje a nebo spíše kopíruje předešlé příběhy. Je jasné, že Vincent Vega odletí s čímkoliv i kdyby to bylo jen koště. A John F. Kovář ho v tom podpoří. Tudíž opět nic nového pod tímto sluncem. Příběh se lehce a rychle čte, ale to nestačí. Malá ochutnávka: Halapartny a přilbice vatikánské gardy, atomové pumy a neviditelná letadla, oštěpy jihoamerických indiánů, bumerangy australských domorodců, kteří však ve svých chatrčích mají barevné televize a internet – to vše i v této realitě. Jedno z těch méně dobrých dobrodružství, které se však dobře čte. Z příběhu jsem vybral šest citátů a vepsal jsem je Vlado Ríšovi do profilu. CITÁT – Ještě není nejhůř. Poznámka: Materiál není určen do lidských rukou, mohl by způsobit deformace kauzality.... celý text

Co jsem tajil desítky let 2016, Erich von Däniken

Poučení: UFO neexistují, jedná se o pouhý humbuk. Jen pro lehkověrné pitomce. Na jaké univerzitě musíte studovat, aby se z vás mohl stát badatel zkoumající UFO? Na žádné..... Erich von Dänikem „tvoří“ v poslední době spousty knih, ale dá se ještě říci, že to jsou knihy? Nejsou to spíše jen malé brožurky za velké peníze? Skoro ano. Jenže, já tohoto člověka (mimozemšťana?) žeru. Jeho celoživotní odvahu hnát se za pravdou, jeho boj proti nevěřícím a hlavně obdivuju, jaký je to vzdělaný člověk, který vlastně procestoval celou naší Planetu. V této knížečce nám opět poodhaluje spousty tajemství. Věnuje se převážně věcem, které musel tajit. Ano, tajit. Lidé, kteří si nepřáli být spojováni s tímto vlastně samozvaným astroarcheologem, ale chtěli mu pomoci poodhalit pravdu a měli jednu podmínku – nemluvte o nás. V této knize je jedna mrazivá věc – je až s podivem, kolik lidí kolem Ericha von Dänikena umíralo a umírá. To mě skoro až nepřipadá přirozené. Kniha sice obsahuje fotografie, ale tentokrát nejsou moc kvalitní a svým počtem 146 stran se určitě nezařadí mezi nejoblíbenější. Vše jsem přečetl za jeden den. Ano, je toho málo, pane Däniken, rád bych ještě od vás četl něco většího, musím si však vystačit i s tímto málem. Malá ochutnávka: Kdyby někde ve Vesmíru existovali inteligentní bytosti, které nás pozorují, už by s námi dávno navázaly diplomatické styky. Profesor Hynek. Ani my přece neudržujeme diplomatické styky se slepicemi...... Pro fandy pana cestovatele a spisovatele je tato kniha jen malou, ale důležitou kostičkou do celé skládanky. Pro čtenáře neznalé chronologie knih bych ji však nedoporučoval. Mohli by jste si mylně Dänikena zařadit a už si od něj nic nepřečíst. Dávám čtyři hvězdy a to proto, že je to malý, ale hodnotný doplněk k celé sérii již napsaných a přečtených knih od tohoto spisovatele. CITÁT – Domněle vševědoucí internet snadno manipuluje mysl těch, kdo se v dobré víře spoléhají na jeho solidnost.......... celý text

Apokalypsa 2010, Jaroslav A. Polák

Agent John Francis Kovář. Statut: Nucená dovolená KILLER. Komtesa Andrea de Villefort, John Francis Kovář a Baltazar Lobo Lopes dos Santos ((1)) se zde vydávají na planetu, které vládne Antikrist. Už jen toto znamená, že všichni agenti budou v obrovském nebezpečí. To vše se ještě násobí tím, že konec tamního světa je v poslední fázi. Tento svět je plný zkázy, beznaděje, zmaru a černé magie. Prostě správná Apokalypsa. Ponurost přímo čiší ze stránek a čtenář se dostává do stavu naprosté sklíčenosti a propadá pláči. Zde se umírá po milionech. Opravdu temný a nebezpečný příběh. Někdy se až ptám, kam je svět Miroslava Žambocha a Jiřího W. Procházky ochoten zajít, aby ohromil (ochromil?) své čtenáře. Tohle už totiž není sci-fi a snad ani fantasy, tohle je pekelný katastrofický příběh. Malá ochutnávka: Grigorij Leonov získal už v mládí evropské občanství a stal se úspěšným finančníkem. Poté, co se spojil a posléze také oženil s italskou miliardářkou Lilianou Fulci, získal ohromný vliv, který uplatnil v politice. Po jedné z velkých krizí, kdy se Evropa zmítala na pokraji občanské války, způsobené rebeliemi muslimských přistěhovalců, byl zvolen přímou volbou prvním presidentem Evropské unie. ((2)) Ale abych zase tak moc nechválil, musím napsat i nějaký ten zápor. A to jeden zápor celkem důležitý pro tento svět. Pan Jaroslav A. Polák (co znamená to A?) nemá moc načteno. V tomto příběhu je totiž agent John Francis Kovář tázán, zda někdy při misích potkal sám sebe. Odpovídá že ne. Ale to není pravda. Při misi číslo 21, KILLEREM archivovanou pod názvem „Budiž vám Měsíc lehký“, sám sebe potká a to hned několikrát. Je to sice takový detail, ale někdy to kazí celkový pohled na tento svět. Foda-se! Merda! Coralho! ((3)) Kniha obsahuje i seznam literatury, bez níž by toto dílo nemohlo spatřit světlo světa. Najdeme tu Bibli, Novozákonní apokryfy III. nebo díla spisovatele Jozefa Karika. Za tímto příběhem je opět vložena povídka. Napsal ji, nám již celkem známí, spisovatel Petr Totek. Povídka nese název „Běh mezi stíny“ Jedná se o povídku ve které vystupuje korporace X-Hawk. Je to celkem čtivá, ale ničím nepřekvapující povídka. (viz – Povídky) Nádech, výdech, přečtení poznámek pod čarou – a kdesi jinde hodiny, dny......... ((1)) Čti – Baltazar Lobu Lopež duš Santuš. ((2)) Tuhle vizi napsal pan Jaroslav A. Polák již v roce 2009. ((3)) Čti – Fódas! Mérda! Karálju! GOD: Záznam o misi kompletní, verifikace provedena. Odvolávám útok. KILLER: Potvrzuji, útok odvolán.... celý text

Budiž vám Měsíc lehký 2009, Josef Pecinovský

Materiál nepřístupný lidem. Agent John F. Kovář. Statut: opět v činné službě. Název zní lehce – Budiž vám Měsíc lehký – ale díla Josefa Pecinovského byla vždy těžká čtení. Jeho světy vynikají hlubokou budoucí a temnou technikou, mnohdy až věcmi, které náš mozek nedokáže pobrat. A tak jsem čekal, jak se mistr vypořádá s jednoduchým myšlením agenta Johna Francise Kováře. A zvládl to. Ale aby to nebylo jednoduché tak to všechno musel udělat třikrát. To aby si čtenář nemyslel, že je to jednoduchý příběh. Malá ochutnávka: A teprve teď uslyšel, jak křičící dav prchá, spatřil několik bezvládně ležících lidí, viděl hořící tramvaj, napůl ponořenou do dosud pevné dlažby, a také gigantický otvor, z něhož stále ještě trčel korpus cizího tanku ((1)), vzhůru tryskal nesmírný proud vody z narušeného vodovodního potrubí. Z oken rozbité tramvaje se pokoušeli vyskakovat lidé. Moc se jim to nedařilo............. John F. Kovář se dostal do světa, který moc nechápal. Sice si dal pořádnou koupel a oholil se, protože jeho tvář připomínala grizzlyho v třetím stadiu alkoholismu, ale stejně neunikl místní realitě. Tento svět je skrs naskrs prolezlý militarismem a jde tu o život. Ale to by nebyl Kovář, aby nepřijal výzvu. A možná i tento svět zachrání. Když si čtenář zvykne a zorientuje se v trojitých postavách, zjistí, že příběh je pod těžkým Měsíčním povrchem lehce čitelný. Uznávám, že Josef Pecinovský dokáže napsat i složitě jednoduchý příběh. Tento svět si zaslouží. CITÁT – Hustone, máme problém! ((1)) - Tyto „cizí tanky“ patří k produktům ze světů, kde se po delší dobu civilizace rozvíjela s gravitací menší než jedna třetina g. Ve světech s gravitací blížící se naší je vyvinutí patřičně silného motoru bez principu antigravitace náročné a nevýhodné. Jako úspornější se jeví klasické turbínové motory. Na konci tohoto příběhu je vložena povídka. Napsal ji Petr Totek. Nese název Lovec. Ale když jsem zjistil, kdo je lovec, úplně mi zamrazilo a musel jsem zatleskat. Vůbec jsem netušil, že si český spisovatel troufne spojit svět agenta JFK se světem … ale to by byl spoiler. Pokud chcete vědět víc, doporučuji si povídku přečíst a nebo si přečíst můj komentář v sekci povídky – Lovec. (Dal jsem té povídce plné hodnocení *****)... celý text