Tozbee
přečtené 512
Tři ženy pod ořechem
2006,
Václav Pankovčín
Osvěžující knížečka. Svižné tempo vyprávění tří propletených, hluboce lidských příběhů prodchnutých náboženskými a "magickými" motivy. "Přicházel každý večer a vždy byl jiný. Jednou měl oči modré, jindy zelené. Někdy hnědé. Jednou byl vysoký, jindy malý. Někdy byl i opilý a tehdy to šlo obtížně. Někdy také kouřil. Většinou nemluvil. A někdy jich bylo víc. Celkem se jí to líbilo. Když pršelo, čekala ve stodole. Chtěla stále znovu vědět, jaké to je v ráji. Líbilo se jí to. Velmi. Chodívala do kostela a děkovala Bohu, že je to tak pěkné."... celý text
Čerň a stříbro
2015,
Paolo Giordano
Poněkud skličující příběh, při jehož čtení jsem trnul napětím pokaždé, když jsem mezi vyprávěním a vlastním životem zaznamenal znepokojivý náznak paralely. Jak se uvádí v doslovu, partnerský vztah je křehké hnízdo, které může být kdykoliv odfouknuto. "Pokud i naše rakovina měla v úmyslu zasáhnout mozek, tak se jí to povedlo: má manželka byla pár centimetrů ode mě a já už nevěděl, jak se k ní přiblížit."... celý text
Pí a jeho život
2004,
Yann Martel
Dávám za pravdu komentářům, že je člověk nucen nad knihou po dočtení přemýšlet. Zpětně si ale uvědomuji, že víc času trávím úvahami nad tím, který rozměr knihy mi to uniká. Skutečně zajímavý mi připadá úvod románu a poté jeho závěr. Střední část jsem svým způsobem protrpěl (s výjimkou několika kapitol). Možná si kniha žádá čtenáře, který se dokáže do vln imaginace a podobenství zanořit uvolněněji. "Nejhorší dvojicí protikladů jsou však nuda a strach. Někdy se váš život pohupuje jako kyvadlo, od jednoho pólu ke druhému. Moře je bez jediné vlnky. Vítr ani nezašeptá. Hodiny se vlečou jako věčnost. Tolik se nudíte, až upadnete do stavu otupělosti podobného kómatu. Náhle se však moře rozběsní a přivede vás do stavu šíleného, zběsilého strachu. Ale ani tyto protiklady od sebe nelze vždy jednoznačně oddělit. V nudě je vždycky zrnko strachu: rozpláčete se, naplní vás hrůza, křičíte, záměrně si ubližujete. A v tenatech strachu – v té nejhorší bouři – navzdory všemu pociťujete nudu, hlubokou únavu z toho všeho."... celý text
Utekl jsem z Osvětimi
2007,
Rudolf Vrba
Rudolf Vrba je velký člověk. Jeho kniha je filmovým scénářem dramatu, které bych, pokud by bylo přesně podle knihy natočeno, považoval za přehnaně vyšroubované, s kýčovitým a nereálným koncem. Poklona, má úcta, bezvýhradný respekt k vašemu životu, pane Vrbo. "Doufal jsem, že by moje kniha mohla pomoci zabránit tomu, aby se ta zlovolná a bestiální síla mohla vrátit. Kolik let už uplynulo od chvíle, kdy jsme si mysleli, že jsme jí jednou provždy zakroutili krkem?"... celý text
Jeden výdych koňa
2012,
Martin Mojžiš
Myslím, že k tomu, aby byl člověk něčím fascinován, musí dané věci alespoň trochu porozumět. Díky autorům, jako je pan Mojžíš, získává mnoho lidí příležitost být fascinován vědou, což je velmi záslužné a potřebné. Kniha je velmi čtivě napsána i pro člověka, který v ní nehledá odpovědi na nastolené otázky, ale pátrá po způsobu, jak tyto odpovědi formulovat a zprostředkovat je přístupně a srozumitelně široké veřejnosti. Díky za ty nápady.... celý text
Strach v hrsti prachu
1983,
John Ives
Taková upovídanější příručka přežití v poušti :-) Ale napínavá, to zase jo. Takže líbilo!
Akoby si kameň jedla
2015,
Wojciech Tochman
Jedna z těch málomluvných knih, kde si (jako autor i čtenář) vystačíte s jednoduchými větami popisujícími, co postavy dělají a co říkají, aniž by bylo nutné dodat, jak se u toho tváří, cítí nebo nad čím přemýšlejí. Škoda že nemá kniha pokračování, které by situaci zmapovalo o 10–15 let později. "Susedka z bloku oproti mala troch synov: najstarší mal devätnásť, stredný – sedemnásť, najmladší – pätnásť. Mala aj otca, bratov a muža. Nemala ani jednu dcéru. Teraz každé ráno ľutuje, že nadišiel nový deň. Má štyridsať rokov. Susedka z poschodia porodila dvoch synov. A dvoch by aj chcela pochovať. Túži iba po tom. Chcela by, aby ležali v Potočari. Ale najprv by musela nájsť ich kosti. Aj mužove."... celý text
Smrt si říká Tutter
2002,
Luděk Navara
Téma výborné a je skvělé, že ho někdo zpracoval. Pokud by se něco podobného dělo dnes, myslím, že by nás to tak nepřekvapilo. Jsme naučení za vším vidět spiknutí, tajný komplot, vyšší zájem... jsme i poměrně cyničtí a nejeden by na adresu poškozených utrousil něco ve smyslu: "A co jste čekali." Ale umím si představit, že po 2. světové válce bylo pro většinu nemyslitelné, že by se stát postavil za bývalé nepřátele a rozvraceče. Nedokážu si představit, jak skličující to byl pocit pro ty, kdo se snažili domoci práva, zadostiučinění nebo alespoň odpovědí na otázky. Způsob, jakým je kniha napsána, mě však neoslovil. Opakování vět, časté řečnické otázky, různá zvolání a poznámky na okraj, skákání v čase, zbytečná řečnická dramatizace,... To vše na mě působilo rušivě, otravně a celkový obraz jsem si paradoxně skládal mnohem obtížněji.... celý text
Tábor smrti Osvětim
2013,
Ian Baxter
Jakkoliv jsou snímky zajímavé (mnohdy velmi!), autor a nakladatel si mohli dát s knihou více práce. Faktů, dat, příběhů a zajímavostí se dá k osvětimským fotografiím napsat spousta - místo toho se v popiskách objevují stále týtéž informace (navíc "opsané" z hlavního textu), čímž se stává čtení únavným. Také snímků postávajících, stále stejných důstojníků je podle mě v knize nadbytek. A hlavní text je navzdory chronologicky uspořádaným kapitolám strukturován poněkud chaoticky.... celý text
Deník 1938–1945
2012,
Helga Hošková-Weissová
Jsem rád, že při hodnocení knihy není potřeba mluvit. Moc bych toho ze sebe přes stažené hrdlo nedostal. Helga Weissová sepsala ve svém věku mimořádně sugestivní výpověď. Obdivuji její všímavost, vyjadřovací schopnosti a hlavně neskutečnou výdrž, se kterou všechny strašlivosti přestála a vedle kterých se zdají všechny problémy tak malicherné. "Máme-li zahynout nebo zůstat naživu, je stejně osud. Nám na životě tak málo záleží, nemáme co ztratit. Jediné, oč se bojím, je, aby to nezabilo jen jednu z nás. V okamžiku, jak zahouká siréna, jsem ve druhém patře u maminky. Pak je mi už úplně jedno, jestli to sem bouchne nebo ne."... celý text
Laskavé bohyně
2008,
Jonathan Littell
Nálož. V mnoha rovinách. Občas na efekt šokující. Jindy skvěle provokativní. Hyperrealistické a neuvěřitelně vyfabulované současně. Ale hlavně originální. Nebýt závěru a fekálií, asi tu pátou hvězdu dám, takhle s klidný svědomím za 4. A pokud budu v budoucnu dostatečně masochistický, možná si to někdy střihnu ještě jednou. „Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říct: Doufám, že nebudu zabíjet. Já v to doufal taky, já jsem taky chtěl vést dobrý a užitečný život, být člověkem mezi lidmi, být stejný jako ostatní, i já jsem chtěl přiložit svůj kamínek ke společnému dílu. Mé naděje se ale nenaplnily, má upřímnost byla využita pro vykonání díla, které, jak se ukázalo, bylo špatné a šílené, a já překročil hranice stínu a všechno to zlo mi vstoupilo do života, a nic z toho se už nikdy nedá napravit. Ani slova k ničemu nejsou, mizí jako voda v písku a ten písek mi plní ústa. Žiji, dělám, co se dá, tak je to s každým, jsem člověk jako každý jiný, jsem člověk jako vy. No tak, říkám vám přece, že jsem jako vy!“... celý text
