triatlet přečtené 781

Hlučná samota 1994, Bohumil Hrabal

Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

"Copak asi vyroste z těchto našich hlavních milionů zplozenců a odchovanců? K čemu povede osvícené úsilí a povzbudivá očekávání přemýšlivých mozků? Co dobrého si vlastně slibujeme od své budoucnosti? Ta otázka je na místě: jednoho dne se obrátí proti nám a rozdupou nás všechny! A ty, kdo je sem poštvali - rozdupou taky. O prvním svátku velikonočním 10. dubna 1966" Smutné přemítání v závěrečné povídce Velikonoční křížová cesta. Z celého souboru na mě nejvíc zapůsobila Matrjonina chalupa. Znamenité popisy prostředí a charakteristiky postav. Smutná zápletka. Jeden den Ivana Děnisoviče - nejdrsnější je, jak pomalu plyne čas při samotném čtení. Trpěl jsem jako čtenář při představě, jak vypadal jeden obyčejný den v životě mukla... Případ na stanici Kočetovka mi přišel příliš zdlouhavý, ale závěrečné rozuzlení z hlediska (ne)důvěry k okolí vypovídá o době. Povídka ze školního prostředí Ve vyšším zájmu prostřednictvím postavy ředitele školy trochu evokuje Vyššího principa.... celý text

Zapomenuté světlo 1998, Jakub Deml

Pokud mám ke knize přistupovat jako k titulu ze seznamu maturitní četby, pak ji rozhodně nebudu doporučovat masám. V osmnácti bych knížku odložil po dvou, maximálně třech stránkách. Poučený čtenář (rozklíčovat všechny ty Jaroslavy Durychy a Arné Nováky dá zabrat) si asi najde to svoje. "Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jak šílený král Lear." (s.83). Obdivuji režiséra Vladimíra Michálka, že z textu vybral rurální pasáže a příběh selky Zezulové (která "zase vychrlila chuchvalec černé krve a svíjí se bolestí jak červ") dokázal zasadit do doby normalizace. Překvapilo mě, že Deml spisek napsal údajně během jedné noci (když zemřela selka Marie Zezulová). To vysvětluje kompozici textu. Čtenář se musí hodně soustředit, aby pobral všechny myšlenky. Styl je složitější nejen kvůli cizojazyčným (německým) pasážím, ale i kvůli volným asociacím. "Vyběhla na ulici svině s prasaty a teď to honí domů: děti řvou, fackují se, jedno už pláče, svině protestuje, selata kvičí, pes vztekle štěká, bicykl zvoní, jakýsi chlap láteří, na stěnách světničky, kde umírá žena, hlučně se pojímají mouchy, zvuk tohoto pohlavního aktu mušího je zvuk vřetena, ale děje se to tak často a na místech morálně tak nevhodných, tak veřejně totiž, jakoby člověka tady ani nebylo, že přirozený hnus velmi rád přenechává místo oprávněné zuřivosti." (s.89) Řada pasáží působí jako osobní vzkazy:"Pane B. M. P., hovno se při tom stane, řeknou vám jen; - ale proč bych mrzačil drahý mateřský jazyk? Povím Vám to v jazyku Hittlerově: Euer Hochwürden haben von Gott die denkbar grössten dichterischen Gaben erhalten, jedech unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann." (s. 34/35) Ptáčka oslovuje Deml poměrně často: "Pane Bohumile Ptáčku, možná, že se už neuvidíme, něco Vám řeknu: Vy, Vy, Vy máte velikou zásluhu o mou lítost, které každý člověk potřebuje k životu věčnému. Letos na Boží hod vánoční viděl jsem v Sarajevě onu křižovatku a ono místo, kde Princip před 20 lety na Petra a Pavla zastřelil Ferdinanda ď Este. (...) Vy pane Bohumile Ptáčku, jste hrdina. Vy jste něco udělal a nevěděl jste o tom, ale Vy jste to udělal. Velikost Principová ukázala se teprve, když jeho národ setřásl syfilistické jařmo Habsburků. Velikost Vaše, bohužel, neukáže se nikdy, poněvadž já jsem vázán zpovědním tajemstvím a kromě mne jiného svědka své slávy nemáte." (s.20) S trochou nadsázky se dá říct, že podobně jako Viewegh si i Deml stěžuje na kritiky, a to mě skutečně moc nebavilo. "Jedna hysterická kurva rozhlašuje po Brně, že jsem zavinil šílenství jejího blbého muže a možná. že i přítel Dr. Brychta tomu věří, poněvadž od jisté doby se ke mně chová nápadně laskavě a s úctou jako k bohatému klientovi, který chce přijít pomocí Svatoboru, nebo České akademie nebo advokáta ke svým penězům." (s.76) "Profesor Fr. Jech ze „Společnosti Otokara Březiny" si dnes netroufá podati mně ruku. Také pan předseda této Čisté Společnosti si netroufá, podati dnes Jakubu Demlovi svou ruku. Kdyby tito dva Velečelní Členové Společnosti Otokara Březiny byli samojediní ze všech lidí, kteříž si mně netroufají podati svou ruku, vlastnoručním jazykem oblízal bych Jim velepočestnou řiť. Ale bohužel, mé nemravnosti není od Boha popřáno štěstí, jehož se dostává jiným a zajisté velmi zasloužilým smrtelníkům." (s.45) Nelíbil se mi ani protislovenský postoj: "Otokar Březina mi sice jednou řekl, že jazykem slovenským není možno říci žádnou vysokou myšlenku a na př. Dante že by byl ve slovenštině přímo směšný, ale dokud jsme nečetli tento „Elán", mohli jsme se s MUDr. Svítilem-Kamíkem těšiti, že biograf Otokara Březiny má pravdu, profesor totiž Fr. Jech, jenž proti Jakubu Demlovi dokazuje, že Otokar Březina kromě Andreje Hlinky a prešporských Židiaóv nie ništa volačo iného boskal i ljubil zo Slovákmi. Neboj se, Eláne, veď sa Deml ztratia! Dvé-li či tré-li učeben tam? Už je ten tam!" (s.49) Potěší vztah k Meziříčí a zaujme charakteristika postav: "Letos se urodilo nesmírné množství hub, i v mé milé Medřiči dostanete kilo hříbků za kačku, jak mně hlásil můj přítel žid pan Weiss, „co umejvá ty židáky", jak mně řekl, aby odůvodnil, že jsme kolegové, on je takto dohazovač dobytka, pan Weiss, ale přes to člověk tak čestný a poctivý a milý, že jsem mu před týdnem řekl: „Pane Weiss, Vy byste se měl dát pokřtít!" On pan Weiss dobře mne zná, je to jediný člověk ve Velkém Meziříčí, který ví, že já nikdy neřeknu to, co vím. On mne pan Weiss, dohazovač dobytka a židovský kostelník, oslovuje vždy německy a už z toho je vidět, že je to v Medřiči jediný člověk, který mne nejlépe zná. Vidíte, pane Weiss, my dva se rýmujem, Vy jste Weiss a já jsem bílá vrána mezi černými." (s.54/55) Zajímavé jsou pasáže o PRAVDĚ: "Předevčírem měl jsem v hlavě překrásnou báseň, která se jmenovala Pravda. Měla zrovna tolik slok, kolik bylo mých pravd o Pravdě. Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda dětí a pravda dospělých. Pravda mužů a pravda žen. Pravda živých a pravda umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidících. Pravda šťastných a pravda nešťastných." (s.68/69) "Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví, jsou takové, jež šepce svému národu; jsou takové, jež svěří (se) přítelovi, jsou takové, jichž nelze říci nikomu. Jiná jest pravda jeptišky a jiná jest pravda hulanského rytmistra+ jiná je pravda hraběnky a jiná jejího voláka, tj. toho deputátníka, co jezdí s volama. Jiná jest pravda Silvestra M. Braita, jiná jest pravda P. Emiliána Soukupa, jiná Josefa Floriána, jiná Jaroslava durycha, jiná Otokara Březiny, jiná pana továrníka Sáblíka, jiná hraběte Harracha, jiná pana děkana Richarda Tenory, která se mně tyká, jako cigánka tyká své vši - a nejsmutnějších ze všech pravda Jakuba Demla." (s.73) xxx Takže zprůměruji počet nabízených hvězdiček. To je moje pravda. A pochopím pět, ale i jednu hvězdičku.... celý text

Darda 2011, Irena Dousková

Utrpení knížete Sternenhocha 2004, Ladislav Klíma

Čtenář už viděl, že jsem blázen – s. 93 (4. května) .......................................................................................... Tak aspoň že autor nepodceňuje čtenáře, no... .......................................................................................... 27. října. Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem - Ji!- .......................................................................................... 20.3.2016 Dočetl jsem. Víc než rok jsem se psychicky chystal na předěl mezi cca 22. a 23. stránkou a pak jsem během jednoho týdne přestal přemejšlet a s Hnusem a Odporem jsem četl. Neshledal jsem v textu nic, co by mě zaujalo tak, abych ho doporučoval. Ve třech částech autor prostřednictvím nějakého knížecího vypravěče podává nejasnou zprávu o Sternenhochově představě. Bohužel druhá – deníková – část se táhne skoro 100 stran. Naštěstí nepopisuje všech 365 dnů. Forma zdá se mi poněkud nechutná… .......................................................................................... „Okamžitě ať jsem rozvázána, pse prašivý!" zařvala, myslíc, že jako dříve i teď velitelský a sprostý tón mne překoná. „Poroučím to! Ne-li, mám prostředky, o nichž nemáš tušení, abych si sama pomohla, - a pak běda ti, běda, otrapo! Jsem ve spolku se samým satanem, - a lidé mne hned pohřeší a najdou! Zvláště můj muž, těš se na něj! Okamžitě, otroku drzý, nejposlednější z lidí, hnuse hnusů!" Ale zmýlila se tentokrát šeredně, a to rozhodlo její osud, jak se uvidí. Odcházeje, byl jsem v hloubi duše temně rozhodnutý, že odlože věc na později, propustím ji patrně některý z příštích dnů. Ale teď zavířil ve mně opět pohaslý vztek, strašnější než kdy dříve, a změnil mne v lítou šelmu, zakalil mé smysly. Jen matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal. Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A pak -- vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.- (9. prosince) .......................................................................................... Jména psů – Slon a Lev? Nedám dopustit na Sultána s Tyrlem! Autor se snažil asi filosofovat... .......................................................................................... Zdá se mně, že její ustavičná přítomnost v mé fantazii musí ji učinit stále přítomnou i v mých očích… Že hrůza před ní musí nakonec porodit ji skutečnou! Neboť vše „skutečné" je, myslím, jen dítětem fantazie, snu… Ale co při této myšlence ve mně víří, nedovedu říci, a sotva by to dovedl aspoň naznačit i nejgeniálnější filosof. – (20. prosince) .......................................................................................... Pro vystřízlivění osvědčený recept z 20. prosince od dr. Habebalda Wechselbalga: „Vím už, já vím všec. Poschejte. Halcinace. Snadná věc. Nejezte žádné mso, žádné koření, jen boby, zelninu a mlék. Nekuřte a nepijte nic než vodovou sodu, mnou vyniezenou a fabrikvanou, ta účinkoje neomylně. Buďte pořád v přodě, studené kouple - a mmoto buďte stále vsel, sta-tečn a klidný, dušev nepracujte, denně aspoň tři hodiny těžké fzické práč - a užvat tento prášek, denně ne víc než půl kávové lžic, psouchejte, ne víc, jinač - katstrofa. A dostnu za pradu 50, za prášek 30 mrek."... celý text

Magorovy labutí písně 2006, Ivan Martin Jirous

Jo! ❤4S42016 :-)

Proces 2003, Franz Kafka

Smutné probuzení K. do narozeninového dne... I když jsem k románu přistupoval s obavami, tak jsem se dokázal vypořádat se sáhodlouhými odstavci a mezi řádky jsem vnímal nadčasovost - sisyfovský úděl úřední(č)ka. "Domnívám se totiž, že nejsou vůbec ničím vinni, vinna je organizace, vinni jsou vysocí úředníci." (s. 65) "... proti tomutu soudu se nelze ubránit, je třeba se přiznat." (s. 82) Kafka jako by vyprávěl nějaký depresivní sen - prostředí soudu (půda) je nereálné, setkání se soudcem absurdní. Hlavní postava ztělesňuje vztah jedince a společnosti. K. je odsouzen, okolí o tom ví, ale K. netuší nic. Jednotlivé kapitoly působí jako samostatné celky (nejzajímavější mi přišlo setkání K. s manželkou pomocníka soudu a (ne)setkání s Italem v chrámu. Nepoučený čtenář Fragmenty asi nepochopí. Já už neměl sílu u nich přemýšlet, jak by je Kafka zakomponoval, kdyby...... celý text

La Saletta 1947, Jan Zahradníček

"Láska je sama, matka je sama, vlast je sama nikdo nerytěřuje, nikdo neláme kopí neboť není také protivníků kromě Protivníka jediného zloděje dechu a chleba kterého nevidíme který je všude ta démantně nepropustná kráčející, blížící se, drtící zeď" (...) "Aby se tak Evropa vrátila ke své první lásce holujíc Beránkovi aby se tak můj národ vrátil Svatý Václave" Hluboké myšlenky o době složitě poskládané do volných veršů. Každé slovo má svůj význam, žádný verš není zbytečný.... celý text

Švadlena z Dachau 2015, Mary Chamberlain

Ve srovnání s Pekařovou dcerou (http://www.databazeknih.cz/knihy/pekarova-dcera-263234), Vypravěčkou (http://www.databazeknih.cz/knihy/vypravecka-218323) a Kabinetem milostných dopisů (http://www.databazeknih.cz/knihy/kabinet-milostnych-dopisu-259241) prachobyčejná červená knihovna. Nesympatická, naivní hrdinka. Válka jen na pozadí. Předpokládám, že nebylo cílem autorky, aby mě na konci 2. kapitoly rozesmála :-) Zaujal snad jen popis života (lepších) prostitutek v poválečném Londýně. Ve výše uvedených knihách jsou výrazné motivy pečiva, respektive hudby. Ve Švadleně je to šití, ale nějak jsem nevěřil, že takové naivní přihlouplé trdlo zvládne v tíživých podmínkách ušít ty nejluxusnější šaty. Ale pokud si to Ada vysnila podobně jako Thomyho, pak patrně celý život látala ponožky :-) Čtivé - ano, strhující - rozhodně ne.... celý text

Útěky 2009, Josef Škvorecký

Díky filmu jsem oprášil Baarové paměti. Inu, Lída byla takový sebestředný Baron Prášil. Přesvědčivost jejích vzpomínek končí hned v 1. kapitole, kde popisuje ježky s jablíčky u prarodičů na zahradě.... celý text

Nad jedním světem 2004, J. H. Krchovský (p)

Drsný, provokativní, syrový, ale... stejně asi Krchovskému nedám vale :-) Krchovského verše z této sbírky odrážejí autorovo roční pitvání se v sobě. Jednoduchostí a formou připomínají Gellnerovy básně, ale chybí mi výraznější přesah. "Lásku už nikdy víc! Tu fata morgánu co s každým krokem vstříc vzápětí zmizí... řeším spíš zoufalou finanční krizi! což prodat některý ze zbylých orgánů? z tohohle třeba by šly dělat špízy" "Blíží se slíbená úleva?! - Sílí zář! (kolem šel s lucernou ožralej výhybkář...) před branou nirvány stojím jak tvrdé Y - na konci tunelu tma jako v prdeli"... celý text

Elegie 1989, Jiří Orten (p)

Čtenář se musí hodně soustředit, protože Ortenovy verše jsou hodně obrazotvorné. Ve dvaadvaceti letech během dvou měsíců napsal 9 básní, které odrážejí tehdejší dobu. I když je z nich cítit strach, úzkost, smrt, zároveň je v nich i patrná naděje... "Ó, víte ještě? Krásně stonává se, daleko kdesi odpočívá škola a tolik drahých knížek na podušce, že do smrti je není možno přečíst, přátelská horečka je chvíli u nás, zaskočila si jenom na okamžik, bije nám v srdci, rumění nám tváře a straší matku, ale jenom málo, jen co bys ruce k její hlavě vztáhl, pak přijde lékař, aby podíval se, kde asi vězí, kde se uschovala, zda v hrdle snad, či jenom na jazyku, usměje se a najde ji a řekne, o jednom mrtvém že se mu dnes zdálo a že byl živ, že nebyl, nebyl mrtev!"... celý text

Meursault, přešetření 2015, Kámel Daúd

Koho zaujal Cizinec, toho pravděpodobně zaujme i Daúdův esej (?). Autor se k Meursaltově příběhu staví zrcadlově (např. ve vztahu vypravěče k matce). Podobně jako Cizinec i Meursalt, přešetření vyvolává řadu otázek. Autor prokázal zaujetí pro věc.... celý text

Kabinet milostných dopisů 2015, Alyson Richman

Americká autorka umně poskládala mozaiku příběhů. Potěšil mě epilog. Alison Richmanová zaslouží respekt za píli a nápady. Moc se mi líbil motiv hudby. V první polovině románu jsem si užíval každé přirovnání. Navíc mi přišel i nápaditý způsob šifry. Na druhou stranu množství různých příběhů působí trochu překombinovaně a nepřesvědčivě. Především chování Elodie/Anny po změně identity – cesta do Mantovy mi připadala zbytečná, i když tam objevila cennou listinu. Motiv Malého prince je sice zajímavý, ale spíš jde asi o autorčino vyznání a poselství. Ale třeba opravdu Italové v létě 1943 znali knížku, která vyšla v dubnu 1943. Koneckonců si autorka pomohla tím, že Luka byl knihkupec. Opakovaný motiv vztahu ke knížkám je osvěžující: „Žena, která miluje knihy, umí snít a každý příběh, který přečetla, tvoří útek její duše.“ (s. 243) Richmanová vzdává hold obyčejným ženám: „Jeho matka patřila k ženám, které sundají zástěru teprve tehdy, když jdou spát. Domov jeho dětství byl prosycen vůněmi, které miloval: pečený česnek, čerstvá bazalka, olivový olej. Stejně jako v případě ostatních vesnických žen se matčina láska k rodině projevovala tím, kolikrát vtiskla prsty do těsta, které každé ráno hnětla, aby pro své nebližší připravila chutné jídlo.“ (s.79) Příběh Vážky lze vnímat nejen jako sladkobolnou romanci (závěr je odhadnutelný), ale i jako protiválečné poselství. „Leť,myšlenko, na zlatých křídlech, usaď se na svazích a pahorcích. (s. 259) Nejsyrovější jsou dvě stránky, které zachycují zpečetění osudu Leny. Symfonie, které tam zní, doslova bolí. Lenino jméno mě na druhou stranu trochu pobavilo částečnou homonymií. V pasáži, kde se píše o Mussolinim, se najednou Elodie ptá: „A je stejně nebezpečný jako Lenin?“ (s. 113) Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že nesrovnává fašismus s komunismem :-) V překladu mi vadilo pouze nadužívání příslovce „nazítří“. A nepochopil jsem časovou rovinu při Vanniných úvahy o mateřství: „(…) uběhlo patnáct let od chvíle, kdy se jí narodilo první dítě. A v té době byla svědkem toho, jak se její bratr vrátil z Habeše (…).“ (s. 249) V Habeši byl Angelo v r. 1935, takže časově vzpomínka nedává smysl.... celý text

Želary 2001, Květa Legátová (p)

Příběhy sice mohou působit neuspořádaně tím, že není podstatná časová posloupnost, ale hlavně z nich dýchá život. Ačkoliv se jedná o fiktivní vesnici, tak postavy působí věrohodně; mají vlastnosti jak dobré, tak špatné. Obyčejní hrdinové zaujmou především dobrotou, soudržností, moudrostí, vytrvalostí, láskou. Líbily se mi i lyrické pasáže.... celý text

Jozova Hanule 2002, Květa Legátová (p)

Pokud chce čtenář pochopit vývoj Jozovy Hanule, měl by si nejdřív přečíst povídkový cyklus Želary. Na rozdíl od Želar je příběh Hanule víc dějovější. Autorka umí na malém prostoru vykreslit velký příběh. Scéna v bažinách je nezapomenutelná. K filmovému zpracování mám jen jednu výhradu: Azora jsem si představoval jinak.... celý text

Skleník 1940, Karel Václav Rais

Nenápadný příběh, který vtipně charakterizuje maloměstské prostředí. Televizní adaptace (http://www.csfd.cz/film/275786-sklenik/prehled/) je podobně zdařilá.

Babička 2005, Božena Němcová

Pro některé přeceňovaná kniha (?). Spíš nepochopená, nebo čtená v nesprávný čas... Pro vnímavé čtenáře skvost, který má svůj význam. Díky za ty ideologické důvody, které přinesly během Protektorátu Čechy a Morava čtenářům aspoň trochu potěšení... Jsem rád, že v naší rodině tradici Babičky uchováváme.... celý text

Kykyryký 2: Kohoutek a jeho kamarádi 2015, Michal Černík

V jednoduchosti je síla. Krátké vtipné příběhy založené na dialogu kohoutka, slepičky a dalších zvířátek.

Pekařova dcera 2015, Sarah McCoy

Rozpůlenou housku s pusinkou si asi nedám, leda by mi "pochoutku" servírovali přímo v pekařství v El Pasu :-) Příběh je čtivý, převažující epistolární forma zajímavě posouvá děj. Taky jsem se víc těšil na pokračování válečného příběhu, ale prolínání s problematikou ze začátku 21. století bylo zajímavé. Podobně jako ve Vypravěčce (http://www.databazeknih.cz/knihy/vypravecka-218323) válečný příběh je provoněn pečivem. Jednoho z posledních autorů dopisu jsme čekal dřív, ale jeho sdělení hezky doplnilo mozaiku příběhu.... celý text