triatlet přečtené 783

Stužkonoska modrá 1952, Petr Bezruč (p)

Bezruč napsal Stužkonosku modrou v Brance v červenci 1930. V úvodní části převládá přírodní lyrika s motýlími motivy zachycená prostřednictvím lovce. (...) "A tu je krásný admirál, jak rudou, tmavou barvou svítí! (Však ten mne nové gatě stál, na strom jsem za ním vylézal, co za něho jsem dostal bití!)" (...) Ve druhé části pomocí autorského subjektu reflektuje dobu. (...) "surové ruce stihl jsem, jak beskydský lid ve tváři bijí" (...) "vlast rozpůlenou viděl jsem, ale ne zlou pravicí vraha, než lhostejností, ústupem, jak vládnoucí to umí Praha" (...) "dělníky viděl jsem bez roboty, bez groše smutně cestou jdoucí, stran vůdce, ministry, faloty, z trojího žoldu bohatnoucí" Vydání z roku 1952 zkrášlují ilustrace Maxe Švabinského. Vlastním výtisk, který Bezruč poslal studentům jihlavského gymnázia s věnováním: "Čtenáři, zrak přichyl blízko/ a miluj to motýlisko." Součástí je i dopis, v němž píše: "Býval jsem více než šedesát let velkým turistou před Hospodinem. Prošel jsem jižní, střední i východní Moravou i Slezskem, ale na západ jsem se dostal nejdále do Okříšek." ................................................................................................... Čtenářský výzva 2017 - 20. kniha, jejíž první věta je otázkou "Byl jsem já jednou také mlád? Ta otázka zní v duši tichá: měl sto motýlů v sbírce snad, to byla největší má pýcha."... celý text

Lišáček 2016, Pavel Navrkal

Jednoduché, úsměvné příběhy Lišáčka a jeho zvířecích kamarádů doprovází výstižné ilustrace. Zaujalo mě zasazení do prostředí (Vysočina). Za nejvtipnější považuji příhodu s medvědem. Občas vadilo nadužívání příslovce zde, nebo věty typu "Ten den, bylo posledního dubna, byl dnem pálení čarodějnic." (...) "jediný, kdo se nebojí, jsou medvědi". ................................................................................................... Čtenářská výzva 2017 - 17. kniha, která má jednoslovný název... celý text

Žvejkačky 2015, Marka Míková

Marka Míková v hravých verších zachycuje svět kolem nás. Formát je nápaditý, i když nepraktický. ................................................................................................... Čtenářská výzva 2017 - 3. Kniha, která má na Databázi méně než 500 hodnocení (Počet hodnocení k 1.1.2017: 3)... celý text

Ach, ty matky 2011, * antologie

M. Viewegh: Konkurenční nabídka - 60 % (Standardní vieweghovský příběh s očekávanou pointou.) I. Obermannová: Co nejhoršího vám udělala matka - 10 % (Zbytečné.) P. Šabach: Krajina před bouří - 15 %. (Zbytečně zdlouhavý telefonát s nudnou pointou. Ledaže by měl vnouček stejně dlouhé vlasy jako byl telefonát...) P. Soukupová: Milánek - 50 % (Příběh má spád a očekávatelný konec.) J. Rudiš: Konečná - 70 % (Sice motiv matky trochu upozaděn, ale dvojici bigbíťáků autor vykreslil zajímavě.) Irena Hejdová: Do prdele - 75 % (Výrazná charakteristika matky. Věrohodně zachycený příběh.) M. Reiner: Greta - 50 %. (Při čtení jsem vzpomínal na plastičtější příběh Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové.) E. Hauserová: Pro Sabinu udělám všechno - 40 %. (Nudně depresivní.) J. Moník: Osobo, neběžely tudy děti? - 70 %. (Šabachovsky vtipné.) Sára F.: Návštěva - 50 % (Zajímavé líčení prostředí vykresluje i charakteristiku postav.)... celý text

Pes na gauči 2013, Miroslava Moučková

Pasáže místy fejetonové, občas zbytečné (autorka píše víc o svých žaludečních problémech než o psovi; případně komentuje politickou situaci), občas naivní (výběr chovatelky, neznalost úpravy plemene).... celý text

Poslední zkouška 2016, Hans Rosenfeldt (p)

První setkání se Sebastianem. A těším se, až začnu celou partu vyšetřovatelů poznávat i v dalších dílech. Autoři nezapřou svůj um - často jsem si představoval, jak by vyšetřovala Sága a Martin, kdyby se zločin odehrál v Mostu. Zachycení zločinu a hledání pachatele je zajímavé, ale stejně poutavě autoři charakterizují postavy kriminalistů. I když mě (trochu) nudila divoká Sebastianova jízda městem, tak závěrečné řádky mě doslova šokovaly. Autoři měli text promyšlený do poslední scény.... celý text

Mapy. Atlas světa, jaký svět ještě neviděl 2016, Aleksandra Machowiak Mizielińska

Skvělý nápad, skvostné vyvedení. Atlas není nafukovací, tak každému bude chybět nějaká země. Rád bych viděl i mapu Dánska, Norska, Slovinska, Černé Hory nebo Keni. I když to je možná trochu i záměr. Čtenář se může inspirovat a mapy "chybějících" zemí si vytvořit sám :-) Na Slovensku mi sice chybí Liptov, ale zase je tam Havránok i Vlkolínec.... celý text

Paradeník aneb Jak jsem spadla z hrušky 2014, Kateřina Antošová

Matěj Šindelář - český fotbalový Mozart 2016, Fabrizio Silei

"Jsou chvíle, kdy ztratit vše je ta jediná možnost, jak něco zachránit." Matěj Šindelář byl legendou. Fabrizio Silei legendisticky zpracoval krátký příběh gradující smrtí Matěje Šindeláře a jeho milenky a umně ho zasadil do období po anšlusu Rakouska. Ilustrace navozují dobovou atmosféru. ............................................................... Sváteční počtení 24.12.... celý text

Poslední kabriolet 2008, Anton Myrer

Ztracená manželka 2013, Alyson Richman

Respekt před Američankou, která se zajímá o evropskou historii a dokáže ji mistrně vetkat do příběhů. Kabinet milostných dopisů mě nadchl, ale baladická romance Josefa a Lenky je silnější o prostředí Terezína. V poslední třetině kniha graduje. Lenčin dopis a svatební dar pro vnučku je krásným poselstvím a dokonalou pointou.... celý text

Skafandr a motýl 2008, Jean-Dominique Bauby

ESARINTULOMDPCFBVHGJQZYXKW ESARINTULOMDPCFBVHGJQZ ESA ESARINTULOMDPCFBVHGJ ESARI ESARINTULOM ESA ESARINTULOMDPCFBV E

Markéta Lazarová 2008, Vladislav Vančura

Forma avantgardní, novátorská. Tudíž se nejedná o strhující příběh, ale jazykové mistrovství Vladislava Vančury má svoje kouzlo. Autor nepoužil nadbytečného slova.... celý text

Anna a Vlaštovčí muž 2016, Gavriel Savit

Netradičně odvyprávěný jinotajný příběh. Datace (Polsko 1939, Bug 22.6.1941) jednoznačně naznačuje, jaké období autor zachycuje. Pasáže týkající se lingvistického poselství jsou kouzelné. „Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová vřelou lásku k mluvení. (…) Po většinu času, který s ním strávila, si vlastně Anna myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví, je jako zakázkový oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl.“ (s.8) „Zdálo se, že všichni ostatní jsou svázáni s jediným jazykem, v nejlepším případě s dvěma či třemi, avšak pro Annina otce jako by vůbec neplatily hranice, jichž se držel každý, kdo obýval širou a různorodou krajinu Krakova. Otec nebyl omezován žádným způsobem mluvy. Mohl být vším, co si přál. Snad s výjimkou sebe sama.“ (s.9) Osamocená Anna má štěstí, že se setkává s Vlaštovčím mužem. I překlad Věry Kláskové je bohatý a znásobuje kouzlo jazyka. „Oči měl velice pronikavé, zasazené hluboko v důlcích, a ačkoli se holčička velmi snažila ukrýt svoje slzy před světem, dalo jí značnou námahu, aby se do těch očí nedívala. Byly jako rybářské háčky: zasekly se do Annina pohledu a přitáhly ho k sobě. (…) Najednou se ozvalo plesání křídel a do ulice se jako vypuštěná bomba snesl pták. Roztahoval křídla, aby do nich nabral vzduch a zpomalil svůj sestup, až se nakonec snesl na vlhkou, šedivou dlažební kostku, kde poskakoval, pomrkával a natáčel hlavičku na stranu ve snaze vzhlédnout k dlouhánovi.“ (s.21) „Takže se objevil tenhle hubený muž, co rozprávěl s vlaštovkami a ze vzduchu uměl vyčarovat její oblíbené sušenky, proč by se nenaučila mluvit jeho řečí? A vůbec, jeho mluva byla cosi nevyzpytatelného, mihotavého: k vojákům hovořil s autoritou hraničící s opovržením, k ptáčkům zase s výrazem laskavé něhy. A přece: když sledoval, jak Anna sahá po vlaštovce či ukusuje za sladké sušenky, za jeho klidnou tváří se dalo vytušit i něco jiného než všechen ten třpyt a proměnlivost – něco hmotného a pevného a opravdového. Něco skrytého. Byl to muž, který neříká pokaždé to, co si myslí nebo cítí. Anna věděla, že jednotlivé jazyky pracují s jemnými odstíny výrazu s odlišnou mírou doslovnosti – v jednom jazyce může slovní obrat znamenat přesně to, co chtěl mluvčí sdělit, zatímco v jiném takové slovní spojení prostřednictvím nenápadného kouzla přenášení významu třeba jen naznačí hloubku pocitu či skrývaný postoj.“ (s. 25) Nejpůsobivější jsou pasáže, v nichž dvojice poutníků používá cestovštinu. „V cestovštině existuje víc než pouze jeden způsob, jak se dá všechno říct. Je to dost složité. Když řekneš v cestovštině ´Moje matka mě nechala u Sergeje Grigorjeviče a utekla,´dá se to klidně podat i takhle: ´Moje matka je pryč as já putuju se svým Vlaštovčím mužem.´Taky tím můžeš říct: ´Na matku si nepamatuju, takže když na ni myslím, jsem smutná.´Přeložit něco do cestovštiny je docela jednoduché, ale velice těžko se překládá z ní.“ (s.60) A když se dvojice rozroste o třetího rabín Hiršla, je občas veseleji, i v nelehké době. Bohužel dočasně… „Chůze je neměnná Bez ohledu na tempo či způsob prostě na zem došlápne nejdřív jedna a pak druhá noha. Pro určité lidi je v tom jakási útěcha, ale nejde popřít, že bubnování dvou párů nohou dopadajících na tvář země představuje ve srovnání s bubnováním tří párů repertoár poněkud ochuzený.“ (s. 157) Poslední kapitoly jsou strhující. I když ZLO nezachycují přímo, působí stejně naturalisticky. „Jedno však opravdu věděla: tam, v oné chvíli, v oné tmě oné noci, se jí pohled na vlastní smrt nelíbil. K smrti nebyl důvod. Anna zkrátka příliš nenáviděla krutost světa, než aby se od ní nechala porazit.“ (s.178) Závěrečné poselství je jednoznačné. V otázkách se dá hledat smysl života. „Vědomosti jsou samozřejmě velmi důležité, protože to, co víme, se stává naším nástrojem, a pokud nemáš k dispozici dobré nástroje, je docela obtížné zůstat tady na světě naživu. Ale vědomosti jsou zároveň jistým druhem smrti. Otázka má v sobě všechny možnosti živoucího vesmíru. A stejně platí, že vědomost je netečná a neplodná. Otázky, Anno – otázky jsou mnohem cennější než odpovědi a méně často ti vybuchnou před obličejem. Jestliže se dál pídíš po otázkách, nemůžeš se ze správné cesty zatoulat příliš daleko.“ (s 199)... celý text

Ježeček Dupálek 2011, Eva Bešťáková

Jednoduché uvěřitelné příběhy ze zvířecí říše. Velkým kladem jsou ilustrace Antoníka Šplíchala i pestrá slovní zásoba

Boříkovy nové lapálie 2002, Vojtěch Steklač
odpad!

Staré Boříkovy lapálie jsem měl jako kluk rád, od nových mě odradila hned druhá stránka, na níž autor rádobyvtipně popisuje reakci důchodce Zalabáka na vynález hašlí (větrových bonbónů) strýce Chrobáka: "Chrup se hbitě zakousl do lýtka jisté paní Hromádkové, shodou okolností členky Červeného kříže, a ta žádala na Zalabákovi potvrzení, že netrpí vzteklinou. jelikož ho důchodce neměl, veterinární správa rozhodla, že musí být utracen. Zalabák ovšem dostal šanci na poslední přání, jež bylo celkem jednoduché a splnitelné: projít kolem Chrobákova obydlí, aby mohl na vlastní oči spatřit dobroděje svého utracení. tak se tedy Zalabák prošel a mrštil oknem do Chrobákova obydlí granát. Strýc mohl sice požadovat satisfakci i jisté finanční odškodnění u soudu, ale správně usoudil, že než by se rozjela toporná byrokratická mašinérie, bude už důchodce stejně utracen. A čas mu dal za pravdu. Zalabák byl utracen." (s.8) Steklač se snaží napodobit jirotkovský či dahlovský styl, ovšem místo vlídnosti a ztřeštěnosti mu vychází trapnost. Příběh, jehož základem je "nápad" s vyděláváním si peněz žebrotou, nemá přesah. "Nerad bych byl označen jako pedofilní jinoch, lákající právě odrostlá mimina na cukrátka. Kromě toho mám pocit, že tahle klientela není příliš solventní." (s16) "Maminku přejelo auto?" "Dokonce nadvakrát. Nejdřív ji šofér normálně přejel, ale pak ještě zacouval, aby se podíval, co to vlastně přejel. To se nedalo přežít." (s.29) "Po jejím odchodu jsem si vzal do ruky naše učebnicový porno. Pestík a blizna, však to znáte. Biolka." (s.49) "Kdo mluví o alkoholu?" zívl otec. "Pivo je uznávanej lék." (s. 52)... celý text

Kamila a opičáci 2010, Ludvík Středa

Na Terezu (http://www.csfd.cz/film/7256-terezu-bych-kvuli-zadne-holce-neopustil/prehled/) příběhy Hopa a Boba nemají. Nelíbilo se mi zarámování zbohatlickou rodinou. Samotné příběhy jsou více (mateřská školka), či méně úsměvné. Ilustrace Lenky Procházkové jsou skvělé.... celý text

Pán much 2003, William Golding

Od úvodu je jasné, že Goldingova robinsonáda bude především obžalobou lidského běsnění. "Hra" na dospěláky je hlavně soubojem o život... Až díky doslovu jsem pochopil, že chlapci ztroskotali po výbuchu atomové pumy. Čas mohl autor charakterizovat líp. I motiv "Pána much" mohl být víc využitý.... celý text

Zvuk slunečních hodin 2008, Hana Andronikova

Skvost. Zaujme hned úvodní motto od Johna Donna „Mám pocit, že držím klíč od svého vězení ve vlastních rukou, jako by to byl meč…“ Prostřednictvím náhody (krmení koček) autorka spouští svátečně laděné vyprávění (zasazené do novoroční noci v symbolickém roce) dvou českých rodáků žijících v Kanadě. Odkrývají pohnutou historii svých předků. Autorka strhujícím způsobem zachycuje život baťovských inženýrů, jejich každodenní dřinu v Indii. Osobní život hrdinů Andronikova prokládá mýty a legendami. Často používá aluze. Celkem otevřeně kritizuje Nietzscheho („A co třeba Nietzsche! (…) Treitschke, Nietzsche, Hitler. Jak se to rýmuje. Opojný mýtus o nadčlověku, který může všechno ve jménu nadřazenosti! Není to šílené?“ s. 87) Linka o holocaustu je neotřelá – nejen zachycení života v terezínském ghettu, ale i drobné charakteristiky nacistických dozorců a dozorkyň, vytváří mozaiku, která není jen černobílá. Zajímavé, že po Ráchelině knize jsem sáhl ke knize, jejíž hrdinkou je taky Ráchel. Zajímalo by mě, jestli Jodi Picoult (Vypravěčka) Satan McCoy (Pekařova dcera) nebo Sissel Værøyvik (Ráchelina kniha) četly příběh Hany Andronikové. „My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných. (…) Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?“ (s. 281)... celý text

Ráchelina kniha 2015, Sissel Værøyvik

Umně zachycený příběh, i když mírně překombinovaný (soužití Elliných rodičů). Ráchelino vyprávění zaujme. Líbilo se mi Einsteinovo poselství a jeho naplnění. Opakované aluze na Zlodějku knih jsou motivující.... celý text