trudoš přečtené 6905

Niceville 2012, Carsten Stroud

Městečko Niceville má spousta nevšedních problémů - nevysvětlitelná zmizení, bankovní loupež, masakr policistů, krádež tajného zařízení... a ještě několik podobných. Nudou tu rozhodně netrpí. Podobně jako autorskému duu Preston & Child jde Carstenu Stroundovi především o co nejširší čtenářskou přístupnost. Tedy napínavý román bez vyšších ambicí, ovšem napsaný s bravurou mistra. Dialogy, postavy i kulisy jsou prodchnuty jemnou dávkou černočerného humoru, díky němuž si po celou dobu čtení uvědomujete nadsázku, se kterou je příběh tvořen. Niceville je báječnou ukázkou, jak má vypadat hororový thriller - zábavný, strašidelný, nápaditý a tajemný. Jen ta absence dalších dílů je peklo, protože román je první knihou z trilogie, a tak až do poslední kapitoly pouze nastiňuje situaci a rozmisťuje figury. Což ubírá vyprávění trochu na spádu, přestože šlape v rekordním tempu - pořád se něco děje, ale počet stran jasně naznačuje, že se dořeší jen máloco. A to naštve, nejste-li právě trpělivý jedinec.... celý text

Nová hlídka 2012, Sergej Lukjaněnko

Na úvod je třeba říct, že po lehce nevyvážené Poslední hlídce, kde bylo víc balastu (i když čtivého) než aktivní zápletky, je první třetina Nové hlídky jako hrnek poctivého turka hned po ránu. Nastartuje a donutí zbystřit pozornost. Sergej Lukjaněnko přichází s neobehranou hrozbou, o které nejen že nikdo nic netuší, ale jejíž pohnutky jsou pro všechny zúčastněné naprostou záhadou. Bohužel, jak je celá ta báječná rozehrávka narvaná tajemnými motivy, s dalším vývojem událostí už to tak slavné není, protože se vše vrací do starých kolejí. Tedy klasické Antonovo filozofování o podstatě dobra a zla, bodré disputace s kolegy i nepřáteli nad stavem společnosti a průběžné přehodnocování hlavního problému, aniž by se vlastně dělo něco smysluplného. Má to spád, o tom žádná, a postavy často mluví člověku přímo z duše, jenže už to není to staré akční čtení, kde konec každé jednotlivé části nakopnul pointou do rozkroku. Je to jen nostalgický návrat mezi něco důvěrně známého, ale dějově vyčerpaného.... celý text

Dobrodružství s vědátory 2012, Gideon Defoe

Abych pravdu řekl, už dlouho mě z dětské knihovny nic nepobavilo tak, jako Dobrodružství s vědátory. Jistě za to může fakt, že Gideon Defoe se jednoduše vykašlal na nějaká pravidla ohledně věku čtenáře a prostě nechal v textu pro každého něco. Děti i puberťáci ocení komediální taškařici, dospělí zase historické a literární pošťuchování. Humor je v tomhle ohledu dost přímočarý, žádné sofistikované sudoku pro pokročilé, ale autor s ním pracuje natolik střízlivě, že se prakticky po celou dobu vyprávění vyhýbá trapnosti či nejapnosti. Ve správnou chvíli umí být morbidní, jindy zase mile ulítlý, nebo fór postupně vygradovat. Je to střelená kniha, o tom žádná, ale kouzelně střelená kniha. Defoe si neláme hlavu s logikou, takže plácá jeden nápad přes druhý a ono mu to kupodivu funguje naprosto famózním způsobem. Škoda jen, že čtení je to v důsledku příliš krátké. Jinak ale absolutní dokonalost a zároveň povinnost pro každého se špetkou smyslu pro humor. Nebo si zaslouží o hlavu přijít. Áárrr!... celý text

Živly Calderonu 2012, Jim Butcher

Solidní epická fantasy s dobrými nápady a zajímavým prostředím, ale jinak v celku moc nic. Hlavně ta římská atmosféra mě zklamala, přišlo mi, že autor zdaleka nevyužil možnosti, a vlastně ani nechápu, proč ji použil, protože v příběhu to v důsledku žádnou roli nehraje. Pravděpodobně jen z toho důvodu, aby si zjednodušil práci při vymýšlení nového světa a nějak se odlišil od klišovitého standartu. Oproti autorově slavnější sérii Harry Dresden mi chyběla ich forma vyprávění a Butcherův příznačný humor. Tohle je víc na vážno, což samozřejmě není na škodu, vyhledáváte-li právě tenhle styl. Oceňuji hezký nápad s živly, jen mi přišel nedotažený ohledně nějakých omezení, která by to mělo pro lidi mít, aby se z nich nestali neporazitelní polobohové. Taky mi přišlo trochu komické, jak se dva ústřední supertajní agenti snaží hrát hru lží, kterou ovšem každý obratem prokoukne. Profesionálové každým coulem.... celý text

Vzestup Guvernéra 2012, Robert Kirkman

„Přežijeme to, a to tak, že budeme větší příšery než oni! Rozumíš tomu? Už neexistují žádná pravidla! Neexistuje žádná filozofie, žádná důstojnost, jsme to jen my a oni, a oni nás všichni chtějí sežrat! Takže my musíme sežrat je! Rozžvýkáme je a vyplivneme a přežijeme to, nebo celej tenhle posranej svět rozkopu.“ Přiznám se, že z téhle série jsem měl zpočátku maličko strach. Ne proto, že bych se bál zombíků. Vlastním Brooksovu Příručku pro přežití, takže jsem připraven na všechno. Kromě tchána. Jenže Vzestup guvernéra smrděl přímou adaptací komiksové soap opery Roberta Kirkmana, což nevěštilo nic dobrého - čistě proto, že tu zbožňuji, a hrabání se v oblíbených věcech může vést jedině k jejich rozbití. Aneb když to funguje, nevylepšuj to. Ovšem Jay R. Bonansinga umí. V celoplošném utrpení pod jhem zombíků sice nijak přímo neexceluje, ale má to grády i správně zvrácenou atmosféru. A s čím si skutečně ví rady, je psychologie postav a vypointovaná koncovka. Pročež konec dobrý, všechno dobré.... celý text

Podivuhodný případ origami Yody 2012, Tom Angleberger

Smělá a zábavná kniha, která pro samou stručnost pozbývá na obsahu. Provedení je mile inovativní, přičemž... přičemž nic dalšího už se uvnitř vlastně neskrývá. Přijde mi, jakoby Tom Angleberger v důsledku neměl co říct, a tak jen tloukl literární slámu, dokud nenabyla dostatečného počet stran na jeden celý „román“. Vyprávění je přitom tvořeno sledem různých epizod, jež ovšem zcela ignorují jakoukoliv nosnou zápletku. Alfou i omegou je zde papírová skládačka malého Yody, naražená na prstě sympatického dorostence, která tím či oním způsobem nutí hrdiny jednat tak, jak velí zákon klukovské morálky. Zda za rozhodnutími pak skutečně stojí Světlá strany síly, nebo pouze dětská fantazie, je otázka, na níž autor odpověď nedává - což je však jedině dobře, protože pragmatickým vysvětlením by se pokazilo celé kouzlo příběhu. Ono to není vůbec špatné, ale při rovnici „cena děleno výkon rovná se mínus šest“, ze sebe nějak nedokážu vydolovat to správné nadšení, abych Podivuhodný případ obhájil.... celý text

Město mrtvých 2012, Jiří Pavlovský

„Nikdy neřeknu ne plánu, ve kterém figuruje spousta výbušnin.“ Felix, Klaudie, Walter i Vincenc možná nejsou úplně normální, ale to je v našem současném světě poměrně běžné. Důležité je, že i když svým jednáním sem tam způsobí nějakou tu katastrofu, motivace mají primárně kladné. Jejich pochybná detektivní kancelář dostává nejhorší možné zakázky, kterých by se jiní nedotkli ani násadou od koštěte. A oni ty problémy skutečně řeší. Lépe řečeno zašlapou je do země. Když to nepomůže, šlapou po nich prostě tak dlouho, dokud konečně nezdechnou. Průvodním znakem druhého dílu je jeho nepředvídatelnost. I když přímo navazuje na jedničku, rozvržením zápletky se od ní zcela odlišuje. Na nějaké vyšetřování tentokrát Jiří Pavlovský rezignoval, a důležitější se pro něj stává pustit žilou co největšímu počtu zombíků. Pozadu přitom nezůstává ve zběsilých akčních scénách, ani v silně nekorektním humoru, který je pro jeho tvorbu příznačný. Kulisy malebné české vesničky tomu pak dodávají makabrózní šmrnc.... celý text

Hra věží 2012, Daniel O´Malley

Bylo nebylo, existovala jedna tajná organizace na potírání paranormálního zvěrstva. A jestli si kdo myslel, že byla americká, ať se nenechá mýlit. Agenti Spojeného království zachraňovali kolébku lidstva už v době, kdy za velkou louží ještě nazí honili krocany. Hra věží v sobě dokonale kombinuje nápad, akci a situační komiku. Hned zkraje staví hrdinku do bezprostředního nebezpečí, připomínající klasiku jménem Agent bez minulosti, aby vzápětí přehodila výhybku na týmové pošťuchování, evokující filmového Hellboye. Zápletce přitom šéfuje ženská postava, kterážto však zde není proto, aby ukazovala vnady nebo rozehrávala romantickou linii. Tuhle bláznivku v nesnázích si člověk zkrátka zamiluje pro její neodolatelný konverzační humor. A organizační schopnosti. Jistě, má to svoje mouchy, přičemž ta nejznatelnější je zbytečně roztříštěný děj přeskakující ze scény do scény. I tak si ale Daniel O'Malley u mě vysloužil poklonu, protože jde o debut, a těch šest set stran se přitom čte jedna radost.... celý text

Magie pro každého 2012, Jiří Pavlovský

„Co se mi líbí na Praze, že ať jdeš kam jdeš, pokaždý narazíš na nějakýho magora. Člověk tu dobře splyne s davem.“ Parádní kombinace okultní detektivky, svérázného hororu a nekorektního humoru aneb Copak se stane, když osud světa přejde do rukou skupinky asociálních jedinců. Naprosto bez uzardění přiznávám, že jsem téhle sérii podlehl od prvního okamžiku, kdy se mi dostala do rukou. Na české poměry velmi netradiční a v rámci zahraniční produkce jednoznačně konkurenceschopná. Dvousetstránkovému rozsahu nechybí akce, vtip ani atmosféra, přičemž zápletka se drží v mantinelech uzavřeného románu. Čtveřici hrdinů přitom nelze jinak než zbožňovat, tedy v případě, že máte slabost pro pokleslé žánry, ve kterých se pro ránu kladivem nechodí daleko. Jiřímu Pavlovskému se musí přiznat jedno - i přes zběsilé tempo se nenechává strhnout vlastním egem a s nadhledem profesionálního šílence vykresluje svět v barvách důvěrně známých, i když často záměrně neviděných. Tahle magie je skutečně pro každého.... celý text

Fáze gravitace 2012, Dan Simmons

Aby bylo jasno, Fáze gravitace do fantastiky nepatří. Nejblíže má k tomu, co se už nějakou dobu označuje jako existenciální román. A teď s největší pravděpodobností většina čtenářů přestala komentář číst, což je pochopitelná reakce - kdo by se taky zajímal o životní trampoty druhých, když má těch vlastních až nad hlavu? Tohle je ale Dan Simmons. Spisovatel putující žánry jako chameleon džunglí a zvládající různorodé literární výzvy s genialitou sobě vlastní. Takže věřte nevěřte, Fáze gravitace je skvělá. Její kouzlo spočívá v lidskosti hlavních představitelů, kterým rozumíte a chápete. Vypráví o kosmonautovi, který na sklonku života zjišťuje, že to co bylo jeho celoživotní vášní, jej natolik odstřihlo od reálného života, že ten se pro něj najednou stal záhadnějším než celý vesmír se svým nekonečnem. Leitmotiv, jenž se dřív či později bude týkat každého z nás. A to, jestli jsme se procházeli po Měsíci, honili mamuty nebo čtyřicet let prodávali knihy, na smyslu věci vůbec nic nemění.... celý text

Kruh 2012, Mats Strandberg

Nestandardní teenagerská týmovka zajímavá pro disfunkční vztahy mezi hrdiny. Lépe řečeno mezi hrdinkami. Ono, co taky čekat jiného od party holek, se kterými cloumá puberta, a ještě k tomu umí čarovat. Jinak ovšem bez zásadních dějových překvapení a v základních bodech protivně kýčovité, aby byla uspokojena tržní poptávka. Přiznám se, že kdyby se autoři oprostili od fantaskních motivů a nechali vyprávění v realistické rovině, bavilo by mě to mnohem víc. Tady zkrátka proslovy o tom, jak jsou děvčata čarodějnice a patří mezi vyvolené, jejichž osudem je zachránit svět, působí bezmála trapně, zejména v kontrastu s depresivní atmosférou skandinávského poloostrova a všemi těmi veselými problémy dospívajících. Přitom by to i jako horor mohlo fungovat bez problémů, kdyby ovšem tvůrci pozadí neodbyli tak prvoplánovou legendou. Hašteření mezi postavami, stejně jako detektivní linie, totiž klapou skvěle, což umocňují především změny úhlů pohledu a svérázné charaktery různorodých protagonistek.... celý text

Třetí dráp boží 2012, Adam-Troy Castro

Spokojenost po stránce žánrové i stylistické. Pravdou ale je, že charakter Andrey Cortové se ustálil na Světlé straně Síly, což mi přijde jako obrovská škoda, protože potenciál nejednoznačného hrdiny příběh správě okořeňoval. Na druhou stranu jsem rád, že se Adam-Troy Castro přiklonil spíše k tradiční detektivce, než k psychologickému thrilleru, v němž by se představitelka neustále bála svého demaskování, jako třeba takový drahoušek Dexter. Třetí dráp boží se jinak nese ve výrazně komornějším duchu, kdy dojde k vraždě v uzavřeném prostředí s pouze několika málo aktéry, což v mnohém evokuje romány Agathy Christie. Vyprávění přitom hýří skvělými technickými nápady i povedeným spádem. Obzvláště vypečené jsou vztahy ve zbohatlické rodině, které celou zápletku příjemně zamotávají. Výtku bych měl jedinou - čtenář nemá možnost odhalit vraha s pomocí dostupných stop, protože ty podstatné jsou mimo text odhalovány pouze hrdince. Vraha si tak může maximálně tipnout, nic víc. Přesto skvělé čtení.... celý text

Abarat: Magické dny, krvavé noci 2005, Clive Barker

Možná je to osmiletou prodlevou, nebo už prostě nejsem tak přístupný bezhlavým nápadům jako dříve, protože Magické dny, krvavé noci mi přinesly drobné zklamání. Ilustrační stránka je opět skvělá, o tom žádná, ale se zápletkou už jsem tak spokojený nebyl. U prvního dílu jsem obdivoval rychlý a nepředvídatelný děj, tady nějakou dobu trvá, než se události rozhoupou, a když už k tomu konečně dojde, paradoxně (v rámci toho, že jde o druhý díl) ničím nepřekvapí. Clive Barker má navíc tendenci zaměřovat se na všechny možné bizarnosti, které Abarat nabízí, a tak se z hlavních postav stávají zpočátku spíše turisté, než aktivní hráči. Naštěstí změna časem přijde, jenže prostoru na dějové eskalace už zas tolik není, takže zvraty přicházejí zbytečně nakvap. A přestože autorova zvrácená fantazie stále funguje, čekal jsem především posunutí se někam dál a ne jen obdobu úvodního dobrodružství. Je to příjemné čtení, ale přesah, který z Abaratu dělal něco víc než jen knihu pro mládež, mi nějak vymizel.... celý text

Ztracený ostrov 2012, Paul Kearney

Přijde mi, že Paul Kearney ve svém příspěvku do cyklu Primeval dost zásadně podcenil zápletku. Ta je nejen že děravá, ale pro jistotu se v polovině knihy rozpadne a už se nedá dohromady. Maličko na škodu také je, jak se autor zbytečně drží při zemi ohledně akce - čekal jsem brutální souboje veleještěrů s lidmi na všech možných i nemožných místech. Jenže hlavní kulisou je opuštěný ostrov, což se nijak zásadně neliší od toho, na co jsem u dinosaurů zvyklý (jasně, uvědomuji si, jak divně ta věta zní). Akce tak sice působí autenticky, ale je to taky trochu nuda. Dinosauři zde mají spíše úlohu fascinující atrakce, než skutečného nebezpečí. A smečka chytrých ještěrek vystraší leda přestárlého fanouška Jurského parku. Přesto se mi Ztracený ostrov nakonec vlastně líbil, ale je to hodně ovlivněno pozitivním vztahem k tematice. Navíc tu funguje humor mezi postavami, takže hrdinové baví a člověk jim drží palce. Nejste-li ovšem přímo fanoušek seriálu, pravděpodobně se budete víc nudit, než bavit.... celý text

Mezi zloději 2012, Douglas Hulick

První román z cyklu Stíny Podsvětí je čtivý i nápaditý, aniž by se přitom podbízel modernímu čtenáři nějakou krutopřísnou stylistikou, přestože k tomu zlodějské prostředí vysloveně vybízí. Sice se Douglas Hulick asi nezavděčí všem milovníkům historických přesností, protože občas míchá jablka s hruškami, ale ve fantastice by člověk k těmhle detailům měl být trochu benevolentnější. Stran zápletky jinak odvádí víc než slušnou práci, takže se jen málokdy stane, že má čtenář dopředu jasno o dalším vývoji událostí. Dojem kazí pouze maličko přepálený rozsah a drobné kiksy v jednání hlavních i vedlejších postav, které při zpětném pohledu nedávají moc smysl. Co mě ovšem bavilo hodně, byl ústřední motiv na pozadí celého konfliktu, tedy netradiční vztah císaře k podsvětí. Na rozdíl od jiných měst, kde je zločinnost zpravidla nezničitelná, zde se jedná o ohrožený druh. Císař totiž odmítá přijmout možnost, že může existovat jiný vládce než on, takže jakoukoliv mocenskou strukturu tvrdě potírá.... celý text

Doktor Proktor a vana času 2012, Jo Nesbø

Druhé dobrodružství geniálního (a především šíleného) Doktora Proktora, prcka Bulíka a holčičky Lízy se nese v duchu nucené crazy komedie. Nejde o to, že by tomu u předchozího dílu bylo jinak, ale tady se z impulzivní zábavy stala najednou zábava plánovaná. Autorovi se opět povedlo bravurně vystihnout takřka dahlovskou imaginaci, se kterou svérázný příběh vypráví. Ovšem tam, kde se v první knize čtenář bavil každou další scénou, která děj zamotávala, tady je pro zápletku důležitý pouze začátek a konec. To ostatní je jen nápadité popichování francouzských dějin, ale nic víc. Tentokrát je holt tahle kniha více věnována dětské představivosti než dorosteneckému pragmatismu. Můžete si ji užívat jako bláznivou barevnou estrádu, ale zároveň musíte ignorovat spousty logických kiksů, kterých se Jo Nesbø vědomě i nevědomě dopouští. Jako relax ideální, ale nečekejte nic světoborného. To už raději sáhněte po dospělejší řadě, ve které detektiv Harry Hole dává na frak norským kriminálním živlům.... celý text

Probuzené běsy 2012, Richard K. Morgan

Ach jo. Od závěru trilogie jsem vážně čekal něco trochu jiného. Problém Probuzených běsů je, že nemají jasně stanovenou zápletku. Tam, kde v prvním díle měl hrdina vyřešit sebevraždu zbohatlíka a ve druhém pomoci nalézt mimozemskou loď, tady se dlouho jen tak protlouká dějem, aniž by bylo čtenáři třebas naznačeno, o co vlastně půjde. Později se to sice zlepší, přesto vývoj událostí dál přelétá z jednoho motivu na druhý bez konkrétnějšího cíle. Opomeneme-li tedy jakési revoluční hnutí za práva pracujícího lidu, do něhož se Takeshi Kovacs připlete. Nejde ani tak o to, že vyznění příběhu by bylo oproti předchozím dílům slabší, spíš jen, že jsem autorovy knihy nezačal číst pro filozofické úvahy o zvrácenosti bohatých, ale pro akci a nápaditost. Což se tady příliš nekoná. A největší lákadlo knihy - souboj starého Kovacse s jeho mladší verzí - je pak ve finále nevyužité. Až jsem v pokušení říct, že jako samostatný román mimo řadu a s vlastním obsazením bych si ho pravděpodobně užil o dost víc.... celý text

Poslední strážce věčnosti 2010, John C. Wright

Je vidět, že pro spoustu autorů prozaický mág a spisovatel Roger Zelazny nikdy nezemřel. Fyzicky možná ano, ale jako literární múza rozhodně ne. Minimálně u Johna C. Wrighta bych za to dal ruku do ohně. Jeho svět, vytvořený pro román Poslední Strážce Věčnosti, se totiž v mnohém podobá kultovnímu Amberu. Je podobně fantaskní, snový i reálný. Jenže kde u Zelaznyho funguje svébytná imaginace, tam u mě Wright selhal naprosto ve všem. Tomu dost napomohlo časté opakování již jednou řečeného, díky čemuž jinak prostinká zápletka nabyla zbytečně na objemu. Tenhle druh zábavy zkrátka není nic pro mě, nedokážu se tak snadno odpoutat od osidel reality, takže jsem se průběžně ztrácel v tvůrčích popisech fantaskna. Na svou obranu však musím říct, že ani autor nedělá moc proto, aby čtenáři věci nějak ulehčil. Jeho vyprávění má sice neoddiskutovatelné kouzlo, ale na můj vkus bylo maličko moc pohádkové, melodramatické a chaotické. Ovšem kdo rád otevřený i skrytý symbolismus, určitě si přijde na své.... celý text

Za temnotou 2012, Hilary Mantel

Hilary Mantelová umí vytvářet fantastické postavy, ale se zápletkou to má trochu na štíru. Což v případně románu Za temnotou znamená, že přes tři sta stran sledujeme vývoj přátelství dvou žen, z nichž jedna s duchy mluví a ta druhá by chtěla. Alison je éterickou osobností, Colette organizačním typem. I přes svou rozdílnost se dají dohromady jako tým a z věštění si udělají regulérní živnost. Z toho následně vyplývají asi nejzajímavější a nejvtipnější scény celého vyprávění, které jediné poměrně nudný vývoj událostí oživují. Svět duchů je možná tajuplný, ale hloupost lidí trvale předvídatelná. A mrtví se sice nevracejí, občas si ovšem velmi rádi povídají. Ne že by ale měli vždycky co sdělit. Nedokážu tak příběhu upřít několik poutavých momentů, naneštěstí však převládá bezdějovost. Většinu textu tvoří dialogy, ať už s živými, nebo mrtvými, a děj samotný by se málem vešel do dětské hrsti. A ten nevšední náhled do zákulisí již polozapomenutého řemesla orákul to bohužel nijak nezachraňuje.... celý text

Wolf Hall 2010, Hilary Mantel