tsal
přečtené 542
Příběh prince Gendžiho 1
2002,
Murasaki Šikibu
Gendži, Gendži, najdu někdy někoho, kdo tě bude milovat stejně jako já? Koho budeš fascinovat a okouzlovat s nadšením podobným tomu mému? Jak krásný jsi, jak hrdý a do sebe zamilovaný. Jak na sobě nevidíš jediné poskvrnky a jediné chyby. Však kdo je krásný, nemůže být špatným, tomu věřila heianská šlechta a v jejím duchu jsi stvořen. A tak za postihy, jež se snesly na tvou hlavu, nemohly tvé zálety, nevěra a zrada, ale úděl z minulých životů. Karma je zkrátka mrcha. Ach, princi můj, vzore můj, lásko má. Kéž bych do tebe tak mohla šťouchnout klackem a zeptat se, jestli to myslíš vážně… Ale teď vážně. Příběh prince Gendžiho je jedním z těch klasických děl, která zcela jistě mají svou literární hodnotu, avšak která nejsou pro každého. Bez větší znalosti toho, jak fungoval heianský císařský dvůr, bude čtení nesmírně obtížné, protože vás zcela mine kulturní a historický kontext, v němž se román odehrává. Pokud nepochopíte, proč bylo tak důležité umět hezky skládat básničky, proč tolik záleželo na odstínech šatů a jak strašné bylo, když ranní dopis po společné noci přišel až večer nebo dokonce vůbec, přijde vám jednání hrdinů nesmyslné a nepochopitelné, budete nejspíš pociťovat frustraci z informačního vakua a četbu vzdáte. To platí i pro japanisty. Znalost mocenských bojů mezi císařskou a vojenskou šlechtou vám tady bude na nic. Tady a teď vás zajímají jen jemné nuance snového heianského dvora. A pokud ony znalosti načerpáte, ani pak nemáte vyhráno. Je to zkrátka literatura pro velmi specifickou část čtenářstva. Ne, nepokouším se o snobismus, jen beru v potaz, že za léta bloudění kolem japonska a dva roky studia jsem nejspíš potkala jen jedinou osobu, které se román skutečně líbil. Vlastně na mě trochu zděšeně koukala i vyučující na literaturu. Pokud ovšem jste onen "vyvolený", oceníte nádheru jazyka, kterou nám pan Fiala mistrovsky převedl ze staré japonštiny. Rozkvete před vámi barvitý svět náznaků a symbolů, nedořečených vět a krátkých básní, které složité cituplné momenty shrnou lépe než sebelepší srdceryvný proslov. Budete se obdivovat nádheře zimní luny, děsivosti mlhy v lesích a rozkvetlým květům za ranní rosy. Skrze Gendžiho budete přebíhat od ženy k ženě a oceňovat jejich psychologickou rozmanitost, jejich prokreslenost, byť se snad kvůli přezdívkám občas ztratíte. Budete se smát při vtipných historkách, plakat při nenadálých skonech a litovat ženy, které neměly to štěstí a z Gendžiho svodů nevyvázly šťastně. A pokud jde o hlavní postavu? Antihrdina Gedži je pro každou současnou ženu noční můrou a málokdo z nás jeho jednání přejde jen tak. Přesto je těžké ho nenávidět. Snad pro jeho dětinskou iluzi vlastní počestnosti, pro jeho krásu, jeho dokonalost téměř v každém ohledu. Je to fascinující charakter. Nikdy ho nebudete chtít potkat, ale neodtrhnete se od něj. Tak se vrhněte do čtení a propadněte se do malé bubliny naplněné estetikou, uměním a láskou, do snu odtrženého od reality. Ještě jsem nezažil takovou velkou ztrátu. Kam ses poděla, Luno na jitřním nebi? Zmizela's z nočního nebe.... celý text
Vrána
2007,
James O’Barr
Vrána byla první komiks, který jsem kdy četla a ihned se dostala do mých nejoblíbenějších knih. Motiv není nic nového. Jde o mstu a o smrt, ale dnes je těžké přijít s něčím novým, většina děl se odlišuje jen způsobem zpracování známých motivů a v tom Vrána opravdu vyniká. Četla jsem ji několikrát a v blízké době se opět dostane na seznam četby. Je to smutný poetický příběh. Je to příběh, který mě dokáže rozplakat a slzy si člověk pamatuje.... celý text
Gaidžin
2009,
James Clavell
Tchaj-pan se mi líbil velice velmi a proto jsem od této knihy očekávala opravdu hodně. Bohužel však trochu zklamala. Byť akce nechybí, všechno nějak haprovalo na postavách. Hlavně pak na samotném Malcolmovi, který měl do svého dědečka Dirka Struana sakra daleko a rozhodně nevystačil na klíčovou postavu knihy.... celý text
Zjizvená noc
2009,
Alan Campbell
Zjizvená noc měla obrovský potenciál, který bohužel nevyužila. Na začátku se před námi rozloží fascinující město, které nemá obdoby. Steampunková metropole zavěšená na řetězech nad hlubokou propastí, v níž má sídlit bůh. Bůh, kterého je potřeba krmit mrtvými. Hluboká brána, jak se město jmenuje, je temné, špinavé a nebezpečné místo. Jeden zrezivělý řetěz nebo uklouznutí v hůře udržované části a padáte do propasti vy nebo rovnou i celá čtvrť. Nad hlavou se vám vznáší dým a výpary z jedových dílen, po obloze létají válečné vzducholodě naplněné chemickými zbraněmi a uprostřed všeho toho stojí chrám se svými přísnými kněžími a upravenými zabijáky Legie. Poznávat Hlubokou bránu je radost. Jenže pak je tu ten zbytek. Rachel, legionářka s nedokončeným výcvikem, je sympatická postava, ale příběh táhne takřka sama. Její sokyně, vražedný anděl Karneval je rovněž zajímavá, jenže nedostává tolik prostoru, kolik bychom si přáli. A pak už je tu jen Dill. Dill, na kterého se celá kniha soustředí, přestože mi ani na poslední stránce nedošlo proč. Je zbytečný, nedůležitý, nic neudělá, jen stojí a nechápavě zírá, zatímco mu jiný zachraňují krk. Kdyby zmizel, nic by se nezměnilo. Příběh sám o sobě pak táhne a napíná asi tak do poloviny, kdy se drží detektivní zápletky. Poté se ovšem hrdinové vydají do propasti a pravda o jejím dnu vyjde najevo. V tu ránu jde atmosféra celé knihy naprosto do háje a spousta věcí přestává fungovat. Při druhém čtení díky tomu kniha hodně ztrácí na kouzlu, protože již víte a to vědomí se vám odráží na každé stránce, kterou jste dříve hltali. Moc nepomáhá ani to, že je většina soubojů až směšně přitažená za vlasy a člověk u nich jen kroutí očima. Suma sumárum, prostředí na jedničku, postavy a příběh tak padesát na padesát.... celý text
Strach nad Albrechtovem
1993,
Harry Crasst
Nemá cenu tajit, že by tuto knihu spousta lidí asi přiřadila k braku, ale já na ni nedám dopustit. Četla jsem ji již 6x a rozhodně ji ještě několikrát číst budu. Dokáže vás zhnusit, čas od času vám nadzvedne koutky, i vás dovéde k zamyšlení nad společností a jejími zákonitostmi. Kniha plná emocí, byť ne zrovna příjemných.... celý text
Levá ruka boží
2010,
Paul Hoffman
Při prvním čtení jsem byla knihou nadšená, při druhém mi přišla jako průměr tří hvězdiček. Těžko říct, ke kterému názoru bych se tedy měla přiklonit. Pokud ale máte čas a rozmýšlíte se co číst, tak by vás kniha nemusela zklamat.... celý text
V polévce miso
2008,
Rjú Murakami
Kniha mě příjemně překvapila. Přistupovala jsem k ní se značnou skepsí, protože jsem čekala něco na způsob Harukiho Murakamiho, jenž bývá s Rjúem často srovnáván a který mě ani v nejmenším nezaujal, ale Rjú se ukázal být zdatnějším autorem (alespoň pokud jde o mě). Jeho pojetí násilí se mi líbilo, japonská společnost vypadala realisticky a i jednání postav mi přišlo smyslupné (což není zrovna obvyklé, pokud jde o kombinaci mé osoby a japonské literatury). Frank byl nesmírně zajímavá postava a trochu mě mrzí, že jeho řádění nevyšlo na více stránek.... celý text
Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek)
2002,
Edgar Allan Poe
Do Poeova stylu se stále nějak nemůžu dostat. Přijde mi, že když přečtete jednu jeho povídku, je to jako kdybyste přečetli všechny. Nedokázal mě překvapit, ani na mě nějak emočně zapůsobit. Trvalo mi rok, než jsem tuhle sbírku dočetla.... celý text
Vojna a mír - část druhá
2005,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Celé dílo jsem přečetla již dvakrát a pokaždé jedním dechem. Jediné, co mi vadilo, byly filozofické pasáže, v nichž se autor víceméně stále znovu a znovu opakoval a tak už je ke konci ani nemělo cenu číst.... celý text
